Protichůdci. Několik poznámek o vztahu Erbenova básnického díla k Máchovu

Jan Mukařovský

[Články]

(pdf)

Antagonistes. Remarques sur les rapports entre l’oeuvre poétique d’Erben et celle de Mácha

Základem článku, který zde podáváme, byla přednáška v Pražském linguistickém kroužku, proslovená v červnu minulého roku na diskusním večeru, věnovaném Grundovu spisu o K. J. Erbenovi. Od té doby stala se Grundova kniha předmětem jednak úhrnně posuzující stati F. X. Šaldy (Šaldův zápisník VII, str. 331 n.), jednak dvou detailních studií R. Jakobsona (Slovo a slovesnost I, str. 152 n. a 218 n.), z nichž první — s kritickým zřetelem ke Grundově práci — zkoumá funkci mythu u Erbena, druhá se pak zabývá — se stejným kritickým záměrem — rytmem Erbenova verše. Charakteristické je, že se středem pozornosti obou kritiků stalo zejména Grundovo zkoumání o Erbenu-básníkovi a z něho opět tři body: poměr mezi Erbenem a Máchou, Grundovo pojetí českého klasicismu, jeho názor o problémech Erbenova rytmu; všechny tyto body lze pak redukovat na protest proti Grundovu zařadění Erbenova zjevu do vývoje českého básnictví.

Grund si totiž vytvořil thesi o Erbenovi jako pokračovateli a dovršiteli českého klasicismu jungmannovského, a musí proto co možná oslabovat vývojové svazky, poutající Erbena k Máchovi. Staví se proti mínění Součkovu, že Záhořovo lože, zejména jeho první verse, je palinodií Máje, připouštěje toliko, že tato báseň je „vyvrcholením Erbenova příklonu k Máchovi“ (29); projevuje tak snahu omezit Erbenův vztah k Máchovi na nahodilé a přechodné podlehnutí Erbenovo. Podstatu klasicismu spatřuje v „záměrné vyrovnanosti“ (89) a na tomto podkladě staví Erbena v mechanický protiklad k Máchovi: „V kladném stanovisku k životu, jejž nutno vésti přes propasti vášní a udržeti všemu navzdory, hlásí se naléhavě zásada české klasičnosti, vyzařuje harmonická osobnost Erbenova, popírající moral insanity Máchovu jako zhoubu pro zdravý rozvoj českého ducha“ (89). Popírá — ač málo vyzbrojen teoreticky — názor, že Erbenův verš vývojově navazuje na metrické výboje Máchovy (208 n.); snaží se vylíčiti Erbena jako bezprostředního pokračovatele básnických snah Čelakovského (33): „Třebaže si toho zprvu neuvědomuje, pokračuje mladý básník v tradici Čelakovského, již prohlubuje a umělecky obohacuje“. Těmito tvrzeními, která kriticky odmítli již — souborně nebo jednotlivě — A. Novák, Jakobson a Šalda, naznačuje se jisté pojetí vývoje české literatury v době Erbenově a Máchově, při kterém Mácha je vysouván na vedlejší kolej jako náhoda, která sice na čas rušivě zasáhla do zákonitého vývojového dění, ale byla záhy zlikvidována pro svou nezdravost. Svou argumentací zasahuje Grund bezděky i metodologii dějin básnictví a teorii verše; tam i zde křísí hlediska překonaná: v dějinách literatury zastává stanovisko nahodilých zásahů, daných osobními vlastnostmi slovesných tvůrců, proti pojetí literárního vývoje jako imanentní zákonitosti; v teorii básnického rytmu hájí impressionismus akusticko-motorické interpretace proti metrice fonologické, opřené o objektivně zjistitelná data tekstu. Byla proto revise Grundových zkoumání nutná ještě i jinak než ze samého zřetele k básnickému zjevu, kterým se jeho kniha obírá. Také náš článek chce být příspěvkem k ní: pokusíme se v něm ukázat, do jaké míry jsou Mácha s Erbenem — jako předchůdce s bezprostředním [34]následníkem v imanentním vývoji — spjati netoliko shodami, ale i protikladnými rozdíly, které právě dosvědčují, že Erbenova poesie musí být chápána zároveň jako vývojové navázání na Máchu i jako jeho vývojové překonání. Předem připomínáme, že se nemíníme dotýkat otázky poměrné hodnoty obou básníků, poněvadž hodnotící srovnávání zjevů spjatých vývojovými antinomiemi není vědecky plodné (viz čl. o V. Hálkovi, Slovo a slovesnost I, str. 73).

Některé z důležitých protikladů mezi Máchou a Erbenem probrala již studie Jakobsonova o mythu u Erbena (Slovo a slovesnost I, str. 152 n.). Je to především protiklad mezi romantismem revolty — u Máchy — a resignace — u Erbena; kromě toho byl Jakobsonem zjištěn i protiklad mezi ontogenetickým pocitem hrůzy u Máchy a fylogenetickým u Erbena. Obě tyto antinomie, třebaže důležité i pro pochopení děl obou básníků, jdou za hranice literatury: první z nich přesahuje do obecných dějin kultury, druhá do psychologie. Připojujeme třetí, stojící rovněž na rozhraní, tentokrát mezi teorií básnictví a charakterologií kulturních typů. Je to protiklad typu jinošského, převládajícího v poesii Máchově, a typu mužného, projevujícího se v poesii Erbenově. Je známo, že „každé historické období vypracovává svůj vlastní duševní styl, který ovládá vše, počínajíc uměním a vědou. Vývoj duševního stylu vine se jako červená nit dějinami lidstva a působí proměny charakteru v průběhu staletí. Renesance má v oblibě duševní vlastnosti mužného věku, barok žije spíše vlastnostmi stáří a dokonce si dodává uměle, pudrováním, i stařeckého vzhledu, také děti jsou oblékány po vzoru dospělých; romantismus se naproti tomu oddává citovému rozvlnění věku jinošského“ (H. Henning, Psychologie der Gegenwart² 1931, str. 154 n.).

U Máchy, ve shodě s obecnou tendencí romantismu, vládne typ jinošský: „Nynější ale čas | Jinošství mého — je, co tato báseň, máj.“ Citový vzruch dozrávajícího mládí udává směrnici Máchovy poesie; v povídce Večer na Bezdězi charakterisuje básník — srovnávaje lidské věky s dobami denními — jinošství takto: „Blíž a blíže pak večer přichází k noci; hvězda za hvězdou vystoupá na obzoru blankytného nebe, jako sen za snem, žádost po žádosti v duchu jinocha. Zponenáhlu ztratí tento ze zraků svých zem, na které žije, jak ji hustá zahalí, jako ji temná víc a více by kryla noc. On jen vzhůru, vzhůru touží ke snům svým, k nesčíslným hvězdám obrazotvornosti své. Výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím; mládenec ve věku tomto jest cizincem, jest jinochem zemi naší, on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlenek svých, stojí sám, nevidí nic než přeludy vlastních obrazů svých“. Uvedli jsme tento obšírnější citát, protože dosvědčuje spojivost motivu jinošství s jinými důležitými motivy Máchovy poesie, zejména s motivem noci a večera, kterým připadá tak důležitá úloha v Máji: doba prvního zpěvu a druhého intermezza je večer, doba druhého a čtvrtého zpěvu i prvního intermezza noc. Kromě toho připomíná citované místo motivem touhy po hvězdné říši i známou báseň „Noc“: „Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši, | K vám já toužím tam světla ve říši, | Ach a jen země je má“. Jinošství tedy nebylo jen biografickou záležitostí básníkovou, ale zároveň i projevem romantického dobového typu a složkou struktury Máchova básnického díla. U Erbena pozorujeme naproti tomu citovou i názorovou atmosféru zralého mužství; jejím projevem je „vyrovnanost“ i výrazný smysl pro řád, projevující se v dějové motivaci básní Kytice; příznačné pro Erbena je zjištění Grundovo, že Erben již v jinošské [35]poesii „překvapuje neobyčejnou zralostí“; tak zejména v básních „Na hřbitově“ a „Sirotkovo lůžko“ podle Grunda „neblouzní o smrti melancholický jinoch, prožívá ji plně muž, který zná její neodvratnou zákonitost“ (81). K vysvětlení ovšem nestačí „kritické záchvaty haemoptoê, které stíhaly mladého básníka“ (81), i když tomuto životopisnému taktu neupíráme závažnost; mužný ráz vší poesie Erbenovy je třeba chápat jako přijatý typ i jako charakteristický ráz básnické struktury Erbenových děl, zcela podobně jako Máchovo jinošství, rovněž biograficky zdůvodněné. Pak se však zřetelně objeví Erben i po této stránce jako dialektický protichůdce Máchův.

Přikročíme nyní ke zkoumání rozporů, omezujících se na vnitřní výstavbu obou srovnávaných básnických struktur. První, protože nejbližší povrchu, je protiklad monologického rázu přímých řečí Máchova Máje s jejich převážně dialogickým rázem v Erbenově Kytici. V Máji jsou všechny přímé řeči kromě jediného případu (rozmluva dívky s Vilémovým poslem) monologické; co se Erbena týče, poznamenává Grund, že „děj Svatebních košil je vlastně jediným dramatickým dialogem mezi pannou a umrlcem“ (76); množství dialogů, mnohdy převažující, vyskytuje se i v jiných básních Kytice. Zajímavé je v této souvislosti i zjištění, učiněné již Součkem (ČMM XXXIX, str. 250), rozvedené O. Fischerem (vydání Kytice, Praha 1930, str. 107) a po něm i Grundem (NVČ XXV—XXVI, str. 67), že se v Záhořově loži vyskytuje rozsáhlý monolog hlavní osoby toliko ve zpracování prvním, silně podléhajícím Máchovi, kdežto ve versi definitivní je odstraněn. — Tento rozdíl mezi Máchou a Erbenem, zdánlivě vnější, má platnost symptomu hlubších rozdílů mezi básnickou strukturou obou básníků. Monolog a dialog nejsou totiž pouhé vnější formy jazykového projevu, nýbrž základní obměny vztahu mezi jazykovým projevem a příslušnou mimojazykovou situací. Máme na mysli onu aktuální situaci, jejímiž součástmi jsou i osoba mluvící a poslouchající: při dialogu, jehož aktivními účastníky jsou nutně aspoň osoby dvě, je tato situace stále v dosahu, neboť jazykový projev, přecházeje od osoby k osobě, je po každé situací přerušován, muže se jí dovolávat, ponechávat nevyjádřeným to, co je ze situace s dostatek zřejmo, atd.; monolog naproti tomu je záležitost aktivní účasti toliko jedné osoby, která může nedbat toho, co ji obklopuje, zapomenout — v krajním případě — i na osobu (po př. osoby) poslouchající nebo dokonce mluvit bez posluchačů; vztah k situaci má zde proto mnohem menší váhu než při dialogu. Z dalšího srovnání básnické struktury Erbenovy s Máchovou vysvitne, že naznačený rozdíl mezi monologem a dialogem je do jisté míry předobrazem vzájemného vztahu mezi básnickou strukturou Máchovou a Erbenovou, zejména po stránce výstavby významové. Odstavec, který je v této studii věnován srovnání významové stránky poesie obou básníků, ukáže, že Mácha vyhledává slovní výraz co možná odpředmětněný, na rozdíl od Erbena, vyostřujícího co nejzřetelněji předmětnost a prostorovou konkretnost věcí, ke kterým svým slovem poukazuje. Toto zjištění je však paralelní s tím, co bylo právě naznačeno o protikladu mezi monologičností Máchovou a dialogičností Erbenovou.

Přecházíme k popisům, jejichž různý ráz a odlišné využití tvoří další antinomii mezi dílem Máchovým a Erbenovým. Také Grund narazil sice na tento rozdíl, avšak nelze souhlasit se způsobem, jímž jej pojal a vyložil. Přejal totiž názor [36]Vrchlického (Studie a podobizny), zdůrazňující českost krajinných líčení v Kytici (85 a 104), a postavil proti popisům Erbenovým Máchovy jako deformující; Mácha podle něho „zachycuje přírodu jen všeobecnými rysy jako kulisu a to kulisu úmyslně znepokojivou, děsivou a pokřivenou v protikladu k svému vnitřnímu dramatu“ (104). Již Šalda (Šaldův zápisník VII, cit. čl.) ukázal, že i krajina Erbenova je — zcela tak jako Máchova — „vnitřní krajina romantisující“, nikoli pasivní opis reality. Opačné zjištění, do jaké míry se Máchovy popisy kryjí se skutečností geografickou a do jaké se s ní rozcházejí, vyžadovalo by podrobné konfrontace popisu s krajinou (pokusy o to byly učiněny již častěji, jejich seznam viz v Krčmově máchovské bibliografii); dále by bylo třeba uvážit příslušná místa Máchových literárních zápisníků, kde bývají pečlivě zaznamenávány detaily krajin a interieurů. K tomu by však bylo potřebí podrobného zkoumání, přesahujícího rámec našeho tématu. Poukazujeme proto jen k místu Sabinova Úvodu povahopisného (Vybrané spisy K. Sabiny, sv. II, 1912, str. 37 n.), kde je citován Máchův výrok, svědčící o smyslu pro individuální charakter každé krajiny: „Podivno“, pravil (Mácha) po chvíli, „že každá krajina, poněkud-li jen nějakého poetického rázu do sebe má, veškeré tajné kouzlo individuálnosti chová. Jak zvláštní ku př. barvy proti všem jiným krajinám; zde výpar Vltavy, zrcadlení se posledního jasna v oblacích a odrážení se světla od skály vyšehradské dolině této na večer docela jiné barvitosti a, jak se zdá, i jiného vzduchu dodává… Pozoroval jsem večery v tom samém počasu na Bezdězu, v Hiršberku nad jezerem a v Krkonoších, všady bylo jiné červeno i všady jiné barvy“; charakteristický v této souvislosti je i jiný výrok Máchův (Sabina, l. c. 118), tvrdící, že k básnickému vystižení přírody „potřebí otevřených smyslů a zkoumavého nazírání“. Závažná pro Máchův poměr k přírodní skutečnosti je dále okolnost, že dějiště svého Máje přesně lokalisoval ve známém výkladu Máje slovy: „Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštein, Houska a v dálce Roll, k východu, západu, poledni a půlnoci okazují“ (viz Krčma, Dílo K. H. Máchy I, 1928, str. 301). Všechny tyto výroky jsou v přímém rozporu s Grundovým tvrzením o „všeobecnosti“ krajinných popisů Máchových a volají po jeho revisi. — Zejména pochybná je však Grundova these o typické „českosti“ krajiny Erbenovy. Předložil jsem dvěma geografům, profesorům Jiřímu Královi a P. N. Savickému, jedno z nejmarkantnějších Erbenových líčení, krajinu ze začátku básně „Poklad“: Na pahorku mezi buky | kostelíček s věží nízkou. Ptal jsem se jich, je-li tato zeměpisná situace typicky česká. Oba bez váhání odpověděli záporně, udávajíce za důvod, že buk je strom charakteristický pro oblast karpatskou, nikoli pro Čechy; dále prof. Savickij na otázku, je-li český typ krajiny vystižen popisem Okolo hřbitova | cesta úvozová, jehož českosti se Grund souhlasně s Vrchlickým obdivuje (85), prohlásil, že taková místní situace se může vyskytnout všude, kde je mírně zvlněná rovina a měkký geologický podklad: „Na příklad,“ dodal Savickij, „i v mém rodném městě Černigově je hřbitov situován právě tak, jak líčí Erben.“

Grundův pokus vysvětlit rozdíl mezi popisy Máchovými a Erbenovými nelze tedy pokládat za zdařilý; chceme-li tento rozdíl definovat, musíme obrátit pozornost k funkci popisů ve struktuře srovnávaných děl; teprve pak vysvitne jeho pravá podstata. Již rozsah popisných pasáží v Máji je nápadně větší než rozloha popisných míst v Erbenově Kytici: popisy Máchovy projevují tendenci rozrůstat se v souvislé [37]trsy, kdežto Erbenovy spíše naopak tendenci rozkládat se v jednotlivé drobné úseky, vsouvané tu a tam do vypravování, viz zejména v Pokladu a ve Svatebních košilích. V souvislosti s tím směřují Máchovy popisy k nezávislosti na ději, ba k úplné rovnoprávnosti s ním; toto směřování vyúsťuje v nejkrajnějších případech v úplnou autonomii popisných partií, jejíž přesvědčivé doklady lze najíti v Šaldově studii K. H. Mácha a jeho dědictví (Duše a dílo, Praha 1913). Popisy Erbenovy se naopak ději podřizují, vstupují do něho jako součást motivace. I Grund si všiml, že u Erbena příroda „je vrámována do děje“, ale vyvozuje z toho řečnicky, že příroda takto pojatá je „harmonické soubytí s dějem, je domov sám“ (105) (!). Pravda je jiná: popisné motivy sbližuje s dějem jejich aktivní účast na dějovém rozvoji; tak na př. je dějiště Pokladu konstruováno po částech a jeho jednotlivé detaily se vynořují v těch místech děje, kde jich právě dějová dynamika potřebuje. Dovídáme se nejdříve o pahorku, kostele na něm a vesnicí pod ním; tento úvodní popis je však vyhrocen rachotem nesoucím se s kostelní věže, jímž počíná děj; po úvodní scéně přichází zmínka o nedaleké lesní stráni teprve ve chvíli, kdy se vypravuje o ženě spěchající tudy do kostela; o skalisku, vzdáleném od kostela pouhých „tři sta kroků“, zmiňuje se básník teprve, když vypráví, že se pohnulo se svého místa, aby otevřelo vchod do nitra země; charakteristické je konečně, že i popisný motiv větříku vanoucího krajinou se vyskytuje, až když má být čtenář zpraven o zvuku pašijí, který dolehl k ženinu sluchu a je důležitý pro další rozvoj děje:

Běží žena, dolů běží
— — — — — — — — — —
A v úvale ku potoku
náhle ubystřuje kroků;

neb jak větřík volně věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.

Srovnejme s touto ukázkou místo, kde motiv mírného větru vystupuje v Máchově Máji:

A větru ranního — co zpěvu — líbé vání
Tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
Tam řídí nad lesy divokých husí let,
Tam zase po horách mladistvé stromky sklání.
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.

„Výjev“, na který se zde v posledním verši naráží, je počínající děj zpěvu třetího: zástup lidí z městečka spěchá na popraviště. Motiv větru je zde tedy mimo dějový kontekst: dokonce se jím končí úvodní líčení, jež je v příkrém kontrastu k hrůze nadcházející popravy.

Jak zřejmo, tvoří různé využití popisů Máchou a Erbenem další strukturní antinomii, která současně rozlučuje i spojuje jejich dílo: Máchovy popisy zůstávají mimo děj, jsou na něm nezávislé až k samoúčelnosti; podle svědectví samého básníka bylo Máchovým záměrem osnovati Máj na protikladné rovnováze děje a popisů;[1] — u Erbena naproti tomu popisy ději slouží, jsou součástí motivace a činiteli [38]epického napětí. I Mácha i Erben však přidělují popisům daleko vážnější úkol než pouhého činitele místního zabarvení děje. A v tom je shoda, která je pozadím dialektické antinomie, o níž byla právě řeč.

Protiklady mezi dialogickým a monologickým rázem přímých řečí i mezi popisy nezávislými na ději a popisy do děje včleněnými poodhalily protichůdnost tendencí vládnoucích strukturou Máje a Kytice. Třebaže se týkaly jen omezených úseků básnické výstavby, dosvědčují, že Erbenovo básnické dílo nešlo mimo dílo Máchovo, ale že zároveň na ně navazovalo i šlo proti němu, jak je pravidlem při básnických zjevech následujících ve vývoji bezprostředně po sobě. Od těchto protikladů povrchových dospíváme nyní k takovým, které zasahují dílo básnické jako celek a jsou proto ještě názornějším prostředkem důkazu, že Erbenovo dílo nemůže být vývojově hodnoceno bez zřetele k dílu Máchovu.

Přistupujeme ke srovnání způsobu, jakým oba básníci zacházejí s dějem. Rozpor, který zde pozorujeme, může být vyjádřen formulí: tendence k maximální nemotivovanosti dějového rozvoje u Máchy a tendence k maximální motivovanosti dějové u Erbena.

Co se Máchy týče, vystihl sám básník funkci a ráz děje v Máji těmito slovy: „Pověst čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutedlně třeba“ (Krčma, Dílo K. H. Máchy I, str. 301). Děj je v Máji podáván tak, že nevyprávěné části událostí nelze ani jednoznačně domyslit z kontekstu: výčet domnělých „chyb“ po této stránce snesl v své studii o Máchovi Jar. Kamper (Literatura česká XIX. století III, 1, 1905, str. 24). I sama konstrukce děje je taková, aby možnost motivace byla co nejomezenější: hlavní osoby, Vilém, Jarmila a ke konci básně básník sám, nikdy se nesetkávají, aby mohly před očima čtenářovýma reagovat vzájemně na své činy a svá slova; srov. o tom naši monografii o Máji (Praha 1928, str. 119). Důležitá je také okolnost, že děj začíná vlastně teprve v okamžiku, kdy skutečné dění je neodvratně u konce: vyvozují se již jen nevyhnutelné důsledky antecedencí, naznačených čtenáři v mlhavém obryse. Pozornost čtenářova je konečně od děje odvracována jak zbytnělými partiemi popisnými, tak i eufonickou organisací hláskového materiálu, prostupující stejnoměrně celou báseň a přemisťující těžiště jazykového projevu s obvyklého místa na opačné: od obsahu sdělení ke stránce zvukové.[2] Toto neobvyklé zastření děje, oslabení jeho vnitřní soudržnosti a snížení jeho důležitosti má zdůvodnění zřejmě v protikladné vývojové reakci na poetiku eposu klasicistickčho, jež vyžadovala motivaci až do detailů; srov. formulaci tohoto požadavku v Boileauově „Art poétique“: „Námět eposu se sám sebou řadí i vysvětluje; všechno se v něm připravuje hladce a bez viditelných příprav; každý verš, každé slovo směřuje k rozuzlení.“ Byron a jeho stoupenci, mezi nimi i Mácha, převracejí tuto přísnou skloubenost děje v pravý opak.

Postavíme-li nyní proti Máchovi Erbena, neprojeví se odlišnost jeho dějové techniky od Máchovy na první pohled tak značně, jak by se čekalo při odlišnosti obou básníků. Je mezi nimi očividná shoda: také Erben vypráví zpravidla jen neúplně a úryvkovitě událost, která je podkladem děje. Poučné je srovnání Záhořova [39]lože s Májem: v obou básních jsou vynechány antecedence, zejména otcova vina, za kterou rek pyká; v obou je uvnitř děje vypuštěna značná časová mezera, v Máji po smrti Vilémově, v Záhořově loži po uložení pokání loupežníku; v tomto druhém případě je mezera dokonce větší, zabírajíc celý lidský věk. Avšak zároveň ukazuje konfrontace i protikladnou odlišnost, která se na pozadí této shody odráží: u Máchy je zlomkovitosti děje využito k zastření souvislosti, kdežto u Erbena je i zlomkovitý děj pevně sklouben. V obou básních je zdrojem děje otcova vina, na kterou se jen naráží; u Máchy však je obklopena záhadami: věděl otec, že Jarmila, kterou svádí, je milenka synova či nikoli, a věděla to Jarmila? — kdežto u Erbena napovídá narážka jednoznačně, že otec upsal syna ďáblu, a to stačí pro porozumění dalším událostem. Také mezera přerušující děj funguje u každého z básníků jinak: v Máji nastává po pause úplná výměna osob (básník přejímá roli Vilémovu): u Erbena shledáváme se s poutníkem i se Záhořem znovu, a změna, která se s nimi v mezidobí udála — zejména přeměna mladého poutníka v stařičkého biskupa —, naznačuje dostatečně, čím bylo vyplněno. Zacházení s dějem ukazuje tedy zřetelněji než cokoli jiného, že Erbenova básnická metoda je založena na vývojovém překonáváni Máchy, nikoli na mechanickém návratu ke klasicismu.

Zásadní důležitost pro diferenciální charakteristiku dějové konstrukce Máchovy a Erbenovy má však funkce, která v jejich dílech připadá souvztažným motivům viny a trestu. U Máchy se tato dvojice uplatňuje nejvýrazněji v povídce „Cikáni“, kde celý děj je osnován na vině hraběte Valdemara z Borku a jeho trestu za ni. Vinník zůstává zde stále v pozadí, kromě jediné scény (v kap. IV.) a dopisu předčítaného po jeho smrti jako rozuzlení celého děje (v kap. X.). Pro hlavní osoby děje je souvislost jeho činů tajemstvím, které tříští děj ve zlomky linií navzájem nekoordinovaných a neustále brání jeho scelení. Vina funguje zde jako osud, kterému lidé podléhají, nemohouce se bránit jeho síle, ba ani si ji uvědomit. Na tuto bezvolnost jednání klade Mácha výslovně důraz v závěrečném dopise hraběte z Borku: „A byť by (můj syn) i sám vrahem mým byl, já mu odpouštím a jsem přesvědčen, že přinucen přísahou matky aneb mou, nevolně tak bude jednati o bezživot můj.“[3]

Srovnáme-li nyní s Máchou Erbena, bude na první pohled patrný i rozdíl i shoda. Shoda záleží zde v tom, že se i Erbenovi jeví vina — daná přestoupením mravního zákona nebo překročením jiných hranic omezujících vůli člověka — jako porušení svobodného rozvoje lidského konání. Avšak na rozdíl od Máchy, u něhož vina měla úlohu absolutní náhody znemožňující jakoukoli zákonitost, je u Erbena pojata jako utkání dvojího řádu, a to individuální zákonitosti, projevující se v jednání daného individua, s nadindividuálním (podle pojetí básníkova: nadlidským) zákonem, který volnosti individua klade meze. Dvojí zákonitost neruší se ani při vzájemné srážce; tak lze vysvětlit smírné zakončení některých básní, zejména Svatebních košil: člověk, který se octl v rozporu s nadindividuální zákonitostí, dovede se silou vůle vybavit z její moci a vrací se do oblasti, vykázané svobodnému individuálnímu jednání. Příkaz Erbenovy poetiky zní proto — na rozdíl od poetiky Máchovy — že „básnická Nemesis nezná náhody; za ni má všechno prýštiti se z tužeb srdce lidského, a všecky nelady a nesklady státi musejí pod vyšší harmonií“ (Palacký, ČČM 1838, [40]str. 122); zde Palacký — jako námitku proti nejstarší básni Kytice — anticipoval zásady pozdější tvorby Erbenovy).

Výsledek úvahy o motivech viny a trestu tedy potvrzuje úvahy předchozí: Mácha uvádí motiv viny do děje jako podněcovatele nahodilosti; Erben, ačkoli nahodilost nepopírá, činí z ní pouhý aspekt rozporu mezi dvojí zákonitostí, jinými slovy: proti thesi náhody staví antithesi jejího odčinění, nikoli prosté popření. Vývojově zajímavé je srovnání s Čelakovského „Tomanem a lesní pannou“: Čelakovský nechává totiž srážku dvojí zákonitosti nevyužitu; jeho hrdina, jakmile překročí hranice tajemné moci, stává se její bezvolnou hříčkou a je tak blíže rekům Máchovým než Erbenovým. Tato okolnost je ukázkou obtíží bezvýhradného spojování Erbena s Čelakovským, o jaké se pokouší kniha Grundova.

Je nyní na řadě poslední protiklad mezi Máchou a Erbenem, na který míníme upozornit; týká se stránky jazykové a bylo by lze jej označit jako směřování k odpředmětnění slovního významu u Máchy a k jeho zpředmětnění u Erbena. O Máchovi jsme již na jiném místě naznačili, že 1. soudržnost jeho slovního výrazu je aspoň stejnou měrou opřena o souvislosti dané eufonickou organisací hláskového materiálu jako o souvislosti významové, vyžadované potřebami sdělení (srov. čl. Roztříštěný Bezručův verš v Slově a slovesnosti I, str. 237); 2. slovní výraz Máchův směřuje k nahrazování předmětnosti pojmenování děním a to tak, že jednak uplatňuje proměnlivé a prchavé významy průvodní na úkor významového jádra slova (srov. cit. monografii Máchův Máj, str. 76), jednak pojmenovává hmotné předměty jmény světel a zvuků (srov. cit. čl. Příspěvek k dnešní problematice básnického zjevu Máchova, str. 70), jednak konečně vyjadřuje neaktivní stavy slovesy znamenajícími pohyb (srov. Šaldovu cit. studii K. H. Mácha a jeho dědictví, Duše a dílo 81 n.). V souhlase s tím vším vyhledává Máchův slovní výraz maximální individualisaci slovem vyjádřené skutečnosti v čase: slovo má zachytit věc v onom jedinečném aspektu, kterého jí dodává neopakovatelná chvíle.

Slovní výraz Erbenův má s Máchovým po stránce významové společnou tu vlastnost, že oba skutečnost individualisují. Tento společný sklon je však i zde jen pozadím protikladu: slovní výraz Erbenův individualisuje věc nikoli v čase, ale v prostoru. Předmětnost se u Erbena neoslabuje, nýbrž naopak posiluje; postup je ten, že se na rozloze co nejmenší hromadí co nejvíce určení charakterisujících věc jako útvar prostorový, po případě zařaďujících ji do prostorové souvislosti; odtud také zvláštní ráz slohové úspornosti. Srov. na př. verše: „Na pahorku mezi buky | kostelíček s věží nízkou“, kde věc „kostel“ je trojnásobně charakterisována vzhledem k obrysu a prostorové situaci.

Velmi názorné příklady zpředmětňující a prostorově individualisující tendence slohu Erbenova poskytují varianty jednotlivých míst z básní Kytice, uvedené v Sutnarově vydání „Veškerých spisů básnických K. J. Erbena“ (Praha 1905).

První příklad poskytne nám variantu ze „Svatebních košil“:

(původní znění)
Stojí tu, stojí komora,
v komoře klapla závora

(znění definitivní)
Stojí tu, stojí komora,
nizoučké dvéře — závora;
zavrzly dvéře za pannou
a závora jí ochranou.

[41]V definitivní redakci, rozmnožené dvěma nově přidanými verši přibyly detaily nizoučké dvéře — vrznutí, věcně navzájem souvislé: účelem bylo zřejmě zpředmětnění a prostorové konkretisování významu „komora“.

Jinou zajímavou variantu poskytuje báseň „Polednice“; zde verše: Od dvéří se plíží tiše | Polednice jako stín nabyly v definitivním zpracování podoby Ke stolu se plíží tiše | Polednice jako stín. — Záměna příslovečného určení od dvéří určením ke stolu není nahodilá: o dveřích, do kterých Polednice vstoupila, byla řeč již v předešlém kontekstu (A hle, tu kdos u světnice dvéře zlehka odmyká); mělo tedy připomenutí jich ráz pouhého navázání, bez kterého se lze i obejít bez porušení významové souvislosti textu, a mohlo být nahrazeno detailem stolu, vstupujícím do textu na tomto místě po prvé i naposled a sloužícím dokreslení světnice jakožto prostorové situace, do které je děj vsazen.

Posílení prostorové určitosti situace bylo účelem změny i v jiném verši téže básně A vinouc je (dítě), se ohlíží, znějícím v definitivní redakci A vinouc je zpět pohlíží. — Zdánlivě nepatrná vsuvka „zpět“ konkretisuje zde význam slovesa vzhledem k prostoru.

Konkretisace neomezuje se ovšem vždy jen na prostorová určení: snaha o zkonkretňující detail projevuje se u Erbena i v případech, kdy nejde o zdůraznění prostorovosti. Přechodní ráz má varianta: (původní znění) Poledne v tom okamžení,| táta přijde k obědu — (definitivní redakce) poledne v tom okamžení, | táta přijde z roboty (Polednice). Důvod, proč vypadlo příslovečné určení „k obědu“, je zřejmě ten, že situace byla již s dostatek precisována časovým určením „poledne“ i zmínkou o vaření, která se děje ve verších následujících. Avšak otázka, proč bylo nahrazeno právě příslovečným určením „z roboty“, připouští odpověď dvojí: buď proto, že nově vložené příslovečné určení, obsahujíc narážku na prostor „za scénou“, z kterého má otec přijít, vřazuje vlastní užší dějiště do prostorové souvislosti širší, nebo proto že toto určení konkretisuje situaci po stránce sociální: ukazuje, že jde o prostředí selské a robotnické.

V dalších příkladech variant půjde již jen o konkretisaci neprostorovu. Tak verš To není kostel, to je hrad byl pří definitivní úpravě nahrazen zněním To není kostel, to můj hrad (Svat. košile), kde zájmeno můj, vložené na místo postradatelné spony je, zkonkretňuje význam slova hrad. Jestliže verš „Polednice“ A znovu tu zas do křiku byl nahrazen v definitivní redakci zněním A zas do hrozného křiku, kde je přidán přívlastek „hrozného“, je to rovněž důsledek tendence konkretisační.

Pro zpředmětňující ráz Erbenova slovního výrazu je charakteristická i ta okolnost, že při opravování vymycuje básník výrazy a obraty, které připomínají sloh Máchův tím, že jejich význam je doprovázen odpředmětňujícím odstínem pohybovým. Dvojverší po něm mé celé toužení, | bez něho život nic není zaměnil Erben v definitivním zpracování verši U něho život jarý květ, | bez něho však mé mrzí svět (Svateb. košile). Důvodem záměny bylo zřejmě slovo „toužení“, které — jako substantivum verbale — osciluje mezi substantivní významovou předmětností a slovesnou dějovostí. Je to výraz typicky máchovský: Jaké to oudů toužení, | chtí opět býti jedno jen (Máj, I. Intermezzo). — Přirovnání „život — květ“, zvolené Erbenem pro versi definitivní, vyhovuje naopak tendenci zpředmětňující, převádějíc nehmotný děj (život) ve věc hmotnou (květ).

Z téhož důvodu, jako v případě právě citovaném, odstraňuje Erben při opravách instrumentály substantiv, fungující jako příslovečná určení času nebo místa, pokud je jich ve srovnání s obvyklým usem užilo nadměrně. Právě těchto instrumentálů s oblibou užíval Mácha, nejspíše proto, že vnášejí do tekstu silný významový odstín prostorového nebo časového pohybu, na př:

A šírou dálkou tma je pouhá (Máj II.)
I šírým dolem dál a dál
Za lesy — všude bílé dvory (tamt. III.)
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě (tamt., II. Intermezzo)
V kol suchoparem je koření libá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající (tamt. IV.).

[42]Erben tyto instrumentály ve funkci příslovečných určení, jak řečeno, potlačuje; tak versi původní I hoří to jasnoběle | jak večerem svit měsíčka upravuje takto: jako v noci svit měsíčka (Poklad). — Příslovečné určení „v noci“, srovnáno s původním instrumentálem „večerem“, má o odstín pohybovosti méně.

V básni „Holoubek“, na onom místě, kde se vypráví o mrtvole utopené vražednice plující po řece, praví původní verse: žena nešťastnice | hrob si řekou hledá. V redakci definitivní zní toto místo: žena nešťastnice | hrobu sobě hledá. — Erben obětoval zde dokonce výraz velmi působivý, jen proto, aby odstranil instrumentál, příčící se pohybovým odstínem jeho slohovému záměru.

Protikladnost základní sémantické tendence slohu Erbenova ve srovnání se slohem Máchovým došla tedy potvrzení. Společné pozadí protikladu tvoří snaha o individualisaci věci v zrcadle slovního výrazu; Mácha však usiluje o individualisaci časovou, kdežto Erben o prostorovou. Souběžně s časovým zaměřením směřuje Máchův sloh k zastření předmětnosti a k zdůraznění pohybu, Erben naopak k posílení předmětnosti. I zde Erben vývojově překonává svého bezprostředního předchůdce, přejímaje ovšem jeho základní platformu.

Uzavíráme stručnou paralelu mezi oběma vůdčími básníky českého romantismu. Šlo o důkaz, že nemohou být adekvátně pojímáni jako dvě síly toliko souběžné, které se — Máchovým vlivem na Záhořovo lože — sblížily jen na okamžik a nahodile, ale že jejich vztah musí být vykládán jako skutečné navazování Erbenovo na poesii Máchovu i jako vývojové překonávání Máchy Erbenem. K důkazu zvolili jsme metodu shod a protikladů, neboť právě protiklady ukazují, že posloupnost tvorby Máchovy a Erbenovy není jen záležitost chronologická, nýbrž že Erbenovo dílo musí být chápáno v svém celku jako bezprostřední vývojová reakce na tendence básnické struktury Máchovy. Ani vzhledem k funkci sociální a obecně kulturní nemůže být Erbenova poesie vyňata ze souvislosti s Máchou. Jestliže Máchův Máj — jak jsme na jiném místě (srov. cit. čl. Příspěvek k dnešní problematice básnického zjevu Máchova, kap. III.) podrobněji ukázali — uvedl novočeskou poesii po prvé v bezprostředně přímý, byť polemický styk s životními zájmy kolektiva, tedy i Erben (v listě St. Vrazovi z r. 1842, cit. podle Strejčkovy knihy České školy básnické 19. věku, Praha 1921, str. 55) přiznává, že „literatura národní“, ke které se sám hlásí, „v čase novějším… více na užitek praktický v životě hledí“; ani pro Erbena není básnické dílo vyčerpáno estetickým působením nebo vlasteneckou propagací, jak tomu bývalo před Máchou, nýbrž chce působit na elementární lidský poměr k světu. Po Máchově individuálním odboji proti kolektivně přijatým hodnotám následuje u Erbena znovu přiznání platnosti jim („literatura národní … za heslo majíc rozšiřovati, co dobrého, pravého a krásného jest“ — z citov. Erbenova listu St. Vrazovi); avšak individuum se ani u něho nepodrobuje beze vzpoury, nýbrž znovu a znovu se pokouší různými cestami překročit meze položené svobodě jednotlivcova jednání nadindividuálně platnými hodnotami: takový je ústřední smysl tematiky Kytice. Vidno, že i po této stránce Erben současně na Máchu navazuje i staví se proti němu v protiklad.

Přitom není nikterak nutno popírat Erbenovy vztahy k Čelakovskému, ba lze i předpokládat, že podrobnější zkoumání je ještě zesílí; je dokonce zjev přirozený a běžný, že se básník při vývojovém překonávání bezprostředního předchůdce opírá o předchůdce vzdálenější. Avšak toto opírání nemůže být vykládáno jako idylické [43]pokračování v cestě nastoupené předchůdcem: jednak je i Erben oddělen od Čelakovského touž generační hrází jako Mácha (srov. soudobost i obsahovou paralelnost Máchova „Dudáka“ a Erbenova „Dobrodružství cestujících“, dvou to satir namířených proti Čelakovskému); jednak musí být ještě blíže prozkoumána zvláštní posice Jar. Langra, následníka i odpůrce Čelakovského, jehož práce — podle výroku literárního historika (J. Hanuš v Literatuře české XIX. stol. II, Praha 1903, str. 614) — „byly Erbenovi první školou“, kterému se však byl zároveň obdivoval i Mácha (K. Sabina, Upomínka na K. H. Máchu, Vybrané spisy K. S., II, 1912, str. 129) a pociťován mládeží let čtyřicátých jako Máchovi blízký (Hanuš, l. c. 619); jednak konečně, jak jsme ukázali, jsou příliš zřejmé kladné i záporné svazky pojící Erbena s Máchou. Obecně formulováno: individua, která jsou nositeli vývoje, jsou jen zřídka kdy určena jediným vlivem a zřídka také sama fungují ve vývoji jednosměrně. Vývojová linie literatury nemůže být srovnána s geometrickým schematem, byť sebe složitějším, neboť je proudem sil, který je udržován v pohybu neustále obnovovanými protiklady a rozpory jednotlivých komponent. Individua fungují často jako průsečné body protichůdných směrnic a nemohou být historicky pochopena a vyložena jako jednoznační představitelé jediné směrnice nebo jako mechanický součet směrnic několika. O období českého romantismu platí to ještě víc než o jiných etapách českého literárního vývoje. Grundova kniha o Erbenovi však na tento předpoklad zapomněla.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 1, s. 33-43

Předchozí Bohumil Ryba: Ke kvantitě latinských slov v české výslovnosti

Následující Petr Bogatyrev: Kroj jako znak (Funkční a strukturální pojetí v národopisu)