K ingresívnosti v češtině (In margine Ivančevovy práce o videch v češtině)

Helena Křížková

[Rozhledy]

(pdf)

К вопросу об ингрессивностн в чешском языке (Заметки нa полях работы Иванчева о видах в чешском языке) / L’ingressivité en tchèque (En marge du travail d’Ivančev sur l’aspect verbal en tchèque)

[1]Početná literatura o videch byla obohacena o podnětnou práci bulharského slavisty věnovanou českému slovesu. Jde o monografii zabývající se problémem dosud téměř nepovšimnutým — vyjadřováním ingresívnosti v slovanských jazycích, zejm. v češtině. Autor zkoumá tuto otázku v rámci tzv. konkurence vidů a dokazuje na bohatém materiále, že čeština téměř nezná vyjadřování ingresívnosti pomocí dokonavých sloves (ponecháme-li stranou nepříliš časté opisy s fázovými slovesy + inf. nebo subst. dějové, např. začít pracovat, dát se do práce) a užívá zpravidla sloves nedokonavých, u nichž ingresívní význam vyplývá z kontextu. Jde nejčastěji o takové syntaktické konstrukce, kde se střídá v časovém sledu několik dějů vyjádřených dokonavými slovesy, a tento řetěz dějů je narušován ději nedokonavými. Autor velmi podrobně rozebírá jednotlivé syntaktické konstrukce a uvádí různé typy — od nejjednoduššího spojení dvou dějů až po konstrukce složitější. V podstatě jde o základní schéma: /…/ |—| a |→ /…/, v němž |—| označuje sloveso dokonavé, |→ nedokonavé s kontextuálním významem počínacím a /…/ jiné větné členy. Viz např.: Zastavili jsme se a poslouchali (= začali jsme poslouchat). Po tomto rozhovoru odešel a jezdil (= začal jezdit) na kolobežce (6). Základní schéma může být různě modifikováno. Autor konstatuje, že kontextem podmíněná ingresívnost může provázet v češtině kterékoli sloveso, nejčastěji však se v tomto významu vyskytují slovesa akční, vyjadřu[287]jící přemístění — jít, jet, běžet, hnát se, táhnout, spěchat atd.: Obrátil koně a jel zpět; Oděla se kvapně a spěchala dolů (11) atd.

Tento způsob vyjadřování, v češtině (a také v slovenštině a v lužické srbštině) zcela běžný, zdá se velmi zvláštní v porovnání s jinými slovanskými jazyky, jimž je věnována 2. kapitola, např. s ruštinou a zejm. s bulharštinou, které v takových případech užívají převážně dokonavých sloves s morfologickým nebo syntaktickým vyjádřením ingresívnosti (tj. užívají sloves prefigovaných, popříp. opisu s fázovými slovesy) — viz např. ruský překlad:

Položil hlavu do dlaně a díval se na mne (Němc.). — Sklonil golovu na ruki i stal smotret’ na menja; Když všecko nic platno nebylo, mlčela jsem a modlila se (Němc.) — Uvidev, čto vse bespolezno, ja zamolčala i stala molit’sja; Když houfně odstřelovali mloky i v jejich pracovištích, stěžovali si u prefekta zase podnikatelé vodních staveb (Čapek) — Odnako kogda oni stali obstrelivat’ salamandry v tech mestach … s žaloboj k vlastjam obratilis’ predprinimateli (36—37).

Podobná situace jako v ruštině je i v bulharštině, třebaže i tyto jazyky — ovšem zřídka — sahají ke kontextuálnímu vyjadřování ingresívnosti slovesem nedokonavým a naopak ve skupině česko-slovensko-lužické se setkáváme — třebaže poměrně zřídka — i s ingresívností vyjádřenou příznakově. Ostatní slovanské jazyky, tj. polština, ukrajinština, běloruština, slovinština, srbocharvátština, tvoří přechod mezi skupinou česko-slovensko-lužickou na jedné straně a bulharsko(-makedonsko)-ruskou na straně druhé, tj. užívají k vyjadřování ingresívnosti jednak vlastních prostředků morfologických nebo syntaktických, jednak ji vyjadřují kontextem.

Otázka vyjadřování ingresívnosti je důležitá z hlediska praktického. I dobrému překladateli tyto zvláštnosti slovanských jazyků mohou uniknout a překlad někdy neodpovídá běžnému jazykovému úzu, jak ukazuje Ivančev na některých překladech z bulharštiny do češtiny. Je to dnes otázka důležitá i z hlediska příprav strojového překladu, jak uvádí Ivančev, a vyžádá si mnoho podrobných pozorování, má-li být dosaženo ekvivalentního překladu v jazyce jiném. V neposlední míře pak zasluhuje tato otázka pozornosti i ve školní praxi při studiu slovanských jazyků, v našich poměrech např. ruštiny. Upozornil tedy Ivančev na závažný problém, který zasluhuje našeho zájmu.

Chtěli bychom se zmínit především o samé ingresívnosti v češtině. Čeština prakticky nezná morfologické prostředky k vyjadřování ingresívnosti, neboť préfix roz- (se), který se považuje za počínací, je spojen zpravidla se změnou intenzity děje, jen výjimečně vystupuje s čistým ingresívním významem za-, zpravidla má význam rezultativní,[2] a syntaktických prostředků využívá čeština v porovnání s ruštinou nebo bulharštinou poměrně zřídka, jak správně upozorňuje Ivančev. V případech, kdy v ruštině nebo zejm. v bulharštině nelze ingresívnost nevyjádřit, v jazykovém povědomí českém nevystupuje. Pouze na základě logické analýzy a srovnání s jinými jazyky dochází Čech k zjištění, že vlastně vyjadřuje děj, který je v jiném slovanském jazyce chápán jako začínající. To, co uživatel ruštiny nebo bulharštiny chápe jako děj počínací, cítí příslušník českého jazykového kolektivu jako děj z hlediska ingresívnosti neutrální, bez výslovného vyznačení počátku. Mezi dokonavými ději, které se na časové ose projektují jako body, jeví se sloveso nedokonavé jako přímka, mluvčí vlastně stylizuje událost tak, že ji nelze obsáhnout komplexně s jejím začátkem i koncem, jsme jakoby uprostřed ní. Z tohoto hodnocení mluvčího vyplývá, že splývají někdy děje následující za sebou s ději průvodními nebo s ději, jež se nám jeví jako pozadí dějů jiných, dokonavých. Takto lze podle našeho jazykového povědomí hodnotit řadu dokladů Ivančevových, který k jejich interpretaci přistupuje ovlivněn poněkud povědomím bulharským.

Jako děje průvodní lze chápat např. tyto Ivančevovy příklady:

A přitom si Dorota, odhodivši povříslo, boky podepřela, a oči jí jen (přitom, H. K.) sršely (Němc., 8); Vtom začaly děti po sobě pískem házet a babička vstala, šla k nim a gestami jim [288](současně, H. K.) ukazovala, aby to nedělaly (Němc., 8); Boris se ujal stráže a ostatní se chystali k odpočinku (Otčenášek, 8); „Tak, vašnosti, líběj nasednout“, ozvalo se tu za omámeným Vohnoutkem a drožkář Baltazar otvíral dvířka nejstarší drožky (Bass, 8); Když snědli několik placek a trochu se ohřáli, poslala je Madlenka pro krále. Zatím se scházely děvčata se svými hochy, a než přivedli muzikanti krále, byly všechny pohromadě (Němc., 10); Ty, Ančko, neplač. Já ti neublížím. Na mou duši, ale já nemohu jinak. A slova Anččina jako skořápky na potůčku pláče tiše plavala tmou. — Nadosmrti … si zkazím život (Drda, 10); … si sedla k večeři, kniha jí právě ukázala tatínka zdravého a sestry kupodivu hodné a tiché, a tak si mezi jídlem broukala písničku (Hrubín, 14).

Dokladů tohoto druhu, interpretovaných Ivančevem jako kontextuálně podmíněná ingresívnost, bylo by možno uvést více. Vedle dějů, které lze hodnotit jako děje průvodní, může čeština stejně nepříznakově vyjadřovat i časovou míru děje, tj. zabývání se činností nějakou dobu. Takto lze hodnotit např. doklad: Husa vystrčila zobák a zaštěbetala. Pak přešlapovala a točila se chvíli, H. K). Zakejhala a vylezla ven. Procházela se okolo a ukusovala si travičky (Štorch, 32).

Nejčastější jsou ovšem v češtině případy, kdy nedokonavé sloveso vyjadřuje prosté trvání děje, jeho průběh. Dokonavá préterita patří svým průběhem do jiné roviny, než je osa časová, na ose časové se jeví jen jako řada bodů; tato řada bodů může být přerušena nedokonavým slovesem, z hlediska vidového významu nepříznakovým, vystupujícím však nejčastěji s významem děje, u něhož se naše pozornost upíná na sám průběh, nikoli na jeho časové omezení počátkem nebo koncem. Příklady lze uvést nejrozmanitější:

Jak ale vylíčím Stanislavovo leknutí, když místo ozbrojených mužů, které se chystal zaskočit pln odvahy, vstupovala do bytu vyzvědačka (Pujm., 10); A než se doktor ohlédl, běželo k můstku aspoň pět chasníků s klacky a plaňkami v ruce (Drda, 17); A než jsem se vzpamatoval, plaval pružným krokem z kostela (Čapek, 17); Samým balením a loučením zmeškali hodinu odjezdu, i odjížděli až navečer (Pujm., 14). Sem patří také např. doklady, které Ivančev uvádí na s. 28.

Avšak ani v ruštině, kterou Ivančev považuje vedle bulharštiny za jazyk, v němž pod tlakem vidového systému je kontextuální ingresívnost jen velmi řídká, není tento způsob vyjadřování výjimečný. Ruština sice specializovala s významem ingresívním předponu po- u sloves pohybových, resp. u sloves sentiendi, a za- u ostatních sémantických skupin a hojně využívá i opisů s fázovými slovesy, vedle toho však i sloves nedokonavých, u nichž význam ingresívní nevystupuje. Jsou to případy podobné výše uvedeným českým:

Polkovnik sel za rul’ … i čerez četvert’ časa my v’jezžali vo dvor (Ogonek 1958); Možet byt’, nikto i ne uznal by jego chitrosti, no odnaždy on nasytilsja i usnul prjamo na torbe. Jego bila vsja sem’ja (Karpov); Dmitrij okončatel’no poddalsja obajaniju Stepana Stepanoviča i slušal jego vnimatel’no (týž); S dvumja tjaželymi čemodanami ja vzbiralsja na krutuju goru, vspotel, i izvest’ raz’jedala kožu na spine (týž); Vremja obtočilo i uspokoilo menja — ja poplyl … Zakončil stroitel’nyj institut, rabotal na strojkach … (týž).

Není to způsob vyjadřování jen sporadický, jak soudí Ivančev (43). Není ani omezen jen na určité sémantické skupiny sloves, nejsou v tomto smyslu výjimkou slovesa pohybová typu idti, vyjadřující ingresívnost pomocí po-. Můžeme uvést doklady nikterak ojedinělé, kde bychom mohli užít slovesa s příznakově vyjádřenou ingresívností:

Teper’ na menja perestali nažimat’, perestali tolkat’, i ja bežal (pobežal) legko i stremitel’no (Karpov); Ja schvatil jego za ruku i taščil (potaščil) za souboj (týž); ja očnulsja ot svoich myslej i uvidel, čto moje udilišče, to i delo nyrjaja tonkim koncom, plylo (poplylo) po reke (týž).

Dosti časté jsou případy podobného užití infinitivu:

Oni povedut menja vo l’dy Arktiki, prikažut spustit’sja v novom snarjade v morskuju bezdnu, a možet byt’, letet’ (poletet’) v Kosmos (týž); Oj, Svetka, tebe v buduščem godu v školu idti (pojti) (týž) atd.

Vybrali jsme záměrně několik dokladů z jednoho autora, abychom ukázali jejich početnost; nejde však o pouhou stylistickou zvláštnost jediného autora — viz např.: Ty že uverjal, čto pojedeš’, sam menja smanil, a kak jechat’ (pojechat’), tak vot i strusil (Čechov); Nužno, ne medlja ni času, idti (pojti) na stolicu (Zoščenko).

[289]Zajímavý materiál by přinesl běžný jazyk mluvený, zejm. folklórní — byliny, pohádky. Nejsou řídké případy užití nedokonavého vidu v kontextu typu:

Ivan obradovalsja, nazvannogo brata za ruki bral, krepko k serdcu prižimal. I pošli oni k svoim vojskam (Russkije narodnyje skazki). Zasvistal-to Solovej da po-solov’jemu, Zakričal Zlodej-razbojnik po-zverinomu — Tak vse travuški-muravy upletalisja, Da i lazorevy cvetočki osypálisja, Temny lesuški k zemle vse priklonilisja (Geroič. byliny); Tut orátaj-oratájuško Na svojej li kobyle soloven’koj prijechal ko soške klenoven’koj. On bral-to ved’ sošku odnoj rukoj, Sošku iz zemli on povydernul, Iz omešikov zemel’ku povytrjachnul, Brosil sošku za rakitov kust (ibid.).

Střídání dokonavých a nedokonavých dějů se nám zdá v mnoha případech z hlediska spisovného úzu ruského nebo i současného českého velmi nezvyklé a bylo by třeba tento stav prozkoumat. Patrně se zde odráží jistá dramatizace děje, který bychom jinak mohli vyjádřit slovesem dokonavým.

Nejsou nám známy podrobně poměry v bulharštině, zdá se však, že vyjadřování ingresívnosti je tam mnohem rozvinutější než v ruštině. Svědčí o tom alespoň fakt, že se prefigovaná slovesa s ingresívním významem vyskytují zpravidla ve vidových dvojicích: poteka — potičam, ponesa — ponasjam, povleka — povličam …; zabarabanja — zabarabanjam, zabeleja — zabeljavam, zebesneja — zabesnjavam, zabera — zabiram atd. Ruština vidové dvojice s ingresívním významem nevytvořila, ani nejčastější fázové sloveso stanu se ve vidové dvojici nevyskytuje (existuje však načnu — načinaju), třebaže ve funkci spony je vidová dvojice zcela běžná (stat’ — stanovit’sja kem-n.). Omezuje tedy ruština vyjadřování ingresívnosti hlavně na slovesa dokonavá. Tam, kde je třeba vyjádřit děj opakovaný a nelze užít dokonavého slovesa, zůstává ingresívnost velmi často nevyjádřena.

Ve 4. kapitole si Ivančev všímá vyjadřování ingresívnosti v jednotlivých časových rovinách. Zjišťuje, že rovina přítomnosti se po této stránce liší od roviny minulosti, je to časová rovina, v níž „dejstvijata se izrazjavat samo schematično, kato simvoli na dejstvija, stavašti v „opredelen moment“, bez otnošenie kăm načaloto ili kraja na tezi dejstvija. Vrăzkata meždu otdelnite izrečenija, otdelnite skazuemi v segašno vreme e mnogo po-slaba, vsjako ot tjach săštestvuva do goljama stepen avtonomno, bez pričinna ili po-obšta organičeska vrăzka s predchodnoto ili sledvaštoto. Roljata na konteksta sledovatelno e svedena do minimum“ (73). Autor soudí, že „planăt na segašno vreme ne vsăštnost ne săštestvuva, a săštestvuva samo segašen ‚moment na govoreneto‘“ (74). „Plan na bădešteto vreme ne săštestvuva faktičeski, toj e nedejstvitelen, nerealen i v tova otnošenie ima mnogo dopirni točki s plana na segašno vreme“ (75).

Je třeba k tomu dodat, že z hlediska modality není mezi plánem préteritálním, prézentním a futurálním žádný rozdíl, u indikativu jde ve všech těchto případech o stejně „reálné“ děje, resp. z hlediska kategoriálního (kategorie způsobu) o nepříznakový člen (na rozdíl od modů ve vlastním smyslu slova nereálných). Budoucí děje jsou pro nás stejně „reálné“ jako děje minulé, v obou případech jsou to děje představované; u dějů budoucích však jejich realizace teprve nastane. Nicméně nám to nevadí hovořit o nich jako o reálných. (Užívá-li se dnes k tvoření futura v některých jazycích např. modálních sloves, jsou to slovesa modální jen svým původem.)

Nejreálnější, nejaktuálnější ve vlastním smyslu slova jsou ovšem děje přítomné, neboť pouze přítomnost jsme schopni bezprostředně vnímat. Jednotlivé události stylizujeme v přítomnosti zpravidla tak, že se nacházíme vlastně uprostřed, proto nemůžeme uchopit děj jako celek. Avšak i aktuální prézens připouští užití dokonavého slovesa při ději opakovaném, např.: Burja mgloju nebo krojet, Vichri snežnyje krutja. To, kak zver’, ona zavojet, To zaplačet, kak ditja (Puškin). Řetěz střídajících se dějů pak lze velmi dobře vyjádřit dokonavým slovesem v prézentě neaktuálním, tj. v široce pojaté přítomnosti. Různé slovanské jazyky využívají této možnosti nestejně a zasluhovaly by si po této stránce důkladného prozkoumání, neboť během historického vývoje lze zaznamenat v některých jazycích dosti podstatné změny.

Pokud jde o plán futurální, lze očekávat, že se v něm budou vyskytovat podobné jevy jako v plánu préterita. U slovesa budu rozlišujeme jeho možnou obojvidovost tam, kde vystupuje jako tvar plnovýznamového slovesa, od vidového významu pomocného slovesa budu v opisném [290]futuru (v tomto smyslu také hovoří o možné obojvidovosti budu J. S. Maslov, kterého Ivančev cituje). U opisného futura budu vlastní vidový význam nemá, tvoří sémanticky nerozložitelný celek s významovým slovesem. Bylo by třeba podívat se, do jaké míry se v rovině futurální vyskytují slovesa s formálně vyjádřenou ingresívnosti a kde ingresívnost nevystupuje. Z ruštiny lze citovat řadu dokladů bez vyjádřené ingresívnosti:

Vot my sjadem drug protiv druga i budem pit’ čaj (Karpov); Sejčas vy uvidite, kakoj eto slavnyj ogurec. No skoro my desjatkami budem jest’ takije ogurcy i perestanem videt’ v nich prekrasnoje (týž).

Autor se zabývá otázkou vyjadřování ingresívnosti také v plánu historického vývoje (kapitola 3., 7. a závěr). Ukazuje, že v nejstarším období historického vývoje slovanských jazyků vystupují slovanské jazyky jako celek po této stránce velmi málo diferencovaný. Ingresívnost vyjadřují jednak prostředky formálními (fázové opisy, předpona po-, za-), jednak kontextem, stejně jako např. dnešní jazyky západoevropské. Kontextuální vyjadřování ingresívnosti podle Ivančeva lze hodnotit jako zbytek předvidového stavu. Během historického vývoje lze u slovanských jazyků směrem na východ pozorovat stále výraznější tlak vidového systému a ústup od kontextuální ingresívnosti. Zejména dobře lze tento jev pozorovat na vývoji pohybových sloves s po-, jimž autor věnuje značnou pozornost. Slovesa typu poiti, ponesti atd. postupně nahrazují neprefigovaná slovesa iti, nesti atp. tam, kde tato slovesa vystupovala s významem ingresívním. Skupina česko-slovensko-lužická a také slovinština se však v tomto případě odchýlila od společného vývoje ostatních slovanských jazyků, ztratila ingresívní význam předpony po- a ponechala si pouze tvary s po- s významem futurálním, shodným s významem futura typu budu nésti. Vývoj futurálního významu préz. půjdu, ponesu atd. spojuje autor na rozdíl např. od I. Němce[3] bezprostředně se ztrátou ingresívnosti, považuje ho za její přímý důsledek. Pokud pak jde o příčinu odchylného vývoje skupiny západoslovanských jazyků, autor soudí, že se zde projevil vliv jazyků sousedních, jež vidový systém nemají, především vliv němčiny. Čeština a ostatní uvedené jazyky dělají tak vlastně krok zpět směrem k předhistorickému stavu, stavu předvidovému. Čeština např. ztrácí ingresívní význam také u předpony za-.

Zdá se nám, že odkazem na možný německý vliv byl problém vývoje ingresívnosti značně zjednodušen. Je pravda, že čeština čistý ingresívní význam u žádné předpony nerozvinula; je však sporné, zda předpona po- nebo za- vůbec někdy tento význam v staré češtině měla (podobně např. v staroslověnštině nebo v staré ruštině). Fr. Trávníček uvádí u těchto předpon v staré češtině významy jiné, konkrétnější.[4] Z těchto významů se např. u za- vyvinul význam rezultativní, resp. jednorázový, jiné jazyky, např. ruština nebo bulharština, specializovaly za- s významem počínacím a význam jednorázový nebo rezultativní se vyvinul u předpon jiných, např. s- nebo vz-: zahrát, zazpívat, zařvat — rus. sygrat’, spet’, vzrevet’. Podobně nerozvinula čeština ve větší míře čistý význam finitní. Předpona do- tvoří většinou protějšek k roz- (se), tyto předpony čistý fázový význam zpravidla nemají. V ruštině vedle do-, jež svým významem většinou odpovídá českému do- a rovněž koresponduje s předponou raz- (sja), existuje s čistým finitním významem ot- jako protiklad k počínacímu po- nebo za-, resp. (zřídka) vz-. Finitní význam je značně rozvinut také v bulharštině, je však vyjadřován zpravidla předp. do- (vedle méně běžného ot-). Čeština si pomáhá při překladu z bulharštiny zpravidla opisy s přestat - přestávat, končit - skončit.

Prostředky k vyjádření finitního významu představují vlastně protějšek k prostředkům s významem ingresívním, neboť jsou to významy antonymní. Není náhodné, že situace v slovanských jazycích, pokud jde o finitivnost, odpovídá situaci, jež byla zjištěna u ingresívnosti. Čeština speciální morfologické prostředky pro vyjadřování finitivnosti rozvinula málo, spokojuje se převážně opisy. Ruština hojně rozvinula dokonavé tvary s ot-, ale netvoří vidové dvojice (do- sice ve vido[291]vých dvojicích vystupuje, ale to není zpravidla čistá finitivnost; viz k tomu H. Křížková, op. cit. v pozn. 2, s. 120); bulharština má vidové dvojice vybudovány téměř důsledně: doveja - dovjavam, dodoja - dodojavam, doizvarja - doizvarjavam, doizdoja - doizdojavam …; otbolja - otboljavam, otechtja - otechtjavam atd. Tento paralelismus ve vybudování prostředků pro vyjádření antonymních významů ingresívnosti — finitivnosti jistě není náhodný a bylo by třeba prozkoumat jejich vzájemné souvislosti. Vývoj ingresívnosti by se nám potom jevil patrně v poněkud jiném světle. Kromě toho jsou ingresívnost a finitivnost jen dílčí jevy vzhledem k celkovému souboru různých způsobů slovesného děje (Aktionsarten).

Čeština zde může působit dojmem jazyka značně konzervativního, má však inovace zase jinde, kde naopak ruština nebo bulharština zachovávají stav starší, resp. opustily počáteční nastoupenou cestu. Viz např. náchylnost češtiny k vyjadřování opakovaného děje speciálními morfologickými prostředky — vývoj frekventativ u sloves nedokonavých (prostých i odvozených), rovněž možnost užít pro vyjádření opakovaného děje sloves typu nachodit se, jež v jiných slovanských jazycích, např. v ruštině, mohou vystupovat jen s významem velké míry děje, nikoli děje opakovaného: Tam jsem se něco nachodil — rus. mnogo raz mne prišlos’ tuda chodit’, mnogo raz ja tuda chodil. Soudíme tedy, že je třeba zkoumat vývoj ingresívnosti nikoli izolovaně, nýbrž v systémových vztazích. Ukáže se potom, že sice v jednom případě vykazuje určitý jazyk rysy archaické, ale v jiném velmi pokročilé. Je konečně otázka, do jaké míry mohla němčina ovlivňovat vývoj celkového systému vidového v češtině, popříp. v jiných jazycích. Soudíme, že tomu tak nebylo. Pokud jde o předpokládanou ztrátu ingresívnosti u sloves typu poiti, soudíme, že je to důsledek vývoje futurálního významu imperfektního u půjdu.[5]

Čeština vybudovala vidový systém stejně jako ostatní slovanské jazyky, závaznost kategorie vidu pro češtinu platí stejně důsledně jako jinde, tj. mluvčí je pod tlakem systému nucen volit jeden z možných dvou vidů. Obojvidovost není narušením vidového systému, je to vlastně homonymie formy, nikoli obsahu, neboť v určitém kontextu vystupuje zpravidla vždy jeden význam, a různé slovanské jazyky v různé míře slovesa obojvidová uchovávají, značný počet jich má např. srbocharvátština. Za obojvidová lze považovat slovesa, u nichž týž lexikální obsah může být pochopen dvojím způsobem, tj. komplexně i nekomplexně. Sem patří např. darovat, věnovat atd. Slovesa pohybová mají některé zvláštnosti, které je sbližují se slovesy typu darovat. Nejvíce se zdá vystupovat obojvidovost u slovesa jít a některých dalších sloves nepřechodných, např. jet, běžet, letět. Avšak na rozdíl od sloves typu darovat nenastává u nich zkomplexnění lexikálního významu celého, tj. druhu pohybu v jednom směru, — tento význam nelze vlastně perfektivizovat —, nýbrž lze pozorovat rozštěpení významu. Je to jev podobný bulharskému ida, jež vystupuje buď jako dokonavé s význam „odejít“, nebo nedokonavé s významem „jít“, „přicházet“. Ingresívní význam v češtině v těchto případech nevystupuje, podobně jako je tomu někdy v ruštině u sloves s po-, u nichž také může do popředí vystoupit např. význam rezultativní nebo jiný: Kde je X? — Šel domů, jel do Prahy (= odešel, odejel). U sloves přechodných takovéto rozštěpení významu zpravidla nenastává, v podobném kontextu dáváme přednost slovesu prefigovanému nebo jinému způsobu vyjádření.[6] Podobně se nám jeví jako obojvidé i tvary půjdu, pojedu atd. Opisné futurum s budu v tomto významu nevystupuje.

Naše poznámky nechtějí nikterak snížit význam Ivančevovy práce. Mohou svědčit spíše o tom, že je to práce podnětná, sahající do oblasti dosud málo prozkoumané a nutící k zamyšlení nad otázkami, jež dosud zůstávaly převážně stranou zájmu slavistů. Přes některé dílčí nedostatky je Ivančevova monografie jako celek práce zdařilá, přináší mnoho cenných i detailních pozorování a bohatý materiál. Ukazuje zároveň, že je třeba v tomto směru v bádání pokračovat, neboť se zde otevírají nové možnosti k skutečně důkladnému poznání slovanských jazyků.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 4, s. 286-291

Předchozí Milan Romportl: K analýze zvukového systému ruštiny

Následující Zdeněk Tyl, Milena Tylová: Česká jazykověda v roce 1961