Dvě čítanky „pražské školy“

František Daneš

[Kronika]

(pdf)

Две хрестоматии «пражской школы» / Deux anthologies de „l’École de Prague“

Shodou okolností vyšly v předminulém roce ve Spojených státech amerických dva výbory z prací pražské školy.

První z nich má titul A Prague School Reader in Linguistics, byla sestavena prof. Josefem Vachkem a vyšla (zásluhou prof. T. A. Sebeoka) v sérii „Indiana University Studies in the History and Theory of Linguistics“ (Bloomington 1964, 485 s.). Výbor obsahuje práce z „klasického“ období pražského strukturalismu (tj. do r. 1948), a to v původních jazycích (s výjimkou češtiny a ruštiny: tyto stati jsou přeloženy do angličtiny). Setkáváme se tu se základními statěmi otištěnými původně většinou v „Travaux du Cercle Linguistique de Prague“ a uspořádanými podle tematických okruhů (obecné věci, fonologie, gramatika aj.). V čele výboru je otištěna zásadně důležitá studie Mathesiova „O potenciálnosti jevů jazykových“ (otištěná r. 1911 ve Věstníku Královské české společnosti nauk), anticipující mnohé z toho, co bylo později v pražské funkčně strukturální škole rozvinuto; některé její myšlenky neztratily svou aktuálnost dodnes, ba někdy spíše naopak. Je třeba vítat, že J. Vachek tuto stať do antologie zařadil (sám ji též přeložil) a učinil ji přístupnou světové lingvistické veřejnosti. (Ostatně, pokud vím, není příliš známa ani u nás; je si však třeba připomenout, že již tehdy, r. 1911, byl tu podán nárys synchronického přístupu k jazykovědné analýze, který ovšem nenašel ve své době vhodnou půdu a ohlas, zato se mu však dostalo více než zadostiučinění později.)

Nemělo by smyslu uvádět zde názvy všech zařazených statí; mezi autory jsou (kromě Mathesia): A. Artymovič, B. Havránek, K. Horálek, A. V. Isačenko, R. Jakobson, S. Karcevskij, J. M. Kořínek, Ľ. Novák, E. Pauliny, I. Poldauf, V. Skalička, B. Trnka, P. Trost, N. S. Trubeckoj, J. Vachek. Celkem obsahuje výbor 36 statí (nepočítaje „Teze“ z r. 1929). Kromě toho jsou otištěny jako „Dodatek“ tři další práce: První z nich jsou kolektivní teze (zpracované B. Havránkem, K. Horálkem, V. Skaličkou a P. Trostem) o významu strukturální lingvistiky pro historickosrovnávací studium slovanských jazyků (původně otištěné česky v Odpovědích na dotazy ke IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů 1958) a druhou rovněž kolektivní teze, „Pražská strukturální lingvistika“ (zpracované B. Trnkou a druhy), otištěné původně (r. 1957) v časopise „Voprosy jazykoznanija“ (adaptované anglické znění vyšlo též v časopise Philologica Pragensia r. 1958); a závěrem je přetištěna stať R. Jakobsona „Efforts toward a Means-Ends Model of Language in Interwar Continental Linguistics“ (otištěná též ve sborníku „Trends in Modern Linguistics“, vydaném v Utrechtu r. 1963), hodnotící meziválečnou progresívní lingvistiku z hlediska novějšího vývoje.

Není pochyb o tom, že Vachkova antologie podává reprezentativní výbor (ba víc než výbor) výsledků pražského lingvistického strukturalismu a činí je tak snáze dostupnými i přístupnými světové lingvistické veřejnosti (proto některé podstatné práce Trubeckého a Jakobsona, dostupné nyní v překladech nebo souborných edicích, nebyly do této antologie pojaty). A i když jde vlastně o edici prací z historie lingvistiky, jsem přesvědčen, že mnohé myšlenky se ukáží v dnešním světovém vědeckém kontextu jako stále živé a podnětné.

Protějškem a doplňkem výboru lingvistických statí je antologie pražských strukturalistických prací z oboru estetiky, literární vědy a stylu (A Prague School Reader on Esthetics, Literary Structure [83]and Style), kterou uspořádal a z češtiny přeložil u nás dobře známý americký lingvista Paul L. Garvin (vyšla nákladem Georgetown University Press, 1964, 163 s.; jde vlastně již o třetí vydání, v této knižní formě však vychází poprvé). Čítanka je rozdělena na tři oddíly: (1) Teorie (zařazena zkrácená Havránkova kapitola o funkční diferenciaci spisovného jazyka a Mukařovského stať o básnickém jazyce, obě ze sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“, a dále Mukařovského stať „Estetika jazyka“, původně otištěná v VI. roč. SaS a převzatá později do „Kapitol“), (2) Aplikace (zařazena kapitola o dějinách ohlasu literárních děl z Vodičkovy stati o literární historii, otištěné ve „Čtení o jazyce a poezii“, Veltruského článek „Člověk a předmět v divadle“ ze VI. roč. SaS a zkrácený překlad „Poznámek k překladatelské technice“ Vl. Procházky z VIII. roč. SaS), (3) Analýza (zařazeny dvě známé práce Mukařovského: „Souvislost fonické linie se slovosledem v českých verších“ (původně otištěná francouzsky v TCLP 1) a „Próza K. Čapka jako lyrická melodie a dialog“. Závěrem je připojena kritická bibliografie, obsahující vedle prací knižních též články (nikoli však recenze) z let 1936—1955, avšak jen pokud byly otištěny v SaS, což celkový obraz dosti zkresluje.

Výběr statí, pro který se pořadatel rozhodl, není jistě jedině možný (např. obecná problematika stylistická je zastoupena velmi chudě a teorie překládání málo reprezentativně — pořadatel však zřejmě chtěl zařadit jen stati z „klasické“ předválečné periody pražského strukturalismu). Anglický překlad je výstižný, svědčící o vynikající znalosti češtiny, a překladatel musil přitom vyřešit nejeden terminologický problém. Sám o tom říká v předmluvě: „Terminologie je přeložena v souhlase s moderním americkým územ a vyhýbá se termínům příliš těsně spojeným s přístupy, které mezi českými strukturalisty nejsou běžné. V případech, kdy by anglický termín nemusil být samozřejmý, uvádí se v závorce termín český.“ Pro zajímavost několik příkladů: spisovný jazyk = standard (language); obecný jazyk = colloquial standard; hovorový jazyk = conversational form, c. speech; funkční jazyk = functional dialect; promluva = utterance; jazykový projev = (podle okolností) utterance, act of speech, verbal response; jazyková kultura = cultivation of good language (což ovšem postihuje jen jednu ze složek jazykové kultury); aktualizace = foregrounding (nezdá se mi zcela výstižné; snad by termín deautomatization, rovněž užívaný a objevující se i v překladu, např. na s. 19, vyhovoval lépe); deformace = distortion; fonická linie = prosodic line (poněkud zužující; bylo snad možno přeložit doslova phonic l.). — Pokud byl původní text krácen, je to vždy jasně a přesně vyznačeno. Kromě toho překladatel na několika místech doplnil v hranatých závorkách několik vysvětlivek potřebných pro amerického čtenáře, zejména v partiích pracujících s literárními doklady (několik drobných nedopatření, která se tam vloudila — např. The West místo The Sunset (117), celičký — little (118), „Jak ve snách žiju“ — „How I live in My Dreams“ místo „… like in Dreams“ (123), J. Vrchlického bychom stěží označili jako „a realist“ (119), Josef Holeček, nikoli Jan (11) — nijak nesnižují celkově vysokou hodnotu nesnadné překladatelovy práce).

Garvin předeslal své „Čítance“ zajímavý úvod, v němž se snaží se zaměřením na americké čtenáře souhrnně postihnout teoreticko-metodologické principy pražského strukturalismu v literární vědě. Jeho postřehy jsou leckdy pro nás velmi zajímavé. Společnou základnu strukturalismu v různých vědních oborech spatřuje Garvin v tomto: „Pro strukturalismus existují jako elementy poznání entity dvojího řádu — celek a části, a vztahy dvojího řádu — funkce celku a vztahy mezi částmi. Strukturalistická analýza usiluje o delimitaci jednotek a popis funkcí, přičemž zdůrazňuje problém hranice a funkce jakožto nejpodstatnější cíl analýzy … Strukturalistickou analýzu je tedy možno aplikovat na kterýkoli předmět poznání, který může být právem nazírán jako struktura a pro jehož analýzu lze najít vhodné východisko.“

[84]Mukařovského pojem „deformace“ spojuje se saussurovskou základnou pražského strukturalismu: „… jazykový systém [pattern] — la langue — je zároveň systémem znaků i souborem společenských norem. Jakožto systém znakový má tento systém (pattern) jistou pružnost, která připouští variace uvnitř jednotek i ve volbě a uspořádání jednotek natolik, aby se nedostávaly do rozporu s požadavkem srozumitelnosti. Jakožto soubor norem je tento systém ostřeji vymezen prostřednictvím společenské [cultural] preference a statistické frekvence těchto přípustných variací. Mukařovského deformace je tedy deformací systému jakožto sociální normy, avšak v mezích systému jakožto systémů znaků, neboť deformované, aktualizované jednotky pocházejí z téhož systému jako jejich automatizované protějšky anebo jsou do něho převzaty a odpovídají jeho zákonitostem.“ Závěrem pak Garvin vysoko hodnotí obecný metodologický přínos Mukařovského: „To, co vykonal, lze vyjádřit terminologií Hjelmslevovou tak, že k substitučnímu komutačnímu testu přidal sekvenční permutační test, čímž zmnožil inventář základních strukturálních technik. Permutační test jakožto prostředek analýzy zdá se zvlášť vhodný pro verbální i neverbální společenské [cultural] struktury, u nichž lze předpokládat, že sled (sequence) je jejich relevatní charakteristikou.“

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 1, s. 82-84

Předchozí Pavel Novák, Karel Pala, Miluše Sedláková: Nové práce N. Chomského a G. A. Millera v příručce matematické psychologie

Následující Miloš Dokulil, Jan Průcha: Maďarské studie z obecné jazykovědy