Mezinárodní lingvistické symposion

František Daneš

[Rozhledy]

(pdf)

-

Jazykovědná pracoviště Německé demokratické republiky, universitní i akademická, svolala na dny 28. září až 2. října 1959 do Erfurtu mezinárodní lingvistické symposion „O znaku a systému v jazyce“. Širokému okruhu jazykovědců ze všech zemí rozeslalo přípravné komité již počátkem roku devět otázek, které se týkaly tří tematických okruhů. I. Jazykový znak: (1) Co rozumíme jazykovým znakem (Zeichen)? (2) Jaký vztah existuje mezi jazykovým znakem a skutečností? (3) Jaký vztah existuje v oblasti jazyka mezi formou a obsahem? II. Analýza jazyka: (4) Jak je možno analyzovat danou promluvu (Redefolge) na jednotlivé elementy? (5) Jaké vztahy existují mezi jednotlivými elementy daného obsahu sdělení (message)? (6) Jaké vztahy existují mezi jednotlivými prvky dané promluvy? III. Systém a kategorie jazyka: (7) Existuje jazykový systém a co jím rozumíte? (8) Existují jazykové kategorie a co jimi rozumíte? (9) V jakém vztahu jsou jazykové kategorie k jazykovému systému?

Došlé odpovědi zpracovali zpravodajové (prof. G. F. Meier z Lipska, prof. K. Ammer z Halle a prof. E. Seidel z Berlína) v souhrnné zprávy, které byly účastníkům těsně před zasedáním předloženy. Poněvadž šlo o problematiku velmi obecnou, představovaly souhrnné odpovědi (v nichž bylo plně přihlédnuto i k odpovědím československých účastníků ankety) do značné míry různorodé názory (lišící se někdy ve věcech podstatných, někdy spíše v terminologii), které většinou nedovolovaly učinit předběžné závěry, takže bylo nutno předložit plénu k diskusi znovu celou řadu závažných dílčích otázek.

 

Pokud jde o otázky prvního tematického okruhu, jazykového znaku, snažila se diskuse objasnit pojem znaku z hlediska teorie jazyka, z hlediska fenomenologického, z hlediska jeho komunikativní funkce i z hlediska psychofyziologického (též z hlediska Pavlovovy teorie signálních soustav) a historického. Vcelku diskuse potvrdila, že znakový charakter jazyka je všeobecně přijímán (u sovětských badatelů zejména Galkinou-Fedorukovou), avšak v jeho interpretaci je dosud mnoho rozdílů. Např. za znak se pokládá jednou slovo, podruhé morfém, jiní přiznávají znakový charakter už fonému, ba i distinktivnímu rysu. Je rovněž třeba ujasnit vztahy mezi pojmy signál — znak — symbol (např. W. Jassem chce vidět v tomto seřazení hierarchii). — Mnoho se diskutovalo o tzv. unilaterálnosti či bilaterálnosti jazykového znaku. Jde o to, zda máme za znak pokládat jen zvukovou (resp. grafickou) formu, anebo i této formě přináležející význam (tj. zda máme za znak pokládat jen „signans“, nebo „signans + designatum“); řešení této otázky má ovšem značný dosah i pro interpretaci polysémie (v plánu synchronickém i diachronickém). Zastánci bilaterálnosti poukazovali na to, že forma (smysly vnímalelný jev, útvar) nemá sama o sobě znakový charakter, ten jí dodává teprve význam; jejich odpůrci zase namítali, že význam jazykových jednotek nemá znakový charakter. Věc je ovšem možno podle mého soudu pojímat i tak, že za znak pokládáme smyslový jev plus speciální vztah, kterým je tento jev vztažen k jistému významu. To, že nějaký jev skutečnosti nabývá jisté platnosti jen ve vztahu k jevu jinému (který se však na této platnosti sám nepodílí), je pojetí logicky oprávněné a lze je doložit mnoha příklady z různých oblastí. — Pozornost byla věnována i otázce tzv. nulového znaku, který je „smysly vnímatelný“ jen ve vztahu k jiným (např. v paradigmatu), nikoli sám o sobě. — Většinou se odmítala možnost interpretace jazykového znaku v rámci obecné sémiotiky.

Pokud jde o tzv. „libovolnost“ nebo „arbitrérnost“ jazykového znaku, ukázalo se, že dnes se raději mluví o jeho „nemotivovanosti“ vzhledem k označované skutečnosti (soudím, že nejlépe vyhovuje termín „konvenčnost“), aby se tak předešlo nedorozuměním (jazykový znak je i při své nemotivovanosti podmíněn historicky a systémově). Pokud se ojediněle v diskusi ozvaly hlasy popírající arbitrérnost, šlo právě o toto nedorozumění.

Diskuse odbíhala leckdy i do otázek neuropsychologických apod.; i když pohledy na jazyk z hledisek vědních oborů, které s jazykovědou sousedí, jsou užitečné a do jisté míry nutné, [45]není správné nahrazovat výklad lingvistický výkladem psychologickým, fyziologickým ap., jak se někdy na symposiu dělo.

Z druhého tematického okruhu, otázek analýzy jazykového projevu, upoutala na sebe největší pozornost základní metodologická otázka, do jaké míry je oprávněna čistě formální analýza jazykového projevu beze zření k významu (a s tím souvisící otázka homonymie). Někteří účastníci celkem přijímali postupy americké deskriptivní lingvistiky, která analyzuje formu bez plného přihlížení k významu (stačí jí zjištění, zda zvukový komplex vyinterpretovaný formální analýzou jako jazyková jednotka má nějaký význam). Jiní zastávali opačné stanovisko a z poznatku komplexnosti jazykových jevů vyvozovali závěr, že nemá smyslu uvažovat odděleně o analýze formální a obsahové, neboť „Redefolge“ a „Mitteilungsinhalt“ je jedna jediná jednotka. Většina diskutujících se však klonila k střední cestě: formální strukturní analýza je možná a má své oprávnění, zejména v jistých situacích, avšak má své meze; představuje jen omezený stupeň poznání jazyka, lingvistický rozbor se jí nevyčerpává. Lze ji uplatnit v různé míře na různých rovinách jazykové stavby. (Zajímavé bylo upozornění na to, že je možný i postup opačný: význam dodatečně eliminovat.) Bylo dobře řečeno, že zkoumat jazyk, „jako bychom o něm nic nevěděli“, je jen první stupeň; na druhém stupni zkoumání vychází badatel z pozice člena daného jazykového společenství. Jazykový systém je třeba posuzovat z dvou hledisek: při postupu z hlediska posluchače (tj. od formy k významu) mohou se uplatnit matematické metody a setkáváme se s problematikou homonymie; při postupu od mluvčího vychází se od významu a fonologií se končí (homonymie zde neexistuje). Oba tyto aspekty koexistují, jsou komplementární; chybné jsou ovšem postupy kompromisní (jako příklad byla uváděna práce N. Chomskyho „Syntactic structures“, která vychází z hlediska mluvčího, avšak nepřihlíží přitom k významu). Stojí jistě za zmínku, že spojování postupu od formy k významu a od významu k formě má v lingvistické tradici pražské školy již dlouhou tradici. — (Jestliže někteří badatelé podporovali názor o oprávněnosti a užitečnosti čistě formální analýzy poukazem na překladatelské stroje, které dovedou překládat beze zření k významu, neprávem při tom zapomněli, že stroj je schopen překládat proto, že analýzu — a to nutně analýzu s přihlížením k významu — provedl předem lingvista).

Zatímco pojem formy je celkem jasný, je mnoho neujasněného v chápání významu v jazyce; svědčí o tom ostatně už sama terminologie: Bedeutung, Inhalt, Meinung, das Gemeinte, Designatum apod. Diskuse nešla bohužel v této podstatné otázce dost do hloubky a nepřinesla tak potřebné ujasnění, spíše jen cenné postřehy a některá osobitá pojetí. Tak např. Koschmiederovo pojetí, podle něhož mezi rovinou znaku (Zeichen) a rovinou „toho, co je zamýšleno“ (Intentum) existuje ještě rovina „označovaného“ (Designatum), je blízké názorům některých našich syntaktiků, kteří liší formu — význam — obsah. Cenným postřehem bylo upozornění na to, že designatum je přeložitelné, obsahuje sémantickou invariantu; to nám umožňuje vybudovat čistě lingvistickou sémantiku. Jeden z diskutujících upozornil na to, že známé věty beze smyslu typu „Slon vypil kulatý čtverec“, o nichž se tvrdívá, že z hlediska syntaktické formy jsou správné, nejsou ani formálně možné (správné), a to proto, že odporují distribuci. To je jistě postřeh správný, ale svědčí o tom, že hledisko distribuční není adekvátním hlediskem pro syntaktickou formu věty (není to hledisko vpravdě ryze formální, nýbrž z hlediska lišení formy a významu komplexní); vždyť výroková logika také abstrahuje od obsahu a studuje obecné logické formy (schémata) výroků a dovede stanovit formální pravidla nezávislá na konkrétním obsahu výroků. — Potřeba prohloubeného chápání vztahu mezi formou a významem se projevuje i po stránce terminologické; pro rovinu formální se navrhovaly termíny morf — slovo — syntagma, pro rovinu významovou morfém (morfosémantém, moném), syntagmém, souhrnně sémantém (sémén), což ovšem mnoho souhlasu nezískalo. — Diskuse se rovněž snažila ujasnit pojmy „syntagma“, „konstrukce“ a „paradigma“.

Celkem lze říci, že diskuse o tomto tematickém okruhu přinesla velmi mnoho cenných, ale [46]většinou různorodých názorů a byla v ní rozvíjena některá velmi originální pojetí (např. syntagmatická teorie Mikušova) ; jen zčásti se jí však podařilo dospět k jistému vyjasnění.

Zájem diskutujících v třetím okruhu, jehož tématem byly systém a kategorie, se soustředil zejména na tyto otázky: Co je to systém jazyka a jaké jsou jeho charakteristické vlastnosti? Jak se mají k sobě pojmy „systém“ a „struktura“? Co jsou jazykové kategorie a jaké jsou jejich vzájemné vztahy? Jaký je poměr mezi pojmy „jazyková jednotka“, „třída jazykových jevů“ a „kategorie“?

Pokud jde o pojem jazykového systému, dospěla diskuse k celkové shodě jak v tom, že je to pojem pro jazykovědu nezbytný, tak v definování jeho podstatných rysů; systémem v jazykovědě rozumíme uspořádaný celek jazykových prostředků, a to uspořádaný (učleněný) podle principů plynoucích z jeho látkové povahy (eine stoffimmanente Ordnung); členy systému jsou v paradigmatických vztazích a vzájemně se vylučují. Většina se též klonila k názoru, že v jazyce nejde o systém jednoduchý, nýbrž složitý, o systém systémů s jednotlivými dílčími systémy; lišit „systém systémů“, „dílčí systémy“ a „části systému“ nepokládám za únosné. Zajímavý však byl pokus rozlišovat „dílčí systémy“ (byly uváděny celkem tyto: fonologický, morfologický, syntaktický, sémantický, stylistický, slovotvorný) a „podsystémy“ (např. systém obecného jazyka vzhledem k systému jazyka celonárodního).

V ostatních otázkách se však k celkové shodě názorů nedospělo, ale diskuse přesto značně přispěla k vyjasnění některých podstatných věcí a přinesla mnoho cenných postřehů. Tak např. pokud jde o pojmy „systém“ a „struktura“, byly zastávány v podstatě čtyři názory: (a) jde o synonyma; (b) struktura je vlastností systému; (c) systém je v oblasti paradigmatické, struktura v syntagmatické; (d) systém je v oblasti paradigmatické, struktura v paradigmatické i syntagmatické.[*] — Pojem jazykové kategorie se nepodařilo dost vyjasnit; většinou se objevovalo tradiční chápání kategorií a bylo správně zdůrazňováno, že kategorie je nutno zjistit pro každý jazyk zvlášť a že o kategorii lze mluvit jen tam, kde jistý význam má své formální (nikoli však lexikální) vyjádření. — Pokud jde o vztah k pojmu „třída“, někteří účastníci oba pojmy ztotožňovali, jiní pokládali kategorii za pojem širší, někteří tento pojem vůbec odmítali (spokojovali se pojmem třídy). Často se objevoval názor, že kategorie je spíše tvrzení jisté vlastnosti (obsahový příznak), a tedy něco zcela jiného než třída; pojem třídy je v logice zcela přesně vypracován, a i když s ním někdy verbis expressis (terminologicky) lingvisté nepracují, je přece implikován v každém třídění (překvapuje proto, že někteří účastníci pojem třídy odmítali!).

Častým námětem diskusních příspěvků byly tzv. binární vztahy. Většinou účastníci uznávali jejich důležitost pro konstituci jazykových systémů, zároveň však upozorňovali na nebezpečí vyplývající z přeceňování těchto vztahů. Rovněž bylo poukázáno na to, že jazykové kategorie a třídy nejsou strnulé, ostře ohraničené, nýbrž že přecházejí jedna v druhou (centrum kategorie nebo třídy, její periferie a plynulé přechody); nedbání této podstatné vlastnosti jazykového systému vede často k zbytečným sporům a neřešitelným problémům v synchronii i diachronii. — Značně rozdílná stanoviska zaujímali účastníci diskuse v otázce systémového charakteru slovní zásoby.

Celkem se konalo deset polodenních zasedání plenárních a tři zasedání skupinová. Kromě tří souhrnných zpráv o došlých odpovědích nebyly předneseny žádné referáty, nýbrž jen dis[47]kusní příspěvky (jejich doba byla omezena na 15 minut). Poněvadž však bylo symposiu předloženo několik rozsáhlých závažných elaborátů (jejich autoři se většinou symposia přímo nezúčastnili), byly tři z nich předneseny v mimořádných ranních zasedáních. Zajímavou obecnou teorii jazykovědnou, opírající se do značné míry o práci N. Chomskyho, „Syntactic structures“, rozvinul sovětský strukturalista Šaumjan. Vycházel především z rozlišení dvou stupňů strukturálního rozboru jazyka [první stupeň je pozorování (Beobachtungsstufe), druhý, vyšší stupeň je teoretický neboli stupeň teoretických konstrukt] a z pojmů transformace a identity. Analýzou věty z hlediska výrokové logiky se zabýval referát známého polského logika Ajdukiewicze; diskuse se však nemohla k němu podstatněji vyjádřit, neboť jeho text nebyl bohužel účastníkům k dispozici. Totéž platí o podnětném referátu o vztahu formy a obsahu, který zaslal sovětský matematik Piotrovskij.

 

Dohromady se symposia přímo zúčastnilo hodně přes sto lingvistů, především ovšem z Německé demokratické republiky, dále pak ze Sovětského svazu a ze států lidově demokratických (též z Číny a Koreje) a rovněž ze Západu (z Německé spolkové republiky, z Francie, Belgie, Velké Británie a ze Spojených států). Někteří lingvisté zaslali písemné odpovědi na otázky, avšak na zasedání nepřijeli (zejména bylo škoda, že ze Sovětského svazu se nemohli dostavit někteří badatelé, jejichž odpovědi vzbudily pozornost).

Z Československa se symposia zúčastnili (z Prahy:) akad. B. Havránek, dopis. člen ČSAV K. Horálek, prof. Vl. Skalička, doc. P. Trost a dr. Fr. Daneš, (z Brna:) doc. J. Bauer, (z Bratislavy:) doc. J. Ružička, doc. P. Ondrus a dr. J. Valehrach. Poněvadž mnohým otázkám (zejména prvního a třetího tematického okruhu) věnovala naše jazykověda vždy značnou pozornost, mohli čs. účastníci podstatně přispět do diskuse. Ukázalo se, že mnohé otázky, o nichž se na symposiu diskutovalo, byly u nás již dávno promýšleny a leckteré názory, přednesené nově na symposiu cizími účastníky, mají v tradici pražské školy již dlouho své místo. Konfrontace názorů našich s názory cizích badatelů byla velmi užitečná a ukázala též, že některým otázkám (zejména pokud jde o problematiku analýzy a jazyka a aplikaci některých nových metod a postupů) bude zapotřebí věnovat u nás větší pozornost (značné pozornosti se jim dostává nyní i v Sovětském svazu).

Celkově můžeme hodnotit erfurtské symposion kladně. Jestliže si pořadatelé kladli jako hlavní cíle zasedání jednak dokumentovat nový zájem mladé vědecké generace německé o obecně lingvistickou teorii, jednak mezinárodní diskusí pomoci jí i světové lingvistice v řešení základních otázek dnes aktuálních, mohou být s výsledkem spokojeni. Je ovšem přirozené, že zasedání (které při tak velkém počtu účastníků nemohlo ani být symposiem ve vlastním smyslu) nepřineslo a ani nemohlo přinést nějaké definitivnější řešení základních otázek (badatelská východiska byla příliš různorodá a nebyla u všech marxistická). Jestliže se však přesto ukázala v některých otázkách (jako je např. znakový a systémový charakter jazyka) značná shoda, je to významné a potěšitelné. Nejcennější je pak to, že po dobu téměř jednoho týdne vyměňovali si badatelé z nejrůznějších zemí v přátelském ovzduší své různé názory a snažili se v duchu mezinárodní vědecké spolupráce hledat nové a lepší cesty k poznání pravdy (jak to zdůrazňovali zejména sovětští účastníci). Za to je nutno výborným německým organizátorům a hostitelům, kteří v době symposia slavili právě desáté výročí vzniku demokratického německého státu (k tomuto jubileu a jeho oslavám se častěji pozdravné projevy právem přihlašovaly) znovu upřímně poděkovat.[1]

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 44-47

Předchozí Vladimír Skalička: Z nové typologické literatury

Následující Jiří Daňhelka: Nad posledními svazky Památek staré literatury české