Československé kolokvium o otázkách fonologie a fonetiky

Josef Vachek

[Články]

(pdf)

Чехословацкий коллоквий по вопросам фонологии и фонетики / Colloque tchécoslovaque sur les questions de phonologie et de phonétique

Ve dnech 14.—16. října 1965 se konalo v Domě vědeckých pracovníků SAV v Smolenicích československé kolokvium o otázkách fonologie a fonetiky. Svolalo je Sdružení slovenských jazykovědců pod záštitou Jazykovědného kolegia ČSAV a účastnilo se ho přes třicet jazykovědců ze všech jazykovědných pracovišť republiky (z Ústavu pro jazyk český ČSAV J. Ondráčková a pisatel této zprávy, z Ústavu jazyků a literatur ČSAV A. V. Isačenko, O. Leška a V. Hořejší, z pražské filosofické fakulty K. Horálek, M. Romportl, V. Skalička, A. Skaličková a V. Budovičová, z brněnské A. Lamprecht a K. Ohnesorg, z olomoucké M. Komárek, z Výzkumného ústavu odborného školství J. Krámský; slovenská delegace byla přirozeně nejpočetnější — jmenujme z ní vedle předsedy kolokvia E. Paulinyho aspoň J. Ružičku, J. Horeckého. Ľ. Ďuroviče, Ľ. Nováka a Š. Peciara). Kolokvia se bohužel nemohli účastnit F. Daneš, B. Havránek a P. Sgall.

Cílem kolokvia bylo zhodnotit dnešní stav fonologického bádání ve světě a formulovat naše stanovisko k tomuto stavu, hlavně se zřetelem k fonologickým tradicím pražské jazykovědné školy, a na základě zjištěné situace konstatovat, jaké jsou další pracovní výhledy pro příští fonologickou a fonetickou práci u nás. Tento cíl nebyl určen jen důvody ryze akademickými: jeho mimořádná aktuálnost byla dána nutností [217]ujasnit si včas řadu problémů, které určitě budou předmětem jednání na mezinárodním kongrese pro vědy fonetické, který se má konat již r. 1967 v Praze. Z tohoto cíle kolokvia vyplynula i jeho organizace: celé jeho jednání bylo absolvováno ve čtyřech rámcových tématech po jednom půldni (zahraniční fonologické koncepce, foném a jeho zvukový signál, problematika morfonologická a konečně problematika prozodických vlastností). K referátům hlavním přistupovaly kratší koreferáty (které se však často rozsahem mnoho nelišily od referátů hlavních) a konečně kratší sdělení. Překračování řečnických lhůt někdy dosti omezovalo možnosti diskuse, vcelku však lze říci, že přesto došlo k plodné výměně názorů, třebaže ovšem zdaleka ne vždy k názorovému sjednocení diskutujících a referentů (což ostatně nebylo ani cílem kolokvia). Jako podstatnější závada bylo pociťováno to, že v programu kolokvia nebylo vůbec pamatováno na problematiku historickofonologickou; také kvantitativní průzkum fonologický přišel dosti zkrátka (byl mu věnován jediný koreferát J. Horeckého, který stručně, ale výstižně načrtl dnešní stav problémů s tímto průzkumem spojených). Zato bylo pamatováno na sdělení o paralingvistice a také problematika algebraické a generativní mluvnice byla probírána v diskusích (a v jednom nebo dvou sděleních), třebaže tyto obory nebyly na kolokviu zastoupeny svými hlavními představiteli.

V půldni věnovaném situaci fonologického bádání ve světě přednesl nejprve pisatel této zprávy přehled názorů školy harvardské a zaujal i stanovisko k Chomského kritice tzv. taxonomické fonologie.[1] Bylo poukázáno na spornost výhradně binaristické koncepce distinktivních rysů a postavena otázka, je-li oprávněna panglotická a panchronická koncepce inventáře těchto rysů, jak se s ní zřejmě setkáváme v učení harvardské školy. Referát také zdůraznil nutnost pojímat fonologický systém (jako jazykový systém vůbec) jako strukturu v pohybu, v žádném okamžiku plně nevyváženou. Poukázal na to, že necitlivost k tomuto charakteristickému rysu jazyka se mu jeví jako hlavní nedostatek Chomského koncepce zvukové stránky jazyka (a ovšem i jiných jeho stránek) a jako hlavní zdroj, ze kterého plyne většina námitek adresovaných Chomským tzv. taxonomické fonologii (v tom i fonologii pražské školy). Teze o strukturní nevyváženosti jazyka, kterou podrobněji dokumentuje řada statí 2. svazku Travaux linguistiques de Prague (1966), byla v debatách na kolokviu celkem bez námitek akceptována, zatímco v otázce binárních vztahů a jejich obecnosti v jazyce se mínění rozcházela (přesvědčivě tu ukazoval na jejich ontologickou spornost K. Horálek); naopak bylo argumentováno, že akceptace obecné binárnosti v jazyce má — bez ohledu na ontologickou stránku věci — tu výhodu, že umožňuje měřit různost faktů jedním a týmž měřítkem (A. V. Isačenko). Byly ovšem v diskusi i hlasy, jež zdůrazňovaly kvalitativní odlišnost vztahů privativních a ekvipolentních, jež harvardské pojetí rovněž usiluje převést na binární (na tento fakt, a to i v plánu gramatickém, upozorňovali kromě K. Horálka i E. Pauliny a V. Skalička). — V koreferátech promluvili O. Leška o fonologické koncepci S. K. Šaumjana a V. Budovičová o pojetí A. Martineta. Leška přesvědčivě ukázal, že nedostatkem Šaumjanovy koncepce je to, že za cenu „elegance“ řešení se hledí vyhnout problému významu v oblasti fonologie a že někdy dosti nerozlišuje mezi koncepcí Trubeckého a Hjelmslevovou (jeho referát je v plném znění otištěn v tomto čísle časopisu, s. 205n.). Z koreferátu V. Budovičové vcelku jasně vystoupily hlavní zásady pojetí Martinetova, především jeho zřetel k diachronií a důraz na ekonomičnost jazykového systému (tento bod by byl zasloužil podrobnější rozvedení).

Druhý den byl na řadě především referát o fonému a jeho zvukovém korelátu, jejž přednesl A. V. Isačenko. Jeho vývody (otištěné in extenso v tomto časopise, s. 193n.) byly obecně hodnoceny jako nejpozitivnější přínos celého kolokvia k řešení jedné z nejaktuálnějších otázek dnešní fonologie, totiž k otázce, do jaké míry je oprávněna [218]harvardská klasifikace distinktivních rysů fonémů. Isačenko vydatně využil možnosti pořídit si sonagrafické záznamy ve velmi dobře instrumentálně vybavených fonetických pracovištích zahraničních (především v uppsalském Institutu fonetiky prof. G. Hammarströma) a ze svých záznamů, zachycujících hlavně materiál spisovné slovenštiny, vyvodit řadu závažných důsledků. Ukazuje hlavně, že harvardská systemizace distinktivních rysů (a snad i celá jednostranně akustická koncepce fonémů) tak, jak byla sestavena na základě akustických kritérií, se ukázala nepřesvědčivou.

To samozřejmě naprosto neznamená popření existence distinktivních rysů samých (jejichž důležitost byla i v pražské škole zdůrazňována — a to nejen Jakobsonem — již v třicátých letech, dlouho před Jakobsonovou přednáškou o akustické klasifikaci souhlásek). Bude však podle Isačenka třeba hledat jiná kritéria pro jejich klasifikaci, kritéria, jež by také umožnila schůdnější řešení problému, jak sestrojit fonémový detektor. Je to problém, který dnes technika hodnotí jako zvláště naléhavý a který nemůže být dobře řešen bez pomoci jazykovědců, především ovšem fonologů a fonetiků. Referent vyslovil přesvědčení, že hledat taková nová potřebná kritéria bude patrně nutno spíše než v akustice v oblasti psychoakustiky a v teorii percepce. Diskuse k Isačenkově přednášce kladně zhodnotila její přínos; důrazně ovšem také podtrhla nutnost podržet teorii distinktivních rysů a hledat její nové základy po cestách naznačených v Isačenkově referátě.[2]

Hlavní referát v zasedání věnovaném morfonologii přednesl Ľ. Ďurovič, který zajímavě poukázal na to, jak se u Trubeckého v průběhu vývoje jeho fonologických názorů oblast morfonologie postupně zužuje. Zpočátku sem Trubeckoj řadil tři oblasti otázek: především zjišťování fonologické struktury morfémů v daném jazyce, dále výčet a klasifikaci kombinatoristických změn fonémů na morfémových hranicích v rámci slova a konečně zkoumání alternujících fonémových řad. V nejvýznamnější morfonologické práci Trubeckého, podrobně popisující morfonologický systém ruštiny (TCLP 5₂, Praha 1935), se však zkoumají jen problémy poslední z uvedených tří oblastí, kdežto prvým dvěma oblastem se tu již vůbec nevěnuje pozornost; zvláště však Ďuroviče překvapuje, že v „posledním slově“ Trubeckého o fonologických otázkách, v Grundzüge der Phonologie (Praha 1939), se nejen už morfonologie neprobírá (to by bylo možno vyložit skutečností, že Grundzüge konec konců zůstaly torzem, které autor pro pokračující chorobu nemohl dokončit), ale že se tam dokonce ani termín morfonologie sám vůbec nevyskytuje. — Ďurovič si proto staví otázku, zdali se snad Trubeckoj v poslední etapě vývoje svých fonologických názorů ideje morfonologie vůbec nevzdal. (Referát Ďurovičův vyjde v Recueil linguistique de Bratislava, sv. 2.)

Ďurovič sám nazírá na morfonologické problémy ze stanoviska moskevské fonologické školy, u nás dobře známého. Pro tuto školu (např. pro Avanesova) je fonologická hodnota hlásky stojící v poloze neutralizace dána fakty morfologické alternace (j. v známé dvojici plot - plod); své názory v této věci, jež lze shrnout heslem „phonologia ancilla morphologiae“, formuloval Ďurovič v přednáškách i tištěných pracích ostatně již dříve. V následující diskusi nebylo dosaženo jednoty o nutnosti koncepce morfonému a vůbec o rozsahu a oprávnění samé morfonologie jako disciplíny sui generis. Nicméně pisatel této zprávy má za to, podobně jako K. Horálek, V. Skalička aj., že všechny tři problémové oblasti, formulované v původní koncepci Trubeckého, zachovávají si nadále svou aktuálnost a zaslouží samostatného zkoumání (užitečného i pro typologii), ať už pro ně reklamujeme příslušnost k zvláštní disciplíně morfonologické, nebo je přičleňujeme jako zvláštní složku přímo k fonologii. Uznáním závažnosti těchto problémů podtrhujeme spojitost mezi jazykovou rovinou fonologickou a morfologickou, spojitost, která ovšem nikterak neznamená, že by morfologická [219]fakta měla mít rozhodující slovo při řešení otázky, jaký je fonologický statut hlásek stojících v neutralizovaných polohách ve slově (jak by se zdálo vyplývat z Ďurovičova referátu).

(Jen mimochodem ještě poznamenejme, že Trubeckého koncepce morfonologie, jak ji známe z roku 1935, byla v poslední době kritizována i odjinud — srov. např. přednášku E. Stankiewicze o morfonologické typologii slovanských jazyků, jež byla přednesena r. 1964 na bloomingtonském Lingvistickém institutu jako Collitz lecture; vyjde v dohledné době v 3. svazku známé řady Current Trends in Linguistics v Haagu.)

V souvislosti s referáty druhého dne kolokvia, a hlavně s koreferáty, resp. sděleními, které přednesli Š. Peciar, A. Skaličková aj., byla jednomyslně zdůrazňována nutnost těsné spolupráce fonologie a fonetiky, dvou disciplín, mezi nimiž dnes už žádný fonolog ani fonetik nestaví tak příkré přehrady, jako to činil v počátcích pražské jazykovědné školy zvláště Trubeckoj. Jeho názory na tuto věc ostatně nebyly ani v pražské škole přijímány tak zcela bez rezerv (v. např. stanovisko B. Trnky, publikované v 6. roč. Slova a slovesnosti, 1940, 164n.). Bývá také — možná, že právem — usuzováno, že strohá formulace Trubeckého, odkazující fonetice pouhý statut pomocné jazykovědné disciplíny, zatímco fonologii bylo přiznáno, že je částí lingvistiky, mohla být motivována hlavně snahou, aby odlišnost cílů obou těchto disciplín (odlišnost, která i dnes je jistě mimo veškeru pochybnost) vystoupila v jazykovědném kontextu pozdních let dvacátých (a ovšem i třicátých) s co největší pregnantností. Těsná spolupráce obou těchto disciplín, jak se v diskusi i v závěrečném shrnutí výsledků kolokvia zdůrazňovalo, bude vydatně těžit z výzkumů moderní elektroakustiky, syntézy řeči atp.; z toho ovšem nutně vyplývá, že je naprosto nutné vybavit československá fonetická pracoviště potřebnými moderními přístroji podle požadavků daných současnou úrovní světového výzkumu na tomto poli (není žádným tajemstvím, že tu máme mnoho co dohánět).

Dopoledne třetího dne bylo věnováno prozodickým otázkám a hlavním referentem tu byl M. Romportl, když F. Daneš se pro ochuravění nemohl kolokvia zúčastnit. Referát Romportlův byl značně handicapován už tím, že musil improvizačně pokrýt celé tematické pole, které mělo být původně rozděleno mezi dva referenty. K tomu ovšem přistupovala další nesnáz, daná povahou tematiky samé: šlo tu o oblast, ve které je nejen řada dosud nedořešených otázek, ale v které bývá i základních pojmů užíváno v různých jazykovědných školách v značně odlišných významech (srov. např. velmi široký význam, který termínu prosody dává londýnská jazykovědná škola Firthova). Proto byla jak v hlavním referátě, tak v koreferátech a diskusních příspěvcích zdůrazňována nutnost varovat se apriorních výkladů jevů, jež se předpokládají spíše intuitivně a nejsou dostatečně ověřeny. — Zajímavé sdělení na téma slabiky podala A. Skaličková, zdůrazňující, že rysy obsažené v jednom segmentu zvukového řetězu nestačí vždy pro jeho úplnou charakterizaci a že je třeba brát v úvahu slabiku jako celek. — A. Isačenko v svém sdělení, ilustrovaném magnetofonovou demonstrací materiálu, informoval o svých experimentálních výzkumech v oboru německé větné intonace, které svědčí pro primární úlohu melodie při zprostředkování informace sdělované větou.

Ve spojitosti s problémem slabiky přednesl důležité sdělení také P. Trost. Poukázal na to, že např. při řešení fonologického problému dvojhlásek hraje patrně důležitou roli jejich vztah k slabice, tj. zjištění, mohou-li stát jen před souhláskou nebo i před samohláskou, tedy spíše rozdíl distribuční, strukturní než ryze distinktivní. Lze podle Trosta vůbec říci, že dnešní světová jazykověda svým zdůrazněním jevů redundantních oslabila ostrý protiklad, do kterého se v předválečné pražské škole stavěla fakta relevantní a nerelevantní. Je třeba, konstatoval Trost, věnovat pozornost i jevům subfonologickým, kterým je určeno stát se jevy fonologickými, ale zatím ještě mají charakter jevů průvodních. Trost zdůraznil, že mu nejde o nějaké popření funkcionalismu, ale o nové rozvržení funkcí uvnitř fonologického plánu. (K Trostovým vývodům, [220]jež vzbudily zaslouženou pozornost, je třeba jen dodat, že je plně potvrzuje konkrétní rozbor jazykového vývoje např. anglického fonologického systému — srov. závěry, ke kterým došel pisatel této zprávy při zkoumání osudů samohláskové korelace kvantity v angličtině, viz Brno Studies in English 3, 1961, s. 44—53.)

Některé koreferáty a sdělení doplnily rámec kolokvia tematikou, jež měla s ústředními problémy spojitost jen vzdálenější. Jmenujme tu např. M. Renského koreferát o klasifikaci jevů paralingvistických, podávající autorovo vlastní schéma, jež koriguje schémata vzniklá v zahraničí (např. Crystalovo-Quirkovo). V debatách byla, jak již řečeno, dotčena i problematika algebraické lingvistiky a generativní mluvnice. Do prvé kategorie patří Romportlův pokus o formulaci vztahu mezi fonémem a variantou pomocí teorie množin (jehož plné znění je rovněž otištěno v tomto časopise, s. 208n.), do druhé pak Isačenkovo sdělení o tzv. „fantomových fonémech“, jichž se někdy užívá v generativně gramatickém přístupu, aby se zjednodušil fonologický výklad pozorovaného jevu (často se s ním setkáváme např. u M. Halla). V debatě bylo zdůrazněno, např. V. Skaličkou a M. Komárkem, že takovýto přístup k problémům může být schválen pro speciální cíle lingvistické aplikace (např. pro strojový překlad atp.), i když ovšem z hlediska ontologie systému běží jen o složky fiktivní.

Omezený rozsah tohoto referátu zdaleka nemohl vyčerpat vše, co bylo zajímavé jak v referátech, tak v diskusích kolokvia (kde např. K. Horálek často dovedl vrhnout zajímavé světlo na složitost diskutovaných jevů). Museli jsme se tu omezit na věci nejpodstatnější, ale i tak snad ze zprávy vyplynulo dosti přesvědčivě, že ze všech fonologických porad a konferencí, které se u nás po druhé světové válce konaly, přispělo smolenické kolokvium k pokroku studia zvukové roviny jazyka nepochybně nejvíce. Konečně podalo kolokvium i důkaz, že se i dnes na fonologických základech položených pražskou školou dá pozitivně a plodně stavět dále.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 3, s. 216-220

Předchozí Milan Romportl: K metodě zvukového rozboru jazyka

Následující Jacob Mey (Oslo): Word-Classes in automatic syntactic analysis