Práce o staročeských osobních jménech

Rudolf Šrámek

[Kronika]

(pdf)

Работа о древнечешских именах / Étude sur les prénoms en tchèque ancien

Poválečná česká onomastika dala naší, a nejen naší lingvistice tři významná díla: rozsáhlá Profousova Místní jména v Čechách,[1] která snesla materiál místopisný, Šmilauerovo Osídlení Čech ve světle místních jmen,[2] které metodicky průbojně ukázalo cestu, jak lze toponomických faktů využít ve styčných oblastech lingvistiky a jiných vědních oborů, zejména historických. Třetí prací jsou pak Staročeská osobní jména a naše příjmení od Jana Svobody, předního českého onomastika, dlouholetého spolupracovníka Profousova (Praha, NČSAV 1964, 317 s.).

Dosavadní práce o českých osobních jménech nebo o příjmeních[3] byla omezena buď materiálovými možnostmi, anebo nesledovala důsledně problematiku v nutných širších souvislostech. Obojí tato omezení práce Svobodova překonává. Na rozsáhlém materiálu od nejstarších dob do 15. stol. (excerpováno okolo 14 tisíc jmen do roku 1419) podává nejen popis jednotlivých slovotvorných postupů, jimiž stará česká osobní jména vznikala, ale navíc uvádí do teoretických problémů tvoření osobních jmen a jeho motivace spolu s psychologií pojmenování i do jejich soustavy slovotvorné. Je tedy Svobodův pohled širší a hlubší. Nadto četné paralely slovanské, zejm. polské, ruské a srbocharvátské, i neslovanské doplňují autorovy výklady.

V teoretickém úvodě vykládá podstatu vlastních jmen; označují na rozdíl od apelativ bez kontextu sama o sobě pouze konkrétní jednotlivinu, aniž ji tím začleňují do příslušného druhu (výklad nevystupuje vcelku z mezí názorů tradičních[4]), a stanoví druhy vlastních jmen. Svoboda zavádí, resp. vhodně obnovuje staročeský termín příjmí, jímž rozumí doplňková jména odlišná od ustálených a úředně zapisovaných příjmení. Dále následuje kapitola Z dějin české onomastiky s vyjádřením kritického vztahu k starším pracím onomastickým. Po právu se vyzvedává význam Dobrovského; z jeho rukopisných prací a korespondence se ukazuje, že již před Fr. Starkem a H. Fischem objevil zásadu krá[171]cení složených osobních jmen, princip, který zůstal neznámý i Fr. Miklošičovi.[5]

Badatele v toponomastice zaujme celkem kladné stanovisko Svobodovo k otázce rekonstrukce osobních jmen doložených jen jako předpokládané východisko jmen místních. Autor vybízí však přece k obezřetnosti: předpokladem pravděpodobné rekonstrukce je jasná etymologie příslušného místního jména, podložená vývojovou řadou historických dokladů, a paralely z jiných jazyků slovanských.[6]

Slovanská antroponymická soustava zachovává uznávaný trojí typ indoevropského systému osobních jmen: jména jednoduchá (jednočlenná — např. Vlk, Prodan), jména složená (např. Jarohněv, Držikraj) a jména vzniklá krácením kompozit (Domaš, Držek, Hněvota). V slovanských jazycích není, jak zjišťuje Svoboda, „kompozice tak produktivním prostředkem jako např. v staroindičtině, řečtině, germánštině“, neboť i v tvoření osobních jmen převládla sufixální derivace. Některá složená osobní jména, zejména s verbálním komponentem (Držikraj), podržela patrně dlouho zřetelnou významovou stavbu (autor je nazývá „plnovýznamovými“[7]), než se postupně přehodnotila v lexikalizovanou jednotku antroponymické soustavy. Tento druh jmen je pokládán za slovanskou inovaci a bývá považován za důvod k tvrzení, že slovanský antroponymický systém je v rámci indoevropském poměrně mladší.[8] Ukazatelkou stáří soustavy je tedy „stupeň zmechanizování kompozit“ (38).

V následujících kapitolách je podán zevrubný rozbor uvedených tří druhů osobních jmen. U složených osobních jmen se probírají podrobně členy kompozit, jejich vzájemný vztah, jména s prefixy, s negací atp.; u jmen krácených jednotlivé derivační přípony, přičemž se nejdříve stanoví obecný význam nebo významy přípony, potom se podává soupis všech jmen odvozených příslušným derivačním postupem, a to podle charakteru základu, s nímž se přípona spíná. Probírají se též jména ženská, bohužel ne v takovém rozsahu jako mužská.

Kulturně historickou cenu má kapitola o nejstarších osobních jménech cizího původu a jejich začlenění do staročeského antroponymického systému.

V kapitole osmé se věnuje pozornost staročeským „příjmím“, která autor třídí do skupin podle lexikálního významu jejich základů. Nejstarším jeho druhem jsou podle Svobody patronymika (typ Sdislav Hrutovic); autor však upozorňuje, že se v českém prostředí vyvinul též typ bez patronymických přípon: Jan Soboň = Jan dictus Soboň. Východiskem příjmí mohou být i jména místní, etnická, jména povolání, erbů apod. Z hlediska jazykové formy vyskytují se vedle nejčastěji doložené podoby jednoslovné též formy složitější, např. konstrukce předložkové (Havel od věže), větné (Havel příjmí jako má žebru sekanou, s. 188), anebo metaforické (Kusý Črt), metonymické (Dobrá mysl) atd. Je třeba poznamenat, že v mnoha případech nelze vést hranici mezi případy, kde jde o příjmí a kdy jen o nahodilá, pomocná určení. Autor se snaží řešit poměr příjmí a příjmení: příjmí má potenciálně větší neustálenost a proměnlivost formy, zatímco příjmení charakterizuje tendence k stabilizaci.

Svobodovu knihu ukončuje obsáhlý seznam pramenů a literatury (s. 209—236), který je vlastně vítanou základní bibliografií české a slovanské onomastiky. Rychlou orientaci v pečlivě a detailně utříděném materiálu poskytnou několikeré rejstříky a index osobních jmen a příjmí (ten na s. 257—313). Třebaže index nezaznamenává všechna probraná jména [172](čtenář může postupovat podle indexu přípon), přece by některá jména v seznamu neměla chybět (Hostil, s. 170, Tuchoř 172, Dětyně 194; ze skupiny 6685 -ochna, s. 148, není v indexu ani jedno jméno).[9]

Svobodova práce je podnětným přínosem k poznání jednoho úseku vývoje našeho národního jazyka. Objasňováním základů osobních jmen přispívá k prohloubení znalostí o slovanském lexikálním fondu vůbec. Rozsahem materiálu a způsobem jeho interpretace stává se cenným úvodem do antroponomastiky obecně slovanské.[10]

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 2, s. 170-172

Předchozí Helena Křížková: Morfematická struktura slovenštiny

Následující Svatava Komrsková: Sborník prací o lingvistické metodě