Diskuse o pravopise. Pravopis z hlediska dvou sdělovacích soustav

Zdeněk Skoupil

[Rozhledy]

(pdf)

Орфография с точки зрения двух систем сообщения / L’ortographe du point de vue de deux systèmes de communication

Jazykový projev je z komunikativního hlediska přenášení zpráv realizované v soustavě mluvené nebo psané. Oba typy soustav mají specifické druhy signálů (foném a fonologické prostředky; pomlka, timbr, tempo; mimika a gesto — grafém, mezera, interpunkce, typ písma, členění textu).[1]

Existence dvou sdělovacích soustav v jazyce má vliv i na kodifikaci spisovné normy. Vliv mluvené soustavy na kodifikaci psané v současné době nově vzrůstá, zatímco v nedávné minulosti byla východiskem pro kodifikaci převážně soustava psaná.

Mezi oběma soustavami existují četné korelace dané společnou matérií, tj. jazykovými prostředky a sdělovací funkcí. Vzájemné ovlivňování obou soustav se během historického vývoje stále zesiluje. Rozvoj mluvených projevů a potřeba jejich pohotové fixace vedly v češtině ke vzniku diakritického pravopisu, rostoucí členitost větných celků měla za následek zavedení interpunkce, zánik určitých fonémů ve fonologickém systému mluvené soustavy (jery ve slov. jazycích, h v něm. po samohláskách, i/y ve spis. češtině apod.) umožnil využít příslušných grafémů jako systémového distinktivního prostředku atd. a opačně, růst příznakových prostředků písemné promluvy vytlačil řečnická gesta, z písmenných zkratek vznikla slova (Četka, ÚRO …) atd.

Také v jazykovém projevu jednotlivce, popř. skupiny uživatelů nebo celé epochy, se projevuje křížení obou sdělovacích soustav. Např. kusé věty v projevu pisatele, který převážně užívá komunikace ústní, hyperkorektní výslovnost dvou nn (všestranný) u mluvčího, který přichází do intenzívního vlivu psaného jazyka (anebo chce tento vliv zdůraznit), složité periody v období humanistického písemnictví apod.

Stejně jako při telekomunikativním sdělení[2] platí i pro sdělení v soustavě mluvené nebo psané, že informativní hodnota zprávy nezávisí jenom na její délce, nýbrž i na počtu signálů, kterých se v kódu užívá. Z tohoto hlediska má fakultativně bohatší inventář soustava mluvená, proto v situacích náročných na pohotové předávání většího počtu informací má přednost komunikace mluvená před písemnou, naopak jde-li o fixaci informací, podoba psaná.

Sled elementárních signálů v kódu není libovolný, ale má jisté závislosti podle příslušnosti signálu k širším jednotkám sdělovací soustavy — výrazovým prostředkům (slovo, přízvuková jednotka, věta atd.). Výrazové prostředky jsou těsněji nebo volněji uspořádány do systémů, které jsou opět vzhledem ke své funkci v kódu hierarchicky vrstveny, takže v celku vytvářejí „systém systémů“ sdělovací soustavy.

Předávané informace je možno dělit na základní (vlastní obsah sdělení, popř. to, co se naznačuje jako „podtexty“) a na průvodní (informace o náladě, psychice autora, jeho regionální a společenské příslušnosti apod.). Možnost sdělení průvodních informací závisí na volnosti nebo těsnosti systémů, jejichž součástí jsou prostředky uplatněné ve zprávě a na výběru a způsobu využití těchto prostředků. Nejpevnější je systém fonologický, nejvolnější systém nadsyntaktický (členění promluvy) a mimojazykový (gesta, mimika). Způsob využití jazykových prostředků je různý vzhledem ke konvenci v jednotlivých jazykových útvarech, popř. stylech, i vzhledem k zachovávání normy v různých plánech jazyka. Různá míra obvyklosti se projevuje i v užívání přízvuku (např. přízvuk tzv. významový [‚a že nemůže‘, ‚a že nechce‘, ‚a že nemá čas‘] a v zachovávání pravopisného úzu [čekala celý večer a On nepřišel]) apod.

[282]Neobvyklé užívání výrazových prostředků, motivované subjektivním úmyslem mluvčího (pisatele), se zpočátku pociťuje jako porušení ustáleného úzu, ale v určitých případech postupně zobecňuje a začleňuje se do systémového inventáře sdělovací soustavy (stává se obvyklým nebo aspoň konvenčně příznakovým).

Z předešlé části pak vyplývají tyto závěry:

1. Kód mluvené i psané sdělovací soustavy je tvořen posloupností kombinací elementárních signálů různého druhu. Jednotlivé signály mají v konkrétních situacích různý stupeň relevance, což závisí na celé řadě činitelů[3] jazykových i mimojazykových.

2. Komunikativní hodnota zprávy závisí i na subjektivních činitelích: sluchová a zraková ostrost, schopnost správné distribuce signálů, stupeň ovládání jazykových prostředků, jejich sémantiky i systémů (gramatických i negramatických), v nichž jsou uspořádány.

3. Pravidla pravopisu jako soubor konvenčně stanovený tvoří spojovací článek mezi soustavou mluvenou a psanou, mezi tradičním územ a aktuálním sdělovacím aktem a mezi obecným systémem výrazových prostředků a jejich jedinečným uplatněním v projevu. Při posuzování významu problémových pravopisných jevů (např. y/i, u/u̅, mě/mně, asimilace znělosti, kvantita atd.) mají význam tato zjištění:

A) Frekvenční zjišťování distinktivní funkce těchto jevů u homofonů, homografů a u homofonů a zároveň homografů.[4]

U posledního typu homonym má větší význam z hlediska distinktivnosti kontext než pravopis; četnost, popř. pravděpodobnost výskytu těchto slov je ovšem třeba sledovat i se zřetelem ke stylistické rovině zkoumaného materiálu. V neposlední řadě mohou nabývat grafematické distinktivní prostředky, zejména označování kvantity, i funkce stylistické. Soustavné statistické, zejm. pravděpodobnostní zjišťování distinktivní funkce mluvnické nebo stylistické u pravopisných jevů v různých typech písemného sdělení by bylo cenným přínosem k řešení problematiky pravopisné reformy.

B) Na druhé straně závisí informativní hodnota pravopisných jevů na subjektivních znalostech různých okruhů čtenářů — podle diferenciace věkové, teritoriální i společenské — sémantiky slov, gramatických i negramatických struktur, v nichž se slova uplatňují, i etymologické příbuznosti. Během osvojování pravopisné soustavy převládá postupně vědomí korelace mezi písemným zobrazením slov a jejich zvukovou podobou nad vědomím korelace mezi grafémem a fonémem, které vystupuje do popředí právě v počátečním období. Pro toho, kdo si osvojuje nějakou pravopisnou soustavu (ať jde o rodilého uživatele jazyka, anebo o cizince), je výhodnější jednoznačné přiřazení grafému k fonému, pro vyspělého pisatele nebo čtenáře je naopak výhodnější jednoznačné přiřazení písemné fixace slova k jeho významu. Důsledným uplatňováním principu jednoznačného fonetického zobrazení v grafické soustavě však naopak vznikají dvojznačnosti morfologické a lexikální.[5]

Je třeba nalézt jistou optimální hranici při uplatňování fonologického principu, a tedy [283]i možnost odstraňovat i tradiční pravopisné jevy, které v mluvené sdělovací soustavě již nemají oporu a slouží dnes zčásti jako distinktivní prostředky v písemném projevu. Z tohoto hlediska by bylo důležité experimentální zjišťování pohotovosti zaznamenávání i vybavování informací obsažených v písemných projevech u různých věkově, společensky i teritoriálně odlišných skupin uživatelů písemného projevu, a to na textech rozmanitého stylistického charakteru, v nichž by se vyskytovaly nebo nevyskytovaly problémové pravopisné jevy tam, kde se předpokládá jejich distinktivní gramatická nebo sémantická funkce.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 3, s. 281-283

Předchozí František Svejkovský: Výbor z české literatury pokročil

Následující Emanuel Michálek: Z Rospondových studií o česko-polských jazykových vztazích v starší době