K významnému životnímu jubileu akademika Jana Mukařovského

Karel Hausenblas

[Kronika]

(pdf)

Знаменательный юбилей акад. Я. Мукаржовского / Un anniversaire remarquable du acad. J. Mukařovský

Vzpomíná-li lingvistický časopis životního jubilea literárního vědce a estetika, nedělá v případě pětasedmdesátin akademika Jana Mukařovského (nar. 11. listopadu 1891) výjimku snad jen vzhledem k obecnému významu jubilantova díla pro naši vědu a k jeho skutečně světové proslulosti, nýbrž proto, že jeho dílo je velmi úzce spjato s časopisem Slovo a slovesnost a vůbec s jazykovědou.

Jan Mukařovský je výborným znalcem jazyka nikoli přesto, že jeho pracovní doménou je estetika a literární věda, nýbrž je jím právě jakožto literární vědec a estetik. Intimní poměr k jazyku byl u něho dán nejen filologickým zájmem a školením, ale i teoretickým a metodologickým východiskem, které přijal za základnu své badatelské práce a které tak bohatě rozvinul a prohloubil. V dějinách literárního bádání se střídají období těsnějšího a uvolněného vztahu a spolupráce literární vědy s lingvistikou, o užitečnosti tohoto kontaktu se občas i pochybuje. Dílo Jana Mukařovského, které samo znamená epochu u nás a podílí se podstatně na celé epoše literárněvědného bádání v měřítku světovém, je nejlepším důkazem plodnosti a nosnosti dobře fungující kooperace mezi oběma disciplínami.

Toto zaměření proniká již v raných pracích akad. Mukařovského (jmenujme tu alespoň studii Pokus o slohový rozbor „Babičky“ Bož. Němcové z r. 1925), ale mnohostranně a velkoryse bylo rozvinuto v jeho pětadvacetiletém působení v „dílně“ Pražského lingvistického kroužku, s jehož existencí, boji i věhlasem je jméno Jana Mukařovského nerozlučně spjato. Patřil mezi jeho spoluzakladatele, nejaktivnější členy a je nejvýznamnějším představitelem jeho literárněvědné složky.

Hlavním rysem nové tehdy teoretické orientace a průbojné metodologie Kroužku bylo zaměření na strukturní charakter jazykových (a šíře sémiologických) jevů, na funkční souvislosti mezi částmi a celky, do nichž jsou zapojeny, a na tomto základě na osvětlování jazykových i jiných jevů z hlediska jejich podstatných rysů i specifičnosti. Nové poznatky o jazykové komunikaci v širokém smyslu a jejích složkách (zvl. též o vztahu ke skutečnosti), které byly v Kroužku jednak přijímány, jednak nově vypracovány, dovedl Jan Mukařovský iniciativně a plodně rozvinout při výkladu jazykové stránky a vůbec výstavby slovesných děl uměleckých. Připomeňme např. jeho významné teoretické studie o básnickém pojmenování i příslušné materiálové partie jeho analýz děl Máchových i mnoha jiných autorů, které jsou v souhlase s přístupem Viléma Mathesia (který položil základy k funkční onomasiologii, nauce o pojmenování) a S. Karcevského (který vystihl základní princip vztahu jazykového znaku ke skutečnosti ve své studii o asymetrickém dualismu jazykových jednotek), nebo Mukařovského objevné studie z české prozódie a jejího vývoje, navazující na poznatky Jakobsonovy, atd.

Na druhé straně — a to dnes chceme zdůraznit, sledujíce jubilantovo dílo ve vztahu k jazyku (jiné důležité jeho aspekty zde ovšem necháváme stranou) — práce akad. Mukařovského obohatily, ovlivnily a oplodnily i bádání lingvistické, a to nejen v oblasti jazyka básnických děl, zvl. novým pojetím estetické funkce a přehodnocením tradičního výkladu vlastností básnického jazyka (srov. využití koncepce Mukařovského např. v Havránkově Vývoji spisovného jazyka českého v Čs. vlastivědě), ale přispěly jednak k hlubšímu poznání jazyka velké řady spisovatelů 19. a 20. století (jmenujme [376]alespoň Máchu a Vrchlického ze starších, Nezvala a Vančuru z novějších), jednak i k hlubšímu poznání obecných rysů výstavby jazykových projevů (můžeme zase jen náznakem upozornit na podnětné jeho výklady o principech významové výstavby textu, významové akumulaci a postupech ji modifikujících, ve studii O jazyce básnickém nebo na mnohostranný význam jeho rozborů autorského jazyka a stylu i pro teorii jazykové stylistiky).

I když, jak zvl. literární vědci — i sám jubilant — zdůrazňují, přístup odborníků literárních a jazykových k jazykové stránce uměleckých děl slovesných se nutně liší, přece nejen repertoár jazykových prostředků v díle užitých, ale i jazyková složka stylu díla zůstává úsekem, kde se překrývá zájem obou oborů, neboť už ex definitione je předmětem jazykovědy celá oblast jazykové komunikace, užití jazyka ve všech oblastech lidské činnosti a styku. Lingvistika, zvláště lingvistická stylistika, se vždy bude s prospěchem obracet, souhlasně i diskusně — neboť jen tak je možný ve vědě vývoj — k metodologicky vyhraněným, pojmově příkladně propracovaným i slohově vybroušeným pracím J. Mukařovského jako k základním a trvalým hodnotám na tomto úseku bádání.

Ale musíme při této příležitosti vzpomenout i významné přispěvatelské i redakční účasti akad. Mukařovského v našem časopise. První polovina třicetileté existence Slova a slovesnosti je s J. Mukařovským nerozlučně spjata, od samého vzniku časopisu r. 1935 do r. 1951, kdy se SaS stalo převážně jen tribunou lingvistickou (literárněvědná problematika se přenesla do nově založené České literatury, jejímž hlavním redaktorem se akad. Mukařovský stal). Stál spolu s redaktory B. Havránkem a V. Mathesiem a s R. Jakobsonem a B. Trnkou při samém vzniku časopisu a významně se podílel na vypracování jeho koncepce (srov. část týkající se studia slovesnosti v úvodním článku v 1. čísle časopisu) i jeho konkrétní náplně a spoluvytvářel tak vědecký profil časopisu; byl také po obnovení časopisu po válce až do r. 1951 jedním z jeho redaktorů.

Za tato léta vyšlo v SaS z pera J. Mukařovského neméně než 30 příspěvků, velkých studií i příspěvků rozsahem drobnějších.[*] S řadou prací, které pak vešly do knižního souboru Kapitol z české poetiky, seznámila se odborná veřejnost právě na stránkách Slova a slovesnosti, jako byly např. Estetika jazyka, O jazyce básnickém, Poznámky k sociologii básnického jazyka, sémantický rozbor Nezvalova Absolutního hrobaře, studie o Šaldovi, Hálkovi, dvě o K. Čapkovi aj. Cenné poznatky obsahující ovšem i články v SaS, které do knižního výboru pojaty nebyly, ale které dokreslují jubilantovu osobnost též jako náročného kritika a břitkého polemika.

Jan Mukařovský má mezi lingvisty mnoho přátel, přímých i nepřímých žáků a pozorných čtenářů. Všem jsou a budou jeho práce, ty vydané nebo k vydání připravené,[**] i ty dosud nenapsané, bohatým zdrojem poučení, příkladem mistrného zvládnutí náročně stanovených úkolů i podnětem k hledání nových řešení.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 4, s. 375-376

Předchozí Jitka Štindlová: Po druhé o retrográdních slovnících

Následující Helena Svobodová: Sovětský sborník o otázkách obecné lingvistiky