K Palackého překladu Dialogu Jana z Rabštejna

Lumír Klimeš

[Články]

(pdf)

По поводу перевода Палацкого Диалога Яна Рабштейнского / Au sujet de la traduction du Dialogue de Jean de Rabštejn par Palacký

Výstižnost а sourodost Palackého překladu nás vede nejen k zamyšlení nad překladatelskou obratností objevitele Dialogu, ale i k úvahám o tom, jaký vliv měla latina předlohy na Palackého překlad a do jaké míry se dovedl náš překladatel od ní osvobodit.

I. Není třeba zvláště pozorného čtení, abychom si povšimli toho, že Palackého překlad je na mnoha místech zkrácen; to je obecně známo. Nás však zde nezajímají případy, kdy překladatel z předlohy prostě něco vypustil; předmětem našeho zkoumání budou taková místa, kde v překladu žádná myšlenka předlohy vynechána nebyla, a přesto je překlad kratší. Vedle těchto rozdílů, týkajících se delších úseků, upozorňují na sebe i některé rozdíly menší, avšak neméně důležité, a to zejména v užívání podstatných jmen činitelských na -tel a adjektiv na -ský, v užívání přechodníků, pasíva a plusquamperfekta, v překládání vazby akuzativu s infinitivem a konečně rozdíly v slovosledu. Zajímavé jsou i stylistické rozdíly mezi originálem a Palackého překladem; zmiňujeme se o nich ve zvláštní kapitole a v souhrnu.

1. Zestručňování textu. Doklady na zestručnění textu je možno rozdělit do dvou skupin: a) Palacký vypouští taková slova a obraty, které se mu zdály příliš patetické, řečnické nebo mnohomluvné; b) místa, která lze česky vyjádřit výstižněji a přitom stručněji bez poškození myšlenkového chodu předlohy, Palacký někdy zestručňuje. — Někde se ovšem tyto způsoby překladu vzájemně doplňují a prolínají.

Ad a) Et quod maximum est — audite queso, audite queso, viri, patres et amici! A což nejvážnějšího jest — slyšte, páni a přátelé! (102).[1] Quot igitur iusti et sancti hoc in bello destruuntur homines? Non paucorum christianissimorum res familiaris enervatur, rumpitur et annichilatur … A kolik svatých a spravedlivých lidí hubí se v této válce a uvodí na mizinu … (439, 440). Viz též věty č. 192, 335.

[182]Ad b) Quomodo enim equo animo id paciendum sit, investigare non possum, ut nobis dominicum bellum gerentibus alii, qui ad idemtidem tenentur, subsannando irrideant. Však nevím, jak bych to trpěti měl, aby když já boží boj vedu, jiní, kteří též činiti povinni jsou, mně se posmívali (341). — Multos miseriam condicionis humane scribentes nobiles legimus auctores, sed nulla plane miserior conspici potest patria Bohemie nostre comparata. Si enim excidionem queris Saguntinam, multas in Bohemia similes excidiones licet intueri; si Romanam, si Babilonicam, hec maior illis extat … Čteme u spisovatelův mnohé zajímavé líčení pohrom lidských, ale krutějších nad české nenajdeme žádných. Kolik tu rozkotův a pádův saguntských! Kolik poboření Babylonu! (483, 484). — Viz též věty č. 183, 422, 423.

Není ovšem vyloučeno, že tendence ke zkracování souvisí alespoň někde s uveřejněním Dialogu v Dějinách; Palackého překlad mohl být usměrňován také zřetelem historickým, tj. snahou soustředit se jen na fakta a myšlenková jádra.

2. Jména činitelská na -tel. Jmen činitelských na -tel není v našem textu mnoho. Je však zajímavé, že Palacký jich užil často tam, kde v latinském textu je sloveso a kde ho mohl v českém překladu také užít:

Utrum autem pontifex in facto Zdenkonis fefellit, id me fugit … Ve věci Zdeňkově papež-li či kdo jiný byl klamatelem, já bych říci neuměl … (153). — Sicque efficietis, ut ille, qui pacem diligendo neminem offendit, a vobis compulsus contra vos insurgere compellatur, et per hunc modum plerique vobis hostes fient! Dovedeš toho, že mnozí obrátí se proti vám nutitelům svým, ježto by jinak byli chovali se v pokoji (343). — … quicunque Zdenkoni nostro non favet, qui eum omni gloria dignum fore non iudicat, publica feritur excommunicacione. … kdokoli neukáže se přitelem a chvalitelem Zdeňkovým, dáván bývá do klatby veřejně (166).

Příčina, proč Palacký užívá těchto podstatných jmen, zdá se celkem průhledná: slova chvalitel, klamatel, nutitel jsou stará a nadto svou příponou -tel vyhovují tehdejší tendenci tvořit takto nová činitelská jména (horlitel, zkoumatel aj.).

3. Adjektiva na -ský. Adjektiv na -ský užívá Palacký někdy k překladu latinského objektového genitivu podle staročeského způsobu, ačkoli mohl lat. genitiv přeložit do češtiny rovněž genitivem. Dokladů je tu však málo.

Non tot … ruine monasteriorum et virginum corruptele sequerentur. Nebylo by v ní (ve válce) tolik … záhub klášterských a zádav panenských (168). — Veras Bohemiae laudes profers. Pravé to pronášíš chvály české (490).

4. Užívání přechodníků. Palacký velmi často užívá přechodníků k překladu latinského určitého tvaru slovesného, kde by překlad určitým tvarem slovesným byl i v češtině možný; přechodník však lépe vystihne vzájemné vztahy obou dějů a jaksi dokreslí myšlenku originálu. Užití přechodníků někdy ještě více stupňuje myšlenkovou protikladnost. Dokladů tohoto druhu lze nalézt hodně, nelze však z toho soudit na působení nějaké individuální záliby Palackého v přechodnících: v úseku z ČČM z r. 1838 o délce 2500 slov nalézáme jen 9 dokladů na přechodník, v I. dílu Dějin, částka 2 z r. 1854, je v úseku dlouhém 3500 slov dokonce jen 8 přechodníků.

Sunt alii ex patria geniti, sed ignobiles, pauperes deiectique, qui patrie dulcedinem parum sunt experti; et hii malunt everti et in rupta ac destructa aliquid possidere, in qua prius bene culta … nil possidere poterant. Jsou i lehkého stavu lidé, ježto neokusivše slasti ve vlasti a nemohše v ní pokojné a pořádné s nic býti, hledají aspoň ve zbouřené a pohubené uloviti něco (428). — Tu, qui te catholicum iudicas, cur obedire contemnis? Ty za katolíka se vydávaje, proč poslouchati se zdráháš? (110). — Viz též věty č. 51, 273, 274.

5. Užívání pasíva. Palacký nepřekládá vždy latinské pasívum opisným pasívem českým; často dává přednost aktivu. Aktivum se v Palackého pře[183]kladu mnohdy vyskytuje i tam, kde by bylo také v češtině pasívum dobře možné. To svědčí o malé závislosti Palackého na latinské předloze.

Cum te videro pontificem, tunc mandata tua suscipientur felixque erit Pragensis ecclesia tanto donata presule … Až tě uhlédám velikým prelátem, budu i já poslouchati tebe. Jaké to bude štěstí pro církev pražskou, když takového bude míti arcibiskupa! (111) — Electus sum a meis condefensoribus fidei in certum tempus capitaneus seu imperator … Moji spoluobránci víry volili mne sobě na čas za vůdce … (218). — Bonam theoriam nobis dedisti, que tamen absque tristicia non mediocri impleri non potest … Dobrou nám theorii podáváš, ale nelze jí plniti bez zármutku … (519).

6. Plusquamperfektum. Zajímavé jsou takové případy, kdy Palacký užije plusquamperfekta k překladu latinského slovesa, jež v plusquamperfektu není. Poněvadž však dokladů tohoto druhu lze nalézt málo, je sporné, zda se dá uvažovat o snaze dokreslit myšlenku předlohy, jako je tomu u přechodníků.

Cum ex Urbe Bohemiam adveni, plerosque amicos dissidentes reperi; vario enim voto in diversa scindebantur, eosque, quos amicos reliqui, in inimiciciam intrasse compertum est. Když sem z Říma do Čech vrátil se, nalezl sem přátely své v různici a svádě, a ti, co dříve byli milovali se, brojili nyní proti sobě v záští otevřeném (2). — Etsi pontifici summo nichil promisit, michi tamen multa semper spondebat. Ačkoli ještě papeži nic, ale vždy byl mně sliboval mnoho (50). — Viz též větu č. 47.

7. Akuzativ s infinitivem. V Palackého překladu se dosti často setkáváme s rozmanitými typy vazeb akuzativu s infinitivem, z dnešního hlediska zcela nezvyklými. Velmi zajímavé je, že se tyto vazby vyskytují často tam, kde v latinské předloze vazba akuzativu s infinitivem není. Latinskou vazbu tohoto druhu překládá Palacký obvykle vedlejší větou uvozenou spojkou že (Nostram esse destruccionem fatemur … Vyznáváme, že to naše záhuba …, 528). Jistě zde můžeme počítat s působením starší češtiny, humanistické. (Kým praví lidé býti mne, Syna člověka? — Vy pak kým mne býti pravíte? Kral. Mat. XVI, 13, 15.)

Idcirco e plebe ignaros, anglorios vel nomine doctoris solum gloriantes eligitis … Proto potahujete k sobě z chátry povolné nedouky, třebas doktory se býti honosili … (143). — Summa et mirabilis hec est vestra obediencia, ut rei male non ignari vestra in ignem propter obediencie virtutem, veluti vos dicitis, proicere non dubitetis. Divné jest to vaše poslušenství, že znajíce to býti zlé, však své všecko do ohně metati se nerozmýšlíte (532).

Vazbu akuzativu s infinitivem nalézáme někdy v českém překladu také tam, kde je v latinské předloze vynechán infinitiv esse:

… cum Georgium iam Deo et ecclesie sancte infidelem cognoveramus, bonum publicum privato anteponentes, concordiam, quam tu nobis maliciose exprobras, summo cum honore aggressi sumus et profecimus. … když Jiřího již bohu a svaté církvi nevěrného býti poznali sme, stavili sme obecné dobré nad své vlastní, a jednotu, kterouž ty káráš, ve vší cti sme založili (107). — Viz též větu č. 539.

8. Pořádek slov. Rozdíly mezi latinskou předlohou a Palackého překladem v pořádku slov se nejnápadněji projevují a) v poloze adjektivního (zájmenného) shodného přívlastku, b) v poloze určitého slovesa.

a) Nejzajímavější jsou doklady, kde latinský anteponovaný přívlastek je překládán českým přívlastkem postponovaným. Jsou, myslím, dobrým důkazem toho, že slovosled českého překladu byl nezávislý na pořádku slov latinské předlohy. Postponování českého přívlastku jistě souvisí s tím, že překladatel chce jeho význam zdůraznit více než originál; aspoň některé naše doklady o tom svědčí:

[184]Ius concedit prestanti iuramentum ob iustum metum non servandum … Právo dovoluje sice pro strach spravedlivý neplniti přísahy … (405). — Et, quod magis est, dicis mandatum sedis apostolice supervenisse: non venisset, nisi, quod michi certe persuasum teneo, malam vestram et frivolam informacionem apposuissetis. A co pravíš, že tě došly rozkazy apoštolské: však byly by nedošly, jakož vím najisto, kdybyste jich byli nevyloudili zprávami svými křivými a nešlechetnými (209). — Deum testem invoco hec nunquam menti mee incidisse. Quid enim regnum affectem, cum id sapientissimis et fortissimis et potentissimis viris solummodo obtingat? Bůh mi svědek, že mi to nikdy netanulo na mysli …, když to jen mužům nejmoudřejším a nejsrdnatějším dařiti se může? (89—90). — Viz větu č. 78, 271, 272.

b) Rovněž poloha určitého tvaru slovesného v českém překladu je poměrně málo určována latinskou předlohou. V češtině se více uplatňuje aktuální stavba větná a někde i rytmické zřetele; platí to zejména o větách hlavních. Ve větách vedlejších se vliv polohy slovesa v předloze uplatňuje pronikavěji.

Intrabit in destruccionem nostram tanta multitudo gencium exterarum? Omnem certe rusticorum turbam enervabunt, agros depopulabuntur, predam infinitam colligent, ab amicis et inimicis victum necessario fame compellente exigent … Takové-li množství cizozemcův vstoupí k záhubě naší do země? Ti uvedou sedláky na mizinu, poplení pole, rozbitují všecko, pro hlad berouce u přítele jako u nepřítele … (241—242). — Prius communitates opidorum sal emebant, nunc per exacciones gratis habent, et tanta caristia salis in rusticos redundat. Prvé obce městské kupovaly sůl, nyní holdováním mají ji darmo, a sedláci ji musejí kupovati draze (321—322). — Nec scio, qua auctoritate id fieri potest, ut quis ad bellum damno suo eciam contra hereticos et infideles compellatur. Neznám zákonu, kterým by kdo nucen byl válčiti ke své škodě s kacíři (348). — Ego et Iohannes Rosenbergensis obediencie satisfecimus. Já i Jan Rosenberský učinili sme dosti poslušenství svému (413). — Viz též větu č. 2, 6, 95, 336, 344 aj.

9. Souvětí. Hledat závislost mezi souvětím Palackého a souvětím latinské předlohy je dosti nesnadné. Mnoho změn je způsobeno tím, že některé latinské vazby (např. vazbu akuzativu s infinitivem, ablativu absolutního apod.) je třeba překládat do češtiny větou, a tím se stává české souvětí vlastně složitějším. Na druhé straně bývá české souvětí kratší, poněvadž Palacký vypouští některé méně důležité jeho části, hlavně tam, kde překlad vůbec zestručňuje a zhušťuje.

Zajímavé jsou takové případy, kdy Palacký samostatné věty latinské předlohy spojuje v překladu v souřadné souvětí, jehož obě části jsou odděleny středníkem:

Pro bono autem publice utilitatis in opido Nove Domus, ego cum pluribus, ibi te convenimus. Inter collegas aderat nostri Iohannis germanus Procopius Rabensteinensis, cancellarius, vir et humanitatis benigne et prudencie non parve. Z lásky k obecnému dobrému potom v městečku Jindřichově Hradci sešli sme se s tebou, já i jiní; byl tam s námi našeho Jana vlastní bratr Prokop Rabštein, kancléř, muž nemalé vzdělanosti, vlídnosti a opatrnosti (98, 99). — Podobných dokladů lze nalézt poměrně dost, např. věty 26—27, věty 195—196, 270 aj.

Palacký se zřejmě i zde snaží „dokreslit“ originál a formálně spojit takové věty, které vyžadují těsnějšího sepětí.

Uvedu doklad, na němž je dobře vidět, jak byl upraven a rozšířen český překlad, aby plně vystihl latinskou předlohu:

Ne igitur turpius eiciar quam admittar rex, statu meo contentus alciora non appeto. Protož aby mi se nepřihodilo také, že bych s větší hanbou s trůnu sehnán byl, nežli byla čest, s kterouž bych naň dosednul, spokojuji se stavem svým, aniž toužím po vyšším (92).

II. Stylistické rozdíly mezi latinským originálem a Palackého překladem se projevují hlavně (1) ve větší sevřenosti výrazu[1] překladu a (2) zpřesňováním některých myšlenek předlohy překladem.

[185]1. Větší sevřenosti výrazu dosahuje Palacký užíváním přechodníků a adjektiv tvořených příponou -ský. Do této kapitoly řadíme pro přehlednost i vytváření nových souvětí v překladu, ačkoli zde ovšem nejde již o sevřenost výrazu, ale o těsnější sepětí několika vět.

Užívání přechodníků umožňuje překladateli nejen dosáhnout větší sevřenosti výrazu, ale i lépe vystihnout vzájemné vztahy dějů, tj. děj méně důležitý je vyjádřen přechodníkovou vazbou, děj důležitější větou s určitým tvarem slovesným. Tím nabývá přechodník zároveň ještě jedné stylistické funkce (příklady v. I, 4).

Syntagmata: substantivum + adjektivum na -ský jsou syntakticky chudší než syntagmata: substantivum + genitivní přívlastek (chvály české — laudes Bohemie) (příklady v. I, 3).

S tendencí k sevřenosti výrazu souvisí jistě i snaha o těsnější sepětí vět v souvětí. Dosti často se setkáme s případy, kdy Palacký vytváří z dvou samostatných vět latinského originálu ve svém překladu souvětí souřadné, v němž původně zcela samostatné věty odděluje jen středníkem (příklady v. I, 9).

2. Palacký, jak jsme již na několika příkladech ukázali, překládá hodně nezávisle na předloze. Tato nezávislost nesměřuje však k volnosti a s ní souvisící nepřesnosti překladu, nýbrž naopak, překladatel Dialogu myšlenky latinské předlohy svými zásahy vybrušuje a zpřesňuje.

Palacký nechá vyniknout nejdůležitější myšlence tím, že někdy vypouští to, co není důležité, co by ji množstvím slov jaksi zastiňovalo (v. I, 1). Podobnou funkci má též užívání přechodníků, které v originálu nejsou (v. I, 4).

Význam některého adjektiva Palacký podtrhuje jeho polohou, tj. adjektivum postponuje, ačkoli v předloze je anteponováno. Tuto polohu nelze pokládat za důsledek tehdejších slovosledných zvyklostí, neboť v době, kdy byl Dialogus překládán, je — obecně řečeno — tendence anteponovat shodný adjektivní přívlastek (vyjímaje adjektiva na -ský apod.) naprosto zřetelná, a to nejen u Palackého, ale i u autorů jiných. Postponováním se přívlastek zdůrazňuje, jak konečně vyplývá i z příkladů uvedených v bodě 8a. — Snad by se zde dalo uvažovat i o určitém napětí a s ním souvisící těsností výrazu.[2]

Shrnutí. Tam, kde byl možný překlad, který by plně i po formální stránce vystihoval latinskou předlohu a přitom neporušil zákony češtiny, Palacký mnohdy užívá jiných, synonymních jazykových prostředků k vystižení myšlenek latinského originálu. To zřetelně dokazuje užívání substantiv činitelských tvořených příponou -tel, užívání aktiva, pasíva, zejména však přechodníkové vazby a poloha shodného adjektivního přívlastku a určitého tvaru slovesného. — Vazby akuzativu s infinitivem Palacký sice tu a tam užívá, je však zajímavé, že se tyto vazby objevují většinou tam, kde v latinské předloze nejsou, a naopak, vazba akuzativu s infinitivem latinského originálu je často překládána vedlejší větou s že. — Z toho vyplývá jednoznačný závěr, že závislost na latině originálu je velmi malá.

Pro styl Palackého překladu je příznačná sevřenost výrazu a zpřesňování myšlenek originálu, ne jejich pouhá reprodukce. I to dokazuje, jak málo působila latinská předloha na Palackého překlad. S tím souvisí i to, že Palacký, rozuměje dokonale originálu po všech stránkách, dovede jej svým překladem dokreslit a zdokonalit; Palacký stojí nad překládaným dílem.[3]

[186]Zdá se, že se vliv starší češtiny u Palackého projevuje zřetelněji než působení latiny (u substantiv na -tel, adjektiv na -ský a možná i při vazbě akuzativu s infinitivem). To souvisí zajisté s velmi dobrou znalostí jazyka Kralické bible a ovšem i s rodinnou tradicí (Palackého otec prý znal Kralickou bibli zpaměti).

 

R é s u m é

ZUR PALACKÝ’S ÜBERSETZUNG DES DIALOGUS VON JOHANNES VON RABENSTEIN

In seinem Artikel prüft der Autor den Einfluss der lateinischen Sprache in der Vorlage des Dialogus auf dessen Übersetzung ins Tschechische durch Palacký, sowie die Stufe deren Abhängigkeit davon. Durch die Vergleichung der beiden Texte gelangt er zum folgenden Resultat:

In der Palacký’s Übersetzung ist die Abhängigkeit von dem Latein des Originals sehr gering. Zur Darlegung der Gedanken des lateinischen Originals wendet Palacký oft andere synonyme Sprachmittel an, als die des Originals sind. Dies beweist deutlich der Gebrauch von den durch Ableitungssilbe -tel gebildeten Tätigkeitshauptwörtern, die Anwendung von Aktivum, Passivum, besonders aber von Partizipialverbindungen und durch die Stellung des beigefügten Eigenschaftswortes und der bestimmten Zeitwortform. Die Verbindungen des Akusativs mit dem Infinitiv kommen grösstenteils dort vor, wo man in der lateinischen Vorlage keine findet, und umgekehrt die Verbindung des Akusativs mit dem Infinitiv des lateinischen Originals wird sehr oft durch einen Nebensatz mit „že“ übertragen.

Den Stil der Palacký’s Übertragung kennzeichnet eine Ausdruckgeschlossenheit und die Präzisierung der Gedanken des Originals, nicht deren blosse Wiedergabe. Palacký steht über dem übertragenen Werk.

Der Einfluss der älteren tschechischen Sprache kommt offensichtlich bei Palacký deutlicher zum Vorschein, als der Einfluss des Lateins.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 3, s. 181-186

Předchozí Marie Těšitelová: K statistickému výzkumu slovní zásoby

Následující Jiří Pechar: Poezie V. Huga v překladech J. Vrchlického