Maloměsto a malé město

František Trávníček

[Články]

(pdf)

Les types „maloměsto“, „malé město“

Složeniny typu maloměsto patří do skupiny složenin, jejichž první část má po stránce kmenoslovné podobu kmenovou a po stránce významové vyjadřuje bližší určení části druhé povahy souřadně přívlastkové, t. j. má asi takový význam jako souřadný přívlastek; tedy maloměsto znamená zhruba totéž co malé město.

Mnohé z těchto přívlastkových složenin jsou zcela jasné a běžné. Tak především adjektivní složky typu staročeský, vzniklé ze spojení dvou přídavných jmen starý a český. Říkáme „staré pověsti české“ (sr. Jiráskovu sbírku „Staré pověsti české“). K podstatnému jménu pověsti patří jako souřadný přívlastek české a ten je dále rozvit přídavným jménem staré, které by samo mohlo býti přívlastkem k pověsti. Nazývám takový přívlastek rozvitý stejnorodě, slovem, větným členem stejného rodu. Ve spojení „staré (pověsti) české“ patří tedy české přímo k pověsti, staré pak přímo k české a jen nepřímo k pověsti; smysl je: české pověsti, a to staré. Oba přívlastky tvoří myšlenkový celek a jako celek se vztahují k podstatnému jménu. [22]Proti tomu na př. ve spojení „nadaný a pilný žák“ patří každý přívlastek přímo k subst. žák, jsou souřadné, netvoří jednotný celek významový; smysl je: nadaný a přitom pilný žák, nikoli: nadaný, a to pilný nebo obráceně. Jsou to skutečně přívlastky dva neboli přívlastek několikanásobný.

Po stránce jazykové se rozdíl mezi oběma druhy přívlastků projevuje předně tím, že členy přívlastku stejnorodě rozvitého neoddělujeme pausou a někdy klademe jeden přívlastek před substantivum, druhý za ně: staré české pověsti — staré pověsti české. Podobně říkáme: okresní školní rada, vrchní zemský soud, největší český básník, střední horní němčina atd. Dále si jazyk vytvořil zvláštní kmenoslovnou výrazovou formu stejnorodě rozvitého přívlastku, totiž složeniny staročeský, starořecký, novočeský, středolatinský, středohornoněmecký, dolnolužický atd. Složenina je zřetelný výrazový prostředek toho, že se oba přívlastky pociťují v jazykovém povědomí za celek, za jedno slovo. Užívání jednoho z obou způsobů závisí většinou na ustáleném zvyku, někdy je individuální; říkáme obyčejně staré pověsti české (zajisté nemalou měrou vlivem Jiráskovy sbírky), starý jazyk český, ale častěji staročeský, podobně novočeský atd.

Vedle přídavných složenin typu staročeský vznikají také i substantivní, na př. Staročech, Mladočech, které by se samy o sobě mohly zdáti nesprávné, protože je možné vyjádřiti se způsobem běžnějším, totiž spojením jména se souřadným přívlastkem, starý Čech, mladý Čech, jako říkáme dobrý … Čech, starý přítel, mladý člověk…, nikoli dobročech… Tyto podstatné složeniny vznikají hlavně tlakem mluvnického systému: je český (příslovce česky), Čech, čeština, t. j. jazyk má vedle sebe jméno přídavné (příslovce) a podstatné označující osobu a jazyk, podobně je německý (německy), Němec, němčina…, a podle těchto vzorů se k přídavné složenině „staročeský“ přitvořila podstatná staročeština, k „novočeský“ novočeština (častěji se říká stará, nová čeština), k „mladogramatický“ mladogramatik, k „novoromantický“ novoromantik atp. Jazyk si tu k významovému prostředku, vzniklému za jistých zvláštních okolností, přitvořuje celou výrazovou kategorii, běžnou v jiných hojných případech. Tento tlak mluvnické formy je v jazyce velmi důležitý, důležitější, než se na pohled zdá; je to živý tvořivý princip. Připomenu aspoň jeden případ. Z předložkových výrazů vznikly velmi hojné adjektivní složeniny, kterých jazyk potřeboval při své snaze vyjadřovati bližší určení substantiv shodným přívlastkem, přídavným jménem: říkalo se zpravovati, pomlouvati po koutech a z toho vzniklo pokoutní pomlouvání; říká se lidově ještě dnes, že kůň chodí na ruce, a k tomu vzniklo náruční kůň; k podepsati se vlastní rukou povstalo vlastnoruční podpis; podobně vzniklo správný z výrazu s právem, postranní z po straně, bezelstný z beze lsti atpod. Ale když už se vytvořila příd. jména, začala se k nim tvořiti také příslovce: pomlouvati pokoutně, podepsati se vlastnoručně, jednati správně, bezelstně…, ač by u slovesa mohly dobře obstáti příslovečné výrazy po koutech, vlastní rukou, s právem… Příslovce typu pokoutně vznikla beze vší pochyby tlakem hotového systému přídavných jmen, která mají zpravidla též adverbia, dobrý-dobře, zlý-zle… Tu tedy vidíme, jak se výrazový prostředek, vzniklý tlakem jisté tendence, rozvádí podle hotových vzorů v celý systém. Někde se příslovce od nového adjektiva netvoří (neříkáme, že kůň chodí náručně), někde se zachovává starý příslovečný výraz vedle adjektivního příslovce (podepsati se vlastní rukou, jednati s právem), ale to už jsou podrobnosti, [23]které nemají k naší otázce přímý vztah. Ono doplňování výrazových prostředků na celou kategorii je přirozený následek toho, že je ohromný materiál uložen v naší duši, mysli, v jazykovém povědomí v celých kategoriích, ne isolovaně, jednotlivě, bez systému. Je-li v našem jazykovém povědomí hojný systém typu ruční-ručně, vklíní se do něho i příd. jméno vlastnoruční a doplní se k němu adverbium vlastnoručně.

Tlak jazykového systému nerozmnožuje však výrazové prostředky jen extensivně, kvantitativně, nýbrž leckdy také intensivně, kvalitativně, t. j. poskytuje jazyku prostředky k významovému rozlišování, takže je po této stránce onen formální tlak důležitý princip významotvorný. Uvedené složeniny Staročech a Mladočech znamenají především příslušníky politických stran (staročeské a mladočeské), kdežto naše staré předky nazýváme obyčejně staří Čechové a nedospělému Čechovi říkáme mladý Čech. Podobně lišíme mladogramatik a mladý gramatik.

Vedle přídavných složenin typu staročeský je druhý typ zcela běžný, totiž novověký, starověký…, tvořený k substantivům s přívlastkem, nový věk, starý věk. Podobné jsou složeniny malostranský k Malá strana, maloasijský k Malá Asie, malodohodový k Malá dohoda, běloruský k Bílá Rus, novoměstský k Nové Město, moravskoslovenský k Mor. Slovensko, královopolský ke Královo Pole, hornorakouský k Horní Rakousy, velkomeziříčský k Vel. Meziříčí, mladoněmecký k Mladé Německo, křesťanskosociální ke křesťanský sociál, staromládenecký k starý mládenec… Jsou to v podstatě složeniny totožné s typem staročeský, neboť spojení nový věk … tvoří významový celek, a výrazem toho je přídavná složenina novověký. Proti složeninám typu staročeský, vedle nichž se do jisté míry vyskytují stejnorodě rozvité přívlastky starý český (jazyk…), vyskytují se v tomto případě složeniny pravidlem; neříkáme nový věký (výbor), bílý ruský (jazyk) atd. Proto se dobře rozlišuje mladý německý básník a mladoněmecký (k Mladé Německo).

K složeninám typu novověký patří také hojná slož. adjektiva jednooký, černovlasý, holohlavý, lehkověrný, malověrný, malodušný, malomocný, malomyslný, tvořená ze spojení „člověk jedno oko, černé vlasy…“, ne ojedinělá ještě v jazyce starém a v některých případech zachovaná do dneška: to je (člověk) hříšná duše, líná kůže, mlsná huba… Většinou se taková spojení nahradila předložkovými (člověk s jedním okem, s černými vlasy…) nebo genitivem (člověk dobrého srdce) atp., pokud se nezměnila ve složená adjektiva jako jednooký a pod.[1]

Leckdy mají takovéto adjektivní složeniny dvojí původ; na př. staročeský vzniklo jednak ze starý český (jazyk), jak jsem vyložil výše, jednak jako přídavné jméno k stará čeština; podobně dolnolužický (z dolní lužický a k Dolní Lužice), hornorakouský atp.

Také zde pozorujeme tlak gramatické formy, gramatického systému v tom, že se doplňuje neúplná kategorie, že k složeninám adjektivním vznikají složeniny substantivní vedle nebo místo spojení přívlastkových: podle ruský — Rus vzniklo k maloruský i Malorus místo Malý Rus, podobně Bělorus; podle obchodní — obchodník vedle velkoobchodní, maloobchodní vzniklo i velkoobchodník, maloobchodník; podle hospodář — hospodářský — hospodářství vzniklo k národohospodářský i národohospodář; vedle malorolnický, malozemědělský, maloživnostnický povstalo i malorolník, malozemědělec, maloživnostník; vedle dobrodružný, dobrodružský (k dobrý druh) [24]vzniklo už v staré češtině subst. dobrodružstvie, dobrodružstvo) a časem i dobrodruh. Podobně vznikla slova starověk, novověk. Tyto složeniny se zdají mluvnicky nesprávné nebo méně správné, protože se vymykají nejčastějšímu způsobu vyjadřování, který záleží ve spojování adjektiva se substantivem (dobrý přítel, zelený stůl, bílá barva, malý chlapec…), ale jsou výsledkem jiné tendence jazykové, totiž míti úplnou kategorii mluvnickou. A té jazyk jako jindy využívá k významovému rozlišování: Rusa malého postavou nazýváme malý Rus a lišíme jej od Malorusa; podobně je zřetelný významový rozdíl mezi velký obchod a velkoobchod, mezi dobrý druh (přítel) a dobrodruh. Někde bychom snad vystačili s přívlastkovým spojením, na př. malý (drobný) rolník, zemědělec, živnostník, ale je zajisté ve prospěch jazyka, máme-li pro dva významové odstíny dva různé výrazové prostředky, dovedeme-li lišiti rolníka malého postavou (malého rolníka) a rolníka hospodařícího na malém statku (malorolníka), podobně malého obchodníka od maloobchodníka, který obchoduje v malém. Potřebu významového rozlišování necítí každý stejně nutkavě, jazykový teoretik obyčejně méně než praktik, protože se dívá na jazyk se zřením k ustáleným kategoriím jazykovým. Nemá však zapomínati na to, že praktický život žádá často rozlišování dvou významů, které se dosud nelišily. A užívá-li se k tomu nového slova, které má kořeny v jazyce, které v našem případě vzniklo živelným dotvořováním jazykových kategorií, nelze dobře mluviti o slově chybném, nesprávném. Nemohl bych proto souhlasiti s Naší řečí, která vzala na milost slovo velkoobchod, nikoli také slova maloměsto, malorolník, malozemědělec. Odmítá též slova malodráhy a malolesy; zda neprávem, mohli by říci odborníci, kdyby prokázali potřebu lišiti malý les, malá dráha od maloles a malodráha.

Složeniny našeho typu leckdy vznikají také tam, kde nejde o dotvořování systému výrazových prostředků; máme drahokam, ač není příd. jméno drahokamenný nebo drahokamý, k němuž by bylo mohlo býti přitvořeno, a ač bychom vystačili s drahý kámen. Snad je to podle němčiny, snad napodobením našich složenin typu starověk. Podobně je novotvar, ale to se už ustálilo v lékařství a v mluvnictví, takže je nelze dobře nahraditi spojením „nový tvar“.

K adjektivním složeninám typu starověký patří zcela správné, mluvnicky nezávadné maloměstský jako příd. jméno k malé město, a příbuzné velkoměstský k velké město. Stalo se tu to, co jsme viděli také výše, že si totiž jazyk doplnil složená adjektiva složenými substantivy maloměsto a velkoměsto podle řady „městský (městsky) — město, vesnický — vesnice…“ Už tato čistě formální příčina by možná stačila k tomu, aby se naše slova ujala, přistoupila tu však ještě příčina jedna, významová: velkoměsto rozlišujeme od velké město, majíce na mysli při spojení příd. jména se substantivem město rozlohou veliké, při složenině pak velikou míru života kulturního, politického a společenského; podobně lišíme malé město, t. j. malé rozlohou, od maloměsta s malým, slabým životem kulturním. Říkáme, že je X velké město, nikoli velkoměsto, Y sice malé město, nikoli maloměsto. Od tohoto nemálo důležitého významového rozlišování musí se odraziti výtka jazykového teoretika, že je v duchu českého jazyka správné jen velké, malé město, jako neříkáme krásnoměsto atp. A proto jsou nutné také odvozeniny velkoměšťanství, velkoměšťan, v hovorové podobě (často s příhanou) velkoměšťák, maloměšťanství, maloměšťan, maloměšťák. Nelze si dobře představiti, že by Arne Novák psal o malém měšťanství, o malém [25]měšťáčkovi místo o maloměšťanství, o maloměšťáčkovi nebo F. X. Šalda o malém měštěnínovi místo o maloměštěnínovi (s hanlivým odstínem).

Tím nechci říci, že by jazykový teoretik měl schvalovati každou kmenoslovnou novotu, neboť je jisto, že jako každé jiné jazykové tvoření má kmenoslovné dobu svého bujení, kdy prostým napodobením vznikají složeniny proti duchu jazyka i bez nutkavé potřeby rozlišovací, na př. Lesobanka, Masobanka místo Lesní, Masná banka. Ale také prosté napodobení je tvořivý princip jazykový, ke kterému nelze nehleděti. Zásah teoretiků má moc velmi omezenou a více tu zmůže zdravý cit jazykový, který podvědomě reguluje užívání záplavy nových slov; s některými z nich se smíří, jiná časem nemilosrdně odmítne. Jazykovému teoretikovi nezbývá než trpělivě vyčkati rozhodnutí nejvyššího rozhodčího, usu. Dějiny jazyka nás o tom dobře poučují. V nejstarších památkách nalézáme spoustu opětovacích sloves třídy 5. a 6., nejen při-nášeti…, nýbrž i -nošovati, podobně -háněti i -hoňovati, -cházeti i -chozovati, -vážeti i -vožovati, -číněti a -čiňovati, -chýleti a -chylovati, bodati a -bodovati, -lézati i -lezovati…, ale časem zůstala buď jen iterativa tř. 5. (-háněti, -nášeti, -cházeti, bodati, -lézati) nebo jen 6. (-čiňovati, -chylovati). Provedl se tu výběr, když ona tvořivá vlna opadla[2].

Bylo by však nesprávné, kdyby jazyková teorie přihlížela jen ke kategoriím již ustáleným, neviděla, že nové kategorie — o ty nám jde — vyrůstají často z kořenů kategorií starších a odmítala to, co je schopné života. Kmenoslovné kategorie jsou velmi důležité, protože umožňují vyjadřovati týž význam u řady slov. Z dějin našeho spisovného jazyka máme toho jeden velmi poučný příklad, přídavná jména na -telný (s příslušnými adverbii a substantivy), vyjadřující možnost: citelný, čitelný, snesitelný, viditelný, spasitelný… Jsou již v jazyce starém, ale celkem ojedinělá, význam možnosti se vyjadřuje vedle nich ještě způsoby jinými, ale časem se množí, t. j. tvoření na -telný se stává speciálním prostředkem k vyjádření významu možnosti, jak ukázal Havránek.[3] Jazykové prostředky se stále mění a je třeba vždy zkoumati, nejsou-li jejich změny výsledkem hledání nových cest, nových možností výrazových. Složeniny typu Staročech, maloměsto jsou takovou novou kmenotvornou kategorií, mající za účel zřetelněji vyjádřiti významové odstíny, které se dosud rozlišovaly jen v mysli, nikoli také v jazyce.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 1, s. 21-25

Předchozí Roman Jakobson: Úvahy o básnictví doby husitské

Následující Bohumil Ryba: Ke kvantitě latinských slov v české výslovnosti