Významný pramen historické lexikologie

Emanuel Michálek, Igor Němec

[Rozhledy]

(pdf)

Важный источник исторической лексикологии / Une source importante de lexicologie historique

Za základní pramen historického studia jazyků se právem považuje jejich společné východisko („prajazyk“) a prakticky písemné památky jemu časově nejbližší. Jak zdůrazňuje ve svých pracích akad. B. Havránek,[1] při studiu vývoje slovanských jazyků jsou tímto základním pramenem památky jazyka staroslověnského, staroruského a staročeského. Jde-li pak speciálně o studium vývoje lexikálního, má zde zvláštní postavení právě spisovný jazyk český, který „je třetí co do stáří mezi spisovnými jazyky slovanskými“ a „poskytuje již délkou svého vývoje i bohatstvím literárních i jazykových památek … dobré východisko ke zkoumání obecné zákonitosti vývoje spisovných jazyků vůbec“:[2] prvořadý význam staré češtiny jakožto pramene pro studium lexikálního vývoje slovanských jazyků je dán totiž nejen tím, že stará čeština má již v 14. stol. množství památek bohatého tematického rejstříku (náboženské i světské skladby epické, lyrické, dramatické, satirické, didaktické a spisy nábožensky vzdělávací, historické, právní, cestopisné, zábavné, bible, slovníky, rostlináře, cisiojany aj.), ale také tím, že lexikální materiál podstatné většiny stč. jazykových památek (do r. 1500) je dnes již soustředěn, vyexcerpován, roztříděn a připraven k dispozici vědě: z iniciativy a za účinné podpory akad. B. Havránka vyrostlo v Ústavu pro jazyk český ČSAV pod vedením akad. Fr. Ryšánka a Z. Tyla oddělení pro studium vývoje jazyka, kde jsou shromážděny všechny edice stč. památek, fotokopie podstatné většiny památek nevydaných a lístková excerpce příslušného lexikálního materiálu, jejíž počet — nepočítaje v to excerpta Gebauerova, Zubatého a Hujerova — dosáhl již půldruhého miliónu lístků. Kromě toho má oddělení k dispozici na 400 dílčích slovníků k jednotlivým stč. památkám, vypracovaných ve formě státních prací ještě žáky E. Smetánky. Na této materiálové základně se nyní zpracovává nový staročeský slovník tak, aby chronologickým řazením dokladů v každém významovém odstavci zachytil vznikání a zanikání stč. slov, jejich významů, frazeologismů, vazeb aj., tj. aby co nejplněji postihl nejstarší historickou etapu vývoje české slovní zásoby (do r. 1500).[3]

Slovní bohatství všeho dosud vyexcerpovaného a roztříděného stč. lexikálního materiálu lze si představit na pozadí Staročeského slovníku Gebauerova: na jeho tisíc heslových slov připadá v dnešním úplnějším stč. materiále zhruba 1 100 až 1 200 slov, tj. máme zde doloženo přinejmenším o 15 % staročeských slov více, než znal J. Gebauer. Ovšem ještě větší náskok, než v počtu slov, je tu v počtu doložených slovních významů. U většiny stč. slov v dnešním materiále totiž nacházíme významy u Gebauera ještě nedoložené, nezřídka jsou to právě významy vývojově základní. Tak např. stč. slovo chyba zná Gebauer ve významu ‚pochybnost‘ (1), ‚mimo, kromě‘ (2) a jako příjmení (3), kdežto nový stč. materiál je dokládá i jako nomen actionis od slovesa chybiti (sě) čeho ‚minouti se čeho‘ (tedy ‚minutí‘, např. daleka jest tato chyba od cíle KorMan 18a) a jasně ukazuje, že je odtud třeba vyvozovat nejen rčení chyba lávky, ale i předložkovou platnost ‚mimo‘ (2) i význam ‚pochybnost‘ (1), doložený napořád v záporném kontextu (bez chyby ‚bez pochyby, nepochybně, jistě‘ < ‚bez omylu, bez chyby, bez minutí cíle‘ apod.), viz I. Němec, LF 84, 1961, 24—28. Již z tohoto příkladu je patrno, jaký význam má bohatý stč. materiál pro etymologii. To, co etymologové jen předpokládají, náš stč. materiál nezřídka přímo dokládá. Tak jsou zde doloženy formy jako pramýk, řemýk (< *pramy, *remy), na které etymologové dosud jen usuzovali podle příslušných podob nářečních nebo jinoslovanských a podle stč. podoby kamýk. Neujasněný dosud poměr mezi slovanským poslě ‚potom‘ a jeho synonymy poslědь, poslěž(d)e osvětluje stč. materiál, v němž se tvar kratší (poslé) jasně jeví jako nastupující varianta tvaru delšího [56](posléze), který se zánikem prvního stupně (posled) pozbyl komparativního charakteru, a tím i jeho formálního příznaku, zakončení (viz I. Němec, LF 85, 1962, 331). Na takových případech se právě stč. lexikální materiál osvědčuje jako neocenitelný pramen etymologického bádání v celoslovanském měřítku, neboť díky svému bohatství umožňuje skutečně minuciosně sledovat varianty a vůbec osudy slovanského slova, jak procházelo stoletími.

Ovšem bohatství nynějšího stč. lexikálního materiálu neumožňuje pouze hlubší výklady jednotlivých slov a přesnější interpretaci lexikálních jednotek zaniklých,[4] ale i přímo vybízí k postižení závažných principů historické lexikologie svými řadami slov s paralelním vývojem. Tak průkazně dokládá např. vznik nových bezpředponových sloves tzv. vidovou dekompozicí, deprefixací (haniti z pohaniti, pósobiti ze zpósobiti, tropiti ze stropiti aj. v souvislosti se zánikem starých imperfektiv předponových poháněti, zpósobovati, stropovati apod.) nebo vznik nových významů v záporném kontextu (viz již cit. chyba, dále otaz ‚svolení‘ ← bez otaza ‚bez dovolení, svévolně < bez ptaní, bez zeptání‘ aj.).[5] Ukazuje se tu zvláště, že je třeba v historických výkladech lexikálních více přihlížet k typickým kontextům, v nichž se dané slovo vyskytuje (např. na zmíněné změně posléze > poslé měl nepochybně podíl běžný výskyt v opozici prvé - poslé/ze, dřéve - poslé/ze), a že mnohé lexikální změny přímo souvisejí se změnami kmenoslovnými (jako např. zánik úsloví vzieti vieru ‚uvěřiti‘, vzieti rozum ‚porozuměti‘, vzieti slepotu ‚oslepnouti‘ apod. souvisí s celkovým úpadkem stč. kategorie ingresívnosti) a se změnami v gramatické stavbě vůbec.[6]

Přínos stč. lexikálního materiálu k rozvoji historického tvoření slov se ovšem výrazně projeví, až budeme mít vypracován stč. retrográdní slovník. Ale již tolik lze zatím říci, že na základě tohoto materiálu bude možno podstatně doplnit tradiční výklady a někde je i revidovat (např. tradiční předpoklad psl. *lagy, lagъve, *raky/*orky, -kъve aj. nemá zde opory, neboť slova láhev, rakev aj. jeví se tu bezpečně jako pozdní nova utvořená na základně starších „deminutiv“ láhvicě, rakvicě …).

V neposlední řadě stč. lexikální materiál — tak jak jej dnes máme k dispozici — představuje mimořádnou hodnotu pro studium naší kulturní minulosti a širokou oblast pro rozvinutí spolupráce jejích znalců s jazykovědci. Bylo by jistě škoda nevyvodit náležité závěry z takových faktů, jako že zde máme doloženu nomenklaturu kulturních předmětů a pojmů, které dnes vůbec neznáme, a naopak že dnes běžné pojmy (jako např. rodiče nebo rakev) v starší stč. dokladové vrstvě ještě nemají vlastního pojmenování, nebo že — na rozdíl od dnešního stavu — celé sémanticky vyhraněné okruhy stč. slov jsou cizího původu (jako např. výrazy posměchu, výsměchu kajkl, kunštovánie, žert, špíleti, pošpíleti, špotovati, váleti smiech kým aj., ovšem vedle odvozenin domácího slovesa smáti sě). Stč. lexikální materiál nelze pominout zvláště při studiu takových starožitností, jako je např. vrubovka (rabuše): zatímco v naší etnografii se soudí, že vrubovka byla u nás známa od 16. stol., bezpečně je doložena jazykovými památkami staročeskými a její stč. název (vrub) najdeme i mezi glosami z 13. stol. (viz I. Němec, Český lid 49, 1962, s. 187).

Všechny naznačené hodnoty bohatého stč. lexikálního materiálu bude možno vytěžit v nejširším měřítku, až vyjde připravovaný staročeský slovník v náležitém rozsahu. Jest si jen přáti, aby tato materiálová báze pro studium lexikálního vývoje našeho jazyka byla vybudována pokud možno brzy. Platí zde zvláště slova akad. B. Havránka: „Chceme-li skutečně postihnout vývoj jazyka v jeho plnosti, nezbývá nám nic jiného, než si tuto konkrétní materiálovou bázi opatřit.“[7] Tato nezbytnost se ovšem pociťuje v oblasti celé slovanské jazykovědy: zpracovávání historických slov[57]níků zde patří k nejnaléhavějším aktuálním úkolům. Vyšly již dva svazky slovníku staropolského, daleko pokročily přípravy k vydávání slovníku staroruského, v počátečním stadiu jsou práce na historickém slovníku bulharském a vydání prvního úseku slovníku staročeského (od písmene N) je otázkou nejbližších let. Aby to bylo vydání úspěšné, má staročeský slovník plné předpoklady v dobře připraveném lexikálním materiálu, v zapracovaném autorském a redakčním kolektivu, v dobrém příkladu vydávaného již slovníku staropolského a staroslověnského, jakož i v možnostech spolupráce mezi pracovníky různých lexikografických pracoven, zvláště mezi zpracovávateli historických slovníků různých jazyků slovanských. Soudobé uspořádání stč. lexikálního materiálu již skutečně umožňuje rozvinout takovou spolupráci ve prospěch rozvoje slovanské historické lexikologie.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 55-57

Předchozí Milan Jelínek: K poměru mezi hovorovou češtinou a spisovným jazykem

Následující Jan Průcha: K hodnocení Tomsovy kodifikace spisovné češtiny