K prostému instrumentálu v češtině

Pavel Trost

[Články]

(pdf)

О простом творительном в чешском языке / L’instrumental simple en tchèque

Prostý instrumentál není v současné spisovné češtině zatlačen, nýbrž má značný rozsah užívání. Podle mluvnice Havránkovy-Jedličkovy:[1] instrumentál 1. vyjadřuje jako příslovečné určení vedle místa a řidčeji času (lesem, dnem i nocí) často prostředek nebo prostředníka a původce slovesného děje (svítí žárovkou, byl smeten vichřicí, město bylo zničeno nepřítelem); 2. řidčeji bývá předmětem, zvláště po slovesech pohybu (házel nohama, třásl stromem); má stejné významy u přídavných i podstatných jmen dějového významu (vinen neúspěchem, opera složená B. Smetanou, pohyb rukou); 3. bývá jmenným přísudkem při stá/va/ti se a bý/va/ti, při bý/va/ti jen tehdy, jde-li o přechodný stav (byl dobrým vojákem); bývá doplňkem (byl zvolen předsedou, nazývali ho Otcem vlasti).

Tyto druhy mají různý rozsah užívání. Rozsahem převažuje instrumentál příslovečný. Ale kde je hranice mezi instrumentálem příslovečným a předmětovým? Snad lze říci, že předmětový je instrumentál, který vylučuje u předmětového slovesa akuzativ nebo genitiv. (Není však zcela jasné, co je předmětové sloveso.) Pak se také instrumentál u pasíva jeví jako instrumentál předmětový. Je jisté, že instrumentál může stát v pasívu u všech sloves. Proti tomu mimo pasívní vazbu je „předmětový instrumentál“ vázán na neveliký okruh sloves (a u některých z nich lze instrumentál nahradit akuzativem). „Příslovečný instrumentál“ není jen vázán na neveliký okruh sloves, ale zahrnuje mnoho lexikalizací. Např. se říká umřít hladem (nebo hlady), ale umřít na souchotiny, na zápal atd.

Zběžné srovnání mezi starou češtinou[2] a spisovnou češtinou dnešní ukazuje, že prostý instrumentál měl jen poněkud širší rozsah užívání, odpadl tzv. instrumentál srovnání (nebo byl lexikalizován), ale nabyl na rozsahu instrumentál predikativní. Snad lze jazykový vývoj spatřit v tom, že prostý instrumentál je v současném spisovném jazyce soustředěn k významu „faktorovému“. Sotva [25]lze říci, že stav v dnešním spisovném jazyce znamená úpadek prostého instrumentálu proti češtině staré.

O skutečném úpadku lze však mluvit v mluvě lidové. Je to úpadek v tom smyslu, že jako v některých jiných slovanských jazycích byl prostý instrumentál zčásti vytlačen instrumentálem s předložkou s, zejm. ve výrazu faktorovém i předmětném, sekat se sekerou, třást se stromem, nikoli ve vyjádření agens u pasíva, zde bývá zprav. vazba s od vod. Jak známo, byl tento proces nahrazování instrumentálu prostého předložkovým proveden důsledně v lužické srbštině a v slovinštině. Nemůže-li mezi týmž jevem v lužičtině a v slovinštině být přímý genetický vztah, může tu být přece souvislost nepřímá, navozená vlivem němčiny na oba jazyky.[3] Nemáme dosud spolehlivý přehled o tom, jak daleko dospěl úpadek prostého instrumentálu v obecné češtině; je však nepochybné, že tu proběhl. Restituci prostého instrumentálu v různých jeho funkcích v jazyce spisovném, zčásti i mluveném prosadilo patrně úsilí gramatiků; v době obrozenské jsou časté hyperkorektní instrumentály prosté.[4]

Pokud je znám stav v dialektech, byl prostý instrumentál v některých z nich velmi omezen, v jiných nikoli. Značně převládl předložkový instrumentál místy v nářečí lašském.[5] Je doložen i z dialektické oblasti severovýchodočeské a z Kladska,[6] odkud Kubín uvádí tyto příklady: panímáma s voknem kouká, šla s večerem do města, lůžko s bílým mechem vystlaný, dal mu z holej, proti uďál se mysliucem, vjetrem uleťal. Z oblasti severovýchodočeské je však znám zároveň jev právě opačný — spisovnému instrumentálu s předložkou s odpovídá instrumentál bezpředložkový. Jde o typ Mařenka šla krávou (= s krávou), chleba máslem (= s máslem). M. Wajs dokládá tento typ z Podještědí.[7] Podle něho se předložka s při instrumentále často vynechává, ale vkládá také na místo „nenáležité“, tedy Mařenka šla krávou a jel s vlakem; v severním cípu kraje je bezpředložkový výraz běžný a často jediný (neříká se vůbec Mařenka šla s krávou), kdežto k jihu přibývá typu s předložkou. Několik Wajsových dokladů: ďeti choďej jahodama ke mně, Baruškou sem uš nemluvila půldruhího roku, nebo šla dobitkem? Miluškou tam mám přijít, proti sebjehnete s takovou stráňkou dolů.[8]

[26]Je otázka, co se podle popisu tak nedostatečného dá soudit o povaze a vzniku tohoto jevu. Předem lze vyloučit, že by šlo o archaismus. Už proto, že sociativní instrumentál bez předložky s není doložen ani v staré češtině, ani v jiných slovanských jazycích.[9] A sociativní výraz bez předložky koexistuje v daném dialektu s faktorovým výrazem předložkovým. Je velmi pravděpodobné, že oba jevy mezi sebou souvisejí, a to patrně tak, že sociativní výraz bez sociativní předložky je důsledkem rozšíření sociativní předložky na výrazy faktorové. Jde patrně o opětné rozlišení toho, co přestávalo být rozlišeno. Změnila se jen forma rozlišení: formální příznak byl vyměněn. Ale oba protichůdné a mezi sebou spjaté procesy nebyly asi provedeny důsledně. Zejména se nezdá podle dosavadního materiálu, že sociativní výraz bez předložky by byl někde obecný:

 

R é s u m é

ZUM BLOSSEN INSTRUMENTAL IM TSCHECHISCHEN

In der gegenwärtigen tschechischen Schriftsprache ist der blosse Instrumental keineswegs zurückgedrängt, sondern hat ein ziemlich weites Anwendungsfeld. Dagegen war in der Volkssprache der blosse Instrumental (beim Faktorausdruck) tatsächlich zurückgedrängt worden, an seine Stelle trat die Verbindung des Instrumentals mit der Präposition s. Derselbe Ersatz ist sowohl im Sorbischen als auch im Slowenischen zu Ende geführt worden, wahrscheinlich unter deutschem Einfluss. Wenn im nordostböhmischen Dialektgebiet neben Ausdehnung von s beim Instrumental (beim Faktorausdruck) Wegfall von s beim Instrumental (beim Soziativausdruck) vorkommt, so ist diese Erscheinung wahrscheinlich als Folge von jener zu erklären. Die frühere Unterscheidung von Soziativausdruck und Faktorausdruck hat dann nur eine andere Form angenommen.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 24-26

Předchozí Vladimír Skalička: Evokace jako problém jazyka a literatury

Následující František Kopečný: Já myslel — tys myslel