Z V. mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii

rd (= Redakce), Alois Jedlička, František Daneš, Helena Křížková

[Rozhledy]

(pdf)

С V-oгo Международного съезда славистов в Софии / Le 5е congrès international des slavistes

V. mezinárodní sjezd slavistů, který se konal 17. až 23. září 1963 v Sofii, měl sekci jazykovědnou, literárněvědnou, lingvisticko-literární, folklórní a historickou. Souborný referát o něm, napsaný Boh. Havránkem a Sl. Wollmanem, přináší Věstník Československé akademie věd 1963, s. 646n. Bylo na něm předneseno 520 referátů a sdělení. Našeho časopisu se týká toliko problematika sekce jazykovědné a lingvisticko-literární; v nich bylo předneseno celkem 250 referátů a sdělení, z nich 31 českých a slovenských.

Redakce Slova a slovesnosti — obdobně jako tomu bylo u IV. mezinárodního slavistického sjezdu — pokládá za užitečné probrat v podrobných referátech ty tematické okruhy, které jsou celkovému programu našeho časopisu blízké. Jsou to: problematika spisovných jazyků slovanských, jejich gramatické stavby (morfologické, syntaktické a slovotvorné) a problémy fonologické, a to v pohledu synchronním i diachronickém, dále dialektologii, algebraickou a aplikovanou lingvistiku, stylistiku, teorii překladu a textologii. První část uveřejňujeme již v tomto čísle a v čísle 2. a 3. budou následovat části další.

Časopis Slavia, s nímž si redakce celkovou lingvistickou tematiku rozdělila, přinese obdobně podrobnější referáty o problémech jazyka staroslověnského a církevněslovanského, o historické a historickosrovnávací lexikologii a etymologii, o vzájemných vztazích jazyků slovanských a neslovanských a dále o balkanologii a onomastice. V 3. čísle roč. 1964 shrne v přehledu všecky publikace, v nichž byly jazykovědné sjezdové referáty uveřejněny.

Příští sjezd, VI. v r. 1968, bude se konat v Československu, a proto připadá našemu časopisu i ostatním českým i slovenským časopisům významný úkol prodiskutovat vhodnou a účelně vymezenou problematiku pro něj.

rd

 

I. PROBLEMATIKA SPISOVNÝCH JAZYKŮ SLOVANSKÝCH A JEJICH VÝVOJE

V hodnotící zprávě o IV. mezinárodním sjezdu slavistů v Moskvě v r. 1958 B. Havránek[1] konstatoval, že je to poprvé, co na slavistickém sjezdu byla v širokém měřítku věnována tak významná pozornost problematice spisovného jazyka, zvláště pak problematice vzniku a vývoje spisovných jazyků slovanských. V jednáních V. mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii zůstala tato problematika ve středu zájmu: na plenárním zasedání byl přednesen referát akad. Vinogradova o rozdílech v obecných zákonitostech vývoje spisovných jazyků slovanských v období před formováním novodobého národa a v období vzniku a rozvoje novodobých národů, v samostatné sekci spisovných jazyků slovanských byly na pořadu jednání referáty o obecných i konkrétních otázkách vývoje spisovných jazyků slovanských i jejich dnešního stavu. Zčásti zahrnovala tematika v této podsekci probíraná otázky jazyka staroslověnského i jazyka církevněslovanského v star[35]ším období,[2] zčásti i otázky stavby slovanských jazyků (např. složitou problematiku slovesného vidu, některé jevy lexikální ap.),[3] na druhé straně pak speciální problematika spisovného jazyka byla řešena jinde (srov. např. ref. R. Růžičky z Lipska v podsekci popisné a aplikované jazykovědy o syntaktické typologii moderních spisovných jazyků slovanských.[4] Problematika spisovných jazyků slovanských vyplnila i samostatný oddíl sjezdové ankety;[5] ten obsahoval otázky dotýkající se bilingvismu ve vývoji spisovných jazyků slovanských, obecných zákonitostí a rozdílů při vzniku jednotlivých jazyků slovanských, otázky periodizace vývoje spisovných jazyků slovanských, typologických rozdílů mezi současnými spisovnými jazyky, vzniku koiné a vztahu mezi hovorovým (běžně mluveným) a psaným spisovným jazykem v jednotlivých slovanských jazycích.[6]

Sjezdové referáty a zvláště jejich obsáhlejší tištěné podoby podaly svědectví o tom, jak výtěžky předchozího sjezdu pronikly do výzkumné práce v jednotlivých zemích, jak podnítily a ovlivnily bádání v otázkách spisovného jazyka. Ukazuje se jasně, že lze již mluvit o tradici ve zkoumání problematiky spisovných jazyků slovanských nebo alespoň o jejím vytváření. Východiskem této tradice jsou především práce akad. V. V. Vinogradova a akad. B. Havránka. Oba přednesli i na tomto sjezdu zásadní referáty, které po dvou liniích ukazují perspektivy další práce na tomto úseku. V jednotlivých slovanských i neslovanských zemích se však na vytváření nebo rozvíjení těchto tradic podílejí další pracovníci (např. v Polsku Z. Klemensiewicz a St. Urbańczyk, v Bulharsku zvláště L. Andrejčin, v Jugoslávii L. Jonke, v Anglii A. Auty aj.) a přispívají tak metodologickým zdůrazněním specifičnosti studia spisovných jazyků i uplatňováním zřetele srovnávacího a konfrontačního k důkladnějšímu osvětlení některých konkrétních otázek vývoje i současného stavu jednotlivých spisovných jazyků.[7]

Tematika sjezdových referátů z oblasti studia spisovných jazyků slovanských a jejich vývoje obsahovala jednak otázky obecné a metodologické (zvl. v referátech V. V. Vinogradova, B. Havránka a B. Unbegauna), jednak otázky vývoje konkrétních spisovných jazyků slovanských v srovnávacím osvětlení, často jen užším. Tak dílčí problematiku východoslovanských spisovných jazyků slovanských řešil ref. I. K. Belodida, G. P. Jizakevyče a Z. T. Franka o stylech spisovné ukrajinštiny ve srovnání s ostatními východoslovanskými jazyky, problematiku polskou ref. St. Urbańczyka o periodizaci vývoje spisovné polštiny i ref. Z. Klemensiewicze o vývojových tendencích polské skladby, některé otázky vývoje spisovné češtiny a slovenštiny i v konfrontačním osvětlení ref. E. Jóny a Š. Peciara o periodizaci vývoje spisovné slovenštiny a Al. Jedličky o vztahu jazyka umělecké literatury a jazyka spisovného. Některých otázek vývoje jižních jazyků slovanských se dotýkaly ref. R. Autyho (tvoření spis. slovinštiny), L. Jonkeho (o vlivu a českých prvcích ve spis. srbochorvátštině) a L. Andrejčina o vztahu knižní a lidové normy v nové spisovné bulharštině a S. Heřmana o počátcích spis. bulharštiny ve vztahu k sousedním jazykům [36]na Balkáně.[8] Nástin dějin spisovné lužičtiny (horní a dolní) přináší výklad H. Schustra-Šewce (nepřednesený, ale otištěný v sjezdovém sborníku).[9]

Znovu se jak v referátech, tak v diskusi vymezovaly některé základní pojmy, tak sám pojem spisovného jazyka, jeho určující znaky i jeho sociální a historická podmíněnost. Zcela běžně se pracovalo s pojmem kulturního jazyka (dialektu), nadnářečního útvaru užívaného v kulturním styku, který byl bezprostředním základem při vzniku mnoha spisovných slovanských jazyků. Soustředěná pozornost byla věnována také vztahu psané a mluvené formy spis. jazyka, a zvláště otázce hovorového jazyka. Šlo přitom o jeho charakter v jednotlivých obdobích historického vývoje některých spis. jazyků, o rozpětí mezi tímto hovorovým jazykem a vlastním jazykem spisovným i o pronikání některých prvků běžně mluveného jazyka lidového. Byl dotčen vedle vlastního referátu věnovaného této problematice i problém vztahu jazyka umělecké literatury a jazyka spisovného a jeho normy. V odpovědích na anketu byl podroben kritice termín národní jazyk (nacionaľnyj jazyk),[10] jako označení souhrnu dialektů, obecné mluvy a spisovného jazyka.

Nejobecnější a nejzásadnější i v perspektivním smyslu byly referáty V. V. Vinogradova a B. Havránka. Představují zároveň dvě linie v dosavadním i dalším bádání v oblasti srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských.

Referát V. V. Vinogradova[11] se soustředil především na otázky vývoje spisovných jazyků a jejich fungování v jednotlivých obdobích u slovanských národních společenství a ty řešil z hlediska obecného vztahu jazyka a společnosti se zřetelem k působení činitelů sociálně politických a kulturně historických. Z obecných zákonitostí, které v jejich vývoji probíhají, zdůraznil Vinogradov se zřetelem k rozdílům v obou základních vývojových obdobích, tj. období před formováním novodobého národa a v období existence a rozvoje novodobého národa, jako základní tyto zákonitosti: (1) V období feudalismu se užívá v platnosti psaného spisovného jazyka jazyka cizího. (2) Jsou rozdíly v užívání tohoto cizího jazyka i v jeho funkci, v jeho funkčním zatížení u jednotlivých národních společenství. (3) Liší se charakter vztahů spisovného jazyka a lidových nářečí v obou obdobích. (4) V slovanských jazycích probíhá ke konci feudálního období proces normalizace spisovného jazyka, a to s rozdíly ve vztahu k staré spisovné tradici. (5) Při vytváření celonárodní normy spisovného jazyka v 18. a 19. stol. dochází k stylovému seskupování a přehodnocování prostředků různých vyjadřovacích systémů.

V konkrétních projevech těchto zákonitostí jsou ovšem u jednotlivých slovanských jazyků značné rozdíly. V podrobném ilustračním aparátu a v komentáři v tištěné stati ukazoval na rozdíly, které jsou v poměru mezi cizím jazykem příbuzným a mluveným jazykem daného společenství (taková byla situace u Rusů a jižních Slovanů) a na druhé straně mezi jazykem skutečně v plné míře cizím, nepříbuzným (jak tomu bylo v případě latiny a němčiny u Poláků a Čechů). Ve vztahu ke staré knižní tradici rozlišuje Vinogradov trojí typ: a) zachování souvislosti se starým spisovným jazykem (situace ruská, polská a do jisté míry česká), b) rozchod se starou tradicí (srbocharvátština, zčásti ukrajinština), c) přervání vývoje (běloruština, makedonština). Uplatňuje se i zřetel k uživatelům a konzumentům spisovného jazyka: středověký spisovný jazyk byl užíván toliko omezeným kruhem společenským a jen v psané podobě, novodobý národní spisovný jazyk má tendenci stát se celospolečenským a je užíván v psaném i mluveném kontaktu.

Značný zájem věnoval Vinogradov i otázce hovorového jazyka spisovného a jeho normě; v tištěné stati ilustruje pak složitost vývoje na situaci české s poukazem na společnou stať B. Havránka, Al. Jedličky, J. Běliče a Fr. Trávníčka ve Voprosech jazykoznanija 1961. Dochází k závěru, že hovorový jazyk v období před konstituováním novodobého národa nemůže být nazýván spisovným.

[37]Z dílčích otázek se dotkl principu „polyvalentnosti“ spisovného jazyka a její historické podmíněnosti a dále principu „vzájemné pomoci“ ve vývoji spisovných jazyků slovanských.

B. Havránek[12] se ve svém referátu rovněž snažil podat syntézu dosavadního bádání a vytyčit další výzkumné a pracovní úkoly. Přitom však tentokrát upřel pozornost na srovnávací studium struktury současných spisovných jazyků slovanských, a to strukturních jevů a znaků pro spisovný jazyk specifických. Zabýval se přitom i obecnou otázkou poměru takto chápaného studia struktury spisovných jazyků a tradiční genetické komparatistiky.

Rozlišil obecný strukturní charakter spisovného jazyka určovaný složitým stylovým vrstvením i specifickým charakterem jeho normy a konkrétní strukturní charakter jednotlivých jazyků.

Srovnávací studium se může týkat všech rovin jazykové stavby. V rovině lexikální se stává aktuální např. studium pojmenovávacích typů, v plánu zvukovém (a zčásti i grafickém) a morfologickém je důraz na zásadách normování v těchto plánech. Specifičnost spisovného jazyka se ovšem projevuje nejvíce v jevech větné stavby a v oblasti stylu. Proto jsou vlastní doménou srovnávacího studia spisovných jazyků právě jevy syntaktické i otázky stylů a stylového vrstvení spisovného jazyka. Srovnávací studium syntaxe ilustroval B. Havránek na zkoumání pořádku slov a vět v souvislosti s aktuálním členěním větným, na poměru složité hierarchie větné výstavby jako typicky spisovné a lineárního typu řazení větných členů a větných celků, které je charakteristické pro projevy mluvené, na vyjadřování tzv. relativních časů ap. V oblasti problematiky stylové vidí jako základní otázky vztahu spisovného jazyka a jazyka nespisovného a dále konfrontaci stylového rozpětí a stylových vrstev v jednotlivých jazycích i v jednotlivých jejich obdobích. V této souvislosti připomněl i variabilitu normy, jež je podle něho v jistém stupni imanentní nutností každé živé normy, ale i rozdílné rozpětí této variability v jednotlivých jazycích.

V živé diskusi o přednesených otázkách uplatnili se významnou měrou čeští lingvisté (Al. Jedlička, J. Filipec, V. Blanár, Vl. Barnet, Vl. Skalička). Soustředili se na poměr psaného a mluveného jazyka, zdůraznili variantnost prostředků spisovné normy i z hlediska oblastní diferenciace, podporovali myšlenku srovnávací lexikologie slovanských spisovných jazyků, rozvedli vztah spisovných a nespisovných útvarů zvláště v ruštině a v češtině a upozornili na potřebu diferencovat mezi typologickým a strukturálním postupem v lingvistice.

Obecný charakter měl i referát B. Unbegauna.[13] Autor vyšel z pojetí spisovného jazyka u Slovanů a ukazoval, jak je rozdílné v jednotlivých jazycích a jak se mění v různých vývojových obdobích. Podle mého názoru mění se takto v závislosti na rozdílných historických podmínkách jev sám, nikoli jeho pojetí, a je jen otázkou, kterými obecnými určujícími znaky se pojem spisovného jazyka i při rozdílech v konkrétních modifikacích vymezuje. B. Unbegaun ukazuje, jak v nové době slovanské spisovné jazyky fungují nejen jako jazyky psané, ale zároveň i v kontaktu mluveném; rozdíly jsou zde v rovině funkční a stylové. Správně varuje před mechanickým přenášením kritérií spisovnosti z novějšího období na období starší, především pro ty slovanské jazyky, které užívají jako psaného jazyka církevní slovanštiny. Podle B. Ungebauna se protiklad církevní slovanština — domácí jazyk jevil jako protiklad mezi psaným jazykem spisovným a psaným jazykem nespisovným. Tento protiklad se v 18. a 19 stol. řešil buď splynutím těchto dvou jazyků (situace ruská), nebo opuštěním církevní slovanštiny (situace ostatních jazyků). Oprávněně živý nesouhlas vzbudil (v polemických vystoupeních F. Filina, A. V. Isačenka, A. J. Jefimova a B. Havránka) Unbegaunův názor, že v případě ruštiny šlo o rusifikovanou církevní slovanštinu, o útvar, který se pak stal i mluveným jazykem vyšší společnosti.

Dva referáty se soustředily na otázku periodizace vývoje spisovných jazyků slovanských, a to s konkretizací jednak na situaci polské, jednak slovenské. Propracovaný referát St. Urbańczyka[14] vyšel z konfrontace čtyř zpracování dějin jednotlivých spisovných jazyků slovanských (ruštiny, polštiny a češtiny) a z jejich rozdílných periodizačních kritérií. V konfrontova[38]ných pracích se uplatňují převahou kritéria mimojazyková: u Gorszkowa kritérion vývoje politického, u Jefimova historickoliterární, u Klemensiewicze jde o kritéria smíšená. Za nejvíce vyhovující považuje St. Urbańczyk kritérion funkčně strukturní (u Havránka). K stanovení rozmezných dat dochází autor především na podkladě určení pronikavých změn v systému spisovného jazyka, zvláště také v oblasti skladby. Přitom však s těmito vývojovými mezníky určenými kritérii jazykovými spadají zhruba zajedno i změny, ke kterým dochází v polské situaci působením podmínek sociálně politických a kulturně historických (sociální určení a sociální postavení spisovného jazyka, jeho vztah k jiným jazykům užívaným ve starší době ve vzájemném kontaktu Poláků, dále vztah k tzv. jazyku etnickému, tj. běžně mluvenému jazyku diferencovanému regionálně a sociálně, stylový rozvoj spisovného jazyka, zvláště také rozvoj stylu uměleckého). Lze říci, že jde u St. Urbańczyka i při zdůraznění kritérií jazykových o uplatnění hlediska komplexního. Se souhlasem přijímám autorův poukaz, že se změny ve spisovné struktuře objevují s částečným zpožděním za změnami, k nimž dochází se zřetelem k změněným podmínkám sociálním a kulturním (na to upozorňuje česká lingvistika už od bělehradské konference v r. 1955).

Referát E. Jóny (připravený společně se Š. Peciarem)[15] připomněl některé obecné otázky z problematiky vývoje spisovných jazyků slovanských. Na vzniku spisovné slovenštiny ukázal znovu plodnost pojmu „kulturní jazyk“: i tzv. bernolákovština i Štúrova spisovná slovenština se zakládaly na kulturním interdialektu. E. Jóna pracoval i s pojmem jazyk - model, tj. jazyk, který byl vzorem při utváření některých spisovných jazyků. K vlastnímu problému periodizace vývoje spisovných jazyků slovanských stavějí se autoři tak, že doporučují při periodizaci přihlížet jak k významným obdobím ve vývoji společnosti (tedy k činitelům mimojazykovým), tak ke změnám vnitřní stavby jazyka, jeho normy i rozvoje jeho stylů. Na základě toho určují pak tyto „uzlové“ body pro periodizaci vývoje: vznik staroslověnštiny (863), vznik spisovných jazyků těch národností, které se přiklonily k latinské vzdělanosti (čeština, polština, slovinština, lužičtina), období konstituování národních spisovných jazyků od 18. stol. (se zdůrazněním vlivu společného státního útvaru na vývoj příslušných jazyků), současný stav po r. 1917, resp. 1918.

Obecný dosah měl i referát A. Jedličky.[16] K zjišťování úlohy umělecké literatury ve vývoji spisovných jazyků slovanských přistoupil jako k problematice vývoje spisovného jazyka (je k ní možno přistupovat i jako k problematice stylistické, z hlediska vývoje stylu umělecké literatury). Po podrobném zvážení dosavadních metodologických problémů i složitosti problematiky soustředil se autor na některé aspekty důležité při tomto zkoumání v novějším období vývoje spisovných jazyků slovanských. Ukázal na zprostředkující úlohu, kterou má jazyk umělecké literatury v procesu postupného uplatňování prostředků běžně mluveného jazyka ve spisovné normě (s ilustrací na složité vývojové linii v některých jevech v pořádku slov, zvl. v postavení příklonek, ve spisovné češtině a slovenštině) i v procesu tzv. demokratizace spisovného jazyka. Pozornost věnoval i úloze, kterou má jazyk umělecké literatury, pokud jde o uplatňování dialektismů i prvků šíře oblastních v jednotlivých obdobích novějšího vývoje spisovných jazyků. I když působení jazyka umělecké literatury na spisovný jazyk v posledním období spíše slábne (jako na druhé straně sílí vliv jazyka rozvíjející se publicistiky), je právě současný stav pro zkoumání dané problematiky velmi vhodný.

Z referátů věnovaných dílčím otázkám vývoje jednotlivých spisovných jazyků (i při uplatnění srovnávacího hlediska) zaslouží pozornost zvláště ref. L. Andrejčina[17] o vztahu mezi lidovým jazykem a knižními vlivy při vytváření nové spisovné bulharštiny. Referent v něm věnoval po[39]zornost mimo jiné interpretaci a hodnocení některých prvků uplatňujících se v nové spisovné bulharštině, které se dosud posuzovaly zjednodušeně a jednostranně. K novému jejich hodnocení přispělo nesporně uplatnění kritérií opírajících se o metodologické výtěžky srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských. L. Andrejčin klade správně důraz na specifičnost, typickou spisovnost některých prostředků (např. suf. -tel, -telen, -ne); v nich se v situaci bulharské spojuje ruský vliv se starobulharskou církevněslovanskou tradicí. Dotýká se i oblastní variability ve spisovné bulharštině, jež se projevuje v poměru výchozích jevů severovýchodních ve spisovné normě a nově se částečně uplatňujících některých variant západních. Věnuje rovněž pozornost pronikání některých prvků lidových do hovorové mluvy inteligence.

V ref. Češki jezični elementi u hrvatskosrpskom književnom jeziku[17a] L. Jonke soustavně probral vliv spisovné češtiny na spisovný jazyk srbocharvátský. Rozlišil trojí období tohoto působení (ke konci XVI. století v díle Š. Budiniće, v 2. polovině XVIII. století v souvislosti s lexikografickým dílem A. Patačiće a konečně v XIX. století v období charvátského národního obrození). S opřením o své starší studie o Šulkových pracích slovníkových a o jeho úsilí terminologickém ukázal, že počet bohemismů v tomto posledním období je mnohem větší, než se dříve soudilo. (Rozlišil přitom vhodně bohemismy, které se ujaly, od bohemismů slovníkových a zhodnotil je funkčně.)

R. Auty zůstal věren své oblíbené tematice o jazykovém obrození slovanských národů spojených v státním svazku habsburské monarchie. V citlivé analýze soustředil se na podrobný rozbor formování spisovné slovinštiny[18] v první polovině XIX. století, tak jak se odráží v činnosti i názorech vůdčích osobností (zvl. J. Kopitara a jeho následovníků). Sledoval přitom složitou problematiku živou v jazykovém vývoji obrozenském, ať jde o vztah k starší spisovné tradici, nebo k nářečnímu jazykovému podkladu, o otázku oblastních nářečních prvků nebo o poměr k jiným slovanským jazykům, zvláště nejbližším.

Jemné postřehy z vývoje východoslovanských jazyků v období formování národních spisovných jazyků obsahoval společný referát I. K. Bilodida - G. P. Jižakevyče - Z. T. Franka.[18a] U jednotlivých východoslovanských jazyků jsou rozdíly jak v časovém rozpětí, v němž toto formování probíhá, tak v charakteru a stupni uplatnění lidového jazyka i s důsledky stylistickými z toho vyplývajícími. Proces demokratizace byl v jednotlivých jazycích rozdílný. Rozdíly jsou v tom, který stylový typ se stává základem národního spisovného jazyka; v ruštině je to tzv. střední typ (v starší tradiční klasifikaci stylů), kdežto v ukrajinštině a běloruštině tzv. styl nízký.

Rozvoj srovnávacího a konfrontačního studia spisovných jazyků slovanských přispěje nesporně, jak o tom svědčily i některé přednesené referáty, k hlubšímu poznání vývoje i současného stavu jednotlivých jazyků slovanských. Tak jako v minulosti lze i dnes vidět společné obecné procesy a zákonitosti vyplývající ze specifičnosti, „spisovnosti“ zkoumaných jazykových útvarů. Dnes jsou tyto procesy podporovány působením společných nebo blízkých podmínek sociálně politických a kulturních. Přitom ovšem tak jako v minulosti projevují se tyto obecné zákonitosti v jednotlivých jazycích diferencovaně vzhledem k rozdílným historickým podmínkám. Ukázalo se, že bude prospěšné ještě ve větší míře uplatňovat srovnávací a konfrontační hledisko i při studiu vývoje jednotlivých spisovných jazyků, ať při studiu jeho funkcí a stylů, anebo při studiu spisovných struktur a jejich konkrétního charakteru. Soustředit pozornost na živou a aktuální problematiku spisovného jazyka a rozvinout těsnější spolupráci pracovníků na těchto otázkách v jednotlivých zemích a prohloubit tak vedle obecně metodologického přístupu i širší slavistickou orientaci, to zůstává předním pracovním úkolem pro další období.

Alois Jedlička

 

[40]II. SYNTAKTICKÁ PROBLEMATIKA

Syntaktická problematika v podsekci vydělené a nazvané poněkud nezvykle (jak bylo na sjezdu veřejně konstatováno) „popisná a aplikovaná lingvistika“ byla zastoupena několika cennými referáty zásadnější povahy. Nedostatkem bylo, že tyto referáty byly předneseny nesoustředěně, porůznu v různých dnech, některé z nich jen ve formě desetiminutových „sdělení“ (s minimálním časem k diskusi), takže hlubší a soustředěné prodiskutování mnoha zásadních otázek, tak potřebné právě dnes, se nemohlo uskutečnit.

Z hlediska slavistického byl tematicky nejobecnější referát lipského slavisty R. Růžičky o syntaktické typologii moderních slovanských spisovných jazyků.[19] Růžička v podstatě podává transformační komentář[20] (či lépe: výklad) k některým partiím rusko-české porovnávací mluvnice (konstrukce participiální, přechodníky a gerundium, zčásti též substantiva dějová a pasívum), a to většinou na základě materiálu „Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy II“ (Bauer-Mrázek-Žaža, Praha 1960). Typologii chápe dosti volně (podobně jako např. Revzin) a jde mu vlastně o to, co V. Mathesius nazval „lingvistickou charakteristikou“, pracující metodou synchronního analytického porovnávání jazyků s možností aplikace diachronní.[21] Právem klade důraz na rozlišování rozdílů strukturních („jevy exkluzívní“) a stylistických („jevy kvantitativní“). Ukazuje se, že zavedení oblasti transformačních vztahů do syntaxe (vedle oblastí vztahů paradigmatických a syntagmatických) je plodné a vysvětluje a uspořádává jevy, které jinak zůstávají bez hlubšího strukturního osvětlení a izolované. Růžička užívá transformačního aparátu Leesova,[22] poněkud zjednodušeného; našel by se však jistě způsob vhodnější, zejména pro slovanské jazyky (Růžička musí takto nechávat slovosled stranou) a nevázaný na problematickou teorii generativní mluvnice. Růžička konfrontuje oba slovanské jazyky s oběma jazyky západními, jejichž vlivu naše jazyky podléhaly, a zjišťuje zajímavé shody mezi češtinou a němčinou (hlavně v těch jevech, v nichž se čeština liší od ruštiny a zčásti zároveň ruština podobá francouzštině). — V diskusi byl přijat výklad Růžičkův příznivě. (Z hlediska bohemistického lze mít námitky v některých jednotlivostech, např. pokud jde o meze možností nominalizace [bod 5.1]. Je ovšem pravda, že bohemistika je soustavné prozkoumání tohoto jevu dosud dlužna.)

Obecný ráz měl i referát Danešův.[23] Vychází z pojmu větného vzorce jakožto abstraktní jednotky gramatického systému (rozvíjí tak některé myšlenky Mathesiovy), který staví do protikladu k „výpovědi“, která, jakožto minimální promluvová jednotka, bývá realizací výpovědního vzorce (v tom případě jde o výpověď větnou neboli větu; existují však i výpovědi nevětné); její organizace se řídí rovněž jistými obecnými principy („teorie výpovědi“) a v této její obecnosti je nutno výpověď vidět v protikladu k individuální a zcela konkrétní „výpovědní události“. V druhé části referátu se pak pokusil (na materiále spisovné češtiny) naznačit povahu systému větných vzorců, budovaného na principu distinktivních rysů, a ukázat, že paradigmatický aspekt syntaktického systému lze nejsnáze popsat hierarchicky uspořádaným souborem větných vzorců a pravidel (několikerého druhu). — Referát vyvolal živou diskusi, v níž diskutující (Jäger, Mrázek, Kučera, Lomtev) rozvíjeli některé myšlenky referátu nebo jej doplňovali (možnost využít transformací, systém slovesných vazeb, vztah k sémantice a k frekvenci, význam a možnosti symbolického značení aj.).

[41]S principem protikladů pracuje v syntaxi i sovětský badatel T. P. Lomtev. Přednesl originální referát na téma metody identifikace syntaktických objektů a kalkul jejich významů.[24] Syntaktickými objekty rozumí Lomtev věty; jejich vlastnosti lze zjistit analýzou na protiklady, jichž se daný objekt účastní. Protiklady jednozákladové vytvářejí paradigmatické řady (např. akt. - pas., nebo osobní - neosobní); značný počet vět je však možno identifikovat teprve pomocí protikladů dvojzákladových. Např. dvojzákladová opozice akt. - pas. a osobní - neosobní:

a100: Plotniki strojat dom	a201: Dom strojitsja plotnikami
a310: Dom strojat	a411: Dom strojitsja

Systém syntaktických objektů a systém jejich významů se nesmějí zaměňovat. Systém významů syntaktických objektů představuje druhou mocninu počtu členů systému syntaktických objektů. Např. v systému o čtyřech členech (syntaktických objektech), které se podílejí na dvojzákladovém protikladu, má každý člen 4 významy (celkem celý systém jich má tedy 4² = 16). — V každém systému protikladů mají významy syntaktických objektů vždy polární charakter. Polarizace významů je hlavní vlastností každého lingvistického objektu. — Lomtevův výklad vzbudil živý ohlas i kritické připomínky (např. z hlediska transformační mluvnice M. Ivićové).

Poněkud užší, nicméně však ucelené a závažné téma si zvolil mladý americký rusista D. S. Worth,[25] známý u nás svou prací o ruském instrumentále.[26] Worth bývá označován za jednoho z předních pěstitelů generativní mluvnice, avšak jeho teoreticko-metodologický přístup je — jak ukazují všecky jeho dosavadní práce (viz též jeho referát na IX. mezinárodním sjezdu lingvistů — srov. SaS 24, 1963, s. 73) — značně samostatný, kritický a uvážlivý. Rovněž v úvodu k nynějšímu svému sjezdovému referátu kriticky hodnotí význam transformační analýzy a modelování v jazykovědě a dospívá k závěrům připomínajícím názory sovětského lingvisty N. D. Andrejeva,[27] že totiž tyto postupy mohou postihnout jen jistý (i když důležitý) aspekt, jisté složky jazyka, nikoli jazyk v plnosti jeho stavby i fungování. Worthův příspěvek v podstatě vypracovává pojem syntaktického paradigmatu (a tzv. „synparadigmatické struktury“). Syntaktické paradigma je podle něho nějakou množinou korelativních syntaktických struktur, majících společné jisté lexikální a gramatické morfémy, lišící se však alespoň jedním morfémem gramatickým (často ovšem podstatněji). Příkladem nejjednoduššího paradigmatu je tatáž věta v různých morfologických obměnách (např. se slovesem v různých osobách nebo časech apod.). Worth pak rozlišuje paradigmata trojího druhu (stupně): (1) jednoduché lineární p., (2) jednoduché nelineární p. (jestliže variace uvnitř jedné gramatické kategorie nějaké větné položky zasahuje i mimo tuto položku), (3) komplexní p. (vznikají např. při dvojzákladových transformacích). Paradigmata pracovává na materiále ruském, polském a srbocharvátském, a jak ukázala i diskuse, jde o pohled nový a o pojetí velmi užitečné, které odhaluje některé nové vztahy a prohlubuje v novém osvětlení některé složky syntaktického systému: Nepochybuji, že pojem syntaktického paradigmatu — důležitý právě pro gramatiku jazyků slovanských — se stane trvalou součástí gramatického popisu (i když bude jistě dále propracován a revidován).

Také referát K. Buttkeho (z Lipska) o zvláštnostech pořádku slov ve stylech současné spisovné ruštiny[28] je po teoreticko-metodologické stránce pozoruhodný a přináší i konkrétní materiálové výsledky. Buttke navazuje v pojetí pořádku slov vědomě na pražskou školu (aktuální [42]členění), aplikuje však zároveň metody statistické (v pražské škole před válkou rovněž nikoli neznámé) a dospívá k zajímavým výsledkům. Buttke vyšetřoval konkrétně relativní četnost šesti slovosledných permutací těchto větných položek: substantivum v nominativu, sloveso, substantivum v akuzativu, a to v textech osmi různých stylových typů. Zjištěné výsledky, svědčící o tom, že se stylové rozdíly do jisté míry obrážejí v rozložení jednotlivých četností (i když autor na obecnou otázku, do jaké míry lze příznaků četnosti užít pro lingvistické rozhraničení jazykových stylů, přímo a kladně neodpovídá), pak Buttke interpretuje pomocí principu aktuálního členění a výsledky hodnotí opět stylisticky.

Celkem je nutno konstatovat, že syntaktické referáty této podsekce byly vesměs na vysoké teoretické úrovni (což, jak bylo i na sjezdu konstatováno, nelze říci zdaleka o všech sjezdových přednáškách) a materiálově velmi dobře fundovány. I když byly metodologicky různé, nelze nevidět i mnohé shody: Pojetí strukturální bylo pro všechny přednášející samozřejmostí; přitom jsou jim většinou východiskem výsledky bádání etapy předchozí, zejména pražské školy, a toto starší východisko se rozvíjí a doplňuje, zvláště též aplikací některých nových metod (transformační analýza, metody statistické), avšak způsobem neepigonským, kriticky a tvořivě. Snad nebudeme příliš daleko od pravdy, řekneme-li, že se tu pozvolna začíná rýsovat nová syntéza; svědčila o tom i diskuse, a to v mezinárodním měřítku (bylo zastoupeno ČSSR, NDR, SSSR, USA i Jugoslávie).

František Daneš

 

III. PROBLEMATIKA SLOVESNÝCH KATEGORIÍ

Již na IV. kongresu slavistů v r. 1958 se největší pozornosti ze všech slovesných kategorií těšila kategorie vidu. Řada zásadních referátů byla věnována genezi vidového systému, zejm. úloze imperfektivace a perfektivace při utváření vidů. Poměrně stranou však zůstala vidová problematika viděná synchronně a rovněž tak problematika konfrontačního studia kategorie vidu v několika slovanských jazycích. Referáty věnované vidu na V. kongresu slavistů mají až na malé výjimky společný rys — jsou převážně zaměřeny synchronně, třebaže v jednotlivých případech naznačují možnost využít výsledků synchronního zkoumání i při výkladu historického vývoje. Příznačná je i pozornost věnovaná bulharskému slovesu, kterou nelze spojovat jen s faktem, že se kongres konal v Sofii. Lze plně souhlasit s Ju. S. Maslovem, že důkladnější obeznámení s vidovými poměry v bulharštině a jejich srovnání se stavem v jiných slovanských jazycích bude napříště pro studium vidu nezbytné a mnohá z tvrzení dosud široce uznávaných bude třeba pozměnit nebo zcela opustit, přihlédneme-li k materiálu bulharskému.

Ju. S. Maslov ve svém referátě[29] na některé tyto problémy upozornil. Především je to rozhodující úloha imperfektivace pomocí sufixů jakožto jediného skutečně gramatického prostředku k tvoření vidových dvojic na rozdíl od prefixace, jež tvoří dvojice jen přibližné. Zavádí pojmy absolutní imperfektiva tantum, jež nemají mezi perfektivy ani přibližný protějšek a jež existují ve všech slovanských jazycích (např. slovesa ležet, sedět, učitelovat aj.) a relativní imperfektiva tantum, jež tvoří přibližné dvojice s prefigovanými slovesy, relativními perfektivy tantum (např. psát - napsat). Absolutní perfektiva tantum bulharština nemá. Neomezená schopnost bulharského slovesa tvořit vidové dvojice vede rovněž k nutnosti vymezit pojem způsobů slovesného děje, k nimž J. Maslov počítá jak slovesa primární (např. statální způsob ležet, sedět …), tak sekundární (např. ingresívní bulh. zavikam - zavikvam). Diskuse se soustředila na otázky způsobů sloves. děje (A. Isačenko, H. Křížková): ukazuje se přece jen nutným rozlišit na základě sémantiky klasifikaci sloves primárních (Isačenkův charakter sloves. děje) a sloves odvozených (způsoby děje). Vzhledem k bulharštině bude ovšem nutné neomezovat způsoby sloves. děje jen na slovesa jednovidová, neboť bulharské sloveso by v takovém případě zůstalo stranou. Na nebezpečí přeceňování poměrů v bulharském slovese při výkladu kategorie vidu v jiných slovanských jazycích (zejm. dvojic typu učit se - naučit se) upozornil I. Němec. Připomínky k bulharské části [43]referátu přednesli K. Ivanovová a Sv. Ivančev. Ten ve svém referátu[30] na základě analýzy významu dvojic typu bulh. bodna - bodvam dochází k závěru, že opozice D - ND sloveso je sémanticky a funkčně nejednotná a rozpadá se na dvě opozice s různým vztahem mezi členy: D tvar vyjadřující komplexnost tvoří protiklad jak s ND tvarem s významem procesuálním, tak s ND tvarem vyjadřujícím při opakovaném ději komplexnost a neprocesnost. V diskusi (H. Křížková, J. Maslov) bylo poukázáno na mlhavost pojmů příznakovost - nepříznakovost u Ivančeva. Jednota ND vidů daná např. ukazateli syntaktickými se rozpadá, neboť Ivančev zaměňuje komplexnost, resp. celistvost s determinovaností, zaměřením děje na dosažení cíle. Dílčí problém bulharského vidu osvětlila ve svém sdělení[31] K. Koschmiederová. Soudí, že převaha nedokonavého vidu v préz. historickém a scénickém v bulharštině na rozdíl od ostatních jihoslovanských jazyků souvisí s tureckým vlivem v bulharštině. V diskusi byla zdůrazněna potřeba studovat vývoj D prézentu v prézentě historickém v souvislosti s vývojem užití D tvarů vůbec a více přihlížet k poměrům v severní skupině slovanských jazyků (H. Křížková, R. Mutafčiev).

Živou diskusi vyvolal referát E. Koschmiedera,[32] věnovaný základním otázkám kategorie vidu a představující shrnutí Koschmiederových názorů na vidovou problematiku, jak se vyvíjely od 30. let 20. století. Východiskem se stala teze, že 1. vidy nejsou založeny na rozdílu v sémantickém, tj. lexikálním pojetí a 2. funkce vidů je čistě gramatická, tudíž spočívá v časovém chápání vidů. Diskutující upozorňovali na nebezpečí ztotožňování gramatičnosti sloves. vidu, která se dnes téměř obecně uznává, s časovým významem. „Sémantický“ v pojetí Koschmiederově totiž znamená v podstatě lexikální a gramatický se rovná časový, avšak mezi tyto pojmy nelze klást rovnítko. S časovým pojetím vidu nevystačíme ve všech syntaktických pozicích. Je nutno pracovat s pojmy příznakovost - nepříznakovost. Diskutující se shodli v pojetí D slovesa jakožto příznakového členu vyjadřujícího komplexnost (tak B. Havránek, R. Růžička, A. Dostál, J. Maslov, I. Němec). Se svou interpretací vidové dvojice založené na rozdílu mezi posloupností (D vid) a stálostí (ND vid) vystoupil v diskusi H. Galton.

Konkurencí nedokonavých sloves primárních a sekundárních typu goreť - sgorať se zabýval ve svém referátě J. Veyrenc.[33] Pokusil se stanovit pozice, v nichž se oba typy sloves překrývají, a konstatoval, že přes ústup sekundárních imperfektiv v některých případech lze považovat za skutečně živý proces vytlačování primárních imperfektiv imperfektivy sekundárními. Diskuse se soustředila na vývojové tendence — ústup primárních nebo sekundárních imperfektiv (A. Isačenko, H. Galton, I. Němec). Z ruského materiálu vycházel rovněž P. Garde.[34] Analyzoval dvojice typu nesti-nosiť prosté i ve spojení s předponami a pokusil se nově vyložit proces vytváření vidových dvojic. Diskuse se soustředila jednak na zpřesnění v synchronním plánu, zejm. pokud jde o stanovení invariantního významu příznakového členu dvojic nesti - nosiť atd., jednak na část historickou, k níž byly vysloveny některé výhrady (J. Maslov, I. Němec, D. Worth, J. Hamm).

Problematice staroslověnského vidu věnoval své sdělení D. G. Huntley[35] a T. H. Amse-Jongová.[36] Na základě analýzy dvojic typu iti - choditi v stsl. dochází D. G. Huntley k závěru, že rozdíl mezi členy těchto dvojic spočívá ve vyjádření nebo nevyjádření směru děje. Determinované sloveso vždy vyjadřuje děj jednosměrný (děj může být i opakovaný), kdežto nedeterminované sloveso tento příznak samo o sobě bez kontextu nevyjadřuje. Sdělení T. H. Amse-[44]Jongové mělo charakter dílčích kritických poznámek — ne dost zralých — ke knize A. Dostála Studie o vidovém systému v staroslověnštině. Diskutující se vyslovili k oběma sdělením značně odmítavě (A. Dostál, A. Isačenko, I. Němec, R. Růžička). Referát J. Dombrovszkého[37] osvětloval vznik časových a vidových poměrů v slovanských jazycích transpozicí poměrů v společném východisku indoevropském.

Z problematiky kategorie času je třeba vyzvednout společný referát H. Fassky a F. Michałka,[38] zpracovávající dílčí problém kolektivem připravované gramatiky spisovného jazyka hornolužického. Na kategorii času je možno aplikovat asymetrické binární opozice v Jakobsonově pojetí plánu morfologického. Výsledkem je šestičlenný systém časů (prézens, perfektum, futurum, préteritum, plusquampréteritum a iterativní préteritum). Základním invariantním významem všech forem a současně jediným významem prézentu je vyjádření časového zařazení v širokém smyslu slova. Ostatní tvary lze uspořádat hierarchicky do dvojic lišících se přítomností nebo nepřítomností některého dalšího příznaku, jimiž jsou nikoli-současnost, následnost, historická minulost, relativní nikoli-současnost, opakovanost. Diskuse se soustředila na výklad dokonavého prézentu a pojetí synkretismu v plánu morfologickém (H. Křížková). Sdělení A. E. Penningtonové o složeném futuru v ruštině 17. stol. vycházelo z myšlenek K. Röslera.[39] Na materiále textů 17. stol. byla dokazována závislost opisného futura v ruštině na polském vlivu. Základní teze autorčiny byly v diskusi odmítnuty a vyvráceny (H. Křížková, A. Isačenko). V podstatě materiálový ráz mělo sdělení E. W. Neuhardtové Slovanské l-ové příčestí a jeho vývoj hlavně v češtině a v polštině,[40] sledující adjektivizaci l-ového participia a konkurenci s jinými deverbativními adjektivy. Na některé nepřesnosti v polské složce upozornil J. Damborský.

Helena Křížková

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 1, s. 34-44

Předchozí Karel Petráček: Lingvistická charakteristika semitského kořene ve světle nových metod

Následující Eugen Pauliny, Karel Horálek: Jazykovedné sympózium vo Viedni