Znovu o obecné češtině

Petr Sgall

[Rozhledy]

(pdf)

Снова об обиходно-разговорном чешском языке / De nouveau à propos du tchèque commun

Na moji práci o obecné češtině[1] odpověděli J. Bělič, B. Havránek, A. Jedlička a Fr. Trávníček společnou polemickou statí, otištěnou rusky ve Voprosech jazykoznanija a pak znovu v plném znění (s malými úpravami) česky v Slově a slovesnosti.[2] Ostrý polemický tón jejich stati není podložen argumenty, které by vyvracely hlavní teze mé práce. Naopak autoři odpovědi přecházejí z velké části mlčky teoretickou problematiku v mé práci nadhozenou a zůstávají v mnoha bodech u dosavadního operování pojmy ne dost jasně vymezenými, přičemž není všude v odpovědi jasně odlišen vědecký přístup lingvisty od subjektivně podmíněného dojmu mluvčího. Nevyslovují se k rozboru obecných pojmů jako národní jazyk, dialekt, běžně mluvený jazyk atd. (srov. zde odst. I), ani k otázce, zda je vliv spisovného jazyka jediným rozhodujícím činitelem při sjednocování nářečí v rozvoji národního jazyka (viz II), ani se konečně nezmiňují o tom, že vycházím z Havránkových názorů a upozorňuji na potřebu jejich dalšího uplatňování a šíření (viz zejm. III). Už v úvodu odpovědi, kde se stručně podává obsah mé práce, jsou tyto podstatné body vynechány, čímž se zčásti zakrývá ta skutečnost, že moje práce je předběžným teoretickým rozborem, který ovšem (stejně jako druhé dosavadní práce) nemůže dostatečně přihlížet „k celé složitosti skutečné jazykové situace v češtině“, ale který chce právě pomoci vybudovat nutné předpoklady pro její všestranné prozkoumání. Vzhledem k tomu, že autoři odpovědi dost nepřihlížejí k některým již vysloveným — nejen mým — teoretickým formulacím, pomíjejí pak i jejich důsledky v řešení konkrétních otázek. Zůstávají tedy v odpovědi některé nejasnosti; dosavadní v ČSSR všeobecně známé různosti názorů mezi některými z autorů odpovědi, se neodstraňují, spíše se jen obcházejí kompromisními formulacemi. (Je např. nevyjasněn pojem hovorové podoby spisovného jazyka, různé výklady připouštějí formulace o vztahu obecné češtiny a moravských interdialektů aj.)

 

I. 1. Především nepřihlížejí autoři odpovědi k analýze obecných pojmů (v mé práci 13—15), tedy ani k argumentaci, ani k důsledkům vyslovené tam teze o běžně mluveném, byť i nespisovném jazyce jako možné součásti jádra národního jazyka, které zatlačuje dialekty. Připustíme-li existenci takového útvaru, musíme počítat s tím, že jeho vztah k jazyku spisovnému bude daleko těsnější, než bývá vztah mezi nářečími a spisovným jazykem, a nemůže nás pak tolik překvapovat, spojují-li se v běžném hovoru např. spisovná slova s nespisovnými prvky tvaroslovnými. Z uvedené teze přece vyplývá, že současný národní jazyk nelze vždy prostě dělit do různých „útvarů“, které [38]by byly jakýmisi jazyky v malém, navzájem od sebe oddělenými. Situace v češtině (i v jiných jazycích) je dnes daleko složitější a při jejím zkoumání je třeba vycházet z toho, že máme před sebou různě užívané (víceméně synonymní) prostředky téhož jazyka (systému systémů), rozmanitě se sdružující. Úkolem je odkrýt kombinační možnosti jednotlivých prostředků a jejich stylistickou platnost v různých situacích, i probíhající změny obojího, a pak teprv na základě těchto zjištění všechny prostředky roztřídit.

Existují různé typy takových kombinací spisovných a nespisovných prvků, které jsou různě rozšířeny a mohou také různě působit (podle zvyklostí, povahy, temperamentu mluvčích i posluchačů i podle okolností projevu). Tak bude třeba mj. odlišit na jedné straně spisovné a nespisovné prvky synonymní (stále - pořád - furt, příslušník SNB - esenbák; jak příklady ukazují, není tu hranice spisovnosti vždy jasná) a na druhé straně prvky, pro něž druhá podoba ekvivalent nemá (predikativní, doba zrodu - montérky, bourák), kde otázka spisovnosti ztrácí svou ostrost (nelze podle ní vybírat z dvou odpovídajících si možností). Nelze tedy považovat např. každý termín, byť i úzce odborný, za knižní výraz; vždyť pro velkou část takových termínů právě neexistují jiné ekvivalenty a je pak nasnadě, že se odborného termínu užije i v běžném hovoru, kdykoli je toho věcně zapotřebí. Hlásková podoba termínu (jeho základu) je pak spisovná, ale často se spojuje s obecně českými koncovkami či příponami, např. s těma starochetitskejma textama, (plán) ty politickovýchovný práce. Jsou možné i jiné typy kombinací spisovných a nespisovných prvků; vztahy mezi těmito prvky jsou velmi rozmanité a nemohou být plně zachyceny při tradičním třídění do zdánlivě ucelených „útvarů“ s vlastním hláskoslovím, tvaroslovím i slovní zásobou. Užívání takového třídění je ostatně v rozporu s upozorněním na „stupňovitost přechodů“ mezi jednotlivými útvary (viz odpověď, 100 a zde odst. II, 5).

2. Podobně vycházejí autoři odpovědi z uvedeného jednostranného třídění i při formulaci svého stanoviska k otázce, v čem záleží zvláštnost české jazykové situace (104); uvažují tu opět jen o vlastnostech jednotlivých útvarů jako něčeho předem daného a existujícího nezávisle na konkrétní jazykové situaci. Jde však právě o zvláštnost této situace, „jazykového dění“, toho, jak se česky mluví. Nevydávám ovšem za zvláštnost češtiny „existenci obecné češtiny a ostatních interdialektů“, ale prostě to, že obecná čeština je (zejm. pokud jde o tvarosloví, zčásti odlišné od spisovného) hlavní formou užívanou v běžném styku (nejen „nevzdělanci“). Užívá-li se v uvedených podmínkách převážně tvarosloví obecně českého, pak tu nemůže převažovat hovorový jazyk s tvary spisovnými, a odtud konec konců vyplývá i jeho neustálenost. Naproti tomu z konstatování, že tzv. hovorová podoba spisovné češtiny je „málo ustálena a rozšířena“ (odp., 104), nemůžeme nikterak dojít k závěru, že proces vyrovnávání dialektů už velmi pokročil a že místní rozdíly na většině území už ztratily svou sílu. Zvláštností češtiny tedy není jen malé rozšíření spisovného jazyka v běžném hovoru, ale právě velké rozšíření jedné z forem nespisovných.

3. S dosavadním tříděním, jak už řečeno, nevystačíme; bude třeba mj. přiznat, že vztahy mezi spisovnými a obecně českými prvky jsou jiné ve slovníku, v tvarosloví a v hláskosloví.[3] Definitivního třídění bude možno dosáhnout až na základě prozkoumání značného množství běžně mluvených projevů, zahrnujícího i statistický rozbor výskytu jednotlivých prvků a jejich kombinací. Jen tak mohou být na objektivním podkladě zachyceny i vývojové tendence, rozdíly mezi generacemi a různými prostředími ap. Jinak bychom tuto dosud soustavně nezkoumanou jazykovou skutečnost jen vtěsnávali do rubrik vytvořených na základě dosavadního zkoumání. Ty však pro takový úkol nevyhovují, neboť dosud se při zkoumání současného českého jazyka, jak známo, vycházelo — s výjimkou dialektologie — převážně z textů tištěných.

Bez odezvy zůstala otázka funkčního a materiálového vymezení některých pojmů, nadhozená v mé práci (16). Z metodologického hlediska by bylo správné vymezit funkčně jednotlivé styly nezávisle na tom, jakých prostředků se v nich užívá, aby pak ten či onen projev mohl být do některého z nich zařazen podle své funkce (smyslu, situace, úmyslu mluvčího a reakce po[39]sluchačů ap.).[4] Na základě takové klasifikace projevů bychom pak mohli daleko objektivněji zjišťovat stylistickou platnost jednotlivých prostředků a jejich kombinací za různých situací. Tím teprve získáme měřítka pro konstatování, zda ten který projev je stylisticky „vyrovnaný“; praktické obtíže tohoto postupu nás neopravňují k přílišnému usnadňování práce a vyslovování rychlých soudů.

Pro uvedené zkoumání je třeba vypracovat jak metodiku, tak i metodologii (v té se musí uplatnit marxistické chápání společnosti, jejího složení i vývoje, a také dialektický pohled na vztah kvantity a kvality zkoumaných jevů, stejně jako objektivní přístup k hodnocení projevů). Teprve tím bude získán bezpečný podklad pro materiálové studie či monografie.[5] Za nynější situace je nebezpečí, že by se materiálové práce mohly při sbírání a rozboru materiálu orientovat příliš jednostranně, takže by pak ztrácely na ceně. Proto jsem právě považoval za potřebné předběžné teoretické vyjasnění obsahu, rozsahu a vzájemného vztahu pojmů jako nářečí, interdialekt, běžně mluvený jazyk aj., kterých se v materiálových pracích zpravidla užívá jako pojmů výchozích.

4. Většinu vět z běžného hovoru jsem v práci neuváděl prostě jako příklady obecné češtiny, nýbrž jako doklady toho, že obecně českých tvarů často užívají i lidé s vysokoškolským vzděláním v běžném hovoru mezi sebou (viz s. 11 mé práce), i když mluví o odborných otázkách; konstatují-li tedy autoři odpovědi, že jde o projevy „intelektuálské“ (99), uznávají tím, že příklady dokazují to, co dokázat měly. (Pejorativní zabarvení uvedeného termínu v této souvislosti není důležité.) Za druhé byly příklady uvedeny proto, aby se ukázalo, že i ve spojení se slovy vlastního jazyka spisovného lze užívat tvarů obecně českých (18n.). Po dost těžkopádném rozboru některých příkladů docházejí autoři odpovědi (99n.) ke zjištění, že skutečně jde o slova a vazby spisovné, „až knižní“ a na druhé straně o tvary prý až i z okraje obecné češtiny; tedy opět konec konců přiznávají, že mé příklady mají vlastnosti, které jim připisuji. Dříve se v naší lingvistice tvrdilo, že se něco takového nevyskytuje;[6] autoři odpovědi mi však přesto vytýkají (99), že jsem ilustroval právě tuto, pro některé z nich zřejmě novou skutečnost, a nikoli dobře známé typické situace běžného denního hovoru.[7]

Autoři odpovědi podle subjektivního stylistického hodnocení soudí, že jde o projevy násilné nonšalance, snahy dráždit či falešné lidovosti, o „překvapující nesrovnalosti“. Ale na povědomí jiných mluvčích tento způsob řeči vždy tak nepůsobí.[8] Mohu dosvědčit, že jsou to záznamy zcela nenápadných výroků lidí, kteří si žádných zvláštností ve svém projevu nebyli vědomi, neobraceli pozornost k jeho formě, a že také ostatní posluchači nijak na jejich způsob řeči nereagovali. Ostatně další zkoumání ukáže jednoznačně, zda jde o způsob řeči, který „není typický“ ani na filosofické fakultě KU, kde se prý vyvinul jakýsi jeho „kult“ (srov. odp., 100), anebo [40]naopak o řeč typickou (spolu s obecnou češtinou) pro velkou část národa, jak by vyplývalo z Běličova konstatování, že „běžně se mluví i ve vzdělaných vrstvách ponejvíce obecnou češtinou nebo jinými interdialekty, zčásti i starými nářečími, v poslední době pak ve vzrůstající míře různými rozkolísanými formami hybridními, …“.[9]

„Jazykovou (!?) i stylovou nevyrovnanost“ uváděných příkladů vyvozují autoři odpovědi mj. z toho, že v jednom z nich je např. „v slově lexém foném é, který v obecné češtině normálně neexistuje, protože tam je důsledně provedena změna é v í“ (99). Je s podivem, že čtyři z nejpřednějších našich bohemistů, autoři rozsáhlých a autoritativních prací o češtině spisovné, mohou o obecné češtině říci něco takového. Foném é v obecné češtině zcela normálně (i bez expresívní platnosti) existuje,[10] i když nepatří k fonémům nejfrekventovanějším a neodpovídá (ani geneticky, ani svým místem v současném rozvržení fonémů) stč. é. Je však třeba se nad touto formulací pozastavit i z jiného hlediska: Vždyť při tomto způsobu argumentace bychom mohli tvrdit, že např. spojení žvýkací guma, Egejské moře jsou „jazykově nevyrovnaná“, protože v češtině se g změnilo na h. Ostatně obecná čeština není zvláštní jazyk, takže „přejímání“ slov z jiných „útvarů“ češtiny (srov. výš) je tu ještě více nasnadě než přejímání z jednoho jazyka do druhého, nehledě na jiné prameny vzniku obecně českého é.

5. Není plně oprávněno ani tvrzení, podle něhož „hláskové podoby obecné češtiny, pokud pronikly do spisovného jazyka, dostaly zde zcela zřejmé expresívní zabarvení“ (odp., 101). Např. podoba voj nezní snad vůbec expresívně; expresivita slova ouško se sotva nějak liší od expresivity jiných deminutiv.[11] Podobně je tomu u celých slovotvorných typů jako popílek, mejdličko; srov. i podestýlat ap. Hláskové podoby svým původem obecně české ap. jsou tu do značné míry lexikalizovány;[12] i tak je třeba vidět, že prvky tohoto druhu (za souhry příznivých podmínek) pronikají do češtiny spisovné, a to s dost různým stylistickým uplatněním.

Další nedůsledností je, spojuje-li se toto někdy jen domnělé expresívní zabarvení hláskových podob z obecné češtiny ve slovních základech přímo s tvrzením „tím je dáno, že se pak i podoba velkejma cítí jako ‚nižší‘ …“ (odp., 102). Jednak expresívní platnost neznamená „nižší“ hodnotu, jednak zde už nejde jen o otázku hláskosloví, nýbrž o celý tvaroslovný typ. Přídechu chtěného afektu, popř. směšnosti ap. může nabýt také např. forma velkými, užije-li se jí „nepřiměřeně vzhledem k situaci“.

Argumentace polemické stati tedy nedokazuje, že by chápání obecné češtiny jako útvaru „nižšího“, jako „neadekvátní jazykové podoby“ (99) pro projevy s „intelektuálskou“ tematikou bylo nejvýhodnější teoretickou základnou materiálového zkoumání.[13] V každém případě je třeba zatím nechat otevřenou cestu i pro pojetí jiná.

6. Kombinace citované v mé práci nejsou tak neobvyklé, jak by se dalo soudit podle odpovědi. Ukazují to příklady z lékařského prostředí (z referátu na odborném školení): Bude to stejný, ale trochu prostorově jiný. … spirála bude pak trochu votevřená. … sou to … jednovaječný dvojčata. … Dělaj se pokusy … V tom je svázaný železo, … Sem přesvědčenej, že pro oftalmologii to bude mít obrovskej význam. … takovejch tisíc let … Dovedete si představit, vo co de. … Radary ho sledujou. … Výde nám, že a je vosum. Ostatně i z filosofické fakulty je známo, že někteří mluvčí užívají obecně českého tvarosloví (někdy nedůsledně, někdy ve formách zdánlivě či skutečně „hyperkorektních“) i v projevech na zasedání vědecké rady, na přednáškách a seminářích, v různých vědeckých zasedáních, tedy v situacích do značné míry oficiálních. Zachytil jsem v nich např. tyto výroky: … ať už to mělo bejt v Německu nebo kde … [41]Vo čem se tady rozpoutala diskuse (!) … Oni totiž fungujou stejně, vejsledek je stejnej, ale struktura je jiná.[14]

7. Nebylo by také správné tvrdit, že spojování odborných a jiných spisovných výrazových prostředků s tvary obecné češtiny je charakteristické jen pro příslušníky inteligence. Vždyť o odborných věcech dnes nemluví zdaleka jen „intelektuálové“. I na vysoké škole působí dnes lidé, kteří neprožili svůj život v uzavřeném intelektuálském prostředí a kterým nelze upírat skutečnou, nefalšovanou lidovost. Dělení národa na vzdělance (aktivní uživatele spisovného jazyka) a lid (mluvící nářečími ap.) je už dnes rozhodně zastaralé, nehledě na to, že ani pro třídní společnost ovšem z marxistického hlediska nevyhovuje. Další zkoumání jistě potvrdí, že i montéři, šoféři, traktoristé, laborantky, instrumentářky aj. aj. užívají každodenně odborných výrazů — nejen slangových — i ve spojení s koncovkami nespisovnými, převážně obecně českými.

Ukáže-li se, že rozhodující část mluvčích v běžném hovoru formuluje a vnímá takové projevy bez známek stylistické nevyrovnanosti (směšnosti atd.), pak bude třeba i v teorii uznat, že tu nejde o „míšení“ (odp., 99), o „formy hybridní (srov. výš s. 40), nýbrž že takové kombinace v češtině zákonitě existují. Nebudeme-li pak chtít taková nově zjištěná fakta násilně vtěsnávat do formulí nevyhovujícího teoretického třídění, bude třeba vyvodit jeden z těchto závěrů:

a) Buď se vzdáme chápání obecné češtiny (popř. i moravských interdialektů atd.) jako zvláštních, navzájem uzavřených útvarů a upravíme teoretický systém tak, aby v něm našla svůj výraz i ta skutečnost, že lexikální, frazeologické ap. bohatství spisovného jazyka se může za určitých okolností do té a té míry spojovat s běžnými tvaroslovnými ap. prvky nespisovnými (srov. s. 18n. mé práce, kde jsem se snažil právě tuto možnost ukázat).

b) Nebo budeme muset připustit, že podobně, jako se (alespoň některá) obecně česká slova mohou vyskytovat v textu spisovném a nejsou tedy úplně nespisovná (srov. výš pozn. 3), tak také naopak spisovná slova se mohou objevovat v textu obecně českém. Pak by bylo namístě považovat moje příklady skutečně za věty v obecné češtině, což by ovšem mělo své nevýhody; sám jsem nic takového netvrdil, mluvil jsem jen o tvarech či prvcích obecné češtiny v takových větách.

 

II. 1. Autoři odpovědi se přímo nevyslovují ani k tezi, podle níž se běžně mluvená podoba jednotného národního jazyka vytváří především vzájemným obrušováním, vyrovnáváním dialektů, zatlačováním jedněch dialektů druhými, tedy nikoli jen vlivem spisovného jazyka (srov. v mé práci s. 14n.). Bez zřetele k této tezi (kterou jsem ovšem nevyslovil první) se jen odmítavě pozastavují nad konstatováním, že postavení obecné češtiny se upevnilo v době, kdy spisovný jazyk byl velmi oslaben (odpověď, 102).[15] Bylo by jistě možno diskutovat o přesnosti jednotlivých formulací (ostatně nejen mých, ale i z jiných dosavadních prací),[16] v základě však samo oslabení spisovné češtiny znamenalo posílení nejrozšířenější tehdejší podoby nespisovné. Nejen, že se prvky českého interdialektu v té době často objevují v literatuře (srov. odpověď, pozn. 8 na s. 102), a to ve větší míře než jiné dialektismy, ale pronikají i do gramatik (nejen do Rosovy Čechořečnosti; jak známo, uvádí je i Dobrovský — podobně jako např. některé slovakismy — jako charakteristické pro mluvenou řeč, ne pro nějaký „nižší“ styl).[17] Kromě toho je nesporné, [42]že půl století od zrušení nevolnictví až k začátkům pronikání spisovné češtiny do mluvených projevů bylo dobou vzrůstajícího ekonomického i kulturního styku mezi oblastmi, kdy úloha českého interdialektu v procesu nivelizace nářečí byla poměrně velká.

2. Regenerace spisovné češtiny na základě knižním, zčásti zastaralém, byla jistě zákonitým procesem (viz odp., 105), ale neprobíhala zcela přirozeně (srov. tamtéž). I když bychom dnes jistě nepřeceňovali úlohu normativně filologických názorů Dobrovského, který býval srovnáván s jinak zaměřeným Vukem Karadžičem,[18] přece jen nelze popřít, že v obnovování normy spisovné češtiny bylo více umělého, více vědomých teoretických zásahů než v mnoha jiných jazycích. A. Jedlička píše, že spisovná norma nové češtiny se vytvářela teprve vlivem přísně vymáhané kodifikace;[19] to je jistě situace mezi jazyky světa dost neobvyklá, a tu jsem právě stručně vyjádřil spojením „uměle … obnovená norma“.[20]

3. Nadřazenost obecné češtiny nad moravskými interdialekty i nářečími, kterou autoři odpovědi uznávají (někteří z nich i ve svých dřívějších pracích, ve společné odpovědi pak na s. 100n.), trvá dosud. Je zvlášť zřetelná tam, kde se obojí normy stýkají celou frontou, tedy zejména na Vysočině a na Zábřežsku. Z monografie S. Utěšeného o hláskosloví této oblasti vidíme, že v těch bodech, kde se jak obecná čeština, tak nářečí liší od spisovného jazyka, proniká prvek obecně český stále dál na východ.[21] Nelze tedy bez pochyb přijmout tvrzení, že např. podoba bejt „v obecné češtině zčásti ustupuje“.[22] Takových názorů zatím nedostatečně prověřených je v dosavadních pracích o obecné češtině obsaženo dost, nepovažuji je však za silná místa těchto prací. Skutečný stav věcí lze dnešními prostředky zachytit a autoři budoucích monografií toho jistě dosáhnou, nedají-li se předčasnými generalizacemi omezit.

4. Nelze také plně souhlasit s tvrzením, že spisovný jazyk (zejména hovorový) „přejímá z obecné češtiny a jiných interdialektů takové jevy, které opravdu nabyly charakteru celonárodního a necítí se jako prvky regionální“ (odp., 102n.), pokud se tím míní, že jiné prvky do spisovného jazyka nepronikají. Což např. výslovnost typu zhoda není více regionálně omezena než tvary jako velkej? Podle zh- snadno poznáme řeč Moravana, kdežto koncové -ej vyslovují běžně lidé z celých Čech, z Vysočiny, z Brna, Lipníku n. B., Kyjova atd. (i když ne všichni). Plné připojení k jádru národního jazyka neznamená rozšíření po celém území, jak píší autoři odpovědi na s. 101. Jádrem národního jazyka jsou ty prvky, které se rozšiřují a postupně zatlačují prvky okrajové; až budou rozšířeny (bez zvláštní stylistické platnosti) po celém území, nebude už třeba o jádru mluvit.[23] Termín celonárodní jazyk tedy neoznačuje totéž, co jádro národního jazyka; nepovažuji ho za výhodný především proto, že je už různě zatížen a svádí k mechanickému chápání, což se pokusím podrobněji vyložit na jiném místě.[24]

[43]5. Současný vývoj naší jazykové situace není ovšem jednoduchý a přímočarý. Vidím prý jednak příliš zjednodušeně a vyhraněně „protiklad“ mezi jádrem národního jazyka a dialekty, proti čemuž autoři odpovědi stavějí „stupňovitost přechodů mezi spisovným jazykem a starými geografickými nářečími“ (100), a na druhé straně mi vytýkají, že přehlížím „vývojovou dialektiku“ „dynamiky dnešního jazykového dění“ (101). Domnívám se, že tyto dvě výtky jsou v rozporu: máme-li vidět vývojovou dialektiku celého procesu, nemůžeme přece zůstat u „stupňovitosti přechodů“, nýbrž musíme proniknout hloub, k podstatným protikladným stránkám dění, které jsou základem jeho vývoje. O to jsem se právě snažil výkladem vztahu mezi jádrem národního jazyka a nářečími. Pojmy protiklad a stupňovitost nejsou přece v marxistické dialektice stavěny proti sobě. Sama stupňovitost konkrétních jevů, prvků jednotlivých útvarů, je nesporná, jinak by celá problematika nebyla tak složitá, aby podobnou diskusi vyvolala.

V čem vidí autoři odpovědi tuto vývojovou dialektiku?

a) Ustupující nářečí nemizejí beze stopy, nýbrž mají vliv na vývoj obecné češtiny (101). To je jistě pravda, ale nemůže to být argumentem proti základnímu vztahu jádra národního jazyka a dialektů. Pokud jde o konkrétní projevy tohoto vlivu ustupujících nářečí (a interdialektů) na obecnou češtinu, nebylo by po mém soudu správné předbíhat výsledky materiálového studia. Příklady uváděné v odpovědi na s. 101 mají každý svou složitou problematiku a mohou být vykládány i jinak.[25] Vliv nářečí sám je, jak se zdá, znatelný hlavně tam, kde se s ním spojují i jiné, jemu příznivé faktory. To jen potvrzuje, že tu jde právě o druhotné působení.

b) Obecná čeština se vyvíjí „nikoli nezávisle, nýbrž v hrubých liniích v podstatě směrem k spisovnému jazyku“ (odp., 101). Tato formulace platí však nanejvýš jen zčásti, neboť v mnoha úsecích má obecná čeština nesporně své vlastní novoty (např. ve slovníku, ve frazeologii). Bylo by třeba také vymezit, odkdy je situace taková, vždyť alespoň v minulosti vznikaly i v nespisovných útvarech nové jevy tvaroslovné (srov. např. vznik časů perfektního typu)[26] a hláskoslovné (např. výslovnost mňe za mě). Ostatně autoři sami (105) říkají, že obecná čeština je zživotňujícím činitelem pro spisovný jazyk (podle jejich názoru skrze češtinu hovorovou), a to jistě platí právě také v procesu přibližování se obecné češtiny k jádru národního jazyka. A právě pro vývoj tvaroslovné normy spisovné je dnes do značné míry charakteristické pronikání i nepřímé působení tvarů obecně českých.[27] Nesporné však je, že pro další vývoj je rozhodující především vztah mezi spisovnou a obecnou češtinou, proto jsem se právě na tuto otázku v závěrečných částech své práce soustředil.[28]

 

III. 1. Autoři odpovědi se výslovně nevyjadřují ani k závěru mé práce, kde upozorňuji na to, že naše veřejnost nebyla dosud v potřebné šíři seznámena s pokrokovými tezemi B. Havránka [44]v otázkách jazykové kultury. K otázce demokratizace pak mj. zdůrazňují, že „jazykověda sama nemůže nějak uměle vyrovnávat rozdílnost mezi jazykovými útvary, … nýbrž … může postihovat vývojovou zákonitost a s jejím využitím činit opatření, která tento vývoj podporují“ (105). Nemluví se tu však o konkrétních opatřeních, kromě změn kodifikace. Takové změny narážejí ovšem vždy na větší nebo menší odpor (pramenící mj. z toho, že v širší veřejnosti zčásti ještě přežívají názory v jazykovědě překonané); proti tomu by právě bylo třeba účinněji postupovat soustavnějším seznamováním veřejnosti s pokrokovými zásadami péče o spisovný jazyk. Zatím se však např. konstatování o povaze obecné češtiny (na rozdíl od dialektu i od argotu ap.) nijak intenzívně nepropaguje. I sami lingvisté dosud někdy píší spíš ve smyslu opačném, jako by pronikání obecně českých prvků do spisovné normy nebo příslušné změny v kodifikaci byly jakýmsi nepotřebným snižováním naší mateřštiny.[29]

Objektivní zákonitost jazykového vývoje — jako i vývoje jiných společenských jevů — nevylučuje vliv subjektivního faktoru;[30] i v pohledu na tyto otázky je třeba postupovat dialekticky.[31] Je známo, že úmysl teoretika se stává účinnou silou, jsou-li o jeho správnosti přesvědčeny masy; nemusí přitom vždy být v plné shodě s hlavním směrem objektivního vývoje. Za určitých okolností je možno vývoj jazyka, jako i jiných společenských jevů, usměrnit různě, může dojít i k vývoji, který později nebude shledán správným. V třídní společnosti často převažoval zájem na oddálení spisovné normy (nejen její kodifikace) od běžně mluveného jazyka, a někdy vedly takové snahy i k úspěchu (ovšem jen dočasnému nebo dílčímu). V zájmu lidu, pracujících vrstev však je, aby formální složky vzdělání pokud možno nezvětšovaly vnější rozdíl mezi „pánem“ a „nevzdělancem“ a neztěžovaly přístup k vlastnímu obsahu vzdělání.[32] Bylo by dnes anachronismem domnívat se, že úroveň národního jazyka stojí a padá s tím, jak mluvčí současné generace udržují v hláskosloví, tvarosloví nebo dokonce v pravopisu normu danou generacemi předcházejícími. Naproti tomu je třeba více péče věnovat těm složkám jazykového vzdělání, které jsou důležitější pro skutečnou kulturu projevu, pro jeho obsahovou stránku, jeho působivost aj.

2. Změny v kodifikaci mají být založeny na objektivním prozkoumání „normy spisovného jazyka (i v jeho formě hovorové), nikoli nějaké normy jiné“ (odp., 104). Domnívám se, že takové vymezení je příliš úzké a že právě pro tento účel je nutné i stejně objektivní prozkoumání normy obecné češtiny, i moravských interdialektů. Jinak by tu bylo nebezpečí, že demokratizace spisovného jazyka zůstane jen formální. Dosavadní zkoumání, pokud se omezuje jen na projevy jednoznačně spisovné, vede někdy k tomu, že tvary svým původem hyperkorektní jsou v kodifikačních příručkách považovány za spisovné spíš než prvky pocházející z nespisovných útvarů (např. mne ve funkci příklonky spíš než mě ve funkcích ostatních), že tedy spisovný jazyk není chráněn před přibýváním „nemluvných archaismů“ tolik, jako před prvky, které by ho učinily živějším, „mluvnějším“. Spisovný jazyk jistě potřebuje mít i některé prostředky knižní, které nejsou běžné ve všedním hovoru; nedomnívám se vůbec, že by bylo možné nebo nutné jít v demokratizaci spisovné češtiny tak daleko, aby z ní byly odstraněny všechny „nemluvné archaismy“, tj. prvky, které nejsou běžné v žádném nespisovném útvaru.[33] Při dialektickém přístupu k těmto otázkám musíme ovšem diferencovat mezi nespisovnými útvary okrajovými a progresívními (či mezi útvary s úzkým místním vymezením a bez něho). Nejde však o odstraňování [45]zastaralých prvků, nýbrž prostě o to, aby jejich zastaralost byla v kodifikaci konstatována, aby nebyly udržovány na místě běžných prostředků dosud považovaných za nespisovné nebo dokonce aby jejich platnost nebyla rozšiřována tam, kde zastaralé tvary (v důsledku hyperkorektního vyjadřování) překračují meze svých dosavadních funkcí.

Má-li se hlavní pozornost věnovat „procesům probíhajícím v češtině hovorové“ (odp., 105), bude nutné vyjasnit obsah tohoto pojmu.[34] Jeho dosavadní chápání jsou různá, ne vždy důsledná, a věcné (materiálové) vymezení tohoto pojmu nebylo zatím vypracováno. Vycházíme-li však z vymezení funkčního, což se zatím více nebo méně vědomě v bohemistice snad činí vždy, pak nelze ze zkoumání vyškrtávat některé projevy proto, že obsahují prvky, které jsme v nich předem nečekali (např. knižní nebo nespisovné). Naopak, právě stylistickou platnost jednotlivých prvků, popř. jejich přesnější zařazení do toho či onoho útvaru máme přece poznat podle toho, v jakých projevech (podle funkce, situace atd.) se jich užívá.

3. Návrhy změn v kodifikaci, které jsem uvedl v závěru práce, neobsahují jen několik „drobností“, jak se o nich píše v odpovědi na s. 103n.; jde i o příklady celých typů (např. shoda neutra v plurálu se týká všech sloves i deklinace tvrdých adjektiv a zájmen, otázka infinitivů na -ct také nepatří k nejjednodušším). Připravují-li se pro příští léta změny velkorysejší, pak se tím více stává nutným přípravné působení jazykovědců na veřejnost, vysvětlování povahy normy a kodifikace i jejich vývoje. Nechci tvrdit, že právě dnes je nejvhodnější doba k provedení rozsáhlých změn v kodifikaci spisovné češtiny, ale v každém případě je třeba další demokratizaci takto podporovat, využívat popularizačních možností, které máme po ruce, k posílení uvědomělého vztahu mluvčích k jazyku a k jeho vývoji. Demokratizace spisovného jazyka se děje v zájmu jeho nynějších i příštích uživatelů a je třeba zbavit iluzí a předsudků tu jejich část, která si to dosud neuvědomuje. Vždyť i v jiných oborech je třeba při uplatňování nových vědeckých poznatků podobné překážky překonávat.

Nechávám stranou různá zkreslení jednotlivých formulací a invektivy, neboť mi jde o to, aby se diskutovalo o podstatě věci, ne o tom, zda se něčemu „neprávem divím“, které mé formulace jsou „aprioristické“, „zkreslující“, v čem se projevuje mé „statické a nedialektické stanovisko“ atd. atd. Upozorňuji jen na to, že věta citovaná v odpovědi na s. 103 se ocitá „v neshodě s fakty“ až po dodání slůvka „teprve“, které nepochází ode mne, nýbrž od autorů odpovědi. Teprve další průběh diskuse ukáže, stane-li se kolektivní odpověď krokem vpřed nebo spíš omezením výměny názorů, nehledě na to, jaký byl úmysl autorů.

 

Závěrem bych chtěl znovu upozornit na to, že v řadě závažných bodů se shodujeme, ačkoli způsob, jakým je psána odpověď čtyř autorů, tomu nenasvědčuje. Pokud jde o další práci, je nesporné, že k nejaktuálnějším úkolům bohemistiky patří zkoumání běžně mluvené řeči, spisovné i nespisovné, na základě rozsáhlého materiálu; toto zkoumání by nemělo být omezováno předčasnými závěry v takových otázkách, které právě budou moci být řešeny až po analýze materiálu. Dále jsme zajedno i v tom, že je třeba podporovat proces demokratizace spisovného jazyka. Jde nyní o to, aby tyto nesporné teze byly uváděny v život v co nejširším měřítku, co nejúčinněji pro praxi a za pomoci potřebné nové práce teoretické. To je také podle mého názoru cílem nynější diskuse v SaS, která by měla být skutečně co nejširší, neomezovat se jen na polemický dialog, ale všestranněji osvětlit jednotlivé dosud nejasné body.

 

Poznámka: Autoři článku „K otázce obecné češtiny a jejího poměru k češtině spisovné“, kritizujícího stať Petra Sgalla, odpovědí na tuto Sgallovu repliku, jejíž české znění zde uveřejňujeme bez jakékoli redakční úpravy, v příštím čísle.

 

[46]R é s u m é

ЕЩЕ К ОБИХОДНО-РАЗГОВОРНОМУ ЧЕШСКОМУ ЯЗЫКУ

Полемический ответ Я. Белича, Б. Гавранка, А. Едлички и Ф. Травничка (далее: БГЕТ) на мою работу об обиходно-разговорном чешском языке был опубликован в ВЯ и (с небольшими модификациями) почти современно также в SaS. Но расхождения в наших взглядах на вопросы принципиального значения не столь существенны, чтобы этим был оправдан тон полемической статьи. Кроме этого часть теоретических вопросов, поставленных в моей статье, БГЕТ оставляют в стороне, ограничиваясь традиционными взглядами или компромиссными формулировками. В настоящей статье указывается, что для всестороннего понимания сложной ситуации чешского языка надо дать новую классификацию его элементов, учитывающую возможность совместного употребления элементов обиходно-разговорных (напр. морфологических) с литературными (лексическими и т. д.). При оценке примеров этого типа БГЕТ недостаточно разграничивают свой субъективный подход [несовпадающий с подходом большей части говорящих[1]] от научного анализа, который должен основаться на исследовании материала; их аргументация содержит спорные, пока непроверенные положения и даже явные ошибки (они отрицают существование фонемы é в обиходно-разг. ч. я.).

Указывается далее, что отношение между литературным и обиходно-разговорным языком сложнее, чем казалось бы, судя по положениям БГЕТ, которые утверждают, что обиходно-разговорный чешский язык развивается не независимо, что его элементы проникают в литературную норму только с явно экспрессивной окраской и т. д.; приводятся случаи опровергающие эти высказывания. Далее в статье намечаются задачи чешской лингвистики в процессе демократизации литературного языка, которые до сих пор не получили достаточного разрешения, хотя работы Б. Гавранка могли бы служить основой для этого.

Нельзя сказать, что только в чешской среде существуют все благоприятные условия для исследования обиходно-разговорного чешского языка. Ведь существуют же причины того, что до сих пор именно зарубежная богемистика уделяла его исследованию столько внимания, что автором первой и пока единственной монографии о нем является французский языковед М. Вей, что самая полная из новых характеристик дана советской лингвисткой А. Г. Широковой. С другой стороны, в Чехословакии публикация монографических работ еще сегодня не началась; нынешнее положение дел привело м. п. к тому, что в ЧССР не публиковались некоторые положения, которые можно теперь найти в работах зарубежных богемистов.

Только дальнейший ход дискуссии покажет, станет ли статья БГЕТ шагом вперед или моментом торможения в развитии обмена мнениями, независимо от того, было ли это желанием авторов или нет.

Приметка. Ответ авторов Я. Белича, Б. Гавранка и А. Едлички будет публикован в следующем номере.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 1, s. 37-46

Předchozí Roman Mrázek: K otázce českých větných schémat a typů, zvláště neslovesných

Následující František Kopečný: Česká mluvnice