Doslov k odpovědi Levého

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Послесловие за ответом Левого / Épilogue à la réplique de M. Levý

Rozdíly mezi mým a Levého popisem Erbenova verše vyplývají více než z odpozorovaných skutečností z teoretických předpokladů. To platí i v poměru k starším popisům Erbenova verše. Článek Levého v Slavii (31, 1962, 242—256) je ovšem psán tak, jako by přinášel úplně nové věci. Spíše než nový pohled na Erbenův verš (a český verš folklórní) podává Levý novou stylizaci názorů, které byly vysloveny již dříve, jeho výklady však obsahují také různé nesprávnosti a rozpory. Dojem větší originálnosti zvyšuje Levý tím, že uvádí ze starších názoru jen ty, od nichž se skutečně nebo jen domněle odlišuje. Stanovisko jiných badatelů (minulých i dnešních) charakterizuje však většinou nesprávně a nejednou si přitom i odporuje.[1]

V odpovědi na můj článek o Erbenově verši vyslovuje J. Levý pochybnosti o správnosti mého konstatování, že se u nás v třicátých letech zásluhou příslušníků pražské školy ustálil názor, že verš Kytice je sylabotónický, ale s různými odchylkami. Mezi zastánce názoru, že Erben básnil Kytici podle zásad tónického verše, počítá nyní J. Levý i J. Mukařovského; ten však v tomto smyslu mluvil jen o Záhořově loži. O. Fischer neprohlašoval za tónické všechny básně Kytice, některé výslovně označil za sylabotónické. V Slavii připomněl J. Levý Grundovu charakteristiku druhé poloviny Kytice, ale pak hned vzápětí mluví tak, jako by šlo Grundovi o společné rysy celé sbírky. A podobně si J. Levý vede i na jiných místech, někdy si přitom odporuje sám sobě. Přičítá-li sumárně Mukařovskému názor, že verš celé Kytice je tónický, je to ještě křiklavější než v případě Grundově.

J. Levý nesouhlasí s mým konstatováním, že u nás od let třicátých převládl názor o nedůsledné sylabotónice Erbenova verše hlavně proto, že jde o pojetí příliš podobné pojetí jeho. Jestliže se přitom obrací zřetelně jen proti zastáncům názoru, že Erbenův verš je (ovšem jen v některých básních Kytice) tónický, může vyvolat dojem své originálnosti, ale jenom u lidí neinformovaných. Že je většina básní Kytice slabičná, věděl dobře O. Fischer, A. Grund i jiní znalci Erbena stejně dobře jako J. Levý, iktové verše pojetí se jim se sylabismem mohlo snášet, protože se ještě neřídili zužující, a proto nesprávnou definicí Hrabákovou. S Levého názory i formulacemi budou do té doby potíže, dokud v této věci svůj omyl neuzná. Tuto principiální věc nelze dodatečně obcházet poukazem na poměry v německém a ruském verši, když J. Levý původně s Hrabákovou definicí pracoval jako s obecně platnou a možnost iktového principu v sylabickém verši poznal teprve z mého výkladu.

V Levého formulaci, že Erbenův verš je sylabický se sekundárními tendencemi k stopovosti, je originální jen atribut sekundární. Mluvit o sekundárních tendencích by mělo smysl jen tehdy, kdyby bylo vyloženo, co jsou tendence primární. J. Levý dodává k svému základnímu určení Erbenova verše ještě nejasný výklad o dominantě, kterou je mu jednou samotný sylabismus (tedy veršová konstanta), podruhé zase, aspoň v některých případech, frázování „jakožto organizační řád sylabického verše“. Přitom nepovažuje vůbec za potřebné zmínit se při popisu jednotlivých básní Kytice [54]o stálých předělech, které jsou přece hlavním rysem organizovaného frázování. Když jsem ho upozornil na vázanost českého přízvuku na frázování, odpověděl mi, že obojí tyto rytmizační prostředky přesně hierarchizuje. Má přitom na mysli své tvrzení, že „i uvnitř téže básně neznatelně přechází dominance ze slovního přízvuku na slovní předěl a naopak“ (Slavia 31, 248)?

J. Levý není ochoten odvolat ani tvrzení, že „kterýkoli úryvek z Kytice ukáže, jaký je její skutečný rytmický řád“. Má stále na mysli princip slabičnosti, zapomíná však na Záhořovo lože i na nepravidelnosti v jiných básních Erbenovy Kytice. Odchylky od slabičnosti na jiném místě sám vyčísluje, ale jen o kousek dál mluví zase všeobecně o přísně dodržovaném sylabismu ve všech strofických skladbách. „Skutečný rytmický řád Kytice“ nepokusil se J. Levý demonstrovat na libovolně vybrané ukázce, nýbrž na pečlivě zvolené sloce z Lilie. Musí i zde konstatovat jambické zaměření, celkově jde však v tomto případě o báseň sylabotónickou s poměrně malým počtem odchylek.

Zastává-li někdo názor, že i slabičný verš může využívat principu opakovaného počtu iktů, netvrdí tím nikterak, že princip tónický se vyskytuje jen ve spojení se sylabismem. Tento nesmyslný názor J. Levý přičítá mně a to je trapné, ať již to činí úmyslně nebo bezděčně. Možnost dvojí nebo i víceré interpretace jednoho a téhož veršovaného textu je již dnes v teorii verše běžně uznávána jako samozřejmost a je to v souhlase s teorií interpretace v moderní vědě vůbec. O těchto otázkách psal u nás Mukařovský a elementární poučení o možnostech interpretovat různě jeden a týž veršový útvar může si J. Levý přečíst i v Hrabákově Úvodu do teorie verše. Mluvím-li já o různých interpretačních možnostech v případě verše Erbenova, nejde o žádné logické rozpory. Je zarážející, že tyto vymoženosti moderní versologie zůstávají tak cizí právě J. Levému, který se jinak snaží teorii verše modernizovat.

V literární vědě zaujímá dnes teorie verše výjimečné místo především pro svou přesnost; ale přesnost není totéž co bezduchá aplikace ztrnulých pojmů a formulí. I tak základní pojmy, jako je např. veršová konstanta, musí se přizpůsobovat novým potřebám vědy. J. Levý se snižujícím způsobem vyslovuje o mém konstatování, že verš Erbenovy Lilie je symetricky členěn 5 + 5, že je důsledně rýmován a pravidelně přízvukuje osmou slabiku. Pokud prý jde o symetrické členění, bylo prý již zjištěno dříve a je prý nadto evidentní. A mám já proto tento důležitý rys v charakteristice vynechat? Proti názoru, že je v Lilii konstantní přízvukování osmé slabiky, J. Levý namítá, že již Jakobsonova statistika uvádí pro osmou slabiku jen 80 % přízvuků, zato však 99 % pro slabiku šestou. I zde se však ukazuje, že logika ani znalost poměrů v českém verši nepatří k silným stránkám J. Levého. Ušlo mu totiž, že v mé charakteristice je poukaz na konstantní přízvukování šesté slabiky implicite obsažen v zjištění symetrického členění. Pro český jamb totiž platí pravidlo, že po předělu před sudou slabikou následuje téměř vždy přízvuk.

Pokud pak jde o přízvukování osmé slabiky Lilie, mohl bych znevažující poznámku Levého odbýt prostě poukazem na to, jak on sám pracuje s vedlejšími přízvuky, když je „frázování podřízeno sylabotónickému schématu“: přízvuky umístěné v metricky relevantních místech, např. na sudých slabikách, navodí v takových případech i podle Levého rytmickou setrvačnost, takže vznikne pravidelný sylabotónický rytmus (Slavia 31, s. 247). K ilustraci tohoto zjištění uvádí J. Levý dokonce úryvek z Erbenovy básně Polednice, což by pak podle jeho pravidla o kterémkoli úryvku mělo vést k závěru, že celá Kytice je sylabotónická. Ale považujme Levého teorii libovolných ukázek za odbytou a teorii vedlejších přízvuků za spornou a tažme se, proč je přece jen možno považovat v Lilii přízvukování osmé slabiky za konstantní. Je to prostě proto, že ty verše Lilie, jež nemají předěl před osmou slabikou, jsou pro přízvukovou charakteristiku českého jambu většinou irelevantní, není tedy nezbytné k nim přihlížet. Jsou to vesměs verše, v nichž je druhý poloverš vyplněn pětislabičným slovním celkem nebo celkem čtyřslabičným, po němž následuje slovo jednoslabičné (např. důvěrníče [55]můj; pod zelenou chvoj). Za skutečné odchylky je možno považovat jen případy jako co na řece dým; zhyň, obludo, zhyň, méně již případ ty hadice zlá. Pro tyto případy by mohl nastat spor, nebylo-li by u osmé slabiky lépe mluvit nikoli o konstantě, nýbrž o vypjaté tendenci, ale to již není tak důležité. O konstantách nemluvíme jen tam, kde se pravidelnosti dají vyčíslit na 100 %, a připouští-li se 3—5 % odchylek, proč ne také 6—7 %? Z hlediska Levého kritiky je ovšem rozhodující, že jsem v charakteristice Lilie šesté slabice neukřivdil.

Princip tóničnosti verše je pro mne slučitelný nejen se sylabismem, ale za určitých podmínek i se sylabotónismem, může být prostě jeho obměnou. Vyhovují-li v sylabotónickém verši odchylky principu tónickému, nastává možnost dvojí interpretace. Na Erbenových básních to lze snadno ukázat. Ve verších

Jestliže jedna promluví k hochu, (…)
pakli se druhá usměje trochu — (…)
Nastala půlnoc. Po nebi šíře (…)
Ta jedna klečí, nad vodou líčko (…)

jde jasně o rytmus daktylotrochejský, ale zároveň čtyřiktový. Iktové interpretaci je třeba dát přednost ve čtvrtém z citovaných veršů, přízvukujeme-li na začátku x | x́ x. Ve verši typu x́x/x́xx//x́x/x́xx by byla situace ještě jasnější.

V úryvku ze Svatební košile

Na stěně nízké světničky,
byl obraz boží rodičky,
rodičky boží s děťátkem,
tak jako růže s poupátkem.

vadí daktylotrochejské interpretaci to, že druhá slabika je ve dvou verších přízvukovaná. Rozhodneme-li se pro výklad tónický, vyhovují mu všechny čtyři verše. A vyhovují mu i verše typu 2 + 3 + 3, jež jsou ve Svatebních košilích také zastoupeny. Potíže s koncovými přízvuky ve verších typu 3 + 2 + 2 + 1 apod. se odstraní, když koncovou polohu v tónickém verši budeme považovat za rytmicky irelevantní (neutralizační) — k tomu jsou závažné důvody.[2]

J. Levý komolí mé názory, když tvrdí, že z pestrosti sekundárních tendencí dovozuji prozodickou nejednotnost Erbenovy sbírky a dokonce i jednotlivých básní. V tomto smyslu může vykládat jen on tuto mou větu: „Je to totiž sbírka rytmicky nesourodá. Převládají tu skladby slabičné se stopovou tendencí. V některých případech je tendence k stopovosti tak výrazná, že lze mluvit přímo o sylabotóničnosti těchto skladeb.“ Kytice je rytmicky nejednotná nikoli pouze proto, že jsou tam např. skladby trochejské vedle daktylských, ale především proto, že některé básně jsou a jiné nejsou slabičné (hlavně Záhořovo lože) a že některé básně slabičné nemají dost zřetelné zaměření stopové (hlavně Holoubek). Jde tedy aspoň o tři podstatně odlišné veršové typy. Z nich pouze typ zastoupený básní Holoubek vyhovuje určení, které by J. Levý rád přenesl na celou sbírku. Napsal-li jsem, že je v Záhořově loži (a jinde u Erbena, nikoli však vždy) možno interpretovat většinu veršů jako tónické, nemohu mít na mysli nic jiného než tendenci k tónismu.[3]

Názor, že je Kytice sbírka rytmicky různorodá, zastávali přede mnou různí badatelé, mezi nimi i O. Fischer, kterého líčí J. Levý jako zastánce názoru, že verš Kytice je veskrze tónický. Nic takového Fischer nikdy netvrdil. Charakterizoval např. (a v podstatě správně) např. verš Pokladu jako „čtyřstopý trochej důsledně dvojslabičného [56]zakončení“ a Vrbu jako báseň „složenou v trochejských rýmových dvojicích o čtyřech stopách a ženském zakončení.“[4]

Jak těžké je dnes s J. Levým se dohodnout o elementárních věcech, ukáži ještě na jeho pojetí sylabotónismu. V Slavii (1962, s. 246) říká J. Levý, že jsou dva typy sylabotónického verše: jeden s konstantou přízvučnou (tónický), druhý s konstantou sylabickou (sylabický). Takto nepojímá poměr sylabického, sylabotónického a tónického verše ani Hrabák, kterým se J. Levý podle potřeb zaštiťuje. V školské příručce Úvod do teorie verše (Praha 1958, s. 74) Hrabák nejdříve říká, že za sylabotónický verš je možno považovat i verš staročeský a český verš folklórní, neboť oba tyto veršové typy jeví s českým veršem sylabotónickým vnitřní spojitost. A k tomu dodává: „Někdy se nepřesně označují jako verše sylabické.“ Tuto „nepřesnost“ udělal J. Levý základem své teorie, ale svůj rozchod s Hrabákem nikde neodůvodnil. V sylabotónickém verši (českém a ruském) je podle Hrabáka konstantou počet slabik, hlavní metrickou tendencí je nepřízvučnost určitých slabik verše a podkládání ostatních slabik verše slovními přízvuky. Z toho je jasné, proč Hrabák nestaví do ostrého protikladu český verš folklórní a literární verš sylabotónický.

Shrnuji: Názor, že Erbenův verš je sylabotónický, ale s různými odchylkami, není diametrálně odchylný od názoru, že jde o verš sylabický s tendencí ke stopovosti. Prohlašovat konstantní počet slabik (v Kytici není princip slabičnosti uplatněn důsledně) za rytmickou dominantu mohl by J. Levý jen za předpokladu, kdyby vyložil, co tím vlastně míní. O sylabotónismu v Kytici můžeme mluvit především u těch básní, kde odchylky od pravidelného schématu jsou pociťovány právě jako odchylky. Interpretace podle tónického principu je oprávněna tam, kde odchylky od sylabotónického schématu tónický princip zachovávají a sylabotónické verše s ním nejsou v rozporu. Při tónické interpretaci je třeba přihlížet k neutralizačním polohám.

Je možno pochybovat o tom, že tónický verš s proměnlivým počtem slabik v jednotlivých verších má v češtině dobré podmínky existence, neexistují však žádné lingvistické důvody, které by pro češtinu předem vylučovaly možnost tónismu slabičného. V jaké míře byl kdy tónický princip v české poezii uplatňován, může ukázat jen trpělivá práce s texty. V žádném případě však tónická interpretace nemůže být omezena na skladby, kde dostal tónický princip podobu konstanty.

J. Levý založil svou koncepci sylabického verše a hlavně svou kritiku myšlenek o tóničnosti Erbenova verše na předpokladu, že tónický princip je neslučitelný s principem slabičnosti. Tento předpoklad je nesprávný, třebaže je zastáván autory školních příruček. I definice Hrabákova Úvodu do teorie verše je třeba kriticky prověřovat a uvádět v soulad se skutečností. Tato skutečnost není jen empirická, ale také hypotetická, modelová.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 1, s. 53-56

Předchozí Jiří Levý: Ještě k verši Erbenovy Kytice

Následující Josef Vachek: Sovětský sborník o jazykovědném strukturalismu