Dvě kapitoly o Máchově jazyku

Oldřich Králík

[Články]

(pdf)

Два очерка о языке Махи / Deux chapitres concernant la langue de Mácha

Přes velkou máchovskou literaturu jsou zmatky a rozpory v nejzákladnějších otázkách, i v názorech na Máchův jazyk.[*] Čtenáře překvapí, čte-li v souboru máchovských studií P. Eisnera: „Mácha uměl nedokonale česky a téměř dokonale německy“ (Na skále, 75). Tvrzení, že Mácha, tvůrce novodobé české poezie, uměl česky nedokonale, působí přinejmenším rozpaky. Něco je tu v nepořádku, buď Eisnerovo mínění o jazyce Máchově, anebo obecné přesvědčení, že Mácha otevřel živý pramen moderního českého básnictví. Eisner se snaží rozpor překlenout paradoxem, že Máchu právě nedostatečná znalost češtiny předurčila k objevům jazykovým, ale to sotva někoho nadchne. Každý asi bude instinktivně souhlasit se Zichovým soudem z r. 1918: „Je to až úžasný dojem, když po četbě nejlepších básníků souvěkých sáhnete k Máji. Dvojí nás ohromí. Především vidíme, že básnická řeč jeho nebyla v celém dalším vývoji české poezie předstižena, jako by to byl jazyk dneška …“[1] Nemůžeme ovšem zůstat u dojmů, je potřebí [175]vědeckého poznání. Prozatím odborně nejlépe jsou fundovány studie V. Flajšhanse (máchovský sb. Družstevní práce, 1937, 179—214) a metodicky skvělá práce Boh. Havránka (sb. Torso a tajemství Máchova díla, 1938, 279 až 331);[2] z nich se můžeme o lecčems poučit.

Studie Flajšhansova je z velké části vyvracením Jakubcova názoru,[3] že Mácha jazykovou tvořivostí nedosahoval Jungmanna. Flajšhans nešetří slovy obdivu pro řeč Máje, se souhlasem cituje uvedený už soud Zichův. Ale jako se přímo rozplývá nad jazykovým mistrovstvím v Máji, tak odsuzuje jazyk Máchovy prózy:

„Bylo by zbytečné uváděti tyto pravopisné, hláskové a tvarové odchylky, bývá jich na každé straně několik, někdy nápadný archaismus vedle urážejícího vulgarismu: ale tyto nedostatky, jež samy již brání pokládati prózu Máchovu za vzor české prózy, jsou z veliké části dědictví doby temna — a můžeme jen s opravdovým podivem zjistiti, že je jich Máj téměř prost“ (186).

Proto Flajšhans vytváří dvě kategorie, jazyk Máje a jazyk ostatního, jakoby průpravného díla Máchova.

Naproti tomu Boh. Havránek usiloval o to, aby postihl jednotu Máchova jazyka a dobovou podmíněnost těch jevů v něm, které se nám dnes zdají cizí. Jako rehabilitoval jazyk B. Němcové, prokázal, že ani Máchova čeština není nic dodatečně naučeného, pozdě naroubovaného na jazykové povědomí německé, nýbrž že organicky vyrostla z řeči básníkova otce, měšetického rodáka, a byla posilována prázdninovými pobyty pozdějšího básníka v otcově kraji. Důkazem o hlubokých nářečních kořenech Máchova básnického jazyka B. Havránek definitivně vyvrátil předsudek, sdílený i Flajšhansem, že Máchovým východiskem byla pokleslá a porušená čeština pražská. V práci Havránkově jsou rozlišeny roviny Máchovy řeči, rovina projevů literárních a rovina jazyka osobního, neliterárního.

V těchto příspěvcích se omezím na literární jazyk básníkův, stranou ponechám Máchovy projevy soukromé, deníky, zápisníky (s výjimkou zapsaných tam uměleckých textů) a dopisy (opět s výjimkou tzv. dopisů neznámé dívce, které jsou literárně stylizovány).

Také Havránek do jisté míry uznává rozdíl mezi Májem (a vůbec básněmi Máchovými) a prózou: „… texty literární jsou zbaveny jisté lexikální vrstvy mluveného jazyka, ale přitom je v nich opět rozdíl mezi prózou, která jistou frazeologii z něho přijímá, a básněmi, kde jí skoro není“ (303—304). Soudím, že rozdíl mezi Máchovou poezií a prózou je spíše jen technický, pokud je dán rozdílnými požadavky verše, rytmu a rýmu na straně jedné a stavbou prozaické věty, zvláště periody, na straně druhé. Platí tedy v zásadě vymezení Havránkovo, že v Máchově díle nejde o kvalitativní skok, který by ospravedlňoval Flajšhansův „opravdový podiv“ nad odlišností Máje od prózy. Uvedl bych aspoň jeden příklad shody řeči Máje s řečí prozaickou: Kat se blížil … zdlouhavým chodem k bytu královu (- langsamen Ganges, Eisner 56); Čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod (Máj I 36).[4] Nepochybně je jazyk Máchovy poezie i prózy organicky týž. Samozřejmě existují poetismy, které se do prózy dostaly jen ojediněle (např. slovo vlast), na druhé straně jsou např. konverzační obraty, které nemají místo v básních. Ale sama jazyková struktura sotva může být odlišná v básních a prózách téhož autora.

Protiklad stanovený Flajšhansem je do velké míry optický klam, způsobený tím, že hodnotil Máchovu prózu hlavně podle Cikánů a ty srovnával s Májem. [176]Zkušenosti z posledních let ukázaly, že je hluboký rozdíl mezi Májem a ostatními texty otištěnými za Máchova života a velkou většinou textů, které se na veřejnost dostaly teprve při vydávání básníkovy pozůstalosti. První skupinu budu označovat T, druhou R. Co náleží k textům otištěným (tedy k T), je obecně známo: kromě Máje deset písní a pět dalších básní, Křivoklad s Doslovem a dva Obrazy ze života mého. Z rukopisné pozůstalosti (R) vyjímám texty, které se po všech stránkách, i jazykové, hlásí ke skupině T: Zápisník (Z), R 12 (Pouť krkonošská) — jinak jde jen o varianty, neboť jedna část Mnicha ze Z je zachována též v R 25, Večer na Bezdězu existuje v R 20, tj. právě v tom exempláři pro redakci Květů, který prošel rukama J. K. Tyla, konečně náčrt pro Máj na zvláštním listě. Tyto texty uvádím spolu s T, ale pro metodickou jasnost s příslušnou značkou. Všechny ostatní texty, které jsou známy z posmrtné pozůstalosti a posmrtných otisků, zahrnuji pod značku R. V první kapitole chci ukázat, jak se obě skupiny jeví z hlediska germanismů, v druhé z hlediska básnických kompozit.

I. Ve stopách průkopnické práce Havránkovy je potřebí si uvědomit, v jaké jsme situaci při studiu Máchova jazyka. Jeho básnické dílo se dochovalo v tristním stavu; ani otisky T nejsou zcela spolehlivým obrazem Máchova úzu, protože byly redakčně upravovány (celý proces od autorova rukopisu přes redakční úpravy k výslednému textu v Květech můžeme sledovat u Večera na Bezdězu). Ale to je nepatrné zlo ve srovnání se skupinou R, v níž se projevují různé rušivé momenty: zachovaný rukopis je nekorigovaným náčrtem, takže musíme počítat s pravděpodobnou autorovou revizí pro tisk. U mnoha textů, které se dochovaly jen ve vydavatelských opisech, musíme předpokládat větší nebo menší zásahy posmrtných vydavatelů, pravidelně zásahy daleko hlubší, než si dovolovali redaktoři v textech T. Plně autorizován je výhradně text Máje, neboť o jeho tištěné podobě rozhodoval sám autor. Úvahy o autorské odpovědnosti nejsou jen teoretické; lze konkrétně doložit, jak při tisku Mácha měnil rukopisné znění. Eisner konstatuje, že ve verši Bouře růže odšatila „tvoří Mácha přesně podle německého ‚entkleiden‘ slovo, jehož čeština neměla a nemá“ (69). To však platí pouze pro znění písně vložené do Mnicha (Z), kdežto později v Květech zní verš jinak: Zavál vítr bílé růže. Samozřejmě není potřebí být v této věci úzkostlivý a hned vylučovat slovo odšatit z literárního jazyka Máchova. I v náčrtech se musí projevovat jazyková schopnost a úroveň autorova, nejen v definitivním díle.

Dále je tu otázka redakčních zásahů do T. Již B. Havránek upozornil, že ve srovnání s rukopisem Doslovu ke Křivokladu (Z) se v otisku v Květech jeví tendence vymycovat germanismy: Já vám za to stojím (Z) — … ručím (Květy); povědomí mi přicházeli (Z) — povědomi mně býti se viděli (T); práce … pozustávající ze … (Z) — … sestávající (T). Tato redakční praxe má několikerou stránku. Teoreticky vzato, germanismy, které novodobé zkoumání objevuje v textech T, byly v souhlase s dobovou normou, neboť prošly rukama redaktora (většinou J. K. Tyla) a korektora. Nutno se ztotožnit s pojetím B. Havránka, který mluví o „dobových germanismech, jakožto stopách tehdejšího mluveného jazyka městského“ (303). Redakční úprava T dává poměrně objektivní míru toho, co bylo současníky cítěno jako germanismus. Uvádět germanismy z Křivokladu, Obrazů ze života mého a jiných textů T za doklad Máchovy nedostatečné znalosti češtiny je proto značně iluzorní; jsou to obecné jevy tehdejší češtiny.

Na vrub Máchův by patřily jen ty germanismy, které jsou v zachovaných autografech Máchových navíc proti znění T. Při bližším pohledu však zjišťujeme značnou rozkolísanost jazykové normy v 30. letech minulého století a naprostou nesoustavnost tehdejší korektorské práce.

[177]V Doslovu je opravena — nepříliš šťastně — vazba povědomí mi přicházeli, avšak v Křivokladu, který známe jen z T, tento typ zastoupen je: přichází nám teď podivnějším než jindy (II 65); Ne to mi smutné přichází, co jest (II 67). Tato vazba je u Máchy běžná, objevuje se ve Večeru na Bezdězu: I mně samému divné to přichází (R 20), Tyl — opět těžkopádně — opravil: … divno býti se vidí (T). Ještě příklad z veršů: A předc řeč tvá cizou mi přichází (Mnich v Z — kvůli rýmu ponechává i edice Kobrova z r. 1862). Tato vazba nijak necharakterizuje skupinu T, neboť se objevuje též v textech R, např. ve Světě zašlém: … lidé … ještě menšími tobě přicházejí býti (Kober: ještě menšími tobě se býti zdají). České slovníky tuto vazbu ještě v třicátých letech připouštěly; u Jungmanna čteme: přicházeti — zdáti se, vorkommen, scheinen. Dnes mi divně přicházejí, sie kommen mir wunderlich vor Dobrovský. Přicházel mi vždycky jako slepý. Palkovič. Máchovi nelze užívání vazby vytýkat, má za sebou autoritu Dobrovského i Jungmanna.

Obdobný je případ slova pozůstávati; v Doslovu bylo odstraněno, ale v Křivokladu čteme: střecha z došků a mechu pozůstávala (II 53). Jungmann tento význam zaznamenává, třebaže jako novější (rec.): Z něčeho pozůstávati, t. složenu býti, woraus bestehen. Dobrovský. I tentokrát lze těžko Máchu vinit v jazykové nedbalosti nebo dokonce z neznalosti, když obrat připouštějí Jungmann i Dobrovský.

Ze tří germanismů, které redakce Květů odstranila z Doslovu, dva jindy připouštěla a oba dokládá jako běžné i Jungmannův slovník. V každém případě se ukazuje, že podstatný rozdíl mezi výslednými texty T a jejich rukopisnou podobou neexistoval, čili že se Mácha nijak výrazně neodchyloval od běžného úzu.

Ve skupině T, a to i pokud jde o rukopisné znění těchto textů, nalézáme převážně jen germanismy dobovou spisovnou normou asimilované. Znění tištěné bývá redakčně poněkud přizpůsobeno tehdejším požadavkům na správnost a ryzost češtiny, ale nikoli důsledně. V pozdější Kobrově edici byly odstraněny některé germanismy, ale těch případů není mnoho; uvádím příklad: jinoch zapomenutý (selbstvergessen, Eisner 57) — jinoch v labyrint myšlének pohroužen (Kober II 245). Ještě poznamenávám k Doslovu, že redakce Květů v něm ponechala vazbu smutným se staví, kterou Havránek (303) uvádí mezi germanismy. Konfrontujeme-li Máchův úzus s praxí soudobých redaktorů, zjišťujeme, že v redakci Květů (ani o čtvrtstoletí později nakladatelský korektor Kobrův) nebyli znatelně pečlivější než Mácha. Pokud nahrazovali básníkovy germanismy, obyčejně upadli do topornosti.

Nyní bych pro přehlednost vypočítal příklady germanismů, které sebral Havránek a Eisner ze skupiny T:

Kate, ty jsi se překvapil (du hast dich übereilt, Eisner 56); v uhlu stavení (Winkel, Eisner 56); má se státi (soll geschehen, Eisner 62); výrazu smělosti propůjčovaly (verliehen einen Ausdruck von Kühnheit, Eisner 67); u kašny, šesti topoly obsazené (ein mit sechs Pappeln bestandener Brunnen, Eisner 68 — všechny doklady z Křivokladu); prodloužené zvuky (die langgezogenen Tone, Eisner 56); já jsem se stal vždy smutnějším (wurde immer trauriger, Eisner 62); vstavu (Eisner 54, Havránek 303, Flajšhans 181); v kterémžto pádu (Havránek 303); pokynula mi k sezení (Havránek 303 — doklady vesměs z Marinky); na vzdory (v rýmu I 187, v próze se tento výraz nevyskytuje,[5] Havránek 303).

Tyto doklady by bylo možno rozhojnit, ale nikoli podstatně. Tak Eisner (62) uvádí tři příklady na germanismus musil kráčeti místo zřejmě kráčel. Všechny jsou náhodou z kategorie R, ale najdou se i v textech T: již musí býti k páté hodině (II 25); musíme býti daleko od hradu (II 27); Půda pod nohami koní musí býti [178]co dláždění pece rozpálené (II 68); Již musí být brzo půlnoc (II 74); musila mě dobře, velmi dobře znáti (II 177). K charakteristice všech těchto germanismů možno říci, že jsou zcela srozumitelné i tomu, kdo neumí německy, neboť většinou v češtině zdomácněly a dosud ještě žijí.

Je pravda, že se u Máchy vyskytují i příklady poněkud nezvyklé. Eisner (68) neúměrně podtrhuje „okatý kalk“ v Marince: Nech státi! (Lass stehen!) Nad tímto obratem se pohoršuje též Flajšhans (200), ale nepochybně správné vysvětlení podal Havránek: „… příklady vědomě charakterizační … autor odpovídá česky tehdejší hovorovou frází“ (301). Mácha si byl vědom, že „v Praze … panuje skažená čeština“ (III 248), v Marince si záměrně pohrál s jazykem v německo-české konverzaci. — Kritikové se dále pozastavují nad křiklavým germanismem v druhé znělce (Z) neb chce večer býti (v bibl. citátu, kde je nutno říci již se připozdívá, Flajšhans 200, Eisner 70). Avšak podobný, třebaže mírnější germanismus je v Křivokladu: Já se chci vsaditi (ich will wetten, Eisner 62). A Křivoklad prošel redakční úpravou.

Místy Eisner zachází do zámezí a objevuje němčinou inspirované deformace češtiny, kde zřejmě žádné nejsou. Tak ve verších: srdce se v citech potopilo (Eisner 71); Ani labuť ani lůna Oblaky neoře (73), dále v prozaických výrazech:

červený plášť v parném papršlku poledního slunce co požár ohnivý dmul se daleko za ním, a černé prosté vlasy jeho sičely ve větru horkém (71); a nad sochou v každém uhlu plápolali v měnivém světle doutnajícího ohně praporcové čeští (73).

Eisnerovy výklady snad svědčí o nedostatečné znalosti češtiny, ale nikoli Máchově, nýbrž jeho samého. Dominantní představou u syčících vlasů je oheň, požár, a není pochyby, že mu Mácha podřídil i obraz katových vlasů — syčení je v češtině běžné u hořících předmětů. Druhý obraz z Křivokladu dal Eisner poněkud ironicky do názvu svého příspěvku „Plápolající praporcové čeští“. Jistě tu však nešlo o bezděčnou přesmyčku bilingvního autora, jak se dohadoval bilingvní Eisner (flattern-flackern), nýbrž o přízračné přeskočení ohně a plápolání z krbu na české prapory ve vyšehradské síni. Právě v těch větách své historické prózy vykřesal Mácha podivuhodné obrazy z přirozených možností češtiny.

Kritické výhrady Eisnerovy proti plápolati mohly by platit pro texty R, konkrétně pro Cikány. Zde čteme schematickou obdobu scény z Křivokladu: Nad jižním oknem zrovna proti dveřím byli znakové města, nad ostatními okny plápolaly korouhve rozličných barev (II 307); když vyhasla magie tajemného přísvitu z Křivokladu, působí sloveso plápolati nepřirozeně. A jinde v Cikánech se dokonce plápolati stalo slovesem předmětným: Vichr plápolal bílým rouchem jejím (II 295).

Nechávám stranou participiální vazby, o výrazu postava pojednávám jinde; zbývá tedy už jen málo případů ze skupiny T. Asi jen domnělým germanismem je kostlivec povídky (Eisner 57), neboť Jungmann dokládá u tohoto slova význam ‚kostra‘. Obava Eisnerova („Nevím, rozumí-li tomuto místu každý Máchův čtenář“) je neoprávněná, aspoň pro Máchovy současníky. Naproti tomu považuji za správné Eisnerovy výhrady k některým Máchovým spojením se státi a dutý:

Stanete-li státi (Z — III 90, Eisner 68—69, stehen bleiben; Kober II 250 Zůstaneš-li státi); na bílém koni stál … jinoch (II 28, Eisner 62; Kober II 264 … seděl); vlny Vltavy šly dutě (gingen hohl, tj. vzdouvaly se bouřlivě, Eisner 61); po dutých lících (R 12, über die hohlen Wangen, Eisner 61; Kober II 254 po vpadlých lících). I jazykovou cenzurou Kobrovy edice prošel obrat šly dutě, avšak ostatní germanismy zde vypočtené byly v ní odstraněny. Vazbu stál na koni lze snad objasnit pomocí stál v třmenech.

[179]Tlak němčiny v jazyce Máchově (T) nelze popírat, ale jen nepatrně přesahuje míru, která byla běžná v jeho době a namnoze i připouštěna současnými teoretiky. Odlišný obraz se jeví ve skupině R, kde Eisner odkryl množství germanismů, které svědčí o podlehnutí jazykovým modelům německým. Omezím se na příklady zvláště křiklavé:

jiný vládne zemi, kterou jsem zastával (I 273 versehen, Eisner 56; v Máchově próze není zastávat doloženo)

jak jsem k držení jejímu připraven a ozbrojen byl (II 194 bereit und gerüstet, Eisner 56n.; v Máchově próze ozbrojen nedoloženo, druhé slovo jedenkrát zbrojnoši jsou připraveni)

Může býti, že se někdo nad oblekem mým bude zdržovati (II 194 über etwas aufhalten, Eisner 57; v Máchově próze jen v normálním spojení aniž se smíte přes hodinu zdržeti)

v takovýto oblek chodí vstrčený (II 194 in ein Kleid stecken, Eisner 57; v Marince náležitě malinkou hlavu vstrčenou majíc v ještě větším … klobouku)

nehodami času a povětří (II 308 durch die Unbilden der Zeit und Witterung, Eisner 57; v Máchově próze nehoda nedoložena)

tropil to hůře než dřív (II 92 er trieb es ärger als sonst, Eisner 57; v Máchově próze náležitě tropiti žerty)

v spolku se šustem a hvizdem (II 207 im Verein mit, Eisner 61; v Máchově próze tato vazba není doložena, ani slovo spolek, v Máji I 23 vůdcem spolku zván)

skví se vzhůru mlat (I 120 strahlt auf, Eisner 61)

dostav převahu (II 284 das Übergewicht bekommen, Eisner 61; v Máchově próze slovo převaha nedoloženo)

něco velmi hrůzného leželo ve výrazu hlasu toho (II 237 etwas lag im Ausdruck, Eisner 61)

rodu Přemyslovců stojí rod Vršovců naproti (I 263 steht entgegen, Eisner 61)

Celé vojsko radost jejich dělí (I 272 teilt ihre Freude, Eisner 61; v Máchově próze dělit nedoloženo)

předce žádný z nich neduvěřoval si k odchodu napomenouti (II 20 keiner traute sich zum Aufbruch mahnen, Eisner 62; v Máchově próze není doloženo nedůvěřovati si ani prosté nedůvěřovati)

co nejlevnější a takovému snáři jako ty jsi, nejpřiměřenější jest (II 12 billig, Eisner 63n.; v Máchově próze levný nedoloženo).

Při posuzování germanismů, které v textech R vytkl Eisner, musíme být opatrní. Některé vazby jsou doloženy v Jungmannově slovníku, např. klade cíl (Eisner 61), vinula se co červ po vykládané podlaze (tamtéž). Většinou však zřejmě jde o germanismy, které nebyly běžné v dobovém úzu. K jednotlivým vazbám Jungmannův materiál dovoluje poznámky:

Je doloženo země zastávati ve významu ‚bránit‘, ‚hájit‘, však nikoli zastávati zemi ve významu ‚spravovat‘. Výraz ozbrojen je doložen pouze proprio sensu bewaffnet. Nehoda měla v obrozenské češtině též význam ‚nepohoda‘, ale ve spojení citovaném z R se neobjevuje. Dále je dosvědčeno u Jungmanna děliti co s kým, ale jen na základě Lindova slovníku. Důvěřovati si je ve slovníku, ale nikoli s infinitivní vazbou. Levný ve významu ‚patřičný‘ najde se v obrozenské češtině, např. u Šafaříka, ale Jungmann tento význam nepojal do slovníku.

Míra germanismů v textech R znatelně překračuje dobový průměr.

Z lexikálních perliček, jak je shromáždil Eisner, bych vybral dvě:

„Germanismus spatřuji v Leině zvolání Milenče! (II 246) a Milenče!?! (II 264), což je něm. Geliebter! — co český svět světem stojí, sotva kdy česká milenka volala jinak než miláčku!“ (56). K tomu lze dodat, že v Máchově próze T slovo milenec vůbec není doloženo a že Jungmann kupodivu při tomto hesle odkazuje na milenek. Dále Eisner komentuje verš ze Vzoru krásy „Sláva!“ nervy v souzvuk s světem znějí takto: „Obávám se, že drtivá většina Máchových čte[180]nářů čtla tento verš, nemajíc ani tušení oč vlastně jde“ (58). A vhodně objasňuje, že v citovaném verši jde o latinogermanismus, že nervy tu znamenají struny. Jungmann tento význam nezaznamenává.

Hraniční čára mezi obojími germanismy, R a T, se rýsuje dost zřetelně, i když některé jevy (modální užití musím s infinitivem, přicházeti ve významu ‚zdát se‘ apod.) jsou společné oběma skupinám. Takové jevy nestírají hranici, protože jsou běžné v obrozenském spisovném jazyku. Někdy je germanismus jen zdánlivě společný oběma skupinám textů, neutěšený stav Máchova textu zaviňuje tu omyly. Tak Eisner, který upozornil na nečeskou vazbu držím řeč na někoho eine Rede an jemanden halten (64), uvádí tyto případy: Herouš drží řeč na shromážděné vojsko (I 275); Řeč na okolí (I 276); rozličné činil na ně otázky (II 160). Poslední případ je z Pouti krkonošské, kterou jsme přiřadili k textům T, kdežto germanismus činil na ně otázky by ji odkazoval do R. Vysvětlení je v tom, že Krčma Pouť otiskl a Eisner ji cituje podle posmrtného opisu; v Z čteme: rozlíčné jsem činil jím otázky. Ukázka nejistoty, která dosud vládne v Máchově textu.

Nyní se stává poněkud srozumitelnější „opravdový podiv“ Flajšhansův. Není kvalitativního skoku, jak se domníval, mezi Májem a Máchovou prózou, ale mezi texty T a texty R, které se vynořily z básníkovy pozůstalosti po r. 1838. Manipulace, které se dály v dílně posmrtných vydavatelů Máchových, nebude možno nikdy do podrobností odhalit, ale leccos nasvědčuje tomu, že se do rukopisné pozůstalosti dostaly jazykové rysy, které se odlišují od textů T. Slova, kterých je v R použito v nečeských vazbách, namnoze se v T nevyskytují ani v náležitých významech a spojeních. Důkazy ex silentio jsou vždy vratké, proto z faktu, že se v Máchově próze nevyskytují slova jako zastávat, ozbrojen, nehoda, v spolku, převaha, dělit, levný, nelze vyvozovat žádné závěry. Ostatně počet excerpčních lístků, přesahující něco přes 20.000, je poměrně malý, nedovoluje udělat si obraz o celé slovní zásobě autorově. Přesto jistý rozdíl mezi jazykovými prostředky v T a R se dá postřehnout. Eisnerovy výtky Máchovu jazyku z nečeskosti jsou přehnané, a pokud jsou oprávněné, týkají se převážně skupiny R.

Z Eisnerovy studie vysvítá, že značným množstvím germanismů je poznamenána např. Řeč na uvítání. Zvláště svízelný je problém Cikánů, jejich existující podoba sotva může být po stránce jazykové dílem Máchovým. Podle svědectví v korespondenci psal autor tento román zároveň s Májem, rozhodně značnou dobu po Křivokladu. Vzato celkově, jazykové schopnosti Máchovy se postupem doby zvyšovaly, od Svatého Ivana (1831) vede vzestupná linie k Máji (1836). Ale Cikáni, jak se dochovali, stojí jazykově nejen pod Májem, nýbrž i pod Marinkou a Křivokladem. Nad slabou úrovní Cikánů ve srovnání s Křivokladem se pozastavoval již Jak. Malý.[6] Sami jsme se mohli přesvědčit o jisté jazykové neobratnosti Cikánů vzhledem ke Křivokladu v odstavci o plápolati. Texty R jsou tak sporný pramen, že by prozatím bylo radno studovat nesporný úzus Máchův na základě textů T. Ovšem i tam je potřebí velké obezřetnosti, jak ukázal případ domnělého Máchova germanismu na ně (činil otázky).

II. Z jazykových jevů u Máchy poměrně dobře byla prozkoumána kompozita. Povšiml si jich už Ot. Fischer a zabývaly se jimi všechny hlavní lingvistické studie. Flajšhans říká o Máchových složeninách nelichotivá slova: „… v Máji se již dovedl takových křiklavých germanismů (jako křídobílý, ledochladný, [181]truchlovrba, růžozáře atd.) skoro docela uvarovati“ (195). Flajšhans sice odkazuje na kompozita Kollárova a M. Zd. Poláka, ale celkově má k obrozenské češtině postoj nehistorický a skoro pohrdavý. Naopak Eisner měl až přehnanou zálibu v obrozenských neologismech. Prvním předpokladem správného přístupu k Máchovým neologismům je poznání historického vývoje češtiny a navíc okolností, za nichž se utvářela existující podoba Máchova textu.

Čtyři křiklavé germanismy — podle Flajšhansovy charakteristiky — jeví se hned jinak, uplatníme-li rozlišení textů T, R. Do kategorie T náleží jedině kompozitum křídobílý, ostatní tři jsou ze skupiny R. Tak můžeme vůbec rozlišit v celku literárních děl Máchových dvě řady kompozit, T a R, které jsou přes některé styčné body dosti rozdílné. V tomto příspěvku přibírám k řadám T, R řadu třetí, a to z textů nejvýznačnějšího posmrtného vydavatele Máchova, tj. K. Sabiny[7] (pro tento dokladový materiál budu užívat značky S). Bylo by možno vzájemné vztahy mezi jednotlivými skupinami dokladů demonstrovat paralelním otištěním všeho materiálu ve třech sloupcích, ale z úsporných důvodů budu probírat jen markantní rozdíly a shody. Jsou tyto možnosti: (1) kompozitum je doloženo T, R, S, (2) doloženo T, R, (3) doloženo T, S, (4) doloženo R, S, (5—7) doloženo jen v jedné ze tří skupin. Případ (1) je irelevantní, jde o slova skoro vesměs běžná: hrůzyplný, jasnomodrý, jednozvučný, modrojasný, polohlasně, polomrtvý, sněhobílý, široširý, temnorudý, zlatoskvoucí. O máchovské značce by se dalo uvažovat u kompozit modrojasný, temnorudý, která nejsou doložena u Jungmanna. Ale ani z těch nelze vyvodit žádné závěry.

Mnoho nevyplývá ani z případů, kde se shoduje T a S: blahorodný, cituplný, růžobarevný, smrtonosný, staročeský, touhyplný, žaluplný. U Jungmanna jsou doložena všechna tato kompozita, kromě tří s -plný. Tento typ tvoření je vůbec v Jungmannově slovníku málo doložen; bylo by potřebí podrobných studií, aby se zjistila obrozenská praxe a popř. Máchův podíl na novotvoření. Pro výklad skupiny R jsou kritické tři případy, když se R shoduje se S, když se R shoduje naopak s T a když se R neshoduje ani s T, ani se S. Shoduje-li se S výrazně s R v kompozitech, která se nevyskytují v T, mluví to pro vliv Sabinova jazyka na text R. Ale jsou-li v R jevy, které nejsou dosvědčeny v textech S, mluví to zase proti účasti Sabinově na úpravě znění R. A shody R, T nasvědčují integrálnímu autorství Máchovu. Příspěvek si klade omezený cíl zvážit ty tři zdánlivě nebo skutečně protikladné kategorie případů. Budu postupovat podle Havránkova rozdělení (319—322) a přihlížet k materiálu v Jungmannově slovníku.

„Předně jsou to adjektiva složená tak, že se základní adjektivum určuje blíže v první části adjektivem nebo adverbiem jiným“ (Havránek, 319). Mnohé komponenty nejsou v T vůbec doloženy, nýbrž pouze v R (levý sloupec) a S (pravý sloupec):

divokrásný II 138	divopustý, divuplný
drahocenný I 224, I 272	=
hrdosmělý I 227	=
mnohočetný I 267, I 106	=
mnohomohoucí II 143, 144	mnohomocný
mnohovážený I 295	=
mnohozvuký I 195	mnoho-listý, -větvý, -zkušený
[182] rudějasný II 243, rudožhavý II 130	rudozářný
snědosvětlý II 15	světlosnědý, tmavosnědý
-skvělý: jasno- I 157, tajemno- II 141,    zlato-skvělý I 268	čaro-, hvězdo-, pravdo-, vlhko-, záře-, zlato-    -skvělý
-šedý: jasno- I 313, tmavo-šedý I 246, I 311	mlho-, tmavo-šedý
temnomodrý II 218, 254, 255, 297, 334,    130, 137, 142	temně-, temno-modrý
tmavo-černý I 102, I 109	tmavo-červený, -hnědý, -modrý, -noční,    -pustý, -rudý, -šedý, -zelený

U Jungmanna je doležena řada kompozit z R: divokrásný, drahocenný, mnohomohoucí, mnohovážený (a hodně dalších složenin s mnoho- : -barevný, -častý, -činný atd.), temnomodrý. Nijak tedy necharakterizují ráz textů R; přesto je v R nápadná záliba v typu mnoho-, kdežto v T najdeme zcela ojediněle v dedikaci Máje mnohovážený (při takových příležitostech to zřejmě byl — podle Jungmanna — běžný termín). Závažnější jsou shody v kompozitech, která u Jungmanna nejsou doložena: hrdosmělý (jen běžné hrdopýšek), celá řada přívlastků vyjadřujících barvy. Ke kompozitům s rudo- nejblíže má u Jungmanna rudoplavý, k snědosvětlý je obdoba snědočerný, ze všech složenin se -skvělý je doloženo pouze zlatoskvělý (s odkazem na Hanku), ze složenin s -šedý doloženo tmavošedý (a tmavošerý). Nápadná je hojnost dokladů na typ -skvělý, kdežto Jungmann má jediné slovo z obrozenského úzu a v T jsou doloženy veskrze jen složeniny se -skvoucí.

Je riskantní od jevů slovníkových přejít k úvahám o tvůrčí psychologii básníkově, ale z podnětu máchovské literatury, která se od doby A. Nováka zabývá barevným viděním Máchovým, je možno se o to pokusit. Řada kompozit T podává dost zřetelný obraz máchovské polarity mezi jasem (jasnomodrý, jasně krásný, modročistý, modrojasný) a tmou (temně doutnající, temnorudý, temno sesinalý). U Jungmanna je ze všech těchto epitet doloženo jedině jasnomodrý, lze tedy předpokládat individuální tvoření Máchovo. Tu se z řady T vymyká jinak běžné kompozitum temnomodrý, hojně doložené v R, S, neboť modrá barva náleží v T důsledně k jasnému pólu. Po formální stránce se od řady T odlišuje typ tmavo-, neboť v T takové složeniny nejsou doloženy a samo adjektivum tmavý se v celé Máchově próze vyskytuje čtyřikrát. Společným znakem R, S je dále sklon k tajemnosti (tajemnoskvělý, divo-, čaro-), jiné doklady najdeme v ostatních typech tvoření kompozit.

Druhou skupinou jsou kompozita, „kde se adjektivum základní určuje substantivem v části první“ (Havránek, 319—320):

krvo-rudý II 276, 296	krvo-lačný
-chladný ledochladný III 333	[druhou složkou se shoduje kompozitum    pusto-chladný, které jako celek náleží    do první skupiny]
luno-jasný III 333	hvězdo-, nebe-, stříbro-, zlato-jasný
-lesklý, -leskný stříbro-leskný I 101, 104,    zlato-lesklý I 135	černo-, stříbro-, zlato-lesklý
stříbrozvučný I 231	stříbrozvuký

V Jungmannově slovníku jsou doložena jen obě kompozita krvo-, dále zlatolesklý (z Kollára), konečně stříbrozvuk (z Čelakovského), nikoli adjektivum. V textech T je tento druh tvoření zastoupen slaběji, nápadná je pouze záliba ve složeninách růžo-, což souvisí s básníkovou vášní pro barvy života.

[183]Třetí druh kompozit představují „adjektiva složená vzniklá z atributivního spojení“:

dávno-věký I 195	=
-toký rychlo- II 90, 110, 149, slavno- II 137,    stříbro-toký III 333	stříbro-toký
-vlasý stříbro- I 102, zlato-vlasý I 104	černo-, ruso-, šedo-vlasý

Z vypočtených kompozit jsou nedoložena u Jungmanna všechna na -toký (pouze z Čelakovského stříbrotok), ze složenin na -vlasý, stříbro-, šedo-. V textech T nic z toho nenacházíme, pouze tvořením se podobá stověký (pětkrát, vždy o stromu) — jinak se tu pojem starobylosti vyjadřuje adjektivem pradávný.

Ze „složených adjektiv vazebných“ je v R, S dosvědčeno jen hromonosný (má i Jungmann) a v R je kolísání mezi věkobytný, což se shoduje s T (II 161), a věčnobytný. To je doloženo u Jungmanna a podle Havránka představuje obrozenský úzus.

Složeniny typu -plný nejsou vzácné ani v T, ale dvě jsou charakteristické pro R, S: láskyplný (III 333 — Jungmann nemá), tajuplný (I 146 — Jungmann nemá). Toto druhé kompozitum náleží do řady, která prozrazuje sklon k tajemnosti; z první skupiny je možno ještě citovat čarokrásný (R — Jungmann má) a řadu složenin z textů S, u Jungmanna vesměs nedoložených: bájetajný, čarobystrý, čarokvětný, čaromocně. Složenině láskyplný v textech T kontrastně odpovídá láskyprázdný a dále jsou pro ně příznačné složeniny žaluplný (též v S — Jungmann nemá) a žalonosný (Jungmann nemá).

Těsné jsou shody R, S v oblasti adjektiv „vzniklých z předložkové vazby“: bezcitný (II 144), bezkonečný (I 298), bezživotný (III 333), nadhvězdný (I 148), nadsmyslný (I 251). Všechna tato adjektiva jsou dosvědčena též v S, navíc tam najdeme: bez(e)-chmurný, -předtušně, -srdečný, -tělesný, -tělný, nad(e)-zemský, -vzduchový. Složeniny bez- jsou většinou doloženy v Jungmannově slovníku, výjimku představují -chmurný, -předtušně. Závažnější jsou složeniny nad-; jednak Jungmann zná z nich pouze -smyslný, -zemní, jednak ta adjektiva mají filosofický dosah, vyjadřují idealistickou touhu uniknout z podmínek hmotné skutečnosti. Je to orientace nadobro cizí Máchovi, u něhož i hvězdná touha má jasné souřadnice pozemské, odpovídá však mladému Sabinovi, zvláště jak se jevil čtenářům Květů z r. 1835.

Ze zbývajících adjektiv mají tato dvě z R obdobu v S:

spolu-smutný I 287	spolu-pohřbený
ziskuchtivý II 210	subst. ziskuchtivost

U Jungmanna není doloženo žádné z těchto adjektiv, jedině subst. ziskuchtivost. Se složenými adjektivy souvisí složená substantiva, namnoze tvořená stejnými komponenty:

dávnověkost I 283	dávnověký
stříbrotok I 216	=
stříbrozvuk I 93, 324, II 141	=
spolu-obyvatel II 261	spolu-druh, -vlastnost

Skoro všechna tato slova jsou doložena u Jungmanna, chybí pouze spoluvlastnost (a substantivum dávnověkost).

Kompozitum rovnorozenec (II 15) má obdobu v S: jednorozenec, prvorozenec, světla zrozenec, lesa rozenec, rozenec poušti — vůbec substantiva na -ec jsou v S častá. Kompozita R, S [184]jdou nad míru, kterou zachytil Jungmann (s výraznými doklady z Čelakovského), neboť ten zná pouze adj. rovnorodný a jednorozený. Překvapující truchlovrba (I 238 — Jungmann nemá) je u Sabiny opsána truchlivá vrbina nad hrobem. Složenina pravo-věrec (II 212 — též Jungmann) se tvořením podobá S pravočeský (Jungmann nemá).

Příbuznost řady R a S prostupuje téměř všemi typy tvoření kompozit. Původ této příbuznosti nemůže být náhodný, nýbrž existuje pouze dvojí možnost: buď Sabina vzal složeniny z R, anebo je do textů R sám dodal. Proti první eventualitě stojí řada okolností: Sabina by byl musil znát texty R už za Máchova života, neboť některá kompozita z R se objevují v Sabinových prvotinách z r. 1835. Není sice vyloučeno, že Mácha Sabinovi předčítal něco ze svých rukopisných děl, méně pravděpodobné je, že by mu byl zapůjčil netištěná díla a dal je opsat. V každém případě by bylo nadmíru podivné, kdyby Sabina byl předběhl Máchu a začal hned r. 1835 užívat jazykových prostředků z prací, které jinak byly nedostupné a uzavřené v rukopisech staršího přítele. Dále typy tvoření, které nejsou doloženy v T a omezují se na R, S, jsou v Sabinově tvorbě produktivní (mnoho-, nad- apod.). Jestliže nechceme Sabinovi upřít individuální jazykové rysy, musíme ho pokládat za tvůrce slov jako nadsmyslný. Jinak by nešlo o nápodobu, nýbrž o otrockou závislost na skupině textů R.

Zdá se, že Sabinovi musíme přiznat jistou míru myšlenkové a s tím korespondující originality jazykové, potom také nějaký podíl na dochované podobě textů R. Ani z hlediska Máchova není dobře myslitelné, že by tato podoba byla integrálním dílem básníka Budoucí vlasti. Znamenalo by to, že Mácha psal dvojím zřetelně odlišným způsobem, jedním pro veřejnost v T, druhým v nekontrolovatelných rukopisech, které se vynořily po jeho smrti. Fakt, že v textech T není doloženo slovo tmavočerný, složeniny mnoho- (s výjimkou v dedikaci Máje), slova nadhvězdný, nadsmyslný atd., nelze bagatelizovat, neboť není vnějškový ani náhodný, nýbrž systémový a zákonitý. Slovo tmavočerný se vymyká formálním zákonitostem Máchova jazyka; v textech T není vůbec dosvědčen typ tmavo-, adjektiva s nad- přímo odporují básníkovu myšlenkovému postoji. Mimoto nejde o odlišnost v jednom jevu, nýbrž R a T se liší, i když zkoumáme jiné průřezy — přesvědčili jsme se o tom v kapitole o germanismech.

Je těžko uvěřit, že Mácha má plnou odpovědnost za existující podobu textů R, na druhé straně těžko se ubránit závěru, že Sabina má aktivní podíl na shodách textů R a S. Věc je ovšem komplikovaná, mezi T a R, S nejsou nepřekročitelné hranice, analogicky jako u germanismů. Není potřebí se vracet ke skupině případů, kdy je slovo dosvědčeno v T, R i v S, ani ke skupině kompozit, která jsou společná textům T, S, nikoli však R. Relevantní je pouze skupina slov společných R, T, neboť ta by mohla prokazovat stejnorodost textů tištěných za života Máchova (T) i po jeho smrti (R). Ale příklady nedovolují jednoznačný závěr.

Nejdříve podávám výčet případů (v závorce je udáno, která slova jsou doložena u Jungmanna): cituprázdný, láskyprázdný, modrošerý (Jungmann), mrtvotichý, nebenosný (Jungmann), obrazotvornost (Jungmann), růžožhavý, stověký, stověžitý, truchlorouška. Slova dosvědčená Jungmannovým slovníkem nemohou být uváděna jako důkaz specifické příbuznosti mezi texty T, R. Obecně se dá říci, že čím jsou slova „máchovštější“, tím je shoda závažnější, naopak čím je složenina běžnější, tím je slabší indikace na Máchovo autorství. Ze slov, která Jungmann nemá, nezdají se specificky máchovská ještě slova sto-věký, -věžitý. Teprve po odečtení takových málo charakteristických slov dostaneme výrazně máchovské složeniny, ale ty jsou opět vázány na velmi konkrétní kontext, v T i v R. Uvedu tři paralely (napřed vždy T, pak R):

[185]1. pouhou lásky prázdnou sevřel zem na prsa horoucí (R 12 — II 155) — přivábíc jej z daleké poutě, na novo k pouhé, láskyprázdné zemi (II 16)

2. Nade mrtvotichým hájem Bledý měsíček když stál (I 111) — Nad zroseným, mrtvotichým hájem Stojí měsíc s zesinalou tváří (I 122)

3. Tak se přiblížilo jitro … a právě stál při zdi hřbitova, kdy celý klášter planul v růžožhavé záři vycházejícího slunce (R 12 — II 158—9) — Slunce vzchází s jasnoskvělou tváří, Obraz pálá v růžožžavé záři! (I 159).

Zde vesměs nejde o totožnost kompozita, nýbrž o totožnost celého kontextu. Paralelní úryvky jsou vázány nejtěsnějšími vztahy myšlenkovými i formálními: (1) V obou textech jde o životní zklamání, o procitnutí z mladistvého májového snu. — (2) Obě básně jsou psány stejnou šestiveršovou strofou, avšak verš v R je o stopu delší, zřejmě aby unesl přidané dekorativní přídavky (zrosený, zesinalý). — (3) V obou textech je hrdinou poutník, který bloudí temnotami. — Lze vyslovit nesporný závěr, že texty R jsou pozdější, že podávají rozvitější variantu motivů z T. Avšak je velký problém, kdo vtiskl textům R existující stylizaci: buď to byl týž autor, který napsal texty T, tj. Mácha, nebo epigon, který obměňoval znění T, chtěl je překonat, ale ve skutečnosti je rozmělňoval, tj. Sabina. Na něho ukazuje typické kompozitum jasnoskvělý, přidané do Poutníka. Příměs sabinovská v textech R je snad nepochybná, ale jde o míru jeho zásahů. Jde o to, zda reminiscence z Pouti krkonošské do Světa smyslného a do Poutníka, ze Svatého Ivana do Mlynářova syna transplantoval on, či zda je to práce Máchy samého. Je poučka, že např. příliš vergiliovský ráz textu je podezřelý, že vergiliovský spíše může být epigon než Vergilius. Podle této poučky bych soudil na práci Sabinovu, nikoli Máchovu.

Pro cizí práci svědčí i čtvrtý příklad. V téže básni Poutník, z níž jsme citovali zrosený, mrtvotichý háj, čteme též proslulé Máchovo kompozitum truchlorouška:

Tam nad lesem visí mlhy šedé,

Jako truchloroušky v mrtvých kobce (I 122, v jedné variantě: mrtvokobce)

Přirovnání nevyniká názorností, jeho smysl se vyjasní teprve, když se podíváme na kontext truchloroušky v T. Toto slovo i ve spojení s mrtvých kobkou najdeme v Mnichu:

Mezi sloupy uprostřed té mříže

Hledí Christa s vysokého kříže

Světlem mdlým jen v polou ozářený

Truchlorouškou obličej zastřený (I 165 — citováno podle znění v Knihovně klasiků).

Nyní se vyjasňuje, jak se dostala truchlorouška do mrtvokobky. Epigonu tanul na mysli obraz hrobky v Mnichu, kde krucifix je zastřen pašijovým flórem. Spojující článek v R vypadl, je nutno jej hledat v předloze, v Mnichu. Lze důvodně pochybovat, že by se taková věc, jako je deformace obrazu v Poutníku, přihodila samému básníku Máje. Daleko pravděpodobnější je, že motiv truchloroušky v Poutníku znejasnil někdo cizí. Práce Sabinova je pravděpodobná i proto, že se seznámil podle vlastního vyprávění s Mnichem za Máchova života, z jeho předčítání. Nikdy zřejmě na toto otřásající setkání s poezií nezapomněl a je známo, že Mnicha stavěl důsledně nad Máj, v Úvodu povahopisném i později v Upomínce.

Pokud se daly zjistit styčné body R, T, daly se všechny vysvětlit z faktu, že Sabina psal skoro ve stejné době jako Mácha a že znal Máchovo dílo. Shody mezi R a T se rozplývají, ale žádným způsobem se nedají oddiskutovat rozdíly mezi těmito dvojími texty. V R (II 294 aj.) i v S je dobře dosvědčeno slovo okolostojičnost, v T naproti tomu jedině okoličnost (II 40, 49 — Jungmann zavrhuje [186]okolostojičnost a doporučuje okoličnost). Komplikovaný je případ slova polootevřený. Mácha má to slovo v Křivokladu (II 43), ale v Máji pootevřený (I 31); v R pouze polootevřený (II 230, 244, 278). Vtírá se tu otázka chronologická, v Máji čteme pootevřený, v Cikánech, kteří by měli být současní, třikrát polootevřený jako v starším Křivokladu. U Máchy nelze pochybovat o jazykovém vývoji, neboť nejvíce křiklavých neologismů je v jeho prvotině Svatý Ivan (blahorodný, mrtvotichý, zboropění), postupně jich ubývá. Proč tedy v Cikánech není pootevřený?

U typu polo- narážíme dále na fakt, že vrstva R se nekryje zcela se S. V R totiž je složenina půlrozvitý (I 337), kdežto v T důsledně polo-. — Typ půl- není dosvědčen ani u Sabiny, takže jde o jev specifický pro R. Nápadnější diskrepance jsou u složenin objevujících se jen v R: bělo-, smutno-, -bledý, rychlorychlý. U Jungmanna jsou sice zastoupeny složeniny bělo-, smutno-, ale konkrétní doklady těchto i ostatních dvou typů v R nemají v slovníku protějšek. Pozornost si vynucuje zvláště poslední typ zastoupený v R těmito příklady: černočerný (I 103), rychlorychlý (I 101, 136), temnotemný (I 310), tichotiše (I 146). Výskyt adjektiv tohoto typu je omezen na několik málo básní, Měsíček, Zpěvec, Jaroslavna, o nichž se dá soudit, že vznikly v nevelkém časovém rozpětí — skutečně vydavatelé v KK kladou všechny tři básně do prvního období (do r. 1832), přičemž pro přesnost možno dodat, že se slovo tichotiše objevuje teprve v přepracované Jaroslavně (podle vydavatelů přepracované v druhém období). F. Cuřín ukázal, že kompozita tohoto typu uváděl do českého literárního jazyka hlavně Klicpera.[8] Je pravděpodobné, že se Klicperův vzor uplatnil též v trojici zmíněných básní a byl jen přechodný. Takový chvilkový vliv je myslitelný u kohokoli, u samého autora i u epigona, který měl přístup k Máchově pozůstalosti. Fakt je, že tento typ nebyl produktivní ani u Máchy, ani u Sabiny. U Máchy vedle slova šírošírý, které je společné pro všechny tři skupiny srovnávaných textů (T, R, S), je tento typ dosvědčen jedině slovem pustopustý (v Máji a snad i v Mnichu). Je tu ještě možnost třetího činitele, odlišného od Máchy i od Sabiny. Nevíme totiž prozatím bezpečně, zda do podoby rukopisné pozůstalosti Máchovy kromě Sabiny nezasahoval aktivně ještě někdo jiný.

Bádání o textech R nebude hned tak skončeno; v těchto dvou kapitolách šlo jen o to, určit jejich odlišnost od textů T (I. kapitola) a odhalit jejich příbuznost s texty S (II. kapitola). Pracoval jsem tu s omezeným materiálem kompozit, ale již ten dovoluje zjistit dvojznačnost případů, které zdánlivě nasvědčují blízkosti T a R. Zcela otevřena zůstává otázka těch jevů v textech R, které se vymykají z rámce jak T, tak R. Kdyby jejich původcem byl Mácha nebo Sabina, značilo by to, že jazykový úzus autora odpovědného za výslednou podobu textů R byl obzvláště rozkolísán. Předpoklad třetího činitele by ulehčil výklad jazykových zákonitostí v tvorbě Máchově i Sabinově, ale zase vzniká nesnáz, jak si konkrétně představit kolektivní zpracování a spíše přepracování Máchovy pozůstalosti. Historie textů R rozhodně není bez temných míst.

Závěrem bych ukázal, jak se jeví dřívější jazyková kritika Máchy, zavedeme-li místo nerozlišené představy Máchova odkazu dvě kategorie, T a R. Začali jsme tuto kapitolu Flajšhansovým odsouzením křiklavých germanismů domněle vesměs Máchových, nyní bychom si povšimli obdobného seznamu Eisnerova (Na skále, 60—61). V levém sloupci vypisuji výrazy T, v pravém R, v závorkách jsou uve[187]deny německé ekvivalenty a v kladném případě doložení u Jungmanna, navíc v levém sloupci výskyt ve skupinách R, S, v pravém sloupci výskyt ve skupině S:

bezvinně (schuldlos, Jungmann — nejde vlastně o kompozitum)	blahodatný (segenspendend, blagodatnyj, Jungmann)
křídobílý (kreideweiss)	černokadeřavý (schwarzlockig, schwarzgelockt)
láskyprázdný (R 12, liebeleer, lieblos, R)	černorouchý (schwarzgewandet, Jungmann)
mrtvotichý (totenstill, R)	krvorudý (blutrot, Jungmann)
růžobarevný (R 12, rodenfarben, Jungmann, S)	mnohomohoucí (vielvermögend, Jungmann)
	plamenorudý (flammenrot)
růžojasný (rosenhell)	rudožhavý (rotglühend)
růžožhavý (R 12, rosenglühend, R)	stínokrytý (schattenbedeckt)
smrtonosný (todbringend, Jungmann, S)	stojazyký (hundertzüngig, Jungmann)
snůpustý (R 12, traumlos)	stříbrobledý (silberbleich)
trnokrytý (Z, dornenbedeckt)	stříbrotok (Silberflut, Jungmann, S)
zboropění (Chorgesang)	stříbrozvuk (Silberklang, Jungmann, S)
žalonosný (leidbringend)	truchlovrba (Trauerweide)
	východokrajní (morgenländisch)
	žitíplný (lebensvoll)

Dvě z dvanácti slov T jsou doložena pouze v Svatém Ivanu (mrtvotichý, zboropění). V Pouti krkonošské (R 12) je nápadný izolovaný výraz snůpustý, jinak Mácha užíval slova bezsenný (uvádí Jungmann vedle bezesný, je ve skupině S). Dá se vyložit z Máchovy snahy o básnickou stylizovanost této prózy. Též próza neotištěná za života autorova zvyšuje počet složenin s růžo-, které se objasňují barevným viděním básníkovým. Celkem se dají kompozita T dobře hájit.

Horší je to s kompozity R. Na planou dekorativnost některých (plamenorudý) ukázal F. X. Šalda, Flajšhans upozorněním na adj. orientálský (II 74) odhalil zbytečnost kalku východokrajní (v Cikánech). Stojí-li proti sobě slova stejně tvořená, srovnání vyznívá pro R nepříznivě. Slovo trnokrytý nezní pěkně, ale je názorné. Co si však má čtenář představovat pod slovem stínokrytý? Je to zastínění vítané nebo nechtěné? Opět je nápadné množství kalků v Cikánech, např. žítiplný.

Rozlišením dvou skupin textů, T a R, Mácha velice získává. Mohlo by se dokonce zdát, že se rozlišení zavádí z apologetického záměru. Ale Mácha žádnou obranu dnes nepotřebuje, je nutné jen přesnější poznání jeho odkazu. Rozdíly mezi Máchovými texty nesporně jsou, zvláště křiklavý je rozdíl mezi Májem a Cikány. V uvedených kapitolách nešlo primárně o důkaz, že texty posmrtné (R) jsou horší než ty, které mohli čtenáři poznat za básníkova života (T), nýbrž o důkaz, že jsou jiné. Fakt odlišnosti se zřejmě nedá oddiskutovat, jeho vysvětlení si ovšem ještě vyžádá delšího času.

 

R é s u m é

ZWEI KAPITEL ÜBER DIE SPRACHE MÁCHAS

Über die Sprache des grossen Gründers der modernen tschechischen Poesie K. H. Mácha (1810—1836) herrschen einander widersprechende, ja auch geringschätzende Ansichten. Ein Kritiker äusserte die Meinung, Mácha war besser der deutschen als der tschechischen Sprache mächtig, ein anderer begnadigte nur die Sprache Máchas Gipfelwerkes aus seinem Todesjahre, des Gedichtes „Der Mai“ (Máj). Tatsächlich sind da Grenzen zu ziehen und vor allem das Studium der Sprache Máchas auf die Analyse der bei Lebzeiten des Dichters gedruckten Werke, auf die Texte aus Máchas „Kokořiner Tagebuch“ (Kokořínský zápisník) und „Wanderung in das Riesengebirge“ (Pouť Krkonošská) deren Hauptteil unter dem Titel „Der Traum“ (Sen) im [188]Tagebuch enthalten ist, zu stützen. Hier haben wir authentische Texte Máchas vor uns. Andere in den Handschriften und den ersten Abdrücken (in der Kober-Edition 1862 — einige Texte schon vorher, aber erst nach dem Jahre 1836, in Zeitschriften) erhaltenen Máchas Schriftdenkmäler enthalten dagegen höchstwahrscheinlich fremde Interpolationen.

In unserem Beitrag werden zwei Spracherscheinungen, Germanismen und poetische Kompositen, untersucht, wie sie sich in jenen zwei Textkategorien, d. h. in den bei Lebzeiten des Dichters, bzw. nach seinem Tode gedruckten Texten zeigen. Die beiden Textgrupen verhalten sich scharf unterschiedlich. Und bei den Kompositen gibt es Indizien, die von den postum erschienenen Texten Máchas auf Sabina zu zeigen scheinen. Das ist keine überraschende Feststellung, da Sabina Verwalter des literarischen Nachlasses Máchas und der erste Herausgeber seiner gesammelten Werke war. Sabina scheint ziemlich tief in den Nachlass seines Freundes eingegriffen zu haben, es sind allerdings weitere linguistische sowie andere Analysen notwendig.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 3, s. 174-188

Předchozí Lubomír Doležel, Jan Průcha: Kombinatorické vlastnosti soustavy českých grafémů

Následující Ján Horecký, Petr Sgall, Karel Hausenblas, Miroslav Červenka, Bohuslav Ilek: Z V. mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii