Fonetická problematika měření indexu poznatelnosti

Blanka Borovičková, Vlastislav Maláč

[Rozhledy]

(pdf)

Фонетическая проблематика измерения индекса разборчивости / Problèmes de phonétique relevant du mesurage de l’indexe de l’articulation

Neustále vzrůstající specializace vědecké práce v jednotlivých vědních oborech vede sice na jedné straně k prohloubení a rozšíření znalostí těchto oborů, ale na druhé straně nás toto zúžení pohledu zbavuje dialektického hodnocení. Neschopnost hodnotit dialekticky problémy přesahující rámec jednoho oboru je nutno odstraňovat spoluprací odborníků různě specializovaných. Stále častěji se stává, že je nutno navázat spolupráci nejen s obory sousedními, ale i s těmi, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. Příkladem toho je matematická lingvistika, která spojuje jazykovědu, vědu společenskou, s matematikou, vědou jiného typu. Syntézou několika oborů může vzniknout i obor nový, např. teorie informace,[1] který pak přináší nový pohled na řešení problematiky zúčastněných oborů. Jedním z předpokladů této syntézy je sjednocení a vyjasnění pojmů a definic, které jsou všem zúčastněným oborům společné. Avšak tato kolektivní mezioborová práce je možná jen tehdy, osvojí-li si pracovníci alespoň encyklopedickou znalost oborů, s nimiž spolupracují.

Náš úkol „Stanovení objektivních kritérií a metod při hodnocení kvality zvuku přenosových zařízení s respektováním fyziologie sluchu“, který spadá do oboru teorie komunikace,[2] je jedním z případů kolektivní spolupráce, v našem případě fonetiky, elektroakustiky, matematické statistiky a psychologie.[3] Jde o společný úkol Fonetického kabinetu ČSAV, jehož součástí je stanovení indexu poznatelnosti české řeči.[4]

1. Spojení mezi ústy mluvčího a uchem posluchače je zprostředkováno přenosovou cestou, která se v technice nazývá elektroakustickým kanálem. Je to jakýkoli druh spojení mezi ústy mluvčího a uchem posluchače, pokud obsahuje elektroakustické měniče (mikrofony, reproduktory apod.) s příslušným vedením. Vedení není vždy galvanické, tj. po drátě, ale bývá i bezdrátové. Do přenosové cesty patří i vzduch, spojující ústa mluvčího s mikrofonem, resp. sluchový orgán posluchače s reproduktorem. V přenosové cestě může ovšem některá její část chybět. K měření jakékoli přenosové cesty se v elektroakustice až donedávna užívalo převážně objektivních kritérií. Měřil se útlum, frekvenční charakteristika a zkreslení signálu.[5] Vzhledem k tomu, že konečným článkem řetězu je subjekt, je nutno elektroakustický kanál hodnotit také subjektivně.

Ať už nám jde o poslech přímý nebo o přenos spojený s reprodukcí mluvené řeči, vždycky bude záležet na tom, aby příjemce mohl jasně rozumět, a tedy snadno sledovat a pochopit smysl sdělené informace. Nezbytnými základními předpoklady jsou tu ovšem bezvadná vý[42]slovnost mluvčího, dostatečně citlivý sluchový orgán posluchače, jejich přiměřená vzájemná vzdálenost, popřípadě míra hluku v prostředí. Tyto podmínky stačí ovšem jen při poslechu přímém. Při přenosu nebo reprodukci mluveného slova s nimi už nevystačíme. V tomto případě je ještě třeba, aby kvalita přenosového a reprodukčního zařízení zaručila nezkreslený přenos řeči a aby tedy posluchač mohl promluvu zachytit bez větší námahy a zcela jednoznačně. Mluvíme proto o srozumitelnosti řeči. Rozumíme jí obvykle pochopení a zachycení významu slov, resp. vět, což je převážně věcí druhé signální soustavy. V technické praxi klademe často na subjektivní hodnocení přenosových zařízení přísnější měřítka. Je totiž známo, že při přenosu slov a zvláště vět mají posluchači možnost na základě smyslu individuálně domýšlet i takové hlásky, které byly při přenosu deformovány nebo zcela vynechány. Proto užíváme k měřicím účelům bezesmyslových slabik, v nichž je význam jako faktor pomáhající porozumět potlačen. Převážnou část informace v tomto případě zprostředkuje sluchový analyzátor. Mluvíme pak o poznatelnosti řeči.

Zvuková stránka mluveného projevu umožňuje subjektu určit: (1) mluvící objekt (rozlišit mužský, ženský a dětský hlas), (2) kvalitu jeho projevu (barvu hlasu, melodii a intonaci, intenzitu), (3) poznatelnost nebo srozumitelnost.

Měření poznatelnosti vychází především z toho, jak člověk interpretuje a zaznamenává hlásky nebo slabiky. V češtině je maximální rychlost konverzace asi 160 až 200 slov za minutu. To odpovídá frekvenci asi 4—5 slabik nebo 12—15 hlásek za vteřinu. Během několika desítek milisekund, v nichž hláska trvá, intenzita prudce stoupá, po nějakou, poměrně krátkou dobu zůstává konstantní a pak prudce klesá.

Různé hlásky se navzájem rozlišují ve svých intenzích, detenzích, tenzích, v celkové intenzitě a v intenzitním spektru.[6] Intenzita u samohlásek je více dána harmonickými kmitočty základní hlasové frekvence a je koncentrována v jedné nebo v několika rozličných frekvenčních oblastech (formantech). Souhlásky jako celek mají komponenty o vyšších frekvencích a nižší intenzitě než samohlásky. Intenzita se mění plynule ve frekvenční oblasti charakterizující každou jednotlivou hlásku. Jsou-li tedy hlásky spojovány ve věty, vzniká nepřetržité střídání rychlých změn intenzity jednak ve význačných frekvenčních oblastech podél časové osy, jednak podél frekvenční stupnice v diskrétních bodech časové osy. Interpretace řeči přijímané sluchem závisí na vnímání rozdílnosti těchto neustále se měnících akustických obrazů.

Slabiková poznatelnost stejně jako ostatní známá subjektivní měření srozumitelnosti (slovní nebo větné srozumitelnosti) mají určitá omezení. Hodnota získaná z testů je závislá na dovednosti a zkušenosti poslechové skupiny. Tyto potíže mohou být částečně překonány zacvičením skupiny a korekcí výsledků podle metod popsaných Fletcherem a Steinbergem.[7] Mnohem významnější je však skutečnost, že slabiková poznatelnost společně s ostatními subjektivními měřeními není aditivní mírou závažnosti příspěvků, tvořených komponenty řeči v rozličných frekvenčních oblastech. To znamená, že poznatelnost naměřená v celém frekvenčním rozsahu řeči není rovna součtu poznatelnosti v jednotlivých frekvenčních pásmech, na něž můžeme celý rozsah rozložit. Je proto nezbytné zavést nové vztahy mezi informační kapacitou složek řeči, jejich frekvencí a intenzitou bez uvedených nedostatků. Výsledný ukazatel, jejž nazýváme indexem poznatelnosti,[8] může být získán zkouškami poznatelnosti. Jeho velikost nabývá hodnot mezi 0 a 1.

Požadavek aditivní míry poznatelnosti je dán technickou praxí. Např. pro určitý druh telefonního spojení se používá frekvenčního pásma 200 Hz až 3 500 Hz a z tohoto kmitočtového [43]rozsahu je nutno oddělit úzké frekvenční pásmo, např. 300 Hz v takové části celkového rozsahu, aby co nejméně narušilo srozumitelnost. Snížení srozumitelnosti není totiž stejné, oddělíme-li požadované frekvenční pásmo 300 Hz u nízkých, středních nebo vysokých frekvencí celkového telefonního rozsahu.

 

2. Chceme-li řešením indexu poznatelnosti co nejlépe prospět praxi, zaměřujeme se při zkoumání souvislostí mezi problematikou jazykovědnou a technickoakustickou na zvukovou stránku jazyka. Náš zkušební materiál musí proto mít rysy živého jazyka. Jedním kritériem při jeho výběru je četnost výskytu hlásek a jejich kombinací.

Abychom mohli v plném rozsahu úspěšně absolvovat zkoušky poznatelnosti, je dále třeba, abychom měli k dispozici úplnou klasifikaci všech hlásek (zvláště ovšem souhlásek) z hlediska jejich akustické podoby. Akustická podoba hlásek je tedy druhé důležité kritérium charakterizující jazyk. A tady narážíme hned na první potíž. Pro český jazyk nebyla tato důležitá předběžná práce dosud provedena. Dosavadní klasifikace byly získány jen z izolovaných samohlásek, a to v našem případě nestačí. Analýza izolovaných hlásek nám totiž neposkytne přesné informace, protože se hlásky zpravidla nevyskytují izolovaně, ale téměř vždy v kombinaci s hláskami jinými. Tyto kombinace pak mají rozhodující vliv nejen na artikulaci, ale i na akustickou podobu hlásek.

Žádná hláska (a tím méně hlásková skupina) není dostatečně určena jen svou artikulační a akustickou podobou a četností; její celkovou charakteristiku vytvářejí zároveň i její kombinovatelnost s jinými hláskami a její umístění ve slově. Jednotlivé jazyky se právě v těchto skutečnostech značně liší. Je tedy naprosto nezbytné, abychom respektovali charakteristické kombinace hláskových skupin, chceme-li zachovat zvukovou stránku živého jazyka. Toto hledisko jsme tedy důsledně zachovávali při sestavování tabulek pro zkoumání indexu poznatelnosti v češtině. Není ovšem prakticky možné, aby tabulky zrcadlily beze zbytku všechny charakteristické rysy souhláskových skupin. Lze spolehlivě dosáhnout pouze toho, aby ve zkušebním materiálu byly přiměřeně zastoupeny nejcharakterističtější typy jejich kombinací. To ovšem neznamená, že se omezíme na pouhé zjištění, na kterém místě v slově je umístěna příslušná hláska, nebo na stanovení, která hlásková kombinace je možná nebo nemožná a v kterých hláskových kombinacích se hlásky daného jazyka skutečně vyskytují. Své zkoumání doplňujeme a zpřesňujeme zjištěním, jak často se určité hlásky vyskytují v jisté poloze v slově (např. na začátku nebo na konci slova) a jak často se příslušné kombinace hlásek v takových polohách vyskytují v materiálu slovní zásoby daného jazyka. Statistické výsledky, takto získané, netýkají se ovšem jen hlásek a hláskových kombinací, ale i slabik a slovních typů.

Z prací o této problematice dosud publikovaných vyplývá závěr, že je třeba nejprve zjistit, které slabikové typy jsou pro českou slovní zásobu v daných mezích nejcharakterističtější, jak uváděl J. Vachek již v čl. Příspěvek lingvistiky k zjišťování akustičnosti uzavřených prostorů, SaS 9, 1943, 207—214. Je samozřejmé, že toto zjištění poskytuje cenné poučení i pro výběr jazykového materiálu do tabulek, pokud při jejich vytváření uplatňujeme i hledisko četnosti výskytu, tj. pokud při výběru respektujeme slovní a slabikové struktury typické pro češtinu.

Nezbytné je pro nás i zjišťování funkčního zatížení jednotlivých slovních a slabikových typů i jednotlivých hlásek a hláskových kombinací. Zkoumání pouhé slovní zásoby má totiž velmi závažnou překážku. Pracujeme-li touto metodou, tvoří totiž každé slovo samostatnou jednotku a to budí zdání, že slova velmi častá a běžná i slova vyskytující se jen ojediněle jsou rovnocenná. To přirozeně zkresluje spolehlivost statistických výsledků. Abychom tuto překážku odstranili, musíme kromě statistického průzkumu slovní zásoby provést ještě statistický průzkum konkrétních souvislých textů promluv, což je z hlediska naší potřeby pro nás mnohem důležitější.

[44]Zkoumání souvislých textů z hlediska kvantitativní analýzy, jímž zjišťujeme kontextovou četnost jednotlivých typů slovních nebo slabikových, popřípadě jednotlivých hlásek nebo hláskových kombinací, je úkolem neobyčejně pracným;[9] má převážně pomocné poslání a je otázka, jsou-li jeho výsledky dosti rentabilní v poměru k vynaložené námaze i k spotřebě času. Pro tyto okolnosti bylo také u nás i v zahraničí na tomto poli vykonáno zatím poměrně málo práce.

Už před více než třiceti lety projevili u nás živý zájem o otázky četnosti hlásek v češtině naši stenografové, kteří data o četnosti hláskového výskytu potřebovali tehdy jako podklad pro sestavení domácí těsnopisné soustavy.[10] Výsledků jejich práce nemůžeme bohužel použít k naší práci, protože stenografové pokládají za jednotku nikoli hlásku, ale písmeno.

Stěžejní otázkou přípravy zkoušek poznatelnosti je tedy problém, jak co nejvýstižněji a nejvhodněji sestavit zkušební texty, v nichž daný jazyk je základním prostředkem k zjištění kvality přenosového kanálu.

Pracovní postup z hlediska metodického se v SSSR a na Západě až do druhé světové války přibližně shodoval. Vycházelo se většinou z několika málo slabikových typů bez zřetele na jejich četnost a výskyt v živém jazyce. Většinou to byly typy ba, ab, bab. Ani v pozdějších pokusech se v zahraničí nepočítalo s tím, že výběr zkušebního materiálu, odpovídajícího struktuře živého jazyka, je významný jednak se zřetelem k četnosti výskytu, jednak k rozmanitosti slabikových typů. Tyto činitele však nyní ve své práci plně respektujeme. Naše pokusy nám dokázaly správnost tohoto postupu. Zatímco v našich tabulkách bylo ze 17 zjištěných slabikových typů zastoupeno 14 (a, ab, ba, bab, bba, abb, babb, bbab, bbba, aa, bbbab, bbabb, bbbabb, bbbbab), americké materiály se omezily na 3, při některých zkouškách na 1 slabikový typ a sovětské vzaly v úvahu pouze 4 typy.[11] Široký výběr materiálu pro naše tabulky plně např. zachycuje velmi důležitý poměr otevřených a zavřených slabik, který se ve výsledcích projevuje tím, že otevřené slabiky mají prokazatelně daleko vyšší procento poznatelnosti než slabiky zavřené.

Materiál, o nějž se opíráme, opatřili jsme si (v r. 1953) nejprve excerpcí jednočlenných a dvoučlenných souhláskových skupin, potom excerpcí zbývajících slabikových typů. Použili jsme osmi druhů textů: beletrie (próza), poezie, drama, politická literatura, populárně vědecká literatura, mluvené projevy publikované denním tiskem, ekonomická literatura a zpravodajská literatura.[12] Excerpovaná slova jsme rozdělili na slabiky. Dbali jsme přitom na to, abychom neporušili zvukovou stránku jazyka, aby nevznikla asimilace tam, kde se nevyskytuje; nikdy jsme nedělili skupinu souhlásek tak, aby nám vznikly hláskové kombinace v češtině neexistující. Tím jsme získali přehled o všech hláskových kombinacích, vyskytujících se v češtině na počátku, uprostřed a na konci slova. Pořídili jsme fonologický přepis textu, slabiky jsme pak roztřídili do příslušných slabikových typů.

Někteří badatelé v tomto oboru navrhují, aby se přenosnost hlásek zjišťovala buď pomocí hlásek izolovaných, nebo hlásek v umělých stereotypizovaných kombinacích, které se v živém jazyce ani nevyskytují. Proti tomuto řešení stojí výsledky našich pokusů. Vzhledem k funkčnímu vnímání přenášeného jazykového jevu je nezbytně třeba zachytit rozložení hláskových kombinací, jak se s nimi setkáváme v daném jazyce, protože zde existuje objektivní závislost mezi frekvenčním spektrem a četností výskytu hlásek a jejich kombinací. Četnost výskytu sla[45]bikových typů zpracoval již J. Vachek.[12a] Při naší práci jsme vyšli z jeho zkušeností. Přesvědčili jsme se však z předběžných pokusů, že nám nestačí jen statistika slabikových typů, ale že je nutno pořídit statistiku všech hláskových skupin v slabikách obsažených v každém jednotlivém typu. Bylo tedy třeba zpracovat rozsáhlý materiál. Z osmi druhů výše uvedené literatury jsme excerpovali a statisticky zpracovali celkem 48 000 slabik. Z každého druhu textu bylo vybráno 6.000 slabik tak, že z plynulého textu byly podle tabulek náhodných čísel vybírány úseky přibližně po 50 slabikách.[13] Konečný výběr slabik pro tabulky byl vlastně proveden dvoustupňově. Nejprve se z příslušných 6 000 slabik vybralo zhruba 600 slabik metodou stratifikovaného výběru.[14] Každá jednotlivá takto zachycená slabika měla přitom pravděpodobnost ¹/₁₀, že se dostane do výběru. Z těchto 600 slabik bylo pak přímým mechanickým losováním sestaveno deset tabulek po 50 slabikách, tedy celkem 500 slabik z každého druhu textu. Vzhledem k požadavkům kladeným na tabulky bylo přitom vyloučeno opakování slabik uvnitř jedné a téže tabulky. To sice poněkud změnilo pravděpodobnost výskytu některých velmi četných slabik (např. -ňí-, -a-, -li- apod.), ale toto zkreslení lze celkem zanedbat, neboť se týká jen minimálního počtu velmi četně se vyskytujících slabik. V konečné redakci tabulek byly rovněž odstraněny kombinace sousedních slabik tak, aby jejich kontextem (byť i členěným pomlkami) nevznikla slova. Tyto konečné úpravy neměly už ovšem vliv na vlastní složení tabulek, protože nešlo přitom o nahrazování slabik.

 

3. Nejdůležitějším faktorem při zkouškách poznatelnosti, jak jsme již poznamenali, je zkušební materiál reprezentující živý jazyk, neboť všechna telekomunikační zařízení slouží k přenosu informací prostřednictvím řeči. Je však samozřejmé, že přenos řeči je složitým problémem, při jehož řešení nelze opominout ještě celou řadu jiných závažných činitelů.

Je např. nezbytně nutné provádět měření poznatelnosti s mluvčími, kteří jsou profesionálními uživateli hlasu (herci, hlasatelé apod.). Také posluchači musí být vybíráni po důkladném celkovém vyšetření sluchu a stanovení prahové křivky ostrosti sluchu audiometrem. Měříme totiž pouze kvalitu elektroakustického kanálu a snažíme se proto vyloučit všechny chyby subjektů. Vzhledem k některým měřením se značně nepříznivými fyzikálními podmínkami jsme volili větší počet členů skupiny, abychom mohli přesněji stanovit průměrná procenta poznatelnosti. Pro zvýšení soustředěnosti a pozornosti posluchačů jsme je podrobně informovali o významu měření, i když jsme je předem neseznámili s jednotlivými fyzikálními podmínkami.

Kromě toho jsme musili dbát únavy pozornosti u subjektů během vlastního měření. Proto jsme provedli zvláštní pokus, kterým jsme experimentálně stanovili optimální rychlost čtení slabik a přestávky mezi měřeními. Pomlka mezi slabikami byla 4 vteřiny, přestávka po každém měření (100 slabik) byla 3 minuty, po 6 měřeních, tj. po 1 hodině práce, 20 minut. V jednom dnu bylo provedeno maximálně 18 měření. Pro snížení únavy byly střídány těžší fyzikální podmínky se snazšími.

Vedle základního akustického kritéria, šířky frekvenčního pásma, odlišného pro každé měření, musili jsme dbát toho, aby hlasitost reprodukovaných slabik byla konstantní a aby byly omezeny poruchové šumy a hluky.

Vlastní index poznatelnosti byl získán 157 měřeními, při nichž byla šířka elektroakustického kanálu měněna tak, že celý kmitočtový rozsah od 80—12 000 Hz byl postupně omezován buď shora dolními propustmi, nebo zdola horními propustmi.[15] Při každé nové úpravě frekvenčního pásma byla reprodukována jedna stovka slabik a ze zápisu skupiny posluchačů bylo stano[46]veno procento poznatelnosti pro každé měření. Mezné frekvence propustí byly měněny po skocích s intervalem asi ¹/₄ oktávy.[16]

Čtené slabiky nebyly přenášeny příslušným elektroakustickým kanálem přímo, ale po nahrání na magnetofonový pás. Pořízení této nahrávky zaručuje opakovatelnost čteného textu naprosto stejné kvality a možnost zpětně ho kontrolovat při pochybnostech vzniklých během hodnocení výsledků. Základní elektroakustický kanál včetně mikrofonu a reproduktorových soustav byl vysoké kvality, aby bylo možno přesně určit záměrně zhoršované fyzikální podmínky. Měření bylo provedeno v Divadle hudby, jehož sál a technické vybavení nám zaručovaly akustické podmínky vhodné pro pokusy.

Na první pohled se zdá, že stanovení indexu poznatelnosti není pro experimentální fonetiku žádným přínosem a že jde pouze o pomocnou práci pro technickou praxi, tj. o sestavení tabulek. Uvědomíme-li si však, že současná fonetika nepřihlíží jen k tvoření hlásek, tj. k problémům artikulačním, ale všímá si i akustické stránky těchto hlásek a jejich funkčního zařazení v jazykovém systému, je subjektivní hodnocení řeči nebo jejích částí (zejména slov a slabik) nedělitelnou složkou fonetického výzkumu. Proto je zkušební materiál z měření indexu poznatelnosti důležitým dokladem pro zjišťování některých závažných skutečností v oboru experimentální fonetiky, např. hláskových záměn v závislosti na frekvenčním pásmu. Akustická část experimentální fonetiky je velmi málo propracována ve srovnání s částí artikulační, a to proto, že teprve poslední desetiletí, jež přinesla překotný rozvoj elektroakustiky, umožnila objektivní vědecké pozorování i hodnocení zvukové stránky řeči. Až do této doby byla akustická stránka hodnocena individuálně sluchem, popřípadě velmi primitivními akustickými přístroji, které nebyly s to zachytit podstatné složky spektrální skladby řeči. Spektrální skladba řeči je tvořena dvěma základními složkami: jednak formantovým složením hlásek a jejich kombinacemi, jednak četností hlásek a jejich kombinacemi. Formantem rozumíme přitom tu část akustického hláskového spektra, která se při vnímání a rozlišování hlásek funkčně uplatňuje. Akustická část moderních experimentálně fonetických metod, jejichž základy položil B. Hála svou Akustickou podstatou samohlásek (Praha 1941), řeší dnes problematiku, která je aktuální v celém světě. Na důležitost použití moderních akustických metod ve fonetice poukazují také B. Havránek a K. Horálek ve svém referátě z 8. mezinárodního lingvistického kongresu v Oslo 1957, kde zdůrazňují, „že nové, hlavně po druhé světové válce konstruované přístroje (zejména pro výzkum srozumitelnosti v telekomunikaci) tím, že mají na zřeteli akustickou stránku řeči z hlediska apercepčního, prospívají lingvistickým cílům lépe než výzkum úzce fyzikální“.[17]

Naše fonetické pracoviště ČSAV se touto problematikou zabývá již od r. 1954. Jedním ze základních předpokladů její realizace je stanovení spektrální skladby řeči. K tomu je zapotřebí nákladných elektroakustických zařízení, jako je spektrometr a syntetizér. V tomto oboru byly zatím vykonány jen přípravné práce a teprve koncem roku 1960 bude vypracována metoda analýzy s novým spektrometrem československé výroby. A právě nedostatek těchto základních přístrojů až dosud naši práci brzdil. Proto se až dosud naše pracoviště soustředilo převážně na problematiku subjektivního hodnocení řeči po stránce srozumitelnosti. Teprve syntézou obou pohledů, tj. objektivního a subjektivního, bude možno získat funkční uplatnění akustické stránky řeči. Důležitost fyzikálního hodnocení pomocí analýzy hlásek nám vyplynula z výsledků našeho měření indexu poznatelnosti (obr. 1), které se nápadně liší od výsledků zahraničních. Jde o to, abychom mohli podepřít svá tvrzení o rozdílnosti těchto odlišných výsledků z druhé strany. Máme totiž za to, že posunutí křivky indexu poznatelnosti směrem k nižším frekvencím je dáno právě odlišnou spektrální skladbou češtiny.

[47]

 

Obr. 1. Srovnání našich výsledků (č) závislosti indexu poznatelnosti na frekvenci s výsledky zahraničními (angličtina — a, ruština — r, japonština — j).

Z těchto grafů je možno zjistit, jaký přírůstek indexu poznatelnosti odpovídá libovolnému frekvenčnímu pásmu. Na obr. 1 je vedle stupnice pro A vyznačena v procentech též stupnice pro slabikovou poznatelnost S. Tato dvojitá stupnice zachycuje vztah mezi A a S (platí pouze pro češtinu).

Pokud jde o jakékoli jednotlivé pásmo v kterémkoli místě celého frekvenčního rozsahu, pak pro odpovídající přírůstek indexu poznatelnosti Δ A zjistíme příslušnou poznatelnost tak, že přeneseme hodnotu Δ A do počátku souřadnic a u koncového bodu této ordináty odečteme na stupnici S příslušné procento poznatelnosti.

Pokud bychom chtěli zjistit, o kolik se nám zlepší, resp. zhorší celková slabiková poznatelnost rozšířením nebo zúžením frekvenčního pásma Δ f₁ o Δ f₂, odečteme příslušný přírůstek indexu Δ A₂ a připočteme jej k základní hodnotě indexu Δ A₁; rozdíl ve výsledném procentu poznatelnosti je roven percentuálnímu přírůstku na stupnici S, vymezenému koncovým bodem ordináty Δ A₁ a koncovým bodem ordináty součtu indexových přírůstků Δ A₁ + Δ A₂. Procento poznatelnosti, odpovídající základnímu pásmu Δ f₁, odečte se samozřejmě stejným způsobem jako v předešlém případě.

 

Důležitost těchto subjektivních měření, zabývajících se srozumitelností nebo poznatelností řeči, dokumentuje i veliký zájem o tuto problematiku ve vědeckém světě nejenom technickém, jak by se nám zdálo na první pohled, ale i lingvistickém; o tom svědčí např. skutečnost, že v současné době je otázkám srozumitelnosti v SSSR věnována značná pozornost. Problematikou zkoušek srozumitelnosti se zabývá mimo jiné i vynikající fonetik L. R. Zinder. V roce 1958 bylo v Moskvě pořádáno zvláštní symposion věnované problémům výzkumu srozumitelnosti řeči. Další symposion, které se bude zabývat touto problematikou, má se konat v Praze.

[48]Zdůrazňujeme-li nezbytnost objektivních měřicích metod v lingvistice a zejména v experimentální fonetice, máme zároveň na paměti, že samo použití moderních měřicích přístrojů není s to vyřešit s konečnou platností jakýkoli lingvistický problém. Jsme si zcela vědomi toho, že přístroje jsou pouze pomocným zařízením, jejichž výsledky je nutno individuálně zpracovávat a kontrolovat subjektivními metodami. I když perspektivně počítáme nejen s mechanizací, ale i s automatizací velmi složitých měřicích úkonů a jejich hodnocení, konečným činitelem tu zůstane vždy člověk. Je to dáno skutečností, že v lingvistické problematice jde o objektivní skutečnosti, které jsou vždy vnímány subjektivně — člověkem.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 1, s. 41-48

Předchozí Anton Habovštiak: O výskume slovnej zásoby slovenských nárečí

Následující Karel Horálek: Kniha o jazykově literárním obrození u Slovanů