Německá práce o časovém členění souvislé řeči

Milan Romportl

[Kronika]

(pdf)

Немецкая работа о членении связной речи во времени / Un travail allemand sur l’articulation de la durée du language continu

Zdá se, že vlna mimořádného zájmu o otázky fonetiky a fonologie souvislé řeči v několika posledních letech poněkud poklesla, aniž dosáhla očekávaného vrcholu. V disciplínách, kterým se říká fonetické, převážily dočasně — nepochybně i v souvislosti s aplikací teorie informace — zájmy jiné, zvláště akustická fonetika v nejširším slova smyslu, v jejímž centru pak stojí zkoumání in[88]formační závažnosti akustických složek řeči jednotlivě i vcelku.

Přesto vychází stále dosti prací, které se problematikou tzv. větné fonetiky a fonologie zabývají a které (po určité teoretické stagnaci, kterou lze pozorovat zhruba v posledních pěti letech) svými výsledky připravují nástup nové vlny intenzívnějšího soustředění k této problematice. Mezi díla tohoto druhu patří i dvě nedávno vydané práce göttingenské slavistky I. Mahnkenové.

Prvá z nich,[1] nesoucí podtitul „K diskusi mezi fonometrií a göttingenskou slavistikou o problematice časové a melodické podoby řeči“, polemizuje poučeně se školou spoluzakladatele fonometrické metody E. Zwirnera a v nejlepších částech ukazuje na nedostatečnost toho, aplikuje-li se jen statistická metoda při vymezování jazykové normy a při systematizaci prvků zvukového plánu jazyka. Zásluhou této práce také je, že odhaluje, do jak značné míry jsou některé práce vznikající v zemích, v nichž není u odborníků běžná znalost češtiny, poplatné českým pracím, počínajíc studiemi Mathesiovými a pokračujíc pracemi současné generace lingvistů a fonetiků, kteří navazují na mathesiovskou tradici a zabývají se u nás větně fonetickým bádáním.[2]

Druhá práce, jíž se tu chceme zabývat především,[3] je obsáhlé dílo věnované podrobnému rozboru uspořádání časových prvků v mluveném projevu.

Autorka upozorňuje hned v úvodních částech své práce, že nechce izolovat časové faktory uplatňující se v mluvené řeči (jejíž jednotku v mluveném projevu označuje jako „Redegebilde“) od faktorů ostatních, je si vědoma svázanosti jednotlivých zvukových složek, komplexnosti zvukových prostředků řeči, jak k tomu dospěla v průběhu let většina badatelů v oboru větné fonetiky a fonologie různých škol. Ve vlastní práci je ovšem v dané etapě výzkumu časových složek projevu nucena izolovat je od ostatních, ve snaze podrobit zkoumání jednu proměnnou složku a teprve po jejím prozkoumání přistoupit k rozboru faktorů dalších a jejich vzájemných závislostí.[4]

Předběžné studie[5] dovedly autorku k přesvědčení, že základním principem časového členění řeči je geometrická řada, jejímiž členy jsou hodnoty odpovídající trvání jednotlivých časových úryvků. Tento princip se podle autorčina předpokladu uplatňuje v různých vrstvách, členy takové řady mohou být jak slabiky, tak vyšší celky (takty, taktové skupiny, větné úseky), tak — jako členy zvláštního typu — i pauzy.

Autorka pracuje s geometrickými řadami konvergentními. Konvergentní řadou se tu rozumí především (a) takový útvar, kde členy jsou — jako tradičně — ve vzájemném vztahu a_k = a_k-1 . q, když q < 1, avšak také (b) útvar, kde a_k = a_{k + 1} . q při zachování podmínky, že q < 1. To znamená, že kromě řady typu (a), tj. tradičně konvergentní a v práci označované jako klesající, je řada (b) označována jako stoupající a její konvergentnost je chápána v opačném smyslu průběhu.

Tento postup bylo třeba zvolit, protože autorka předpokládá, že kromě vzájemného poměru jednotlivých členů řady se [89]v časovém členění uplatňuje i celkový součet geometrické řady. Že tedy při řadě klesající (a) se prvé členy mají k sobě jako členy geometrické řady, pak ovšem projev v další části přestává být členěn (např. pro nemožnost dalšího zkracování složek, nečlenitelnost), avšak jisté povědomí řady zde zůstává, neboť celkové trvání zbývajících částí se rovná součtovému zbytku řady. U stoupajících typů (b) je pořadí opačné, nejprve se uplatňuje „součtový zbytek“, teprve pak nastupují členy geometrické řady.

To je ovšem pouze jádro hypotézy. V dalších rozborech ukazuje autorka na množství (zhruba 1000) příkladů z řady slovanských jazyků, že tento princip je principem vůdčím, může být ovšem dále rozvíjen tak, že složky „součtových zbytků“ (popř. i obsáhlejších členů) mohou být dále (obvykle v jiné rovině) členěny opět podle principu geometrické řady (např. dále jako poměr členů řady a „zbytku“), že často dochází k složitým kombinacím nejen dvou a více řad smyslu stejného, ale i opačného.

Svou analýzu provádí Mahnkenová na základě záznamů z Grützmacherova Lottermoserova Kallenbachova melografu geometrickým rozborem na principu zobrazování úměrnosti pomocí svazku paprsků. Vznikají pak kresebné obrazce, jejichž nejvýraznějším rysem je trojúhelník — od této grafické podoby pak autorka odvozuje pracovní terminologii (např. trojitý kříž, posunutý dvojitý kříž atd.), která je, jak doufám a jak se dá vyčíst z textu, pouze východiskem z nouze. Bylo by třeba uvažovat o vytvoření termínů více vystihujících vztahy samých jevů než vztahy v zobrazení.

Nejpřesvědčivější jsou autorčiny výsledky tam, kde je ve vztahu členů geometrické řady více prvků, minimálně tři a součtový zbytek. Jsou-li toliko dva členy, nemusilo by být vždy jisté, zda nejde např. o vztah dvou členů jiné řady (např. aritmetické, exponenciální) nebo vůbec o jakoukoli posloupnost, zejména, bylo-li by možno volněji interpretovat následující „zbytek“ (např. k počátku pauzy nebo k jejímu konci?). Ve výjimečných případech jsou snad nejisté i posloupnosti o větším počtu prvků,[6] ovšem na základě značného počtu přesvědčujících dokladů, které autorka uvádí, lze soudit i u méněčlenných dokladů na analogické poměry.

Autorčina detailní kresebná analýza vede k tomu, že výklad některých dokladů je značně složitý; jsou interpretovány jako několikavrstevný systém vztahů. Právě ona složitost mě vede k domněnce, že vztahy mezi trváním členů promluvy je pouze možno aproximovat vztahy členů geometrické řady (a „součtového zbytku“). Šlo by zde o jisté ideální schéma, kterého nemusí snad být vždy ideálně dosaženo. Sama autorka na několika místech porovnává paralelní promluvy různých mluvčích, popř. analogické promluvy téhož mluvčího, jež se někdy člení shodně beze zbytku, jindy jenom v jistých mezích. Zdá se mi, že existují v řeči úseky, které jsou (jak ukazují analýzy práce) vzhledem k časovému členění (rytmizaci) citlivější, jinde je takové členění potenciální, v určitých případech jen výjimečné.

Na několika místech upozorňuje autorka na důležitost psychologického hodnocení možnosti vnímat časové složky (např. na s. 313n.). Zdá se, že v psychologii nebylo tomuto problému dosud věnováno příliš pozornosti, i když jisté pokusy se v tomto směru — i mezi fonetiky — konají (mj. u berlínského fonetika G. Lindnera). Bude pak zajímavé sledovat, zda se bude princip členění na základě geometrické řady uplatňovat obecně a zda bude možno za členy řad pokládat i takové složky, které vytvářejí řadu s q blízkým nule (které bychom nazvali řadami strmými), a které nadto po významové stránce jsou mnohdy značně nesourodé, nebo zda pravděpodobnější budou řady méně „strmé“, [90]s q bližším jedné (nikoli ovšem rovné jedné), u nichž je pravděpodobnost porovnatelnosti složek větší (ovšem za předpokladu, že bude technicky měřitelný „zbytek“).

Přes velkou rozsáhlost označuje sama autorka svou práci jako shrnutí výzkumů v prvém stadiu. V další etapě bude třeba prokázat podrobněji vztahy k jiným zvukovým složkám a ovšem i k významovému členění, zejména — jak se mi zdá — zákonitosti nebo alespoň tendence v uplatnění řady „klesající“ proti „stoupající“. Ale tyto cíle si klade i sama autorka.

Není pochyby, že pro svůj neběžný přístup k otázce časového členění promluvy bude práce I. Mahnkenové předmětem a podnětem diskusí. I to však je nesporným přínosem. Nepochybně se stane jednou z prací, které dají impuls k nástupu nové vlny prohloubeného zájmu o fonetiku souvislé řeči.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 87-90

Předchozí Pavel Trost: Nová česká učebnice cikánštiny

Následující Jana Ondráčková, František Daneš: Mezinárodní kongres fonetických věd v Münsteru (1964)