Nové české publikace

Bohumil Trnka, Ľudovít Novák, Mts. (= Vilém Mathesius)

[Kronika]

(pdf)

Nouveaux travaux linguistiques tchèques

KAREL ROCHER, Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných. Nákl. České akademie věd a umění. V Praze 1934, str. 150.

Základní myšlenkou této bohemistické práce zvěčnělého romanisty Karla Skály jest, že se jednotlivé typy (vzory) indoevropského skloňování stávají podle počtu nebo hojného užívání jejich substantiv určitého rodu vždy představiteli toho rodu a že později jeden z deklinačních typů téhož rodu se stává dominantní. Tyto dvě tendence se jeví, jak ukazuje autor, v různých jazycích indoevropských; v některých pak, jako v češtině a staré francouzštině, postoupily do té míry, že rod nejen vyplývá z příslušnosti substantiva k jistému deklinačnímu typu, nýbrž i typ sám, mimo nepatrné výjimky, z rodu. Proto autor začíná své výklady tvrzením, že „gramatický rod je vedle změn hláskových největší silou, která způsobuje přeměnu a vývoj deklinací v jazycích indoevropských.“

Z tématu práce mohli bychom snad čekati, že Skála-Rocher vykládá změny v indoevropském skloňování aspoň částečně se stanoviska teleologického jako postup spějící k určitému cíli, ale byli bychom na omylu. Klade-li hláskové zákony vedle gramatického rodu jako stejnorodou příčinu vývoje deklinace, hlásí se důrazně ke směru mladogramatickému, neboť ve změnách hláskových vidí ničím nepodmíněnou sílu, ženoucí jazyk tempem volnějším nebo prudčím, a mluví stále jen o příčinách jazykových změn. Hláskové změny jsou ve světle jeho výkladů a ve shodě s mladogramatickým pojetím často jen rušiteli obou jím konstatovaných tendencí, ať již jako analogie „gramatická“ („vnější“ jseš — vedeš, a „vnitřní“: předu — předeš atd.) nebo „pojmová“ (asociace mezi slovy podobného nebo opačného významu). Z jeho pojetí jazykového vývoje jako prostého souhrnu změn beze zření k celému systému jazyka, jest zřejmé, že autor nevybočuje nikde z mezí daných mladogramatickým názorem na jazyk, s nímž jej také spojuje jeho pohrdání spisovným jazykem („skutečná mluva je mi vším, kdežto spisovná mi není ničím“).

Ve shodě s tím je i Skálovo vrcholné vysvětlení příčin obou tendencí v gramatické shodě, především u adjektiv a zájmen; v nich je pro jistý rod vždy určitý tvar a toto spojení tvaru s rodem se přenáší i na podstatná jména (str. 132). Tak v latině se substantivy na -us se pravidelně spojovala adjektiva na -us, a proto se vazba pinus est alta, jež se příčila této spojitosti, změnila v pinus est altus, t. j. podstatné jméno pinus změnilo rod. A opět, stejný tvar přídavného jména nebo zájmena, jako ille bonus servus, homo, propheta, vedl k tomu, aby i substantiva měla pro stejný rod vždy stejný tvar; toho se dosáhlo přestupem substantiv nestejnorodých typů deklinačních k typu příslušného rodu nebo zevšeobecněním typické deklinace pro určitý rod. Obě tendence, které vykládá autor těmito příčinami, jsou různé směry téhož jevu. U druhé jde o více typů deklinačních stejného rodu, z nichž se jeden stává dominantní centripetálním pohybem ke středu, jímž je společný rod, kdežto u druhé jde o změnu rodu substantiv, jejichž pohyb je tudíž také centripetální, nebo o přestup k typu jinému, o pohyb centrifugální.

Zajímavé Skálovo vysvětlení obou tendencí vztahy syntaktickými vzbuzuje některé pochyby. Adjektiva se v indoevropských jazycích různě skloňovala, tak jako substantiva, takže jejich rod neměl původně nic společného s jejich příslušností k jistému typu. Vyloučily-li pak snad již před nejstarší dobou nám dostupnou tvary mužského rodu z a-оvého typu deklinačního a tvary ženského rodu z o-ového, jest to známka vlivu substantiv na adjektiva. I později se u adjektiv zjednodušovalo skloňování, jak lze doložiti ze slovanštiny a germánštiny, podle substantivních deklinací pro určitý rod typických. Větší zjednodušení flekse adjektiv je pochopitelné tím, že adjektiva nevyjadřovala vlastně rod, nýbrž jen shodu s rodem, a nebyla-li možnost, aby se shoda vyjadřovala mechanicky připojováním koncovek substantiv, ke kterým syntakticky patřila, jako se vyjadřují [71]na př. předponami v jazycích bantuských, nabylo jejich skloňování silnější tendenci k zjednodušování; to však sotva je příčinou typisování nebo zjednodušení ve skloňování podstatných jmen. Přes prudčí tempo vyrovnávání koncovek adjektivních se zdá, že strukturní příčiny, pro které se zjednodušovala deklinace, byly stejné u adjektiv i u substantiv. Ze stavby hláskové, tvarové a syntaktické daného jazyka je právě nutno vykládati také změny v deklinaci, neboť jinak si nedovedeme vysvětliti, proč táž tendence vedla v různých jazycích po každé k jiným nebo poněkud jiným výsledkům. Pouhé konstatování změn nestačí.

Cena Skálovy práce je dvojí. Je především zralým plodem mladogramatické metody, v níž autor se snaží fakta vyrovnati syntetickým rozborem a tak důkladně zpracovati fakta české deklinace, shromážděná v mluvnici Gebauerově. O jednotlivostech v jeho výkladech není možno se šířiti, ale tolik lze říci, že bohemisté najdou v této práci ucelený obraz vývoje české deklinace, podaný jako vše, co vyšlo ze Skálovy pracovny, slohem nadmíru jasným. Solidní vědomosti autorovy o jazycích indoevropských i jiných, i jeho vědecká akribie, která ho vedla k vyváženým úsudkům a byla jedním z rysů jeho jedinečné povahy, jsou zjevné z každé stránky této jeho nejlepší bohemistické studie.

B. Trnka.

 

KNIHU ŽILINSKOU, kterou vydal v 5. sv. Pramenů Učené Společnosti Šafaříkovy v Bratislavě prof. V. Chaloupecký (1934, str. LXIV-239, 60 Kč), nelze ani dosti ocenit jako památku nesporné průkaznosti pro kulturní dějiny Slovenska, především právní. Obsahuje dvě části: český překlad magdeburského práva čili saského zrcadla z r. 1473 a německé, latinské a české zápisy z let 1380—1524. Německý originál, podle něhož byl překlad pořízen, zachoval se v rukopise Mikuláše z Lukové, jednoho z nejstarších slovenských právníků. Překlad byl pořízen „ku přání pana Václava Pankráce a pro užitek města“ Václavem z Kroměříže a jeho spolupracovníky. Podle rukopisu, jenž je psán trojím písmem a v jehož třech částech lze pozorovat vzájemné jazykové rozdíly i různé množství slovenských dialektismů, lze usuzovat na to, že Václav z Kroměříže byl patrně pověřen toliko vrchní redakcí překladu a že jeho domácí slovenští spolupracovníci podle diktátu nebo podle konceptu překlad opisovali. Zápisy pak v Žilinské knize jsou psány různým písmem, což vedle jejich obsahu svědčí o tom, že byly pořizovány, když se toho potřeba ukázala, vždy některým z konšelů anebo členů městské rady; obsahově jde o nejrůznější záznamy soukromoprávní.

Kulturně historické pozadí díla spolehlivě a věčně rekonstruoval vydavatel rukopisu, prof. Václav Chaloupecký, v rozsáhlém úvodu (německý text v úplnosti otištěn nebyl, toliko seznam článků v německém znění je připojen v příloze a s hlediska právního o něm píše prof. Rudolf Rauscher v VII. kap.). Žilina byla založena začátkem XIV. stol. nejpravděpodobněji německými kolonisty ze slezského Těšína; postupně však přibývá v Žilině i městského obyvatelstva slovanského, zejména Slováků ze žilinského okolí. R. 1381 král Ludvík nařizuje, aby polovina členů v městské radě a na městském soudě byla slovenská, polovina německá; znamená to právní uznání nového stavu, vzniklého nedlouho po založení města, totiž ústupu německého živlu. Slovakisace postupuje i dále a po krátké episodě husitské nadvlády je město v šedesátých letech XV. stol. už úplně slovenské. Je proto pochopitelné, že původní německý rukopis magdeburského práva (vnuceného městu krátce před r. 1369) byl přeložen do srozumitelnějšího jazyka: do tehdejší spisovné češtiny.

Jazykově Žilinská kniha je tedy česká (přesněji: psaná spisovnou češtinou). V textu je značný počet slovakismů (nejméně v hláskosloví a tvarosloví, nejvíce v slovníku); zajímavé jsou především slovakismy v právní terminologii (na př. boženík, božba, vidék, rychtár, zbojstvo, chyšný řád, stoličné právo atd.). Sporadicky vyskytují se i polonismy, jako očizna, mateřizna, otné zboží, mateřinný erb. Vydavatel knihy, prof. Chaloupecký, nazývá Žilinskou knihu někdy památkou slovenskou, jindy zase památkou, psanou jazykem národním. Není to s linguistického stanoviska zcela přesné. Je nesporné, že jde o památku staročeskou s pochopitelnými slovakismy. Je důležité, že jsou to skoro veskrze jenom stopy dialektů západních, takže pro genesi slovenštiny střední nic neznamenají. Pokud jde o označení „národní“ (nebo někdy „československý“), nehledě na přenášení dnešních pojmů do minulosti, nesmí se zapomínat, že staročeština na Slovensku měla v středověku zcela jinou funkci, než jakou měla nářečí domácí; v nářečí domácím nikdo by tehdy nebyl psal důležitý dokument právní — nejen ovšem na Slovensku —, k tomu byl příslušný funkční jazyk. Stará čeština (spisovná) je na Slovensku funkčně jiný jazyk než domácí nářečí, je to jazyk úředních [72]zápisů a vůbec práva. Teprve později se stává čeština také jazykem církve evangelické, kde se „bibličtina“ zachovala dodnes. Ve funkci kulturního jazyka konkurovala s češtinou na Slovensku němčina a latina; obou těchto jazyků bylo užíváno na Slovensku dříve než spisovné češtiny a většinou v porovnání s češtinou v privilegovanějším postavení (ostatně i funkčně vlivem ostatních Uher, státu a katolické církvi byla latina i na Slovensku všestrannějším jazykem než čeština).

Zkrátka Žilinská kniha není jazykovou památkou speciálně slovenskou. A protože pro spisovnou češtinu vydání její nepřináší nová historická fakta, má Žilinská kniha význam toliko pro vnější dějiny češtiny (jako důkaz o její expansi jako kulturního jazyka určité funkce na bývalé Horní Uhry) a pro zkoumání, jak se udržovala anebo měnila její norma v tomto prostředí. Je proto škoda, že není vydána diplomaticky věrně, t. j. v spřežkovém a místy v diakritickém pravopise. Pro filology a linguisty bylo by tak vydání získalo na ceně (také pro západoslovenské dialektismy). Nebylo by pak třeba myslit na nákladné vydání fotografických faksimilií (několik z nich je připojeno na ukázku v příloze), jehož pro historiky není zapotřebí a které by pro jazykozpytce nemohlo znamenat překvapení. Při vydání v modernisující transkripci vznikly ostatně potíže na př. s kvantitou, která je označována podle staročeské rekonstrukce, ačkoli v mnohém případě je pravděpodobnější, že, jak to dokazuje ostatně často i čeština v ústech dnešních Slováků, Žilinčané vyslovovali spisovnou češtinu se svou dialektickou kvantitou západoslovenskou, a tak patrně i nejednou psali.

Závěrem lze tedy říci, že v Žilinské knize, vzorně vvdané Učenou společností Šafaříkovou, máme důležité svědectví kulturně historické, které není a nemůže býti dotčeno faktem, že pro vnitřní dějiny jak slovenštiny, tak češtiny otištění této památky neznamená mezník. Pro interní dějiny slovenštiny střední více lze si slibovat od vydání středověkých listů a listin ze Slovenska, které USŠ. připravuje pod redakcí prof. Chaloupeckého. Bude-li toto vydání diplomaticky věrné a bude-li jinak kritický doprovod na té výši jako při Žilinské knize, postoupí mu Žilinská kniha první místo mezi kritickými vydáními starých jazykových památek na Slovensku vůbec, ale čestně podrží druhé.

L. Novák.

 

Mladý český bohemista, STANISLAV PETŘÍK, uveřejňuje od nějakého času porůznu příspěvky k fonologii české věty. V Naší řeči otiskl r. 1933 Kapitoly z fonologie věty (17, str. 264 n.) a v r. 1934 studii K intonaci věty (18, str. 229 n.), téhož roku 1934 vyšlo v Listech filologických jeho pojednání Příspěvky k fonologii věty a slovní skupiny (roč. 61, str. 149 n. a 258 n.), k němuž přípravou mu byly články uveřejněné r. 1933 v Naší řeči (17, str. 33 n. a 65 n.: Pausa v novočeských slovních skupinách) a v Časopise pro moderní filologii (roč. 19, str. 139 n. a 246 n.: Psychologický výklad slovních skupin v češtině).[1] Podnícen výklady S. Karcevského o fonologii věty (Sur la phonologie de la phrase, Travaux du Cercle linguistique de Prague IV, 1931, str. 188 n.), zkoumá Petřík ve svých článcích intonaci, větný důraz a rozvržení paus v speciálních typech českých vět a českých slovních skupin. O jaké rozdíly jde, ukazují na př. tyto dva typy přirovnání, které probírá v prvním z uvedených článků. Věta „Já se nedám ošidit jako ty“ znamená, že ten, s kým mluvím, se dá ošidit, ale já nikoli, když ji vyslovíme s důrazem na náměstce ty a se stoupavou intonací v oddílu počínajícím se spojkou jako, ale nabývá významu právě opačného, t. j. znamená, že ten, s kým mluvím, se nedá ošidit a já rovněž ne, položíme-li důraz na spojku jako a vyslovíme-li část počínající se touto spojkou s intonací klesavou. Autor je bedlivý pozorovatel a přináší mnoho dobře odposlouchaného a interpretovaného materiálu k problému, o jehož řešení ve větším měřítku se u nás pokusil první. Právě proto jest litovat, že jeho studie vycházejí v jednotlivých článcích na různých místech a nikoli jako knižní monografie, kde by bylo dost místa pro soustavný výklad o zásadních otázkách a o základních jevech. Věci, o kterých pojednává, se dotýkají nejjemnějších odstínů významových a při jejich komplikovanosti by bylo třeba ještě častěji, než činí Petřík, objasňovat přesný smysl rozbíraných výroků otázkami, na které odpovídají, kontrastováním s větami, které vyjadřují opak, nebo vylíčením situace. Pro doplnění obrazu bych doporučoval přihlížeti soustavně také ke kvantitě, která se intonací často mění. Bylo by třeba také říci, kterou dialektickou oblast representuje autorova vlastní výslovnost. I tak se však najde v studiích Petříkových mnoho cenného, a s užitkem si je přečte každý, kdo chce poznat, jak podivuhodný nástroj je řeč.

Mts.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 1, s. 70-72

Předchozí A. I. (= Aleksandr V. Isačenko), René Wellek, Miloslav Seemann, Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský: Vědecké sjezdy v létě 1934

Následující Jan Mukařovský: Vítězslav Hálek