Vliv národního socialismu na německý jazyk

Ingeborg Seidlová-Slottyová

[Rozhledy]

(pdf)

L’influence du national-socialisme sur la langue allemande

Je vždy trochu odvážné chtít vědecky vyšetřovat změny jazyka, které právě probíhají. Přesto je úkolem jazykovědného badatele pozorovat soudobé vývojové tendence a svá pozorování zaznamenat, aby na jejich podkladě umožnil soubornější a pevněji skloubené [57]poznatky po dovršení vývoje. V Německu probíhá právě nyní pod vlivem národního socialismu změna slohu úžasně rozsáhlá a pronikavá anebo spíše přeměna a splynutí různých jazykových stylů v jediný. Neděje se to z rozkazu, jenž zasáhl ostatní duchovědné obory, ani snad prostřednictvím nějaké normující akademie. Kdyby tomu tak bylo, neměl by zjev ten pro moderního badatele o jazyku takový význam. Jde tu však o nivelisující vliv na veškeré, soukromé i veřejné, písemnictví v Německu, vyvíjející se z psychosy mas; dokonce lze pozorovat, že i žurnalisté, kteří tam nežijí a stavějí se proti vládnoucímu směru, nejsou prosti tohoto vlivu.

Vytkněme nyní některé nejcharakterističtější znaky tohoto nového stylu! Nejsnáze přístupné zjevy týkají se ovšem zásoby slovní. Není tomu však tak, že by se pro každou látku užívalo jen určitých slov, ale celý způsob vyjadřování je zaplaven slovy vzatými z určité oblasti, kterou lze snad nejpřiléhavěji zahrnouti pod heslo „Blubo“ (t. j. Blut und Boden). Přitom je úplně jedno, jde-li o řeč propagační, o jakýkoli novinářský článek nebo o vědecké knihy kterékoli fakulty. Volbu slov neurčuje látka, ale vědomě i nevědomky vnikají všude tak často čtená i slyšená slova toho okruhu „Blubo“ — užívaná v odvozeninách, v obměnách a v množství podle obratnosti autora. Mé příklady jsou vybrány jen namátkou a mohou být kdykoli libovolně rozmnožovány. Nejčetnější jsou slova utvořená s „Blut“ a „Volk“. Protože v národním socialismu byla přiřčena vůdčí úloha pudové stránce a ta je vždy zdůrazňována jako protiklad intelektu a rozumu, je nasnadě, že se tak houfně užívalo v řeči propagandy slova „Blut“ a jeho odvozenin. A odtud se to dostalo do řečí a spisů vědomé národně-socialistické ideologie a konečně vyjadřuje každý to, nač chce klásti zvláštní důraz, pokud možno nějakým slovem složeným s „Blut“. Chce-li kdo vyjádřit svou pohotovost k oběti, neřekne to už výrazem „Einsatz der ganzen Person“ (nasazení celé osobnosti), nýbrž „wir geloben den Einsatz unseres ganzen Blut- und rassebedingten Seins“ (National-sozialistische Lehrerzeitung, Bayreuth, 1935, I, 3). Už ne „mit dem Erbe“ (dědictvím), nýbrž „mit dem Bluterbe einer lebenstapferen Mutter“ (NS Lehrerzeitung, 4, 14). Ne „Augenzeugen“ (očití svědci), ale „Blutzeugen der deutschen Volkswerdung“. Je uznána „räumliche Ausdehnung des Bluts“ (Thüringer Erzieher, Weimar, 1935, str. 82). Ne „alle“ (všichni), nýbrž „das gemeinsame Blut… möge Ruhe und Frieden wiederfinden“ (Thür. Erz. 1935, str. 82). „Den tönernen Phrasen der Gewerkschaftsregenten wurde blutvolles Ringen um die Meisterung der ernstesten Lebensfragen entgegengestellt“ (Stationen der Tat, Flugschrift der D A F, März 1935). Ze snahy vyjádřit svrchované uznání vzniká takováto pozoruhodná charakteristika Stefana Georga: „Er traf mit dem Erklingen seines ersten eigenen Tones als blutdurchpochter Mensch eine lichtferne Unterwelt“ (Das Deutsche Wort, die Lit. Welt neue Folge, 1934, vyd. K. Rauch, Berlín 21). Že vítězí „blutvolle Wirklichkeit statt grauer Theorie“, čteme stále. Není docela jasné, jak máme rozuměti slovům „blutliche und vertrauende Gemeinschaft“ (Thür. Erz. 1934, 36). Pojetí všech věcí musí být „blutmässig bedingt“ (Thür. Erz., 1935, 1, 30).

Skoro ještě více než slova složená s „blut-“, jsou rozšířeny výrazy s „volk-“. Je těžko vysvětlit, co si vždy máme pod „Volk“ představit ve všech těch přečetných starých i nových složeninách, která nyní německý jazyk zaplavují (bohužel ani Hellpach na filosofickém kongresu v Praze nepřinesl žádné vysvětlení o tom, neboť opominul definovat slovo „Volk“).

Předně nejsou bližní označováni už jinak než „Volksgenossen“. Nedávno psal desítiletý hoch známých: „Ich und die Volksgenossen hatten großen Spaß am Kasperletheater“. Před třemi lety by to byli „Kameraden“ nebo „Mitschüler“. „Volkstum“, „Volkheit“ a pod. jsou běžná slova, kterých se v jistých spojeních už dlouho užívá. Co si však máme představit pod slovem „volksdeutsch“ nebo pod výrazem „volkhaft in die ihm zustehenden Rechte und Pflichten eingesetztes Lehrertum“? (N. S. Lehrerzeitung I, 18) „Volkhaft“ je také velmi [58]oblíbené slovo; tak jest Zöberleinova kniha „Glaube an Deutschland“ dílo „einer volkhaften Führernatur“. Apartní je spojení „volksnotwendig“: „Wo aber ist der Verlag, der die Werke, die sich bestimmt als volksnotwendig erweisen werden, aus der Vereinsamung unter die Menschen bringt?“ (D. Deutsche Wort, 44, 4).

Tento malý výběr stačí jako ukázka. I jiná slova komplexu „Blubo“ jsou také hojná, jako na př. protiklad mezi „bodenständig“ a „wurzellos“ (cizorodý) a pod. Oblíbená a rozšířená jsou též slova, která vyjadřují něco ze žádoucí a pěstované dynamiky. O příkladech, jako „gigantische Latrinenanlagen für den Parteitag“, raději mlčíme.

Zajímavější a podstatnější než tyto jevy slovní jsou ovšem syntaktické, které působí ve stylu hlubší převrat. Také zde jde hlavně o snahu zesilovati a zdůrazňovati. Dosahuje se tohoto cíle nejrůznějšími prostředky. Nejvíc si oblíbil národní socialismus opakování, ale neopakují se jen stejné výrazy, nýbrž táž myšlenka se vyjadřuje ještě jednou novými slovy. Neděje se to však slovy zcela jinými, vysvětlujícími, nýbrž takovými, jež vyjadřují téměř totéž. Vzorem je tu zřejmě sám vůdce, od něhož to jednotlivci přejímají vědomě, ale nevědomky široké masy (nebo jak dnes říkají „das Volk in seiner seelischrassischen Eigenart, durch Blut, Boden und Geschichte bedingt“). Uvedeme také zde několik příkladů pro názornost.

Typické je přitom i při jiných figurách, že, jakmile je jednou uvedena, opakuje se hromadně. „Er hat zunächst und für sich“ … — … „was er bezweckt und welche Ziele er verfolgt“, „… etwas einziges und einmaliges“ (Thür. Erz. 1934, str. 598). „… beste, nützlichste, fruchtbarste Gedanken“ … — „… beste, fruchtbarste Methoden…“, „… im Binden, Bauen, Fügen, Zusammenwachsenlassen liegt der Begriff des Lebens“; „… was gebunden und zusammengefügt wird“; „… das Trennen, das Scheiden, das Auseinanderteilen“; „… der Spiessergedanke, der Rentnergedanke, der Privatiergedanke, der Pensionsgedanke…“ (Thür. Erz. 1935, str. 103 n.).

Namítne snad někdo: má-li tento způsob vyjadřování za cíl zdůrazňovat, pak se míjí účinkem. U uved. příkladů máme právě zčásti dojem něčeho rozplizlého místo přesnosti. Tento dojem je naprosto správný. Také ani nemá být nějaká myšlenka přesně vyjádřena, a především nemá být posluchač veden k pochopení a porozumění. Řečník nebo autor chce posluchače a čtenáře někam dostat, a aby toho dosáhl, nedovolává se rozumu, ratio; posluchač a čtenář má věřit, proto musí být přednáška podle možnosti působivá. Při řeči slouží hromadění slov k akustickému dojmu; myšlenka se však tím nevysvětluje, nýbrž jen pokud možno často opakuje. Vůle posluchače uvažovat je přehlušována stále novými výrazy za podpory zapřisahající formy řeči (z vedoucích míst bylo přec často přímo řečeno, že se lidu musí „vtlouci“ — einhämmern —, čemu má věřiti). V písemném projevu se zčásti jeví táž tendence, zčásti zároveň i jiné momenty: snaha ukázati, že pisatel jde s dobou, že ovládá všechnu výzbroj. V jiných případech však, a to ve většině, jde o neschopnost psát už jiným slohem, ať se jedná o cokoliv. Je velmi zajímavé srovnávati sloh téhož autora před převratem a po něm. To je však už jiný úkol, stejně jako otázka vnikání vojenské řeči do obecného vyjadřování; v této věci jde o zřejmou paralelu s vlivem hesla „Blubo“.

Oba tyto proudy samy o sobě nejsou nikterak nové, byly už ve značné oblibě za období vilémovského. Jenomže tehdy jejich rozšíření a pronikání nebylo zdaleka tak silné. V oněch výrazových sférách pohybovaly se hlavně jen slavnostní řeči měšťáckých spolků a jistí vlastenečtí básníci.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 1, s. 56-58

Předchozí André Martinet: Česká práce o vlivu pravopisu na francouzskou výslovnost

Následující Jindřich Honzl: Reakční názory o mluvicím filmu