K parataktickému spojování vět v nářečí

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

По поводу паратактического соединения предложений в диалектах / Liaison paratactique de phrases dans les dialectes

Pro lidové nářečí je charakteristické vyjadřovat podřadný myšlenkový vztah (myšlenkovou determinaci) mluvnickou, formální parataxí.[1] Nejstarší naše dialektologické studie, často orientované na kvantitativní stránku syntaktické stavby nářečí, spokojovaly se konstatováním převahy parataxe nad hypotaxí, zanedbávajíce rozmanité myšlenkové vztahy mezi souvětnými větami, a tak celou otázku zplošťovaly. Kdybychom podle toho důsledně klasifikovali nářeční souvětí, musili [255]bychom přestat na obsáhlém soupisu parataktických souvětí. Na druhé straně nebyl bez výhrad správný ani pozdější názor, který — podle poměrů ve spisovné češtině — stroze rozlišoval souřadnou formu na straně jedné a podřadný myšlenkový obsah těchto souvětí na straně druhé, i když lépe vyhovoval vědeckému uspořádání syntaxe a znamenal v interpretaci těchto souvětí velký pokrok. Domnívám se, že tato nářeční souvětí jsou pronášena jako výraz myšlení koordinačního, avšak že vyjadřují ty vztahy, které se v myšlenkově rozvitém a formálně jemně diferencovaném jazyce spisovném vyjadřují hypotakticky.[2] Mírou našeho poznání o myšlenkovém vztahu těchto vět v souvětí jsou badateli jen zákonitosti jazyka spisovného. Je ovšem obecně známo, že podřadnost myšlenkového vztahu může být vyznačena i lexikálními prostředky; i tu je však třeba rozlišovat mezi nimi ty, které si plně podržují svůj lexikální význam (např. šła do Zlína a hneď ju přijali Všemina), a ty, které mají tendenci stát se spojkou (např. enom zme přešli přes ten vrch, us sa k nám přidáł třeťí čłov’ek Liptál); jen v této druhé skupině je badatelské „jablko sváru“.[3] Čím méně času a čím méně schopností a zběhlosti má příslušník dialektu při promýšlení stavby věty, tím více sahá po souřadné formě.[4] Nijak se přitom neohlíží na to, že pojmy a soudy, které pronesl, vstupují — jsouce odposlouchány — v nové vztahy a že tyto nové vztahy může (nebo ovšem nemusí) postihnout adresát. Jinými slovy: analyzujeme-li nářeční souvětí formálně souřadná podle myšlenkových vztahů, které údajně vyjadřují, zapisujeme myšlenkové vztahy v myšlenkových pochodech adresáta, při vědeckém zpracovávání dokladů z nářečních projevů pak dokonce myšlenkové pochody jazykového odborníka. Ale nejinak je tomu i tehdy, jestliže prostí, neškolení adresáti jazykových projevů mohou chápat některé z formálních parataxí po stránce myšlenkové determinačně. Podkladem tohoto chápání jim však není jazyk spisovný, nýbrž jazyk běžně mluvený nebo nářečí. Např. souvětí Umřel, umřel, neumřel, neumřel se v myšlení adresáta nemůže neodrazit na pozadí hypotaktické konstrukce podmínkové Umřel-li, umřel, neumřel-li, neumřel. (Mezi pozitivní a negativní „polovinou“ souvětí je vztah vylučovací. Celé souvětí je výrazem nevědomosti mluvčího o popisované skutečnosti nebo o jeho lhostejnosti k ní.) Tam, kde nářečí nemá hypotaktické „pozadí“, všichni adresáti projevu chápou souvětí tak jako mluvčí, tj. podle mého názoru koordinačně. Tam, kde v obdobných případech nemá hypotaktické „pozadí“ ani spisovný jazyk, tam pak běží o neproblematickou parataxi (koordinaci). U mluvčího je situace jiná než u adresáta. Mluvčí má možnost výběru, a zvolí-li si vyjádření parataktické, ačkoli je třeba v stejném významu konstrukce hypotaktická velmi běžná, nemáme důvod podkládat mu myšlení koordinační, konec konců pak je nelze nijak dokázat. Podobně je tomu tuším i v jazyce běžně mluveném, jinak však ve spisovném jazyce [256]psaném, kde můžeme myšlenky formulovat s rozvahou a s vědomou snahou po stylistickém rozlišení: tvůrce psaného projevu stojí na stanovisku svém, ale může předjímat i myšlenkové pochody adresáta a podle toho svůj projev stylizovat.

Uvedu nyní několik příkladů na souvětí souřadná, která můžeme označit za myšlenkově determinační, srovnáme-li jejich mezivětné vztahy s mezivětnými vztahy obdobných (třeba spojkových) souvětí spisovných. První z dokladů je asyndetický, druhý (popř.) má spojku a: všechny pocházejí z lidového nářečí na východní Moravě. Neuvádějí se ty typy, které vyjadřují myšlenkovou determinaci příslovci nebo příslovci ve funkci spojek.

1. Vztah obsahový: viďím, pjet apoštolú stóí, tíh dochtorů Biskupice. Sem patří i parataktické vyjadřování projevů situačně druhotných, totiž tzv. přímá, resp. nepřímá řeč, např. a toš praúvała, cap, hop, koza fertik, šestka na kafé Halenkov.[5]

2. Vztah časový: zvařiua mlíka, biuo po řezafce (nemoc z jídla), Hluk. Velmi hojný je typ m’eła sen desed rokú, šła sen słúžit Březnice. Koordinační vztah je mezi větami vyjadřujícími nejširší časové okolnosti: a było večér na podzim, svjet vypúščáł koňe Tichov. Také hypotaktickým souvětím s co ve významu „od té doby, co“ odpovídá výrazný typ parataktický: umřeła, us sú tom dva roky Podkopná Lhota (už jsou tomu dva roky od té doby, co umřela).[6]

3. Vztah podmínkový se vyjadřuje rozmanitými parataktickými větnými vzorci (viz. článek cit. v pozn. 6) — zde jde nepochybně o determinaci, např. poščat to ďeckom, tož je s tím amen Dol. Němčí. Blíže k myšlenkové koordinaci mají tyto doklady: šag já páteg nezím, budu vařit maso Lípa (tj. budu-li vařit maso); ty si kúpím, a pomožú Kostelec u Gottw. Na vyjádření neskutečného vztahu podmínkového mám jediný doklad: m’éł on nestřílat, nebýł by postřelený Lutonina.

4. Vztah účinku a následku. Věta vyjadřující účinek nebo následek stává na druhém místě. Větosled je zde důležitý, neboť při opačném pořadí věty „myšlenkově hlavní“ a „myšlenkově vedlejší“ jde o souvětí příčinná. Příklady: mi zme sa tak k sobje šikli (hodili), to dál aňi nešuo Hluk; cosi ho voďiło, a nemohł trefiď dom Lidečko. Některá z asyndetických souvětí jsou obdobou spojkových vět měrových: uťekali, enom dím! Hor. Němčí.

5. Vztah příčiny, častěji ještě vysvětlení nebo motivace děje. Příslovce totiž, obvyklé ve spisovných větách vysvětlovacích, je v nářečí neznámé. Příklad: jes, si jag hlísta! Hor. Němčí. Je-li v druhé větě šak (spis. však), je tato věta citově zabarvena, je zesílen vysvětlovací ráz věty. Věty se šak jsou připojeny volněji, mohly by stát též jako věty navazovací; šak má význam i funkci spisovného vždyť (nářeční dyť nebo veď obyčejně uvnitř souvětí nestávají). Příklad: aj bih mohła jet, šag mám peňíze! Újezdec u Luhačovic.[7]

[257]6. Vztah účelu a záměru. Příklady: bješte negdo pro tetku, neh ňa idú namasťit Hor. Němčí; dostáł kožu, a bjež dóm a pracuj! Komárov. Nezřídka jsou tyto věty nestejnorodé: to ukazuje na jejich jistou obsahovou nezávislost. Uveďme ještě další příklady: táto staň, koňom dat! Vlachovice; neskaj na náz nalehli, toz zapsat! Vlachovice.

7. Vztah přípustky. Dosti hojné je vyjadřování přípustkového vztahu odporovacím souvětím s a ešče (odpovídá spis. a přece), např. dneskaj je ím dobře, a ešče si sťežujú Záhorovice. V těchto případech má spojka a funkci odporovací a přípustkový odstín významový je vyjádřen lexikálním prostředkem. Přípustkový odstín mají však i některá souvětí odporovací, aniž je přípustka nějak vyjádřena, např. były młatší jag já, a já grmím (žiji dál) Všemina. Tu bychom mohli vložit podřadicí dvojitou spojku ačkoli - přece. Ještě výraznější je typ, kde by v podřadném souvětí byla přípustková druhá věta: ňic ňe to nebiuo puatné, a ňe dúho léčí! Kunovice. Druhá věta tu obyčejně bývá vyslovena s důrazem nebo s afektem. (Jsou-li pro to podmínky v sémantickém skladu souvětí, mohou oba tyto typy přípustkové determinace splynout: kářú liďi, a sami sú horší Všemina — ačkoli kárají lidi, … nebo … ačkoli jsou sami horší). U vět prvního typu jde o jeden z mnoha odstínů odporovacího významu spojky a, zato v druhém typu spojka a už jako by zastupovala spisovné ačkoli; i tu však jde o vztah volnější, koordinační, jak na to ukazuje funkce druhé věty jako citově zabarveného dodatku.[8]

8. Vztahy záměny děje, zřetele, srovnání se paratakticky nevyjadřují.

9. Vztah výjimky vyjádřený paratakticky jsem v nářečí zachytil pouze ve dvou případech: veliké to neuroste, tag jag je hrášek Újezd u Vizovic (leda tak, jak je hrášek); já sem nem’eła ňic, co sem tag zehnała Všemina (leda to, co jsem sehnala).

10. Asyndeticky nebo spojkou a se v nářečí připojuje dosti často věta, která vyjadřuje vlastnost jména ve větě řídící. Vznikají tak souvětí typu já sem m’éł učitela, ten pochoďíł z Horňí Lhotky rodák Dol. Lhota; má matku, a tá darmo muvit Sady. Tyto věty tvoří obdobu přívlastkových vět vztažných. [Fr. Kopečný (op. cit. v pozn. 8, s. 283) praví, že lidové typy my jsme měli kočku, ta byla na vrabce jak divoká vyjadřují se v jazyce knižním hypotakticky.]

Uvedli jsme přehled parataktických souvětných typů, které jsou nářeční obdobou spisovné hypotaxe vyjadřující myšlenkové vztahy determinační. Parataktické spojování vět v těchto případech není nějakým vlastním strukturním rysem lidového nářečí jako samostatného jazykového útvaru, vysvětlitelným historickosrovnávacím zkoumáním. Je to nářeční rys vyplývající z charakteru nářečí jako toliko mluveného útvaru národního jazyka. Nářečí se v tom nebude lišit od běžně mluveného jazyka, nýbrž od vlastní spisovné (ponejvíce psané a samozřejmě knižní) češtiny. Dokonalé poznání těchto rysů mluveného jazyka (počítaje v to i lidové nářečí i jazyk běžně mluvený) přineslo by prospěch i naší stylistické praxi.[9] Skutečnost je ovšem ještě mnohotvárnější, než jsem zde mohl ukázat.

Z toho, co zde bylo řečeno, nelze vyvodit, že se nářečním projevům upírá možnost vyjadřovat myšlenkovou determinaci formální hypotaxí. Znovu opakuji, že [258](a) existují parataktická schémata vyjadřující determinaci, že (b) adresát chápe některé typy parataktické, jakmile jsou vysloveny, jako determinační na podkladě obdobných typů hypotaktických. Nadto (c) lze ještě dodat, že formální hypotaxe je dána „sémantickou hypotaxí“ souvětí, srovnáváním obsahů souvětných vět: tak např. v parataktických souvětích příčinných a účinkových jistě nelze považovat souvětné věty za myšlenkově navzájem nezávislé (přesto proces výstavby těchto souvětí může záležet v dodatečném přidávání vět); slabší už je závislost založená na vztahu časovém a o to řidčeji zde půjde o myšlenkovou determinaci. Bylo by možno namítnout, že v proudu vět neukončených koncovou kadencí (při řazení věty za větou) souvisí některé věty, třeba řazené paratakticky, s větami sousedními těsněji než jiné. To je sice pravda, ale vyplývá to až z dodatečného rozboru obsahové náplně vět a nic se neprozrazuje o postupu myšlenkových pochodů u mluvčího. Názory zde vyslovené mohou být považovány za příliš jednoznačné. Jde však především o to, aby bádání o nářeční syntaxi i ve speciálních otázkách, jako je poměr parataxe a hypotaxe, bylo postaveno na bezpečný základ a aby vztahy známé ze spisovného jazyka nebyly maně vyhledávány ve struktuře nářečí. Nezáleží tak ani na tom nebo onom příkladě, nýbrž na zdůraznění zásady, že není vhodné pokládat za determinaci mezivětné vztahy v souvětích nářečních projevů orientovaných na prosté sdělení, tj. projevů nepřipravených a spjatých s bezprostřední situací.

Vedle parataktických spojení pro vyjádření vztahu determinačního existují v nářečí samozřejmě i parataktická spojení vyjadřující vztahy koordinační, a to vztah slučovací, odporovací a vylučovací (ponecháme-li stranou tzv. vkládání vět, kdy se vlastně kříží dvě formálně samostatné výpovědi).[10] V této stati se nebudeme zabývat souvětím odporovacím a souvětím vylučovacím, neboť tyto souvětné druhy by si zasloužily samostatné studie. Omezíme se zde toliko na vztah slučovací, který má s determinační parataxí společný způsob připojování vět (asyndetický nebo spojkou a) a který se s determinační parataxí někdy i překrývá.

V mluvnicích spisovné češtiny bývá souvětí slučovací definováno jako souvětí, v němž „se věty k sobě prostě obsahově přiřazují jako sobě rovné“.[11] Někdy, právem, považuje se za potřebné vysvětlit, jaké věty se obsahově přiřazují: „Souvětí slučovací je spojení vět, které se k sobě přiřazují jako sobě rovné (tj. jsou spjaty vztahem koordinace) a vyjadřují buď složky jedné události, jednoho obrazu, nebo samostatné myšlenky tematicky nějak spjaté, anebo další rozvinutí jedné myšlenky.“ Souvětí slučovací se v mluvnicích současné češtiny probírá většinou v nejnutnějším přehledu a přitom nejpozoruhodnější jsou tu podle našeho názoru poznámky stylistické.

Speciální problémy poskytuje slučovací souvětí nářeční, a to jednak proto, že se slučovací souvětí v syntaktické stavbě nářečních projevů vyskytuje daleko častěji než slučovací souvětí v jazyce spisovném, jednak proto, že i mezi nářečními [259]souvětnými typy může slučovací souvětí jako jediné představovat aspoň náznak stylistické diferenciace dialektu, a to rozlišení slohu jednacího a vypravovacího.[12]

Pravá souvětí slučovací, obdobná souvětím spisovným, jsou v nářečí velmi hojná. Slučovací vztah se nejčastěji vyjadřuje spojkou a: zebráł si młaďíki silné a zvon s tích čepú vitahli Bohuslavice n. Vl.; dała sem í pú žejdlíka vína a došli zme dom dobře Divnice; jedňi choďili dopoledňa a jedňi otpoledňa Lutonina.

Jsou-li v souvětí tři věty nebo více, připojuje spojka a větu poslední: mňéł střevňí tif, praskło a bíł hotoví Luhačovice; já su ve Uoťe rození, v Huku su křťení a v Boršicách bívám Hluk.

Je-li v souvětí více vět než jedna připojeno spojkou a, má tato spojka spíše funkci navazovací než souřadicí, i když nestojí po ukončující pauze. Zřetelnou funkci navazovací má a na začátku věty nebo souvětí:

a nošku nesu a nesu čagan Držková; a toz zme tam byli a už býl vyhójený Kostelec u Gottw.; v noci při mňesíčku seďéł a šíł a tú kopku rozházáł a ten sedlák šéł vartovat a sedli si za tú kopku Návojná; navař trochu a máčki poíme a hotové! Hluk.

Zdůrazněné záporné věty, někdy s odstínem vytčení, řidčeji s odstínem gradace, připojují se spojkou ani (někdy spíše vytýkací zápornou částicí):

neco čłov’eka předeide, aňi sa nenadá Janová; poléhała, aňi nemohła nachystaď ob’ed, jesť, ňidz nemohła Rusava; ale jag je zle, tož nepomožú, aňi nepochová zadarmo! Lutonina.

Někdy stává v souvětí slučovacím aj, to však je vlastně spojení konj. a + i v adverbiálním významu také (a také > také). Příklad: přes leto aj kosu veznu, aj futra naseču Liptál.

Asyndetických souvětí slučovacích je několik typů:

Relativně nejtěsnější významový vztah je mezi větami, které mají paralelní mluvnickou výstavbu (tj. stejný [gramatický] podmět, obdobnou výstavbu slovoslednou, paralelismy lexikální atp.). Např.:

ďełali zme hoďinu, ďełali druhú, začało rýncovat (pršet) Újezdec u Luh.; zvráťíł sa, ostáł bes sebe Kaňovice; zemákú pozbírało, obilé zapłaviło Polichno; močíł zrno, kvasíł, pálíł Halenkov; šag oňi ho nedonésli, šag oňi ho — (gesto: ukradli) Biskupice; us sem nešéł naspátky, us sem ostáł tady Liptál; tu on šéł, tu já Podkopná Lhota; fčíl každí pro sebe, každí o sebe Jestřabí;

jedňi tepru zaorávajú, jedňi okopávajú Doubravy; negdo mu dáł, negdo nedáł Hostětín.

Často rozvádí druhá věta větu první tak, že vyjadřuje míru děje první věty:

mi sa spusťiła z nosa krév, mi modz vytékło Lutonina; tady było ovoca, to było za šestku kilo Podkopná Lhota; dovézli kašše, krúp, za rýnský było z m’ech Podk. Lhota.

Výrazným druhem mezi asyndetickými slučovacími souvětími jsou ta, jejichž souvětné věty se významově zcela kryjí. Někdy mluvčí „hovoří o jazyce“, podává jazykové vysvětlení, jazykový „překlad“ předchozí věty; jindy zase pozměněně opakuje větu z citových důvodů. Tyto typy souvětí se ve spisovném jazyce vyskytují pochopitelně jen zřídka. Např.:

žádný nám nehamovał, žádný nám nebráňíł Podkopná Lhota; neco zavazuje, furt súkuje Lutonina; fčiléj były hody, fčiléj były končiny Lutonina; tady była muziga enom v hody, była, jag říkajú, enom f končiny Podkopná Lhota;

já to mám dovolené, já to možu Luhačovice; žijú ťi dvá chuapci, sú Sady; biło ňe to ňičí, biło ňe to ňic Karlovice; co hňeteš, co papleš? Biskupice; tam je fšecko, tam je jaké chcete zviřa Újezd u Vizovic.

[260]Charakteristická pro lidové nářečí (a pro mluvený jazyk vůbec) jsou parataktická souvětí, která vznikla tak, že se k větě přidala jiná, upozorňující na její závažnost, vyprovokovaná přítomností adresáta. V přísudku těchto vět bývá obvykle sloveso v imperativu, takže se v souvětí ocitají věty nestejnorodé. (F. Kopečný v cit. díle řadí podobný hovorový typ prosím ťe, nemluv ne zcela právem k parataxi determinační.) Tyto upozorňovací věty sice ztrácejí větnou platnost, v nářečí však v menší míře než v jazyce spisovném. Např.:

posłúchajte, to meno mňe ide velice známé Biskupice; ale posłúchajte, vy enom ptáte mne Lutonina; čuješ (poslouchej), je po połedňi Kelniky; řekňete, dibih ležeua, nebohá bih biua Sady; pomislete si, sú tři ďeti! Sady; počkaj, mama ťa zbije! Kunovice; počkaj, potforo, pújdu také Lutonina; počkajte, šag mi vám pomožem Biskupice; poďívaj sa, toď máš kňížečku Sady; nebojte sa, já ešče viďím Pozlovice; to je práce, myslete si! Újezd u Vizovic;

s větami neimperativními: prosím vás, nemožu dopackovat sa Sady; viďíš, bíł bih načisto zapomňéł Újezdec u Luh.; vykříła sem, viďíte Podkopná Lhota; tolik sem zažiła, vizete Podkopná Lhota; ja, tag było, myslíte Lutonina.

Některá asyndetická souvětí vyjadřují prostě sled dějů:

šéł g dochtorovi, toš kázáł ležat Újezdec u Luh.; pléskáł rukami, poten cub do téj říki, to biło tag nerozumňet aňi velice Štítná n. Vl.; u náz bylo moc Sralú, šak šecko je to přepsané! Halenkov (… a nyní se všichni dali přejmenovat!).

Souvětí asyndetická vyjadřují proti souvětím se spojkou a děj dynamičtější. Přitom právě v souvětích asyndetických začínají pronikat determinační vztahy (tak v prvním příkladě: Když jsme pracovali hodinu, dvě, začalo pršet), kdežto naopak v těch nářečních souvětích se spojkou a, jejichž spisovná obdoba je hypotaktická, překrývá spojka a domnělou nářeční hypotaktičnost, determinovanost a charakterizuje tato souvětí jako slučovací, snad kromě výrazného a přípustkového — to je však možná už spojka ačkoli. Nářeční souvětí se spojkou a ve funkci slučovací i navazovací jsou příznačná pro nářeční vypravování a jsou tak jedním z mála rysů stylistické diferenciace v nářečí. (Viz čl. cit. v pozn. 3.)

Považujeme-li určitou intonační uzavřenost za hlavní kritérium pro vymezení věty a souvětí,[13] nemůžeme se nezmínit o souvětích, která sice nemají obdobu v psaném jazyce spisovném, která však mohou být živoucím svědkem poměrů ve starším jazyce, kde se nerozlišovala souřadnost a podřadnost, kde se věty řadily vedle sebe bez zřetele na vzájemný vztah. U těchto vět nelze totiž tak jednoznačně vyložit, proč se k sobě obsahově přiřazují. Po formální stránce se ovšem nijak neliší od jiných souvětí slučovacích. Po obsahové stránce pak zde nejde ani o koordinaci, ani o determinaci, nýbrž o prostou iuxtapozici.

Prvním typem jsou souvětí s podřadicími spojkami, které nevyjadřují vztah k „hlavní“ větě, nýbrž k větě nevyslovené, vynechané proto, že je zřejmá z konkrétní situace nebo ze souvislosti, např. otkašlováu sem — lesťi nemám raňené plíca Hluk (abych zjistil, zda …); a honem ju chmaťili — lesťi to néňi mámeňí Halenkov (aby zjistili, zda …). Srov. ostatně hovorový typ Umyj si hlavu, jestli nemáš vši.

Sem vlastně patří i hojné „vynechávání“ slovesa dicendi v reprodukovaných projevech, např. a tož domléł, nebudu nocovat, pudu dom Bohuslavice nad Vl. [261](domlel a povídá: …). Také zde se uvozovací věta vynechává proto, že je zřejmá ze souvislosti, předěl dvou promluvových rovin je zřejmý. (O tom podrobněji v mém čl. cit. v pozn. 5, s. 266n.)

Druhý typ tvoří souvětí, která mají větnou výstavbu souvětí asyndetických nebo souvětí slučovacích se spojkou a, aniž tu jde o vztah koordinační nebo o možnost myšlenkového vztahu determinačního. Tato souvětí jsou vždy těsně svázána s konkrétní situací a jsou jí vyprovokována. Druhá věta je k první větě jen jakoby dodatečně přidávána, a tak vzniká větná obdoba aditivního řazení větných členů. Tato souvětí vyplývají z výhradní mluvenosti nářečních projevů, z jejich časté improvizovanosti, z nedostatku formulační propracovanosti. Stavba souvětí tu nejednou ukazuje na překotnost jazykového projevu nebo přílišné citové zaujetí mluvčího. Tato souvětí mají přísně vzato jinou formu, než jaká by byla vhodná pro vyjádření daného obsahu. Např.:

Maďaři máme poručené — ze Sibiřa sa doveze jenerál, a máme ho utraťit Kaňovice (druhá věta je tu vlastně vložena mezi věty se vztahem obsahovým: poručili nám, abychom „utratili“ …);

poť sa zehřít — nech křičíja Kaňovice (… a nech děti křičet; nejde samozřejmě o souvětí účelové — ve spisovném jazyce by tu asi bylo aťsi, srov. Bauer, op. cit., 324, nářeční souvětí však není „spojeno“, druhá věta je aditivně připojena);

tag ráda sem ich počúvaua spívat — jag oňi pjekňe spívali Kunovice (větný přízvuk je na slově pěkně, druhá věta není časová, nýbrž citový dodatek k větě první; v podobných větách zvolacích můžeme vidět zárodek systémových vět s jak, vyjadřujících důvod z velké míry děje nebo vlastnosti, v nářečí tu ovšem bývá spíše co);

toto je múj starí — uš to máuo znat Podolí (totiž na fotografii, na kterou mluvčí ukazuje);

uďełali šišek — tag biłi modré! Karlovice (druhou větu dodal mluvčí s patrným citovým zaujetím);

ešče tyto práce — hrabat, to možu Klečůvka (mluvčí dodatečně udává to, že může hrabat);

šła dávno — šag uš połedňe! Kašava („soudím tak podle toho, že už je poledne“);

ďedáčeg dibi bili — raňiła ih mrtvice, minúło rog v ledňe Polichno (mluvčí chtěl říci: Kdyby byl na živu dědeček, ten by vám mnoho pověděl, ale …).

Výrazným příkladem posledního souvětného typu je případ „úryvkovité“ mluvy: a tos to sa také motovidło zesvíjało a ty kłbečka, to dycky było kłbečko, praviło sa šedesát, no šest tých kop Újezd u Viz.

Přechod od těchto souvětí k souřadným souvětím slučovacím tvoří některé věty připojené spojkou a. Protože však lze u většiny z těchto souvětí soudit aspoň na chronologický postup dějů, lze tato souvětí řadit vcelku k souvětím slučovacím.

Závěr. Asyndetická souvětí slouží ve východomoravských nářečích k vyjádření vztahu parataktického, a to slučovacího i odporovacího (o něm se zde nepojednávalo), a k postižení vztahů jindy (ve spisovném jazyce nebo i v nářečí) vyjadřovaných hypotakticky, totiž myšlenkového vztahu obsahového, časového, podmínkového, účinkového, příčinného, účelového, výjimkového a „přívlastkového“. O klasifikaci těchto souvětí rozhoduje sémantická stránka vět. Kromě toho mohou být asyndetická souvětí výrazem nedostatku myšlenkového vztahu mezi souvětnými větami, totiž výrazem formálního přiřazování vět souvisících spolu volněji.

Východomoravská spojka a má parataktickou funkci slučovací, odporovací (o té se zde nepojednávalo) a nahrazuje přípustkovou spojku ačkoli. Jako slučovací a pak slouží k postižení vztahů determinačních, obdobně, i když řidčeji, jako mu slouží formální asyndetická parataxe. Kromě toho se našeho a užívá jako prostředku navazovacího, tj. prostředku formálního připojování vět (totiž připo[262]jování vět po úplné koncové kadenci, po ukončující pauze), a prostředku přiřazovacího, tj. jako výrazu nedostatku myšlenkového vztahu mezi větami v souvětí: toto a zůstává slučovací a jeho funkcí je nedostatek myšlenkového vztahu zakrýt.

V nářeční souvětné syntaxi je pak vhodné rozlišovat hypotaxi spojkovou, hypotaxi větně sémantickou (nejzřetelnější je typ vyjádření vztahu adverbiem), parataxi a iuxtapozici (tj. nedostatek vztahu myšlenkového, přiřazování). Hypotaxe větně sémantická nám slouží především k srovnávání stavu v nářečí se stavem ve spisovném jazyce, neboť u některých typů nemáme přesvědčivé důkazy o tom, zda byly vůbec jako determinační myšleny. Vcelku pak lze říci, že příslušníci lidového nářečí postihují skutečnost koordinačním myšlením častěji, než dosud namnoze soudíme.

 

R é s u m é

ПО ПОВОДУ ПАРАТАКТИЧЕСКОГО СОЕДИНЕНИЯ ПРЕДЛОЖЕНИЙ В ДИАЛЕКТАХ

В своей статье автор занимается отношением между формальным паратаксисом диалектальных сложных предложений и смысловым содержанием этих сложных предложений, дает анализ собственно соединительных сложных предложений и рассматривает такие сложные предложения, в которых с точки зрения содержания речь идет не о сочинении и не о подчинении, а о простой юкстапозиции частей сложного предложения. Он приходит к следующим выводам:

Бессоюзное сложное предложение в восточноморавских говорах служит для выражения отношения паратактического, в частности соединительного и противительного (о последнем в статье подробно не говорится), а также для постижения тех отношений, которые иной раз (в литературном языке и в говорах) выражаются гипотактически, а именно смыслового отношения изъяснительного, временного, условного, результативного, причинного, целевого, отношения исключения и определения. Классификация этих сложных предложений основывается на семантической природе предложений. Помимо того, бессоюзные сложные предложения могут быть выражением лишь формального навязывания предложений, более свободно взаимосоотносительных друг с другом.

Восточноморавский союз а выполняет паратактическую функцию соединительную, противительную (о ней здесь особо не упоминалось) и замещает еще уступительный союз ačkoli »хотя«. В роли соединительного союза а служит для передачи отношений подчинительных, подобным образом как для этого служит (хотя реже) формальный бессоюзный паратаксис. Кроме того, наш союз а употребляется в качестве присоединительного средства, т. е. средства формального присоединения предложений (значит, средства соединения предложений после полной каденции в конце предложения, после разделительной паузы), и в качестве навязывающего средства, т. е. как отражение отсутствия смыслового отношения между частями сложного предложения: такое а, конечно, остается соединительным, и его функция состоит как раз в том, чтобы затушевать отсутствие смыслового отношения.

В диалектальном синтаксисе сложного предложения представляется удобным различать гипотаксис союзный, гипотаксис семантический (тут наиболее ярко выделяется выражение отношения с помощью наречия), паратаксис и юкстапозицию (т. е. отсутствие смыслового отношения, навязывание). Притом понятие семантического гипотаксиса служит нам прежде всего при сравнении состояния в говорах с состоянием в литературном языке, так как при некоторых типах нет убедительных доказательств о том, были ли они вообще задуманы как подчинительные. В общем можно сказать, что представители народного говора отражают действительность в порядке паратактического мышления чаще, чем до сих пор нередко полагается.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 4, s. 254-262

Předchozí Karel Svoboda: Parataxe a hypotaxe z hlediska modální výstavby souvětí a z hlediska sledu vět

Následující Blanka Borovičková: K otázce spektrální analýzy mluvené řeči