K novému vydání Gebauerova historického časování

Igor Němec

[Rozhledy]

(pdf)

По поводу нового издания »Исторического спряжения« Гебауэра с исправлениями и дополнениями Фр. Рышанка / Nouvelle publication de l’oeuvre Conjugaison historique par Gebauer, avec émendations et additions de Fr. Ryšánek

[1]K řadě nově vydaných děl klasiků české jazykovědy, Zubatého a Hujera, přistupuje nyní dílo Jana Gebaucra: v uctěni padesátého výročí tohoto velkého českého filologa rozhodla se Československá akademie věd znovu vydat postupně jeho Historickou mluvnici jazyka českého, V době, kdy již máme nové zpracování české historické skladby a historického hláskosloví Fr. Trávníčka a M. Komárka ve vysokoškolské příručce[2] a kdy ještě není naděje na brzké vydání příslušného svazku tvarosloví této nové řady ani starého výtečného tvarosloví českého slovesa od Jos. Zubatého,[3] vychází jako na zavolanou Gebauerovo Časování s doplňky [128]Fr. Ryšánka. Věnujeme-li pozornost těmto doplňkům, které může po půl století připojit dnešní bohemistika ke Gebaurovu dílu (a to péčí znalce nejpovolanějšího), jasně si uvědomíme, jak doopravdy málo lze měnit a doplňovat na Gebauerově inventáři tvarů a kmenových typů staročeského slovesa i na jejich klasifikaci a interpretaci v rámci tvarosloví, gebauerovsky pojímaném. Sám autor oněch doplňků, Fr. Ryšánek, o svých dodatcích praví, že jde jen „o opravy skutečně drobných omylů a o doplnění nových dokladů u jevů řídkých, zejména jde-li o doklady staré, starší než má Gebauerova mluvnice“ (545). Všem těmto dodatkům jako celku je věnováno všehovšudy devět stránek knihy (547—555), a z toho dalece převážnou většinu tvoří ony nové doklady doplňující. Je třeba ocenit, že ve více než deseti případech Fr. Ryšánek takové nové doplňující doklady uvádí k tvarům, na něž J. Gebauer — jak sám výslovně praví — doklady vůbec nemá (aor. sněch, part. otřásv, part. živeni, aor. počěchom, subst. zpodjěnie, inf. vyždíti, du. umřěva, inf. říti, 3. pl. plají, du. nezvěva aj.). Přibližně stejně malé procento Ryšánkových dodatků připadá na drobné opravy (zpřesnění grafiky nebo citace) a ještě menší procento na odchylné interpretace některých tvarů; z nejzávažnějších zpřesnění v tomto směru uveďme pro příklad aspoň toto: aor. trže, Gebauerem uvedený jako tvar slovesa tržěti, je v dodatcích náležitě přiřazen k slovesu trhnúti (552, v. již Slavia 25, 1956, 508); nářeční tvary slovesa zamčiti, zamčèť „zamknout“ Fr. Ryšánek nespojuje jako Gebauer s domnělým stč. -mčíti, zamčiti, nýbrž s doloženým stč. mčieti (552); stč. ráněti neřadí jako Gcbauer k raniti, nýbrž k roniti (553) aj. Vcelku jsou Ryšánkovy dodatky cenným obohacením Gebauerova materiálu a stěží bychom mezi nimi hledali poznámku, o jejíž správnosti bylo by možno pochybovat. Výjimku zde snad tvoří pouze doplněk ke Gebauerově zmínce o zániku stč. slovesa tčieti (294): Fr. Ryšánek s tímto zaniklým slovesem totiž spojuje dial. a novočes. trčeti (552), ale podle našeho názoru neprávem, neboť toto sloveso je etymologicky zcela jiné, byť má stejný význam a patří k témuž kmenoslovnému typu jako stč. tčieti (tčieti < *tъk-ē-, kdežto trčeti < */s/-tr̥k-ē-, srov. strus. torčati, pol. sterezeć, bulh. străča, slin. strčati). Jako zásadnější připomínku ke Gebauerovým dokladům stč. slovesných tvarů uvádíme jen upozornění, že tyto doklady nejsou vždy úplné; zkracování kontextu bez označení vynechaných míst (…) je zvláště nežádoucí v dokladech na stč. slova ojedinělá, vzácná (viz např. na s. 199 neúplný citát z ŽaltWittb Hab 3,16 v dokladech k imperativu nři od stč. nřieti; doplňujeme jej — kurzívou — takto: vendi hnój v kosti mé a pode mnú vynři [vmrzy], za lat. ingrediatur putredo in ossibus meis, et subter me scateat). Gebauerovu interpretaci présentu ſpadиv = spadú Pror 6b (Is 8,15, viz s. 139) opravujeme na spadnú, neboť v oné památce se kvantita důsledně neoznačuje (srov. zahyии zahynú 97b, wy-ſchии vyschnú 100a a padиv padnú „cadent“ 55b Jr 6,15), a za druhé — v dosavadních dokladech na kompozita slovesa -pásti (tj. pad-ti, jež se pojí celkem s šestnácti předponami!) není spolehlivého dokladu na présens I. třídy, homonymní s aoristem.

Vedle dokladů na tvary některých slovesných typů Gebauerem nedoložené najdeme v dodatcích také doklady na slovesa nedoložená Gebauerem, např. bleknu, bleknúti (viz s. 550). Ovšem takových dokladů — a na rozdíl od bleknúti dokonce ani nedoložených v Gebauerově slovníku — bylo by možno uvésti daleko více; „pro ilustraci uveďme aspoň stč. slovesa počínající hláskou b-, jež nejsou Gebauerem doložena ani v jeho Časování ani v Slovníku staročeském: babiti sě expr. „prodlévati, potloukati se“ (DivKlemC 208), bájiti „fabulare“ (BiblKoř L 24,15), balšamovati „balsamovati“ (WaldhPost 58a), bažiti čeho „oddávati se čemu, incumbere“ (Túl 24a), bedliti nad čím „bdíti“ (Budyš 28a); bezpečovati sě „býti bezstarostný, neostražitý“ (GuallCtnost 34b), biřmovati „confirmare“ (HusSvatokup 24 aj.), bláznovati „chovati se jako blázen“ (RokPostB 2, 934), blednúti „blednouti“ (OtcE ad C 205 aj.), bličěti nač expr. „koukati (?)“ (ChelčBoj 37,15), blikotati na oči „špatně viděti (HusDcerka 209b), bohatěti „bohatnouti“ (ChelčPost 209b aj.), brávati frekv. k bráti (AlexPov 262 aj.), búřiti „incitare“ (LyraMat 152b aj.), búřiti sě proti komu (AlexPov 273 aj.). Již z této malé [129]ukázky je patrno, do jaké asi míry vzrostl staročeský jazykový materiál od doby Gebauerovy. Svědčí jistě o Gebauerově vědecké velikosti, že ani ve světle tohoto nového jazykového materiálu ze staročeských památek, nahromaděného za posledních padesát let, nemuselo býti nic podstatného pozměněno na jeho Časování. Vnucuje se tu pak ovšem otázka, v jakém směru lze vůbec prohlubovat studium historické morfologie českého slovesa, v čem zde vůbec jíti nad Gebauera.

Práce akad. Fr. Trávníčka z tohoto oboru[4] jsou tu jistě významným krokem vpřed, ve směru prohloubení známých kladů Gebauerova zpracování: přinášejí další materiál (zvl. nářeční) i nové dílčí výklady, a to nezřídka i u jevů Gebauerem pouze zaregistrovaných. Po stránce metodické však i u Trávníčka narazíme ještě na postup, jaký již — zvláště po pracích Jos. Zubatého — s Gebauerem sdílet nemůžeme. Tak J. Gebauer příliš často pro starou češtinu předpokládá existenci bezpředponových nedokonavých forem u sloves, která jsou doložena jen ve spojení s předponou (např. klenúti, křěnúti, sopnúti, vodněti, hromaditi, poltiti); nebere tu v úvahu ten historický fakt, že v starší době mnohá taková imperfektiva prostá ještě vedle doložených kompozit vůbec neexistovala a vznikala až později z oněch starých kompozit dekompozicí (z posoliti, naučiti sě vzniklo tak soliti, učiti sě), jak ukazuje Jos. Zubatý (Listy filologické 42, 1915, 236; jiné jeho příklady viz v Naší řeči 10, 1926, 163). Stejně jako Gebauer pomíjí tento postup také Trávníček, když dochází k závěru, že „slovesa lotřiti (= býti lotrem, vésti si jako lotr), mužiti (= počínati si jako muž), paniti ( = býti pánem, počínati si, vypadati jako pán) a baběti (= počínati si jako baba) zachovala se jen ve zpřídavnělých příčestích zlotřilý, zmužilý, spanilý a zbabělý“ (Mluvnice spisovné češtiny I, 1951, 377). V starší češtině však nejsou doložena tato slovesa bez předpony, nýbrž jen s předponou (zlotřiti ChelčPost 214b, zpániti BawArn 4366, zmužiti se LetTroj a zbaběti Rosa — obé podle Jungmanna); nejstarší doklad na baběti a lotřiti nalezl jsem teprve u Jungmanna, na mužiti a paniti neznám dokladu vůbec. Zvláště z hlediska obecně slovanského bylo by možno uvést další důkazy toho, že denominativní slovesa typu z-baběti „změniti se v babu, státi se babou“ jsou primární (byla utvořena přímo ze jména pomocí vhodné předpony), kdežto příslušná prostá nedokonavá typu baběti, „měniti se v babu, stávati se babou“ („počínati si jako baba“ nedoloženo!) jsou sekundárními, mohou, ale nemusí, vznikat ze starších sloves pouze předponových odsunutím předpony jako znaku dokonavosti (srov. mé výklady o vidové deprefixaci v Slavii 28, 1959, 314n.). Zanedbávání deprefixace a zaměření jen na prefixaci považujeme za jeden z nedostatků dosavadního historického studia českého slovesa.

Domníváme se, že směr pokroku v historickém studiu české verbální morfologie naznačil již r. 1926 Karel Rocher svou rozpravou O vývoji české konjugace (Sborník filologický ČAVU VIII/1, 1—38), v níž se pokusil uvésti v nové seskupení fakta, která byla u J. Gebauera podána v jiném pořádku a jiném duchu.

Rocher sám svou vlastní metodu srovnává s dosavadním postupem takto (37): „Probíráme-li … konjugaci jen podle jednotlivých tříd, trhají se namnoze od sebe zjevy, které k sobě patří, a naše poznání tříští se v množství poznatků ne dosti souvislých. Dále vycházelo se až dosud od konjugace staročeské a postupovalo se do doby nové, nedospívalo se však k celkovému obrazu jejího nynějšího útvaru. My naopak vycházíme od konjugace dnešní a snažíme se retrospektivně vyložiti její vznik. Při každém zjevu jen poněkud složitém je zajisté při nejmenším užitečno dívati se na něj z nejrůznějších stran, neboť tak se nejlépe osvětlí … Konečně snažili jsme se najíti všeobecnější hlediska, z kterých nutno při práci vycházeti, neboť jinak nám schází vodítko, kterých zjevů si máme všímati, jakým způsobem, a jak je vyložiti.“ Autor zdůrazňuje správný požadavek, že i v jazykovědě musí být ideálem lidského poznání, „aby všechen vývoj vyložilo co možno nejmenším počtem nejvšeobecnějších principů“ (s. 30).

Rocher takové nejvšeobecnější principy vývoje české konjugace shledává ve třech procesech: 1. v uniformaci tvarů (tj. vyrovnávání rozdílů v kořenné samohlásce nebo souhlásce, kmenové [130]příponě a tvarové koncovce), 2. v zmenšování počtu tvarů a 3. v přechodu k analytickému charakteru konjugace. Je třeba ocenit, že takovouto metodou se autorovi skutečně podařilo uspokojivě osvětlit řadu závažných jevů (jako např. záměnu typu bohatěti typem bohatnouti v souvislosti s úžením ie > í, viz s. 9) a že tím byla otevřena cesta k dalším, obdobně významným poznatkům z oblasti vývoje českého slovesa. Ovšem nebylo by správné chtít vysvětlit všechno jen na základě oněch několika principů Rocherových. Pokusíme se aspoň na dvou příkladech ukázat, že závažné jevy vývoje čes. slovesné morfologie mají i jiné kořeny a jsou objasnitelné i z jiných obecnějších hledisek, než jaké uvádí K. Rocher.

Jak známo, J. Gebauer vysvětloval různé tvaroslovné změny analogií. Tak např. záměnu starého tvaru 1. os. sg. na -u, -i novotvarem s koncovkou -m (dělaju, dělaji > dělám) vykládal analogií podle athematického typu dám, jmám (6—7). K. Rocher (op. cit., 12) pak toto přiklonění k athematickému typu motivoval tendencí uniformační, tj. snahou vyrovnat rozdíl v kmenové souhlásce mezi 1. os. prošu, trṕu a ostatnímu osobami (prosíš, trpíš …). Ale materiál neukazuje na to, že by typy prošu, trṕu byly východiskem šíření koncovky -m, a vůbec rozšíření této osobní koncovky z ojedinělých přežitků na celé kmenoslovné kategorie sloves muselo míti svou příčinu hlubší. Poněvadž tato změna byla dovršena nejdříve u typů dělaju, sázěju, uměju, a teprve později u typů prošu, trṕu (jak upozorňuje sám Gebauer na s. 7), je nejpravděpodobnější, že zvláštní předpoklady k realizaci této změny vznikly u kmenů, které prodělaly stahování: stahováním -aje- > -á-, -eje- > -ie- byl porušen původní stejnoslabičný systém všech tří osob v sg.

*dě-la-ju	>	dě-la-ji	*sá-zě-ju	>	sá-zě-ji
*dě-la-ješ	>	dě-láš	*sá-zě-ješ	>	sá-zieš
*dě-la-je	>	dě-lá	*sá-zě-je	>	sá-zie

a takto porušená původní souměrnost celého systému byla obnovena tím, že přesahující koncovou slabiku -ju, -ji nahradila koncovka neslabičná -m (dě-lám, sá-zím). — Na podporu tohoto výkladu lze uvésti srovnání s ruštinou, kde nebylo takového stahování, a proto ani oné záměny 1. os. sg. na -u novotvarem na -m.[5]

Uveďme jiný příklad, z kmenosloví. — J. Gebauer ve svých výkladech o slovesných třídách ukazuje, která slovesa zanikají a čím jsou nahrazována. Nevysvětluje však, jak vývoj těchto jednotlivých sloves souvisí s vývojem systému slovesných kmenů jako celku. Zkoumáme-li taková slovesa, vidíme, že tu jde především o tyto výrazné procesy: stará slovesa intranzitivní jsou nahrazována novými intranzitivy s formálním znakem intranzitivnosti — s reflexívní částicí se (stč. břiesti = nč. broditi se, podobně vynřieti → vynořiti se; plúti → plaviti se; vřieti → vařiti se; pohřaznúti, vhřaznúti → pohrouziti se, vhroužiti se; poprchnúti → poprášiti se; probednouti[6] → probuditi se; tonúti → topiti se aj.), stará perfektiva prostá jsou vytlačována novými perfektivy s formálním znakem perfektivnosti — s n-ovou příponou nebo vidovou předponou (stč. léci = nč. lehnouti, podobně siesti → sednouti; zažéci → zažehnouti; vrci → vrhnouti aj.; stč. chvátiti = nč. uchvátiti, podobně svoboditi → osvoboditi; staviti → zastaviti; mrknúti → smrknouti se aj.), stará iterativa lexikální jsou nahrazována iterativy gramatickými s formálním znakem iterativnosti — s příponou -ā- (stč. bósti = nč. bodati, podobně čřieti → čerpati; sieci → sekati; skústi → škubati; súti → sypati aj.). Jak patrno, společným principem všech těchto procesů je formálně gramatická výstavba dějových kategorií (intrazitivnosti, perfektivnosti, iterativnosti aj.), tj. přechod k vyjadřování takovýchto kategorií pomocí ustálených formálních [131]elementů. Tato formální výstavba dějových kategorií českého slovesa (stejně tak jako obdobná výstavba kategorií substancí a vlastností u jména) projevuje se ovšem hynutím kmenů kořenných, nemajících zvláštního formálního elementu, jež nesignalizovaly nic určitého a mohly proto vyjadřovat všechno možné: hynou především slovesa I. třídy s kořenným kmenem infinitivním, která jako typ mohla vyjadřovat děj i stav, děj tranzitivní i intrazitivní, dokonavý i nedokonavý, děj jednolitý i opakovaný. Produktivními naopak zůstávají a nadále se rozvíjejí kmenoslovné typy s výraznými formálními elementy, které jsou vyhrazeny pro určité dějové kategorie: i-kmeny deadjektivní pro změnu vlastnosti objektu (typ tvrditi), n-kmeny deadjektivní pro změnu vlastnosti subjektu (typ tvrdnúti, chudnúti), n-kmeny expresívní pro děj jednodobý, okamžitý (typ buchnúti), a-kmeny expresívní pro děj opakovaný (typ búchati), va-kmeny deverbativní pro děj frekventativní (typ brávati), (č)i/(č)ě-kmeny onomatopoické pro durativní děj-zvuk (typ vrčěti) aj. Pro historické studium českého slovesa je ovšem důležité zjistit, která z uvedených kategorií je vybudována ve všech slovanských jazycích (jako typ tvrditi), která jen v jazycích západoslovanských (jako typ chudnúti), která je vůbec jen specificky československá (jako v podstatě typ brávati), a proč tomu tak je.[7]

Právě ve vývoji takových tvaroslovných a kmenoslovných kategorií, o nichž jsme se zmínili ve svých příkladech, liší se navzájem slovesné systémy v různých jazycích slovanských; právě zde se vyjevuje specifičnost vývoje českého slovesa. Je třeba si uvědomit, že pro plné postižení tohoto specifického vývoje nebylo dosud učiněno o mnoho více, než že byl sebrán, utříděn a popsán nejnutnější informativní materiál; a to vykonal J. Gebauer již před padesáti lety.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 2, s. 127-131

Předchozí Ivan Poldauf: Diskuse o infinitivu. K článku Karla F. Svobody „Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině“

Následující Miroslav Komárek: Podnětná kniha o české syntaxi