Rumunské příspěvky k otázkám stylistiky

Jiřina Smrčková

[Kronika]

(pdf)

Румынские работы по вопросам стилистики / Contributions de savants roumains au problèmes du style

Stav a výsledky stylistického bádání v Rumunsku nejsou u nás příliš známy; i když ve srovnání se stavem naší stylistiky jsou tyto výsledky v mnohém směru skromnější, především v oblasti teorie, zaslouží si přece jisté pozornosti. Zájem o stylistické zkoumání rumunštiny je možno sledovat již od konce 18. stol., avšak rumunské práce týkající se stylistiky vznikají až v době mezi dvěma světovými válkami; patří sem především studie Ov. Densusiana Evoluţia estetică a limbii romîne („Estetický vývoj rumunštiny“, Bukurešť 1937) i Aspecte ale vorbirii populare („O lidové mluvě“, tamtéž 1929), obojí vydané jako litografované universitní přednášky. Stylistika ve vlastním slova smyslu počíná v Rumunsku vyjitím knihy I. Iordana Stilistica limbii romîne (Bukurešť 1944), v níž autor zkoumá především současný hovorový styl; k jazyku uměleckých děl sice přihlíží dosti často, ale spíše jen pro dosvědčení stylových tendencí v hovorové rumunštině. Kniha je založena na známém Ballyho rozlišení stylistiky lingvistické a estetické, ale překonává je směrem blízkým pojetí L. Spitzera. Přes jistou poplatnost době, v níž byla napsána, zůstává stále prací základní.[1] Akad. I. Iordan také první z rumunských lingvistů promyslil dnešní pojetí spisovného jazyka a jazykových stylů (jeho příspěvky k této problematice vycházejí od r. 1954).[2] T. Vianu, další představitel stylistického zkoumání, vychází z pozic estetické stylistiky, jak je zřejmé už na jeho knize z r. 1942 Arta prozatorilor romîni; bylo by třeba diskutovat o jeho pojetí vztahu mezi ob[78]sahem a formou uměleckého díla, jak je vyjádřil např. v úvodní části knihy Probleme de stil şi artă literară (Bukurešť 1955, s. 6: „Forma slovesného díla je sám jeho obsah zachycený v tom, co má nejosobitějšího.“) i v dalších studiích, avšak zde nemůže jít o rozbor těchto prací, nýbrž jen o upozornění na ně. Z kolektivních děl uveďme především dva svazky Contribuţii la istoria limbii romîne literare in secolul al XIX-lea („Příspěvky k dějinám spisovné rumunštiny 19. stol.“, I. 1956, II. 1958) a sborník De la Varlaam la Sadoveanu („Od Varlaama k Sadoveanovi“, 1958), věnovaný rozboru jazyka nejen autorů současných, ale i starších období, počínajíc 17. stol. Jazykově stylistické studie jsou dále uveřejňovány v odborných časopisech a sbornících; obvykle jsou věnovány některému význačnému literárnímu zjevu, některé se však pokoušejí i o řešení otázek obecnějších, např. o zkoumání jazyka jistého vývojového období nebo o zkoumání jiných jazykových stylů, nejen stylu uměleckých děl.

Mezi tyto práce patří také nedávno vyšlá kniha studií o aktuálních otázkách spisovného jazyka od B. Cazaca;[3] autor, profesor bukurešťské university, je znám jednak příspěvky k otázkám spisovné rumunštiny[4] i svými rozbory stylistickými — ty v knize do značné míry shrnuje — a jednak studiemi dialektologickými. Kniha je rozdělena do dvou částí; obsah první části je teoretického charakteru. Teoretický dosah má především stať věnovaná zkoumání jazyka a stylu spisovatelů (27—44); autor v ní reaguje na současnou diskusi o této problematice[5] a zastává přitom stanovisko shodné s názorem převážné většiny rumunských lingvistů, že totiž stylistické zkoumání je možno do jazykovědy včlenit bez výhrad: studium jazyka nelze omezovat jen na sledování jevů spjatých s funkcí dorozumívací, ale je třeba si všímat také toho, jak pomocí jazykových prostředků vzniká estetická hodnota uměleckého díla (autor zahrnuje estetičnost do expresivity). Zaměření na účinnost bývá v uměleckém sdělení daleko vyšší než při běžné výpovědi, avšak v podstatě v každém jazykovém projevu existuje záměrná snaha působit na adresáta; z tohoto hlediska spočívá tedy rozdíl mezi sdělením uměleckým a neuměleckým jen ve stupni této záměrnosti. Soulad mezi funkcí sdělovací a funkcí estetickou existuje tedy nejen ve stylu uměleckém, ale i v ostatních jazykových stylech, avšak v různém stupni. Zvláštnosti uměleckého díla vystihneme srovnáním individuálního systému vyjadřování spisovatele s jazykovými a stylovými normami dané doby; zkoumáme-li naproti tomu vývoj spisovného jazyka, klademe důraz na to, co je zkoumaným slovesným dílům společné. Jde tu tedy o vztah mezi systémem závazných norem (jazyk je zde kolektivní kategorií, „institucí“)[6] a mezi individuálním způsobem vyjadřování, jehož předpokladem je možnost výběru mezi vyjadřovacími prostředky; při zkoumání prvního aspektu jde o dějiny jazyka, při zkoumání druhého jde o stylistiku. — Úvodem ke konkrétnímu jazykově stylistickému rozboru je další stať (45—51), v níž autor na rozboru jedné ze Sadoveanových povídek ukazuje, jak umělec pro svůj záměr využívá např. nezvyklých plurálů substantiv a adjektiv, různých typů minulých časů, slovosledu nebo symetrických prostředků pro zdůraznění simultánnosti děje; tímto rozborem se snaží postihnout vztah mezi obsahem a formou slovesného díla. — Ve stati „Otázky fonetiky při zkoumání spisovné rumunštiny 19. stol.“ (63—78), jejímž spoluautorem je Al. Rosetti, zdůrazňuje se nutnost odlišovat fonetické zvláštnosti řeči autorské od zvláštností charakterizujících řeč jednotlivých postav; různé způsoby této fonetické charakteristiky jsou doloženy na jazykovém materiálu z doby hromadného pronikání neologismů. — Stať „Důležitost studia jazyka starých textů pro současné badatele“ (53—61) ukazuje na význam této oblasti pro stylistiku, [79]např. pro správné hodnocení archaických prvků v uměleckém díle.

Úvodní článek knihy, „Dějiny spisovné rumunštiny a problematika jejího zkoumání“ (9—25), zaujímá stanovisko k trojímu výkladu vzniku spisovné rumunštiny. Nemůžeme zde tyto výklady rozebírat,[6a] jen k otázce teorie o folklórním základu spisovné rumunštiny bychom poznamenali: Nezdá se nám postačující vyvracet tuto teorii jen ukázáním na rozdílnost ve využití lidového jazyka jednak v uměleckých textech spisovných a jednak v lidové slovesnosti nebo ukázáním na rozdíl v individuálním přínosu (který ve folklórních textech je bezvýznamný), protože takováto zjištění, platná jistě pro dnešní stav, nemusí platit pro dobu počátků spisovného jazyka; soudíme, že soustavné studium jazyka lidové slovesnosti zde povede k výsledkům, ale jen při neustálé konfrontaci se svědectvím starých památek písemných.[7] Autor by měl dále jako dialektolog prověřit, nakolik platí pro rumunštinu tvrzení, že lidová slovesnost bývá vytvářena v některém z dialektů národního jazyka, nikoli v jazyce spisovném; situace se nám zdá být složitější (soudíme podle zatímních zkušeností s jazykem rumunských lidových balad: podstatným znakem zde není vázanost na jisté nářečí, tytéž balady existují v různých nářečích): jazykové zvláštnosti jsou dány do značné míry požadavky uměleckého stylu (lidového) a u veršovaných útvarů navíc strofickou vázaností; vedle toho zde působí složité okolnosti geneze a migrace i celkového vývoje těchto útvarů;[8] konečně nelze nepřihlížet k rozdílu mezi jazykem lidové slovesnosti ústní a psané.[9]

Úvod k druhé části tvoří rozbor jazyka a stylu moldavského kronikáře Mirona Costina (2. pol. 17. stol.) z hlediska vlivu latiny (81 až 110). Kronikář tím, že jazykový materiál rumunštiny přetváří podle latinských vzorů, přesahuje výrazové možnosti rumunštiny, ale zároveň je tímto hledáním rozšiřuje a obohacuje. Tuto pečlivou studii by bývalo užitečné doprovodit obecnější úvahou o obohacování jazyka ze zdroje, který je sám danému jazyku počátkem.[10] — Jádrem této části knihy jsou čtyři studie, věnované dílu největšího rumunského prozaika M. Sadoveana, především jeho historickému románu „Nicoară Potcoavă“;[11] první studie (113—131) zkoumá vzájemný vztah pěti verzí tohoto díla, zejm. verze třetí, v níž je ještě jasně odlišeno promluvové pásmo vyprávěče (v podstatě současný spisovný jazyk) od promluvového pásma postav (lidová mluva), a verze konečné, v níž obě promluvová pásma splývají: jazykově stylistické jednoty románu dosáhl spisovatel tím, že se jazykově zařadil do doby, v níž se odehrává děj (16. stol.) i do prostředí, z něhož pocházejí hrdinové. Při rozboru kompozice zkoumá autor např. využití historických pramenů: závislost na nich se zmenšuje a zároveň vzrůstá expresivita textu. Studie je průkopnická, protože poprvé v rumunské jazykovědě je užito textové kritiky současného díla pro stylistické účely. Ve druhé studii (132 až 145) si autor všímá prvků charakteristických pro folklór a pro lidovou řeč (neodlišuje přitom jasně jazyk lidový od jazyka lidové slovesnosti). Zaznamenává např. některé parafráze lidových písní a zaklínacích formulí, opakování známá např. z pohádek a rytmizované frazeologické jednotky, připomínající techniku vnitřního rýmu v lidové poezii. Postavy venkovanů se podle autora vyjadřují v autenticky lidové řeči; přáli bychom si její podrobnější charakteristiku, např. v čem spočívá mistrovství dialo[80]gu (autor zde zůstal jen u konstatování, že jde např. o oslovovací formule, interjekce a zdůrazňující opakování). Třetí studie se zabývá otázkou mluvenosti stylu (146—169); podle autorova názoru bylo mluveného charakteru tohoto díla dosaženo spojením několika prostředků: vystižením hlasového odstínu (z hlediska fyzické kvality i psychického stavu mluvčího), zaznamenáním gest jednajících postav, technikou dialogu — příznačná je pro ni reprodukce jiného dialogu uvnitř jisté rozmluvy, a užíváním řeči nepřímé a polopřímé; těchto různých modalit promluvy není v díle užíváno náhodně, jejich sled je určen technikou scénické aktualizace (přivádí se podle autora takto postava na scénu). Čtvrtá, poslední z těchto studií, zkoumá prostředky vyprávěčského a popisného umění (170—192). Charakteristická je především spisovatelova intenzívní účast na průběhu děje (umělec se stylizuje do postavení svědka a zároveň kronikáře), vyznačená v jazykovém plánu např. užíváním sociativního plurálu (slovesného i přivlastňovacího), hojností demonstrativ (typu spíše vyprávěčsko-anaforického než scénicko-deiktického) a různých perifrází (především pomocí slovesných konstrukcí); charakteristický je dále přesný záznam senzorických jevů (expresivity se dosahuje přitom jejich transpozicí, např. přecházením od vjemu sluchového k zrakovému) i soulad mezi atmosférou takto vytvořenou a psychickým stavem jednajících osob. — Na základě tohoto celého, velmi citlivě provedeného rozboru hodnotí autor zkoumané dílo jako vrchol rumunské vyprávěčské prózy.

Poslední studií je rozbor jedné kapitoly významného soudobého románu „Desculţ“ („Bosý“ od Z. Stanca);[12] základním uměleckým postupem je zde antiteze a různé typy opakování, vyžadující inverze, a tím porušování slovosledných pravidel. Užívání těchto postupů i zálibu v bezespoječných větných konstrukcích vysvětluje autor umělcovou vázaností na konkrétnost; novátorství spočívá ve frekvenci těchto postupů, ne v jejich novosti; umělce charakterizuje podle autora snaha přenést do prózy prostředky obvyklé u volného verše, tedy interference mezi stylem prozaickým a básnickým.

V knize, jak jsme vcelku viděli, jde ne tolik o teoretické prohlubování stylistických otázek jako spíše o usoustavňování a především o citlivou analýzu konkrétních úseků. Pro úsilí vyrovnat se se složitou problematikou jazyka v slovesném díle co nejlépe je kniha prací nejen významnou pro stylistiku rumunskou, ale i užitečnou pro stylistiku vůbec.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 77-80

Předchozí Josef Hrabák: Nové vydání Počátků českého básnictví, obzvláště prozódie,

Následující Jan Průcha: Významnější práce z matematické lingvistiky v Maďarsku