K lexikografické problematice v Česko-maďarském slovníku

Alfons Welter

[Kronika]

(pdf)

К лексикографической проблематике чешско-венгерского словаря / Problèmes de lexicographie du dictionnaire tchèco-hongrois

Jako spolupracovník na Česko-maďarském slovníku (ČMS) chtěl bych se několika poznámkami vrátit k jeho recenzi, kterou napsal Vl. Šmilauer v SaS 22, 1961, 216—219.

Nejde mi o polemiku. Kritika slovníku byla až nezaslouženě příznivá. Některé recenzentovy připomínky se však dotýkají závažných otázek lexikografických, a proto by si zasloužily diskuse před širším fórem. Lexikografická teorie je dosud tak málo propracovaná, že je třeba vítat každou příležitost ke krůčku vpřed. Stojíme před dalšími úkoly na tomto úseku, které bychom chtěli vyřešit lépe, poučeni zkušenostmi a odezvami kladnými i zápornými.

1. Vážné pozornosti si zasluhuje námitka přeplnění hesláře slovesnými jmény podstatnými a přídavnými, většinou stejně, mechanicky tvořenými ze slovesa v obou jazycích. Recenzent uvádí jako příklad dvě řady: kousací harapó, rágó, kousání harapás, rágás, kousati harap, rág; chrlení ontás, árasztás, szórás, hányás, okádás, chrlící ontó, árasztó, szóró, hányó, okádó, chrlič ontó, árasztó, szóró, hányó, okádó, chrliti ont, áraszt, szór, hány, okád. Toto řešení není nahodilé. Přišli s ním už maďarští spolupracovníci v původním rukopise. Považovali je zřejmě za účelné z hlediska maďarského uživatele slovníku. Nebylo ovšem provedeno důsledně, přesněji řečeno, bylo ho užito jen u sloves a jejich odvozenin důležitých a frekventovaných. Pokud šlo např. o substantiva deverbativa typu na -ost, vyslovil se proti takové nedůslednosti a neúplnosti hesláře K. Horálek na svém lexikografickém semináři; přesto tato slova nebyla doplněna, aby se počet hesel ještě nezvýšil.

Pro uvádění podobných odvozenin mluví tři závažné okolnosti: a) Deverbativa se leckdy tvoří v jednom nebo i v obou jazycích ne zcela pravidelně. b) Potenciálně možné odvozeniny v jednom nebo druhém jazyce často vůbec neexistují nebo se mohou svým skutečným významem odchylovat od předpokládaného významu. c) Uvedení odvozené podoby může být odůvodněno zvláštností lexikální, gramatickou, stylistickou nebo pravopisnou (proti základnímu slovesu), a hlavně samostatnou frazeologií. Tento poslední případ je dán právě u druhé řady recenzentem uváděné. Pod heslem chrlení je zařazen lékařský termín chrlení krve a pod heslem chrlič stavitelský termín chrlič vody. Tyto dva (jistě důležité) odborné výrazy by jinak nebylo možno do slovníku zařadit (pod hesla krev a voda by se sotva hodily). Navíc je heslo chrlič diferencováno ještě i gramaticky. Pod první významovou skupinou je registrován (prvotný) význam životný (bez přechýlené ženské podoby jako neobvyklé) a pod druhou (druhotný, přenesený) význam neživotný, pokaždé s příslušnou gramatickou indikací (paradigmatem).

Pokud jde o první řadu příkladů, kterou recenzent uvádí (kousací atd.), zdálo by se na první pohled, že je skutečně zbytečná. Ale přece tomu tak není. Tvar kousací není na stejné rovině jako tvar chrlící. Zpřídavnělý přechodník přítomný slovesa kousati (kousající) je jakožto zbytečný vynechán, ale tvar na -cí (srov. plnicí, visací) je uveden, neboť maďarský uživatel nemusí jej bezpečně poznat (srov. např. čekací - čekati, ale hrací - hráti, visací - viseti, pletací - plésti, žací - žíti ap.).

Další příklady: (zvláštnosti slovotvorné, hláskové v čest.) od hádati je hádač (-ka) i hadač (-ka) i hádal (-ka) a ještě hádačka (jako hádka); (zvláštnosti hláskoslovné v češtině, slovotvorné v maďarštině) hasiti, maď. olt, ale hasič, maď. tűzoltó; (zvláštnosti hláskoslovné v češtině a sémanticko-lexikální v maďarštině) hoditi, maď. dob, hajít, vet; hození, maď. jen dobás, hajítás, protože maďarský utvořitelný tvar vetés má jiný význam („setí, setba“) a vyskytuje se v původním významu jen ve složeninách (např. gerelyvetés „hod oštěpem“), což zase Nemaďaru nemusí být známo; (zvláštnosti lexikální v maďarštině) kráčeti, maď. lép, lépeget, megy; kráčení, maď. lépés, lépkedés, haladás; utvořitelný tvar lépegetés je neobvyklý, tvar menés je řídký, a megyés je zhola nemožné; (zvláštnost hláskoslovná v češtině a lexikální v maďarštině) krásti, maď. lop; kradení lopás, tolvajlás (tento druhý výraz neexistuje jako sloveso); (zvláštnost slovotvorná a sémantická v češtině) kupiti, maď. halmoz; kupení, maď. halmozás; (zvláštnost slovotvorná v maďarštině) uřeknouti se // uříci se, maď. megbotlik a nyelve, ale uřeknutí, maď. nyelvbotlás; (zvláštnost gramatická v maďarštině) sjednati něco, maď. megköt valamit, megállapodik valamiben, ale sjednaný, maď. jen megkötött (megállapodott má podstatně jiný význam).

[319]Bylo také třeba uvádět a popř. odlišovat tvary typu řadění - řazení, sedění - sezení, stejně jako typ sílicí, maď. erősitő (např. lék), a sílící, maď. erősödő (např. přátelství).

Domnívám se proto, že podobná odvozená hesla mají své místo v slovníku, je-li dán některý ze shora uvedených důvodů.

2. Složitější je další problém v recenzi nadhozený, tj. problém překladu pořekadel a přísloví. Přesahuje vlastně lingvistický rámec lexikografie a dotýká se i teorie literatury (literárního překladu), folklóru,[1] srovnávací jazykovědy, popř. vztahu mezi myšlením a jazykem.[2] Nelze jej zde vyčerpat, proto jej pouze osvětlím z několika aspektů.

Recenzent by dával přednost překladu doslovnému, eventuálně s výkladem, místo aby se usilovalo o vyjádření podobnými prostředky jazyka druhého. Těmi se totiž může význam posunout. Přetlumočení analogickými prostředky charakteristickými pro druhý jazyk, které vyjadřují v podstatě touž myšlenku, doporučuje recenzent pro beletristický překlad.

Lze hned předem uvést, že problém se nikterak neomezuje jen na pořekadla a přísloví, nýbrž týká se stejně také překladu rčení, obratů (idiomů) a přenesených významů vůbec, tedy celé idiomatické frazeologie. Nikdo nebude přece očekávat, že např. české rčení teče mu do bot najde v slovníku přeloženo doslovně a popř. s výkladem. Bude naopak plným právem předpokládat, že je najde přeloženo výrazem druhého jazyka, pokud možno rovněž idiomatickým, téhož smyslu a téže stylistické vrstvy (maď. szorul a kapcája). Nevidím v tom směru rozdíl mezi rčeními na straně jedné a pořekadly na straně druhé.

Stručně a schematicky možno pořekadla a přísloví (i rčení) rozdělit do tří skupin:

a) taková, kterým v druhém jazyce víceméně odpovídá kalk, např. (ve vztahu k maďarštině) přísloví tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne — addig megy a korsó a kúthoz, míg el nem törik; rčení vzít nohy na ramena — nyakába szedi a lábát;

b) taková, která lze s větší či menší aproximativností vyjádřit analogickými, byť jinak konstruovanými prostředky druhého jazyka, např. ranní ptáče dál doskáče — ki korán kel, aranyat lel; nebo foukat někomu do kaše — más dolgába üti az orrát;

c) taková, kterým v druhém jazyce nic neodpovídá, protože pro stejnou myšlenku nevznikl tam obrazný výraz, např. odříkaného chleba největší kus, nebo kápnout božskou.

Jiným dělidlem, které přichází v úvahu pro naše zkoumání, je srozumitelnost výrazu pro toho, kdo ovládá sice základní slovní zásobu jazyka, nikoli však jeho idiomatiku. Z tohoto hlediska jsou pořekadla, přísloví a rčení,

α) která jsou hned nebo bez obtíží srozumitelná, např. mluviti stříbro, mlčeti zlato nebo nemá na růžích ustláno;

ß) u kterých k postižení smyslu nestačí pouhá znalost významu jednotlivých lexikálních prvků, z nichž jsou složena, např.:

pozdě bycha honit; komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí; co tam, to tam, o to si hlavu nelam; nepozdravil u vrbiček apod.

Obě řady [a), b), c) — α), ß)] se vzájemně prolínají. Normálními lexikografickými prostředky neřešitelné jsou jedině případy střetnutí skupin c) a ß).

Jak by to nyní vypadalo při aplikaci požadavku doslovného překladu? U skupiny α) by to zřejmě nečinilo potíže. Překladu by bylo rozumět jak doslovně, tak zřejmě i přeneseně. Výklad by byl zbytečný. Bylo by to ovšem užitečné jen pro takového uživatele slovníku, kterému stačí, když textu pasívně porozumí. Ten by však výraz v slovníku vůbec nepotřeboval, protože se slovníkem v ruce, popř. i bez slovníku dovede si jej vyložit sám. Tomu však, kdo chce s textem aktivně manipulovat (např. překladateli), vůbec není pomoženo. Zůstává na něm, aby si pracně našel stylisticky použitelný ekvivalent v druhém jazyce. Není-li takového ekvivalentu [skupina c)], bude uživatel slovníku povděčen aspoň za aproximativní výraz, a teprve tehdy, když ani takového není, musil by se vzdát přetlumočení analogickým stylistickým prostředkem.

[320]U skupiny ß) byl by doslovný překlad ve většině případů pro uživatele slovníku právě tak nesrozumitelný, ba ještě mnohem bizarnější než originální znění. Vezměme např. doslovné české překlady maďarských přísloví a rčení: eb ura a fakó „pánem psa plavák“, faképnél hagy „nechat u dřevěného obrazu“ nebo „u dřevěné sochy“, hálni jár bele a lélek „chodí do něho spát duše“, legény a gáton „mládenec na hrázi“. Takový překlad si ovšem uživatel slovníku dokáže pořídit i sám. Zde by výklad nebyl neužitečný a je dokonce nutný v případech skupiny c). Jinak však bude uživatel ve slovníku hledat vhodný český ekvivalent; ten mu poví smysl výrazu možná lépe než těžkopádný výklad.

Přicházím proto k závěru, že mimo případy náležející do skupiny c) a zároveň i ß), které jsou asi v každém jazyce nepříliš početné, doporučuje se v slovníku pořekadla, přísloví a rčení (idiomatickou frazeologii) přetlumočit vhodnými analogickými stylistickými prostředky druhého jazyka. Takový postup byl zachován i při redakci ČMS. Bylo by pak neúsporné připojovat ještě překlad doslovný, popř. i výklad — kromě případů zvláštních. Také v nečetných případech, které náležejí zároveň do skupiny c) i ß), je uveden jen výklad, pokud možno takový, aby mohl z nouze nahrazovat i idiomatickou frázi v kontextu.

Slovo a slovesnost, ročník 23 (1962), číslo 4, s. 318-320

Předchozí Zdeněk Tyl, Milena Tylová: Česká jazykověda v roce 1961

Následující pn (= Pavel Novák): Otázky jazyka na filosofickém sjezdu