O vývoji infinitivních vět v češtině

Jaroslav Porák

[Články]

(pdf)

О развитии инфинитивных предложений в чешском языке / Evolution des phrases tchèques exprimées par l’infinitif

Úkolem tohoto článku je probrat některé dílčí otázky vývoje větné stavby češtiny. Jsou to otázky velmi složité a je třeba důkladného jejich objasnění ze všech stránek. Zde si chci všimnout, jak se tyto otázky jeví hlavně na materiálu českých infinitivních vět.

Nejprve se dotknu otázky o směrech vývoje větné stavby (I), pak se pokusím ilustrovat některé procesy, které se uplatňují ve vývoji infinitivních vět v češtině (II): 1. připodobňování jednočlenných vět větám dvojčlenným, 2. vznikání nových typů analogicky podle typů již existujících, 3. stylistické přehodnocení, 4. jeho dovedení k zániku typu, 5. rozdělení jednoho typu na typy dva, 6. míšení různých typů.

 

I

 

Také při vývoji větné stavby je třeba rozlišovat procesy jednosměrné a procesy různosměrné. Při vývoji jednosměrném se nové prvky na sebe navrstvují ve směru stále stejném. Jako příklad možno uvést vývoj hypotaktického a parataktického souvětí, kde v historickém období češtiny probíhá stále jemnější diferenciace a specializace jednotlivých typů, jejímž dokladem je např. vznikání nových podřadicích spojek.[1] Ještě zřetelnější je tento proces v ruštině.[2] Analogický proces probíhá i uvnitř věty u slov, která spojují větné členy — u předložek; vzniká celá řada sekundárních předložek a tak dochází k jemnější diferenciaci vzájemných významových vztahů slov ve větě.

Při různosměrném vývoji vedou procesy k různým výsledkům, jdou proti sobě, i když obvykle snad jeden směr převažuje. Vhodným příkladem různosměrného vývoje je sám vývoj větné stavby: probíhá tak, že obvykle vznik nového typu není provázen zánikem typu starého — starý jev existuje v jazyce dále vedle jevu nového,[3] dochází tedy k obohacování repertoáru větných typů; vedle [242]toho jsou nepočetné doklady na proces opačný, na zánik větných typů (např. staročeské nenie kto pomoha). — Na řadě typů jednočlenných vět pozorujeme proces připodobňování jejich stavby stavbě dvojčlenné věty slovesné, základnímu a nejfrekventovanějšímu typu větnému, pilíři větné stavby (srov. II, 1); vedle toho jsou nečetné příklady ztráty shody u některých typů vět, většinou sponových. Velmi markantně tu však převažuje proces první — připodobňování větám dvojčlenným.

 

II

 

Probereme nyní jednotlivé procesy vývoje jednočlenných infinitivních vět v historickém období češtiny; protože tyto procesy se uplatňují při vývoji celé větné stavby, bude třeba někde odkazovat i na širší souvislosti, zvláště tam, kde se vývoj infinitivních vět promítá na pozadí širšího celku — neslovesných vět jednočlenných.

Infinitivní věty jakožto jednočlenné věty neslovesné jsou na jedné straně vystaveny silnému tlaku vět dvojčlenných, jimž se po formální stránce v některých případech podřizují, na druhé straně však jednočlenné věty infinitivní mají velkou životnost, která se projevuje tím, že nezanikají, existují v češtině dále, jednak tím, že některé typy jednočlenných infinitivních vět se rozvíjejí nebo nově vznikají (tedy proces různosměrný).

1. Připodobňování jednočlenných infinitivních vět typu věty dvojčlenné je dáno existencí dvojčlenné věty slovesné jako základního typu větného, aspoň v historické době našich jazyků. K připodobňování může docházet několika způsoby:

a) Lexikálně — k infinitivu je připojen nominativ jména, vyjadřujícího činitele děje označeného infinitivem. Např. mít peníze! > mít já peníze! nebo já mít peníze! (u přacích vět to bývá obvykle zájmeno 1. osoby). Častější je tento způsob u vedlejších vět podmínkových, kde také vyjádření činitele děje bývá potřebnější (při různých podmětech hlavní a vedlejší věty), např.:

Být otec na tvém místě, určitě by se to nestalo (us.).[4] — On si tak udělat známost, tak s ní neobstojí (M. A. Šimáček). — Vy neopatrný, kam vrháte svůj život! Můj otec spatřit vás, je jenom na nitce! (V. Nezval). — Snad spadnout na ni sádrový Žižka se stěny, ani by ji za máček nevyrušilo (J. Š. Kubín). — Oj, vědět jeden, čím udělá dítěti radost, šel by pro to až na dno světa (J. Š. Kubín). — Já být na vašem místě, pane šéf, odjel bych raději z Prahy (J. Hašek).

U emocionálních jednočlenných vět infinitivních je dosti časté toto situační spojení nominativu s infinitivem,[5] a tak vznikají věty svou stavbou podobné větám dvojčlenným (tj. mají podmět a přísudek):

Soudce běhat! Všichni sednout! (us.). — Pes jen kousat! (us.). — Vlastně v té útlé Mařence lidi ne a ne si zvyknout, aby v ní viděli vdanou ženskou (M. Majerová). — Ale němý dědeček ne a ne umřít (K. Čapek). — Žluna visela někde na kmeni, ale on ji ne a ne najít (J. Tomeček).

[243]Bývá to i u jiných typů neslovesných vět, např.: Všichni ven! Novák ke mně, ostatní sednout! (us.). — Kabát ne a ne dolu, seďal na sedlákoj jako řebíkama přibitej (M. Kubátová).

U emocionálních infinitivních otázek se toto spojování provádí obvykle pomocí spojky a: Já a mlčet? V silně vzrušené řeči může tento způsob ještě více přecházet v nespojité vyjadřování: Okrádat nás? Oni? Ó ne! (I. Olbracht).

b) Ve větě je předmět slovesa, který se mění v nominativ a stává se tak formálně podmětem. Sloveso, pokud je v určitém tvaru rozlišujícím rod jmenný (příčestí), nabývá pak shody s tímto novým podmětem.

V modálních infinitivních větách se sponou se akuzativní předmět někdy mění v nominativ, pád podmětu: je vidět Sněžku > je vidět Sněžka, ještě je dělat rybu > ještě je dělat ryba (us.). V minulém čase příčestí se shoduje s rodem substantiva: bylo vidět Sněžku > byla vidět Sněžka.

Další příklady ze současné češtiny: Na lukách po obou stranách silnice jsou vidět četné traktory se sekačkami, obracečkami, shrabovačkami (Rudé právo). — Včera byl vidět Blaník (K. Nový). — Ty bys tu měl pracovat aspoň deset let, aby na tobě ta strava byla znát (K. Ptáčník). — V mužstvu byla znát únava a deprese (K. Poláček). — Při větší vzdálenosti zaměřovaných bodů je někdy ryska nebo situace špatně vidět (Matematika ve škole). — V rohu (místnosti) byl cítit plesnivý papír. (F. Holub, překl. z rumunštiny.)

U substantiv, která mají akuzativ rovný nominativu, přehodnocuje se tento akuzativ v nominativ a sloveso nabývá příslušné shody: ešče je umëvať okna > ešče só okna umëvať (J. Malovaný, viz pozn. 11).

Tento proces se neuplatňuje jen u infinitivních vět, ale i u jiných vět jednočlenných, např.: Ještě jedné věci je třeba > ještě jedna věc je třeba (us.). — Je třeba udělat ještě jednu věc > je třeba udělat ještě jedna věc (us.). — V rudných dolech nejdou zvyšovat výkony (Čs. rozhlas).

Ve větách s neosobním slovesným tvarem a genitivem partitivním se tento genitiv měnívá v nominativ: ubývá vody > ubývá voda.

Avšak ve všech těchto větách jako neutrální slovosled zůstává pořadí opačné než ve dvojčlenných větách slovesných, kde podmět bývá před přísudkem. Kladení nominativu za sloveso je pozůstatkem původní objektové platnosti substantiva.

Přes uplatňování silného vlivu dvojčlenných vět se v češtině stále drží věty původní, jednočlenné, vedle nichž se různou měrou uplatňují tyto nové jejich podoby, zvláště v jazyce mluveném.

Zcela opačným procesem je adverbializace některých nominativů a ztráta shody u jednočlenných vět sponových: byla zima > bylo zima.[6] Jiné případy ztráty shody popisuje např. J. Chloupek: platila sa šestka > platilo sa šestka, byl mír > bylo mír.[7] Tyto procesy jsou poměrně omezené (sémanticky, geograficky, stylisticky).

c) Zajímavým způsobem se uplatňuje vliv dvojčlenné věty slovesné na věty citoslovečné, v nichž se citoslovce verbalizují (Myška hupla do díry, ovšem vedle: Myška hup do díry). Tento proces je velmi starý.

2. Vznikání nových typů analogicky podle typů existujících: V oblasti infinitivních vět je na tento proces zajímavý příklad. V sou[244]časné češtině je značně rozšířen typ infinitivních vět vztažných; v hlavní větě mohou být různá slovesa nebo substantiva:

Hledal, jak se odvděčit (E. Hostovský). — Přemítal, kterak bábu vypudit (I. Herrmann). — Rozhlíží se, kam Veruňáka položit (D. Šajner). — Radil se, co dělat (J. Š. Kubín). — Kralevic nerozuměl, proč ujíždět (K. J. Erben). — Řekni, jak začít (A. Zápotocký). — … hledal způsob, jak nejúčelněji rozvrhnout obsáhlý materiál (V. Dostál). — Zabýval se … myšlenkou, jak zpracovat čalounění (Literární noviny). — Měl … kupu poznámek a plánů, co kde koupit, co obstarat a kde se koho na něco zeptat (K. Jerman). — Také jeden způsob, jak se stát nezávislým (V. Neff).

Sledujeme-li tento typ do minulosti, dokladů velmi rychle ubývá, v 18. století již není zastoupen — ovšem vyjma věty se slovesy býti, míti, které tvoří samostatnou skupinu, protože v češtině vždy vystupují a vystupovaly jako jednotný celek (viz jejich slovosled), a vyjma věty se slovesem věděti, jejichž staročeský stav je však značně blízký větám s býti a míti, srov.: … že sem sě již nevěděl kam dieti (Gesta Rom. B 48). — … dosti o tom zde víme co praviti (Stč. drama, Praha 1950, s. 95, ze 16. st.). — Ale však neví tomu co praviti (tamtéž s. 129). — … nevědouce sobě jak pomoci (Vavák, Paměti I, 2, Praha 1908, s. 150). Srov. i doklad zapsaný mnou z mluveného jazyka: Z toho jsem si nevěděla co vybrat. Proto soudím, že je třeba věty se slovesem věděti (a samozřejmě i se slovesy býti a míti) od ostatních vztažných vět infinitivních oddělit; jde u nich asi o poněkud jiný vývoj, rozlišený přinejmenším chronologicky.[8]

Např. ve Vavákových pamětech (18. st.) není ani jeden doklad na náš typ, rovněž ne v Bartošově kronice (16. st.) ap. Ve vztažné větě je vždy kondicionál, futurum, modální sloveso míti s infinitivem aj., ale nikdy ne nezávislý infinitiv. Znám jen jeden doklad, a to z Nové rady: Buduť lépe tobě slúžiti moci / všudy vuókol bera mocí, / kde co vzieti, tu se ptaje.[9]

Tento typ vznikal 1. podle vět vztažných s určitým slovesem; lze počítat 2. i s vlivem pomocným ze strany infinitivních konstrukcí, a to vět se slovesem věděti (vím co dělat; vím, co dělat). Ale příznivé podmínky vytvářelo více činitelů: 3. širší proces vznikání vět vztažných z vět tázacích (tázací zájmena a příslovce jsou zároveň vztažnými spojkami — tedy stejně jako vztažné věty jsou uvozeny i nezávislé infinitivní otázky), 4. i jiné neslovesné věty se stávají vztažnými větami (nevěděl, co s nimi). Souhrn analogických typů a vhodných podmínek vytváří možnost, předpoklady ke vzniku nového typu, a jde pak o to, zda se typ rozvine či nikoli; potenciálně možný je.

Lze uvést ještě tento, obecně známý příklad: V staré češtině byly případy akuzativu s infinitivem (vhodné podmínky), ovšem užívání této konstrukce se v určitém období značně rozšířilo pod vlivem latiny, srov … oheň horký býti vyznáváme (Karel st. ze Žerotína, Apologia, s. 19). — … pravili býti novou víru vymyšlenou (Bartoš Písař, Kronika pražská, vyd. Praha 1907, s. 36). — … řekl pomoc učiniti (V. Hájek, Kronika česká III, vyd. Praha 1923, s. 180). — Řekla hned sama za mnou k vám přijíti (Stč. drama 113).

 

3. Větný typ v jazyce zůstává, avšak jeho postavení se mění v systému tím, že dochází ke stylistickému přehodnocení, a typ pak částečně [245](ve větší nebo menší míře) ustupuje jiným — synonymním. S tímto stylistickým přehodnocením a méně častým užíváním pak může souviset i posunutí významu.

V staré češtině byly obvyklé věty typu spona + infinitiv + dativ činitele děje, s významem nutnosti (všem jest umříti). Dnes se tyto věty vyskytují ve spisovném jazyce jen zřídka, obvykle se silným knižním nebo archaizujícím zabarvením.[10] Infinitiv bývá velmi často (podle mých dokladů asi v 90 % případů) zakončen na -ti. Také spona v přítomném čase mívá často knižní tvar jest:

Ač co mrtvé mi je spáti, / ráno duch se zase vrátí (K. J. Erben). — Věděl jsem, že mi bude v Modeně prodlíti snad i několik dnů (J. Vrchlický). — … cestou … bylo mi přelézati potok (J. Wolker). — Nemohu se odhodlati jíti otevříti ze strachu, co mi bude zříti (V. Burian). — Drahý Marceli, dnes večer jest mi studovati (V. Vančura). Tak odpovídá studentka svému kolegovi na otázku: „Kam dnes večer, milá a vážená přítelkyně?“ — Jest vám přihlásiti se k pozůstalosti, což je ovšem formální věc, a zaplatiti daň z dědictví (K. Poláček).

Jak je stylisticky využito tohoto archaického typu, je jiná otázka.

Kromě toho se vyskytuje tento typ, i když ne příliš často, v jazyce mluveném, zvláště v některých nářečích (hlavně moravských).[11]

V spisovném jazyce dochází tedy zde ke stylistickému posunutí, které mění podmínky užívání této konstrukce i její frekvenci. Toto vytlačení typu až na okraj běžných typů větné skladby může vést i k pozměnění významu. Zatímco v staré češtině typ všem jest umříti vyjadřoval obvykle nutnost přirozenou, příklady z nové češtiny ukazují i na jiné odstíny nutnosti.[12]

4. Zánik větného typu je velmi řídký.[13] Z oblasti infinitivních vět neznám žádný příklad.[14] Bývá vyslovován názor, že změny v jazyce probíhají v oblasti stylistické: za existence dvou variant, staré a nové, dochází při jejich vzájemné konkurenci ke stylistickému jejich přehodnocení a k vytlačení jedné z variant až na okraj okruhu stylistických prostředků jazyka, přestává se jí užívat, až úplně zaniká. Na typu všem jest umříti můžeme sledovat první polovinu tohoto procesu: při vzájemné konkurenci s jinými synonymními způsoby vyjádření nutnosti (pomocí slovesa musiti, různých příslovcí aj.) dochází ke stylistickému přehodnocení typu, jehož frekvence se pak značně sníží.

Jako příklad úplného zániku větného typu lze uvést stč. nenie kto pomoha, který se vyskytuje nepříliš často jen ve starších památkách (asi do poloviny 16. st.). Bohužel je těžko stanovit jeho stylistickou platnost v těchto památkách, ale lze se domnívat, že určitá souvislost mezi frekvencí a stylistickým zabarvením zde je. Zánik tohoto typu souvisí zřejmě také s celkovou přeměnou participiálních vazeb[15] a s upevňováním hranic věty.

5. Dalším procesem ve vývoji větné stavby je rozdělení jednoho [246]typu na dva (popřípadě i více), významově rozlišené. Tak vznikaly např. věty vztažné z vět tázacích, jak ukazuje repertoár vztažných zájmen a příslovcí.[16] Podobná je paralela infinitivních vět přacích a podmínkových (mít peníze — mít peníze, koupím si knihu).

Chtěl bych upozornit na formální shodu i určitou významovou blízkost[17] infinitivních vět zvolacích a tázacích s větami žádacími (rozkazovací a přací) a s typem všem jest umříti, u kterého mohou být v staré češtině spona nebo dativ činitele vynechány. Všem těmto větám je společný jejich modální význam. Nabízí se tu domněnka, že po formální stránce mají tyto věty společné východisko, ovšem ani český, ani slovanský materiál nedává možnost sledovat tento proces v jeho vývoji, protože se tu všude setkáváme pouze s výsledky tohoto předpokládaného a snad možného procesu.

6. Nejsložitější oblastí vývoje větné stavby je míšení větných typů. Dochází k němu obvykle u typů významově blízkých; existuje vedle sebe několik synonymních nebo významově dosti blízkých konstrukcí, mezi nimiž dochází k vzájemnému působení, jehož výsledky bývají někdy dosti složité a zatemňují výklad vzniku některých konstrukcí. Někdy, zvláště probíhá-li proces míšení před našima očima, je výklad nasnadě:

Vedle vět jaká pomoc a jak pomoci se objeví jaká pomoct, žádná pomoct nebylo (J. Š. Kubín).

Vedle vět co dělat a co platno se objeví co platno dělat (J. Š. Kubín).

Vedle vět není se co divit a nelze se divit se vyskytne nelze se co divit: Mnozí z těch, do jejichž tváří padalo slunce, šli nezvykle pomalu a knoflíky u svrchníků se stávaly zbytečnými. Inu, nelze se co divit, ono letos ještě v Praze sluníčko tak krásně nehřálo (Lidová demokracie). I když takovéto věty patří do oblasti stylové neobratnosti, lze i z nich čerpat poučení.

Někdy stojí vedle sebe celá řada různě smíšených synonymních konstrukcí: co naplat, co je naplat, nic naplat, není nic naplat, co platno, co je platno, není co platno, nic platno, není nic platno.

Typ přacích infinitivních vět mít peníze zřejmě v staré češtině ještě krystalizoval, projevovaly se u něho i náběhy k vývoji, jaký proběhl v ruštině a v polštině (věty s částicí by), srov. doklad, i když ojedinělý: Samy se teď přiznáváte, / jaké svědomí máte, / když se obíráte s čáry. / Kéž vás pobrati na káry / a vésti až na rozhraní, / kde byste byly vmetány / na oheň nebo do vody, / žádné by nebylo škody! (Tragedie neb hra žebračí, 16. st., Stč. drama s. 243.)[18]

Proběhl-li takový proces míšení v staré češtině, bývá mnohdy analýza velmi nesnadná. Je třeba si všímat nejen určité konstrukce a jejího významu, ale postupovat i směrem opačným — jakými konstrukcemi může být daný význam vyjadřován a v jakém vzájemném poměru (stylistickém, významovém, frekvenčním) tyto konstrukce jsou a jak se tento poměr během doby mění.

*

 

Při historickém studiu infinitivních vět se setkáváme se značnými obtížemi. Na jedné straně je velké množství typů vět, závislejších a závislých konstrukcí s nejrůznějšími významy v současné češtině, na druhé straně v starším jazyce (až do obrození) je doloženo poměrně málo typů; na některé z nich jsou jen [247]ojedinělé doklady. Co z těchto typů, v starším jazyce nedoložených, je staré (a neobjevuje se v literárních památkách z důvodů stylistických) a co je nové? To lze někdy těžko zjistit, i s pomocí dialektologie. I přes pomoc srovnávacího studia v rámci slovanských jazyků, které poskytuje důležitá poučení, zůstává v studiu českých infinitivních vět mnoho nejasného. Pokusil jsem se ukázat aspoň některé z těch procesů ve vývoji infinitivních vět v češtině, které lze na materiálu doložit.

 

R é s u m é

О РАЗВИТИИ ИНФИНИТИВНЫХ ПРЕДЛОЖЕНИЙ В ЧЕШСКОМ ЯЗЫКЕ

В статье разъясняются некоторые вопросы развития синтаксической структуры чешского языка: вопрос о направлении развития предложения (I) и вопрос о процессах, наблюдаемых в развитии инфинитивных предложений (II), а именно: 1. приспособление односоставных предложений к предложениям двусоставным (оно вызвано тем, что двусоставное предложение является в наших языках исторического времени основным типом предложения в синтаксической структуре языка и центром синтаксиса), 2. возникновение новых типов предложений аналогически по типам уже существующим, 3. стилистическая переоценка данного типа предложения, которая может привести даже к 4. исчезновению этого типа, 5. разделение одного типа предложений на два типа, 6. смешивание разных типов предложений.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 4, s. 241-247

Předchozí rd (= Redakce): Soupis prací prof. K. Horálka

Následující Miroslav Grepl: Vývoj slovosledu v Tylově próze