Významný pokus o syntetický výklad expresivity slova

Miroslav Grepl

[Rozhledy]

(pdf)

Знаменательная попытка синтетического описания экспрессивности слова / Un essai important d’une explication synthétique de l’expressivité du mot

V Rozpravách ČSAV vyšla r. 1961 pozoruhodná práce Jaroslava Zimy Expresivita slova v současné češtině.[1] Autor se v ní pokusil vyložit podstatu slovní expresivity, stanovit její základní typy a rozborem lexikálního materiálu ukázat jejich specifické rysy a vzájemné diference. V úvodu i na jiných místech knihy zdůrazňuje záměr najít i při synchronním pohledu na slovní zásobu dnešní češtiny objektivní kritéria pro stanovení expresivity slova. Materiálovou základnu práce představuje úplná excerpce expresívních výrazů v Příručním slovníku doplněná ze soudobé umělecké literatury a z přímého poslechu projevů mluvených.

Zimova studie je práce zajímavá a v nejednom ohledu skutečně poučná; přináší teoreticky závažný výklad pojmu lexikální expresivity a mnoho nových jednotlivých poznatků dílčích; imponuje autorův široký rozhled po zahraniční literatuře, a to i té, která se vlastního předmětu práce dotýká jen okrajově, a jeho schopnost využít z jejích mnohdy jen kusých a marginálních postřehů všechno důležité pro vybudování a zdůvodnění vlastní koncepce. Pokud jde o tradici domácí, lze říci, že Z. práce představuje první a dobrou syntézu toho, co bylo u nás o expresivitě slova a jejích formálních designátorech napsáno; je to ovšem syntéza nikoli mechanická, nýbrž postavená na vlastní teoretické bázi, dokumentované a prověřované bohatým materiálem se snahou zachytit jej (zejm. v kapitolách o expresivitě inherentní a adherentní) v celé typové úplnosti a různorodosti.

1. V úvodní kapitole podává Z. v přehledu názory různých, hlavně cizích autorů na [55]obsah pojmu expresivita slova. Nesouhlasí s Ballyho úzkým pojetím expresivity jako výrazu emoce, citového zaujetí a vyslovuje se v duchu Ullmanově a Freiově pro rozšíření pojmu expresivity za hranice emocionality. Přesné vymezení pojmu expresivity sám však v úvodu nepodává; čtenář se seznamuje s autorovým pojetím postupně, v průběhu četby jeho práce. Výsledkem tohoto postupného zpřesňování a doplňování pojmu expresivity je pak Z. pojetí expresivity slova jako výrazu, jehož základním jazykovým rysem je nápadnost v systému jazyka, a to formální a významová. Psychologickým základem expresívní složky slovního významu je nejen emocionálnost, ale také volní úsilí mluvčího projevující se ve snaze po novém, zvláštním, neotřelém, aktualizovaném vyjádření. V expresívní složce slovního významu může tedy zcela chybět prvek emocionální; tedy expresívní je každý takový výraz, u něhož je patrná snaha mluvčího o záměrný účin, např. i metaforické užití slovesa ve výpovědi Ulice se rozstřikuje na dvě strany apod. „Je tedy v soustavě lingvistických pojmů expresívní výraz pojem širší než jazykový projev emocionálního zaujetí člověka na skutečnosti“ (s. 51). Pro poznání jevů slovní expresivity má základní význam možnost konfrontovat expresívní výraz s odpovídajícím výrazem neutrálním.

S takovým vymezením pojmu slovní expresivity je možno v podstatě souhlasit. Toto pojetí umožňuje Z. najít společného jmenovatele mezi výrazy, jejichž užití je motivováno emocionálně, a prostředky, které se jeví jako záměrné lexikální aktualizace, např. povahy umělecké, básnické. Při konkrétní analýze jazykového materiálu se však ukazuje, že Z. pojetí expresivity slova není tak zcela bez problematiky.

Z. rozlišuje tři typy slovní expresivity: 1. expresivitu inherentní (jde o výrazy, u nichž je jejich expresívní charakter patrný i mimo kontext; „jejich expresívnost je neoddělitelnou součástí jejich významu, souvisí často s jejich hláskovou podobou a velmi často i s typickou podobou slovotvornou“ — fňukat, trpajzlík, babizna, malilinký aj.); 2. expresivitu adherentní (jde o expresivitu, které nabývají neutrální slova sémantickou změnou, tj. v podstatě užíváním v jiném kontextu než obvyklém, např. robota ‚těžká práce‘; oťukávat něco ‚předběžně zjišťovat, zkoumat‘ aj. Expresivita, patrná zřetelně teprve z určujícího kontextu, je u nich ovšem stabilizovanou, lexikalizovanou složkou významu); 3. expresivitu kontextovou (v úvodu práce je charakterizována jako expresivita, která není spojena se změnou slovního významu, „nýbrž je působena interferencí dvou různých stylistických vrstev“). Expresivita inherentní a adherentní jsou podle Z. jevy jazykového systému, a jsou proto předmětem zkoumání lexikologického, kdežto expresivita kontextová je „jenom jevem stylistickým“.

2. V kapitole o expresivitě inherentní se Z. snaží zachytit a analyzovat všechny typy výrazů, jejichž expresivita je formálně signalizována zvláštním hláskovým skladem, ať už jde o neobvyklé skupení fonémů v základu slova (fňukat), nebo o využití specifických slovotvorných přípon nebo celých slovotvorných modelů (babizna, chlapisko aj.). V úvahách o expresivitě dané hláskovým skladem slovního základu, ostatně dosti útržkovitých, neměly by podle našeho názoru chybět poznámky o tom, jaký význam tu má sama etymologická osamocenost, izolovanost slovního základu, jeho cizí původ, zkomolení apod. (srov. hajat, facka, habaděj aj.). Není příliš přesvědčivé, když autor mezi expresívní přípony zahrnuje také sufix -ec; označuje-li některá derivace s touto příponou „nositele negativních vlastností“ (blbec, surovec, pitomec aj.), je to v daleko větší míře věcí pojmového obsahu slovního základu samého. Z. ostatně sám na jiném místě uvádí, že stejně tvořená pojmenování podle vlastností kladně hodnocených (prolož. M. G.) znaky expresivity nemají (světec, stařec aj.).

Zvláštní pozornost je věnována expresívní stránce deminutiv. Přesvědčivě tu Z. vy[56]kládá o podstatě jejich expresivity: expresívnosti nabývají zejm. tam, kde se jich užívá nikoli k vyjádření vztahu kvantitativního (tj. ke skutečnému zdrobnění základní představy), ale přeneseně, ve smyslu kvalitativním (pivečko, gulášek, hlavička, sobotěnka aj.), aniž při tom dochází ke změně kvantitativní povahy. V této souvislosti by si ovšem byla zasloužila pozornosti také analýza těch případů, kdy se expresívním užitím deminutiv dosahuje odstínu pejorativnosti, hlavně při ironii, neboť tu nejde ani tak o změny kvalitativní, jako spíše o užití deminutiv ve významu kontrastně kvantitativním.

Mezi výrazy inherentně expresívní zahrnuje Z. také citoslovce. Citoslovce subjektivní, a to jak impulzívní, tak imperativní, pokládá za „typické expresívní členy“ slovní zásoby. S ostatními inherentně expresívními výrazy je spojuje to, že mají v hláskovém skladu často odchylky a zvláštnosti a že jsou to buď projevy citu (impulzívní), nebo vůle (především imperativní). Je však třeba upozornit na to, že se tu „vůlí“ rozumí nikoli „volní úsilí mluvčího po výrazu novém, neobvyklém, zvláštním“, nýbrž skutečný volní postoj. Tím se ovšem pojem expresivity rozšiřuje na další oblast, tj. na oblast vyjádření přímého volního stanoviska mluvčího. Jen takovéto rozšíření pojmu expresivity umožňuje zahrnout mezi expresívní výrazy interjekce imperativní, neboť mnohá z nich jsou skutečně jen ryzí projevy vůle bez citového zabarvení (např. na, hop aj.). Toto řešení však je problematické. Citoslovce představují totiž jako celek kategorii velmi rozrůzněnou, a to nejen sémanticky, ale především funkčně, syntakticky. Pro imperativní citoslovce je z hlediska syntaktického charakteristické to, že jsou skutečným predikátem výpovědi, který je možno dále rozvíjet jako predikát slovesný vyjádřený imperativem (na tužku; hup do vody apod.). Tato verbalizace se někdy projevuje i v oblasti formy morfologické: na! - nate!; hybaj! - hybajte! apod. Mezi imperativními citoslovci a slovesnými imperativy je přirozeně i příbuznost sémantická: obojí jsou výrazem volního postoje mluvčího. Jestliže však tento znak je rozhodující pro zahrnutí imperativních citoslovcí mezi výrazy inherentně expresívní, pak by tam podle našeho názoru měly být také pojaty beze zbytku všechny slovesné imperativy.

Mimo to Z. pomíjí specifickou problematiku tzv. citoslovcí deiktických. Samostatně o nich nepojednává, z jeho formulací se však zdá, že je ztotožňuje s citoslovci imperativními. Jako nesporná citoslovce subjektivní náleží i ona podle Z. pojetí k výrazům inherentně expresívním. Jde, jak známo, o citoslovce typu halo!, hej!, hola!, o pokleslé vokativy typu člověče!, pane!, ale také o slova jako viď, víš apod. Svým úkonem se podstatně liší jak od citoslovcí impulzívních, tak imperativních: nevyjadřují primárně ani city (pokud se v kontextu pomocí příznakové intonace nepřehodnocují v citoslovce impulzívní), ani nejsou výrazem volního postoje mluvčího. Jejich funkce v promluvě je specifická: záleží v tom, že jen navazují na situaci, zprostředkovávají kontakt mezi mluvčím a adresátem projevu. Od citoslovcí imperativních se nadto výrazně liší i syntakticky: do věty se syntakticky nezačleňují ani jako predikát, ani jako jiný větný člen, stojí mimo větu, mají sama větnou povahu. Svým úkonem a syntaktickou povahou jsou tak totožná s vokativy, a museli bychom tedy nutně do oblasti výrazů expresívních zařadit také vokativy. Jen na okraj poznamenáváme, že i u vokativů se projevuje tendence po formální „nápadnosti“ (srov. synu × pane; člověče, bože × otroku, soudruhu; jména na -ec si zachovávají starý vokativ zakončený na -e: kupče × muži apod.). Pokud jde o citoslovce onomatopoická, dospívá i sám autor k závěru, že je lze přiřadit k expresívním výrazům jen se zřením k nápadnosti jejich hláskového skladu, avšak že výrazy lexikálně expresívními zpravidla nejsou, pokud nemají synonymický neutrální ekvivalent.

K problematice výrazů inherentně expresívních, jak je podána v práci, máme ještě [57]jednu poznámku. Zdá se, že jsou i výrazy inherentně expresívní, které nemají formální indikátory této složky významu ve své hláskové podobě nebo slovotvorném modelu. Jsou to např. obscénní výrazy, jako hovno, prdel apod., ale i jiné, např. huba, blít, smrad, ba i slovo chlap aj. Nelze tu namítat, že jde o slova nespisovná (konečně to v uvedených případech není tak jisté), a to proto, že naprostá většina výrazů, které uvádí Z. jako dokladový materiál, jsou slova nespisovná, slangová, vulgární atp. Tu jde spíše o něco jiného. Příčinu jejich expresívnosti je třeba vidět v tom, že jsou to slova společensky tabuová a že mají k sobě společensky nezávadné, „neutrální“ ekvivalenty.

3. Velkou pozornost věnuje autor zkoumání expresivity, kterou označuje jako adherentní. Jde v podstatě o expresivitu, které nabývá pojmenování přenesením na jinou oblast, skutečnost nebo jev; typ žena zlostně kdákala. Kombinací metody onomasiologické a sémiologické snaží se Z. teoreticky vyložit samu podstatu a příčiny vzniku jevů adherentní expresivity a postihnout výsledný efekt ve významové složce expresívního pojmenování. Zdůrazňuje, že k adherentní expresivitě dochází zvláště tehdy, obsahuje-li pojmenování vzhledem k označované skutečnosti ve svém významu znaky nadměrnosti. Někdy může jít o znaky latentní, které vystupují jako dominantní až v přeneseném užití (např. u slova ras ‚hrubý, surový člověk‘ ap.). U výrazů adherentně expresívních je jejich expresívní složka stabilizovanou, lexikalizovanou součástí významu, a je proto i lexikograficky postižitelná. Tím se tyto výrazy liší od tzv. expresívních aktualizací (v podstatě metaforického vyjadřování sémanticky nestabilizovaného), které patří už spíše podle autora do oblasti expresivity kontextové. Z hlediska sémiologického je pro adherentně expresívní výrazy podstatné to, že se jimi základní představa intenzifikuje (za nimi se valil dvanáctiletý jinoch) nebo konkretizuje (kostra ‚hubený člověk‘).

Pokud jde o psychologickou motivaci, vystupuje podle Z. právě u jevů expresivity adherentní výrazně do popředí moment volního úsilí po výrazu novém, neobvyklém. Proti výrazům inherentně expresívním, jejichž „nápadnost“ v systému jazyka je sémantická i formální, týká se prý zde jen stránky významové. Tím ovšem Z. pojetí formy zužuje na oblast hláskově morfologickou; expresívní výrazy, zvláště pokud je jejich užití motivováno citově, bývají však v promluvě velmi často nositeli větného nebo úsekového přízvuku (a to i tehdy, nejsou-li posledním taktem větného úseku) a v souvislosti s tím i intonačním centrem úseku nebo výpovědi vůbec. A to je, domníváme se, dostatečně nápadný a výrazný formální signál.

Sémantickou nápadnost expresívního výrazu si uvědomujeme při jeho konfrontaci s neutrálním synonymickým ekvivalentem. Možnost takové konfrontace, u výrazů adherentně expresívních zvlášť důležitá, má podle autora základní význam pro poznání expresivity a její podstaty. Nejde však jen o poznání. Existence neutrálního ekvivalentu, tj. existence běžného, obvyklého, normálního (nepříznakového) způsobu označení jisté představy (v oblasti pojmenovací) nebo vyjádření jisté myšlenky (v oblasti syntaxe), je vůbec základní a nejobecnější podmínkou pro vznik výrazů expresívních. Např. přenesením, zůstaneme-li jen u expresivity adherentní, muže nabýt pojmenování expresívnosti jen tehdy, dostane-li se do opozice s neutrálním pozadím. Neexistuje-li takový ekvivalent, pak samo užívání slova v přeneseném významu k expresivitě nevede nebo se expresívní složka pojmenování rychle neutralizuje.

4. Výklad o expresivitě kontextové je v Z. práci nastíněn v základních rysech, a proto také jen výběrově dokumentován. Jde o jev povahy stylistické, stojící už mimo zorný úhel lexikologie. Pozornost vzbuzuje to, že pod pojem kontextová expresivita zahrnuje autor dvě věci dost odlišné: 1. expresívní jevy vznikající přesuny mezi jednotlivými oblastmi pojmenování, ale významově nestabilizované, nelexikalizované (tím [58]se liší od expresivity adherentní), např. mluvit uvadlým hlasem; 2. takové výrazy, jejichž expresivita vzniká vzájemným pronikáním podstatně odlišných stylistických vrstev. Jevy zahrnuté do bodu 1 jsou ovšem totožné svou podstatou i povahou s výrazy adherentně expresívními; mají stejné příčiny, psychologickou motivaci i výsledný efekt (konkretizace nebo intenzifikace). Rozdíl je jen ve stupni stabilizace; o ní rozhoduje jazykové povědomí a „objektivně“ lexikologie, především výsledky lexikografické praxe. Tu se ovšem nemůžeme zbavit otázky, zda je to skutečně dostatečně objektivní základna pro teoretické rozlišování dvojího typu expresivity.

Závěrem našich poznámek chceme zdůraznit, že Z. studie je práce potřebná a závažná. Posunuje kupředu nejen naše poznání o expresivitě slova, ale svými teoretickými podněty pomůže řešit i otázky expresívní a emocionální stránky výpovědi jako celku.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 54-58

Předchozí Jiří Kraus: Diskuse o pravopise. K některým otázkám pravopisu z hlediska grafematické soustavy češtiny

Následující Zdeněk Tyl: Veršované skladby Neuberského sborníku