K pojmu „neaktuálnost“ ve vidové soustavě českého slovesa

František Kopečný

[Články]

(pdf)

О понятии «неактуальности» в системе видов чешского глагола / Sur le concept de la „non-actualité“ dans le système de l’aspect du verbe tchèque

Ve svých pracích o slovesném vidu upozorňuji už od r. 1947 na skutečnost, že pro češtinu, slovenštinu a patrně i pro polštinu je třeba počítat se třemi vidovými třídami,[*] i když to nejsou třídy stejného řádu. Na základní a obecně slovanskou opozici dokonavosti/nedokonavosti se navrstvuje druhý příznak, který bychom na první pohled mohli vidět v opozici „násobenosti/nenásobenosti“. Avšak tato opozice je povahy sémantické[1] a ze sémantických důvodů bychom nemohli proklamovat „třetí vid“ ve stejném nebo podobném smyslu, jaký přikládáme oběma vidům základním, tj. dokonavému a nedokonavému. Protiklad násobenosti/nenásobenosti (respektive starším termínem iterativnosti/ neiterativnosti) se za sémantický, lexikální, obecně uznává a právě jako takový se může křížit s oběma vidy základními: máme jak dokonavá slovesa násobená, která nazývám pro jejich svérázný významový rys distributivy,[2] tak i nedokonavá. Avšak tento sémantický protiklad násobenosti/nenásobenosti projevuje se svým příznakovým rysem, násobeností, v jedné slovesné třídě, totiž u sloves typu dělává, chodívá, také svérázným rysem gramatickým, který nazývám „neaktuálností“. Ponechme zatím stranou vhodnost tohoto termínu; zato znova upozorněme, že tento druhý a tentokrát už gramatický příznak „neaktuálnosti“ se uplatňuje jenom v oblasti sloves nedoko[24]navých, tj. co do vidu bezpříznakových. Proto jsem úvodem poznamenal, že tento třetí vid, „neaktuální“ (nebo „neaktuální násobený“), není stejného řádu jako oba základní vidy, dokonavý a nedokonavý. Ale to podstatné, čím se tato třetí vidová třída od obou základních gramaticky odlišuje, vidím zrovna tak jako u těchto základních tříd dokonavosti a nedokonavosti ve svérázném poměru ke kategorii času. Vid je totiž jen právě proto a jen potud kategorií gramatickou, pokud se kříží s gramatickou kategorií času. A právě tak jako dokonavý prézens nemůže vyjádřit pravou přítomnost, děj před našima očima v okamžiku promluvy se rozvíjející, nemohou ho vyjádřit ani iterativa typu dělávat, chodívat …[3] A právě jen tuto neschopnost iterativ třídy dělávat vyjádřit aktuální prézens nazývám „neaktuálností“. V tom je jistě nevýhoda tohoto termínu, kterému se obyčejně rozumí šíře. E. Koschmieder má pravdu, že se moje termíny „aktuální“ a „neaktuální“ nekryjí s jeho termíny „zeitstellig“ a „zeitstellenlos“.[4] Po tomto vysvětlení (které ovšem vyplývalo i z dřívějších prací i ze souborné studie Slovesný vid v češtině) odpadnou snad i jiná nedorozumění z jeho strany. Když na citované stránce tvrdí, že násobenost („Mehrmaligkeit“) může být dobře zároveň nedokonavá a aktuální, pak má plně pravdu; sám na to upozorňuji, že máme celou skupinu takových sloves, a to tzv. nedeterminativa (nosit, vodit atd.). Neznám však — ovšem při svém pojetí neaktuálnosti — ani jediné sloveso, které by mohlo být nenásobené („einmalig“) a zároveň neaktuální, tj. příznakově neaktuální.

Proti gramatickému rázu takto pojaté neaktuálnosti byly nedávno vysloveny pochybnosti ještě odjinud.

Tak pochybuje S. Ivančev o skutečné neaktuálnosti prézentu těchto sloves třídy dělávat, chodívat.[5] Tvrdí, že přece můžeme při samém aktu chůze někam (na návštěvu např. ap.) říci „právě teď k nim chodívám“. Divím se upřímně, že přichází s takovou námitkou, poněvadž jsem na případy tohoto druhu už ve své první práci o tomto tématu[6] a potom už jen mimochodem i ve své souborné studii[7] sám upozornil. Ukázal jsem, že v takových případech prézens řekněme obvyklostních sloves třídy dělávám, chodívám se nijak nevztahuje na děj náhodně probíhající v okamžiku promluvy, ba ani jej při svém obvyklostním pojetí nijak nezahrnuje. Na tento nahodilý výskyt děje aktuálně probíhajícího (tedy řekněme na nahodilý jeho styk s obvyklostním prézentem) nutno poukázat zvlášť, např. „právě teď tam chodívám, a tak tam tedy náhodou jdu“. Věc se stane ještě jasnější při překladu: I v němčině lze říci „gerade jetzt pflege ich hinzugehen“. Ale je zcela jasné, že pod tímto pflege ich hinzugehen nelze si nijak myslit aktuální akt chůze, nýbrž právě jen tu obvyklost v určité době; a nahodilý aktuální akt chůze bych zase musil vyjádřit „und so bin ich auch jetzt auf dem Wege dahin“.

I. Poldauf ve své recenzi[8] tvrdí tyto věci: (1) že jsem pro třídu nosím a nosívám našel společný rys v jejich neaktuálnosti, (2) že je neaktuálnost prů[25]vodním rysem sloves násobených, a tedy (3) že je pojem „neaktuálnosti“ v systému českého slovesa nadbytečný.

K tomu třeba říci toto: (1) společný rys tříd nosit a nosívat výslovně odmítám vidět v neaktuálnosti (zde se právě obě třídy ostře liší); je právě v jejich násobenosti — ta ovšem (2) právě proto neimplikuje neaktuálnost (jak soudí Poldauf); tomu odporuje skupina nedeterminativních sloves. (3) Neaktuálnost (v pojetí nahoře vymezeném) vystupuje tedy u třídy dělávat, chodívat zcela zřetelně mimo, a to jako gramatický rys.

Poldauf dodatečně v dopise doplnil svoje stanovisko v tom smyslu, že moje neaktuálnost se dá chápat jako jistý sémantický rys, nikoli gramatický: „Lze ji vyjádřit jen při slovese, které se nemůže ze sémantických důvodů týkat probíhání děje v určitém okamžiku, což právě dovedou slovesa akční.“ Podle Poldaufa je forma -vám u třídy dělávám právě morfologickým prostředkem na toto „odakčnění“. Jenže podle něho lze téhož účinku dosíci jindy užitím jistého sémanticky vhodného slovesa, uvádí jako příklady hlásá, sedlačí (v rec. zedničit), stýká se. Ale právě jeho příklady, opravdu velmi časté v neaktuálním pojetí, ukazují zřetelnou odlišnost mého (gramatického) pojetí neaktuálnosti. Nejjasněji je to vidět u prvních dvou příkladů, kterých může být dobře užito na vyjádření aktuálně probíhajících dějů. Na otázku „Co to (ten řečník) mluví /povídá/ říká?“ lze odpovědět „inu hlásá svoje bludy“; nelze však odpovědět tvarem hlásává. Podobně mohu říci o příteli, který náhodou pracuje na zahrádce, že právě zahradničí; něco zcela jiného je příznakově neaktuální zahradničívá. Nejvíc se zdá podporovat Poldaufovo pojetí příklad stýká se: stýká se s tím a s tím člověkem nelze chápat aktuálně, stýká se se tu také dá nahradit tvarem stýkává se. I když při pohledu na známého mluvícího právě s jistým člověkem řeknu „vidíš, že se s ním stýká“, neplatí tvar stýká (se) tomuto aktuálnímu styku, nelze tu říci při stejném významu „že se s ním právě stýká“, ale je naopak možno říci že se s ním stýkává, že s ním mluvívá ap., kteréžto tvary, jak bylo řečeno výše, ani neimplikují děj aktuálně probíhající. V tomto třetím příkladě máme před sebou homonymum: stýkat se jako fyzikální termín (in Berührung kommen, zusammentreffen) je možno chápat aktuálně: dvě tělesa se přibližují a teď, v tomto okamžiku se stýkají / dotýkají. Ale stýkat se ve smyslu společenském (mit jemandem verkehren) je opravdu neaktuální, je to stejně tak morfologicky méně zřetelná varianta zřetelnějšího stýkávat se, podobně jako jsou sedat,[9] jídat, čítat a jiná v pozn. 3 uvedená slovesa variantami „silnějších“ forem na -vat. Děkuji tu I. Poldaufovi za upozornění na tento případ, který měl být v mé práci uveden v § 100 na s. 106. Liší se však přesto od většiny ostatních sloves tam uvedených tím, že opravdu už na základě svého významu nejméně potřebuje morfologického zezřetelnění ve formě stýkávat se (i když je možná a doložená).

Poldauf uznává jen protiklady dokonavost/nedokonavost, determinovanost/nedeterminovanost a násobenost/nenásobenost.

Protiklad násobenosti/nenásobenosti je ovšem sám o sobě čistě sémantický. Protože pak podle Poldaufa implikuje už sám neaktuálnost,[10] bylo by opravdu [26]toto mé pojetí zbytečné, kdyby byla správná tato premisa? Po mém soudu nikterak! Je evidentní, že se třídy nosit a nosívat liší ve svém poměru k násobenosti, právě v tomto jejím užším a čistším pojetí, které jsem dříve zastával i já. Ale hlavně proto, že tento, dejme tomu implikovaný rys neaktuálnosti má proti násobenosti povahu jasně gramatickou, nikoli jen sémantickou.

Nemám chuti přít se o termíny a doznal jsem už, že nepokládám svůj termín neaktuálnosti za zcela vhodný. Je možno jej změnit; ale není možno popřít skutečnost, kterou označuje.

K tomu je třeba ještě dodat: Poldauf odmítá kategorii neaktuálnosti mimo jiné také proto, že ji nenajdeme nikde v čistém protikladu s aktuálností. To je plně pravda, ale přirozená, příznakový člen nestojí nikdy proti stejně příznakovému opačnému. Opak je vždy bezpříznakový, nikdy čistý kontrast. A právě tato okolnost mě vedla k volbě termínu neaktuálnost, k pojmenování podle záporného příznaku (záporný je i Poldaufův termín odakčněnost) — ovšem jen vzhledem ke kladné aktuálnosti. Případná kladná pojmenování, obvyklost(nost) nebo uzuálnost, by zase neměla vhodného protějšku, pro který se přece nejvíc nabízejí termíny skutečný nebo vlastní nebo aktuální prézens.

Protiklad determinovanosti/nedeterminovanosti je sui generis, není na stejné rovině jako základní protiklad vidový a rozsah jeho působnosti je malý, není kategoriální. Je to pozůstatek staršího stadia předvidového, který se při vzniku nové, vidové kvality musil vřadit do nepříznakové oblasti nového protikladu dokonavosti/nedokonavosti, aniž se při tom ztratily kvality staré opozice. To ovšem musilo vést ke komplikacím[11] a k postupnému omezování rozsahu tohoto staršího protikladu (jehož členy se pak začaly lišit jen sémantikou, jako např. lézt-lozit, vléct-vláčet) — ba na jihovýchodě slovanského území až k jeho naprosté ztrátě. Prozkoumat tento proces v podrobnostech a na typologicky porovnávacím základě bude těžká, ale záslužná práce.

 

R é s u m é

ZUM BEGRIFF DER „NICHTAKTUALITÄT“ IM SYSTEM DES TSCHECHISCHEN VERBALASPEKTS

Unter „Nichtaktualität“ verstehe ich vor allem im engeren Sinne die Unmöglichkeit, bei den mehrmaligen Zeitwörtern vom Typus dělávat, chodívat eine im Momente des Sprechens vor sich gehende Handlung (oder geltenden Zustand) auszudrücken. Auch wenn eine solche Nichtaktualität einwandfrei aus einer wahren, autonomen Mehrmaligkeit resultierte (die auch schon deswegen von einer Distributivität, welche nie autonom, sondern immer bedingt ist, unterschieden werden muß), könnte man sie nicht deswegen als einen überflüssigen Begriff betrachten, da sie das grammatische Wesen der betr. Klasse dělávat, chodívat erfaßt — wogegen die Mehrmaligkeit (Iterativität) nur die semantische Seite betrifft. Halten wir also den Verbalaspekt für eine grammatische Kategorie, so sollen wir ihn zuvörderst auch grammatisch definieren.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 23-26

Předchozí Helena Křížková: Pojetí neutralizace v morfologii

Následující Josef Hrbáček: O pojetí a klasifikaci tzv. složitého souvětí; typy souvětných konstrukcí