Sborník prací o otázkách slovanské lingvistické terminologie

Vlasta Straková

[Kronika]

(pdf)

Сборник трудов по вопросам славянской лингвистической терминологии / Un recueil des travaux sur les questions de la terminologie linguistique slave

První svazek sborníku Slavjanska lingvistična terminologija (Sofie 1962) je jedním z konkrétních výsledků práce Mezinárodní terminologické komise lingvis[81]tické při Mezinárodním komitétu slavistů za její první období činnosti. Nynější Mezinárodní terminologická komise lingvistická, ustavená na IV. Mezinárodním sjezdu slavistů v Moskvě původně jako lingvistická sekce komise společné pro literární vědu a lingvistiku, pracuje od roku 1963 jako samostatná komise. Jejím předsedou je A. Isačenko a místopředsedou Al. Jedlička. Vedle praktického zpracování terminologického materiálu v jednotlivých slovanských jazycích věnovala komise velkou pozornost teoretické stránce terminologie. Uvedený sborník shrnuje problematiku, která tvořila náplň práce a byla předmětem referátů na jednotlivých poradách (v Praze v roce 1960, ve Varšavě v r. 1962).[1] Příspěvky nejsou publikovány vždy v té formě, v níž byly předneseny; jsou v nich svým způsobem shrnuty i výsledky diskusí k jednotlivým problémům a je tu i řada příspěvků s tematikou speciální.

Sborník se skládá ze dvou částí: první má ráz obecně teoretický, druhá podává informace o současném stavu práce na lingvistické terminologii v jednotlivých slovanských zemích. Obecná část sborníku je zaměřena k základním otázkám terminologické práce; ty budou i nadále muset být v detailech domýšleny a řešeny, a to především při soustavné práci s terminologickým materiálem. Máme na mysli konfrontační slovník lingvistické terminologie v 11 slovanských jazycích, který komise připravuje na základě hesláře vypracovaného Československou terminologickou komisí lingvistickou vedenou Al. Jedličkou a J. Ružičkou.[2]

Teoretická část sborníku je věnována těmto okruhům problémů: motivovanost a nemotivovanost termínu, koordinace a unifikace slovanské lingvistické terminologie, internacionalizace lingvistické terminologie, lexikologická a lexikografická stránka termínu.

Jednou ze základních otázek je vyjasnění poměru termínů popisných a značkových (motivovaných a nemotivovaných), zvážení předností a nevýhod obou typů. Podrobně byla tato otázka rozebrána v práci A. Isačenka Termin opisanije ili termin-nazvanije? a K. Hausenblase O motivovanosti odborných termínů. A. Isačenko se zamýšlí nad tím, nakolik může „motivace“ orientovat uživatele termínu. Vzhledem k tomu, že termín nabývá svého konkrétního významu teprve v kontextu teorie, v systému terminologickém, je nesprávná představa, jako by domácí termín, např. oznamovací způsob, byl lepší než jeho internacionální paralela — indikativ. Kromě toho motivace jazykového znaku je vždy pouze dočasná a lze předpokládat, že princip ztráty motivovanosti souvisí s arbitrérností jazykového znaku vůbec. Proto doporučuje A. Isačenko, aby internacionálním termínům (termin-nazvanije) byla v lingvistické literatuře dávána jednoznačně přednost. — K. Hausenblas dospívá k závěru, že motivovanost, zvláště ta, která signalizuje zařazení termínu do soustavy, může podporovat koherenci této soustavy. Je však nakonec přece jen momentem pomocným, neboť význam prakticky žádného termínu není interpretovatelný z jeho znění, ani ze struktury pojmenování, nýbrž musí být vymezen definicí, příklady apod. Z toho pro práci v oblasti lingvistické terminologie vyplývá, že péče o zdokonalování terminologie se nesmí jednostranně zaměřovat na snahy o maximální výstižnost termínů ve smyslu jejich „průzračnosti“.

P. Ivić ve svém příspěvku O odnosu izmedju domaćih i medjunarodnih termina u slovenskoj lingvistici podrobuje kritice argumenty, které se často uvádějí na [82]podporu domácích termínů proti termínům mezinárodním, a to: (1) že mezinárodní termíny porušují homogennost jazyka, (2) že jsou méně výhodné z hlediska metodického proti termínům domácím, které mají přednosti mnemotechnické. První argument odmítá P. Ivić s poukazem na to, že jazykový purismus, který byl ve své době historicky opodstatněn, je dnes anachronismem. Zdravý jazykový cit i zřetel k současnému stavu vědy i k potřebám jejího vývoje v mezinárodních souvislostech musí hodnotit mezinárodní výrazy, zvláště terminologické, jako normální složku jazyka. U druhé otázky poukazuje na to, že nelze směšovat motivaci se sémantickou průzračností. Motivovaný termín domácí v slovanské lingvistické terminologii může uplatnit své přednosti jedině tehdy, je-li sémanticky průzračný a je-li totožný ve všech slovanských jazycích. K tomu přistupuje požadavek, aby termín byl krátký a praktický. Na podporu mezinárodních termínů lze uvést i tu přednost, že u nich výrazně vystupuje terminologický charakter. Perspektivy unifikační práce v oboru slovanské lingvistické terminologie vidí P. Ivić především v oblasti terminologie nově vznikající, spojené s rozvojem nových lingvistických směrů a metod.

Funkci kalkování v terminologii rozebírá ve svém příspěvku J. Horecký, a to se specifickým zaměřením k poměrům v jazycích blízce příbuzných — v češtině a ve slovenštině. Precizuje dosavadní názory na kalkování v tom smyslu, že jde o přebírání motivace, a rozebírá předpoklady, za nichž se dává přednost kalkování před přímým převzetím termínu. Příspěvek W. Doroszewského Uwagi o terminologii lingwistycznej vvchází z chápání termínu u Reformatského. Pohled W. Doroszewského je pohled lexikografa, který chápe terminologickou funkci jednotlivých výrazů v souvislosti s obecnou funkcí výrazů. Účel terminologické práce, hlavně v oboru terminologie lingvistické, vidí v tom, že pomůže jasně definovat termíny ve výkladovém slovníku současného jazyka. Problémy lexikografického zpracování lingvistického materiálu se zabývá A. B. Šapiro ve svém příspěvku Strojenije i soderžanije slovarnoj staťji v slovare grammatičeskich terminov.

Několik příspěvků je věnováno konkrétním možnostem a návrhům, v jakém směru a jakým způsobem by mohlo docházet k sbližování lingvistické terminologie v slovanských jazycích. Práce vycházejí ze zásadního chápání unifikace nejen jako vrcholně žádoucí, ale i v zásadě možné; je ovšem samozřejmé, že zde půjde o práci v několika etapách. Důležité je především (jak bylo formulováno v příspěvku J. Bauera) vzbudit v lingvistických kruzích zájem o terminologickou práci a získat pro Mezinárodní terminologickou komisi lingvistickou i její složky, národní terminologické komise lingvistické, potřebnou autoritu k prosazování pracovních výsledků.

Klasifikační schéma terminologie, které by mohlo být při této činnosti východiskem, podává V. Skalička. Klasifikuje jednak shody a rozdíly v termínech vyplývající ze shod a rozdílů pojmových, a dále pak zdůrazňuje princip klasifikace podle míry platnosti jednotlivých pojmů (zde rozlišuje termíny školní, naukové, vědecké nesporné, termíny-mince, termíny jednotlivých škol, individuální a nově vznikající). Možnosti koordinace v jednotlivých oblastech naznačuje společný příspěvek Š. Peciara (terminologie fonetická a morfologická), J. Bauera (terminologie syntaktická) a F. Daneše, jehož příspěvek k terminologii tzv. aktuálního členění větného výstižně ukazuje dosah terminologické práce i pro oblast vlastního lingvistického výkladu.

Příspěvky v druhé části sborníku jsou přehledem dosavadního stavu lingvistické terminologie; informují o stupni zpracování, ukazují specifičnost problematiky v jednotlivých jazycích a naznačují perspektivy dalšího vývoje. Ukrajinštině jsou [83]věnovány práce N. A. Moskalenkové (O putjach razvitija ukrainskoj grammatičeskoj terminologii) a E. S. Rehuševského (Roľ I. Ja. Franka v rozvytku ukrajins’koji movoznavčoji terminologiji). Kolektivním dílem jsou příspěvky k polské terminologii syntaktické a sémantické. Charakteristiku české terminologie podává Al. Jedlička, slovenské terminologie J. Ružička. Terminologii srbocharvátské je věnován příspěvek D. Brozoviće, slovinské příspěvek R. Kolariče; s problematikou bulharské terminologie seznamuje L. Andrejčin, o stavu lužickosrbské terminologie informuje R. Jenč, o terminologii makedonské se dovídáme z příspěvku T. Dimitrovského.

Sborník je prvním příspěvkem k řešení problematiky lingvistické terminologie v mezislovanském měřítku a sleduje cíl, jímž je „registrace, koordinace a unifikace lingvistické terminologie slovanských jazyků“. Je doplněn rejstříkem termínů (uspořádaných podle jednotlivých jazyků); mohl snad být ještě opatřen předmluvou, která by blíže informovala o činnosti a konkrétním zaměření práce Mezinárodní terminologické komise i jejích složek — národních terminologických komisí. V každém případě je však cenný především tím, že zachycuje problematiku lingvistické terminologie v celé její šíři.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 80-83

Předchozí Karel Pala: O jednom typu syntaktické analýzy

Následující Petr Sgall: K užívání matematických pojmů v lingvistice