Konference o teorii verše v Brně

Jiří Levý

[Kronika]

(pdf)

Конференция о теории стиха в г. Брно / La conférence sur la théorie du vers à Brno

Ve dnech 13.—16. května 1964 se konala na filosofické fakultě UJEP v Brně konference o aktuálních otázkách teorie verše organizovaná katedrou české literatury spolu s Literárněvědnou společností. Jednání, jehož se zúčastnilo na 80 našich i zahraničních odborníků (z NDR, NSR, Polska, Rumunska a písemným referátem také z SSSR) se soustřeďovalo k pěti základním tematickým okruhům: 1. verš a jazyk, 2. otázky srovnávací versifikace, 3. verš a význam, 4. historická poetika česká a slovenská, 5. aplikace matematických metod. Přednesené referáty vyjdou ve sborníku, zařazeném do Spisů brněnské filosofické fakulty. V této zprávě je uvádím pod názvem a v jazyku, v němž byly dány do tisku (referáty, které nebyly písemně dodány, označuji hvězdičkou).

V úvodním referátu (The Retrogressive Theory of Verse) formuloval J. Hrabák pod heslem „retrográdní teorie verše“ program pro nový přístup ke zkoumání národního verše: je třeba posuzovat dějiny verše z hlediska posledního, nejvyspělejšího stadia; pro dosavadní české bádání o verši je charakteristické, že probíhalo v několika vlnách. Prvního tematického okruhu se týkal největší počet referátů. V. Kochol (Sylabismus a tónismus. Príspevok k ruským tónizovaným prekladovým substitúciam českého sylabotónického a slovenského sylabického obrodeneckého verša) ukazoval, mimo jiné na materiálu z básnických překladů, že na „stupnici“ mezi sylabotónickým a tónickosylabickým veršovým systémem je [302]slovenský verš ještě blíže к sylabickému pólu než český. — M. Jelínek (Slovosled v dnešní české poezii) velmi podrobně charakterizoval specifické formy a funkce slovosledu ve verši ve srovnání s poměry v české próze; metrická forma často ve veršové promluvě supluje za kontextové činitele, a odtud některé odchylky od aktuálního členění větného typické pro český verš: paralelní dvojice výrazů nebo vět porušující normální větnou perspektivu, finální umisťování tranzitivního slovesa apod. M. Grepl (Frázování a verš) ukázal, že neshody mezi větným a veršovaným členěním jsou významné především v jádru výpovědi, protože je drobí na několik intonačních center. Řadu referátů týkajících se vztahu mezi veršem a českým (slovenským) jazykem uzavřel K. Ohnesorg (Le vers enfantin) rozborem zvukové stránky českého dětského verše: verše pro děti mají rytmus trochejský, převažují ženské rýmy, často se opakují táž slova nebo sousloví, podobně jako v lidové poezii.

Referáty věnované cizím veršovým systémům zahájili polští hosté: M. R. Mayenowa (Budowa sylaby i budowa zdania w polskim wiersu sylabicznym*) charakterizovala některé tendence polského verše, jež zjistila statistickým průzkumem. M. Dłuskа (O strofie — preliminaria) definovala strofu jako tematickou a kompoziční jednotku nejblíže nadřazenou verši a charakterizovanou opakováním ekvivalentních nebo analogických složek; jako organizační principy strofy uvádí A) jednotu tématu, B) jednotu jazykové výstavby, C) jednotu prozodického principu. — M. Beck (Einige Bemerkungen zur vergleichenden Metrik) zpřesnil typologii sylabotónických versifikací zjištěním, že verše založené na izosylabismu segmentů jsou neseny slovním přízvukem, resp. slovním předělem, který je slovním přízvukem signalizován; veršový rytmus zakládající se na izochronii heterosylabických taktů je nesen prostředky fonologie větné, především větným důrazem. — J. Kvapil (En marge du système de versification dans les langues romanes) se doklady z různých románských literatur pokusil podepřít názor těch francouzských prozodiků, kteří poukazují na organizační funkci přízvuku v sylabickém verši francouzském, italském aj. — A. Vl. Pospelov přispěl k jednání konference písemným referátem Iz istorii russkogo sticha 15.—18. vekov; píše o potřebě zabývat se přechodnými slovesnými útvary na rozhraní folklóru, rukopisné a tištěné slovesnosti a zabývá se zvláště tzv. kondakarním veršovým systémem staroruské poezie. Z českých rusistů B. Ilek (Rým v sovětské poezii) upozornil na odklon části sovětské poezie od klasického typu rýmu a na kompenzování akustické přesnosti rýmu shodou gramatické kategorie rýmujících se slov; J. Burian (Otnositeľno citacii folklornych vidov v sovetskoj poezii i ich češskich perevodov) sledoval, jak čeští překladatelé řešili různé typy citace folklórních forem v ruské umělé poezii.

Sémantickou část konference zahájil P. Trost (Verš a význam*) výkladem o významové „fyziognomii“ veršových rozměrů. — Zb. Siatkowski (O sposobach znaczenia wiersza*) dovozoval, že verš může „znamenat“ buď sám sebe (v protikladu k próze), nebo může nabývat významu ve vztahu k pevným metrickým a strofickým útvarům a systémům. — J. Levý (Preliminaries to a Semantic Analysis of Verse) se pokusil zavést do uvažování o významu formy pojmy moderní sémantiky; zabýval se významem veršových forem z hlediska úrovně jejich významu (signál, symptom, symbol), jejich geneze (apriorní, aposteriorní) a jejich motivace (index, ikon, symbol). — V. Turčány (Zamečanija po voprosu vzaimosvjazej različnych elementov poetičeskogo proizvedenija) předložil zajímavou tezi, že rým, v němž dochází ke konfrontaci dvou významů, je vlastně ze sémantického hlediska metaforou, již označuje jako metaforu vertikální na rozdíl od metafory horizontální, „nor[303]mální“. — Sémantické funkce eufonie sledoval na materiálu z poezie Fraňa Krále J. Brezina (Príspevok k otázke vzťahu eufónie a významovej výstavby básne — k výskumu poézie Fraňa Kráľa). Metodologicky velmi podnětným protějškem k dílčím sémantickým problémům byl literárněhistorický referát M. Červenky (K sémantice metrického systému Májovců) sledující u tzv. májovských básníků problém výběru určitých forem pro určité typy významu; jako základní sémanticky relevantní protiklad uvádí opozici dlouhý verš : krátký verš, čtyřveršová : delší strofa, trochej : jamb. — H. Jechová (Veršová struktura a způsob zobrazení skutečnosti — na základě rozboru díla Nezvalova, Seifertova a Halasova) se pokusila obecně charakterizovat jazykovou výstavbu poezie tří českých básníků. — L. Štukavec (K syntaktické výstavbě volného verše a její formálně estetické relevanci — se zvláštním zřetelem k volnému verši Jana Skácela) vyšel z teze, že ve volném verši je pro nepřítomnost metrického impulsu třeba hledat prozodické konstanty na rovině syntaktické; M. Ivanová-Šalingová (O jednej analýze sémantickej výstavby básne) zkoumala, jak se v jazykovém uspořádání básně odrážejí vztahy mezi básníkem, předmětem básně a adresátem.

Referáty z historické poetiky se soustřeďovaly ke starší literatuře a k lidové slovesnosti. K. Horálek (Souvislosti mezi veršovými systémy a tematikou v lidové slovesnosti) ve svých obecných poznámkách došel k závěru, že v slovanské poezii strofické členění spolu s rýmem a slabičným rozměrem vytváří příznivé podmínky pro baladiku, kdežto epiku v užším smyslu charakterizuje naopak verš nestrofický a nerýmovaný. — J. Nováková (Staročeský hexametr s přihlédnutím k hexametru novočeskému) ukázala, že staročeský hexametr byl v podstatě sylabický, a jemně rozebrala přechodné typy k hexametru časoměrnému a přízvučnému. — Z. Tichá (Několik poznámek k významové hodnotě staročeského bezrozměrného verše) došla podrobnou analýzou k závěru, že bezrozměrný verš, jakožto prostředek nižšího stylu, byl užíván především pro literární zpracování aktuální politické a sociální tematiky, popř. ke zpracování „zábavné“ tematiky. — Fr. Svejkovský (K otázkám vývoje bezrozměrného verše v české literatuře husitské doby) konfrontoval bezrozměrný verš s prózou a zjistil, že v husitské době skladby psané bezrozměrným veršem tvořily jakýsi populárnější pendant k soudobé věcné próze psané většinou latinsky. — B. Beneš (Otázky rytmicko-metrického rozboru veršů české kramářské poezie 17.—18. století) předložil výsledky statistického rozboru kramářských písní. — A. Závodský (Uplatnění tří prozódií v díle Fr. L. Čelakovského) shrnul stav bádání o prozodickém principu jednotlivých sbírek Fr. L. Čelakovského.

K nejvýznamnějším otázkám konference patřila problematika matematického rozboru verše. J. Klimentová (Modelirovanije ritmiki sticha posredstvom Markovskich processov) ukázala, jak lze matematicky modelovat proces střídání přízvučných a nepřízvučných slabik a zjišťovat závislost jeho průběhu na délce slov, atd., tedy na činitelích vytvářejících tzv. paměť stochastického procesu. — J. Woronczak (O taxonometrické metodě typologie básnických textů podle jejich rytmu) předvedl aplikaci taxonometrické výpočtové techniky (propočítávání tzv. dendritů) na určování stylistické blízkosti autorů. — G. Altmann (The Measurement of Euphony) předvedl měření dvou různých typů eufonie pomocí binomického indexu eufonie a polynomického indexu eufonie. Spolu s R. Štukovským pak vypracoval referát Die Entwicklung des slowakischen Reimes im XIX. und XX. Jahrhundert; zjistili, že ve slovenské poezii v posledních sto letech vytrvale klesá počet otevřených rýmů proti rýmům na zavřené slabiky. V závěru se pak J. Hrabák [304](The Limits of Mathematical Methods in Analyzing Verse) vyjádřil k otázce hranic použitelnosti matematických metod ve versologii.

Protože šlo o první československou konferenci o otázkách verše, byl k účasti pozván co nejširší okruh pracovníků a jejím hlavním cílem bylo spíše obhlédnout a mobilizovat pracovní možnosti, které jsou na našich vědeckých pracovištích. 31 referátů i jejich metodologická a tematická rozrůzněnost svědčí o tom, že jsou u nás podmínky pro to, aby se rozvíjel intenzívní a systematický výzkum; zaměřit jej k několika nejzávažnějším problémům by se mohly pokusit další konference tohoto typu.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 3, s. 301-304

Předchozí Zdeňka Palková: Michigan Slavic Materials

Následující Bohumil Palek: Nový časopis o matematické lingvistice