Bohemistika 15 let po osvobození ČSR

Lubomír Doležel

[Články]

(pdf)

Богемистика через 15 лет после освобождения Чехословакии / Etudes bohémistiques 15 ans après la libération de la Tchécoslovaquie

Stává se už tradicí, že významná výročí naší osvobozené republiky jsou nejen přehlídkou úspěchů hospodářských a politických, ale také příležitostí k zhodnocení práce vědecké. Není to náhodné. Vědecká práce je v socialistické společnosti těsně spjata s vývojem celé společnosti, rozvíjí se s jejím rozvojem, reaguje a odpovídá na její potřeby. Tím více to platí o takové vědě, jako je bohemistika, vědě, která zkoumá jeden z nejvzácnějších kulturních statků národní společnosti a také pečuje o jeho ústrojný rozvoj ve shodě s hospodářskými, politickými i kulturními potřebami společnosti. Proto již desáté výročí našeho osvobození bylo příležitostí k zhodnocení bohemistické práce, a to jednak v úvodníku akad. Bohusl. Havránka (1945—1955 v české bohemistice, Slovo a slovesnost 16, 1955, 209—213), jednak v článku Al. Jedličky (Deset let péče o český jazyk, Naše řeč 38, 1955, 146—158). Dnes, u příležitosti patnáctého výročí našeho osvobození, můžeme na tyto hodnotící příspěvky navázat a přehlédnout rozvoj bohemistiky v letech 1955—1960.

Pět let je ve vývoji vědy doba velmi krátká. Ale pro bohemistiku, jako pro celou naši jazykovědu, to byla doba bouřlivého kvasu; uprostřed tohoto kvasu stále ještě žijeme a jeho výsledky bude možno definitivně zhodnotit až v budoucnu. Byly to dvě události, které i v tomto údobí významně působily na vývoj naší bohemistiky a celé jazykovědné práce. První událostí byla sovětská jazykovědná diskuse v r. 1950, druhou — vznik Československé akademie věd v r. 1952 a začlenění Ústavu pro jazyk český do této vrcholné vědecké instituce.

Sovětská jazykovědná diskuse znamená najen konec ojedinělých pokusů o infikování české jazykovědy marrismem, ale má především význam pozitivní: je počátkem úsilí o vybudování marxistické teoretické jazykovědy. Toto úsilí bylo zpočátku poznamenáno určitým konzervatismem i dílčími omyly, ale po XX. a zejména po XXI. sjezdu KSSS hlavně v Sovětském svazu se rozvinulo v nebývalé síle a přesvědčivosti. V tomto úsilí jde nejenom o stálou kritiku metod a výsledků idealistické jazykovědy buržoazní a o využití některých nových metod „moderní“ jazykovědy (strukturní a matematické metody), ale zejména o rozpracování základních otázek marxistické teorie jazyka, otázky vztahu jazyka a společnosti a vztahu jazyka a myšlení. Tyto otázky nelze ovšem řešit jen jednou, třebas „nejmodernější“ metodou. Naše jazykověda přispěje svým dílem k řešení otázek marxistické teorie jazyka zejména rozpracováním těch podnětů, které vzejdou z konference o marxistické jazykovědě, připravované Ústavem pro jazyk český na podzim tohoto roku.

Pevné organizační základny se naší bohemistice dostalo zřízením Československé akademie věd. Všechny složky Akademie vyvinuly obrovské úsilí o nalezení [82]nových forem vědecké práce a o soustředění pracovníků kolem velkých kolektivních, popřípadě komplexních úkolů. Právě v Akademii je v plné míře umožněna kooperace a komplexnost ve výzkumu, které charakterizují moderní vědu. Stejně jako ve vědách přírodních, tak i ve vědách společenských se dostávají do popředí velká kolektivní díla, která jsou založena na materiálu co nejbohatším a jsou zpracována metodami prověřenými v četných diskusích. Bohemistika tu může navázat na dlouholeté zkušenosti Příručního slovníku jazyka českého, prvního velkého kolektivního díla slovníkářského. Toto dílo bylo v uplynulém období (r. 1957) ukončeno a odměněno státní cenou Klementa Gottwalda. Také nová Pravidla českého pravopisu (1957) byla zpracována, jak ani jinak nemůže být, kolektivně pod vedením akad. B. Havránka a akad. Fr. Trávníčka. Užší kolektiv pod vedením člena korespondenta J. Běliče zpracoval školní vydání Pravidel (1958). — V současné době vzchází z kolektivní práce lexikografického oddělení Ústavu pro jazyk český metodicky propracovaný Slovník spisovného jazyka českého (vedený Boh. Havránkem, J. Běličem, M. Helclem, Al. Jedličkou, V. Křístkem a Fr. Trávníčkem), jehož první díl se blíží svému dokončení. — Zatímco tento slovník (spolu s Příručním slovníkem jazyka českého) vytvoří předpoklady k poznání lexikální soustavy současné spisovné češtiny, ostatní plány jazykového systému mají být popsány a rozebrány v akademické mluvnici. Toto kolektivní dílo bude pokusem o důsledné uplatnění marxistického pojetí jazyka a má zároveň významnou měrou přispět k rozvoji marxistické lingvistické teorie. S prvními výsledky této práce, a to v oblasti nově pojaté synchronní slovotvorby, seznámíme se v dohledné době. — Navazujíc na nedokončenou práci J. Gebauera, připravuje skupina pracovníků Ústavu pro jazyk český čtyřsvazkový slovník staročeský, který zachytí slovní zásobu staré češtiny až do konce 15. století. Houževnatá práce kolektivu jistě vyřeší všechny složité problémy této práce, takže se na V. mezinárodním sjezdu slavistů v roce 1963 budeme moci pochlubit prvním sešitem staročeského slovníku. — Velkým kolektivním dílem našich dialektologů bude jazykový atlas českých nářečí. V uplynulém období byl v podstatě ukončen výzkum dotazníkovou anketou a nyní se dialektologové rozjedou do terénu, aby ve vybraných místech přímým výzkumem získali další materiál, který bude základem pro jazykově zeměpisné zpracování. Usnesením IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě byl naší dialektologii uložen další dlouhodobý úkol, spolupráce na atlasu slovanských nářečí. Tato práce je zatím v přípravném stadiu, ale již první mezislovanská výměna zkušeností (zejména r. 1959 ve Varšavě) ukázala, že naše dialektologie přistupuje k práci s dobrou teoretickou přípravou.

Vedle těchto kolektivních prací, které jsou dnes hlavní pracovní náplní Ústavu pro jazyk český ČSAV, soustřeďují se síly jazykovědců i k jiným velkým úkolům, jejichž plněním může jazykověda přispět k rozvoji socialistické společnosti a socialistické kultury. Jsou to především vysoce aktuální problémy strojového překladu. Této práce se ujal kolektiv katedry českého jazyka na filosofické fakultě Karlovy university a dosáhl již prvního dílčího úspěchu. Tempo této práce však musí být v nejbližší budoucnosti podstatně urychleno, nechceme-li tu zůstat značně pozadu za světovým vývojem, zejména za vývojem v Sovětském svazu. To platí i o všech ostatních otázkách aplikované lingvistiky, jejichž řešení má prvořadý národohospodářský význam. Postup vpřed je tu značně brzděn tím, že v teoretických otázkách aplikované lingvistiky jsme v podstatě nepokročili nad pouhou informaci. — Dalším dlouhodobým úkolem katedry českého jazyka na [83]filosofické fakultě Karlovy university je výzkum obecné češtiny. Tento výzkum, který má dobré základy teoretické (viz mnohé již publikované příspěvky J. Běliče), zaměřuje se zatím na monografické zpracování dílčích témat (obecná čeština na Táborsku, běžná mluva pražské inteligence, mluvená řeč školních dětí aj.); získané poznatky budou významným příspěvkem k poznání vývojových tendencí národního jazyka v období socialismu. — Studium dějin spisovné češtiny, které se soustředilo na Vysoké škole pedagogické v Praze a na filosofické fakultě brněnské university, je zaměřeno na historicky důležité období obrozenské; přineslo již první výsledky, zejména ve sborníku VŠP Studie o jazyce a literatuře národního obrození (Praha 1959). — Pro rozvoj marxistické lingvistiky by mělo velký význam propracování a soustavné poznání české lingvistické terminologie, které by zároveň zachytilo vývoj našeho jazykovědného myšlení. Tento úkol byl naší jazykovědě uložen moskevským slavistickým sjezdem s tím, že tato práce bude mít obecně slovanské perspektivy.

Soustředění vědeckých pracovníků kolem velkých kolektivních a komplexních úkolů, které vyplývají z aktuálních potřeb socialistické společnosti a kultury, překonává nezdravý individualismus ve vědě, umožňuje plánovitou výchovu mladých vědeckých pracovníků, ovšem na druhé straně si vyžaduje značného organizačního úsilí nejzkušenějších vědců. Je třeba při této příležitosti připomenout, že nejvýznamnější naši bohemisté, zejména akad. B. Havránek, akad. Fr. Trávníček a člen korespondent J. Bělič přispěli v uplynulém období k rozvoji bohemistiky především obrovskou prací učitelskou, organizační a redakční. Kolektivní úsilí o řešení problémů neznamená pouhou kolektivizaci vědecké práce a popření tvůrčí individuality. Vedle velkých prací kolektivních je třeba podporovat i vynikající práce individuální, které zejména v teoretickém ohledu často posouvají vědu vpřed.

Naše bohemistika se může v posledních letech pochlubit značným kvantitativním růstem vědecké produkce. I když nepřikládáme statistickým údajům rozhodující úlohu při hodnocení vědecké práce, přece některá čísla mohou dokumentovat rozvoj bohemistiky v osvobozené republice. Již deset let po válce jsme značně předstihli předválečný stav. V Bibliografii československých prací lingvistických a filologických za léta 1929—1935 připadá na pětiletí 1929—1933 asi 1045 záznamů (práce o slovenštině jsou odečteny). V Bibliografii české lingvistiky za léta 1951—1955 je v bohemistickém oddílu 1479 záznamů. Rozdíl činí 434 publikace, což je více než průměrná přcdválečná produkce za dva roky. (Zajímavé bude připojit ještě údaje o pracích obecně lingvistických: v předválečné bibliografii za pět let 172 záznamy, v letech 1951—1955 402 záznamy.) Nemáme zatím souhrnné údaje o bohemistické produkci za léta 1956—1960, ale o dalším rozvoji tu svědčí některé jiné okolnosti. Jsou to především údaje o účasti československé lingvistiky (nejen bohemistiky) na IV. mezinárodním sjezdu slavistů: Do sjezdového Sborniku otvetov na voprosy po jazykoznaniju (Moskva 1958) došla více než jedna třetina odpovědí z Československa. V jazykovědné sekci sjezdu bylo předneseno 182 přednášek, z toho bylo 26 přednášek československých vědců, tj. asi 14 %. A ještě jeden potěšitelný statistický údaj: v Bulletinu de la Société de linguistique de Paris bylo v r. 1937 recenzováno celkem 190 publikací, z toho jen jedna publikace česká (asi 0,5 %); v roce 1938 recenzováno 192 publikací, z toho jen tři z Československa (asi 1,5 %). Naproti tomu v roce 1958 ze 175 recenzovaných publikací bylo 18 československých, tj. asi 10 %, v roce 1959 ze 162 recenzovaných publikací dokonce 21 československých, tj. asi 13 %. Tento údaj svědčí již nejen o kvantitativním růstu naší lingvistické produkce, ale také o tom, že si svou stoupající kvalitativní úrovní vynucuje stále větší pozornost i na Západě. — Kvantitativní růst české lingvistiky je i nadále zajištěn růstem publikačních možností, a to jak v Nakladatelství ČSAV, tak také roz[84]vojem publikační činnosti na vysokých školách (periodické sborníky filosofické fakulty Karlovy university v Praze a filosofické fakulty university v Brně, Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze, sborníky vysokých škol pedagogických v Praze a v Olomouci i sborníky vyšších pedagogických škol v Brně, Ústí nad Labem a v Plzni). Velmi kladným rysem našich publikací z posledního období je jejich pravidelné vycházení a zvýšené úsilí o proniknutí k zahraničnímu čtenáři. Dnes jsou u knižních publikací i významnějších článků časopiseckých běžná cizojazyčná résumé a mnohé studie se publikují ve světových jazycích. Vedle již vycházejícího cizojazyčného časopisu moderní filologie Philologica Pragensia připravuje se periodický sborník, který má cizinu seznamovat s nejvýznamnějšími vědeckými výsledky naší jazykovědy.

Podíváme-li se nyní, jaké konkrétní práce se skrývají za uvedenými čísly, zjišťujeme, že se i v individuálních publikacích bohemistických stále více uplatňuje zřetel k aktuálním potřebám socialistické společnosti a socialistické kultury. Není náhodné, že nejvíce publikací je věnováno jazykové kultuře a praktické péči o spisovnou češtinu. Tyto publikace také dosáhly největší popularity a svými náklady i rychlostí, s jakou byly rozebrány, mohou konkurovat nejúspěšnějším dílům krásné literatury. Značný ohlas vzbudila zmíněná již Pravidla českého pravopisu; po určitém období rozpaků se vžila a jsou dobrým základem pro další vývoj pravopisné normy. Návrh kodifikace ortoepické normy obsahuje Výslovnost spisovné češtiny I (1955), kterou na základě prací ortoepické komise Ústavu pro jazyk český napsal B. Hála. Rostoucí význam mluveného slova v socialistické společnosti vyžaduje, aby byl urychleně zpracován druhý díl této práce (výslovnost cizích slov). Zásadní poučení o současném rozvoji spisovného jazyka spolu s pohledem na vývoj národního jazyka vcelku přináší Sedm kapitol o češtině J. Běliče. Havránkova - Jedličkova Stručná mluvnice česká, užívaná nejen ve škole, ale i v široké veřejnosti, se dočkala od r. 1950 již 9. vydání. Ve dvou vydáních vyšly (1955 a 1957) Kapitoly z praktické stylistiky (Fr. Daneš, L. Doležel, K. Hausenblas, Fr. Váhala), zaměřené k aktuálním otázkám slohu novinářského. Po Prvním výběru z jazykových koutků Československého rozhlasu (1949) následuje v roce 1955 Druhý výběr a v roce 1959 Třetí výběr. — Opírajíc se o propracovanou teorii spisovného jazyka a jeho normy (tyto otázky byly z marxistického stanoviska prodiskutovány na konferenci v Bratislavě roku 1955), má dnes jazyková teorie všechny možnosti usměrňovat rozvoj spisovné češtiny žádoucím směrem. Na rozdíl od období liberalistického je dnes péče o spisovný jazyk věcí celé společnosti. Naše vrcholné politické a kulturní instituce iniciativně volají jazykovědce k spolupráci.

Přes všechno úsilí zůstává bohemistika ještě mnohé dlužna, zejména v soustavném výzkumu těch oblastí užívání spisovného jazyka, které mají v socialistické společnosti prvořadý význam (jazyk publicistiky, vědy a techniky, socialistické literatury, sportu atd.). Výzkumem těchto oblastí užívání spisovné češtiny může jazykověda podstatně přispět k poznání vývojových zákonitostí socialistické společnosti a prakticky pak pomáhat při dovršování kulturní revoluce a vytváření socialistického životního slohu.

I když naše bohemistika ještě nestačí všem požadavkům společnosti, přece je třeba konstatovat, že v popředí jejího zájmu je výzkum současné češtiny. Rozvíjejí se málo rozpracované lingvistické disciplíny, zejména syntax, lexikologie a stylistika. Mnohé z těchto otázek byly důkladně prodiskutovány na konferenci o vědeckém studiu současných jazyků v roce 1956, kde se naši bohemisté účastnili podstatným přínosem. — Bohemistické práce syntaktické usilují nejen o popis syntaktického systému současné češtiny a jeho [85]vývoje, ale zamýšlejí se také nově nad obecnými otázkami syntaktické teorie, jako jsou: vztah věty a výpovědi, rozlišení formální a významové výstavby věty, syntaktické vztahy a větné dvojice, výstavba souvětí. Toto úsilí o vypracování teorie syntaxe spojuje přes všechnu názorovou různost autory četných studií, článků i knižních publikací, z nichž nejvýznamnější jsou nepochybně: Intonace a věta ve spisovné češtině Fr. Daneše (1957), Základy české skladby Fr. Kopečného (1958) a Vývoj předmětového genitivu v češtině K. Hausenblase (1958). — V samých počátcích je teprve česká lexikologie. Příruční slovník jazyka českého i vycházející Slovník spisovného jazyka českého však dávají naší lexikologii dobrou materiálovou základnu. V nejbližší budoucnosti snad bude možno pokročit na trnité cestě výzkumu lexikální soustavy současné češtiny i jejího vývoje. — Naše stylistika se opírá o teoretické výsledky porady v Liblicích (1954) a její předností je plné zaměření k současnosti a úsilí o důslednou aplikaci marxistického pojetí. I když je tu výzkum zatím nesoustavný a neorganizovaný, přineslo uplynulé období řadu statí časopiseckých, z knižních publikací pak zejména podnětnou práci Fr. Trávníčka O jazykovém slohu (Praha, 1953) a monografii L. Doležela O stylu moderní české prózy (Výstavba textu) (1960).

V posledních letech se již plně projevil zvýšený zájem o dějiny jazyka publikováním celé řady dílčích studií i souhrnných prací. Historickosrovnávací konference v roce 1957 přinesla mnohé podněty i pro zkoumání vývoje češtiny. Práce na vysokoškolské učebnici Historická mluvnice česká pokročila tak daleko, že byly publikovány dva svazky, a to Skladba Fr. Trávníčka (1956) a Hláskosloví M. Komárka (1958). Oba svazky pojímají nově vývoj skladby i hláskové soustavy staré češtiny a svým vědeckým významem daleko přerůstají poslání učebnice. Mnohaleté zkušenosti V. Machka jsou uloženy v důkladném Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského (1957). Čtvrtým dílem bylo v podstatě dokončeno základní dílo naší toponomastiky Profousova - Svobodova Místní jména v Čechách (1957). Naši bohemisté se také významnou měrou podíleli na vydávání starých jazykových a literárních památek. Z nich připomeňme zejména kritickou edici Dalimilovy kroniky (prací B. Havránka, J. Daňhelky a Zd. Kristena), která se v krátké době dočkala dvou vydání (1957, 1958), a pro širší veřejnost určený Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu (1957) (red. B. Havránek a J. Hrabák), na němž se podílel jak Ústav pro jazyk český, tak Ústav pro českou literaturu ČSAV.

Čeští dialektologové, řídíce se výsledky brněnské dialektologické konference z r. 1954, publikovali několik nářečních monografií, které obvykle zkoumají celé nářeční oblasti. Po monografii Běličově o dolských nářečích a Voráčově o českých nářečích jihozápadních následuje monografie Fr. Kopečného o nářečí z Určic a okolí (1957), studie Fr. Svěráka o nářečí karlovickém (1957) a v nejbližší době vyjde monografie S. Utěšeného o nářečí přechodného pásu česko-moravského. Z těchto let můžeme také zaznamenat důležitou práci o jednom z nejzajímavějších nářečí sociálních, Ostravskou hornickou mluvu V. Křístka (1956).

Stav bohemistiky v patnáctém roce osvobozené republiky nás naplňuje uspokojením, i když nezavíráme oči před mnohými dosud nepřekonanými obtížemi. Jsme přesvědčeni, že plánovitý a organický růst, který zajišťuje naší bohemistice socialistická společnost, povede v příštích letech k úspěchům ještě význam[86]nějším. Je to zaručeno též vysokou odbornou i ideologickou úrovní převážné většiny bohemistů, kteří všemi svými silami chtějí přispět k velkému dílu našeho pracujícího lidu, vybudování socialismu a uhájení světového míru.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 2, s. 81-86

Předchozí Jiří Daňhelka: Nová husika

Následující Miroslav Renský: Funkce slabiky v jazykovém systému