P. S. Kuzněcov o zásadách mluvnické analýzy

Vladimír Barnet

[Kronika]

(pdf)

П. С. Кузнецов о принципах грамматического анализа / P. S. Kouznetsof sur les principes de l’ analyse grammaticale

Otázky teorie mluvnice zůstávají neustále ústřední problematikou jazykovědného bádání. Badatelský zájem v této oblasti se v současné době v základě ubírá dvěma směry, jednak nová odvětví jazykovědná, jako algebraická a kvantitativní lingvistika, přinášejí řadu zcela nových podnětů v teoretických východiscích i analytických postupech, jednak se navazuje na směry předchozí. K tomuto směru můžeme přiřadit publikaci moskevského lingvisty P. S. Kuzněcova O principach izučenija grammatiky (Moskva 1961, 100 s.).

Do pojmu gramatika zahrnuje P. S. Kuzněcov jak gramatickou stavbu jazyka, tak i nauku o ní. Na této dvojznačnosti pojetí je postaven celý výklad, v němž jde vedle zásad analýzy mluvnické stavby i o kritický výklad učení o gramatice.[1] Okolnost, že publikace vychází v sérii materiálů k přednáškám z jazykovědy na moskevské universitě, a proto si klade cíle i pedagogické, odráží se v tom, že mnohde ve výkladu (srov. např. výklad o slovních druzích) se právě tato druhá stránka dostává do popředí na úkor první.

Kuzněcovovi nejde o analytický proces, ale o vymezení teoretických východisek, z nichž má analýza mluvnické stavby vycházet jak v plánu synchronním, tak i diachronním. Autor volí výklad základních pojmů podle tradičně uspořádaných oddílů nauky o gramatice (gramatické prostředky, gramatická forma, gramatická kategorie, stavba slova, slovní druhy, synt. vztahy, větné členy atd.).

Gramatika je podle Kuzněcova systém tvarů slov a způsobů spojování slov ve větě, existujících v daném jazyce. Důsledným uplatňováním formálního hlediska, které nadřazuje hlediskům jiným, chce Kuzněcov dosáhnout jednotnosti výkladu. Analýza slova z tohoto hlediska vychází jen z formálních rozdílů v tvarech slova. Obdobně syntaktická analýza postupuje od zkoumání strukturních forem věty, jimiž Kuzněcov rozumí způsoby spojování slov ve větě, k jejich významu.

Proti pojetí obvyklému zejména v tradici ruské Kuzněcov vychází ze širšího chápání materiálně výrazové stránky jazyka. To se projevuje i na výkladu gramatických pro[68]středků. V rozporu se svou definicí gramatiky Kuzněcov řadí mezi ně jak prostředky gramatické ve vlastním smyslu slova, tak i prostředky derivační, a to jen na základě toho, že gramatika i derivace mohou někdy užívat prostředků stejných. Tak např. reduplikace může být prostředkem slovotvorným (např. uvádí sám z jazyka kwamera melanézské skupiny kapir s významem ‚kámen‘ a kapir-kapir s významem ‚kamínek‘), ale i tvarotvorným, jak je tomu např. s využitím reduplikace při tvoření perfekta v některých starých jazycích indoevropských. Toto širší pojetí vyplývá i ze snahy po obecnější platnosti výkladu. Tento cíl však publikace plní jen zčásti, poněvadž výklad v ní je příliš vázán především na poměry v ruštině a zřetel k ostatním jazykům, zejména jiných struktur, uplatňuje se v něm jen příležitostně a s náhodným výběrem. Popis gramatických prostředků nejde proto dále než za výčet jejich možného výskytu a zmínky, že se některé z nich mohou navzájem doplňovat, jak je tomu např. s flexí a s přízvukem v ruštině. Od teorie mluvnice se však vyžaduje i hierarchizace gramatických prostředků vzhledem k povaze určitých struktur. Je zřejmé, že bez poznatků o jazykové typologii se obecná teorie gramatiky stěží obejde.

Na základě svého širšího pojetí Kuzněcov do gramatických prostředků zahrnuje i afixaci, střídání fonémů v morfému, přízvuk v jazycích, v nichž může stát na různých místech slova, reduplikaci, s jistými výhradami supletivismus, kompozici,[2] synsémantická slova, k nimž řadí kopulu a člen, gramatický pořádek slov ve větě a intonaci (do intonace zahrnuje vedle výšky, intenzity a tempa i hlasový timbre).

Základ morfologie vidí Kuzněcov v učení o slovním tvaru. Do popředí vystupuje problém diferenciace forem flektivních a derivačních. Rozlišování ještě i elementů tvarotvorných (formoobrazovateľnyje), jak doporučuje L. V. Ščerba a V. V. Vinogradov, Kuzněcov odmítá jako zbytečné. Formami flektivními se rozumějí tvary, jimiž se vyjadřují různé vztahy daného slova ve slovním spojení a ve větě, definici forem slovotvorných jako prostředků sloužících k tvoření od téhož kořene různých slov významově spjatých (svjazannych s ponjatijami, vyražennymi pervoobraznymi slovami, 41), chybí přesnější vymezení obsahu slova ponjatije.

Z širokého pojetí gramatických prostředků, vyplývajícího z formálně gramatického přístupu, je zřejmé, že Kuzněcov zařazuje tvoření slov do gramatiky.

Při pojetí flektivní formy jakožto prostředku vyjadřujícího určité vztahy je kritériem pro rozlišování tvarů flektivních a derivačních hledisko syntaktické. Tak např. pád u substantiva a adjektiva, slovesná osoba, jakožto prostředky vyjadřující určité vztahy (slova k ostatním slovům ve větě, děje k osobě mluvčího) jsou formami flektivními. Rod a číslo substantiv, poněvadž nevyjadřují žádný vztah, jsou na základě tohoto přístupu formou slovotvornou, ale u adjektiv flektivní. Na základě uvedeného kritéria museli bychom tvary časové, vycházíme-li z obecně uznávaného pojetí, že kategorie času vyjadřuje vztah děje k momentu řeči, pokládat za tvary derivační. Poněvadž však čas je kategorií predikační, je ji třeba podle Kuzněcova definovat jako vyjádření vztahu k momentu řeči jiného vztahu vytvářeného ve větě mezi dějem a jeho činitelem a pokládat čas za tvar flektivní. Slovesný vid naopak, poněvadž nevyjadřuje ve větě žádný vztah, nehledě na těsné spojení s kategorií času, je podle tohoto pojetí věcí slovotvornou a oba členy vidové dvojice jsou tedy dvěma různými slovy.

V syntaxi pojaté z hlediska formálně gramatického Kuzněcov vidí konstitutivní znak věty v gramaticky vyjádřeném predikativním vztahu. Na rozdíl od ostatních vztahů, na nichž je budována větná struktura, podstata predikativního vztahu záleží v tom, že nevstupuje do věty jako hotový, ale vytváří se v ní. K pojmu věty přiřazuje Kuzněcov pojem slovního spojení, jehož konstitutivním znakem je závislost jednoho členu na druhém. Proti širšímu [69]pojetí Vinogradovovu, který se o slovní spojení zajímá z hlediska schopnosti slov stávat se členy slovních spojení, P. S. Kuzněcov zkoumá závislost členů slovních spojení jen potud, pokud je vyjádřena formálně kongruencí nebo rekcí. Řadí k nim i tzv. přimykání, které podle něho je závislostí formálně nevyjádřenou.

Uplatňování formálně gramatického hlediska se odráží i v pojetí větných členů. Kuzněcov je vyděluje na základě strukturně morfologických prostředků, jimiž se vyjadřují. Paralelismus mezi větnými členy a slovními druhy, z tohoto pojetí vyplývající, vykládá jako dvojí pohled na tytéž jednotky, jednou jako na třídy slov, podruhé jako na jednotky věty.

Věta je strukturně ztvárněnou jednotkou řeči. Do struktury věty Kuzněcov zahrnuje pořádek jejích členů, různé tvary slov a gramatická slova, vyjadřující různé vztahy mezi větnými členy. Každá věta je rovněž charakterizována různou intonací. Poněvadž však při stejné struktuře může být intonace různá, není intonace součástí větné struktury. Kuzněcov pokládá tedy za užitečné rozlišení Karcevského věty jako jednotky strukturní a výpovědi (phrase) jako jednotky intonační. Proti větě a slovnímu spojení v rovině členění strukturního staví v rovině členění intonačního výpověď, syntagma a mluvní takt.

Formálně gramatické hledisko se ukazuje jako nedostačující při absenci formálních signálů, jako je tomu např. při rozlišení parataxe a hypotaxe v případech sporných a zejména při asyndetu. Vzhledem k tomu, že chybějí v těchto případech často i spolehlivá kritéria intonační, jsou tyto případy podle Kuzněcova neřešitelné.

Oddíly o struktuře slova a slovních druzích nové pohledy vcelku nepřinášejí.

V oddíle o diachronní analýze gramatiky klade Kuzněcov důraz na výklad povahy a příčin změn v gramatice. Tyto změny se mohou týkat struktury slova, věty a slovních druhů. K změnám struktury slova řadí: 1. zjednodušení (splynutí dvou morfémů pi-r-ъ > pir-ъ), 2. dekompozici, 3. aglutinaci (např. rus. sja voditi > voditisja) a k nim přiřazuje i adaptaci ve smyslu výkladu indoevropských pádů podaného A. Ludwigem.[3] Hodnocení změn nejen podle jejich výsledků, ale i příčin, vede k rozlišování ještě změn analogických a diferenciačních. Za základní příčinu změn v gramatice pokládá Kuzněcov prohlubující se schopnost lidského myšlení k abstrakci, která se projevuje snahou po ekonomii jazykového výrazu. K ní směřuje nejen analogie, kterou Kuzněcov vykládá jako tendenci vyjadřovat stejné nebo obdobné jevy stejnými prostředky, ale i diferenciace, jíž se rozumí tendence k pregnantnějšímu rozlišování jevů. Změny v plánu gramatickém jsou vedle toho podmiňovány i změnami v plánech ostatních, především v plánu fonologickém.

Hlavní stimulus rozvoje syntaktické stavby vidí Kuzněcov v směřování k větší propracovanosti struktury věty, podmiňované potřebou vyjadřovat složitější myšlení.

Kuzněcovova publikace není soustavnou teorií gramatické analýzy, ani soustavným výkladem názorů na ni. Vyhraněný zájem autorův o otázky morfologické[4] zastiňuje problematiku syntaktickou. Jenom příležitostné uplatňování zřetele k jazykům jiných struktur snižuje obecnou platnost výkladu. Hodnotíme-li však publikaci z hlediska edice, v které vychází, je třeba uznat, že je cenná především v tom, že systematizujícím způsobem poučuje o východiscích, z nichž se má analýza gramatiky (dodejme především ruštiny) provádět, kriticky uvádí názory na tuto analýzu, i když s převážným omezením na tradiční školy ruské, a že uplatňováním formálních kritérií dosahuje jisté jednoty pohledu na gramatiku jazyka.

Základní rozpor, který je dán na jedné straně výhodami formálních kritérií jako nejadekvátnějších pro analýzu gramatickou, ale na druhé straně jejich nedostatečností na dalších stupních analýzy jazyka, Kuzněcovova práce však nevyřešila.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 1, s. 67-69

Předchozí Jiří Hronek: K výuce češtiny jako cizího jazyka

Následující Jaroslav Porák: Monografie o českém infinitivu