Ergocentrická literární teorie polská

Frank Wollman

[Rozhledy]

(pdf)

La théorie ergocentrique de la littérature dans une publication polonaise

Kniha vilenského profesora Manfreda KRIDLA Wstęp do badań nad dziełem literackiem (1936, str. 215), kterou začíná sbírku prací „Z zagadnień poetyki“ (Wilno), má charakter obecných úvah teoretických, opravdu hodnotných, zaměřených ergocentricky.[1] V metodologické literatuře polské má význam nesmírný. Hned předmluva překvapuje nezvyklým ještě nedávno v Polsku respektováním ruské vědy literární a nekompromisním přihlášením k literární vědě ve vlastním smyslu slova.

Kapitola I. seznamuje s plánem tohoto úvodu a s jeho vznikem. Dovídáme se tu, že většina otázek byla řešena již v semináři literatury polské university Štěpána Batoryho ve Vilně; prof. Kridl však zde jistě nadsazuje, říká-li, že jeho vývody třeba v značné míře pokládat za společný majetek. Iniciativa učitele a příklad badatele jsou všude patrné a ostatně i jinak známé.

Kapitola II. (Charakter naukowy badań literackich) počíná pohledem na vývoj vědy od přírodovědeckého positivismu přes přelomový význam Diltheye, Windelbanda, Rickerta k logickému jednotnému pojetí, v němž se opírá zejména o Łukasiewicze. S tohoto hlediska správně odsuzuje utilitarismus, který zasáhl zejména polskou literární historii, a všecko míšení pojmů (literatura, kultura, biografie, „život“) i metod kulturních, sociologických, [183]psychologických. Přichází k témuž výsledku, ke kterému jsem přišel sám,[2] vytyčuje vědě o literatuře požadavek: 1. vlastního předmětu, 2. ohraničení oblasti, 3. vlastní metody a 4. cíle. Tyto jednotlivé body představují ovšem samy o sobě zvláštní noetické problémy, do kterých se Kridl nepouští. Pokusil jsem se tuto problematiku zachytiti vývojem předmětu a bádání v citované stati.

Kapitola III. (Przedmiot badań literackich) odpovídá na otázku titulu prostě a jednoznačně: dílo literární. Kridl nejde dost hluboko v chápání díla (podle naší terminologie tvaru) jako „útvaru duchového nebo psychologického“ (str. 21). Ovšem problém sám není tak prostý noeticky, jak dokazují první dvě kapitoly polského filosofa R. Ingardena ve sp. Das literarische Kunstwerk (1931). Kridl řešení nahrazuje pohledem na historii poetiky od Aristotela počínajíc a přenáší se hned k různorodosti předmětové, běžné v klasické filologii a v literární historii z ní zrozené, která zahrnuje též historii, publicistiku, filosofii atd. Ukázal jsem vývojem literárního bádání, jaký podíl na vývoji předmětu měl tradicionalismus a jak působil na tvarové usměrnění.[3] Pojem slovesnosti (souhrnu ústní i umělé literatury) se u Kridla nepřihlásil; je to stará chyba polské literární historie a daleko vážnější než dělení na literaturu „starší“ a „novější“.

Různorodost předmětu ukazuje Kr. na historii definice literatury na západě a v Polsku až do Kleinera; stanovisko Kleinerovo, podle kterého do literatury náležejí také díla náboženská, filosofická, etická, odsuzuje, a to právem, poněvadž vychází důsledně z pojetí literárního tvaru. Utilitaristický patriotismus, podle kterého se měřila polská literatura, nelze ovšem s Kridlem odvozovati jen od Mickiewicze; „Nationalliteratur“ je především výtvor buržoasní německé literární historie. Dále už přichází Kr. k otázkám metody. Ukazuje na různorodost předmětu při metodě filologicko-historicko-kulturní, na vytváření jakési obecné metody, kde bylo po troškách všecko možné, jako biografika, psychologie, sociologie, historie kultury i estetika, ale bez vlastní tváře, vytýká rozbujení ideologie a kulturního hodnocení. Ovšem to platí zejména pro t. zv. historie národních literatur. Obecná srovnávací věda byla už dlouho na stopě slovesných kriterií.[4] Hledisko komparační, tak plodné pro vývoj vlastních literárních metod, Kridl ve svém historickém pohledu zanedbává. Proto se tu objevují badatelé ergocentrického směru XX. století jako deus ex machina a jejich výběr je dost náhodný. A přece na př. poměr Croceův k srovnávací literatuře má pevné místo v jeho systému estetickém. Kazimierz Wóycicki svou znamenitou knihou Historja literatury i poetyka z r. 1914 souvisí s Veselovským, komparatistou par excellence, jako s ním kořenně souvisí o málo později ruští formalisté.[5] A do této souvislosti také kromě souvislosti fenomenologické náležel by patrně také i Roman Ingarden. Mezi badatele ergocentrického směru počítá Kridl z Poláků Kucharského, Krzyžanowského, Adamczewského, Borowého, Zawodzińského a Piwińského. Českou práci toho směru ovšem nejmenuje; bohemica non leguntur.

Kapitola IV. (Dzieło literackie) chce pojmout dílo literární (náš tvar) v jeho podstatě ontologické, v jeho „identičnosti“ jako výtvor, mající objektivní byt, nezávislý na psychice tvůrcově i percipientově, na psychice toho, kdo dílo tvoří a kdo je přijímá. „Žadne psychiki nie mogą nas tu interesować, nic wogóle, co istnieje poza dziełem, lecz te istotne, niewąpliwe, dające się obejrzeć i sprawdzić jego cechy, które sprawiają, że jest ono takie, a nie inne“ (str. 37).[6] Je to stanovisko radikálního raného formalismu. Zanedbává se tu ovšem relativita estetického objektu a normy, neboť isolace díla proti psychice percipientově je umělá. Zato výhrady Kridlovy proti Ingardenovu pojetí literárního díla mají cosi do sebe. [184]„Mnohovrstvovost“ nemůže skutečně být jediným a konečným specifikem literárního tvaru, neboť se najde také v dílech vědeckých a publicistických, a ani organická jednotnost díla nezachraňuje specifickou literární funkci. Vyloučení předmětů bez estetického zaměření a funkce z vlastní literatury věnuje Kr. mnoho místa zčásti podle Dessoira, zčásti podle Ingardena (který u díla naukového vytkl cíl poznávací, jemuž slouží všecky strukturální vlastnosti, takže mezi dílem literárním a naukovým není vzájemnosti ontologické). Totéž platí o filosofii a publicistice, které rovněž nenáležejí do sféry fiktivní. Kridl zdůrazňuje fiktivnost literatury (podle Ingardena), zvláštní „intencionálnost“, habitus zvláštní reálnosti se zvláštním místem a časem, s pravdou poetickou. Za přední „elementy“ tvaru pokládá Kr. poetický jazyk, v jehož charakteristice se drží formalistů ruských, dále strukturu (konstrukci, komposici), pronikající každým činitelem tvaru (tématikou, motivy, postavami, stylem i jazykem). Je tedy poměr mezi poetickým jazykem a komposicí na jedné straně (str. 58) a mezi komposicí a tématikou v širším smyslu (str. 61) ne zcela jasný. Termín struktura nabývá však u nás dnes významu jiného, pregnantního, nekryje se s komposicí, konstrukcí; charakterisujeme jím ontologickou podstatu tvaru, nejen jeho konstitutivní, nýbrž i konstruktivní rysy, strukturní navrstvení a v tom také individuálně psychicko-sociální atmosféru tvaru, bez které každé pojetí struktury je nemožné. Kridl se tomu také marně brání (str. 62). To ještě není psychologismus, jako to daleko ještě není sociologismus, ale náleží to k vlastnostem tvaru jako jeho genese (na př. konstitutivní rysy vise) nebo jeho funkce nebo konečně jako apercepce některé složky (na př. pocit metafysičnosti). Také v Polsku po Ingardenovi se propracovává strukturální pojetí, tak na př. Konst. Troczyński, Elementy form literackich (Poznań 1936). Tvrdí-li tu Troczyński (str. 71), že je daleko od formalismu, má jen zpola pravdu. Právě přísné formalisticky ergocentrické stanovisko, jako je u Kridla, mělo a má vliv na vypracování literární struktury ostrým osvětlením hranic. Opustí-li se, zabředá se znovu jinam, na př. do ideologie a etiky, jako se to stalo Troczyńskému v knížce „Od formizmu do moralizmu“ (Poznań 1935).

V kapitole V. (Zakres i podział nauki o literaturze) počíná Kridl letmou kritikou mnohovýznamového termínu „historie literatury“ a vytýká, že historie zanedbává imanentní otázky literární. To by jej mělo vésti hned k zásadnímu protikladu poetiky a historie.[7] Vědu o literatuře dělí v tyto části: 1. teorie literatury neboli poetika. 2. bádání literární v užším smyslu slova, 3. teorie bádání neboli metodika. V úvaze o poetice drží se Kridl především ruských formalistů, o nichž proti různým „bájím“ a generálním skeptikům vyhlašuje, „že był to prąd świeży, żywy, płodny w nieprzeciętne rezultaty, mogący się poszczycić szeregiem wybitnych talentów w dziedzinie teorji i krytyki literatury…“ atd. (str. 69). Slova plná uznání k vykonané práci, která by si mohli vzít k srdci také naši klevetničtí dudkové. — Kridl, bohužel, nepřihlíží k východisku formalistů. k Veselovskému, a proto není zcela práv pojetí poetiky u Žirmunského, který ji dělí v poetiku teoretickou a historickou. Ve smyslu Karejeva a Veselovského[8] je chápat „historickou“ poetiku jako vývojnou a lze udržet její hranici proti literární historii, kde také může běžet o „etapy rozvoje poesie“ a „přeměny stylů“, ale s hlediska genese tvarů, nikoli s hlediska autonomie imanentních specifických rysů tvarových. Pojem historičnosti, aplikován na literaturu, znamená genetiku tvarů jako jednotlivin a kausální řetěz estetických objektů.[9] Proto, zahrnuje-li Kridl historii literatury do literárního bádání v užším smyslu slova, správně dělá výhrady se stanoviska tvarového proti staré literární historii, zejména proti kulturologii, zdůrazňuje vliv díla na dílo (s příslušnou bibliografií) a důsledky z toho plynoucí pro trvání a změnu slovesných druhů a rodů. Formalistická zásada, že „historie literatury je v poměru k teorii literatury nejen zvláštním předmětem bádání, leč spíše různou metodou poznávání litera[185]tury, různým jejím průřezem“ (Ejchenbaum), vede Kridla k tomu, že nedává historii literární zvláštní místo v systému vědy o literatuře. Myslím, že neprávem. Skutečné poznání tvaru je dáno podle mého soudu oscilací mezi poetikou a historií. Kridlovi uniká noetická součinnost imanentní formy, která je podstatou poetiky a estetického objektu v historické řadě, kde spolupůsobí především také norma a hodnota. Proto také jeho návrh na dělení „bádání v užším smyslu slova“ podle poetiky na teoretické a na historické nemá noetický smysl. Zde může běžeti jen o konfrontaci řady poetické a historické. Pro tyto práce, zasahující do obou oblastí a naprosto nutné v menších i větších úsecích, vyhrazuji název eidografie a eidologie a žádám pro ně umístění mezi poetikou a historií, jaké už ve skutečnosti mají.[10]

VI. kapitola (Z zagadnień metodyki) v 1. části se zabývá metodickým liberalismem a zatížením z filologické tradice, přijímá stanovisko ruského formalismu o badatelské hypothese, o badatelském postupu v protivě ke zkostnatělému systému metodickému, a přeceňuje význam německé metodologie. Modifikuje klasifikaci metod Z. Łempického (Reallexikon der deutschen Literaturwissenschaft) a dělí metody na „neliterární“ a „ergocentrické“ neboli „eidologické“. 2. část je ostrou kritikou metod genetických, psychologických, sociologických, historicko-kulturních (entwickelungsgeschichtliche, geistesgeschichtliche) atd., provedenou namnoze s bojovným ohněm i s jednostranností raného formalismu. Směru filologicko-historickému nechce Kridl přiznat ani místo mezi ergocentrickými metodami. Historie je mu metodou geneticko-psychologickou a příčinnou. Připouští však literární historismus, pro který mluvil výše, a s hlediska tohoto faktu a našich výhrad je posuzovati jeho odsudky metod, nevycházejících z tvaru a nevidících hlavní cíl ve výkladu tvaru; mezi nimi hlavně psychologická genetika dostává zaslouženě svůj díl. Proti genesi psychologické volá na pomoc Crocea a fenomenology s Husserlem, Łempického i Ingardena, celou varšavskou školu logistickou a jiné. Vším právem staví proti psychologismu genesi literární. Ale jako proti historické metodě připustil historismus „literární“, vrací se na konci kapitoly psychologická pomoc. Neboť konečně běží o to, jak se stanoviska tvaru hledět na pomocné sousední vědy, jak jsem to už naznačil v citované stati. Klíčem k této pomoci psychologické, stejně jako sociologické, je estetický objekt. Výstřelky a nároky literárního psychologismu rozebral Kr. ze široka a stejně spíše „strhal“, než uvedl na míru biografismus a sociologismus, který se podle něho zejména zabývá věcmi nepotřebnými a nepodstatnými pro dílo literární. Význam normy a hodnoty byl by měl odůvodnit sociologickou pomoc pro výklad literární.

Pojednávaje o metodách ergocentrických, omezuje Kridl filologii na textovou kritiku. Sem také řadí Kr. t. zv. etnologický směr, stanovící svazky mezi poesií lidovou a umělou, a oceňuje jej pro historické chápání výtvoru. Soudí sice, že by se v širší míře, než se dosud dálo, mělo přihlédnouti k prvkům ústní tradice, ale, jak bylo už řečeno, uniká mu vztah ústní a umělé slovesnosti, vztah právě tvarový, signalisující předmět i metodu bádání o slovesnosti.

Problém obsahu a formy dostává se pak do středu jeho úvah. Zavrhuje nešťastné dělení na „obsah“ a „formu“; ukazuje jeho bezobsažnost a nemožnost (str. 127) v celistvosti díla, kde se může mluviti jen o funkcích jednotlivých elementů. Toto místo náleží k nejlepšímu, co je v knize, ačkoli nelze souhlasiti veskrze s tím, že jen dělení na obsah a formu způsobilo útěk k filosofii a kulturologii a zanedbávání tvarových hodnot. To souviselo přece také s utilitarismem, s jakým bylo a je chápáno slovesné umění.

Směr eidologický vidí podle Łempického v práci na elementech díla, ať t. zv. „obsahu“, ať „formy“, ať vůbec „techniky“. Termín ten pozbývá smyslu vedle termínu „ergocentrický“ při důsledném tvarovém hledisku; dal jsem mu (už před Łempickým) smysl jiný, jak o tom už byla řeč.

[186]Německou školu „filologie idealistické“ s K. Vosslerem v čele uvádí K. jednostranně na vliv Croceův, na jeho „ducha estetiky a linguistiky“. Právě romanisté, jako Spitzer, Pongs, Sperber a j. dokazují vývoj starší, který vede ovšem též ke Croceovi, od komparativních studií. Srovnávání tvarů vedlo především k hledisku ergocentrickému,[11] při všech exkursech biograficko-psychologických a ideologicko-sociologických. Dobré je Kridlovo zařadění francouzských t. zv. explications a pohled na literárně vědeckou, ergocentrickou práci anglickou (str. 133).

Nejlepší je Kridlův náčrt t. zv. školy formalistů ruských. K ergocentrickému bádání přibírá ji Kr. především proto, že postavila věc metody ergocentrické nejradikálněji a nejkonsekventněji; věnuje jí zvláštní výklad také proto, že u Poláků koluje o ní mnoho názorů zmatených, jednostranných a klamných. To, co Kr. dále uvádí, platí mutatis mutandis také o nás, a proto stojí zato, to citovat (str. 137). „‚Formalista‘ stał się w polskich sferach literackich pewnego rodzaju straszakiem, a nawet obelga. Trzeba więc tę sprawę wyjaśnić, zwłaszcza, że i ze strony wybitnych naszych badaczy można usłyszeć zdania, jakoby formalizm rosyjski był wątłą i nieoryginalną strukturą myślową i jakoby wszystko, co on głosi, było już powiedziane przez starego Lansona i R. M. Meyera. Oczywista rzecz, że i formaliści mają jakiś przodków i nie wyskoczyli gotowi z głowy Jupitera, mam jednak nadzieję wykazać, że są w nich rzeczy, o których się Lansonom i Meyerom ani śniło.“

Historii ruského formalismu podává celkem správně. Ovšem dělení mezi směr radikální (Opojaz) a umírněný (Žirmunskij, Tomaševskij) nemůže být přesné tam, kde běží o rychlý, až překotný vývoj badatelské metody a o pravý výbuch badatelské činnosti. Dobře charakterisuje práci jednotlivců (Ejchenbauma, Šklovského, Brika, Tomaševského, Jakobsona, Tyn’anova, Žirmunského a j.) a jednotlivé these. Za nejvážnější zásluhu formalistů pokládá určení předmětu bádání literárního, úkolů a metody, specifických, literárních znaků díla, odpoutání od eklekticismu historicko-literárního, očištění terénu z cizích příměšků, náležících do jiných věd, neopositivismus vědecký, opřený o fakta literární, odpor proti filosofii umění a estetice „von oben“.

Má některé námitky v meritu problémů. Především se mu zdá spor o formu a obsah často sporem o slova. Zapomíná, že právě tyto spory o slova byly nutné, aby tradiční eklektické chápání (spolu s terminologií) bylo opuštěno. Sledování vývoje formalismu na československé půdě bylo by oslabilo tuto Kridlovu námitku a bylo by mu objasnilo vývoj a pojetí tvaru a struktury, jako vůbec zákonný přerod formalismu v strukturalismus. O jiných námitkách, jako o zanedbávání tématiky, čímž rozumí Kridl vše, co je v díle „ideologií“, „problematikou“, o nejasnosti zásady umění jako tvárného prostředku neboli postupu (prijem, polsky chwyt) bylo by možno diskutovat, podobně jako o námitce Adamczewského, že se i u formalistů najde biografismus a genetika. To vše náleží k vývojové dynamice formalismu spolu s námitkami vážnějšími, které pronesl už Engel’gardt. Odvážné, někdy extrémní postavení thesí, někdy jednostranně ostré osvětlení problematiky bylo nutné pro vytvoření samého pojmu literární vědy a vzájemného poměru jejích metod. Českoslovenští strukturalisté, částečně dědici ruského formalismu, jako jeho předchůdců, počínajíc od Veselovského a Karejeva, jsou sami někdy upjatější k ranému formalismu než jeho stoupenci polští. — Muže se tedy mluviti o jisté expansi formalismu do Polska, kde koná tutéž očistnou a pionýrskou práci pro strukturalismus, jakou vykonal už dříve v Československu.

V kapitole VII. (Zasady integralnej metody literackiej) shrnuje Kridl to, co si v předchozích kapitolách připravil historicky a analyticky, zejména východiskem z díla literárního. Je si vědom toho, že nepodává nic nového ani revolučního a že se v zásadě neliší od ergocentrických metod. Proti formalistům ruským zdůrazňuje celek a jednotu díla, připomíná znovu, že tématika tvarů byla jimi zanedbána nebo odsunuta na další plán. Tyto výtky [187]sotva platí pro celý formalismus, zejména začleníme-li jej historicky do vývoje ruské vědy: celek tvaru, jednota tvaru, tématika (v širokém smyslu) jako tvarová součást byly nezbytné předpoklady literárně-vědeckého názoru už od Veselovského, Karejeva a Potebni. Ale plným právem Kridl znovu je zdůrazňuje ve své tak řečené „integrálně literární metodě“; „jako integralna musi obejmować w swych badaniach wszystko bez wyjątku, co się w dziele znajduje, jako literacka zaś musi te wszystkie elementy rozpatrywać na gruncie dzieła, t. j. z punktu widzenia literackiego“ (str. 152). Odtud přichází k základnímu hledisku (str. 152): „A więc, rozpatrywać wszystkie elementy dzieła z punktu widzenia literackiego znaczy badać ich „literackość“, funkcję i rolę, jaką w dziele pełnią i odgrywają. Bo przecież nie dla czego innego, ale dla tej funkcji właśnie zostały stworzone i dla niej istnieją. Byt ich jest z nią ściśle związany“.[12] Z toho konsekventně zrovnoprávňuje všecky prvky díla, ne ovšem v tom smyslu, jako by všecky měly stejnou roli v každém díle, leč v tom smyslu, že v každém mají svou specifickou roli. Proto popírá dualismus obsahu a formy, popírá vůbec existenci „obsahu“ a „formy“ v populárním významu. Jeho vývody nejsou ovšem nové. Sem směřuje už správně pochopená Herbartova estetika, u nás zejména Hostinský.

Poučné jsou Kridlovy názorné příklady a analysy, které prozrazují znamenitého universitního učitele a vysvětlují, proč je už celá Kridlova škola. Také vhodná je stručná bibliografie (třebaže s mezerami) centrálního problému, kde nejasnost Walzelova stanoviska, tak osudná pro literárně vědecký dorost německý, jest vytčena. Zvlášť přihlíží k t. zv. problematice a ideologii a jeho vývody jsou tu velmi šťastné a souhlasí s tím, k čemu došel už československý strukturalismus, totiž k tomu, že ideologie nemá v díle (my říkáme v tvaru) samostatnou existenci (stejně jako ji nemá t. zv. obsah), že musí být pozorována ve své funkci literární a že je bludem traktovat ideologii tvaru na způsob meritorní jako systém.[13] Tedy důsledné uplatnění tvarového hlediska. Našemu čtenáři mohlo by snad být divné úsilí, které vynaložil Kridl na to, aby ukázal, že ideologie je součástí a funkcí tvaru. V Polsku je to nutné, uvážíme-li, jaké ideologické exploatace mimoliterární se tam dály a ještě dnes dějí z největších zjevů slovesných; proto otevrou tu oči i jeho příklady, na př. onen o Mickiewiezovi (… „równocześnie konserwatysta i rewolucjonista, katolik i heretyk, arystokrata i demokrata, monarchista i republikanin…“). Rovněž tu nevyjde naprázdno Kridlova polemika s hodnocením podle „vážnosti obsahu“, zaměřená na Kleinera a jeho „postuláty etické“. Ještě více ovšem bylo by na místě se stanoviska tvaru odsouditi knížku „Od formizmu do moralizmu“ (Poznań 1935) od K. Troczyńského, který, nepochopiv dobře Brzozowského, padl zpět do ideologické reakce.

Popíraje dualismus formy a obsahu v jednotlivém tvaru a vůbec celou existenci „formy“ a „obsahu“ v populárním smyslu, v čemž třeba s Kridlem jen souhlasit, upadá Kridl do chyby extrému, který vytýká formalistům. Pochybuje o existenci formy vůbec (str. 154n.). Naproti tomu strukturalismus nutně vede k závěru, že formou můžeme a chceme rozuměti abstraktní představu jistých schemat neboli komplexů tvárných prostředků (postupů), kterou musí vlastniti jak producent, tak konsument. To jest podstatou literárnosti vůbec, podmínkou tvorby i konsumpce literárního tvaru. Tato imanentní forma nebo (lépe snad řečeno) imanentní formový potenciál dobývá se nikoli z analysy jednoho díla, leč srovnáním mnoha tvarů téhož řádu. Kdo jde do divadla, musí mít představu o tvárných postupech divadelního umění, musí mít představu imanentní formy, dramatického potenciálu, aby byl schopen dramatický tvar vnímat umělecky. Bez imanentní formy nebylo by poetiky, která je v podstatě systémem tvárných prostředků (postupů). Rozbor tvárných postupů jistého tvaru je konfrontací a stupňováním této struktury u percipienta nebo badatele analogicky, jako tomu bylo u tvůrce. Analogicky, ale jen ve velmi volném smyslu toho slova. Problema[188]tika této analogie je dána estetickým objektem,[14] k jehož pojetí a důležité funkci Kridl dosud nedospěl, ačkoli na problém několikrát naráží.

Zásadní význam nemají další, příliš široké úvahy o t. zv. pravdě poetické, o motivaci a pravděpodobnosti, ačkoli i ty se vztahují k základnímu ergocentrismu. Tak není zbytečné zdůrazňovat, že motivace má charakter především konstruktivní. Fakt, zdůrazněný formalisty, že dílo literární (náš tvar) se percipuje, opisuje a oceňuje nikoli na základě empirické skutečnosti, nýbrž na základě jiných děl (tvarů), měl vésti Kridla aspoň dodatečně k výkladu imanentního formového potenciálu a estetického objektu, zvláště když Kridl uznává různosti prostředků tvárných jako základ fiktivní skutečnosti.

V opisu zjevu literárního ve smyslu fenomenologickém, jak jej provedl už Ingarden, vytýká Kr. možnost různých typů poznávacích v závislosti na různých typech předmětů; tak se dostává k dominantě, staré známé formalistů. Její výklad jako komposiční zásady je ovšem zcela formalisticko-strukturulistický, podobně též na to připojený výklad stylu jako souhrnu jazykově-slovesných prostředků výrazu artistického.[15] V tom smyslu jsou psány také menší exkursy o bádání o verši a o hodnocení slovesně uměleckém. Odstavec o druzích a formách popisu literárního tvaru (str. 191 n) dělá revisi se stanoviska „integrální metody literární“, ale nezasahuje hluboko; opakuje jen výtky biografismu, sociologismu, vlivologii, ukazuje souvislost analysy a synthesy a proto nemožnost dělení na analytické „rozpravy“ a syntetické „monografie“ atd. a navazuje na to úvahu o nutnosti logického ustálení terminologie. Zde, jako zejména v následujícím odstavci o pomocných vědách (str. 197), kde ovšem jazykověda je na prvním místě, přihlašuje se zjištěný již nedostatek protikladu mezi poetikou (jako vlastním ergocentrickým směrem literárněvědného bádání) a historickou genetikou, kde pojem estetického objektu je naprosto nutný. Uniká-li Kridlovi individuálně psychicko-sociální atmosféra tvaru, nemá řádného ergocentrického východiska a poměru k psychologii a sociologii jako vědám pomocným[16] a schází mu poměr k historii vůbec. A přece jedině odtud je možná skutečná revise dosavadních druhů práce literárněvědecké. Poměr moderní literární vědy k strukturální psychologii by vyžadoval důkladného osvětlení. Kridl k tomu bohdá ještě dojde; vždyť je na dobré cestě a pln ohně.

VIII. kapitola „o pochybách a nebezpečích“ svědčí o tom rovněž; Kr. je si dobře vědom metodického chaosu a cesty, kterou již urazil, a cíle, kterým mu zůstává výklad a hodnocení literárního díla. Také u nás ještě by bylo třeba zdůraznit jeho útok proti metodickému liberalismu, kterému je dobrá každá metoda, a proti „sedění na desíti teoretických stolicích“. Také u nás by bylo opakovat jeho odmítnutí výtek proti přílišné specialisaci autonomní literární vědy, která se ovšem stává publiku méně dostupná, poněvadž neslouží především publicistice, a jiných výtek, že literární věda nyní ponechává celé oblasti písemnictví odborníkům jiným, tak kulturologům, sociologům, psychologům. „Víc bylo z toho škody než prospěchu,“ praví Kr. zcela správně.[17] Je si vědom neúplnosti svého metodického náčrtu (na př. v poměru k psychologii), odmítá zkostnatění šablony „formalistické“, ví, že podává toliko základy, klade důraz na výchovu dorostu vědeckého. Sympatické je také zdůraznění všestranného vzdělání dorostu v tvrdé práci, platné také pro naše poměry, kde literárně-vědecký dorost příliš snadno získává ostruhy za přílišné a někdy až nekritické (zejména v metodickém ohledu) blahovolnosti invokovaných a žurnalisticky oslavovaných protektorů. Není divu, že Kridl vytvořil už celou novou školu literárněvědeckou, na jejíž práce, soustředěné v sbírce „Z zagadnień poetyki“ se těšíme. Jeho příručku, opatřenou množstvím údajů bibliografických, doporučujeme také našemu vědeckému dorostu, ovšem s výhradami, které jsme učinili.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 3, s. 182-188

Předchozí Vladimír Buben: O jazykové kultuře a purismu ve Francii

Následující Josef Bukáček: Poesie a literatura v pojetí B. Croceho (Vzpomínka k jeho sedmdesátým narozeninám)