Studium slovanských nářečí v Rumunsku

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

Изучение славянских диалектов в Румынии / Les recherches sur les dialectes slaves en Roumanie

VII. svazek sborníku Romanoslavica, který vydává Rumunská asociace slavistů, je věnován především dialektologii slovansky mluvícího obyvatelstva na území RLR (jádro tvoří přednášky z konference o slovansko-rumunské dialektologii, konané v červnu 1961).[1] Obsahuje celkem 9 statí týkajících se dílčích problémů některých ruských, ukrajinských, bulharských, srbských, polských, slovenských a českých dialektů v Rumunsku a několik soubornějších statí věnovaných historii rumunsko-slovanských jazykových vztahů.

Na prvním místě jde o stať E. Petrovicie, jež znovu přináší text jeho přednášky na pražském zasedání komise pro slovanský jazykový atlas;[2] konstatuje se v ní především nesouhlas mezi izoglosami slovanských elementů v rumunském lexiku a jejich areály toponymickými. Zatímco v toponymii se konzervovala bilingvní situace nejstarších období slovansko-rumunských vztahů, v lexiku se vyvíjely slovanské elementy v různých částech Rumunska dál (jako integrální součást rumunštiny). Pro práci na SJA z toho plyne, že je třeba obojí tyto izoglosy dobře rozlišovat. V závěru autor opakuje návrh, aby bylo do sítě výzkumu pro SJA pojato 16 rumunských osad, z toho 3 se starousedlým slovanským obyvatelstvem. Spolu s E. Vrabiem posuzuje pak E. Petrovici první dílčí návrhy dotazníku SJA; až na položky morfologické dá se valná část těchto otázek zkoumat též v rumunském terénu, některé položky, zvl. z oboru horského pastevectví, je třeba zpřesnit. Plně lze souhlasit s názorem, že dotazník pro neslovanské země má být co nejobšírnějším výtahem z dotazníku základního.

Významný přínos představuje stať G. Mihăily, v níž autor rozšiřuje především na základě údajů Rumunského jazykového atlasu své starší knižně vydané zkoumání,[3] týkající se slovanských přejetí do rumunštiny vůbec. Jako v knize jsou tato přejetí uspořádána podle věcných okruhů a na kartogramech se ukazují areály rozšíření některých z nich. Charakterizována je zde nejstarší celorumunská vrstva přejetí („dákomysická“ bulharského typu), a vrstvy mladší, podané též na souhrnných mapách izoglos s výraznými, zpravidla rozsáhlými areály jižními (bulharskými, resp. srbskými) a východními (ukrajinsko-bulharskými) a s menšími úseky severovýchodními (ukrajinskými). Řidčeji se objevují areály nepravidelné, jejichž sekundární transformace byla často způsobena soupeřením s maďarským prostorem. Pro slavistiku cenná pozorování přináší I. Pătruţ v stati o rumunském vokativu na -o, vycházející rovněž z údajů rumunských jazykových atlasů. „Slovanské“ vokativy typu soro, popo zaujímají větší jižní část Rumunska a jejich izoglosy se vcelku shodují s inovací u imperativu typu vino/vin! Na severu v Maramureši je vokativní -o nepochybně mladší inovací z ukrajinštiny.

Vlastní dialektologické stati jsou uvedeny dvěma souhrnnými články E. Vrabie: první z nich načrtává situaci a úkoly výzkumu slovanských nářečí v RLR,[4] [288]druhý podává dobře statisticky a zčásti též historicky podložený přehled slovansky mluvícího obyvatelstva (bohužel bez mapy). Po průkopnické studii E. Petrovicie o nářečí srbských Karašovanů z roku 1934 započalo se se studiem jazyka slovanských menšin vlastně až v lidovém Rumunsku (jen při sbírání materiálu pro rumunské atlasy byly už před válkou prováděny ankety též v slovanských obcích). Pro ukrajinská nářečí na sevvých. vznikla na základě tohoto materiálu studie I. Pătruţe Fonetica graiului huţul din Valea Sucevei (1957), lexikum těchto nářečí studoval zvl. N. Pavljuk z Charkova, jinak zde však zbývá mnoho práce. Podstatně lépe je na tom výzkum ruských nářečí, především u tzv. lipovjanů, staroobrjadců na dolním Dunaji, jemuž se věnují četní mladší badatelé. Na základě výzkumu z let třicátých zhodnotil situaci v bulharské obci Bešenové S. Stojkov, nověji se provádějí magnetofonové záznamy v Dobrudži (G. Bolocan) a monografický výzkum v osadách kolem Bukurešti. Rozvíjí se i výzkum srbských nářečí v Banátě, z nichž některá, jako ve Svinici, mají velký význam pro historickou dialektologii. Početné kolonie slovenské v Banátu, Bihoru a Krišaně se zkoumají až v nejnovější době, práce P. Olteanu a G. Benedeka tu však postupuje velmi úspěšně. Též české osady v Dunajské soutěsce se stávají předmětem pozornosti řady bohemistů (kromě G. Ciplei z Kluže též T. Pleter a T. Alexandru z Bukurešti, v rámci sociologického výzkumu kultury těchto osad pak též S. Utěšený z Prahy). Nejméně pozornosti se zatím věnovalo nečetným osadám polským. Význam všech těchto prací pro historické studium daných jazyků a pro studium jazykových kontaktů vůbec Vrabie hodnotí a nastiňuje další nejdůležitější úkoly. Nezbytná bude lepší koordinace sběru materiálu a jeho zpracování. Zvláště bude třeba propracovat metodu výzkumu bilingvních, resp. multilingvních vztahů, projevujících se se stále vzrůstající intenzitou ve stavbě i fungování všech slovanských nářečí na území RLR. Koordinace bude zapotřebí jednak s dialektologickými výzkumy rumunskými, jednak s dialektologickými programy příslušných slovanských jazyků (a to se bude týkat i práce na SJA). Bude třeba usilovat o sestavení slovníků jednotlivých nářečí, zvl. dialektů srbských a ukrajinských, snad i jejich regionálního atlasu. Ačkoli by se podle autora rozptýlené kolonie zeměpisnou metodou studovat nedaly, domnívám se, že zvláště u osad slovenských, ale možná i u poměrně sevřeného menšího areálu českého bylo by to též účelné.[5]

Detailní materiálové studie se týkají jednotlivých slovanských dialektů. Ve Vascencově stati o jazyce lipovjanské osady Pisc (o. Brăila), opírající se mj. o sběr podle první verze lexikálního dotazníku pro SJA, se na řadě dokladů ukazuje značný stupeň zachovalosti původního jazykového systému této rybářské osady (např. přejatá rumunská slova se zde zpravidla plně morfonologicky adaptují — srov. „ákání“ ve výrazech conopidă > kъnapída, cărămidă > kъramída). M. Dumitrescu a E. Novicicov sledují lexikální vrstvy v nářečí dobrudžské obce Mila 23.[6] Z materiálu, uspořádaného ve větších věcných skupinách, je zřetelně patrný vliv ukrajinský i značná životnost slovotvorných prostředků při současném rozvoji lexika. — A. Vraciu si všímá zároveň materiálu jedné ukrajinské osady z okolí Sučavy a lipovjanského nářečí v okolí Jas a konstatuje tu některé společné rysy hláskové a silný vliv rumunštiny na lexikální plán. — Z. Iuffu dochází z analýzy hláskosloví v Chiajně, jedné z mladších bulharských osad v okolí Bukurešti, k závěru, že jeho základem je sevvých. [289]typ (s prvky balkánských nářečí). — I. Chiţimia a E. Deboveanu podávají výsledky výzkumu v polské obci Bulai (okr. Suceava); kromě jazykové analýzy, která objevila zejména zajímavé vývojové tendence (vzniká tu např. prét. typu jo zastała, generální koncovka gen. pl. -ów, stupňování typu mai starszy (rum. mai veche ‚starší‘), rozebírají autoři i prozaický a veršovaný folklór (v pohádkách četné stopy rumunských vlivů). — V. Vescu pojednává stručně o hláskových archaismech srbských nářačí v Banátě, B. Berić o akcentuaci srbských nářečí v Dunajské soutěsce na základě zvukových záznamů vyprávění místních rodáků.

O kvantitě samohlásek v 11 českých osadách v Banátě pojednává na základě anketového výzkumu klužský bohemista G. Ciplea. Dochází k závěru, že zřetelné tendence ke krácení dlouhých samohlásek byly v těchto nářečích významně posíleny vlivem rumunštiny, jež nemá fonologickou délku. Jde o proces, který prý zřejmě směřuje k plné ztrátě kvantity v rumunské češtině. Cipleova analýza není dost přesvědčivá z mnoha důvodů: Veškerý dokumentační materiál se uvádí jen ve dvou skupinách: (1) zaznamenané polodélky, (2) zaznamenané krátké vokály na místě spisovných délek; z nich není patrna ani frekvence, ani vzájemný vztah jednotlivých případů. Materiál není rozlišen podle obcí, ani generačně. Rozhodně pak nestačí rozlišit české obce jen podle blízkosti obcí rumunských a stupně asimilace z této strany. Např. kvantita se na Sf. Eleně, Gîrnicu a Bigăru projevuje různě především proto, že jde o různé nářeční typy středočesko-sevvých, západočeský a „chodský“, jež se i v Čechách po této stránce podstatně liší. Tvrzení Eibentalských (jejichž nářečí má po nářečí na Sf. Eleně nejvíce střč. ráz) o řeči na Bigăru, že „to tam moc táhaji“, se kromě toho patrně týká též rozdílné intonace. Autor nerozlišuje někdy dobře diachronické jevy od synchronických (výklad o dvojhláskách fungujících jako délky sem vlastně nepatří) a nepočítá dosti s konkrétními případy nářeční krátkosti: např. kamen je znám v celé jižní půli Čech, typ druheho, druhemu atd. je výrazným znakem střč. flexe adjektiv. I kdybychom nebrali v pochybnost ani jeden z příkladů zaznamenané krátkosti (to ovšem není dobře možné), nedá se z celého tohoto souboru vyvodit tak kategorický závěr, jak to učinil Ciplea. Veškeré polodélky zůstávají konec konců průkaznou manifestací fonologických délek a případy krátkostí, jež v Čechách neexistují, jako např. lhař, vojakům, mame, jsou zde zcela ojedinělé. Vždyť ani v úpadkovém pasívním úzu Čechů na Jupalnicu (na Županku) kvantita nevymizela a věta, kterou čteme na důkaz jejího praktického zániku, mohla by znít stejně i v sv. Čechách: mi mluvime valaski, protože nemužu mluvit s mim mužem česki. Je velmi pravděpodobné, že v dřívějších dobách by tu mohlo v rumunské češtině dojít k úplné ztrátě kvantity (podobně jako u karašovanských Srbů, na něž se autor odvolává); při dnešním rychlém postupu státního jazyka dá se však předpokládat, že tu rychleji než česká kvantita zanikne spíše čeština. Přes všechny tyto výhrady lze Cipleovu práci uvítat jako slibný počátek studia jazyka rumunských Čechů.

Sborník uzavírá rozbor smíšeného středoslovensko-východoslovenského nářečního typu v obcích Borumlaca a Varzări v Krišaně od G. Benedeka. Stať konstatuje zajímavé interdialektické přesuny ve prospěch východoslovenského nářečního typu v osadě osídlené převážně ze středního Slovenska.[7] Studiu interdialektických procesů, které mohou probíhat zároveň s procesy mezijazykovými, zejm. u jazyků tak blízkých, jako je ruština a ukrajinština nebo čeština a slovenština, je třeba věnovat stále více pozornosti.

Rumunští slavisté učinili tímto sborníkem první významný krok na cestě k sou[290]stavnému průzkumu slovanských nářečí na svém území, zaměřujíce se zprvu pochopitelně na popis struktury těchto nářečí. V druhém stadiu bude třeba přikročit k otázkám vývojové interference, a to jak na rovině interdialektické a romano-slavistické, tak v plánu obecnějazykovědném. V tomto sympatickém úsilí, jež jistě najde podporu i u dialektologů slovanských, přejme rumupnské slavistice plný úspěch.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 3, s. 287-290

Předchozí Emanuel Michálek: Z Rospondových studií o česko-polských jazykových vztazích v starší době

Následující Otto Ducháček: Přehled vývoje moderní lingvistiky