Ještě ke gramatické „neaktualizaci“ českého slovesa

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

Еще по поводу грамматической «неактуализации» чешского глагола / Une fois de plus à propos de la „non-actualisation“ du verbe tchèque

Poldaufovy poslední dvě stati[1] mají zásluhu, že se v jedné věci do jisté míry vracím k svému staršímu stanovisku: že totiž násobenost (od níž oba, Poldauf i já, odlišujeme [259]členitost) implikuje to, čemu říkám neaktuálnost, tj. nemožnost užít prézentu takového slovesa na označení děje právě probíhajícího. Kdyby šlo v naší polemice jen o toto, stala by se zbytečnou. Jde však o některé věci zásadní: Poldauf uznává v systému českého slovesa tři protiklady: dokonavosti-nedokonavosti, nenásobenosti-násobenosti, determinovanosti-nedeterminovanosti. Jsou všechny z nich gramatické povahy? První protiklad ano; poslední zřejmě nikoli, není kategoriální, je omezen na malou skupinku sloves, umísťuje se oběma členy sémanticky svérázným, ale ne kategoriálně odlišným způsobem do základní, nepříznakové oblasti sloves nedokonavých. — Druhý protiklad (v terminologii Poldaufově „nenásobenost-násobenost“) je podle mne gramatický. U mne vystupuje jako protiklad prosté nedokonavosti proti příznakové neaktuálnosti. Šlo by tedy o termíny, ne snad o rozdíl v názoru, že máme v češtině krom dokonavosti a nedokonavosti ještě třetí vid, který Poldauf formuluje jako násobenost, já jako neaktuálnost.

Je tomu tak? — Pro Poldaufa je neaktuálnost v prvním článku (recenzi, SaS 25, s. 48) průvodním rysem násobených sloves — v druhém (SaS 27, s. 23) je neaktuálnost průvodním významovým rysem určitých významových typů českého slovesa (násobená slovesa jako kategorie se tu opouštějí). Nemohu než ve shodě se skutečností tvrdit dále toto:

Jsou tři vidové třídy českého slovesa dané[2] dvojím kategoriálním protikladem: dokonavosti-nedokonavosti a nedokonavosti prosté proti příznakové násobenosti neboli (z jiného pohledu) neaktuálnosti. Gramatické jsou obě tyto třídy z jednoho a téhož důvodu, že se totiž každá zařazuje do kategorie času jinak, že má v příslušných formách[3] každá jiný časový význam, což se nejvýrazněji vidí na prézentu.

Užívám rád stručné formulace Horálkovy, že je vid gramatickou kategorií proto, že „se kříží“ s gramatickou kategorií času. Toto „kříží“ svádí pak Poldaufa k soudu, že by se za gramatický mohl prohlásit i rys počitatelnosti, protože se kříží s gramatickou kategorií čísla (a uvádí podobné příklady). Ale nejde tu přece o etymologii, jde o fakt, že vidové formy se rozdílně zařazují do času, že dělá, udělá a dělává mají jinou časovou platnost, i když se v některých oblastech (jakožto formy nepříznakové kategorie prézentu) stýkají. Z mé formulace nijak nevyplývá, že by se musila počitatelnost (nebo v oblasti slovesa terminativnost) považovat za gramatickou kategorii. Z mé formulace vyplývá jen úměra

gram. číslo : gram. vid = počitatelnost : terminativnost

Rysy na pravé straně zůstávají sémantické.[4] Je přirozené, že u gramatických kategorií tak liminálních a na lexikálním podloží závislých, jaké oba vidíme na straně levé (gram. číslo a vid), bude tu úzká spojitost a podmíněnost. Ale ne naprostá, je tu dostatečné odlišení a jasná autonomie: tak jako plurál mohou vyjadřovat i substantiva nepočitatelná (vosky), tak mohou být v dokonavém vidu i slovesa neterminativní (dovést něco udělat, někomu něco podržet).

Přestože souhlasím, že násobenost implikuje neaktuálnost, nechtěl bych pojmenovávat gramatický rys, který se třídou dělávat, nosívat ap. vyjadřuje, sémantickým[5] ter[260]mínem násobenost. Není třeba se pohoršovat nad názorem, že je násobenost rys sémantický. Vždyť i dokonavost je „jako taková“ rys slovníkový (a existuje takto i v jazycích, které vid nemají, srov. něm. erblicken). Ale jakmile se gramatikalizuje, nemá smyslu definovat ji sémanticky, ani to ve skutečnosti není možné (srov. můj Slovesný vid, s. 10). Zůstal ovšem termín dokonavost, ale ten se nerovná „dokonavosti“, není tedy tak na závadu.

Podobně je tomu s násobeností. Pro třídu dělávat jsem užíval většinou termínu příznakově násobená a postupně ho nahrazoval termínem příznakově neaktuální. U protikladu násobenost-nenásobenost nutno však přesto vytknout především sémantický charakter. Poldauf vtipně srovnává s protikladem plurál/singulár (já sám ve Vidu často srovnávám vidové opozice s touto opozicí gram. čísla) — ale právě toto srovnání ukazuje, že sémantické termíny nejsou moc vhodné pro gramatické kategorie. Přes všeobecně známou příznakovost plurálu jsme na holičkách, kdybychom měli tímto sémantickým znakem plurality postihnout výrazy housle nebo kamna. Plurál tím nepřestává být gramatickou kategorií, i když tyto jevy nemůžeme sémanticky pluralitně pojímat (sémantická plurálnost se tu musí vyjadřovat lexikálně, spojením s druhovými číslovkami). A právě v tom rysu neaktuálnosti jsem viděl vhodný termín pro vystižení gramatického rysu třídy dělávat, když pouhá násobenost jako taková je rys sémantický. — Kdybychom se chtěli na vystižení charakteru třídy dělávat, stávat, nosívat spokojit jen tímto termínem — co si s ním pro jeho příliš velkou jasnost (proti dokonavosti) počneme při kvalifikaci případů jako mívá ji tam (knihkupec knihu ve výkladě: nemusí jít o opětovné vystavování; jde obyčejně o pohled ze strany vnímajícího subjektu, ten se „násobí“) — a což teprve u préterit tam bývala hospoda, tam stával dům? Jaká je tu násobenost? Spíš je třeba upozornit na subjektivnost pojetí, která se od dob Hermannových pokládá za znak vidu ve vlastním slova smyslu. — Pokládám proto pořád termín neaktuálnost za lepší, i když je na závadu jeho negativní forma, bylo by ji možno nahradit snad uzuálností (ale viz pozn. 10). Tento fakt pak svádí Poldaufa neustále (SaS 27, 1966, s. 27) k připouštění nějakého možnostního nebo nemožnostního rysu jako znaku gramatické kategorie, jak už jsem na to narazil výše: sama nemožnost uplatnění lexikálního rysu v jisté gramatické kategorii neustavuje ještě jeho gramatičnost. Tu ustavuje až kladný rys „jinakosti“ na gramatické rovině.

Poldauf uznal po své recenzi v dopise, že třída dělávat má formans na „odakčnění“ (v duchu mé terminologie na deaktualizaci, v duchu jeho recenze stačilo i na iterativaci). Ale nejde jen o odakčnění: netvoří se tímto formantem jen neaktuální slovesa nebo tvary od sloves akčních, též od stavových a vztahových: stává, spává, trpívá — a umívá, mívá ap. Pořád a pořád zápasy o termín, když se nechce vzít termín neaktuálnost; jako gramatický termín. — Mimo tuto gramatickou třídu může mít (kontextově nebo — zcela zřídka — snad i slovníkově) neaktuální význam každé nedokonavé sloveso. — To samo musí vést k uznání kategoriální povahy; že mluvnicky kategoriální, to plyne z oné svérázné časové platnosti.

Avšak — to je třeba zdůraznit — málo znamená, jestliže náš významový rys vystupuje podle slovního významu slovesa i bez označení. Prius je ten fakt formantu.[6] Znamená přece také něco fakt, že se tímto formantem dá vytvářet příznakově tento význam neaktuálnosti i od sloves, jež Poldauf deklaruje jako „neaktuální“ už sama o sobě: máme spořívá, zahraničívá, hlásává, stýkává se … Co na tom, když ukážeme, že jistých sloves nelze ani tak, bez označení, užít aktuálně, že to plyne z jejich významu? Vždyť i v základní vidové oblasti máme řady sloves perfektiv tantum a imperfektiv tantum. Stricto sensu nemáme ovšem z hlediska formy — přes všechnu vtipnou [261]analýzu Poldaufovu[7] — takové případy žádné.[8] Protože táž slovesa v jiném významu mohou být aktuální. Fakt jiného významu (se zastřenou výtkou, že míchám různé věci) Poldauf přeceňuje. Nebere na vědomí, že přece každé[9] nedokonavé sloveso se může užít neaktuálně — a má v tomto užití přirozeně vždy posunutý význam, někdy jde lexikálně o jiné sloveso — ovšem i v případech jako ryby berou, slepice nesou, hodiny jdou ap. — tedy nejen vlak právě dojíždí proti sestra dojíždí do práce, stravuje se láskou proti stravuje se u Hiřmanů ap.

Jde o to, že slova s formantem musí mít vždy jen tento neaktuální význam. Ovšem znova opakuji, na termínu netrvám; akad. Havránek při mé obhajobě patrně dobře vystihl situaci, že významový rys sloves třídy dělávat, nosívat bude sémanticky dosti složitý. Jsem ochoten přistoupit na kterýkoli vhodnější termín, ba i na sémantický termín násobenosti, ale je potom třeba vidět, že příznaková násobenost vytváří u českého slovesa třetí vid,[10] zařazující také tak svérázně příslušné jeho formy do času, jako je zařazuje dokonavost.

Musíme se znovu vrátit k otázce na počátku: Považuje Poldauf protiklad nenásobenosti/násobenosti ze gramatický? Kdyby pro něho tento protiklad gramatickým nebyl, zbytečně by mi vytýkal, že ho považuji za negramatický já (SaS 27, s. 23). Jestliže však je gramatický, proč vytýká a zdůrazňuje, že jeho důsledek (neaktuálnost[11] jako důsledek násobenosti) je povahy lexikální? Jestliže mu však neaktuálnost není jen důsledkem násobenosti, nýbrž (nadto) důsledkem slovního obsahu sloves, je přece právě proto nutno rozlišovat: uznám-li násobenost za gramatický rys, pak je gramatickou i onen významový důsledek (nelze ho přece definovat lexikálně!) — a jiná bude neaktuálnost nevyplývající z vyznačené násobenosti, jako jev „náhodný“ (z hlediska pohledu gramatického), tj. opravdu negramatické případy stýká se se svým přítelem, stravuje se tam a tam, spoří … Tyto případy lze ovšem také gramatikalizovat: stýkávat se, spořívá ap.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 3, s. 258-261

Předchozí Zdeňka Sochová: Nářeční slovník ze středního Opavska

Následující Ivan Poldauf: Závěrečné poznámky k diskusi