Studie o vývoji českého souvětí

Karel Svoboda

[Rozhledy]

(pdf)

Очерк развития чешского сложного предложения / Etude sur l’évolution de la phrase composée en tchèque

I. Práce Jaroslava Bauera Vývoj českého souvětí vyšla r. 1960 jako 4. svazek knižnice Studie a práce lingvistické, kterou vydává Ústav pro jazyk český ČSAV (361 stran textu +11 stran ruského résumé). Jejím cílem je, jak sám autor v úvodu říká, „popsat a osvětlit vývoj českého souvětí od nejstarších dob k dnešnímu stavu“, a to především vývoj souvětí spisovného jazyka „v jeho literární podobě“. Práce se pokouší vyložit i genezi souvětných typů a spojovacích prostředků, pokud k tomu český materiál dává předpoklady, a přímými odkazy na stav v českých a zejména moravských nářečích a v ostatních slovanských jazycích spisovných klade základy k srovnávacímu studiu vývoje slovanského souvětí.

Obdivuhodný je rozsah odborné literatury, s kterou se autor seznámil, i rozsah literárních památek, na nichž zakládá své výklady. Jak sám uvádí, největší pozornost věnoval literatuře nejstarší, tj. literatuře z konce 13. a zač. 14. stol. K postižení vývojových tendencí srovnává s neobyčejnou akribií jednotlivé varianty téže památky a různé překladové verze, opíraje se tu i jinde o metodologické stati akad. B. Havránka.[1] Podrobně však prostudoval i památky pozdější a získaný materiál doplnil o doklady, které shromáždil zejména J. Gebauer, J. Zubatý, Fr. Trávníček. Nesmírný úkol, který si práce vytkla, nemohl být ovšem splněn jednotlivcem stejně ve všech vývojových údobích, všechna vývojová údobí nemohla být poznána přímo rozsáhlým a důkladným studiem literárních památek.

Ostatně Bauerovi šlo o to, „dynamicky zachytit staročeský souvětný systém ve XIV.—XV. stol. a pak sledovat změny jednotlivých prostředků v dalším vývoji jazyka“. Omezoval se proto např. pro veleslavínskou dobu často na doklady obsažené v Zikmundově Skladbě jazyka českého a Jungmannově Slovníku česko-německém, vývoj souvětí v době pobělohorské a v 18. stol. záměrně nepodal, v charakteristice obrozenských souvětných typů se vydatně opíral o monografické studie M. Grepla a M. Jelínka. Poněvadž české a slovanské souvětí vůbec není ani z hlediska diachronického ani synchronického dílčími studiemi dost zpracováno, nemohlo jít Bauerovi o rovnoměrné postižení celého vývoje českého souvětí. Položil však k němu rozsáhlé a důkladné základy a dal cenné, záslužné podněty k dalšímu jeho studiu. Dosavadních znalostí o současném souvětí využil tak, že před výklady o vývoji každého jednotlivého souvětného typu podává přehlednou charakteristiku typu v současném spisovném jazyku. Realizuje tak myšlenku, že ke studiu syntaktických jevů v minulosti je třeba vycházet ze správné jejich analýzy v jazyce současném.

II. Ve vývoji českého souvětí rozlišuje tři hlavní vývojová období: „první začíná vznikem spisovného jazyka, vrcholí ve XIV. stol. a sahá až do stol XV., druhé zabírá XVI.—XVII. stol. a doznívá v době pobělohorské, třetí začíná od obrození a trvá dodnes“ (19). Záměrně opomíjí vývoj souvětí v době pobělohorské a v 18. stol. Není totiž podle Bauera „organickým pokračováním slaršího vývoje, nýbrž má svou vlastní problematiku, vyplývající z omezení funkcí spisovného jazyka a z částečného přervání spisovné tradice“ (10). Nová čeština na ně prý přímo nenavazuje, nýbrž vrací se k češtině 16. stol. Avšak studium literárních památek od doby veleslavínské přes [212]dobu pobělohorskou a 18. stol. k obrození ukazuje, že vývoj obrozenského souvětí nenavazuje jednostranně na souvětí veleslavínské, nýbrž je i pokračováním jeho vývoje v stol. 17. a 18.[2]

Zvláštní cenu dodává Bauerovu spisu promyšlená přehlednost jeho výkladů od úvodní syntetické charakteristiky každého jednotlivého souvětného typu přes zevrubnou analýzu spojovacích prostředků jednotlivých souvětných typů, někdy přes dílčí shrnutí k syntetickému výkladu o vzniku souvětných typů a hlavních vývojových tendencí českého souvětí. Za samostatný souvětný typ pokládá „jen takové sepětí vět, v němž odpovídá jistému významovému vztahu i jistý soubor výrazových prostředků, který se jako celek neopakuje k vyjádření žádného jiného vztahu“ (14). Kritériem souvětného typu je mu „společný vývoj vět různého původu jedním směrem“ (17). Např. důkaz toho, že v češtině existuje „širší pojem odporovacího vztahu nejen jako kategorie myšlenková, logická, ale i jako kategorie jazyková“, spatřuje v tom, že „v souvětí odporovacím máme vedle významově specializovaných spojek jenže, zato, nýbrž, kdežto aj., z nichž každá vyjadřuje jen jeden odstín odporovacího vztahu, spojku ale, které lze užít v celém odporovacím souvětí bez ohledu na pronikající významový odstín“ (14).

Bauer dospívá k závěru, že se dnešní „širší souvětné typy“ vyvinuly z typů drobnějších, v nichž si spojovací slovo podržovalo ještě „nějaký konkrétní významový odstín“, takže se jich nemohlo užít v celém dnešním souvětném typu, např. a, ale, ano, nali. Vedle toho však bylo mnoho spojovacích prostředků mnohoznačných; ty se významově diferencovaly až v dalším vývoji, např. spojka ač uvozovala věty podmínkové a přípustkové, spojovací výrazy nébrž, abrž, anobrž se až později diferencovaly na stupňovací a odporovací (tento Bauerův výklad, uvedený např. na s. 354, je zdařilejší než jeho starší předpoklad,[3] který doznívá ve výkladu na s. 352, že nébrž „vzniklo v XV. stol. jako stupňovací spojka“ a že se zároveň stalo výrazem vztahu opakově odporovacího proto, že oba vztahy nebyly jasně rozlišeny).

III. Zřetel k vývoji souvětí určil i Bauerovo třídění souvětných typů. Zjištění, že se jako zvláštní typy „nevyvíjely věty podmětové, předmětové, přívlastkové a přísudkové, nýbrž zvlášť probíhal vývoj vět obsahových a zvlášť vývoj vět vztažných“ (18), vedl autora k tomu, že kromě souvětí s větami příslovečnými rozlišuje souvětí s větami obsahovými a souvětí s doplňovacími větami vztažnými.

V souvětí obsahovém se podle výkladu Bauerova spojují „věty patřící k dvěma situačním plánům: řídící věta je v rovině celého projevu, kdežto věta obsahová přináší sdělení týkající se původně jiné situace a přenesené s pomocí řídící věty do vyprávěcího plánu“ (115). Věty obsahové dělí dále na oznamovací, tázací a žádací (rozkazovací a přací). Zřetel k členské platnosti vět uplatňuje Bauer až ve vnitřním třídění vět obsahových a vztažných. Tak např. vykládá, že i v staré češtině měly obsahové věty se spojkou že nejčastěji funkci předmětovou, řidčeji podmětovou a přívlastkovou (132). Podobně doplňovací vztažné věty, které podle něho „doplňují ve větě řídící větný člen, nutný k její úplnosti a v ní samé buď vůbec nevyjádřený nebo jen zastoupený souvztažným odkazovacím zájmenem“, rozděluje na substantivní (podmětové, předmětové, popř. přísudkové) a adjektivní (přívlastkové)“ (188).

Je sporné i v práci diachronické, zda určité vývojové shody a rozdíly mají rozhodnout o třídění souvětí. Vede to podle mého soudu k některým neuspokojivým důsledkům nejen v celkové struktuře systému, který tak dostaneme, nýbrž i v pojetí některých jednotlivých souvětných typů. Bauer vykládá, že věty obsahové jsou „nutným rozvedením obsahu některého slova ve větě řídící“ (15), že věty doplňovací vztažné „podávají charakteristiku některého členu věty řídící, nut[213]nou k její sdělné úplnosti“ (16), nebo, jak to Bauer vyjadřuje v čl. Klasifikace souvětí,[4] „doplňují ve větě řídící některý větný člen, nezbytný pro úplnost sdělení a v ní samé buď nevyjádřený nebo zastoupený jen odkazovacím zájmenem (podmět, předmět, jmenný přísudek, nutný přívlastek)“ (138), věty příslovečné vyjadřují „nějakou okolnost hlavního děje, podobně jako příslovečné určení ve větě jednoduché“ (16).

Avšak sotva lze mluvit o rozvedení obsahu slova zejm. v případech, které Bauer určuje jako obsahové věty podmětové, hlavně jsou-li v antepozici (např. a že sú lúpežníci, to jest jisto, s. 133, v. též s. 118).[5] Sotva lze věty „vztažné substantivní“ chápat tak, že podávají charakteristiku některého členu věty řídící. V případech jako kto chcete rádi slyšeti, móžete sěm rádi hleděti (190) první věta nevyjadřuje charakteristiku ani „vlastnost (nebo relaci) nějaké osoby“ (viz čl. cit. v pozn. 4, s. 140), nýbrž nositele určitých znaků naznačeného zájmenem kdo, co. Nepokládám proto za výstižný výklad, že i v takových případech je věta s kto „v determinačním vztahu k větě řídící“ (čl. cit. v pozn. 4, s. 131),[6] že vyjadřuje, jak Bauer vykládá shodně s F. Trávníčkem,[7] podobně jako věta podmínková „okolnost, za níž platí děj věty druhé“ (191). Jak věta podmětová vyjadřuje nositele vlastností, a ne pouze vlastnosti nebo okolnosti, ukazuje např. Bauerův doklad kázal, aby sě sešli, kto by chtěli viděti, ano … (193). Věta s kto vyjadřuje konatele děje věty aby sě sešli (nositele určité vlastnosti) a po stránce mluvnické podmět věty s aby; na rozdíl od toho okolnosti by byly vyjádřeny např. větou „jestliže by chtěli viděti“, přičemž podmět obou vět by byl nevyjádřen.

Na spornost pojetí uvedených vět s kdo, co jako vět doplňovacích vztažných (stranou zde nechávám případy se spojením typu ten, kdo) ukazuje i to, že důsledné uplatňování hlediska, na němž je toto pojetí založeno, by vedlo k tomu, že by ze systému vedlejších vět zmizely příslovečné věty místní. Jestliže kdo, co chápeme i zde jako zájmena vztažná a věty jimi uvozené za vztažné, měli bychom totiž, domnívám se, za vztažné pokládat i věty se vztažnými příslovci kde, kam, kudy apod., např. kdež sě bylo boju sníti, kotvy byly na vše strany králem pohanským metány (217). Bauer je však správně určuje jako příslovečné věty místní.

Dalším základním problémem v třídění souvětí je pojetí souvětí asyndetických. Bauer nesouhlasí s rozlišováním souvětí souřadného, podřadného a asyndetického[8] proto, že tyto tři druhy nejsou „zcela ve stejné rovině“, že se také „odtrhávají od sebe souvětí s téměř stejným vztahem vět“, že se do popředí dostává „čistě formální zřetel ke spojovacím prostředkům“ (čl. cit. v pozn. 4, s. 134). Proto Bauer nesouhlasí také s tím, že „v našich mluvnicích se rozlišuje souřadnost a podřadnost zpravidla na základě způsobu spojení vět — jde zde o formální parataxi a hypotaxi“ (134). Za výhodnější pokládá rozdělení „podle syntaktického vztahu“ mezi větami: „za souřadné považujeme souvětí s větami spjatými vztahem koordinace, ať je vyjádřen asyndetickým spojením vět, souřadicími nebo podřadicími spojkami; za podřadné považujeme souvětí s větami spjatými vztahem determinace, ať je vyjádřen paratakticky nebo hypotakticky“ (ib., 134). Ve shodě s tím za podřadné pokládá případy jako pomni, synu, vzal si dobré věci za života svého (118), chceš mi odplatu dáti, chciť slúžiti (306).

Námitka Bauerova, že souvětí souřadná, podřadná a asyndetická nejsou „zcela ve stejné rovině“, je správná. Výstižná však již není výtka, že se v uvedeném třídění dostává do popředí „čistě formální zřetel“, tj. vlastně zřetel k jazykovému vyjádření. Podrobné studium poměru mezi souvětím slučovacím se spojkou a a souvětím asyndetickým ukazuje, že s mluvnickým rozdílem, [214]který mezi nimi je (věty v souvětí syndetickém jsou na rozdíl od souvětí asyndetického explicitně spojeny specifickým spojovacím slovem), souvisí i rozdíl v obsahově významových vztazích.[9] Souvětí souřadná asyndetická tvoří zvláštní skupinu souvětí souřadných, odlišnou od souřadných souvětí syndetických.

Sotva lze přijmout za znak základního třídění souvětí na souřadná a podřadná syntaktický vztah v pojetí Bauerově, tj. vztah blízký vztahu obsahově významovému. Při tomto pojetí se chápou druhově stejně souvětí, mezi nimiž je po stránce jazykové podstatný rozdíl, např. asyndetická i syndetická souvětí podmínková jako souvětí podřadná. V souvětí chceš mi odplatu dáti, chciť slúžiti je sice mezi obsahy obou vět stejný obsahově významový vztah jako v souvětí chceš-li mi odplatu dáti, chci ti sloužiti, avšak mluvnický (vskutku syntaktický) vztah mezi větami v obou souvětích je rozdílný. Věta s -li, ne však věta připojená bezespoječně, je k větě druhé ve vztahu mluvnické závislosti.

To se projevuje důležitými vlastnostmi, jimiž se oba druhy souvětí od sebe liší. Věta chceš-li mi odplatu dáti může být v antepozici i postpozici, může tvořit s druhou větou podřadné souvětí tázací, např. chci-li ti odplatu dáti, chceš mi slúžiti? (v. můj čl. cit. v pozn. 6). Na rozdíl od toho nelze výchozí souvětí měnit tak, aby v souvětném celku věta chci ti slúžiti byla větou tázací a věta chceš mi odplatu dáti větou oznamovací. Kromě toho — alespoň v současném jazyce — není možná postpozice věty chceš mi odplatu dáti, má-li se věta chápat jako podmínková.

Je třeba též uvážit, že např. jen se zřetelem k obsahově významovému vztahu nelze rozhodnout, kam některé případy patří, např. třebať se na uzdě mieti, ještěť sme cíle nedoběhli (108). Bauer je řadí mezi souřadná souvětí „vysvětlovací a důvodová“. Avšak proč vztah mezi oběma větami nechápe také jako vztah determinace (příčinné) a tedy souvětí jako podřadné, když v případě chceš mi odplatu dáti, chciť slúžiti určuje vztah mezi větami jako vztah determinace (podmínkové)? Bauer však asyndetické souvětí příčinné (podřadné) vůbec neuvádí.

Základní půdorys souvětného systému se projeví jako ještě složitější, přihlédne-li se k tomu, že větami v souvětích se vyjadřují vztahy jednak mezi fakty, jednak mezi platností sdělení a faktem.[10] Bauer se toho dotýká, když o větách výjimkových, např. Nepustím tě, leč mi odpovíš, říká, že by bylo možno mluvit „o výjimkových větách jako o skutečném souvětném typu vedle jiných druhů podřadného souvětí“ (338), avšak např. mezi věty podmínkové řadí i případy jako Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků (305).

Smyslem zásadních poznámek k Bauerovu třídění je ukázat, co třeba podle mého soudu dále zkoumat: chci jimi však též vyzdvihnout složitost základní problematiky, kterou musel Bauer řešit, a podnětnost jeho díla.

IV. Podnětnost Bauerova spisu je nejen v rozsáhlém dokladovém materiálu, který autor shromáždil převážně na základě vlastního studia literárních památek, nýbrž i v rozvážných a poučených výkladech.

1. Zaujmou zejména četné zvláštnosti staré češtiny, ať jde o jevy, které se málo rozšířily nebo v době historické již dožívaly, nebo o individuální zvláštnosti zejména překladatelů. Tak Bauer uvádí stč. obsahové věty uvozené spojkou až a podnětně ukazuje na větší jejich rozšíření v památkách staropolských, na jejich obecné rozšíření v dolní lužičtině, ojedinělý výskyt v památkách staroruských (127). Podobně zaznamenává obsahové věty s jako (128), s co (131), věty odporovací s le (62n.), vyjadřování účinku v souvětí asyndetickém s výrazy tak nebo taký ve větě první (271), věty příčinné s pouhým ne proto-by (291), výjimečnou antepozici věty vztažné (200). Uvádí dále spojovací výrazy ač v zjišťovacích otázkách (156), jamž(to), jadyž(to), ješto, jež v příslovečných větách místních (215, 218n., 220n.), vňuž ve větách srovnávacích [215](263), ješto ve větách účinkových (280), bo ve větách příčinných (287), azda, zda, zdali ve větách podmínkových (313).

2. Bauer bystře postihuje změnu původního imperativu buď ve spojku, když na dokladu ze Štítného neb tak tiem snáze zdržie v/š/elikú práci i tesknost i což je koli potká, buďto chudobu nebo kterúkoli potupu tohoto světa ukazuje, jak původní, jmenné nominativní věty „chudobu neb kterúkoli potupu“ byly vztaženy ke slovesu „zdržie“ (99). Pozoruhodný je Bauerův výklad výrazu ať: vznikl jako větná spojka v souvětném spojení vět (33, 173), v staré češtině se ať podle Bauera jako imperativní částice neužívalo (170). Proniknutí ať do této funkce se však Bauerovi nepodařilo zachytit. Sporný je výklad, že v případech jako Sedni, ať spolu pohovoříme (297) jde z dnešního hlediska o asyndetické připojení věty imperativní. Věta s ať sice uvádí děj, který má být realizován, ne však přímou výzvu k jeho realizaci (nemá imperativní intonaci).

Výstižný je Bauerův výklad vzniku přípustkových vět s kak/o/ž/ z vět zvolacích (330): mluvčí se „nejprve pozastavil nad nějakým předmětem nebo jevem, který ho udivil, překvapil apod., ale v další větě řekl, co přesto platí“ (330). To, že kak/o/ž/ nenastoupilo, jak bychom očekávali, na místo časové spojky jak/o/ž/, vysvětluje Bauer tím, že věty jím uvozené nabyly významu vět přípustkových již v době předhistorické (251n.). Uvažuje dále o příčině toho, proč jakž ve větách účinkových ustoupilo spojce že, takže, a vyslovuje domněnku, že jakž bylo již příliš zatíženo a vstupovalo ještě na místo přípustkového kak/ž/koli/, nahrazovalo tázací a neurčité kak/o/ (277). Přispělo, domnívám se, i to, že účinkový vztah přestával tu být vázán na ponětí přirovnávací. Snahou rozlišit prostředky homonymní vysvětluje Bauer např. také ústup pouhého by z vět obsahových a proniknutí aby (147n., 176 aj.). Podnětná je též Bauerova myšlenka, že pokračováním stč. typu než-až je dnešní než-už (231), domnívám se však, že než-už nelze omezovat jen na nářečí. Bauer podává zdařilý důkaz záporné platnosti než po komparativu: uvádí příklady toho, že se ve větě srovnávací užívá spojky ani místo i, např. ti budú lepší a šťastnější nežli my ani naši předší (268). Zejména přesvědčivé jsou důkazy o hypotaktické povaze stč. příčinné spojky neb/o/. Bauer uvádí, že se větami s neb/o/ běžně tlumočily lat. věty s quoniam, quia, že se k větě s neb/o/ užívalo odkazovacího proto, že věta s neb/o/ mohla být dokonce anteponována a mohlo se jí odpovídat na otázky s proč (286). Naproti tomu méně uspokojuje Bauerova interpretace dnešních vět s neboť. Na s. 107 říká, že dnes jsou věty s neboť na přechodu mezi parataxí a hypotaxí proto, že se jich užívá i ve funkci vysvětlovací, na s. 286 říká, že příčinné nebo „zůstalo na hranici mezi souřadností a podřadností, ba převládla u něho funkce souřadicí“, nevysvětluje však, jak se tato funkce projevuje (srov. můj čl. cit. v pozn. 6, s. 250).

3. Cenná jsou zjištění o výskytu jazykových prostředků v stč., např. o poměru -li a zda v zjišťovacích otázkách (155), o tom, že již v stč. byly vedle kondicionálových vět i srovnávací věty s jako když + indikativ (263), že už ve 14. stol. srovnávacím větám s jeliko/ž/ konkurovaly věty s adverbiem tázacího původu koliko/ž/ (266), o ústupu přípustkového kak/o/ž/, kak/ož/koli v 1. pol. 15. stol. původnímu relativu jak/o/ž/ (330), ustálení výjimkového významu spojky leč v poslední třetině 14. stol. (342), proniknutí zejména v 16. a 17. stol. kondicionálu v substantivních větách vztažných na vyjádření děje pouze možného (196).

Cenná jsou i zjištění záporná, např. že Bauer podmínkové jestli ve staré době nezachytil (312), že spojka leda v stč. „výjimkový“ význam neměla (341).

4. Bauer upozorňuje na stav v ostatních slovanských jazycích a klade tím základy historickosrovnávacího studia slovanského souvětí. Srovnává např. češtinu a ostatní slovanské jazyky v tom, že zatímco v jiných slovanských jazycích relativa a spojky od kmene jo- úplně nebo převážně zanikly, čeština si podržela dokonce relativum jenž. Tuto „konzervativnost“ češtiny (208) vysvětluje tím, že v češtině „došlo k ustálení spisovného jazyka už ve 14. stol., tedy v době, kdy bylo rozlišení obou relativ ještě živé“, a tím, že se spisovná čeština v 16.—17. stol. vyvíjela značně autonomně. Naproti tomu, jak dále Bauer uvádí, v češtině se nedochovalo vztažné příslovce [216]stsl. typu ide, ideže, tj. vztažné příslovce kde/ž/to/ nemá protějšek v relativu od kmene *jo-/i- (216). Dále Bauer ukazuje např. na rozšíření podmínkové spojky typu jestli/že/ ve slovanských jazycích (312), na specifičnost českých spojek s brž (89) aj.

Zabývá se také otázkou vlivu německého a latinského souvětí na vývoj souvětí českého a zjišťuje, že mezi slovanskými jazyky čeština „rozvíjela svou souvětnou stavbu poměrně nejsamostatněji za minimální míry cizího vlivu“ (20). Vyslovuje však i domněnky o vlivu latiny[11] na české souvětí, např. na vznik spojovacího výrazu netoliko/nejen/-ale (82), na vznik vět doplňkových (122), na rozšíření kondicionálu v obsahových větách s že k vyjádření cizího mínění nebo nezaručeného sdělení (149), na užívání ač jako tázací partikule (156) a na užívání relativ (194, 244). Jen ojediněle uvažuje o vlivu německém, např. o vlivu něm. nicht nur - sondern auch na české nejen - nýbrž i (87, pozn. 21), pokládá za pravděpodobnou Gebauerovu domněnku, že se v žádacích větách rozšířilo že s indikativem za humanismu vlivem německým (179).

V. Co se týče vzniku pozdějších spojovacích prostředků nebo pozdějších změn v jejich užívání, spokojoval se někdy Bauer údajem pouze přibližným, např. ve výkladu o ustálení odporovacího významu spojovacího výrazu než (74), o nahrazení spojovacího výrazu an spojkou jak ve větách doplňkových (123), o diferenciaci spojovacích prostředků kdy - když (159, 238), o časových spojkách jakmile (254), co, zatímco (255), o ustálení podoby neboť (284), o spojovacím výraze příliš, než aby (270), o ústupu odporovacích spojek ve větách řídících pojících se k větám přípustkovým s ač/koli/ (333), o „inverzním“ když (v. můj čl. cit. v pozn. 3, 100n.). Dalším zkoumáním bude třeba zpřesnit např. údaj, že „časem se až šířilo“ na místě když při vyjadřování předčasnosti v budoucnosti (236), a revidovat se zřetelem k nářečím výklad, že spojka až přestala vůbec vyjadřovat časový vztah minulých dějů (viz můj čl. cit. v pozn. 3, 121, zejm. pozn. 111). Pronikání spojky nejen - nýbrž klade do doby příliš pozdní (86n.) (viz můj diskusní příspěvek cit. v pozn. 2) a připouští možnost, že ke kodifikaci spojení nejen - nýbrž i u Dobrovského přispělo alespoň částečně německé nicht nur - sondern auch (87, pozn. 21). Podobně o spojce aniž, opíraje se o kandidátskou rukop. disertaci M. Grepla Vývoj mluvnické stavby v jazyce Tylovy prózy (Brno 1959, filos. fakulta), uvádí, že za obrození ji najdeme jen ve funkci slučovací (40, pozn. 20). Avšak hypotaktickou povahu má zřejmě věta s aniž např. v Bilovského spise Cygnea cantio, Hlas duchovní labutě z r. 1720, s. 118: Aniž žádal, aby se jeho slovám věřilo, skutek sám bude mluviti, pravil k císaři, kdy u syna tvého schovaný a skrytý tulich se najde a v Hýblových časopisech není tomu zřídka, např. Následující noci šli Bernhardýho statní přátelé, aniž jemu slovíčko o tom řekli, v dvanáctou hodinu do krypty (Rozmanitosti G, 1817, 23).

VI. Pro posouzení významu Bauerova díla bude též vhodné ukázat aspoň na některé případy, v nichž se autor vyrovnává s výklady svých předchůdců. Tak významně přispívá k řešení otázky o deiktickém původu některých spojovacích výrazů, přičemž v celkovém pojetí se shoduje s Trávníčkem, když vykládá, že „v souvětném užití, odtrženém od aktuální situace“ (119) poklesala původní citoslovce v pouhé náladové partikule (Trávníček říká „citové částice“), odchyluje se však od něho a přiklání k B. Havránkovi tím, že výklady o vzniku spojek z deiktických citoslovcí omezuje a ukazuje na složitost problematiky. Ve výkladu geneze spojky že, ež, jež se Bauer přidržuje staršího Trávníčkova názoru o jejím dvojím původu, citoslovečném a zájmenném, připomíná však i nejasnosti, které zůstávají (140n.).[12] Soudí, že při výkladu všech funkcí spojovacího výrazu ješto není nutno vycházet od významu citoslovečného „hle“, nýbrž z platnosti odkazovací partikule (211). Podobně z odkazovacího významu vykládá vznik časových spojek jedyž, jedaž (238) a účinkové spojky s jak/o/ž/ (277). Na rozdíl od J. Zubatého a V. Machka vykládá však také a slučovací z původní funkce upozorňovat na něco nového, často nečekaného (podobně jako expresívnější ano, 126 aj.).

[217]V řešení otázky o původu výrazu ať se přiklání k Vondrákovu nesouhlasu s tím, že by tu šlo o etický dativ zájmena ty, a -ť vykládá jako hotovou zesilovací částici (171). Bystře se zabývá vznikem spojovacího výrazu až. Vycházeje z výkladů Gebauerova a Trávníčkova, vyslovuje domněnku, že až vzniklo „již v době, kdy a ještě nepřešlo plně ve spojku“, tak, že se k němu připojila citová partikule že (232).

Na zevrubném materiálu, srovnávaje užívání spojky a a spojky i, ukazuje, že v češtině spojka a nebyla v minulosti jednoznačně odporovací, že byly v ní předpoklady vývoje k významu slučovacímu i odporovacímu, že čeština zvolila význam slučovací (35n.). Za nesprávný pokládá Strakův výklad o vývoji stupňovacího významu ne z odporovacího (84) a přijímá výklad Trávníčkův, že záporka ne měla větnou platnost a znamenala „není tomu tak“. Vznik spojky lib/o/ vykládá z příslovce l'ubo (99) na rozdíl od Holuba-Kopečného a Machka, kteří ji vykládají z li-bo.

Nejasnou zůstává i po výkladu Bauerově geneze spojky ač. Podle Bauera se ač skládá z citové partikule a a z partikule če (< ide. *gue), která do spojení prý mohla vnést význam podmínkový. Význam přípustkový vznikal tehdy, jestliže se větou původně zvolací, uvozenou partikulí ač, „reagovalo na rozpor mezi jevy“ (333n.). Odchyluje se tedy Bauer od Trávníčkova výkladu, že věty s ač, přípustkové i podmínkové, jsou od původu věty tázací (Skladba, § 66). Vede ho k tomu předpoklad, že etymologickým prostějškem k če, č- je sti. ča, které nabylo funkce podmínkové,[13] a že z původních vět tázacích pochopíme spíše vznik vět podmínkových než přípustkových. Je však třeba říci, že naopak z oznamovacích vět zvolacích nelze pochopit význam podmínkový, neboť podmínkové věty s -li jsou amodální, a že zůstává nevyloženo, jak če (ča) mohlo nabýt významu podmínkového. Nejspíše lze podle mého soudu pochopit oba významy, podmínkový a přípustkový, přece jen z emocionální věty tázací, jíž se užívalo jednak — podobně jako věty s -li — jestliže obsah druhé věty byl ve shodě s kladnou odpovědí na otázku (pak se vztah chápal podmínkově), jednak — na rozdíl od věty s -li — jestliže obsah druhé věty byl v rozporu s kladnou odpovědí na otázku (pak se vztah chápal přípustkově). Nesporné je, že z dvojí funkce spojovacího výrazu ač neplyne, že by mluvčí nerozlišovali „podmínkovost“ od „přípustkovosti“.[14] Významový vztah mezi větami není totiž vyjádřen jenom spojovacími prostředky, ale i celými větami, popř. je patrný ze situace (viz shora cit. výklad Bauerův); kromě toho v době, kdy ač uvozovalo věty přípustkové i podmínkové, kladl se při antepozici přípustkové věty s ač na začátku věty následující výraz však, popř. později ale však, ale.

VII. Problémem zůstává také vznik kondicionálu. Bauer nepřijímá výklad kondicionálu z aoristu a ve výkladu žádacích vět s by, aby vyslovuje domněnku, že do vět žádacích bylo „spojení aoristu pomocného slovesa s l-ovým příčestím“ přeneseno „již jako hotový prostředek k vyjádření žádoucího děje“, přičemž aoristové tvary bych, by … vystřídaly starší spojení bimь, bi … + l-ové příčestí, „dosvědčené staroslověnštinou“.[15] Avšak původ ani tohoto stsl. kondicionálu není jasný. Kromě toho je otázka, proč se mohlo aoristu užívat ve významu kondicionálu. Bauer říká, že tu jde o děj žádoucí, nereálný (135), že se zde nezachovala žádná stopa významu préteritálního (177n.). Avšak významy žádoucí a nereálný jsou v kondicionálu sekundární,[16] základní jeho funkce, a to právě především z hlediska genetického, je uvést děj na mysl, uvést děj jen představovaný bez vztahu ke skutečnosti. A vznik tohoto významu, domnívám se, lze z aoristu dobře pochopit: spojením aoristu slovesa býti a příčestí minulého se vyjadřoval děj, který si mluvčí [218]pouze představoval, jako by se uskutečnil, ne však jako děj vskutku reálný. Je pravděpodobné, že se aoristu tohoto typu užívalo původně především ve větách významově závislých na slovesech znamenajících domnění, zdání, popř. přání nebo po slovesech záporných uvádějících děj, který se neuskutečňuje.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že rozsáhlost a složitost Bauerova spisu nedovoluje, abych mohl alespoň naznačit všechny jeho klady, dotknout se všech problémů a úkolů, které z něho vyplývají. Je nepochybné, že na něj bude navazovat a s ním se vyrovnávat každá další studie o českém souvětí, že v něm najdou cenný materiál a teoretické podněty synchronické a zejména diachronické práce o slovanském souvětí vůbec.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 3, s. 211-218

Předchozí Josef Vachek: První česká teorie odvozování slov

Následující Slavomír Utěšený: Závažný příspěvek k české historické toponomastice