Varšavská konference o otázkách poetiky

Karel Horálek, Karel Hausenblas, Pavel Trost, Lubomír Doležel

[Rozhledy]

(pdf)

Варшавская конференция о вопросах поэтики / Conférence Varsovie sur les questions de poétique

Instytut badań literackich Polské akademie věd uspořádal 18. až 28. srpna 1960 ve Varšavě pracovní konferenci o poetice a stylistice za účasti asi 100 delegátů z různých zemí Evropy i Ameriky. Sovětský svaz a spřátelené země nebyly shodou různých okolností na konferenci plně zastoupeny a to se projevovalo nepříznivě hlavně v diskusích. Ze zdravotních i jiných důvodů nemohli se z ohlášených odborníků účastnit konference např. V. V. Vinogradov, J. Mukařovský, B. Havránek, P. Bogatyrev, A. I. Jefimov, M. Bakoš aj. Převahu měli pochopitelně badatelé polští, kteří jsou však dnes metodicky značně nejednotní. V referátech i v diskusích se dosti výrazně uplatňovala lingvistická orientace, k níž přispěl svým způsobem i výběr zahraničních účastníků. Lingvistická orientace s sebou nesla oslabení zřetele k ideologické stránce poetické a stylistické problematiky. V referátech se také nejednou ozvaly staré nebo jen málo modernizované teorie a formulace o básnickém jazyce a o umělecké funkci jazyka („zaměření na výraz“). Lingvistická orientace sama ovšem je dnes v stylistice i v poetice na celém světě hromadným zjevem a vyplývá především z úsilí o zpřesnění rozborů uměleckých textů, z pronikání matematických metod do jazykovědy a z rozvoje teorie informace; nikterak proto ne[121]překvapilo, že byl i tento poslední směr na konferenci výrazným způsobem zastoupen i sovětským delegátem N. I. Žinkinem.

Konference byla dobře organizována (hlavními organizátory byli prof. M. R. Mayenowa a prof. K. Wyka), zahraniční účastníci se těšili velké pozornosti hostitelů. Téměř všechny referáty byly předem rozmnoženy ve dvojím znění (ruském nebo polském a v některé světové řeči neslovanské, tj. anglicky, francouzsky nebo německy). Tak bylo dobře zajištěno rozvíjení diskusí; některé referáty však byly zbytečně podrobně přednášeny, a tím se u některých cyklů zkracovala doba určená pro diskusi.

Delegáti ze socialistických zemí měli příležitost zjišťovat, v jakém rozsahu a v jaké podobě dnes žije dědictví ruského formalismu na Západě. Sama tato skutečnost je především důsledkem toho, že formalismus sám měl vždy v buržoasní literární vědě příznivé podmínky rozvoje. Poměrně značná populárnost ruského formalismu vyplývá pak nepochybně z okolnosti, že se v něm silně uplatňovaly tendence k přesné textové analýze. V diskusích k formalisticky zaměřeným referátům nedocházelo k ostřejšímu střetnutí hlavně proto, že se z formálních rozborů nevyvozovaly zpravidla žádné ideologické závěry. Na zásadní námitku, že rozborem formální stránky textu se v podstatě nic neříká o umělecké jeho hodnotě, nezkoumá-li se zároveň s obsahem textu a s jeho ideovým zaměřením, formalisté prostě neodpovídali. Nechali bez odpovědi také poukaz na skutečnost, že literární text může být nasycen různými poetismy a uměleckou cenu mít přitom nemusí. Uznává se sice, že základní umělecké kvality mají charakter celostní (jsou dány vzájemnou souhrou či souvztažností jednotlivých složek a jejich harmonickým uspořádáním), ale prakticky se trvá na formálních dílčích analýzách. Formalistický názor, že básnickost textu je v podstatě dána poetickou funkcí jazyka, je stále ještě některými západními teoretiky zastáván se vší důsledností. Odmítali proto v diskusi názor, že existují básnické texty, jejichž jazyk má jen funkci sdělovací a že umělecky formován je zde sám obsah, nikoli jeho jazykové vyjádření. Je ovšem pravda, že najít jasné případy tohoto typu není snadné, protože každý složitější jazykový projev je nějak stylisticky organizován. Značně složitou a také umělou (někdy i vyumělkovanou) stylistickou organizaci mívají však často i různé projevy neumělecké. Formalistická teze, že podstata básnické funkce spočívá v zaměření na formu sdělení, má do jisté míry své oprávnění, ale záleží na tom, jakého druhu toto zaměření je. Pokusíme-li se toto „zaměření“ nějak specifikovat, dojdeme nejspíše k logickému kruhu.

 

První tematický okruh byl věnován vztahům mezi poetikou a jazykovědou. R. Ingarden (Polsko), známý u nás od let třicátých svou knihou „Das literarische Kunstwerk“, zaměřil se v referátě Poetika a lingvistika na rozlišení přístupu lingvisty a literárního vědce k slovesnému uměleckému dílu. Jazyk, jazykové útvary tvoří sice „strukturně nezbytnou kostru“, ale Ingarden klade větší důraz na ty vrstvy výstavby díla, které tvoří předměty v díle představené; také z hlediska čtenářské konkretizace mají tyto vrstvy podle něho rozhodující úlohu. Z toho, že funkci jazykových prostředků je možno určit jen na pozadí celého uměleckého díla, činí Ingarden závěr, že takový rozbor překračuje kompetenci jazykovědy, neboť jazykověda prý „nejde nikdy za elementární funkce jazyka“, zabývá se jen „funkcemi jazyka v praktickém dorozumívacím stylu, v jeho úloze fixátora poznatků“ atd. Proto Ingarden přiznává lingvistice jen úlohu pomocné nauky pro poetiku. Tím ovšem příliš zužuje úlohu lingvistiky: je-li jejím předmětem jazyk, musí být zkoumán ve všech svých funkcích, tedy též ve společensky velice významné funkci, kterou má v dílech slovesného umění: že k její analýze je potřebí vycházet z vlastností uměleckého díla jakožto díla uměleckého a z díla jako celku, je ovšem požadavek nezbytný: ten zvyšuje nároky na lingvistickou analýzu jazykové stránky uměleckého díla, nelze však říci, že by ji znemožňoval.

Americký slavista E. Stankiewicz v referátě Poetický a nepoetický jazyk v jejich vzájemných vztazích vycházel z toho, že mezi poetickým a nepoetickým jazykem není ostrá hranice: jde o dva póly, příznakový (poetický) a bezpříznakový (nepoetický), který připouští nižší nebo [122]vyšší stupeň poetické nasycenosti. Vlastní oblastí zkoumání poetiky je pól příznakový, který podřizuje všechny funkce jazyka funkci poetické a v němž rysy poetického vyjádření jsou maximálně organizovány. Připomeňme však k tomu, že protiklad poetický—nepoetický se docela nekryje s protikladem umělecký—neumělecký: tvorba v oblasti epické prózy a dramatu, kde jazyková stránka nebývá vždy v takové míře v popředí jako ve veršované lyrice, staví před poetiku i teorii jazyka v umělecké slovesnosti otázky specifičnosti jazyka, resp. jazykového stylu v poněkud jiném světle. Při výkladu distinktivních znaků poetického jazyka navazuje Stankiewicz na ruské formalisty, vychází ze „zaměření poetické řeči na výraz“ a z Kantova vymezení „účelnosti bez účelu“.

Elementární význam pro výklad jakéhokoli jazykového projevu, též slovesného díla uměleckého, má rozbor textu jakožto základní danosti, z níž lingvista i literární vědec vychází. W. Górny (Polsko) shromáždil v referátu Struktura textu na pozadí struktury jazyka pod jednotné hledisko řadu problémů týkajících se výstavby textu. Rozumí jím „lineární řečový produkt (výtvor)“. Staví text jako výsledek činnosti proti činnosti samé (parole) a lineárnost textu proti systémovosti jazyka (langue). I text má strukturu, ale strukturu lineární. Podrobněji se pak zabývá rozborem funkcí textu,[1] jeho strukturou, stylem a členěním.

Pokud jde o estetickou funkci, soudí Górny, že je právě funkcí textu, nikoli funkcí jazyka — upření této funkce jazyku však není plně oprávněné. Základním rysem struktury textu je lineárnost. Při výstavbě textu se přenášejí komponenty z osy paradigmatické na syntagmatickou; nejde přitom však jen o translokaci, ale zároveň i o přetvoření (kontext často silně pozměňuje povahu prostředku). Stylem textu pak Górny rozumí jeho strukturní kvalitu vyplývající z výběru, organizace a přetvoření elementů jazykových (v celkovém stylu literárního díla k tomu přistupují stylové kvality „představovaného světa“). Pozornost zaslouží zjištění Górného, že stylistická kvalita elementu v textu má jistou analogii s prozodickými rysy fonologickými — lze ji ocenit jen v souvislosti s elementy sousedními. Podnětné jsou i oddíly věnované členění textu v rovině vertikální (složitá je, jak známo, zejména ve vyprávění, v próze, kde se uplatňuje i více subjektů a střídá se i několik perspektiv) a jeho členění v rovině horizontální (stavba odstavců atd.), při němž se vedle principů syntaktických uplatňují principy tematické.

Z lingvistických disciplín je s poetikou nejtěsněji spjata stylistika. O poměru poetiky a stylistiky pojednali ve společném referátě L. Doležel a K. Hausenblas. Oblast stylu umělecké literatury je společná jazykovědě i literární vědě: stylistika je integrální součástí obou. Jazykovědná stylistika a stylistika literární se však překrývají jen zčásti: lingvistická stylistika, která zkoumá osobité rysy jazykové výstavby uměleckých děl, zahrnuje kromě toho i všechny ostatní (neumělecké) oblasti a způsoby využití jazyka; z druhé strany zase literární stylistika zkoumá styl uměleckých děl slovesných ve všech jeho složkách, nejen jeho složku jazykovou. Pochopit a vyložit umělecký styl jazyka je možno v úplnosti jen tehdy, zkoumá-li se jednak ve vztahu k rozvrstvení stylů jazyka, jednak ve vztahu k stylu literárního díla jako celku. Vzhledem k tomu, že estetická působivost není stabilně vázána na určité jazykové prostředky a slohové postupy, i vzhledem k značným individuálním a žánrovým rozdílům v umělecké literatuře nemůžeme očekávat, že bychom u uměleckého stylu mohli vytknout bohatý soubor konstantních znaků: nejpříznačnější je potenciálně maximální rozpětí jazykových prostředků a potenciálně nejvýraznější a nejrozmanitější jejich tvůrčí využití (nemusí se však nutně takové maximální využití uplatňovat v každém díle — často se setkáváme naopak s výrazným omezením repertoáru i využití jazykových prostředků bez újmy estetické působivosti díla); dále [123]zapojení jazykových prostředků do umělecké výstavby (nepřímo nebo přímo), nejen jejich úloha jako zprostředkovatelů mimojazykového obsahu.

Vztah mezi jazykovými a nejazykovými plány literární struktury je vztah prostředku a funkce: z hlediska jazyka jeví se ostatní složky díla jako funkce plánu jazykového; z hlediska celku literárního díla je jazykový plán prostředkem pro vyjádření vlastních literárních složek, zároveň se však často účastní i přímo svými kvalitami (např. rytmickými) estetické výstavby díla. — Chápeme-li literární styl (celého) díla jako osobitou a jednotnou organizaci všech plánů díla a jazykový styl jako osobitou a jednotnou organizaci jazykového plánu díla, vyplývá z toho, že jazykový styl je zahrnut v literárním stylu díla jako jeho specifická součást, jejíž vlastnosti jsou podmíněny základními slohovými vlastnostmi stylu díla jako celku.

Zajímavému dílčímu problému širšího dosahu byl věnován referát St. Skwarczyńské (Polsko) Stylizace a její místo v literární vědě. Pojem stylizace se ve velké míře objevuje v úvahách o literatuře a výtvarném umění od přelomu 19. a 20. století. Nejčastěji se jí rozumí „přetvoření formy přírodní vypuštěním náhodných a živelných prvků ve formu pravidelnou“ nebo „zjednodušení a uvedení do typického tvaru“. Někdy se pojem stylizace odmítá s poukazem na projevy stylizace schematické a formalistní, zvl. secesní. Skwarczyńská však správně ukazuje, že hodnocení podléhá konkrétní ideově umělecká funkce stylizace, ne stylizace jako taková, jako jeden z postupů uměleckého ztvárnění, který plní řadu funkcí, zvl. slouží k charakterizaci prostředí, doby atd. a vyjadřuje autorovo stanovisko a hodnocení. V literárním díle se obyčejně mluví o stylizaci jazykové. Skwarczyńská však ukazuje, že je i stylizace tematická a konstrukční (kompoziční), a podává charakteristiku jich i různých jejich kombinací. V referátu byla naznačena i řada jiných otázek, např. pokud jde o vztah stylizace k různým žánrům (specifické místo má v dílech satirických). Velmi podnětných autorčiných úvah o úloze stylizace v uměleckém díle by bylo záhodno využít v rámci řešení složité problematiky umělecké typizace, jíž se dosud dostává výkladu dosti jednostranného.

V referátech tematického okruhu sémantiky a lexikologie se pozornost soustřeďovala na otázky obraznosti. Znovu a znovu se hledá co nejadekvátnější výklad metafory, trópů vůbec. I zde jí bylo věnováno několik referátů. J. Pelc (Polsko) se pokusil o výklad metafory i ostatních trópů z pozic logiky, logické sémantiky. Základem Pelcova pojetí je to, že vychází nikoli z dvou prvků (přímého a nepřímého pojmenování), nýbrž z metaf. trojúhelníku, jehož členy jsou: (1) metaforické pojmenování, např. vlasy slunce, (2) výraz (jehož je pak použito obrazně) ve vlastním užití: vlasy (na hlavě), (3) přímé pojmenování jevu (označeného metaforou): sluneční paprsky. Zkoumá pak jednotlivé sémantické vztahy mezi vrcholy tohoto trojúhelníku, a to z hlediska toho, v jakém poměru jsou významové okruhy jednotlivých komponentů, v jaké míře mají společné rysy a jaké povahy jsou tyto rysy. Podle toho pak charakterizuje metaforu i ostatní druhy trópů. Vychází mu obraz ovšem hodně složitý: podstatné znaky jsou dány třemi relacemi, každá z nich je určena podle šesti kritérií.

Pelcovo pojetí má však některé závažné nedostatky již ve východisku: členy trojúhelníku nejsou v jedné rovině. V jednom případě se bere jako element celé spojení (vlasy slunce), v druhém však jen jeho komponent (vlasy, tj. na hlavě). Zahrnuje do metafory i lexikalizované případy ustáleného pojmenování v přeneseném, ale již neobrazném významu (např. hrdlo láhve), což je sice možné, ale nepostihuje to důležitý protiklad mezi ustáleným přímým označením a živým nepřímým označením metaforickým. Hlavní nedostatek však je v tom, že Pelc předpokládá, že se může se „sémantickým nemetaforickým elementem“, s přímým pojmenováním jevu pracovat stejně exaktně jako s členy, které jsou vyjádřeny v textu. Je si sice vědom, že tento člen nejčastěji nevystupuje v kontextu, nýbrž domýšlíme se ho, ale soudí, že tento nemetaforický ekvivalent lze vždy dostatečně jednoznačně a přesně dosadit — to ovšem je předpoklad velice často neuskutečňovaný a ve své obecnosti vlastně neuskutečnitelný: metaforický výraz často nelze beze zbytku převést na nemetaforický, vždy obsahuje „něco“ navíc, něco, co vzniká konfrontací, zkřížením, překrytím dvou i více významových polí v metaforickém pojmenování.

[124]Právě tato otázka — zdá se, že čirou náhodou — byla v centru pozornosti referátu T. Vianu (Rumunsko). Ten zdůrazňoval potřebu přistupovat k výkladu skrytého smyslu poetického vyjádření, druhého, resp. dalších plánů významové výstavby, nazývaje to vše metaforou. Proti výkladům, které hledají racionální a jednoznačné vysvětlení metaforického pojmenování, staví Vianu tezi, že sémantická struktura metafory se skládá ze dvou plánů, z nichž druhý je zatajený, skrytý a hluboký. Tato postupně rozvíjená hloubka je přitom difúzní, proměnlivá a vlastně bez hranic. Proces interpretace metafory (lépe snad obraznosti vyjádření) není nikdy možno považovat za ukončený: kdyby byl, byl by to konec umění, uměleckosti vyjádření. Na tom je mnoho správného, i když zase není radno ztotožňovat metaforičnost s „podtextem“. Referent však tyto myšlenky podrobněji nerozvedl a nezdůvodnil.

Obraznost jazyka poezie R. M. Rilkeho charakterizoval ve svém referátě B. Hrušovski (Izrael). — J. Sławińská (Polsko) v referátě O metafoře v dramatě na příkladech hlavně z polského spisovatele Norwida sledovala, jak souvisí charakter metafor s informací obsaženou v pomocném textu, s gesty, rekvizitami, scénografií. Hlavní funkci metafory vidí v tom, že „ukazuje směr k interpretaci díla, pokud jde o prostor, pojetí postavy“ atd.

S jazykovou problematikou obraznosti pak už vlastně nebyl spjat referát J. Krzyżanowského (Polsko) Alegorie v proudech romantismu. Charakterizuje úlohu a pojetí a využití alegorie v celém vývoji literatury, zvl. u romantiků, symbolistů a zejména ve středověké literatuře, jejíž charakter navrhuje vůbec označovat termínem alegorismus.

K. Górski (Polsko) v referátě O zpracování hesla dobry v Mickiewiczově slovníku podal podrobný výklad významů a odstínů tohoto slova, opírající se o rozbor pojmový; nepřihlížel však k slovům významově blízkým, protikladným atd.

 

V rámci tematického okruhu věnovaného funkci gramatických prvků v poezii přednášel C. H. van Schooneveld (USA) o problému slovesného realismu „ve světle lingvistiky“. Vycházel z toho, že jazykové znaky potenciálně odkazují na skutečnost; že odkaz na skutečnost připouští verifikaci, která označuje daný výrok buď za pravdivý nebo za nepravdivý nebo za možný. Pro literární dílo je vcelku charakteristická potenciálnost odkazu na skutečnost, ale pro jednotlivé jeho složky mohou být charakteristické pravdivost, nepravdivost nebo možnost (že něco není vyloučeno). Z tohoto hlediska mohou být literární jevy klasifikovány. Např. romantické dílo zahrnuje to, co je pravdivé, co je nepravdivé a co je možné; nepravdivé je to, že je tu hrdina představován jako osoba zásadně odlišná od všech ostatních lidí a motivace celého díla je této zásadě podřízena. Naproti tomu v realistickém díle nemá místa to, co je nemožné. O tom sice nikdo nepochybuje, ale protože slovesná díla se vcelku nezabývají jevy prediktabilními, není jasno, jak je verifikovat.

Hlavní referát v tomto okruhu připadl R. Jakobsonovi. Východiskem jeho přednášky o poezii gramatiky a gramatice poezie bylo známé Stalinovo srovnání gramatiky s geometrií. Je-li úloha geometrických elementů ve výtvarném umění nesporná, je třeba postřehnout podobnou úlohu gramatických elementů v básnickém umění. Básně jsou prostupovány nejen zvukovými, nýbrž i gramatickými figurami, a nikoli jen v poezii formalistické. Jako ilustraci vybrala si přednáška husitskou bojovou píseň „Ktož sú boží bojovníci“; nový podrobný její formální rozbor ji stavěl do nového světla složité umělecké skladby. Ale v popředí rozboru písně toho druhu měla být právě spojitost formální výstavby s jejím obsahem a vůdčím posláním ideovým.

Z ostatních referátů tohoto oddílu byl zajímavý příspěvek Al. Niculesca (Rumunsko) o eliptických neslovesných větách v narativním stylu, které nemají statický, nýbrž naopak výrazně dynamický ráz: vyjadřují náhlý děj nečekaný. Niculescův výklad vycházel z představy, že dynamický ráz nominálních vět je v rozporu se stylovou hodnotou jména (statického) a slovesa (dynamického), určovanou podle sémantiky slovních druhů (jméno označuje předmět [125]a sloveso děj); ale stylová hodnota i sémantika slovních druhů je velice pochybná. Stylová hodnota vět, o něž jde, vyplývá patrně jen z toho, že to jsou věty eliptické.

 

Další tematický okruh se zabýval stavbou veršů. Jeden z předních jazykovědců naší doby, J. Kuryłowicz, referoval o svém bádání v oblasti indoevropské metriky. Přiznal zásluhy formalismu 20. a 30. let o zvědečtění nauky o verši; tehdy bylo odhaleno sepětí verše s fonologickým systémem daného jazyka. Kuryłowicz uvedl některé své výklady staroindoevropských metrických faktů, v jeho výkladech se metrické fakty pojímají jako určitá transpozice jazykových faktů. Např. v řeckém daktylském metru platí ekvivalence — = uu. Je jasné, že tato metrická ekvivalence nevyplývá ze samé opozice kvantity, ale ekvivalence — = uu existovala jako jazykový fakt v zakončení řeckého slova, kde po přízvučné slabice mohly následovat buď dvě krátké slabiky, nebo jedna dlouhá (ovšem i dlouhá + krátká, léipomen, léipōmen, eléipú). Odtud byla ekvivalence přenesena do poiktové části veršů. Platila také pod iktem a zde byla jazykově zdůvodněna tím, že existovaly vedle sebe formy stažené a nestažené. Ekvivalence —́ = úu platila i v starolatinském verši. Zde byla jazykově zdůvodněna nedostatkem jednoslabičných slov zakončených krátkým vokálem, proto nebyly krátké přízvučné slabiky v latině hodnoceny jako prozodické jednotky a trojslabičné slovo jako gĕ-nĕ-ris bylo prozodicky rovnocenné s dvojslabičným gĕs-tus. Tak tomu bylo i v starogermánském verši. Kuryłowicz vykládá metrické dloužení v řečtině jako transpozici jazykového faktu, že se dloužil počáteční vokál v druhé složce kompozit. Dochází tedy ve verši k širší aplikaci vnitroslovného sandhi, jež se stává normou pro poloverš. Metrické dloužení se objevuje i v staroindickém verši, ale v jiné podobě a na jiném jazykovém základě; o jakési tendenci indoevropské nemůže být řeči. Odhaluje-li Kuryłowicz důmyslně souvislost jazyka a verše, zdůrazňuje zároveň nezávislost jiných veršových složek na jazyce; dívá se s krajní nedůvěrou na rekonstrukci indoevropského verše, o kterou se pokusili Meillet a jiní po něm.

Právě tento směr představila přednáška C. Watkinse (USA), který vyvozoval sedmislabičný verš starokeltské poezie z indoevropské veršové formy.

P. Trost pojednal o verši litevských lidových písní a zjistil jako veršové konstanty izosylabismus, pokud má verš více než sedm slabik, i stálý řez; klauzule (před koncem verše a před stálým řezem) se vždy vyznačuje „mostem“ (tj. na konci nestojí jednoslabičné slovo) a zpravidla trochejem (tj. poslední slovní přízvuk je na předposlední slabice). Máme důvody pokládat izosylabismus, stálý řez a klauzuli za archaické znaky. Od verše písní—dainos (vždy zpívaných) se úplně liší verš pohřebních pláčů—raudos (recitovaných): nemá stejný počet slabik, nýbrž skládá se z dvojice nebo trojice kólů, každý kólon je sjednocen skupinovým přízvukem, proti němuž stojí jeden slovní přízvuk neskupinový.

Z. Czerny (Polsko) měl obšírný referát o volném verši francouzských symbolistů, o němž řekl, že „se zrodil z génia novověké hudby (!) a z rozkladu tradičního verše“. Odmítá-li volný verš nejen stejný počet slabik, nýbrž i takt, poučují nás dějiny hudby o tom, že takt není princip univerzální. Czerny uvažoval o sepětí formy s obsahem nebo s tematickým zaměřením a připustil nakonec i v odrůdách volného verše jakési konstanty: sylabické, rytmické, homofonické, lexikální, syntaktické a logické (!); nebral v úvahu intonační konstanty, ačkoli zdůrazňoval „meličnost“ volného verše.

St. Džudžev (Bulharsko) mluvil o domnělém přežívání starořeckých veršových meter v hudební metrice bulharských lidových písní. Namítalo se proti tomu, že na samém počátku řeckoslovanských styků na Balkáně řečtina už neměla samohláskovou kvantitu a že ani metrika novořecká s antickou nesouvisí.

Některé referáty z okruhu teorie verše byly zaměřeny obecně, i když se opíraly o materiál jazykově úzce vymezený. To se týká např. společného referátu Z. Kopczyńské a L. Pszełowské (Polsko) o významu intonace při členění verše, dále referátu J. Thompsona (USA) o závislosti veršových systémů na struktuře jazyka. V zajímavém referátu Z. To[126]polińské (Polsko) byla sledována souvislost metrických konstant s prozodickým systémem jazyka na literárním verši hornolužickém. V diskusi bylo upozorněno na zajímavou skutečnost, že vývoj hornolužického verše od sylabotoniky k slabičnosti je zvláštností, jež má vzdálenější obdobu ve vývoji verše staropolského a staročeského. Ve většině slovanských literatur proběhl v novější době vývoj směrem opačným, takže tu lze mluvit o povšechné konvergenci směrem k sylabotonice, při čemž jsou ovšem jednotlivé národní veršové systémy různým způsobem modifikovány jazykovými podmínkami i kulturní situací.

Speciální ráz měly polonistické referáty M. Dłuské (Polsko) o systematice polského verše a Z. Siatkowského (Polsko) o různých veršových soustavách v současné polské poezii, dále také referáty některých delegátů anglosaských.

Z bohemistického i obecně metodologického hlediska byl velmi zajímavý referát J. Woronczaka (Polsko), usilující o prohloubení statistického rozboru verše na základě staročeského a staropolského materiálu.

Celký cyklus referátů byl věnován problematice rozhraní mezi veršem a prózou. Některé z těchto příspěvků měly zase převážně obecný ráz, třebaže vycházely z pozorování jazykově jen úzce vymezeného [např. referát J. Hrabáka a C. Stuterheima (Holandsko)]. O statistickou dokumentaci, získanou na materiále starší polské literatury, opíral se referát M. R. Mayenové, zaměřený hlavně na syntaktické rozdíly mezi veršem a prózou. M. Grzęgdelska (Polsko) promluvila o stírání hranic mezi veršem a prózou v polském romantismu a v Mladé Polsce.

 

Poměrně málo metodicky nového přinesly referáty věnované poetice folklórní. Důležitý ohlášený referát J. Krzyżanowského (Polsko) o poetice hádanky nebyl přednesen, ale byl zařazen do rozmnožených sjezdových textů. P. Dinekov (Bulharsko) se pokusil o zajímavou povšechnou charakteristiku folklórní poetiky, ale opíral se jen o úzkou materiálovou základnu (bulharský písňový folklór). V diskusi došel příznivého ohlasu referentův požadavek, aby se umělecká kritika uplatňovala při výběru nové folklórní tvorby v publikacích propagačních i v studiích odborných. Lingvisticky orientovaný referát L. Andrejčina (Bulharsko) byl zaměřen hlavně na výčet archaismů v bulharských lidových písních. Jenský slavista H. Peukert věnoval svůj referát otázce poetických klišé (formulí), opíraje se hlavně o materiál jihoslovanský, metodicky vycházeje z výtěžků školy Meierovy i z novějších prací sovětských. Zajímavé výklady amerického etnografa R. Austerlitze o formálních příznacích ve folklórních žánrech giljackého folklóru byly doprovázeny reprodukcemi magnetofonových zápisů, ale postrádaly širšího srovnávacího zarámování.

Problematice sujetové stavby v lidové epice byl věnován referát K. Horálka. Na příkladech převážně z balkánské lidové slovesnosti ukazoval, jak jsou tradiční sujety modifikovány vlivem sociálního prostředí a změněných historických podmínek. V diskusi bylo referentovi vytýkáno, že nepřihlíží v dostatečné míře k existenci nezávislých sujetových paralel, ale s touto problematikou souvisel referát jen okrajově. Byl tu také zveličován význam nových prací francouzského etnografa Léviho Strausse, jež reagují na opožděný americký překlad sovětské práce o morfologii pohádky (jde o Proppovu knihu z r. 1928).

 

Je příznačné pro současný stav filologických věd, že na program mezinárodní konference o poetice byl zařazen zvláštní oddíl o použití matematických metod v poetice a že i mimo tento oddíl byl přednesen závažný referát (N. I. Žinkina), který se o tyto metody opírá. Je snad uvedení matematických metod do poetiky předzvěstí toho, že se i poetika stane vbrzku vědou exaktní? Zatím by bylo předčasné odpovídat na tuto otázku, protože aplikace matematických metod v poetice je v samých začátcích a o jejich možnostech je možno vést spor jen „akademický“. Jistou tradici má pouze statistika, která byla na konferenci zastoupena konkrétními materiálovými rozbory. Byla to především „kvantitativní studie“ W. Świeczkowského (Polsko) Na okraj skladby a stylu, věnovaná statistickému rozboru různých stylů [127]anglické prózy (R. Kiplinga, J. B. Pristleye, V. Woolfové a L. Tippinga — odborný text). Jako charakteristický (i když, myslím, nepodstatný) ukazatel textu zvolil autor jeden jev syntaktický: poměr, v jakém při spojování vět substantivum je nebo není zastupováno zájmenem. — W. Kuraszkiewicz (Polsko) pokračoval svým referátem ve zkoumání autorství anonymních polských textů 16. stol. pomocí jazykové statistiky, opíraje se o výskyt určitých charakteristických kvantitativních rysů lexikálních, gramatických, popř. u veršovaných textů také metrických. Kuraszkiewicz správně požadoval, aby textologická práce vycházela z úplného soupisu forem a výrazů ve zkoumaných textech.

V současné době se rýsuje nová možnost úplné analýzy textů, tedy také textů básnických; je to rozbor pomocí samočinných počítačů. Tato mechanizace lingvistické (a v širším smyslu filologické) práce se rozbíhá v Itálii, v Anglii, v USA i ve Francii. O výsledcích takových pokusů referoval na konferenci Američan Th. A. Sebeok (Poznámky o počítacím stroji jako prostředku pro rozbor literární informace). Pomocí samočinného počítacího stroje IBM 650 zkoumal Sebeok texty lidových písní marijských (dříve čeremis, etnická skupina na Urale). Výsledkem dosavadní práce je konkordance, retrográdní slovník a systematický výkladový slovník k textům; v nejbližší době se uskuteční úplný rozbor fonologický, morfologický, lexikální i metrický a zároveň rozbor vztahů mezi těmito plány. Autor naznačoval, že bude možno takto popsat i různé sémantické vztahy mezi slovy v kontextu a vyjasnit podstatu některých figur (metafory, metonymie, synekdochy). Referát Sebeokův podal také podrobný výklad užité techniky s nákresy a schématy a obsahoval velmi cennou bibliografii.

Nejzávažnějším přínosem konference v této oblasti jsou teoretické referáty, které se pokoušely aplikovat na zkoumání básnického textu pojmy a kategorie teorie informace. Metodám teorie informace (které byly s úspěchem aplikovány již na jinou oblast umění — hudbu) je básnický text mnoha svými kvalitami velmi blízký a také otázka vnímání a estetického působení básnického textu může být v tomto světle nově formulována. Pro současnou situaci je příznačné, že autory referátů s touto tematikou byli rovnou měrou vědci z „východu“ jako ze „západu“; konfrontace výsledků (aspoň v rámci varšavské konference) naznačuje, že východ zde získává teoretický předstih.

Tyto referáty však znovu dokazují velmi značné zúžení pohledu v současné poetice: předmětem rozboru a teoretického zobecnění je pouze básnické dílo a básnický jazyk v užším slova smyslu (tj. poezie a jazyk poezie). Je to nepochybně dáno tím, že v poezii se koncentrují a krystalizují specifické rysy slovesného umění; některé z nich (organizace zvukové stránky, obraz a básnická sémantika vůbec) jsou metodicky poměrně snadno uchopitelné. Proto i aplikace teorie informace začíná u básnického textu. Jako východisko je tento postup jistě oprávněný, bylo by však nesprávné, kdybychom výsledky nepřiměřeně zobecňovali; vedle poezie existují jiné, stejně závažné druhy slovesného umění a teprve rozbor všech literárních žánrů může být východiskem obecné teorie slovesného umění a uměleckého jazyka.

Velkou pozornost vyvolal referát sovětského vědce N. I. Žinkina Mechanismus regulace segmentárních a prozodických komponentů jazyka a řeči. Žinkin vychází z obecné teorie jazyka. Rozlišuje jednak segmentární, jednak prozodické komponenty jazyka. Segmentární elementy (slova) předávající tzv. sémantickou informaci, prozodií řízené komponenty (intonace) předávají specifickou informaci o situaci, kterou Žinkin nazývá expresí. Druhým základním principem Žinkinova pojetí je rozlišení „bloku výběru uzuálních významů“ (blok a) a „bloku výběru extrauzuálních významů“ (blok b). Tato zařízení na výstupu i vstupu jazykového sdělení umožňují porovnávání a významové spojování segmentů, a jsou tedy nezbytnou podmínkou dorozumění. Dorozumění je hlavně výsledkem činnosti bloku a), která se opírá o běžná, šablonovitá spojení slov (člověk mlčí, voda teče); naproti tomu blok b) umožňuje významové porovnání v neobvyklých spojeních (jako např. stromy zpívají).

Vycházeje z těchto teoretických předpokladů, pokouší se Žinkin vyložit z hlediska teorie [128]informace podstatu jazyka básnického: „Za určitých podmínek je možné zesílení činnosti bloku b). K tomu je třeba propustit výběr konkrétních slov takovými omezujícími filtry, které by zadržely uzuální šablony a tím otevřely cestu málo očekávaným slovním záměnám a porovnáním. Takovým filtrem jsou pravidla poetiky.“ Podstatu těchto pravidel tvoří hlavně opakování (opakování celých slov — zvláštní exprese, opakování částí segmentů — rým a opakování obepínající celé segmentární uzly — rytmus). Zejména rytmus je tím filtrem, který obrací „tok výběru konkrétních slov … v oblast málo očekávaných slovních záměn a porovnání … Uzký segmentární kanál jazyka se rozšiřuje. Teď jím začíná procházet téměř všechna neopakovatelná informace bezprostředně předávaná kanály smyslového vnímání života. Dvojí řízení segmentů, gramatické a prozodické, vytváří nad pojmem obraz, který nese specifickou informaci“.

Vcelku Žinkinův referát dokazuje, že aplikace teorie informace na problémy básnického jazyka přináší nejen nový, výstižný „metajazyk“, ale především hlubší a úplnější výklad jevů. Na druhé straně však tato teorie zatím zůstává jen u jevů již známých (rytmus, obraz, neobvyklá spojení slov); ty jsou sice pro básnictví příznačné, ale zdaleka neumožňují výklad všech básnických směrů a stylů, tím méně pak výklad celé umělecké literatury.

Na podobné znaky básnického jazyka se soustředil maďarský fonetik I. Fónagy v referátu Informační obsah slova a zvuku v poezii. Vycházel z výsledků pokusného zjišťování redundance básnického textu; redundance zde činí pouze 40 %, zatímco u úvodníku 67 %, u rozhovoru pak dokonce 71 %. Nízká redundance básnického textu se vysvětluje tím, že předpověditelnost je zde (zejména u moderních básní) velmi malá, protože se objevují nečekaně různé způsoby spojení slov. Básník rozrušuje konvenční významové vztahy, zejména ve spojeních atributivních. V dalším Fónagy zjišťoval podmíněnost mezi zvukovou stavbou básně a jejím významem (obsahem, náladou), podobně jako již dříve Macdermott a Guiraud. Fónagy tu vycházel hlavně z rozboru poezie Petöfiho. Tvrzení o podmíněnosti zvukové stránky básně jejím významem (anebo aspoň tvrzení o jejich vzájemných vztazích) neznamená ovšem oživování pochybné teorie „hláskové symboliky“. Fónagy výslovně konstatoval, že daná závislost platí jen pro básnický jazyk, kde zvuková stránka vůbec podléhá specifickým zákonitostem organizace. Podmíněnost zvukové stránky básně ovšem zdánlivě zvyšuje redundanci a snižuje množství informace zvuků. Ve skutečnosti se však „zvuková gesta“ stávají významným doprovodným momentem sdělení a zdánlivá redundance se ukazuje jako „nejdůvtipnější model hospodárného přenosu informace“. Z hlediska teorie informace je tedy možno nově formulovat vztah mezi formou a obsahem v poezii: Forma vystupuje v básnictví do popředí, ale na druhé straně má význam jen potud, „pokud se přetváří v obsah a povyšuje tak poezii v řád polyfonního uměleckého díla“.

Značně spekulativní charakter měl referát Američana R. Abernathyho Matematická lingvistika a poetika. Možnost aplikace pojmů a metod teorie informace v poetice vidí autor v tom, že podstatou poezie (podobně jako podstatou informace) je „výběr“. Poetický jazyk je výsledkem „výběru“, „odsévání“ prostředků z běžného jazyka. Básník se podřizuje určitým zákonům kompozice, rytmu, rýmu atd. a tím omezuje počet alternativ, které jsou dány běžným jazykem. „Výběr za takových podmínek vytváří menší množství informace než výběr z neohraničeného souboru všech možných výrazů obecného jazyka. Ve srovnání s tokem živé mluvy užívá poezie jazyka zredukovaného, ochuzeného“; zejména toto poslední tvrzení musí nutně vyvolat námitky.[*] Nehledě však na toto pochybné pojetí podstaty básnického „výběru“, je celé teoretické východisko Abernathyho sporné: Jazyk básnický nelze porovnávat s obecným jazykem (ve smyslu obecného jazykového kódu určité národní společnosti); vzhledem k tomuto obecnému kódu je přirozeně množství informace, které může přenášet určitý „subkód“ (anebo v průměru určitá jeho jednotka) menší než množství informace, které může přenášet celý kód (nebo v průměru určitá jeho jednotka). Jestliže však srovnáme básnický jazyk s jinými „sub[129]kódy“ (např. s jazykem běžně mluveným, odborným apod.), pak musíme dojít k výsledku, že možnosti výběru v básnickém jazyku jsou daleko větší než možnosti výběru v jiných „subkódech“ (ty mají ještě přísnější „omezení“ než jazyk básnický). Je tudíž množství informace připadající na básnický jazyk (i v průměru na kteroukoli jeho jednotku) nepochybně vyšší než analogické hodnoty v jiných „subkódech“.

Bohatší problematiku obsahoval referát francouzského účastníka konference A. Molese Rozbor struktur básnického textu na různých úrovních vnímání (otázky poetiky z hlediska teorie informace). Autor je znám svými publikacemi z oboru kybernetiky a zejména z pokusů o aplikaci kybernetiky v estetice. Referát je uceleným pohledem na básnický text z hlediska příjímatele (vnímatele). Tento přístup, dnes znovu oživený a odůvodněný principy teorie informace, je nepochybně závažný; je však třeba ho zbavit všech nežádoucích vlivů behaviourismu a subjektivismu. V Molesově pojetí se zřetelně projevuje subjektivistický přístup ke všem základním otázkám básnické tvorby, jejího estetického působení i jejího hodnocení. Kladné je ovšem to, že v duchu teorie informace považuje Moles básnické dílo za „komunikát“, za „umění sdělování“. Jádro výkladu spočívá v rozlišení několika „struktur“ básnického textu vyčleněných z hlediska vnímatele. Básnické sdělení je především „suma jazyka a znění“. Zatímco pojem „jazyka“ zůstává značně mlhavý, je pojem „znění“ objasňován především poukazem na hudbu; s hudbou má poezie společný rytmus a „timbre“, nikoli však melodii. Plán jazyka i plán znění mají dva aspekty: sémantický a estetický; to vyplývá z faktu, že poezie nemá jen funkci „sdělovat něco, nýbrž také působit na příjemce“. Z Molesových výkladů vyplývá, že sémantický aspekt považuje za „kolektivní, normalizovaný“, kdežto estetický za „individuální, autonomní“. Estetická hodnota je „posloupnost variací, … série her vyvolaných komunikátem jako materiálním činitelem v poli svobody, existujícím kolem každého normalizovaného symbolu“. Estetická hodnota má tedy podle Molese individuální, subjektivní povahu: vnímatel spoluvytváří básnický komunikát tím, že si z něho „vybírá“ svůj estetický požitek. Jde tu o „individuální výběr, jehož se autor neúčastní, poněvadž pozbývá svého díla v okamžiku, kdy vytvořil to operativní schéma, jímž je básnický text“. Tu ovšem Moles ve své subjektivistické jednostrannosti zapomíná, do jaké míry je estetická hodnota „vepsána“ do partitury básnického textu, i na to, do jaké míry je vnímání básnického díla i „výběr“ estetických hodnot podmíněn společensky a historicky.

 

V oddílu o historické, obecné a srovnávací poetice vynikla přednáška D. S. Lichačeva (Leningrad) o literární etiketě v ruském středověku. V staroruské literatuře se o některých tématech píše standardním způsobem, „věc, o níž je řeč, se jeví jakoby signálem k nesložitému výběru šablonových formulí“. Formule se nemění podle literárního žánru, nýbrž jsou bezprostředně svázány s tématem; s tématem se v staroruské literatuře mění i jazyk, buď církevněslovanský, nebo lidově ruský, oba jazyky byly ve vědomí mluvících přísně odděleny. Formulkovost středověké literatury se podobá formulkovosti lidové slovesnosti. „Literární etiketa“ je napodobením etikety ovládající soudobý společenský život. Snad by bylo lépe mluvit o podrobném normování celého chování jedince, včetně chování jazykového. Lichačev pojednal také o pozdějším rozkladu literární etikety v souvislosti s rozbujením životní etikety: rozvití formulek skoncuje s jejich ustáleností. — Jinak promluvil ještě Wl. Tatarkiewicz (Polsko) o některých distinkcích středověké poetiky, vztahujících se k obsahu a formě básnictví; kdežto antická teorie neoddělovala formu a obsah v umění, středověká poetika stavěla běžně „sententia interior“ proti „superficialis ornatus verborum“ a rozlišovala dále formu zvukovou (hudební) a formu významovou (plastickou). — Referát B. Markwarta (Něm. dem. republika) rozvedl rozdíl mezi poetikou „formulovanou“ a poetikou „demonstrovanou“ v básnickém díle (werkimmanente Poetik); odhalení „latentní“ poetiky básnických děl, tj. uměleckého záměru podmiňujícího dílo jako celek (Kunstwollen), je úkolem interpretace, která se často neprávem omezuje na „poetiku působení“ (Wirkungspoetik). — [130]E. Georgiev (Bulharsko) promluvil o mezislovanských vztazích; zahrnul do nich i předávání socialistického realismu, ale vzor socialistického realismu působí, jak známo, i mimo slovanské literatury.

V závěru tohoto oddílu se mluvilo o velice závažných otázkách. Obšírná přednáška vynikajícího polského literárního teoretika St. Žółkiewského se týkala integrace vědy o literatuře. Celá konference, věnovaná lingvistické poetice, naprosto nemínila omezovat vědu o literatuře na poetiku, nijak nesměřovala k desintegraci vědy. Žółkiewski pojednal ve svém referátě o začlenění lingvistické poetiky do vědy o literatuře a o začlenění vědy o literatuře do kulturní a sociální antropologie.

Nakonec byly předneseny dva referáty protichůdného zaměření o hodnocení v literární vědě: referát H. Markiewicze (Polsko), problémový a subtilní, myšlenkově bohatý, soustředěný k otázkám, „po jaké stránce a v jakém smyslu mají naše soudy o literárních jevech charakter vědecký“ a „které hodnoty jsou specifické pro literární dílo“; jednak referát M. Bakoše, jednoznačný a převážně teoretický, prohlašující za základní kritérium pro hodnocení literárního díla hledisko společenského pokroku (autor se konference nezúčastnil, referát je zatím přístupný jen v tezích).

 

Celkovou charakteristiku konference, jak jsme se o ni pokusili v úvodních poznámkách, bude možno úplně kriticky zhodnotit, až vyjde souborná sjezdová publikace.[*] Při tomto hodnocení bude užitečné přihlédnout k výsledkům nedávné sovětské diskuse o stylistice (v popředí tu stála otázka ideologické důsažnosti stylistických prostředků), a také naší diskuse o literárněvědném strukturalismu, která se právě začíná rozvíjet. Zatím se nám klady i zápory varšavské konference jeví především v jejím převážně lingvistickém zaměření. Otázky poetiky a stylistiky mají nesporně svůj aspekt lingvistický a z toho se také musí vycházet. Jde-li však o problematiku uměleckého mistrovství a o hodnocení slovesné tvorby z hlediska její společenské funkce, má lingvistická analýza poetických a stylistických protikladů jen průpravný charakter. A to pak platí o celé lingvisticky orientované poetice a stylistice.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 2, s. 120-130

Předchozí Igor Němec: K studiu soudobého kmenoslovného systému českého slovesa

Následující František Kopečný: Vzorná oblastní nářeční monografie