Mezinárodní symposium k stému výročí úmrtí Vuka Karadžiće v Bělehradě

Bogdan Terzić, Milada Nedvědová

[Kronika]

(pdf)

Международный симпозий в Белграде по поводу сотой годовщины со дня смерти Вука Караджича (1964) / Symposion international à l’occasion du centième anniversaire de Vuk Karadžić à Belgrade

V Bělehradě se ve dnech 16. až 22. září 1964 konalo mezinárodní symposium u příležitosti stého výročí úmrtí předního představitele srbské kultury, Vuka Karadžiće, reformátora srbského spisovného jazyka a pravopisu, folkloristy a veřejného pracovníka. Symposium uspořádala filologická fakulta bělehradské university. Shromáždění se zúčastnilo kolem 200 slavistů z velkého počtu zemí z Evropy i z Ameriky, včetně jugoslávských slavistů. Na plenárních zasedáních a na zasedáních tří sekcí, jazykovědné, literárněhistorické a sekce pro mezinárodní vztahy, bylo předneseno zhruba 80 referátů, z nichž 30 připadlo na cizí slavisty. V jazykovědné sekci bylo předneseno 24 referátů a kromě toho se i v některých dalších referátech v ostatních dvou sekcích vyskytly otázky z oboru jazykovědy, které není možno pominout.

Ústřední otázkou, o níž se diskutovalo v jazykovědné sekci, byla otázka reformy srbského spisovného jazyka v rámci celkových dobových podmínek a přístup k ní z dnešního aspektu.

Otázkou obecných zákonitostí a specifických podmínek společenskopolitického [180]a kulturněhistorického vývoje jednotlivých slovanských národů na straně jedné a vnitřních zákonitostí vývoje spisovného jazyka na straně druhé se velmi podrobně, podloženě a přesvědčivě zabýval akademik V. V. Vinogradov (Moskva) v referátu předneseném na plenárním zasedání. Ve světle zmíněných zákonitostí vyložil V. V. Vinogradov význam a místo Vuka Karadžiće v dějinách spisovného jazyka srbocharvátského. Dále se dotkl otázky sbližování srbského a charvátského spisovného jazyka a Vukových snah směřujících k tomuto sblížení. V. V. Vinogradov zdůraznil, že se národní jazyk spisovný nikdy plně nekryje se svým nářečním základem. V závěru referátu byly v souvislosti s Vukovou jazykovou reformou probrány některé otázky stylistické.

Referát akademika B. Havránka (Praha), Vývoj Karadžićovy normy srbského spisovného jazyka k celonárodní úloze, vnesl více světla i do této důležité a zásadní otázky. Ukazoval, jak i Vuk sám průběhem doby ustupoval od podkladu nářečního k podobě nadnářeční a rozšiřoval slovní zásobu lidového jazyka, neboť nutně podléhal obecné zákonitosti spisovného jazyka.

Se zvláštním zájmem byl vyslechnut referát R. Autyho (Londýn), který promluvil na téma Vukova jazyková reforma ve světle jazykového obrození rakouských Slovanů a zdůraznil, že Vukova reforma byla součástí všeobecného obrodného hnutí, usilujícího o vytváření nových, moderních spisovných jazyků u Charvátů, Slovinců, Čechů a Slováků.

Velmi zajímavý a obsažný byl referát N. I. Tolstého (Moskva), Archaismus a novátorství v jazykové reformě Vuka Karadžiće. Zdůraznil v něm, že Vukova jazyková reforma v typologickém plánu představuje klasický vzorec odvrhování tradice na jedné straně a přijímání národně dialektického fenoménu jako základny spisovného jazyka na straně druhé. Podtrhl dále, že naprostý odklon od starší tradice spisovného jazyka je nemožný a že ani není nutný. Při vytváření spisovného jazyka se však nevystačí s jediným dialektem. Nezbytným předpokladem je tu určitá nadnářeční koiné — přirozená nebo uměle vytvořená. Závěrem se referent zasazoval o tvůrčí aplikaci Vukových ideí a principů v současné jazykovědné praxi, ovšem s odhlédnutím od některých Vukových norem, které jazyková praxe vyloučila nebo postupně vylučuje z užívání.

Referát D. Brozoviće (Zadar), Srbocharvátský standardní jazyk a Vuk Karadžić, pojednával o otázkách standardního jazyka v době Vukově a v době současné. Vývoj od novoštokavské folklórní koiné,[1] kterou Vuk vzal za jazykový standard v době, kdy všechna městská civilizační centra byla na periférii vlastního srbocharvátského území, až k dnešnímu městskému typu jazyka byl velmi složitý.

M. Ivićová (Novi Sad) ve svém referátu, Vukova úloha při normování ekavské varianty spisovného jazyka, uvedla, že Vuk velmi přesně postřehl existenci sociálního faktoru, který nivelizuje jazykovou realitu určitého národa. Venkov usiluje o sociálně kulturní a jazykové sblížení s městem. Proto se Vuk přece jen nakonec rozhodl pro městský typ ekavské výslovnosti, která se podnes zachovala ve východní variantě srbocharvátského jazyka.

P. Ivić (Novi Sad) promluvil ve svém referátu, Dva aspekty Vukova díla, o tendencích, které převládly v konečné fázi Vukovy reformy a o fonologickém aspektu jeho pravopisné normy.

Referáty B. Havránka, N. I. Tolstého, D. Brozoviće, M. Ivićové a P. Iviće vedly pak k důležité diskusi o folklórním a městském charakteru v dnešní spisovné srbocharvátštině, k diskusi, která měla své pokračování na řadě jiných, pozdějších konferencí jugoslávských lingvistů.[2]

Otázky stylu v souvislosti s Vukovou reformou byly předmětem referátu M. Pavloviće (Novi Sad), Evoluce a diferencovanost stylu Vuka Karadžiće.

Referát D. Živkoviće (Novi Sad), Vukův zápas o srbský básnický jazyk, soustředil se na analýzu Vukova herderismu [181]v otázkách národního jazyka a národní poezie jako nejpodstatnějších projevů ducha určitého národa a na Vukův boj proti dogmatickému názoru o nadřazenosti učené poezie nad poezií národní, který zastávali Vukovi odpůrci, opírajíce se o nepřesnou interpretaci Schillerovy teorie básnické tvorby.

O dialektismech u Vuka promluvil akad. M. Stevanović (Bělehrad) v referátu Charakter dialektismů ve Vukově jazyce.

Otázkám hláskoslovným věnovali referáty D. Barjaktarević (Priština), Otázka hlásky „jat“ u Vuka, a A. Peco (Bělehrad), Dnešní nářečí Hercegoviny ve srovnání s Vukovým jazykem.

Otázky pravopisu v souvislosti s dílem Vukovým zahrnuly referáty akad. M. Hrasta (Záhřeb), Srbocharvátský jazyk a pravopis v době národního ohrození v Dalmácii a Vuk Karadžić, T. Eckmanna (Amsterodam), Vuk jako reformátor cyrilské ortografie a Juraj Križanić, L. Hadrovicse (Budapešť), Pokus o pravopisnou reformu latinky v r. 1785, A. Mladenoviće (Novi Sad), Písmeno џ (dž) před Vukem, K. Davidsonové (Uppsala), Litery v Miroslavově evangeliu a jejich význam.

V jazykovědné sekci referovali dále akad. E. Petrovici (Kluž), Západně jihoslovanská místní jména na západním Valašsku, K. Horálek (Praha), Příspěvek k textologii Vukových folklórních sbírek, I. Lekov (Sofie), Vuk Karadžić jako jazykovědec bulharista, F. Sławski (Krakov), Doplňky k Sanktpeterburgským srovnávacím slovníkům a jejich význam pro slavistiku, J. Jurančič (Lublaň), Vuk a Slovinci, D. Trifunović (Bělehrad), Vuk Karadžić a slovanské literární starožitnosti, a B. Drenovac (Bělehrad), Iracionálno v jazyce Vuka Karadžiće.

V literárněhistorické sekci se některé referáty rovněž dotkly mimo jiné i jazykových otázek. Patří sem referáty A. Schmause (Mnichov), Pojem národa u Vuka a jeho chápání národní kultury, V. Latkoviće (Bělehrad), Doklady z lidové epiky v druhém vydání Vukova slovníku, Ž. Mladenoviće (Bělehrad), Rukopisné prameny lidových písní ve Vukově Srbském slovníku aj.

V sekci pro mezinárodní vztahy byly jazykové otázky probírány v referátech akad. I. K. Bilodida (Kyjev), Vuk Karadžić v historii ukrajinsko-srbských vztahů, R. Laliće (Bělehrad), Vuk a Rusové, H. Peukerta (Jena), Grimmova předmluva k Vukově Gramatice, M. Mojaševiće (Bělehrad), Grimmův překlad a exemplář Karadžićovy Gramatiky, V. Vuletiće (Novi Sad), Izmail Sreznevskij a Vuk Karadžić, G. Dobrašinoviće (Bělehrad), Vuk a Köppen, P. Nowotného (Budyšín), Vuk Karadžić a Lužičtí Srbové, I. Koneva (Sofie), Vuk a Bulhaři, H. Polenakoviće (Skopje), Vuk a Makedonci, R. Flory (Bělehrad), Vuk a Rumuni, a ještě další v menším rozsahu.

Všechny přednesené referáty budou otištěny ve zvláštním sborníku filologické fakulty bělehradské university věnovaném jubileu Vuka Karadžiće.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 2, s. 179-181

Předchozí A. Lebeděvová, Ludmila Uhlířová: Lingvistické dějiny strojového překladu

Následující Jiří Daňhelka: Symposium Hussianum Pragense