Ke koncepci porovnávací charakteristiky slovanských jazyků v oblasti „tvoření slov“

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

О подходе к сравнительной характеристике славянских языков в области «словообразования» / La conception de la caractéristique comparative des langues slaves dans le domaine de la „formations des mots“

[1]Tato stať, určená jako podklad pro diskusi o otázkách „typologicko-srovnávací“ charakteristiky tvoření slov v slovanských jazycích na V. mezinárodním sjezdu slavistů v Sofii a vědomě proto navazující na výsledky sjezdu moskevského v r. 1958, chce být pokusem o stanovení hlavních parametrů slovotvorných systémů slovanských jazyků, jejichž úhrn by vytvářel ne-li vyčerpávající, tedy aspoň velmi podrobnou charakteristiku těchto dílčích systémů jednotlivých slovanských jazyků a mohl se tak stát spolehlivou základnou pro diferenční jejich charakteristiku, popř. i typologii v oblasti slovotvorné stavby.

I když se v době, která nás dělí od moskevského sjezdu, problematice tvoření slov v slovanských jazycích věnovalo hodně pozornosti,[2] přece jen nedospělo dosud toto zkoumání tak daleko, aby bylo možno odpovědně přistoupit k vypracování souhrnného obrazu shod a rozdílů mezi slovanskými jazyky v systémech slovotvorných prostředků i v aplikaci těchto prostředků na lexikální materiál, a to jak v jejich současném stavu v pohledu funkčně strukturním i genetickém, tak v jejich vývoji. Stále ještě tu platí slova akad. B. Havránka, pronesená v dis[86]kusním příspěvku ke Kovalykovu referátu na moskevském sjezdu,[3] že „V dané situaci nejdůležitějším úkolem je pečlivé zkoumání tohoto dosud opomíjeného úseku v jednotlivých slovanských jazycích, a teprve potom bude možno přistoupit k bádání srovnávacímu“. Proto si také náš příspěvek neklade vyšších cílů, než že chce naznačit cesty dalšímu bádání o tvoření slov v jednotlivých slovanských jazycích, aby bylo možno využít jeho výsledků pro stanovení diferenční charakteristiky tvoření slov v nich v pojetí funkčně strukturním i genetickém.

Abychom mohli postihnout specifičnost slovanských jazyků v oblasti slovotvorby, je třeba porovnat vzájemně jejich slovotvorné systémy, a to jak v jejich formálních rysech, tak i v jejich konkrétní náplni, jak co do jejich strukturních vztahů, tak co do jejich fungování. Slovotvorné systémy slovanských jazyků představují ovšem struktury značně složité, a nemáme-li dosud jednotnou proceduru umožňující popis takové struktury, tím méně máme vypracovánu metodologii vzájemného porovnávání tak složitých struktur.

Nedaří se to dosud plně ani oněm lingvistickým směrům, které usilují — na materiále jazyků nesrovnatelně jednodušších, než jsou jazyky slovanské — nalézt jednotnou proceduru při průzkumu jazykového celku, jako je teorie binárních protikladů,[4] teorie bezprostředních složek, distribuční analýza, transformační analýza aj.[5] Ke konkrétním výsledkům nedospěly dosud ani směry aplikující na zkoumání jazyka teorie logické a matematické,[6] i když dnes není pochyby o tom, že především od některých oborů matematiky, jako je teorie množin, statistika, teorie pravděpodobnosti, teorie grup a svazů a topologie, může lingvistika očekávat podněty a přínosy pro zpřesnění svých metod. V oblasti tvoření slov prokáže jazykovědě nepochybně velmi cenné služby — kromě metod obecné i matematické statistiky — aplikace teorie množin (množinoteoretickým modelem slovotvorného systému), tak jak tu ukázala cestu O. S. Kulaginová,[7] zatím pro morfologii tvaroslovnou. Do jisté míry se inspiroval její prací i náš pokus; protože však slovanské jazyky — jako vůbec přirozené jazyky — jsou mnohem komplikovanější než „prostý jazyk“ Kulaginové, rezignovali jsme zásadně na užívání matematického aparátu, s výjimkou několika elementárních pojmů teorie množin, jako průnik, rozklad ap., a statistiky a zcela jednoduchých matematických formulí (jichž užíváme především z důvodů výrazové úspornosti).

 

I

První otázkou, před kterou nás staví pokus o porovnávací charakteristiku tvoření slov v slovanských jazycích, je otázka, co všechno má být předmětem porovnání. Máme porovnávat pouze formální systémy slovotvorných prostředků (způsobů a postupů) jednotlivých slovanských jazyků, nebo též jazykovou (formálně obsahovou) materii, která je jimi formována? Je zřejmé, že tu jde o dvě zcela různé věci. Kdybychom se omezili pouze na slovotvorné prostředky, [87]pak ovšem nemůžeme vyloučit, že i při jejich úplné totožnosti mezi slovanskými jazyky mohou soustavy slovotvorných útvarů v nich poskytovat obraz značně odlišný — konkrétní aplikace těchto prostředků může se v těchto jazycích ostře rozcházet. Úplné poznání vzájemného vztahu slovotvorných systémů porovnávaných jazyků mělo by proto vedle vlastního systému slovotvorných prostředků, vedle zjišťování shod a rozdílů v zásobě formantů a v celých slovotvorných typech, zahrnovat vždy také využití těchto prostředků a typů, a to jak vzhledem k existujícím slovotvorným základům daného jazyka, tak i vzhledem k obsahům, které se těmito prostředky vyjadřují.

Vyjdeme-li z poznání, že základní slovotvorné vlastnosti slova jsou dány jeho vztahem k pojmům

1. slovního druhu (D) a jeho podkategorií,

2. slovotvorného způsobu (Z),

3. slovního druhu základového slova (základových slov) (D_z),

4. formantu (F),

5. obsahové (onomaziologické) struktury (O),

6. sémantické třídy (V),[8]

pak nám bude jasné, že základní parametry slovotvorného systému musíme hledat v různých kombinacích (ve smyslu intenzionálním), resp. průnicích (ve smyslu extenzionálním) těchto vlastností, které konstituují uzlové body a jednotlivé roviny slovotvorného systému.

 

Na prvý pohled je patrný dvojí charakter těchto vlastností: zatímco většinu z nich (1.—4.) lze vymezit formálně, bez rekurování k obsahu, který se daným slovem vyjadřuje, jsou vlastnosti 5. a 6. vymezeny jednoznačně obsahově.[9]

Tento dualismus slovotvorných vlastností slov (jako jednotek slovotvorného systému) umožňuje dvojí přístup k slovotvornému systému:

A) jako k systému formálních (i když zčásti obsahově podložených) prostředků konstrukce slovních struktur z elementárních slovotvorných prvků a slovotvorných pojmů jimi vymezených. Tento systém je vytvářen kombinacemi (průniky) pouze formálních vlastností (1.—4.);

B) jako k systému slovotvorných prostředků zakotvených v určitých kvalitách (třídách) obsahových (a viděných tedy v jejich komunikativní funkci) a slovotvorných pojmů jimi vymezených. Tento systém je tvořen kombinacemi (průniky) „formálních“ vlastností 1.—4. s obsahovými vlastnostmi 5. a 6.

Zatímco prvý, formální systém slovotvorných pojmů se přirozeně představuje, vycházíme-li od jazykové formy, k druhému pojmovému systému, formálně obsahovému, dospíváme, když vycházíme od obsahů, které se v slovech vyjadřují.

Je sice pravda, že i postupem od formy k obsahu (funkci) mohli bychom dospět až k pojmům obsahovým a formálně obsahovým, jako zase na druhé straně bylo by možné dostat se k ryze formálním pojmům i od obsahu, jestliže bychom na určitém stupni abstrahovali od těch formálních prvků, které jsou zakotveny obsahově, a omezili se jen na ty pojmy, které se jeví jako na obsahu bezprostředně nezávislé. Ale tento postup by narážel na četné nesnáze. Kromě toho dovoluje postup od obsahu rozšířit pohled ze slovotvorného systému na systém pojmenování vůbec [88](ať již se tato pojmenování realizují jakkoli, jedním či více slovy, motivovaně či nemotivovaně, slovotvorně či přenesením významu).[10]

Na druhé straně se opět ryze formální pojmy snáze podávají interpretaci, vycházíme-li od formy, nebo přesněji zůstaneme-li pouze v oblasti formy: formální rozdíly a shody jsou při porovnávání jazyků nápadnější a hmatatelnější než rozdíly obsahové (resp. formálně obsahové). Doporučuje se proto zkoumat obojí tyto pojmové systémy zvláště (i když jsou mezi jejich členy velmi těsné vztahy).

C) Konečně vedle konstrukčních možností tvoření slov a konstrukčních tříd (typů) založených na rozrůznění, popř. strukturaci obsahu je pro úplné poznání systému prostředků a útvarů slovotvorných důležité i to, jak se konstrukční možnosti tvoření slov realizují na daném materiálu (přesněji jak se zobrazují do souboru sémantémů daného jazyka) a jak se třídy slovotvorných útvarů a jejich vztahů promítají do konkrétní slovní zásoby jazyka.

V zájmu zjednodušení zaměříme se zde především na funkčně strukturní stránku, tedy na utvářenost slov a na souvislosti, které je poutají s ostatní slovní zásobou na základě této utvářenosti; přitom však lze naši metodu dobře aplikovat i na procesy tvoření nových slov, většinou bude moci být užito konkrétních postupů i na tuto genetickou stránku tvoření slov.

V zásadě budeme postupovat vždy tak, že budeme zjišťovat u každého slovotvorného prostředku (a slovotvorné třídy jím — popř. v kombinaci s jinými prostředky — vymezené):[11]

1. inventář a systém těchto prostředků,

2. kvantitativní využití těchto prostředků,

3. zhodnocení těchto prostředků po stránce jejich produktivnosti,

4. ev. zhodnocení těchto prostředků po stránce jejich frekvence v řeči,

5. které prostředky jsou přiřazeny určitým obsahům (popř. se použijí pro určité obsahy),

6. které prostředky jsou přiřazeny určitému materiálu lexikálních základů (popř. se použijí na určitém lexikálním materiálu).

A. Konstrukční možnosti tvoření slov

1. V rámci slovotvorně motivované slovní zásoby náleží přední místo způsobu tvoření slov (Z). Slovotvorné způsoby jsou v slovanských jazycích v zásadě stejné. Necháme-li stranou vytváření nových významů slova, který nenáleží přesně vzato k způsobům tvoření slov, i když může ve svých důsledcích vést někdy k rozpadu slova na homonyma, pak můžeme stanovit v slovanských jazycích tyto slovotvorné způsoby (určené 1. počtem základů vcházejících do fundovaného slova, 2. způsobem formování tohoto základu [těchto základů]):

a) V rámci odvozování slov (derivace), charakterizovaného pouze jedním slovotvorným základem v slově, rozeznáváme

1⁰ tvoření slov konverzí, tj. pouhou změnou tvaroslovné charakteristiky (transflexí) bez rozšíření (popř. zkrácení) slovotvorného kmene;

2⁰ tvoření slov sufixací, tj. rozšířením slovotvorného kmene slovotvornou příponou a zpravidla i změnou tvaroslovné charakteristiky (transflexí) základového slova;

3⁰ tvoření slov (jen) prefixací, tj. rozšířením slova jako celku slovotvornou předponou;

4⁰ tvoření slov prefixací a změnou tvaroslovné charakteristiky (transflexí);

[89]5⁰ tvoření slov prefixací a sufixací, zpravidla i se změnou tvaroslovné charakteristiky (s transflexí).

b) V rámci skládání slov (kompozice), charakterizovaného více slovotvornými základy v slově, se rozlišuje

6⁰ tvoření slov pouhou kompozicí;

7⁰ tvoření slov kompozicí a změnou tvaroslovné charakteristiky (transflexí) druhého (posledního) členu;

8⁰ tvoření slov kompozicí a sufixací, zprav. i se změnou tvaroslovné charakteristiky (transflexí) druhého (posledního) členu;

9⁰ tvoření slov juxtapozicí.

c) Omezené uplatnění mají v slovanských jazycích i slovotvorné postupy nepřímé, a to

10⁰ deprefixace, záležející v tom, že se slovo jako celek zbaví předpony, a

11⁰ desufixace, záležející v tom, že se slovotvorný kmen redukuje o příponu, přičemž se pak zpravidla i obmění slovotvorná charakteristika základového slova.

d) Všechny tyto způsoby mohou být provázeny

12⁰ hláskovou obměnou slovotvorného základu (zpravidla závislou na druhu sufixu, řidčeji nezávislou a pak sporadickou). Alternace hlásek není v slovanských jazycích samostatným slovotvorným způsobem, náleží však k charakteristickým rysům slovanské derivace.

Všechny tyto způsoby vyskytují se ve všech slovanských jazycích, nemůže nám tedy sám jejich inventář sloužit jako rozlišovací znak mezi nimi, nýbrž pouze jako základna pro kritéria jemnější.

Takovým rozlišujícím kritériem je především

1) různé kvantitativní využití těchto způsobů (různá jejich absolutní i relativní četnost) v jednotlivých jazycích; půjde tu a) o to, že každý z uvedených slovotvorných způsobů bude mít poněkud jinou absolutní četnost v jednotlivých slovanských jazycích a že se tedy budou lišit i jeho relativní četnosti v těchto jazycích, b) o to, že jednotlivé jazyky se v souvislosti s tím navzájem liší i poněkud jiným rozložením využití všech těchto slovotvorných způsobů v každém z těchto jazyků, tj. relativními četnostmi slovotvorných útvarů těmito způsoby formovaných.

Pro snazší pochopení toho, o které kvantitativní údaje nám jde, uvádíme tu fragment porovnávací tabulky:

Slovotvorný způsob		Jazyky
		1. čeština	2. slovenština	3. polština atd.
Derivace	konverze (transflexe)	l	m	n
	sufixace s transflexí	p	q	r
	prefixace	t	u	v

1. Symboly l, m, n … udávají absolutní četnosti odvozování slov konverzí v jednotlivých jazycích, tj. počet všech slov v každém jednotlivém jazyce, která se jeví jako konvertovaná vzhledem k některému jinému slovu tohoto jazyka. Obdobně udávají symboly p, q, r … a t, u, v … absolutní četnosti sufixace (ve spojení s transflexí) a prefixace v porovnávaných jazycích. Obecně udávají tedy absolutní četnosti počet slovních útvarů, v nichž je užito daného slovotvorného prostředku, resp. které se zařazují do jím vymezené třídy.

[90]2. Tyto hodnoty můžeme navzájem porovnávat

a) horizontálně (v řádcích), jako využití téhož prostředku v různých slovanských jazycích, a

aa) stanovíme prostý poměr absolutních četností (l : m : n : …), anebo

ab) zjistíme relativní četnosti daného prostředku v jednotlivých jazycích; ty jsou dány poměrem příslušné absolutní četnosti k součtu všech absolutních četností (jejich úhrn je vždy roven 1), tedy v našem případě  atd.; můžeme je popř. vyjádřit procentuálně;

ac) můžeme tyto hodnoty sestavit v neklesající, popř. nerostoucí posloupnosti: např. m ⟨ l = n ⟨ …;

b) vertikálně (v sloupcích), jako využití různých (souřadných a komplementárních) prostředků v témž jazyce, a

ba) užijeme opět prostého poměru absolutních četností (l : p : t …);

bb) stanovíme relativní četnosti jednotlivých prostředků v témž jazyce; ty jsou dány vzorci  atd.; popř. je vyjádříme procentuálně;

bc) můžeme sestavit tyto hodnoty v neklesající, resp. nerostoucí posloupnost (např. t ⟨ l = p ⟨ r atp.);

c) kombinovaně, a to ca) nejprve vertikálně a pak horizontálně:

1⁰ relativní četnosti téhož prostředku vzhledem k úhrnu souřadných prostředků, vyjádřené popř. v procentech (v. pod bb), porovnáme mezi jednotlivými jazyky; přitom je třeba ovšem být si vědom toho, že porovnáváme části různých celků: tedy např. zjistíme-li, že daný prostředek, v našem případě konverze, má stejnou relativní četnost v sloupci 1. a 2. (třebas 20 %), je tomu třeba rozumět tak, že tento prostředek je v obou porovnávaných jazycích využit relativně stejně, že konvertovaných slovních útvarů je v obou jazycích 20 %, tj. jedna pětina celého počtu slovotvorných útvarů, přičemž úhrny těchto slovotvorných útvarů jsou v jednotlivých jazycích různě velké (v jaz. 1 je to součet l + p + t + …, v jaz. 2 součet m + q + u + …);

2⁰ můžeme ovšem porovnávat i celé rozklady úhrnů slovotvorných útvarů na podsoubory útvarů tvořených různými komplementárními prostředky mezi jednotlivými jazyky;

cb) nejprve horizontálně a pak vertikálně:

1⁰ relativní četnosti téhož prostředku vzhledem k úhrnu téhož prostředku ve všech slovanských jazycích (viz bod ab a ac) porovnáme s prostředky ostatními;

2⁰ celé rozklady úhrnů jednotlivých prostředků ve všech slovanských jazycích porovnáme navzájem.

3. Všechny tyto způsoby porovnání zjištěných absolutních četností jednotlivých slovotvorných prostředků (v našem případě slovotvorných způsobů) v různých slovanských jazycích nejsou pro celkovou charakteristiku slovotvorných systémů stejně významné. Vedle absolutních četností každého slovotvorného prostředku v jednotlivých jazycích (l, m, n, …) je důležitý i jejich poměr (jejich poměrné rozložení), vyjádřený nejnázorněji v procentech. Pro charakteristiku určitého jazyka po stránce využití různých komplementárních prostředků má svůj význam především porovnání absolutních četností těchto prostředků. To nám podává rozklad slovotvorně motivované části slovní zásoby daného jazyka (množina nebo soubor slovotvorného univerza) na soubory vyčleňující se na základě jednotlivých komplementárních prostředků (disjunktní podsoubory n. podmnožiny tohoto univerza).

Pozn. Nejsou-li podmnožiny disjunktní, je nutno je upravit tak, aby disjunktní byly. Jestliže např. podmnožina útvarů derivovaných a podmnožina útvarů komponovaných nejsou disjunktní, je [91]třeba převést tuto dichotomii na trichotomii: podmnožina útvarů pouze derivovaných, podmnožina útvarů pouze komponovaných a podmnožina útvarů zároveň derivovaných i komponovaných. Takto vymezené tři podmnožiny jsou pak již navzájem disjunktní.

Z hlediska porovnávacího pak je užitečné porovnání relativních četností každého prostředku (vzhledem k úhrnu útvarů tvořených prostředky téhož řádu) mezi jednotlivými jazyky (v. výše ca 1⁰) a zejm. porovnání celých rozkladů slovotvorných úhrnů každého jazyka na podsoubory tvořené jednotlivými komplementárními prostředky (v. výše ca 2⁰). To se dá názorně vyjádřit graficky, a to např. sloupkovým grafem.

2) Dalším důležitým rozlišovacím znakem je různý stupeň produktivity jednotlivých slovotvorných způsobů. Rozumí se samo sebou, že je třeba zvolit jako porovnávací základnu určitou stupnici produktivnosti s přesně vymezenými stupni (pokus o stanovení takové stupnice podává např. má práce o teorii odvozování, na s. 90—93). Obdobně jako při zjišťování četností jednotlivých prostředků zajímá nás tu a) porovnání stupňů produktivity téhož slovotvorného způsobu v různých slovanských jazycích (např. tvoření slov kompozicí ve spojení se změnou tvaroslovné charakteristiky může být v jednom jazyce velmi produktivní, v druhém jen omezeně produktivní, v třetím zcela neproduktivní atp.), b) porovnání stupňů produktivity komplementárních slovotvorných způsobů uvnitř téhož jazyka (např. v češtině je tvoření slov sufixací, konverzí a prefixací velmi produktivní, kdežto tvoření slov skládáním je jen omezeně produktivní, atd.), které bude ovšem jen podkladem pro c) porovnání rozložení stupňů produktivity jednotlivých slovotvorných způsobů v různých jazycích.

3) Jistý význam pro celkovou charakteristiku slovotvorných soustav jazyků náleží i frekvenci jednotlivých slovotvorných prostředků a útvarů v řeči. Poněvadž tu však jde o zásadně jiný aspekt jazyka, jehož zkoumání vyžaduje složitých statistických šetření, a protože pro charakteristiku slovotvorného systému jazyka má zjišťování frekvence dosah jen nepřímý a druhořadý, necháváme frekvenční parametr v našem náčrtu zde i u jiných dimenzí stranou.

Tyto parametry budou důležitými rozlišujícími znaky mezi slovanskými jazyky jak vzaty obecně, ve vztahu k slovní zásobě každého jednotlivého jazyka jako celku, tak zejm. ve vztahu k oblastem jednotlivých slovních druhů (např. absolutní četnosti jednotlivých slovotvorných způsobů a jejich poměry uvnitř substantiv), popř. též k jednotlivým jejich podkategoriím (zejm. k mluvnickému rodu).

 

2. Hlubší rozdíly mezi slovanskými jazyky budou uvnitř jednotlivých slovotvorných způsobů v inventáři a využití slovotvorných tříd různého stupně abstrakce, charakterizovaných slovním druhem odvozovacího základu. Na rozdíl od slovotvorných způsobů jsou tyto slovotvorné třídy a podtřídy vázány vždy již na konkrétní (určité) slovní druhy, které tvoří jejich tvaroslovný rámec. (Bude proto jejich formule obsahovat minimálně prvky Z. D. D_z.) Tak např. uvnitř sufigovaných substantiv bude náležet důležité místo zejm. těmto slovotvorným třídám (indexy s, a, adv atd. zde poukazují k slovnímu druhu základového slova, výraz v hranatých závorkách analyzuje komplexní pojem formantu): 

10.

Zs + F (S Ts) Za + F (S Ts) Zadv + F (S Ts) Zv + … Zps + … Zn + …

(= substantivní základ se spojuje s formantem skládajícím se ze sufixu a substantivní tvaroslovné charakteristiky)     (= základ záležející v předložkovém výrazu …) (= základ číslovkový)

[92]Pozn. Pro zjednodušení vypouštíme z této formule 3., jen fakultativní složku — hláskoslovnou alternaci.

Průniky těchto tříd navzájem vytvářejí další třídy:

Z_s/_a + F (S T_s) (= substantivní nebo adjektivní základ …)

Z_s/_v + F (S T_s) atd.

Význam těchto průnikových tříd, postihujících alternativní slovotvorné struktury, je v tom, že umožňují rozklad na disjunktní soubory (srov. pozn. 9).

Uvnitř slovotvorných tříd se základy nominální povahy má svůj význam vyčlenění jmen povahy dějové: např. Zs_v + F (S T_s).

Pozn. Znak s_v, a_v atp. naznačuje, že jde o substantivum, adjektivum atd. odvozené od slovesa. (Odvozenost od jiných slovních druhů nemá relevanci.)

2⁰. Důležité (tj. pro charakteristiku slovotvorného systému relevantní) podtřídy budou tvořit konkretizace shora uvedených tříd, a to v dvojím směru:

a) co do charakteru sufixu, k základům kterého slovního druhu se může připojovat, např.

Z_s + F (S_s/_a/_adv. T_s) (= jména od substantivních základů se sufixálními formanty, jejichž sufixální složky se mohou připojovat jak k substantivům, tak k adjektivům a adverbiím)

b) co do mluvnického rodu, popř. čísla (u plurálií tantum), a dále i co do druhu tvaroslovné charakteristiky, paradigmatu, např.

Z_s + F (S T^m1_s) (T^m1_s = maskulina vzoru „pán“ atd.)

Obě tyto specifikace se ovšem mohou kombinovat.

Obdobně jako u slovotvorných způsobů budou se slovanské jazyky lišit opět a) v kvantitativním využití a v produktivnosti jednotlivých v těchto jazycích zastoupených slovotvorných tříd a podtříd; b) v rozložení četností a stupňů produktivnosti jednotlivých slovotvorných tříd a podtříd uvnitř téhož slovotvorného způsobu (a téhož slovního druhu).

 

3. Ještě hlubšími se budou jevit rozdíly mezi jednotlivými slovotvornými vzory,[12] uplatňujícími se uvnitř jedné a téže slovotvorné třídy (podtřídy) a určenými konkrétním slovotvorným formantem (jeho formule je proto Z. D. D_z. F).

Takovými vzory rozumíme tedy např. takové konkretizace slovotvorné třídy Z_v + F (S_i T) jako Z_v + tel-Ø, Z_v + c-e, Z_v + (e)k-Ø atp.

Tu budou mezi slovanskými jazyky nápadné rozdíly již i v samém inventáři takových vzorů; ne tak nápadné, ale hlubší budou pak rozdíly v kvantitativním jejich využití a v produktivnosti, a to jak mezi odpovídajícími si identickými vzory, tak mezi rozklady tříd na vzory.

Všechna tato hlediska lze prakticky spojit v následující tabulce (V₁, V₂ označujeme srovnávané individuální vzory): 

Jazyky	A	B	C	D …
V1 V2 V3 V4 ⁞	a II k II p V -0-	b l I q II u IV	-0- m I r I v V	c II -0- s II w III

a, b, c, … k, l, … v, w jsou absolutní četnosti (od sebe různé a větší než 0), I, II, … V = stupně produktivnosti od nejvyšší k nulové.

 

[93]B. Už při formálních parametrech jsme nemohli vždy zcela odhlížet od funkcí, které jsou s jednotlivými formami a formálními vztahy spjaty, které tyto formální jevy v jazyce plní (tak již rozdělení morfémů na třídy K, P, S, F vyplývá z jejich funkce v slovotvorném procesu a v slovotvorné struktuře). Byly to však pouze funkce zůstávající v oblasti jazykové formy.

Pro systém slovotvorných prostředků jazyka, a tedy i pro srovnávací charakteristiku a typologii tvoření slov v slovanských jazycích jsou však neméně důležité i ty parametry, které charakterizují vztah slovotvorných prostředků k vyjadřované mimojazykové realitě. Mimojazyková realita vstupuje do slovotvorného systému v dvojí podobě: jednak jako strukturace vyjadřovaného obsahu a její typy (I); jednak jako na této strukturaci nezávislé zařadění obsahu do obsahové, „významové“ třídy (II).

I. Základní otázkou prvého druhu se nám jeví otázka po tom, jak se v daných jazycích strukturuje úhrn vyjadřovaných mimojazykových obsahů, jak jsou jednotlivé obsahy, popř. třídy obsahu v jazykovém myšlení členěny a formovány, aby mohly být vyjádřeny prostředky, které má daný jazyk pro pojmenování po ruce.

a) Především je tu otázka, jak velká oblast v daných jazycích zůstává nemotivovanou, a tedy mimo oblast strukturovaných obsahů, a jak velká část slovní zásoby je tak či onak motivována, to znamená odkazuje k určitým onomaziologickým strukturám vyjadřovaných obsahů. Již samo zjištění poměru mezi motivovanou a (absolutně) nemotivovanou složkou slovní zásoby může být významným charakteristikem jednotlivých jazyků[13] a může tedy být i vhodnou bází pro porovnání slovotvorného systému jednotlivých jazyků.

Takové zjištění vymezuje ovšem pouze oblast, uvnitř níž se slovotvorný systém jazyků může uplatňovat, které především naprosto nemůže přesáhnout. Neboť absolutně nemotivovaná slova mohou vcházet do slovotvorného systému pouze jako potenciální základy (K) slov fundovaných. Důležité je ovšem si uvědomit při tom dvě věci: za prvé že oblast motivovaných pojmenování daleko přesahuje oblast motivovaných slov (v tomto smyslu je oblast tvoření slov vlastně jakoby ponořena do širší oblasti tvoření pojmenování), za druhé pak že z hlediska onomaziologického, z hlediska pojmenovávacího procesu jdoucího od obsahu k formě a průmětu tohoto procesu v hodnocení uživatele jazyka je třeba počítat i s pojmenováními motivovanými ryze sémanticky, přenesením významu, i když takové přenesení významu nevytváří zpravidla nové slovo, nýbrž pouze rozšiřuje a usložňuje sémantickou strukturu slova, které se stalo motivem nového pojmenování.[14]

b) Hlavním naším úkolem bude pak zjistit, jaký je vzájemný vztah mezi inventáři slovotvorně realizovatelných onomaziologických struktur v jednotlivých slovanských jazycích (1), a dále pak, jakými postupy se tyto onomaziologické struktury v jednotlivých slovanských jazycích realizují (2).

1) Pokud jde o struktury vyjadřovaných mimojazykových obsahů (nazvali jsme je ve své práci Teorie odvozování slov onomaziologickými kategoriemi), zdá se, že jsou v slovanských jazycích v zásadě stejné a dají se uvést na omezený počet typů.[15] Tak např. uvnitř substančních obsahových struktur lze obecně rozlišovat tyto struktury:

[94]A) Onomaziologické kategorie mutační

a) substance je určena vzhledem k vlastnosti

1. onomaziologická kategorie nositelů vlastnosti

b) substance je určena vztahem k jiné substanci

2. onomaziologická kategorie nositelů předmětného vztahu

a) vztah povahy statické

1) onomaziologická kategorie podobnosti

atd.

b) vztah povahy dynamické

1) onomaziologická kategorie konatelská

atd.

c) substance je určena vztahem k ději

3. onomaziologická kategorie dějového vztahu

1) onomaziologická kategorie jmen činitelských

2) onomaziologická kategorie jmen prostředku činnosti

3) onomaziologická kategorie jmen patiensu činnosti

4) onomaziologická kategorie jmen výsledku činnosti

d) substance je určena vztahem k okolnosti děje

4. onomaziologická kategorie okolnostního vztahu

B) Onomaziologické kategorie modifikační

1) onomaziologické kategorie deminutivnosti a augmentativnosti

2) onomaziologická kategorie expresívnosti

3) onomaziologická kategorie přechylování

4) onomaziologická kategorie kolektivnosti

atd.

C) Onomaziologické kategorie transpoziční

1) onomaziologická kategorie substanciace děje

2) onomaziologická kategorie substanciace vlastnosti

atd.

Jsou-li ve všech slovanských jazycích onomaziologické kategorie stejné, neznamená to ovšem, že jich je i ve stejné míře využito. I samo jejich kvantitativní využití v systému pojmenování, především pak v systému slovotvorném, může být rozlišujícím znakem mezi porovnávanými jazyky.

Ještě daleko důležitější je však to, že onomaziologické struktury, tvořící jakési podloží pro vlastní systémy pojmenování, které tyto struktury realizují, mohou také velmi dobře sloužit jako základna pro porovnávání slovotvorných a obecně pojmenovávacích systémů různých jazyků. Právě ve způsobu, jak se jednotlivé onomaziologické struktury v různých slovanských jazycích realizují, můžeme hledat specifické, a tedy i diferenční znaky těchto jazyků.

Tak např. v češtině se onomaziologická struktura názvů nositelů vlastnosti vyjadřuje zpravidla v rámci sufixace, a to jednak od adjektiv (kvalitativních i relačních) specifickým souborem sufixálních formantů, jednak od substantiv rovněž specifickým (s předcházejícím souborem se však značně prostupujícím) souborem formantů, jako -(e)c-Ø, -(e)k-Ø, -ák-Ø …, -k-a, -in-a, -ic-e ..

Přitom ovšem opět nás bude zajímat především hierarchie a relativní i absolutní četnosti útvarů, jimiž se jednotlivé onomaziologické struktury v různých srovnávaných jazycích vyjadřují. (Všechny jednotlivé prostředky a jejich kombinace, které jsme probírali z hlediska jejich formy, mohou být ovšem sledovány vždy i v této relaci.)

Pro slovotvorné vyjádření této struktury je důležité, jsou-li všechny její prvky [95]vyjádřeny v pojmenování — slově explicite, anebo je-li tato struktura nejprve určitým způsobem redukována; touto redukcí bývají postihovány především tranzitní členy struktury, neboť uživatel jazyka si je v dané situaci a v daném kontextu snadno doplní.

Např. slovo vysokoškolák vyjadřuje osobu, která navštěvuje nebo absolvovala vysokou školu: tato struktura je však v daném případě redukována na její okrajové členy: na výchozí člen — onomaziologickou bázi[16] — člověk (ta je vyjádřena v daném případě široce spojením sufixu a formému) a na koncový člen — onomaziologický motiv[16] — substance, vzhledem k níž je člověk definován (ten je vyjádřen základem dvouslovného pojmenování vysoká škola).

V rámci jednoslovného pojmenování-slova mohou se tedy rozdíly mezi slovanskými jazyky týkat

a) různého zásadního přístupu k vyjadřovanému obsahu: buď je tento obsah určitým způsobem strukturován, anebo je mu přiřazeno (bezprostředně) nemotivované slovo;

b) v prvém případě pak různosti strukturování obsahu, který může být pojat prismatem toho nebo onoho strukturního typu; výběr tohoto typu je do jisté míry podmíněn již samou vyjadřovanou skutečností, neboť je odrazem základních souvislostí, do nichž je zapojena.

Tak např. může jít o pojmenování pojmu, jehož podstatným znakem je to, že je agens, patiens nebo rezultát činnosti; v prvém případě může se tato činnost jevit jako zasahující nějaký vnější objekt, nebo jako teprve vytvářející objekt, anebo jako činnost probíhající za určitých podmínek, okolností (časových, prostorových aj.), popř. vůbec jen jako činnost bez další souvislosti.

Zas tu bude jedním z rozlišovacích znaků a) inventář v jazyce používaných onomaziologických struktur (základních i redukovaných), b) různé kvantitativní využití společných členů inventáře a c) s tím souvisící různý rozklad onomaziologických struktur v jednotlivých slovanských jazycích;

c) výběru té či oné realizace onomaziologické struktury, především toho, zda se daná struktura realizuje slovotvorně, nebo — jeli to arci s povahou onomaziologické struktury slučitelné — pouze sémanticky, přenesením významu.

Diferenčním znakem tu pak bude absolutní i relativní kvantita využití těchto dvou základních postupů vytváření nového jednoslovného pojmenování;

d) uvnitř realizace slovotvorné pak opět různých kombinací formálních slovotvorných příznaků, tak jak jsme je načrtli v první části této stati, tedy zejména: 1. slovotvorného způsobu, 2. slovotvorné třídy, 3. slovotvorného vzoru, a to vždy již jen v rámci daného slovního druhu, jak to vyplývá ze základní onomaziologické kategorie (slovní druh je tu předurčen onomaziologickou bází).

Formálně vymezeným pojmům slovotvorné třídy a slovotvorných vzorů tu budou odpovídat formálně i obsahově vymezené pojmy slovotvorné kategorie a slovotvorného typu.

2) Zatímco průnik onomaziologické kategorie (Os), implikující již slovnědruhový charakter pojmenování (D), se slovotvorným způsobem (Z), je z hlediska slovotvorného popisu málo významný (nesnažili jsme se proto nalézt pro něj ani pracovní termín), přísluší pojmům slovotvorné kategorie a slovotvorného typu ve fungování slovotvorného systému i v jeho popisu přední místo.[17]

3) Slovotvorné kategorie, vymezené průnikem kategorií onomazio[96]logických a slovotvorných tříd (O_s . D . Z . D_z), představují důležitou rovinu slovotvorného systému, shrnujíce všechny obecné slovotvorné dimenze.[18] Jde o takové soubory jako: činitelská jména odvozená od sloves příponami, činitelská jména utvořená od slovesa s podstatným jménem předmětu kompozicí a transflexí, slovesa utvořená od přídavných jmen změnou tvaroslovné charakteristiky (konvertovaná), přídavná jména utvořená od přídavných jmen předponami atp.

Pokud omezujeme onomaziologické kategorie již rámcem slovního druhu a slovotvorného způsobu, jsou jim slovotvorné kategorie velmi blízké, lišíce se jen jediným rozměrem, který mají navíc (D_z). Tato blízkost je tím větší, že slovní druh základu je ve značné míře závislý na povaze onomaziologického motivu. Nelze proto očekávat, že rozdíly v inventáři a využití slovotvorných kategorií budou se výrazněji lišit od těch hodnot, které jsou dány rozdíly v inventáři a využití kategorií onomaziologických.

Tak např. uvnitř slovotvorného způsobu sufixačního se v rámci slovního druhu substantiva budou rozlišovat slovotvorné kategorie deadjektivních jmen nositelů vlastnosti, desubstantivních jmen konatelských atd.

Obdobně jako u (jen formálně vymezených) slovotvorných tříd budou se slovanské jazyky lišit opět především a) v kvantitativním využití a v produktivnosti týchž slovotvorných kategorií a dále b) v rozložení četností a stupňů produktivnosti jednotlivých slovotvorných kategorií uvnitř téhož slovotvorného způsobu.

Necháváme tu stranou to, že některé slovotvorné kategorie uvnitř téhož slovotvorného způsobu tvoří těsný celek se slovotvornými kategoriemi uvnitř jiného slovotvorného způsobu, takže se v praxi mluvívá někdy o jediné slovotvorné kategorii. Např. těsný celek tvoří dějová jména tvořená sufixací a dějová jména tvořená konverzí (řezba, řezání - řez, řež).

Přestože jsou slovotvorné kategorie závislé na vyjadřovaném obsahu (resp. na třídě vyjadřovaného obsahu), zůstává jednotlivým jazykům dosti značná volnost, zda určitý obsah (resp. určitou třídu obsahů) vyjádřit tou nebo onou slovotvornou kategorií. Obecně lze říci, že čím konkrétnější je vyjadřovaný obsah, tím více různých pojmenovacích přístupů, a tedy i slovotvorných kategorií, v jejichž rámci může být tento obsah formován.

Např. týž slovotvorný obsah může být slovotvorně formován jednou jako nositel vlastnosti (pol. konny), podruhé jako původce činnosti (pol. jeździec, č. jezdec), nebo jako bytost užívající něčeho jako prostředku (rus. konnik, sch. konjanik, konik).

Některé slovotvorné kategorie jsou si do té míry blízké, že mohou být považovány za komplementární uvnitř téže obecnější kategorie onomaziologické. Tak nositel činnosti zasahující nějaký objekt, popř. vytvářející nějaký obsah (jako svůj výsledek) může být explicite vyjádřen pouze v rámci kompozice (popř. pojmenování sdruženého), kdežto v rámci sufixace může být vyjádřen jen implicite (neúplně) jako nositel činnosti vůbec (č. řezník), objekt zásahový nebo výsledkový může být pak, je-li to nutné, vyjádřen zvláštním slovem jako vlastnost (č. koňský řezník) aj., anebo jako nositel (dynamického) předmětného vztahu, jako tzv. konatel předmětové činnosti (sl. mäsiar). Proto nezřídka synonymní názvy osob vykonávajících určitou činnost jako své povolání mohou náležet k různým kategoriím (čes. zedník - čes. zdič), obdobně pak i názvy tautonymní (čes. řezník, pol. rzeźnik × slc. mäsiar, rus. mjasnik, bulh. mesar).

Lze tedy předpokládat, že jsou mezi jednotlivými slovanskými jazyky rozdíly v četnosti týchž slovotvorných kategorií a v souvislosti s tím i rozdíly v rozložení četností všech komplementárních slovotvorných kategorií.

[97]Stejně tak lze očekávat rozdíly v stupni produktivnosti jednotlivých slovotvorných kategorií a zároveň rozdíly v rozložení produktivnosti komplementárních slovotvorných kategorií mezi jednotlivými jazyky.

4) Ještě hlubší a pronikavější rozdíly se budou jevit mezi slovotvornými typy, uplatňujícími se v jednotlivých jazycích uvnitř jedné a téže slovotvorné kategorie, vzhledem k níž jsou určeny navíc i určitým formantem a vymezenými tedy formulí O_s . D . Z . D_z . F. Vzhledem k centrálnímu postavení v systému slovotvorných pojmů mají parametry slovotvorných typů pro lingvistickou charakteristiku význam základní.

Opět tu půjde a) o inventář slovotvorných typů uvnitř téže slovotvorné kategorie, b) o rozdíly ve využití slovotvorných typů, v jejich početním zastoupení, c) o rozdíly v rozložení jednotlivých typů uvnitř slovotvorné kategorie, d) o rozdíly v produktivnosti jednotlivých typů a e) o rozdíly v rozložení produktivnosti jednotlivých typů.

Např. v rámci slovotvorné kategorie jmen prostředků činnosti můžeme zjistit mezi slovanskými jazyky a) rozdíly již v samém inventáři slovotvorných typů, lišících se sufixem, popř. i tvaroslovnou charakteristikou, srov. jen čes. slovotvorný typ deverbativních názvů prostředků Z_v + -'tk(o) (razítko, kapátko) vedle významově odstíněného Z_v + -dl(o) (razidlo, sedadlo), zatímco slovenština zná jen Z_v + -dl(o).

b) Ještě nápadnější budou ovšem rozdíly v četnosti jednotlivých slovotvorných typů, totožné s četností jednotlivých sufixálních formantů uvnitř téže slovotvorné třídy. Je např. i bez hlubšího zkoumání zřejmé, že typ činitelských jmen se sufixálním formantem -tel má daleko větší početní zastoupení v češtině než v polštině, kde opět mnohem větší četnost než v češtině má typ s formantem -ca (odpovídajícím č. -ce).

c) V souvislosti s tím bude také poněkud jinak probíhat křivka rozložení společných (responzních) sufixálních slovotvorných typů.

d) Rovněž nápadné budou rozdíly v produktivnosti korespondujících sufixálních slovotvorných typů. Tak např. shora uvedený činitelský typ Z_v + -tel je produktivní v češtině a většině slovanských jazyků, je však neproduktivní v polštině (-ciel).

e) Pozoruhodné budou i rozdíly v hierarchii společných sufixálních typů a vůbec v jejich rozložení mezi různými slovanskými jazyky.

Charakteristiku slovotvorného systému podle základních (hierarchicky uspořádaných) pojmů — jednak slovotvorného způsobu, slovotvorné třídy a slovotvorného vzoru, jednak podle onomaziologické kategorie, slovotvorné kategorie a slovotvorného typu — považujeme za základní a nezbytnou charakteristiku slovotvorného systému každého jazyka, a proto také za nejdůležitější základnu srovnávací charakteristiky příbuzných jazyků.

V zásadě se tedy slovotvorné postupy a struktury uplatňují v slovanských jazycích v rámci určitých obsahových struktur. Dominantní úlohu tu mají, jak jsme již výše ukázali, právě tzv. onomaziologické kategorie, tj. typické strukturace obsahů.

II. 1. Vedle těchto obsahových struktur a obsahových tříd těmito strukturami daných uplatňují se však v slovotvorných systémech i v slovotvorných procesech slovanských jazyků i jiné obsahové třídy (různého stupně zobecnění), v zásadě nestrukturního charakteru (pokud jsou strukturovány, neobráží se tato jejich struktura v jejich slovotvorné formě, jsou tedy z hlediska pojmenovacího nečleněnými celky). Takovými obsahovými nebo sémantickými třídami a podtřídami jsou např. třída živých bytostí s podtřídami osob, živočichů a rostlin, třída hmotných předmětů, nebo opět třída lidských činností a třída přírodních procesů atd. Tyto [98]sémantické třídy mohou být ke kategoriím onomaziologickým v různém vztahu (např. onomaziologická kategorie agensu činnosti náleží sice z převážné své části do třídy osob, ale svou určitou částí, např. názvy abstraktních pojmů jako činitel, ukazatel ap. nebo názvy zvířat jako stavěč, hafan, hraboš, myšilov ap. ji v různých směrech přesahuje, na druhé straně opět třída osob daleko přesahuje onomaziologickou kategorii původce činnosti, zahrnujíc do sebe mimo ni značnou část kategorie nositelů předmětného vztahu, část kategorie nositelů vlastnosti aj.). Vedle obsahových tříd a struktur „slovotvorně relevantních“, tj. takových, které do určité míry předurčují třídy a struktury slovotvorné (jako např. kategorie substance, kategorie prostředku činnosti atp.), jsou tedy i takové obsahové třídy a struktury, které jednoznačný odraz v pláně slovotvorném nemají, které jsou, mohli bychom říci, lhostejné k slovotvorným třídám a strukturám, jimiž jsou realizovány. A právě tu je dáno velmi široké pole zásadní náhodnosti ve vzájemném přiřazení, které se ovšem uvnitř daného jazykového systému jako celku může stát určitou specifickou zákonitostí (nejčastěji jen statistickou).

Abychom nezůstali jen v oblasti pouhé abstrakce: sémantická třída lidí vykonávajících určité povolání preferuje např. v ruštině slovotvorný typ Z_s + -ščik (který nemají ostatní slovanské jazyky), češ. má -ník vedle -ář, slov. častěji -ár, i když jinak sufixální formant -ník jí rovněž není cizí. Právě tyto rozdíly v přiřazení určitých slovotvorných typů sémantickým třídám jsou mezi slovanskými jazyky velmi nápadné, takže se na ně právem zaměřuje dotazník pro slovanský nářeční atlas.

Porovnávací zkoumání může tu jít tedy tou cestou, že se vytvoří určité obsahové rozklady (nikoli pouze jediný systém pojmový, daný apriori, jak tomu bývá u tzv. pojmových slovníků, nýbrž empiricky, zobecněním těch sémantických tříd a podtříd atd., které mají v slovanských jazycích nějakou slovotvornou relevanci) a pak sledujeme, které slovotvorné struktury a typy atd. jim v jednotlivých slovanských jazycích odpovídají: vedle četných shod vyniknou tak i charakteristické rozdíly v tomto vzájemném přiřazení.

2. Významové třídy ve shora vymezeném pojetí mohou mít tedy pro slovotvorný systém určitou relevanci, nelze je však prostě ztotožňovat se slovotvornými kategoriemi. Nejčastěji se uplatňují až uvnitř slovotvorné kategorie (např. klasifikace na názvy osob, zvířat, věcí a abstraktních pojmů uvnitř slovotvorné kategorie deadjektivních názvů nositelů vlastnosti) a zejména uvnitř slovotvorného typu, tedy pojmů spoluvymezených onomaziologickou strukturou (např. názvy holí, názvy likérů, názvy výsadeb atd. uvnitř slovotvorného typu Z_s + -ovka, jako dubovka, lískovka, …, anýzovka, …, višňovka, … atd.). Pro porovnání slovotvorných systémů slovanských jazyků zhusta proto postačí, porovnáme-li významové klasifikace uvnitř týchž slovotvorných kategorií a typů a stanovíme tak rozdíly v inventáři, četnosti a v produktivitě jednotlivých významových tříd v tomto rámci (tj. sémanticky vymezených slovotvorných podkategorií a podtypů).

3. Zvláštního významu nabývá však tato dimenze tehdy, když onomaziologická struktura slova je nezřetelná, popř. když slovotvorná funkce formantu je příliš obecná, takže lze mluvit o funkci pouze strukturní, a kdy proto významová třída vytěsňuje nebo zcela nahrazuje onomaziologickou strukturu. Ze slovotvorných pojmů vymezených nikoli onomaziologickou strukturou, nýbrž pouze významovou třídou je důležitý především pojem slovotvorného modelu, který je jakousi „nestrukturní“ variantou slovotvorného typu a je ve shodě s tím vymezen kombinací dimenzí Z, D, D_z, V a F (takovým modelem je např. v češtině skupina názvů poplatků na -né, jako školné, výchovné atd.).

[99]Pro porovnávací charakteristiku bude důležitá otázka, jaké je kvantitativní využití takových slovotvorných modelů uvnitř slovotvorných vzorů, popř. uvnitř slovotvorných tříd.

 

C. Kromě jednodimenzionálních pojmů slovotvorného způsobu a onomaziologické struktury a jejich kombinací s jinými dimenzemi je však někdy účelné sledovat v srovnávacím aspektu i některé další slovotvorné dimenze, zejm. komplexní dimenzi slovotvorného formantu (popř. jednotlivé jeho složky), a to jak obecně, tak v rámci kategorií slovnědruhových. Je možné např. klást otázku, jak se jednotlivé (společné) konkrétní afixy uplatňují v slovotvorném systému zkoumaných jazyků, jaké jsou rozdíly v rozložení jejich četností, popř. v rozložení jejich produktivity mezi danými jazyky atp. Odpověď může v lecčems korigovat obraz utvořený o slovotvorných systémech jazyků jen na základě výše uvedených komplexních parametrů (komplexních slovotvorných pojmů). (Jde tu ovšem nejen o formanty sufixální a prefixální, ale i o formanty záležející v pouhé změně tvaroslovné charakteristiky.) Jak známo, vyskytují se např. mezi slovotvornými sufixálními formanty slovanských jazyků takové, které jsou všem jazykům společné (obecně slovanské, např. -tel, -ka, -ina, -ko), dále takové, které jsou společné několika slovanským jazykům (skupinové, např. -al, -uj, -izna, v sevslov. jazycích, -ca/-ce pouze v zápslov. skupině), a konečně takové, které jsou vlastní pouze jednomu jazyku (individuální, např. čes. -kyně).

Kromě toho pozorujeme mezi jednotlivými slovanskými jazyky i rozdíly v tom smyslu, že týž sufix se spojuje s různou tvaroslovnou charakteristikou, popř. s různými soubory tvaroslovných charakteristik (např. jen čes. je — v rámci substantiv — spojení sufixu -n- s tvaroslovnou charakteristikou -é, např. služné). Prakticky lze i v tomto případě mluvit o různých sufixálních formantech.

Bude nás tedy zajímat a) samo porovnání inventáře formantů a jejich složek, b) rozdíly v absolutních četnostech jednotlivých formantů v různých slovanských jazycích a rozložení četností všech formantů uvnitř téhož jazyka.

 

D. Všestranná a úplná charakteristika slovotvorného systému kteréhokoli jazyka, a tedy i srovnávací charakteristika tohoto plánu v různých jazycích vyžaduje však ještě vyšetření řady dalších parametrů. Probereme tu některé z nich, které považujeme za důležité.

1. Takovým rozlišujícím znakem je např. inventář morfémů a kvantitativní využití individuálních morfémů daného jazyka a jejich tříd (z těchto tříd je přirozeně nejdůležitější funkční utřídění na kořeny, prefixy, sufixy a morfémy).

Je tedy důležitým parametrem morfémové skladby jazyka počet slov obsahujících

kořenné morfémy

prefixální morfémy

sufixální morfémy

tvaroslovné formémy

Svůj význam má přirozeně i počet slov, která neobsahují žádný morfém dané třídy, tedy K₀, P₀, S₀, F₀.

[100]Pozn. Pokud jde o třídy morfémů, lze tyto údaje získat ovšem již z rozboru morfémové struktury úhrnné slovní zásoby uvedené dále pod 2.

Tyto kvantitativní údaje budou mít přirozeně význam i při porovnávání jazyků: toto porovnání si opět může všímat jak jednotlivých odpovídajících si tříd morfémů (např. ΣK v různých jazycích), tak rozkladů úhrnu morfémů na třídy.

Pokud jde o jazyky materiálově příbuzné, jako jsou slovanské, nebude ovšem zcela bez významu ani srovnání kvantitativních ukazatelů jednotlivých (individuálních) morfémů.

Konkrétně si lze takový rozklad na morfémy představit asi takto: 

	Jazyk A	Jazyk B	Jazyk C	atd.
K0	a	b	c
K1 = bab-	a'	b'	c'
atd.
S0	l	m	n
S1 = -k-	l'	m'	n'
atd.
F0	t	u	v
F1 = -a (-y, -ě …)	t'	u'	v'
atd.

Z hlediska slovotvorného je kromě toho důležitý údaj o výskytu kombinace S_iF_j, tedy např. S₁F₁ (= -ka, -ky, -ce atd.).

2. Jiným formálním rozlišujícím znakem je morfémová struktura úhrnné slovní zásoby jednotlivých jazyků. Opět nás bude zajímat především

a) charakter morfémové struktury v jednotlivých slovanských jazycích, přesněji posloupnost tříd morfémů v struktuře slov. Při zásadní totožnosti mohou se tyto struktury lišit horní mezí opakovatelnosti morfémových tříd.

Tak např. zatímco jeden jazyk zná i strukturu s trojím prefixem

(P + P + P + K [+ S [+ S [+ S …]]] [+ F]),

je jinému jazyku tato struktura cizí.

b) V druhé řadě nás bude zajímat kvantitativní využití těch morfémových struktur, které jsou srovnávaným jazykům společné. Např. struktura K + K + K + F může být v jednom jazyce využita rozsáhle, v druhém jen omezeně.

c) Konečně budou opět vhodným předmětem porovnávacího zkoumání i rozdíly v rozložení četností jednotlivých struktur mezi různými jazyky.

Ve všech těchto případech (a, b, c) má opět dosah nejen 1. zkoumání celkové, sumární, nýbrž i 2. zkoumání v mezích určitých slovotvorně relevantních kategorií, zejm. pak slovního druhu.

Pozn. Morfémovými strukturami máme tu na mysli různé kombinace tříd morfémů (K = kořen, P = prefix, S = sufix, F = formém [tvaroslovná charakteristika]), vymezené jejich morfologickými funkcemi (obligátní, centrální strukturní člen: K, neobligátní levý strukturní člen: P, neobligátní pravý strukturní člen: S, neobligátní krajní pravý strukturní člen: F).

Obecná formule: 

(P+)	K	(+S)	(+F)	(Symbol pod symbolem morfémové třídy udává obě meze její opakovatelnosti.)
0-k	1-l	0-m	0-n

[101]Uvedeme pro ilustraci schéma porovnávací tabulky: 

			Struktura	Absolutní četnost struktury
				v jazyce A:	v jazyce B:	V jazyce C:
			K	a	b	c
			K + F	l	m	n
			K + S	p	r	s
			K + S + F		atd.
			K + S + S
			K + S + S + F
			K + S + S + S
			K + S + S + S + F
		P + K		α	β	γ
		P + K + F		λ	μ	ν
	P + P + K				atd.
	P + P + K + F
P + P + P + K
P + P + P + K + F

3. Svůj význam budou mít v porovnávací charakteristice slovanských jazyků i rozdíly v struktuře základních bezprostředních slovotvorných složek, slovotvorného základu a slovotvorného formantu. Nepůjde tu jistě o rozdíly v inventáři strukturních typů, nýbrž opět o různé jejich kvantitativní využití a různou jejich produktivitu.

Strukturní typy základu (Z) můžeme např. znázornit formulí

(P) K (S)

0-m 1-n 1-o

(kde závorky označují fakultativnost a výrazy pod symboly údaje, kolikrát se může daný symbol opakovat — m, n, o jsou horní statistické limity opakování), konkrétně např. K, KS, KSS …, KKS …, PK, PPK …, PKK, PKKS …

Strukturní typy formantů postihují formule: P(F)v S(F)v F_i-j kde opět závorky označují fakultativnost, symbol v alternativu, symbol F_i-j záměnu jedné tvaroslovné charakteristiky druhou; konkrétně např.: P, PF …, S, SF …, F_i → F_j.

4. Důležitým rozlišujícím znakem může být i rozklad slovní zásoby na slovotvorné čeledi. Možno jej chápat

a) ryze kvantitativně, a to tak, že se vyšetří četnosti čeledí o 1 až n členech, nebo

b) kvalitativně - kvantitativně, tj. kvantitativně s přihlédnutím ke kvalitativní různosti čeledních struktur; počet těchto různých struktur je velmi veliký, lze jej však nicméně převést na omezený celkem počet strukturních typů. Za relevantní pro takové zobecnění je možné pokládat především slovní druh základního (absolutně fundujícího) slova čeledi a dále kvalitu a počet vztahů, v nichž se každé ze slov čeledi jeví jako (bezprostředně) fundující, a kvalita a počet vztahů, v nichž se jeví jako (bezprostředně) fundované.

Takovým velmi jednoduchým strukturním typem vycházejícím od substantiva může být např:.

 

zobecňující čeledi jako čes. [102]

 

Stupeň zobecnění v strukturním typu může být ovšem větší nebo menší. Tak je možno zobecnit členy čeledi např. v slovní druhy; pak bude výše uvedený strukturní typ jen specifikací nadřazeného typu

 

Naopak je možné vymezit strukturní typ čeledí ještě konkrétněji, např. na úrovni slovotvorných typů:

 

Rozklad slovotvorných čeledí se může jak patrno realizovat na několika úrovních. Při každém tomto rozkladu je pro jednotlivé jazyky charakteristické absolutní i relativní kvantitativní využití jednotlivých podsouborů (podmnožin). V srovnávacím pohledu může být pak opět konfrontováno (absolutní nebo relativní) využití jednotlivého podsouboru (strukturního typu čeledi), jednak mohou být konfrontovány navzájem rozklady slovotvorného systému (systému čeledí jakožto souborů a strukturních typů těchto čeledí neboli podčeledí) na jednotlivé strukturní typy čeledí.

 

II

Parametrů, v nichž se může zkoumat slovotvorný systém jazyka, je velmi mnoho, pro exaktní popis tohoto systému nám však dostačí ty, které nejsou odvoditelné z parametrů ostatních, tedy parametry základní. Ty jsme se pokusili v předcházejícím výkladu postihnout. Jimi je slovotvorný systém jazyka plně determinován a jsou tedy též vhodnou základnou pro porovnávací studium. Na tom by mohl srovnávací popis slovotvorného systému přestat.

Pro plné poznání slovotvorného systému, v slovotvorný systém uspořádané slovní zásoby jazyka, je potřebí doplnit naše zkoumání v dvojím směru:

1. zjištěním, jak je úhrn vyjadřovaných obsahů ve své konkrétnosti slovotvorným systémem zachycen, které jednotlivé, individuální obsahy („významy“) tvoří vlastní náplň těch či oněch slovotvorných kategorií, typů, struktur atd.

Na tyto vztahy lze se dívat jako na vztahy vzájemného přiřadění. Jednak si můžeme položit otázku, které mimojazykové obsahy, popř. jazykové významy jsou přiřazeny zjištěným slovotvorným prostředkům a útvarům, jednak se můžeme tázat naopak — a to je pro náš účel pohled základní —, které slovotvorné prostředky a útvary jsou přiřazeny daným a pro porovnávané jazyky zhruba společným mimojazykovým obsahům, popř. jazykovým významům.

Pozn. Pokud mluvíme ve svém příspěvku někdy o jazykových významech jako synonymech mimojazykových obsahů, tedy jen proto, že se dosud velmi často význam (zejm. lexikální) takto chápe. Sami však dáváme přednost tomu, chápat význam jako stylizovaný poukaz jazykové formy k mimojazykovému obsahu a ovšem též k vnitřně jazykové funkci.

[103]Jde tedy o to, jak jsou jednotky slovotvorného plánu přiřaděny k jednotkám plánu obsahového. Lze si dobře představit, že totožné slovotvorné systémy a zhruba rovněž totožné soustavy mimojazykových obsahů by mohly být v různých jazycích navzájem koordinovány různě (i když ovšem určitá podmíněnost jedněch jednotek druhými je mimo pochybnost — vždy však zbývá dosti volnosti pro podstatné rozdíly v tomto vzájemném přiřadění).

Už sama ta okolnost, vyjadřuje-li se určitý individuální význam v daném jazyce slovotvorně, anebo jinak (nemotivovaným slovem nebo slovem motivovaným jen sémanticky nebo několikaslovním pojmenováním), je — právě v porovnávacím aspektu — zajímavá, i když rozdíly mezi slovanskými jazyky v tomto bodě budou zajímat nepochybně více bádání historickosrovnávací a bádání o vnějších dějinách jazyka než zkoumání současného stavu. V každém případě přináší právě tento pohled velmi mnoho podnětných otázek (proč např. souvztažné pojmy „magister“ — „discipulus“ se vyjadřují v některých slovanských jazycích souvztažnými slovotvornými prostředky, jako např. rus. učiteľ : učenik, zatímco jiné tuto souvztažnost ignorují, např. čes. učitel : žák — čes. učeň, učedník se dostalo do jiného vztahu, k mistr).

Porovnávací základnou bude tu přirozeně sjednocení všech inventářů lexikálních významů v jednotlivých slovanských jazycích (pokud se tyto významy aspoň v jednom ze slovanských jazyků vyjadřují slovotvorně).[19]

2. Zjištěním, jak je pro slovotvornou stavbu slov využito v těchto jazycích jejich slovní zásoby, tak např. jak je využito v češtině podstatného jména javor jako základového slova v jednotlivých slovotvorných typech, modelech nebo vzorech, jak je využito slovesné vidové dvojice vyrobit — vyrábět pro slovotvorné základy atp. nebo opět z druhé strany, která slova se mohou uplatnit v slovotvorném základu v slovotvorných typech pa- + S/A/Adv/V nebo A + -avý atp.

Metodologický přístup k porovnávání této stránky jazykové skutečnosti je obtížný. Domníváme se, že by bylo možné postupovat tak, že porovnáme navzájem inventáře základových morfémů ve všech slovanských jazycích, a to tak, že se utřídí na základě významové ekvivalence (přičemž řady ekvivalentních morfémů prakticky vyčerpávají všechny inventáře); vícevýznamové morfémy formálně identické se považují za homonymní a označí se rozlišujícími indexy, včleňují se tedy do různých ekvivalentních řad. Dále se stanoví průnik všech množin morfémů (všech inventářů jednotlivých jazyků) a rozliší se tak 1. podmnožiny morfémů společných všem (n) slovanským jazykům, 2. podmnožiny morfémů společné několika (2 až n-1) jazykům a 3. podmnožiny morfémů vlastních pouze jedinému jazyku. Tím dostaneme 1. podmnožiny morfémů totožných formálně i významově a) ve všech, b) v n-1, n-2 …, 2 jazycích, c) vlastní pouze jedinému z n jazyků, 2. podmnožiny morfémů pouze významově ekvivalentních, 3. zbytek morfémů nemajících korespondentních ekvivalentních morfémů v ostatních slovanských jazycích. Cílem šetření bude stanovit, jak jsou jednotlivé skupiny morfémů v jednotlivých jazycích využity, především v rámci jednotlivých slovotvorných typů.

Závěr. Je samozřejmé, že náčrt parametrů, které se mohou podle našeho mínění více či méně významně podílet na diferenční charakteristice slovotvorných systémů po stránce formální, obsahové i materiálové, může být míněn pouze jako skromný příspěvek k obecné metodologii zkoumání tvoření slov v plánu porovnávacím, nikoli snad jako konkrétní návod, jako předpis operací, které je třeba provést v určitém sledu, aby se jimi k této charakteristice dospělo. V jistém smyslu bude konkrétní postup často právě opačný než pořadí diferenčních kritérií.

[104]Má-li být naše zkoumání ekonomické, bude musit vyjít od základních slovotvorných jednotek, které bude inventarizovat a klasifikovat podle řady uvedených kritérií. Je problematické, bylo-li by možné a účelné vyjít od jednotek elementárních, od morfémů, anebo spíše od jednotek sice složitějších, za to však — aspoň prakticky — daleko snáze vyčlenitelných. Sami se domníváme, že účelnějším východiskem budou slova, jakožto základní jednotky pojmenování a jako celostní slovotvorné útvary. Provést všechna naznačená a další zjištění požadovaná naším testem nebude arci možné bez pomoci strojové mechanizace.

Považovali bychom proto za žádoucí, kdyby se slavisté zabývající se otázkami tvoření slov sjednotili na určitém slovotvorném testu ve smyslu našeho návrhu, který by dovolil jednotnou rozborovou proceduru a charakteristiku slovotvorných systémů pro všechny slovanské jazyky. Teprve až bude tato práce provedena a jednotlivá slova každého slovanského jazyka budou uložena se všemi slovotvorně relativními indexy na děrné štítky nebo obecně do paměti stroje, bude moci být hospodárně řešen projekt diferenční a pak i typologické charakteristiky slovanských jazyků.

Zatím však bude třeba důkladně teoreticky i metodologicky osvětlit otázku systému slovotvorných prostředků a slovotvorných útvarů, tak abychom co nejdříve dospěli k určité jednotě v jeho chápání a zajistili tak i jednotnou proceduru analýzy a charakteristiky slovotvorby jednotlivých slovanských jazyků.

 

R é s u m é

ZUR AUFFASSUNG VON VERGLEICHENDER CHARAKTERISTIK DER SLAVISCHEN SPRACHEN AUF DEM GEBIETE DER WORTBILDUNG

Der vorliegende Aufsatz stellt einen Versuch dar, die wesentlichen Merkmale der Wortbildungssysteme der slavischen Sprachen vom Standpunkt der synchronischen Betrachtungsweise zu erfassen und eine Grundlage für die Gegenüberstellung und Vergleichung dieser Systeme zu schaffen.

Es werden zuerst solche fundamentalen Eigenschaften der morphologisch strukturierten Wörter wie die Art der Wortbildung, der Wortartrahmen, die grammatisch-lexikalische Klasse des fundierenden Wortes, die inhaltliche Struktur u. dgl. aufgestellt, die sozusagen Grunddimensionen der Wortbildungssysteme bilden. Auf diesen Grunddimensionen und deren Kombinationen baut sich das System von Wortbildungsrelationen und -Klassen verschiedener Abstraktionsstufe.

Aus der großen Menge von so bestimmten Relationen und Klassen werden diejenigen herausgegriffen und behandelt, welche für das Sprachsystem und dessen Fungieren ausschlaggebend sind. Sie werden in zwei hierarchisch angeordneten Reihen entwickelt: die eine, mehr formaler Art, schliesst die Wortbildungsarten, die Wortbildungsklassen (im engeren Sinne des Wortes) und Wortbildungsmuster in sich, die andere, direkt inhaltsbezogen, baut auf der Inhaltsstruktur, ev. Inhaltsklasse, und umfasst darüber hinaus noch die Wortbildungskategorien, die Wortbildungstypen und Wortbildungsmodelle. Neben diesen Grundbegriffen der Wortbildungslehre sind auch andere für die Charakteristik der Wortbildungssysteme von Belang, wie die morphematische Struktur, die unmittelbaren Wortstrukturkomponenten (Basis und Formant) und insbesondere die Wortfamilien.

Im weiteren werden Richtlinien aufgestellt, nach denen man bei der qualitativ-quantitativen Erforschung der Wortbildungssysteme der slavischen Sprachen vorzugehen hat, um wichtige qualitativ-quantitative Parameter zu gewinnen, die zur Vergleichscharakteristik dieser Sprachen wesentlich beitragen könnten.

Es gilt, zuerst das Inventar von komplementaren Wortbildungsmitteln und durch diese bestimmten Relationsbegriffen (wie den oben angeführten) festzustellen und dann dessen Ausnützen im Sprachsystem zu erfassen. Von den hier in Betracht kommenden Grössen und Beziehungen lassen sich zum gegebenen Zweck neben der absoluten zahlenmässigen Stärke der ein[105]zelnen Mittel, Klassen und Gebilde in Sprachsystemen vor allem die Proportionen der Stärke einzelner komplementarer Mittel innerhalb einer jeden Sprache und deren Gegenüberstellung vorteilhaft verwenden. In ähnlicher Weise können die einzelnen Mittel hinsichtlich ihrer Häufigkeit in der Rede und ihrer Produktivität geprüft und einander (in beiden Richtungen) gegenübergestellt werden.

Das also gewonnene Bild ist jedoch noch in zweierlei Richtung zu vertiefen und zu ergänzen: Erstens ist es notwendig zu erforschen, wie das System der Wortbildungsmittel den individuellen aussersprachlichen Inhalten zugeordnet ist, welche ist die konkrete inhaltliche Ladung der oder jener Wortbildungs-Kategorien, Typen, Modelle u. dgl. Zweitens soll dann ermittelt werden, wie in den betreffenden Sprachen die Zuordnung zwischen dem System der Wortbildungsmittel und der Wortmaterie, dem Vorrat der (potentiellen) Grundwörter, zustande kommt, wie sich das System der Wortgebilde in den konkreten Wortschatz abbildet.

Die Erschliessung und Feststellung der charakteristischen Unterschiede und Übereinstimmungen zwischen den slavischen Sprachen auf dem Gebiet der Wortbildung setzt natürlich voraus, dass die Frage des Wortbildungssystems scharf beleuchtet und eingehend erörtert und so die notwendige Einheit in dessen Auffassung gesichert und eine einheitliche Prozedur der Analyse erarbeitet werden wird.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 2, s. 85-105

Předchozí Úvodem

Následující Jaroslav Kuchař: Základní rysy struktur pojmenování