Česká terminologie filosofická

Leopold Silberstein

[Články]

(pdf)

La terminologie philosophique du tchèque

„Mais l’opposition de ce qui „doit être“ à ce qui tout simplement „est“ a-t-elle un sens net et défini? Elle ne peut pas l’avoir tant que la terminologie tchèque ne se débarrassera pas de l’expression équivoque: má být… Déjà František Krejčí, à l’occasion d’une polémique dans Česká mysl (1930, 4—5) contre la scolastique nouvelle en Tchécoslovaquie, a nettement aperçu que celle-ci s’appuie avant tout sur des équivoques, mais il ne nomme pas celle que nous venons d’expliquer. L’antithèse jest — má být … a pris une importance vraiment excessive dans les discussions philosophiques en Tchécoslovaquie. Pour la réduire à ses justes [84]dimensions, il faut que la terminologie philosophique discerne strictement le besoin, le devoir et la nécessité. La langue tchèque moderne, créée par des philologues à l’époque d’un puissant essor de la philosophie spéculative en Europe, dispose de toutes les ressources dont une terminologie minutieuse a besoin; il n’y a qu’á s’en servir.“
L. Silberstein, Le travail philosophique en Tchécoslovaquie, Le Monde Slave, mai 1935, str. 290.

Kritikou dnešní české terminologie filosofické rozumím objektivní, všestranný její rozbor; kritika se nemá snažit snad jen o to, aby odhalila možné slabiny, nýbrž má zkoumat veškeré možnosti, dané českou strukturou jazykovou a konkretní zásobou filosofických výrazů, a srovnat pak tyto možnosti s faktickým stavem dnešním. Považuji tyto možnosti za přebohaté a pokládám češtinu, jednu z nejlogičtějších kulturních řečí přítomnosti, za velmi vhodný nástroj také pro abstraktní filosofickou spekulaci. Nemohu uznati námitky, jež lze občas slýchat, má-li se vyjádřiti cizí myšlení, skutečně nebo zdánlivě těžko do češtiny přeložitelné, jako by filosofická abstraktnost byla české povaze příliš cizí a jako by poslání národa tkvělo spíše v realisaci určitých ideálů, více nebo méně všeobecných. Realisace filosofie je jejím nejvzácnějším vyvrcholením, ale není vůbec možné bez důsledné základny teoretické, kterou si však lze těžko představit bez soustavy termínů přesných, diferencovaných a jednoznačných.

Pomůckou při tom kritickém pokusu je nám především srovnání dnešní filosofické češtiny s němčinou, o jejíž historické legitimaci, získané slavnou prací skoro dvou staletí, nelze pochybovat. Naprosto ideálním nástrojem však není ani němčina; takový nástroj dosud neexistuje a bude teprve úkolem t. zv. logistiky, aby se o jeho tvoření alespoň snažila. Také němčina dodnes obsahuje hodně ekvivokací, ale je již alespoň možné značnou jejich část nahraditi výrazy přesnějšími. Budeme srovnávati filosofickou češtinu také s franštinou, s řečí, v níž jsou ekvivokace svérázným způsobem spřeženy s typickou clarté a která je kromě toho skvělou filosofickou tradicí při nejmenším sankciována ve stejné míře jako němčina.

Výklad rozčleňujeme takto: část první se obírá všeobecnou analysou jazykové struktury češtiny, pokud má význam pro filosofii; část druhá, v užším smyslu terminologická, probírá nejprve ekvivokace filosofické češtiny, pak její specifikace, t. j. případy, kde čeština přesněji diferencuje nežli němčina nebo franština, a končí požadavky praktickými.

 

I. ANALYSA JAZYKOVÉ STRUKTURY ČESKÉ

 

A. Vlastnosti rázu všeobecného

 

1. Čeština, jako jiné jazyky slovanské s výjimkou bulharštiny, nemá člen. Přední funkce členu, důležitá i tam, kde nenahrazuje skloňování ani neurčuje gramatický rod, je označovati určenost (po příp. také neurčenost) podstatného neb přídavného jména. Staré jazyky se svým bohatstvím forem nepotřebují členu pro uvedené vedlejší významy gramatické; tím nápadnější je, že ze tří posvátných řečí původního metafysického myšlení dvě, totiž řečtina a hebrejština, člen mají a jen jedna z nich, sanskrt, obešla se bez něho. Věčné snaze filosofického myšlení, sváděti [85]veškeré bohatství jevů na jediný poslední princip anebo na jedinou základní kontradikci, určitý člen přichází velmi vhod. Τò χαλόν, das Schöne, haššēm, der göttliche Name, to jsou ideje, nerozlučně spjaté s filosofováním vůbec. Kterak čeština filosofická dovede chybějící člen nahrazovati? První způsob, avšak účinku pouze optického, nikoli akustického, je psaní velkého začátečního písmena tam, kde jde o pojmy nejen universální, nýbrž vybavené metafysickou jedinečností.[1] Z něho mluví Duch „aus ihm spricht der Geist“ (míněn je Duch světový, absolutní), ale duch Platonových spisů „der Geist der platonischen Schriften“. To by se mělo konsekventně rozlišovati všude tam, kde člen v jiných řečech by označoval metafysickou důstojnost jedinečnosti. Ne ovšem přespříliš: člověk se nemá odvolávat k metafysice naprázdno, nechce-li zabloudit do směšného pathosu a esoterismu; ani ne však příliš málo: slovo Bůh by se mělo vždycky psávati s majuskulou nejen tam, kde jde o křesťansko-theistický pojem Boha mimosvětového, nýbrž v každém pojímání metafysickém, tedy také v pantheistickém pojetí Deus sive Natura. Druhý způsob, kterým lze nahrazovat člen, zpodstatňující v jiných jazycích adjektiva, jako τò χαλόν, das Schöne,[2] je jmenná forma substantivisovaných adjektiv, alespoň těch, která nejsou zcela běžná. S takovými formami se setkáváme často, na př. v knize Fr. Krejčího „Filosofie posledních let před válkou“, jako krásno (das Schöne), nevědomo (das Unbewußte), nepoznatelno (das Unerkennbare), Neznámo (das Unbekannte, majuskula zdůrazňuje jedinečnost), transcendentno (das Transzendente, někdy také ein Transzendentes), ale dobro (ein Gut i das Gute), jsoucno (das Seiende i ein Seiendes).

Nemohu bezpečně říci, zda postřeh prof. Trnky, že člen v češtině může také býti vyjádřen postavením subjektu ve větě, platí i pro řeč filosofickou. Podle něho by se musilo ve větě „Ústředním pojmem filosofie Hartmannovy je nevědomo“ slovo nevědomo chápati jako „ein Unbewußtes“; podle mého dojmu bylo by však stejně možno přeložiti „das Unbewußte“.

Lidového užívání zájmena ten, ta, to ve funkci blízké členu, jako „dej mi ten klíč“, sotva lze pro filosofii upotřebiti, a to nejen pro jeho lidovost, nýbrž i proto, že se zájmenem ten označuje předmět spíš jako „známý, který lze snadno nalézti“ než jako „určený, jedinečný, metafysický“. (Srov. o tom, že zájmeno ten, ta, to ani v hovorové češtině nemá funkci určitého členu, článek Mathesiův v Naší řeči 10, 1926, 39 n.)

2. Dvojí vid českého slovesa má filosofický dosah tím větší, že čeština zachovává tento rozdíl nejpřesněji ze všech slovanských řečí, zejména i u slovesných tvarů jmenných. Tam, kde ruština bez rozpaků říká kuľturnoje sbliženije s zagranicej a kde polština alespoň by dala přednost zbliżeniu před zbliżaniem, v češtině musí se nutně říci „kulturní sbližování“, poněvadž jde spíše o snahu než o dokončení. Také tvary typu zbliżany nejsou v polštině valně oblíbeny, ačkoliv ani nemá ekvivalent ruského sbližajemyj. Maximální přesnost češtiny v této věci dovoluje rozlišovati uskutečnění od uskutečňování, které má příchuť tragické roztříštěnosti (Unvollendlichkeit). Obdobně podmíněnost označuje „absolute“ nebo „zureichende Bedingtheit“; podmiňovanost „relative“ nebo „potentielle Bedingtheit“. Nutno však žádat, aby se filosofové také řídili jasnou gramatickou stavbou. Mám před sebou jinak zajímavý článek Rud. Voříška o filosofii Heideggerově a Jaspersově (Řád, 1935, č. 8). Na [86]str. 438 autor píše správně: „výzva k uskutečňování toho, co filosoficky je osvětlováno“, dále však v téže souvislosti „každá osvětlující výpověď je znak, signum, které zároveň apeluje na uskutečnění“. Kdo jen trochu zná Jaspersovu tragicko-heroickou filosofii, ví, že u něho nikdy nemůže jít o nic jiného než o „uskutečňování“.

3. Filosofický obsah dvojího způsobu, kterým se může v češtině vyjádřiti substantivum v predikátu, stál by za podrobné zkoumání. Vzpomeňme si jen na to, že se predikát v instrumentálu běžně interpretuje jako označování funkce, a na úlohu, kterou pojem funkce má v novodobé filosofii, na př. u J. L. Fischera. Zde chci upozornit na to, že tímto dvojím způsobem lze také rozlišovati mezi soudy analytickými a synthetickými (podle Kanta). Řekneme-li „svět je souhrn všeho jsoucna“, je to výměr, definice (necháváme stranou, zda je správná či ne), soud analytický, řekneme-li však „podle noetického idealismu svět je pouze souhrnem našich představ“, je to výpověď, soud synthetický.

4. Možnosti slovních komposit bylo pro filosofické cíle využitkováno už v sanskrtu, pak v pozdější filosofii řecké, ve středověké latině, v mezinárodní terminologii řeckolatinské na ni navazující a konečně především v němčině, která jí užívá často až přespříliš. V němčině je zvláště nápadná skoro neomezená možnost utvářeti komposita uvolněná („das In-der-Welt-sein“ a p.). Proti tomu jsou možnosti franštiny v té věci omezené a ještě převážná část slov složených jsou slova cizí (něm. erkenntnistheoretisch odpovídá na př. frc. épistémologique). Čeština je asi uprostřed mezi těmito dvěma póly. Komposiční možnosti jazyků slovanských v mnohém připomínají možnosti řečtiny a latiny, čeština však má méně komposit než ruština, často užívajíc diferencovaných a pregnantních přípon tam, kde se ruština pod vlivem církevní slovanštiny, t. j. nepřímo pozdní řečtiny, utíká ke komposici. Často čeština jako franština má místo komposit jiných jazyků spojení s adjektivem nebo adverbiem. Funkční jednota takového spojení se stane tím více pevnou, tím více ekvivalentem komposice, čím méně by takové adjektivum neb adverbium mohlo existovati samostatně. Takovým případem je využití jedné přípony, které je provedeno jen v češtině: přípony -cí, přesněji řečeno -ací, -icí, -ěcí, -ovací. Adjektiva s touto příponou nemohou nikdy býti substantivisována a skoro nikdy nefungují jako predikát; slyšíme-li je, s určitostí očekáváme substantivum, tvořící s takovým adjektivem nerozlučitelnou funkční jednotu. Poznávací schopnost, hodnotící základna jsou funkční jednotky ve stejné míře jako „Erkenntnisvermögen, Wertungsgrundlage“ a zdá se mi ve větší míře nežli „force de connaissance, base d’appréciation“. Toto tvoření adjektiv je v češtině značně produktivní a lze jím dosíci velmi jemných odstínů, jako hodnoticí postoj „Wertungseinstellung, attitude d’appréciation“ — hodnotící postoj „wertende Einstellung, attitude appréciante“. Podobnou funkci mají adjektiva na -ční (u cizích slov); také jich lze užívat jen v atributu (na př. interpretační možnost „Interpretierungsmöglichkeit“).

 

B. Vlastností speciální

 

a) Předložky, předpony a přípony.

 

1. K předložkám jen několik poznámek. Německé mit se vyjadřuje v češtině dvojí předložkou, s a o; předložka o zdá se spíš znamenati souvislost esenciální. [87]S předložkou pro čeština má obdobné rozpaky jako franština se svým pour; lze jí totiž užívati jednak v kausálním, jednak ve finálním smyslu. V řeči filosofické bylo by žádoucí nahrazovati předložku „pro“ ve smyslu finálním pokud možno obratem „za účelem“ nebo předložkou „na“. Směšování smyslu temporálního a kausálního, jímž hrozí (přes rozdíl příslušných pádů) ruské po, u české předložky po je na štěstí vyloučeno. (V závorce připomínám, že češtině chybí spojení, která by jednoznačně označovala pouhou sukcesi, jako postquam, nachdem, après que; až a jakmile označují sukcesi, která už hraničí s koincidencí; čeština se musí utíkat k parataksi.)

2. Z českých předpon (prefixů), relevantních filosoficky, uvádíme nejprve pra-. Je úplně rovnocenná německému ur-, čeština jí však užívá mnohem opatrněji než němčina, kde se jí za dob iracionalistického vzepětí a přepětí zneužívá k tomu, aby kryla každou myšlenkovou nejasnost a přemrštěnost. Franština nemá podobného prefixu, ale může zato jeho myšlenkový obsah bohatěji diferencovat, vybírajíc mezi adjektivy primaire (původní), primordial (prvotný) a primitif (primitivní). Jak je patrno, čeština má zde na vybranou mezi německou jadrností a francouzskou odstíněností.

Specifickým majetkem češtiny je předpona pa-, která má úzký vztah ke kategorii pravosti (Echtheitskategorie), filosoficky tak důležité. Franština musí si vypomáhati buď cizím prefixem pseudo- anebo adjektivem faux, také kulturní němčina bude nejčastěji užívati Pseudo-, poněvadž upotřebitelnost německého prefixu After- krajně omezuje neslušná ekvivokace. Původnost a výraznost české předpony pa- připomíná nejspíš ruský prefix lže-.

Těžkou otázkou pro češtinu je předpona, vyjadřující transcendentnost. Mezinárodní terminologie užívá k tomu řecké předpony meta- (někdy para-) a latinské trans- nebo supra-. Němčina zde selhává; předpony über- a ausser-, jimiž si pomáhá, jsou hodně opotřebovány významy konkretními. Z řečí slovanských má ruština vysloveně transcendentní předponu sverch- (na př. sverch’estestvennyj) a polština dokonce dvě: ponad- a poza- (ponadczasowy, pozaświatowy). Čeština se zde drží spíše vzoru německého, na př. nadlidský, zásvětí, mimosmyslný, vněčasový.

Specifickým majetkem češtiny je rovněž předpona sou-. V ostatních slovanských jazycích se tato předpona (praslovanské sǫ-) stala vzácností, s kterou se setkáváme jen v jednotlivých slovech, jako v rus. suprug, v ukraj. susid, v pol. sąsiad, jinak se udrželo jen s(ъ). V češtině máme s(e)- a sou- vedle sebe. Zčásti má sou- význam speciální předpony jmenné, vyznačené jindy délkou, jako dů- vedle do-, pů- vedle po-, ná- vedle na- atd., ale tím funkce předpony sou- není vyčerpána; užívá se jí totiž v řadě případů k označování integrace, kdežto s(e)- má význam spíš sumativní, asociační. U sloves součiniti, sounáležeti, souviseti neočekávali bychom na př. jmenného (dlouhého) prefixu; dále sem náležejí slova, jako soulad, souzvuk, sourodý, soudruh, souručenství, soudržnost, soustava, souvztažnost (souhrn, soubor mohou míti také význam sumativní). Nejlepším důkazem tohoto integračního významu prefixu sou- je postup J. L. Fischera, který rozlišuje ve své „Krisi demokracie“ (II, str. 64) „vespolnost“ (zánik individua v celku) od „pospolnosti“ (sdružení volných individuí) a uvnitř „pospolnosti“ jednak „souspolnost“ (společenství, „Gemeinschaft“ ve smyslu Toenniesově), jednak „sespolnost“ (pouhá asociace, „Gesellschaft“ podle Toenniesa). I slovo soudobý integruje věci s dobou do jednoty, kdežto současný přes stejnou [88]předponu znamená pouhou koordinaci. Říkáme tedy: „Mannheim vidí jednu z příčin naší krise ve faktické současnosti toho, co je podstatně nesoudobé“ (německy „Gleichzeitigkeit — Ungleichzeitigkeit“, čeština je zde bohatší). Sumativní význam má ještě součet, součást, součástka (zde je pravidlo obráceno v opak, poněvadž proti sumativní „součástce“ má „složka“ význam integrační).

Závěrem poznámka o předponách privace a kontradikce. V jazycích slovanských, tedy také v češtině, bohužel splynuly negativní částice (ne) a předpona privační (indoevr. n̥-, ř. a-, lat. in-, něm. un-), která namnoze označuje více než pouhou absenci, totiž kladnou realitu kontradikce, zejména u pojmů hodnotových (Rickert na tomto faktu postavil celou teorii). „Unrecht“ není jen absencí práva, nýbrž skutečností zla, stejně „Unwahrheit“ znamená přímou lež, nejen nedostatek pravdy. V češtině se však ne ryze negativní (limitační) liší od ne- privačního jen svou posicí. Je tedy nutno, aby řeč filosofická užívání ne- omezovala ve prospěch způsobů diferencovanějších: vždyť pro pouhou absenci má… prostý („wertfrei“ hodnoty prostý), pro privaci bez- („Unrecht“ bezpráví), pro zdůrazněnou kontradikci proti- („sinnwidrig“ protismyslný).

3. Z přípon zvláštní relevance filosofická přísluší diferencovanému tvoření adjektiv na -ní, -ový nebo na -ný. Rozdíl, který je mezi nimi, nepozorujeme nikde jinde tak přesně, ani v příbuzných jazycích slovanských. Lze totiž říci, že přípona -ový a také -ní (kromě cizích slov) označuje pouhou koordinaci (Zuordnung) k výrazu, od něhož je příslušné adjektivum odvozeno, bez bližšího určování tohoto vztahu, kdežto přípona -ný uskutečnění jeho vlastního nebo pregnantního smyslu (Sinnerfüllung). Rozeznává se tedy

rozumový	verstandesmäßig, vernunftmäßig, Verstandes-, Vernunft-	rozumný	verständig, vernünftig
volní	willensmäßig, Willens-	volný	frei
řádový (J. L. Fischer)	ordnungsbezogen	řádný	ordentlich
smyslový	zu den Sinnesorganen gehörig, Sinnes-	smyslný	sinnlich, lasziv

Tyto způsoby tvoření jsou živé a přesnost filosofického výrazu novotvary přímo požaduje. Rickertovo „wertbezogen“ by tedy mělo svůj český ekvivalent v hodnotový, kdežto hodnotný má zůstati nadále jen pro „wertvoll“. Úplné důslednosti bohužel není dosaženo: národní bez pochyby označuje víc než pouhou koordinaci, ale přes takové úchylky řeč filosofická se má snažiti, aby možný rozdíl pokud lze dodržovala.

Přípony -ost a -nost odpovídají asi německým „-heit, -keit“, resp. „-igkeit, -lichkeit“ a jsou velmi živé, takže dokonce Heideggerovo „Geworfenheit“ má snadno český ekvivalent ve vrženosti nebo uvrženosti. Tyto české přípony selhávají pouze při největších výstřednostech: Heglovo „Diesigkeit“ je asi stejně nepřeložitelné jako Heideggerovo „Jemeinigkeit“; to je však sotva neštěstí.

Velkou výhodou češtiny je přesné rozlišování mezi příponami -stvo a -ství, kdežto ruština užívá -stvo a -stvije promiscue (rozhodují jen zvyk a sloh; -stvije je spíš archaisující), polština zná vůbec jen -stwo a v němčině shledáváme hodné kolísání mezi „-heit, -tum, -schaft“ a j. V nové češtině, jak je obecně známo, -stvo znamená kolektivního nositele určité vlastnosti, -ství vlastnost samu, jako lidstvo, [89]lidství. Znám jen jednu výjimku z tohoto pravidla: božství a ta se vysvětluje (jak poznamenal prof. B. Havránek) udržením tradice z doby, kdy uvedený rozdíl ještě nebyl; božstvo je „Gottheit“, tedy nadkolektivní nositel božských vlastností, ale božství není jen „Göttlichkeit“, nýbrž také „Gottheit“, jako by řeč chtěla dát za pravdu ontologickému důkazu, tvrdícímu, že u Boha esence a existence jsou nerozlučně spjaty. Nekalí radost z tohoto krásného rozdílu ani to, že se abstraktní předponou -ství také označují zařízení tak pozemská, jako pekařství, řeznictví atd.; matení je vyloučeno, už pekařstvo „Bäckerschaft“ bude bílou vranou, pekařství jako „Wesen des Bäckertums“ zůstane navždy jen slovem vykonstruovaným.

Přípona -ství poskytuje ještě výhodu další: může nahrazovati zhusta cizí sufix -ism(us), který v jiných jazycích filosofickou řeč nehezky přeplňuje a k tomu je dvojznačný: jednak označuje objektivní obsah určité myšlenky nebo myšlenkového směru (často se připojuje k jménu zakladatele), jednak subjektivní uvědomění vázanosti k tomuto směru. Čeština vyjadřuje objektivní „-ismus“ často svým -ství, -ovství, -ctví, kdežto subjektivní vázanost, zvláště silná, nalézá časem adekvátní výraz v českém sufixu -ština. Tedy bolševictví, heglovství („Hegelianismus“, objektivní směr), ale heglovština „die Hegelei“. Časem také -ství dodává příchuti subjektivní, jako estétství. Soustavnou prací dalo by se jistě vymýtiti z češtiny hodně zbytečných „-ismů“. Také užívání příslušné přípony „-istický“ lze omezit. Nazývá-li se francouzsky takový racionalismus, který se snaží skutečnost nejen poznati, nýbrž i přetvořiti podle rozumových zásad „rationalisme interventionniste“, v češtině to nemusí býti racionalismus intervencionistický, nýbrž intervenční.

Podobně může čeština poněkud omeziti užívání cizích přípon -isovati, -ifikovati (vyskýtají se také ve spojení s cizími předponami „de-“, „dis-“, má-li býti označován jejich protiklad); nahrazuje je českými tvary typu z…iti, u…iti, po…iti, po případě od…iti: „verabsolutieren“ tedy nemusí býti absolutisovati, nýbrž i zabsolutniti, zabsolutňovati, „aufnorden, entnorden“ nikoliv nordifikovati, denordifikovati, nýbrž i znordičtiti, odnordičtiti. Ne quid nimis: „quantifier“ ať zůstane zkvantifikovati a u slov zkolikostniti, zmnohostniti ať zůstane hvězdička neskutečnosti.

Výhodou češtiny je, že může docela přesně rozlišovati dvojí význam německého sufixu -ung a francouzského -tion, totiž činnost a předmět (efekt) činnosti. „Die Anschauung, l’intuition“ je nazírání a názor, „die Wahrnehmung, la perception“ vnímání a vněm. Také zde je nutno žádati, aby se zachovával tento rozdíl v jazykové praksi filosofické. Správně píše na př. J. Tvrdý v „Průvodci dějinami evropské filosofie“ (kapitola o Kantovi, str. 289) o „formách našeho nazírání“, kdežto na str. 290 říká „na základě apriorního názoru prostorového“; v prvním případě jde o činnost, v druhém o intelektuální majetek. Zvrácen však do opaku je tento rozdíl na str. 8 spisu Vl. Hoppa o „Dvou základních problémech Kantova kriticismu“: Berkeley „svým immaterialismem a názorem“ prý stojí u kolébky Kantovy kritické filosofie a „hlavní branou, jíž vstupujeme na půdu Kantova filosofického nazírání“, jest prý výsledek sporu Locka a Leibnize. U Berkeleye jde patrně o postoj, tedy o něco činného nebo jakoby činného, u Kanta však o výsledek, „na jehož půdu“ máme vstupovat. Pěkně lze pozorovati uvedený rozdíl také na str. XLII úvodu Fr. Krejčího překladu „Kritiky čistého rozmyslu“. Němčina si vypomáhá časem [90]tím, že označuje činnost infinitivem substantivisovaným; Husserl na př. rozeznává „die Bedeutung“ a „das Bedeuten“, ale tento rozdíl působí hledaně, kdežto v češtině jej poskytuje jazyk sám. Franština ani této pomůcky nemá. Je škoda, že právě nomina actionis, ať už jde o domácí na -ní anebo o cizí na -ce, mají v češtině příliš zjednodušené skloňování, čímž se zisk z nich poněkud zmenšuje.

 

b) Něco o slovesu.

 

Navazujíce na předešlé úvahy týkající se nomin actionis, musíme upozornit na to, že je v češtině značně omezena možnost vyjadřovati rodové a časové odstíny významové u nomin actionis a infinitivů. Srovnejme nejdůležitější případy s němčinou: fühlen — (po)cítiti, das Fühlen — (po)cítění, gefühlt werden — býti cítěn, cítiti se, das Gefühlt-werden — nemožné v češtině, gefühlt haben — mít pocítěno, das Gefühlt-haben — nemožné v češtině.

Nedostatek tento může být nemile pociťován na př. v pojednáních psychologických o vzpomínání neb o citu viny.

Mnohem osudnější však je jiný nedostatek v českém systému sloves. Čeština je, zejména u srovnání s němčinou, chudá na pomocná slovesa. Německé „werden“ je sice v češtině zbytečné jakožto pomocné sloveso budoucího času, ale nikoli jako pomocné sloveso pasiva, jelikož býti označuje spíš statičnost než trpnost, a českého ekvivalentu německého pasiva s „werden“, reflexivního slovesa, nelze vždycky užít. Ostatně „werden“ se nedá ani jako pravé sloveso (ve smyslu devenir) v češtině snadno reprodukovat: je to jednak stá(va)ti se, jednak díti se (dění „das Werden“ a zároveň „das Geschehen“, což přece není totéž), jednak vznikati neb dokonce vznikati a zanikati. Obdoba „haben“ jakožto pomocného slovesa minulosti existuje především v hovorové mluvě (mám to vyřízeno). „Haben“ jakožto pomoc. sloveso potřeby je vyjádřeno českým míti, ale bohužel totéž míti označuje také povinnost (sollen). „Was habe ich zu tun?“ a „Was soll ich tun?“ jsou s filosofického hlediska otázky naprosto různorodé: první patří do kompetence aplikovaného, druhá do kompetence normativního myšlení. Rozdíl ten se pokouší spisovná čeština vyjadřovat novotvary vzniklými v 19. stol. (jako zvláště je nutno), alespoň neosobně, pro osobní vyjádření může užíti leda opisu jsem povinen. Jak ukazuje motto tohoto článku, velká část nynějších sporů v československé filosofii, sociologii, státovědě, národohospodářské vědě o pojem toho, co „má býti“, přímo zbytečná ztráta energie je zaviněna touto dvojznačností pomoc. slovesa míti, touto nemožností přesně rozlišovati, co patří do sféry oportet a co do sféry debet. Nechci na tomto místě opakovati z Le Monde Slave svou kritiku „Dějin filosofie“ prof. Rádla, chci jen říci, že k části jeho nejchoulostivějších tvrzení snad by nebylo vůbec došlo, kdyby si byl autor tuto dvojsmyslnost svého ústředního termínu jasně uvědomil. V této souvislosti chci ještě upozornit, že by stálo za úvahu, v jaké míře německý pojem kategoričnosti, zejména stejnorodé posuzování zákazu a příkazu, je závislý na jazykovém zvyku, který má pro příkaz jakož i pro zákaz totéž pomoc. sloveso sollen. „Du sollst deinen Vater und deine Mutter ehren“ (takto alespoň překládá Luther), „du sollst nicht ehebrechen“. Hebrejský originál má v prvním případě imperativ: Kabbēd ’eth- [91]’ābīkā v’ ’eth- ’immekā (jako čeština cti otce svého…), ale Ló thin’ ’āp, záporný indikativ futuri (jako čes. nesesmilníš) v případě druhém.

Srovnej řecké οὐ μοιχεύσεις, polské nie będziesz cudzołożył (jinak ruština ne preljubodejstvuj a srbo-charvatština ne čini preljube). Němčina se zdá tedy hodně ojedinělá se svým dvojitým „sollen“, a pochybnost o homogenitě kategoričnosti příkazu (máš) a kategoričnosti zákazu (nesmíš) není metodicky neoprávněna.

 

II. ČÁST TERMINOLOGICKÁ V UŽŠÍM SMYSLU.

 

A. Ekvivokace.

 

a) Všeobecné a srovnávací poznámky.

 

Každý, komu je filosofie více než hra s temnými slovíčky, kdo nepřijímá módní antithesi „filosofie — věda“ a žádá naopak na filosofii, aby pokud možno vyjasnila to, co je z věcných důvodů temné, musí trvat na tom, aby filosofické pojmy a termíny byly přesné a jednoznačné. Nepopírám, že přesto ekvivokace existují i v jazycích s nejbohatší filosofickou tradicí a že některé z nich mohou dokonce míti význam tvořivý: vzpomeňme si na Heglovo „Aufhebung der Gegensätze“ (aufheben znamená zároveň „zrušiti“ i „uschovati“), na cizí výrazy pro „skutečnost“: Wirklichkeit, (en) effet, které tak krásně zdůrazňují kausalitu, vládnoucí v empirické realitě, na ruskou (a částečně také českou) pravdu, označující zároveň správné poznání a správné jednání. Ale to jsou šťastné výjimky, nikterak nepopírající pravidlo.

Z jiných jazyků má řečtina, která si musila filosofii a její terminologii přímo pionýrsky vybojovat, přirozeně hodně ekvivokací[3]: na př. ἰδέα (praobraz, pojem, myšlenka), λόγος (slovo, smysl, Duch světový), δόξα (pouhé mínění, víra, sláva) atd. V němčině jinak tak zjemnělé shledáváme Anschauung (intuice, mínění), Sache (frc. chose, cause, rus. vešč, delo, pol. rzecz, sprawa), Wesen (podstata, bytost, frc. essence, être), Bedeutung (frc. intention, importance), erklären (frc. expliquer, déclarer, spécifier, motiver), Grund (důvod, základ), Verstand (rozum, pojetí; „im transzendentalen Verstande“, říká Kant), nemluvě už ani o ekvivokaci slova Sinn, která je všeobecná (srov. frc. sens, č. smysl). Nejnovější ontologie, utvořená filosofií existenciální, zrodila ekvivokaci slova Existenz, které dříve bylo synonymní s Dasein a ve filosofii nové znamená něco úplně jiného. Ve franštině shledáváme mimo jiné následující ekvivokace: raison (rozum, rozmysl, důvod), civilisation (civilisace, kultura; ekvivokace snad tvořivá), connaissance (něm. Kenntnis, Erkenntnis; „unsere Kenntnis soll Erkenntnis werden“, praví Hegel), conclusion (úsudek, závěr, uzavření), conscience (vědomí, svědomí), effet (účinek, skutečnost, srov. výše), cause (příčina, věc), matière (hmota, látka, věc), jugement (soud, soudnost).

 

b) Ekvivokace filosofické češtiny.

 

V češtině jsou ekvivokacemi zatíženy především právě základní filosofické discipliny, totiž ontologie a noetika. Ontologií rozumím nauku o jsoucnu a o důvodu, noetikou jednak teorii poznání (Erkenntnistheorie, épistémologie) a jednak logiku.

 

[92]1. Ontologie

 

α) Nauka o jsoucnu. Slovem bytí se označuje zároveň „das Sein“ (častěji) a „das Ding“ (řidčeji). Doklad pro druhý význam: F .Sl.[4] pod heslem „Bytí“: „… pojmy věc (res) i ens (bytí) jsou totožné“. V opačné analogii jsoucno značí (častěji) „das Seiende“ a (řidčeji) „das Sein“. Jsoucnost je „Dasein, Existenz“ a znamená tedy ekvivokaci teprve pod zorným úhlem filosofie existenciální; mám však dojem, že občas jsoucnost má vyjadřovati také „Wesen“.

Naprostý zmatek, který naléhavě vyžaduje nápravy, točí se kolem slova podstata.[5] Zkonstatoval jsem v dílech filosofických neméně než čtyři různé významy tohoto slova, totiž „Wesen (essence)“, „Substanz“, „Grundlage“, konečně příslovečný výraz v podstatě „im grossen ganzen“. Na př. „Duch — nehmotná bytost, jež nepotřebuje ke své existenci jiné podstaty (Substanz)“ (F. Sl.). „V podstatě (im großen ganzen) poměr jejich (totiž idealismu a positivismu) zůstává stejný: poznání transcendentna, proniknutí k podstatě (Substanz? Wesen?) jsoucna, k absolutnu, jest charakteristikou idealismu“ (Fr. Krejčí, Fil. posl. let, str. 28; zde závisí na „realistickém“ anebo „nominalistickém“ názoru čtenáře, zda chce vyčísti Substanz anebo Wesen). „V podstatě (essentialiter? im Grunde? celkem vzato?) stojíme vždy my sami, zakletí v nepřenosnost i nepřístupnost svého individuálního vědomí, proti celé ostatní skutečnosti“ (J. L. Fischer, „Věčný a časový úkol filosofie“, str. 10). „Těžkopádný Plotin vzal tento mythus jakoby za podstatu (Wesen? Grundlage? srovnej následující základ!) Platónovy filosofiie, jako theosofický základ pro čarování“ (Rádl, „Dějiny filosofie“, sv. I, str. 242). „Noetika jest disciplina, jež zkoumá dosah, podstatu (Wesen, essence), oprávnění a cenu našeho poznání“ (F. Sl.). „Substrát, podklad, podstata (Grundlage)“ (F. Sl.). Je tedy potřeba autoritativního řešení, které by omezilo užívání slova podstata na význam „Wesen, essence“; substance ať se nepřekládá, „Grundlage“ pak vyjadřuje slovy základ, základna nebo podklad a příslovečný výraz v podstatě „im großen ganzen“ v řeči filosofické jen obraty „celkem“ nebo „v celku“, „v jádře“. (Také v běžné němčině se říká im wesentlichen, wesentlich, kde se míní jen „im ganzen, erheblich“.) K substanci nutno ještě poznamenat, že není také možné označovati „substanci“ slovem hypostase (F. Sl.: „Hypostase = podklad, substance, zvěcnění“); filosofie není etymologií, její terminologie nabývá svého oprávnění na základě zákonů a faktů vlastního rozvoje. Dnešní slovo hypostase už má jen jedinou historickou legitimaci, totiž „Hypostasierung“, což není také „zvěcnění“ (vůbec „Verdinglichung“), nýbrž (oprávněné nebo častěji neoprávněné) pozvedání určitého pojmu k důstojnosti substanciálního bytí.

„Wesen, être“ je v češtině bytost; mám jisté podezření, ačkoli nemám po ruce doklad, že občas přece jen označuje také „essence“. Myslím, že toto podezření je tím odůvodněnější, že adjektivum odvozené od „bytosti“, bytostný, skutečně znamená „essentiel“ („mé rozhodnutí pro sebe sama je jako dar, který nepřichází z vnějšku, ale z bytostné nutnosti“, praví Voříšek, l. c., str. 440). Krom toho pro „essentiel“ [93]je ještě bytný (F. Sl.: „bytně dokonalé = perfectio essentialis“); poněvadž tento výraz má v řeči běžné svůj ustálený význam (Wohnungsgeber), je ve filosofii hodně nešťastný, ale bohudík řídký. Totéž platí o bytnosti (pro „essence“) od něho odvozené, kterýžto výraz jistě každý „vzdělanec“ stále bude plésti s „bytostí“ a jenž je naprosto zbytečný, jakmile užívání slova podstata omezíme na „essence“.

Ekvivokace českého slova věc je horší než v případě německého Sache, o němž už jsme mluvili, neboť vedle Sache němčina má Ding, která značí jen „chose, vešč, rzecz“ a nikoli „cause, delo, sprawa“. V češtině název rovnocenný „Ding“ chybí.

Velmi nepřesné jsou také termíny, označující pojmové derivace „podstaty“ směrem k „Form, Gestalt“ (forme, conformation, configuration). Uveďme jen následující případy: podoba (Gestalt, Ähnlichkeit; forme, façon, qualité, semblance); tvar, útvar (Form, Gebilde, Gestalt; forme, formation, conformation, configuration); tvářnost (Form, Gestalt; forme, configuration, air); ráz (Art, Schlag; espèce, sorte, caractère); povaha (Eigenart, Charakter, Beschaffenheit, Natur; sorte, caractère, qualité, nature); přirozenost (Natur, Natürlichkeit; nature, caractère, naturel, ingénuité, naïveté, simplicité); způsob (Art, Modus, Methode; sorte, manière, façon, méthode) — přechody mezi těmito pojmy a termíny jsou naprosto plynulé, takže všemožným druhům pseudoplatonismu se strany jazyka je ponechána cesta volná.[6]

Jsoucno existuje buď reálně anebo ideálně. Jestliže reálně, nazývá se to „skutečností“. Ale jak často se setkáváme ve filosofických spisech s výrazy skutečný, skutečně, ve skutečnosti tam, kde se nemá vyjadřovat „real, wirklich“, nýbrž „wahr, echt, eigentlich“. K pojmům „wahr“ a „echt“ povíme ještě slůvko v kapitolce noetické. „Eigentlich (proprement dit)“ je v češtině vlastní, ale to značí zároveň „eigen (propre)“ a dokonce „selbst“, takže Jaspersovo „Selbstsein“ u Voříška figuruje jako vlastní bytí. „Selbst“ zase je sám a samotný, sám značí zároveň „in eigener Person“ a „im eigentlichen Sinne“, samotný jen „in eigener Person“, ale zato též „allein, einsam (solus)“. Sem patří ještě naprostý, což je i „völlig“ i „schlechthin“ (Tvrdý, l. c., str. 319, tlumočí Schleiermacherovo „schlechthinniges Abhängigkeitsgefühl“ citem naprosté závislosti).

Má-li čeština jsoucnost (Dasein) a skutečnost (Wirklichkeit) a rozlišuje-li je přesně, je zcela zbytečné nestvůrné „jestota“, označující oboje. Sloveso „da sein“ tam, kde nestačí prostě býti, časem se nahrazuje germanismem tu býti; není jistě hezký, ale snad nutný, tím spíš, že pokračující pronikání filosofie existenciální si vynutí omezené užívání slovesa existovati na ty případy, kde opravdu jde o „existenci“ v moderním smyslu, t. j. o bytí individuální, subjektivní, abych tak řekl „jástevní a jástevné“ (ichbezogen und icherfüllend). Málo pěkné jestvovati zůstane snad reservováno pro „sein als Wesenheit“ (v módním myšlenkaření „wesen“ jako sloveso).

Bytí, není-li nekonečné (ekvivokace, vyjadřující stejně „věčnost, nadčasovost“ jako pouhou „Endlosigkeit“, „schlechte Unendlichkeit“ podle Hegla), je konečné (endlich, endgültig). V konečném bytí stále se něco děje (dění „das Geschehen, das Werden“). Věc, s kterou se něco děje, prochází různými stavy (Zustände, Stände). V konečném bytí věci jsou k sobě v určitých vztazích (Beziehungen) nebo poměrech (Verhältnissen, ale poměry značí také „Zustand, Zustände“, němčina rozeznává „wirtschaftliche Ver[94]hältnisse“ jedince a „wirtschaftliche Zustände“ státu). Jednotlivina se nalézá v určitém poměru k celku (Ganzes, Ganzheit); se zřetelem k adverbiálním obratům „celkem“, „v celku“ bylo by snad lépe označovati „Ganzheit“ v pregnantním smyslu slovem celistvost.

β) Nauka o důvodu. Ve své geniální disertaci „Über die vierfache Wurzel des Satzes vom zureichenden Grunde“ rozeznává Schopenhauer:

1. principium rationis sufficientis fiendi (princip dostatečného důvodu dění),

2. principium rationis sufficientis cognoscendi (princip dostatečného důvodu poznání),

3. principium rationis sufficientis essendi (princip dostatečného důvodu bytí),

4. principium rationis sufficientis agendi (princip dostatečného důvodu jednání) čili zákon motivace.

Myslím, že toto rozvrstvení je vhodným vodítkem také pro naše úvahy.

Nejvšeobecnější, nadřaděný pojem je tedy důvod (ratio, Grund, raison); ekvivokace důvod ve významu „důkaz“ je již zastaralá. Ratio sufficiens fiendi je příčina (Ursache, cause). Ekvivokaci sem vnáší obrat „v této příčině“, který se u Fr. Krejčího a J. Tvrdého časem přímo hemží uprostřed nejabstraktnějších metafysických a noetických výkladů, ačkoli by bylo možno říci bez ekvivokace „v tomto ohledu“. Důvod, který se tak výborně hodí jako ratio suff. cognoscendi, velmi selhává, má-li označovati r. s. essendi, alespoň tam, kde není povahy matematické. V trojúhelníku rovnost tří úhlů může býti „důvodem“ rovnostrannosti, už proto, že v matematice r. s. essendi a r. s. cognoscendi splývají. Jinak je tomu v metafysice; řeknu-li: „podle pojetí theistického Bůh je příčinou světa, podle pantheistického jeho důvodem“, sotva bude na první pohled patrno, že nejde o „Erkenntnisgrund“, nýbrž o „Seinsgrund“. R. s. agendi, to je motiv, pro nějž čeština má ještě výraz pohnutka, nepřipouštějící ekvivokace, a mimoto podnět, což znamená také „Anlass“ (vybavující příčina), „Anregung“ (popud) a „Reiz“ (podráždění). F. Sl. uvádí ještě popud jakožto „příčinu psychického dění“, ale popud je spíš „Antrieb, Veranlassung, Anregung“. Co je dostatečně odůvodněné, je nutné (notwendig); ekvivokace trojitá: 1. ausreichend verursacht, 2. ausreichend begründet, 3. Gegenstand eines Bedürfnisses. Jistý protimluv k tomu představuje to, co je náhodné, nahodilé, vedle tohoto jednoznačného výrazu však máme ještě případný (eventuell, treffend). Působiti neznačí jen „verursachen“, nýbrž také „wirken“.

2. Noetika.

Noetika je vhodným společným názvem pro epistemologii a logiku. Mluví-li se v češtině o „noetické chybě“, překladatel do němčiny musí specifikovat, zda jde o „erkenntnistheoretischer“ anebo „logischer Fehler“. Slovo „Noetik“ v němčině není zvyklé a slavná tradice epistemologická nás zavazuje k respektování historické terminologie, třebaže výrazy „Erkenntnistheorie, erkenntnistheoretisch“ nejsou valně pěkné; myslím, že není třeba je napodobovati v češtině, jako teorie poznání anebo jako poznatkosloví. (Vědosloví je Wissenschaftslehre, Methodologie, odvětví logiky.) Gnoseologii místo epistemologie bych odmítal pro nevyhnutelné mystické zabarvení slova gnóse.

Hojně ekvivokací je v terminologii seskupené kolem cíle poznání, pravdy (Wahrheit). Pravda není hodnotou tak ryze intelektuální jako lat. veritas, něm. Wahrheit, rus. istina. Etymologické příbuzenství pravdy a práva („Pravdou k právu“ znělo [95]původně heslo presidenta Osvoboditele, než dostalo konečné znění „Pravda vítězí“) působí, že české pravda má jistý přízvuk morální, ačkoli není tak silný jako v rus. pravda, kde, jak si stěžoval Berďajev, „intelligentskaja pravda“ prý zatlačila „naučnuju istinu“ ke zdi. Tuto ekvivokaci však pokládáme za tvořivou. Avšak bídně je na tom adjektivum „wahr“. „Das ist wahr“: to je pravda; dále však máme pravdivý, pravý, opravdový, správný, skutečný. Pravdivý je „wahr“ (objektivně) a „wahrhaftig“ (subjektivně), pravý „wahr (vrai)“ a „echt (véritable)“, opravdový „wahrhaftig“ (subj.) anebo (obj.) označuje, abych tak řekl, „Wirklichkeit gewordene Echtheit“, správný „wahr“ (objektivně), „richtig“; skutečný se mylně užívá, jak jsme ukázali, místo pravý neb opravdový.

Platon rozeznává vědění (έπιστήμη) a pouhé mínění (δόξα). Mínění však není pouze „δόξα, opinio“, nýbrž také „intentio, das, was eigentlich gemeint ist“. Smysl je stejně mnohoznačný jako v ostatních jazycích; jistou výhodu poskytuje češtině výše uvedený rozdíl mezi smyslový a smyslný. Názor obsahuje touž ekvivokaci jako Anschauung v němčině.

Podle Rickerta pravda je hodnotou (ein Wert); také zde máme ekvivokaci, ježto hodnota je zároveň „pretium“ (cena) i „dignitas“.

Některé ekvivokace z české řeči noetické záleží v tom, že noetický termín značí ještě něco nefilosofického, jako na př. platiti (gelten, zahlen), soud (Urteil, Gericht), výpověď (Aussage, Kündigung), pochod (processus, Marsch). Takové ekvivokace jsou, jak vhodně upozornil prof. Trnka, poměrně málo nebezpečné. Za vážnější pokládám příklady, jako odpor (Widerspruch, Widerstand, Widerwille, Ekel), spor (Widerspruch, Streit), srovnati (ausgleichen, vergleichen). Terminologie týkající se protimluvů kontradikčních, kontrárních a subkontrárních vůbec je ještě zcela plynulá a vyžaduje jednotné úpravy. Musíme také jednou provždy vědět, zda „Satz des Widerspruchs“ je princip sporu anebo princip kontradikce.

Jednotka je „Einheit“ jako „Rechnungseinheit“ i jako „Ganzheit“; pro druhý význam však máme také jednotu. Obdobně důkaz znamená stejně „Beweis“ (celek) jako „argument“ (složku důkazu).

Obšírně bylo by možno mluviti o slovu rozum. Vím, že německý rozdíl „Verstand — Vernunft“ se namnoze považuje u Čechů za umělý vynález Kantův, srov. na př. zajímavé výklady Tvrdého (l. c., str. 292), který míní, že „také se ani v Německu toto rozdělení neudrželo“. Avšak to není správné; i běžná němčina rozeznává „Verstand“, který se uplatňuje v dané situaci, a „Vernunft“, který je konstruktivní. „Er hat sich in der Stunde der Gefahr (daného nebezpečí) verständig benommen“, ale „Die politischen Utopien erstreben (na základně konstrukční) eine vernünftige Gesellschaftsordnung“. Rozdíl rozum — rozmysl, utvořený Fr. Krejčím v překladu „Kritiky čistého rozmyslu“, měl by se tedy stále ve filosofii zachovávat.

 

B. Specifikace a synonyma.

 

1. Ontologie. Specifikace jsou, jak bylo dříve řečeno, kladným protějškem ekvivokací. Ve srovnání s němčinou a franštinou má čeština v mnoha případech výhodu větší přesnosti. Začínáme něm. pojmem „Wesen“, kde čeština, po vymýcení aplikací dvojznačných a útvarů zbytečných (srov. výše), může disponovati jasně [96]rozlišenou dvojicí podstata — bytost, která přesně odpovídá frc. dvojici essence — être. Neméně důležitý je dvojí způsob, kterým se vyjadřuje v češtině něm. „Materie“, frc. „matière“ (frc. aplikaci matière ve smyslu „věc“ necháme stranou). „Materie, matière“ je jednak protikladem ducha, jednak protikladem útvaru, formy; v němčině se tento rozdíl jasně rozlišuje jen u odvozeného přídavného jména, které zní v prvním případě materiell, v druhém material. Čeština rozeznává velmi přesně hmotu a látku, jenže je v jistých rozpacích u příslušných přídavných jmen: adjektiva hmotný se sice zcela běžně užívá, látkový však nikoli; a diferenciace mezi adjektivy materielní a materiální je ještě velmi kolísavá. Protikladem toho, co je hmotné, může býti i to, co je niterné (inneres), kdežto vnitřní má význam ryze lokální. (Tato specifikace se nedodržuje přísně.) Velmi zajímavé je také dvojité označování něm. „Ordnung“, frc. „ordre“ v češtině. Je to jeden z pojmů běžné mluvy, jehož aplikace v myšlení filosofickém může vésti k nejasnostem; „göttliche Weltordnung, Seinsordnung“, Drieschovo „Ordnungslehre“ (logika) patří přece do úplně jiných kategorií než „ordre du jour, l’ordre règne à Varsovie, vorübergehend gestörte Ordnung“. To cítil dobře na př. Paul L. Landsberg, když ve své knize „Die Welt des Mittelalters und wir“ označil středověký ideál hierarchického řádu latinským termínem ordo. Čeština má pro první význam řád, značící tedy zřízení metafysické, normativní, všeobecně platné, kdežto pořádek je spíše stav časový, empirický, faktický, skoro bych řekl dosahu spíše praktického než filosofického; rozdíl ten by však měl býti přesněji zachováván. Lze říci, že pořádek se musí zakládati na nějakém vyšším řádu, z něhož se odvozuje, kdežto opačný poměr je nemožný.[7] Obdobný vztah je také mezi svobodou a volností (Freiheit, liberté). „Volnost“ stěhovací má jakožto předpoklad politickou „svobodu“, obrácený poměr je vyloučen. Stejně původ je vyšší kategorie než vznik (něm. Ursprung, frc. origine má obojí význam).

2. Noetika. Zde je třeba se zmíniti nejprve o dvou případech, v nichž se uplatňuje uvedená už schopnost češtiny rozlišovati mezi činností a efektem (stavem) přesněji, nežli rozlišuje němčina nebo franština. „Bewußtsein, conscience“, jakožto duševní stav nebo schopnost, je vědomí, jakožto výsledek záměrné činnosti uvědomění. Obdobně „Begriff, notion“ jako všeobecná abstrakční jednotka je pojem, ale jakožto výsledek duchové činnosti pojetí. „Uvědomění“ a „pojetí“ obsahují tedy jistou dynamičnost. Ještě zřejmější je toto odstupňování u škály jazyk — řeč — mluva (řeč je dynamičtější než jazyk, mluva je dynamičtější než řeč), při níž němčina má jediný výraz „Sprache“, kdežto franština rozeznává „langue, langage, parole“. Obdobně živel se liší od prvku svou dynamičností (v němčině a franštině oboje „Element, élément“); mluvíme o „živlech“ přírodních a sociálních, ale o „prvcích“ obsahových (asi jako o „složkách“) nebo chemických.

Jinde čeština má proti němčině a franštině možnost rozlišovati pojem všeobecný, neutrální od specificky zabarveného, naplněného specifickým obsahem. „Denken“ a „Gedanke (pensée)“ jsou ve smyslu neutrálním myšlení, mysl, má-li však býti zdůrazněn určitý obsah myšlení nebo mysli, mluvíme o smýšlení, myšlence. „Lidské myšlení“ = myšlení člověka, t. j. myšlení vůbec, ježto nalézáme myslící činnost jen u lidí; [97]„lidské smýšlení“ = humánní způsob myšlení. „Česká mysl“, to je časopis věnovaný veškeré abstraktní duchové činnosti projevované v řeči české; „česká myšlenka“, to může býti idea české samostatnosti nebo určitého kulturního poslání českého národa. Obdobně se liší doba od času svým specifickým obsahem; „žijeme v prostoru a čase“, ale „v době Husově“. V němčině oboje je „Zeit“, ve franštině lze „dobu“ vyjádřiti jako „époque“. Stejně vývoj (vývin) a rozvoj se rozlišují tím, že první název neutrálně označuje ryzí proces dění, kdežto „rozvoj“ má na mysli určitý (kladný) výsledek nebo cíl tohoto procesu; něm. „Entwicklung“ značí první stejně jako druhé (Rickert ve svém díle „Die Grenzen der naturwissenschaftlichen Begriffsbildung“ byl nucen napsati dlouhé výklady o tom, že jeho pojem „Entwicklung“ je třeba chápati beze všeho hodnotícího přízvuku), ve franštině se zdá „évolution“ silněji zdůrazňovati výsledek než „développement“. Také stránka a strana (Seite, côté) se liší tím, že „stránka“ (pokud neznamená „Druckseite, page“) má smysl specifický, totiž ryze metaforicko-noetický a nikoli lokální. Různorodost je proti rozdílnosti, rozlišnosti taková „Verschiedenheit“, která zachvacuje celou podstatu věci („toto genere verschieden“, říká Schopenhauer v tomto případě); ve franštině „různorodost“ je už přímo hétérogénéité; „rozdíl, rozdílnost, rozlišnost“ pouhá différence, kdežto název „různost“ je nespecifikovaný.

Rád bych byl sem zařadil také dvojici cena — hodnota (Wert, valeur), označiv hodnotu jako pojem noetický, metafysický neb alespoň metaforický a cenu jako pojem empirický, ale jazykový usus tento rozdíl nezachovává tak přísně; mluví se na př. také o „hodnotných předmětech“ a o „poznatcích nemajících cenu“.

Zvláštním případem specifikace noetického pojmu v češtině je dvojice závěr — úsudek (Schluß, conclusion). Závěr je výsledek faktu neb řady faktů, věcného obsahu vůbec, úsudek je specifický sylogismus.

 

C. Praktické požadavky.

 

Uvádím několik pojmů utvořených mysliteli německými, pro které ještě nevidím zcela adekvátního výrazu českého: Dasein — Selbstsein — Sosein — Anderssein — Wachsein — In-der-Welt-sein; schlechte Unendlichkeit — Endlosigkeit — Vollendlichkeit; Wertbezogenheit; Seinstranszendenz; zwingende Beweisbarkeit; Ordnungslehre; Betroffenheit atd. Z tohoto nahodilého seznamu však vyvozuji požadavek zásadní: co české literatuře filosofické rozhodně dosud chybí, to je „Corpus traductionum“ z filosofické literatury světové, zejména pokantovské. Bibliografie existujících překladů (dost úplnou nalézáme v uvedeném díle J. Tvrdého) ukazuje, jak málo se v té věci dosud stalo. Vzdělanost, která umožňuje průměrnému českému intelektuálovi čísti myslitele německé, francouzské, anglické a namnoze také ruské v originále, může zde býti osudnou; svádí totiž inteligenci, aby valnou část filosofického myšlení a hloubání formulovala nejen pomocí cizích názvů, nýbrž přímo v cizích jazycích. Pravý filosofický furor, až na vzácné výjimky, se však projevuje jen v mateřštině, jen tam jde myšlení do krajních důsledků. Jako začátek takového „Corpus traductionum“ navrhl bych, pokud jde o filosofii německou, následující díla: Fichte, Wissenschaftslehre; Hegel, Wissenschaft der Logik; E. v. Hartmann, Kategorienlehre; Cohen, Logik der reinen Erkenntnis; Vaihinger, Die Philosophie des Als-Ob; Rickert, System der [98]Philosophie; M. Weber, Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre; Husserl, Logische Untersuchungen; Scheler, Formalismus in der Ethik und Materiale Wertethik; Jaspers, Philosophie; N. Hartmann, Ethik; Mannheim, Ideologie und Utopie; Driesch, Ordnungslehre.

Žádoucí je dále spolupráce filosofů a linguistů ve smíšené komisi s autoritativní pravomocí, která by měla za úkol jednotně upravit alespoň nejspornější body české terminologie filosofické. Bylo by možno čerpati stejně ze zásob žijících tvořivých československých myslitelů (mám na mysli na př. terminologické novotvary J. L. Fischera), jako z minulosti (na př. i z děl slovenských heglovců Štúra, Hurbana a Hodži) i jako konečně z příbuzných jazyků slovanských. — Čtenář mých poznámek nebude, myslím, v pochybnosti o tom, že „Filosofický slovník“ Kratochvíla, Černockého a Charváta naprosto úkol normativního vodítka neplní a že by měl býti co nejdříve nahrazen lepším. Také „Příruční slovník akademický“ snad by se mohl nejen omezovati na zaznamenání toho, co dosud bylo filosofy napsáno, nýbrž i jasněji zde formulovat svou normu.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 2, s. 83-98

Předchozí Josef M. Kořínek: Poznámky k metodice etymologisování

Následující Dmytro Čyževśkyj: Příspěvek k symbolice českého básnictví náboženského