K dnešní situaci historické fonologie

Pavel Trost

[Články]

(pdf)

К современному состоянию исторической фонологии / Situation actuelle en phonologie historique

Je nesporné, že historická fonologie je nyní, třicet let po svém vzniku (nehledíme-li na předchůdce), v světové lingvistice samozřejmě přijímána.[1]

Dosud jsou však dost sporné principy historické fonologie. Známé je stanovisko A. Martineta v jeho poslední knize.[2] Martinet vykládá příčiny hláskového vývoje jazyků faktory vnitřními a vnějšími; za vnitřní faktory pokládá nejen to, co náleží k výstavbě hláskových systémů, nýbrž i k povaze artikulačních orgánů. Nahradil princip rovnováhy hláskového systému principem ekonomického využití funkce mluvidel pro jazykovou funkci; staví na antinomii inercie a asymetrie mluvidel na straně jedné a komunikativních potřeb jazyka na straně druhé. Martinet označuje své stanovisko jako „strukturalismus realistický“. Jeho pozice byla kritizována jako kompromis mezi historickou fonologií a fyziologickou fonetikou.

Rovněž byla kritizována pozice některých polských jazykovědců, kteří předpokládají působení mechanické tendence, která rozkládá, a teleologické tendence, která udržuje fonologický systém. Známá je polemika Kuryłowiczova, vedená důsledně ze stanoviska, že jazyková fakta nutno vyložit jinými jazykovými fakty.[3]

S. K. Šaumjan odsunul otázku po příčinách hláskových změn a zabývá se jen otázkou, jaké změny jsou v dané struktuře možné: „Jazyková struktura podléhá působení vnějších faktorů, sociálních a psychofyzických, k nimž nelze přihlížet pro jejich nahodilost v poměru k jazykové struktuře. Zkoumání struktury jazyka nám dovoluje jen zjistit, v jakém směru jsou ty nebo ony změny možné; zda nastávají skutečně nebo nenastávají, to závisí na vnějších, náhodných faktorech, které jsou nevypočítatelné.“[4]

[8]Martinet uvádí, že se někdy ze dvou dialektů téhož jazyka jeden vůbec nemění, kdežto druhý se dá takovým vývojem, na který nic neukazuje v předchozím stadiu jazyka; v takových případech jsou funkční a strukturální řešení nedostačující a nutno předpokládat vnější faktory. Ve skutečnosti se předpokladem vnějších faktorů otázka vnitřních faktorů neřeší, protože vnější faktory mohou působit jen nepřímo prostřednictvím faktorů vnitřních.

Fyziologický výklad hláskových změn nemůže být pokládán za dostačující, protože při něm zůstává otázkou, proč „fonetická zákonitost“ platí právě v daném případě, neplatí-li jinde. Fyziologický výklad hláskových změn neodstraňuje pojetí náhodnosti skutečných změn, nýbrž naopak je nastoluje.

Historická fonologie, odhalující vzájemné sepětí jednotlivých složek hláskového vývoje, byla dosud úspěšná v odhalení logiky hláskových změn následujících za sebou po dané změně. Byla schopna vykládat hláskové změny jako „obnovení rovnováhy systému“. Když se rovnováha obnovuje, musela být předtím porušena. Je třeba vykládat každé porušení rovnováhy zvlášť nebo všeobecně předpokládat rovnováhu labilní?

Historická fonologie nedokázala dosud vyložit všechno; proto se hledají stále nové postupy, jak vykládat hláskový plán jazyka samého. Uvažuje se o kvantitativních faktorech.[5] Předpokládá se vztah mezi postavením v systému a rozsahem užívání fonémů.[6] Jde o to, zda např. některý foném chybí v jistých polohách nebo nestojí v jistých polohách proti druhému fonému. Hledá se výklad hláskového plánu jazyka v jeho plánu morfologickém.[7] Germánská přehláska (a → ä atd.) si např. vyžaduje výkladu samým vznikem jako jev subfonologický, který až později podléhá fonologizaci; je jistě možné přehlásce připisovat morfologickou funkci.

V diskusi prohlásil nakonec Vachek, že „v každém případě bude třeba ještě mnoha konkrétních materiálových prací, než bude možno vnést do otázky souhry vnitřních a vnějších činitelů v jazykovém vývoji světlo definitivnější“.

Jakých konkrétních prací je třeba místo neujasněných neplodných úvah o zákonitosti, nahodilosti a účelnosti? Potřebné, zdá se, jsou zejména práce srovnávací. Jen průzkum velikého počtu hláskových systémů a jejich měnlivosti může poskytnout podklad pro posouzení „zákonitosti“ a „nahodilosti“ hláskových změn.

Hlásková typologie jazyků a dialektů je teprve v počátcích. Nechybí několik srovnávacích studií, např. o vzniku palatovelárních vokálů v různých jazycích,[8] nebo o diferenciaci soustav přízvučných a nepřízvučných vokálů v různých jazycích ve vztahu k morfologickému typu.[9] Zde stojí před námi, zdá se, naléhavé úkoly. Není správné jednostranně zdůrazňovat jedinečnost každého jazyka i jeho vývoje. Lze-li v různých jazycích pozorovat podobný hláskový vývoj za podobných strukturních podmínek, svědčí to pro pojetí, že podmínky vývoje jsou v jazyce samém.

[9]Historická fonologie formuluje hláskoslovné změny v termínech strukturních. Je otázka, zda se tím získává popis nebo výklad. Ale i když strukturní formule nepodává výklad sám, je článkem výkladu a bez strukturní formule není výklad možný.

 

R é s u m é

ZUR GEGENWÄRTIGEN SITUATION IN DER HISTORISCHEN PHONOLOGIE

Die historische Phonologie setzt sich entschieden durch, obwohl hier noch um Prinzipien gestritten wird und obwohl sie wenigstens heute nicht alles zu erklären vermag. Wenn in verschiedenen Sprachen unter gleichartigen strukturellen Bedingungen übereinstimmende Lautentwicklungen auftreten, so spricht dies für die Auffassung, dass die Bedingungen der Sprachentwicklung in der Sprache selbst liegen.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 7-9

Předchozí Karel Horálek: K otázce tzv. vedlejších jazykových funkcí

Následující Aleksandr V. Isačenko: Slovesný vid, slovesná akce a obecný charakter slovesného děje