Nové vztahy poetiky k lingvistice a matematice

Květa Sgallová, Petr Sgall

[Discussion]

(pdf)

Новые отношения поэтики к лингвистике и математике / Nouveaux rapports de la poétique à la linguistique et aux mathématiques

Nový rozvoj strukturní a matematické lingvistiky je spojen i s novým oživením zájmu o ty oblasti literární teorie, v nichž se spolupráce s lingvistikou nejvíc uplatňuje. Svědčí o tom mj. i tři jinak dost různorodé publikace z roku 1965. První z nich, A Theory of Meter od Seymoura Chatmana z Kalifornské university v Berkeley (vyd. Mouton, ’s-Gravenhage, v edici Janua linguarum — Series minor, sv. 36, 229 s.), je zaměřena k vybudování teorie anglického metra s uplatněním výsledků strukturní lingvistiky. Druhá, sborník Mathematik und Dichtung (pod redakcí H. Kreuzera a R. Gunzenhäusera vyd. Nymphenburger Verlag v Mnichově, 351 s.), a třetí, sborník Poetyka i matematyka (red. M. R. Mayenowa, Varšava, v edici Historia i teoria literatury, 172 s.),[1] jsou soubory příspěvků týkajících se teorie literatury (zejm. poetiky a teorie literárního stylu) i styčných oborů jazykovědných a usilujících o uplatnění matematických a formálně logických postupů, s kterými pracuje současná teoretická lingvistika.

Chceme-li na základě uvedených tří publikací charakterizovat některé aspekty dnešního bádání v literární vědě, bude nejlépe zastavit se nejprve (1) u určitých obecných otázek spojených s matematickým přístupem, pak (2) u otázek literární vědy (popř. estetiky) jako celku, a konečně stručně charakterizovat (3) výsledky ve versologii a (4) v stylistice.

1. Podobně jako v lingvistice je i v literární vědě výhodné rozlišovat uplatnění matematických postupů kvantitativních (statistických) od přístupu matematicky formálního, ale ne přímo kvantitativního (mluví se v tomto druhém případě o uplatnění algebraických metod, popř. o využití matematické nebo formální logiky). Lze pak (srov. k tomu stať M. R. Mayenowé ve sb. Poetyka i matematyka) říci, že tento algebraický přístup má spíše vnitřní vztah k literární teorii (představuje zásadní pokrok v její vlastní metodologii spojený především s explicitností a formalizovatelností koncepce, tedy s vyjasněním základních teoretických pojmů a vztahů mezi nimi). Naproti tomu využití statistických postupů je většinou (aspoň za dnešního stavu) i při značné užitečnosti záležitostí v určitém smyslu spíše „praktickou“: jde tu o žádoucí spolupráci dvou oborů, přičemž literární teoretik má poskytnout výchozí údaje (a ovšem — což je právě důležité — i jejich základní klasifikaci) i rozhodnout, jak lze vhodně interpretovat výsledky získané statistickým postupem, o jehož vhodnosti pro daný materiál rozhodl matematik. (Nepochybujeme o tom, že oba obory mohou být spojeny v jedné osobě, ale není to snadné, ani nutné.)

Pro dnešní situaci je ovšem charakteristické i to, že většina příspěvků v obou sbornících je věnována postupům statistickým. Často se přitom některé statistické obory, [168]zejména teorie informace, považují za metodologický základ nové literární teorie (popř. některé její části nebo zase celé estetiky). Někdy je ostatně tento postoj spíše jen deklarativní. Jindy zase je pro něj charakteristické buď příliš přímočaré spojování „informace“ v technickém slova smyslu Shannonovy teorie (kde, jak známo, naprosto nejde o informaci v běžném slova smyslu, o obsah sdělení ap.) s teorií znaku (ať saussurovskou nebo peirceovskou), anebo předčasné vkládání značných nadějí v možnosti uplatňovat tzv. sémantickou teorii informace v empirických oborech. Pro realistické posouzení obou těchto směrů opírajících se o teorii informace je velmi důležitý názor jednoho z tvůrců sémantické teorie informace, Y. Bar-Hillela, vyslovený např. v jeho stati Kybernetika a lingvistika, přeložené u nás ve sb. Kybernetika ve společenských vědách, Praha 1965, s. 255—266, který uznává důležitost statistiky a kybernetiky pro zkoumání řeči jako procesu komunikace, ale rozhodující význam pro teoretickou lingvistiku připisuje naopak přístupu algebraickému.

2. O přímé využití statistické teorie informace v teoretických základech estetiky usiluje M. Bense, který stručně shrnuje svůj přístup ve sb. Mathematik und Dichtung. Snaží se spojit Peirceovo třídění znaků se Shannonovou teorií informace a s Birkhoffovým numerickým zachycením „míry krásna“. K filosofickým východiskům jeho koncepce patří jednoznačné přihlášení k empirické estetice spojované s jménem Galileiho a snažící se o objektivní zjištění vlastností těch předmětů, které jsou nositeli estetické hodnoty (na rozdíl od estetiky hegelovské, zaměřené spíše na subjektivní interpretaci estetické skutečnosti a na její začlenění do celkového filosofického systému). Benseho koncepce je dnes často přijímána jako výsledek nových možností přeměny estetiky v exaktní vědu. Je však třeba říci, že některé její základní teze nejsou zatím dost jasně formulovány, ani doloženy. Operuje se (např. na s. 326) s termínem informace bez výše připomenuté diferenciace, není ujasněn vztah mezi tak závažnými pojmy, jako je informace statistická, sémantická a estetická (srov. i kritické výhrady J. Levého v recenzi Benseho knížky Theorie der Texte, Slovenská literatura 12, 1965, zejm. s. 81). Nenajdeme tu ani stanovisko k takovým otázkám, jako je vztah literatury (užívající jazyka, tedy složité soustavy znaků na uměleckém zpracování nezávislých) k uměním jiným, jejichž materiál se od takového systému v mnohém odlišuje. Podobné nedostatky lze ovšem vytýkat i tradičním pojetím estetiky, ale připomeňme, že už v r. 1940 formuloval tento problém jasně J. Mukařovský ve stati O jazyce básnickém (v SaS 6, 1940, 113—145, též Kapitoly z české poetiky I, Praha 1948, 78—128).

Přes určitou jednostrannost lze v Benseho koncepci vidět podněty, které mohou přispět k jasnějšímu osvětlení některých aspektů estetické problematiky. Nejde však — aspoň v dosavadní formulaci — o estetický systém teoreticky plně fundovaný nebo empiricky ověřený.

Blízký spolupracovník M. Benseho R. Gunzenhäuser v uved. sborníku rozbírá zejména možnost spojení Birkhoffova pojetí s touto novou „informačněteoretickou“ koncepcí. El. Waltherová uplatňuje v této souvislosti Peirceovu klasifikaci znaků na tři různé texty (dvě prozaická díla a text novinářský). F. von Cube předkládá nárys matematického aparátu pro uplatnění Shannonovy teorie a Benseho koncepce na rozbor dramatu. Ke koncepci Benseho se hlásí i L. Doležel, jehož příspěvek navazuje na teorii pražské školy a shrnuje různé úvahy známé z autorových statí v našich časopisech.

Z výsledků algebraické lingvistiky vycházejí naproti tomu ve sb. Mathematik u. Dichtung M. Bierwisch (podává promyšlený a dost konkrétně formulovaný návrh, jak chápat souvislost mezi literární teorií a Chomského teorií lingvistických popisů), R. Levin (odmítá ve svém příspěvku, jehož původní anglické znění vyšlo v čas. Lingua 12, 1963, 276—290, jak jednostranně statistické chápání jazykové normy, tak i Rifaterrovo pojetí normy založené na kontextu a vychází zejména z pojmu „odchylné“, [169]tj. ne plně gramatické věty)[2] a M. Baumgärtner (ukazuje, že lingvistický a popř. statistický rozbor uměleckých textů ovšem pro jejich klasifikaci nestačí, a naznačuje možnost využít transformační gramatiky v souvislosti s pojmy, jako je sémantická mnohoznačnost a její umělecká aktualizace).

Různé typy spojení lingvistických aspektů literární teorie s jednotlivými koncepcemi teorie znaku najdeme v něm. sborníku v několika příspěvcích. R. Jakobson (jehož článek vyšel původně rusky ve sb. Poetics — Poetyka — Poetika, Varšava 1961, s. 397—417) se soustřeďuje — ne bez souvislosti se svou teorií binárních opozic v gramatice — na různé projevy jazykového paralelismu v poezii, zejména na tendenci dvojího postupného vyjádření téhož obsahu. — I. Fónagy uplatňuje svou teorii „dvojího kódování“, tj. různých kvantitativních posunů v jazykových prostředcích a jejich stylistické motivaci. — G. Herdan zkoumá různými postupy známými z jeho prací o kvantitativní lingvistice jazyk Goethova Západovýchodního dívánu a snaží se osvětlit některé aspekty míšení jazyků.

3. Konkrétní výsledky, které nové oživení vztahů mezi lingvistikou a literární teorií dnes přináší, týkají se zejména teorie verše. S. Chatman v uved. knize o teorii (anglického) metra usiluje o uplatnění výsledků strukturní lingvistiky. Věnuje mnoho místa fonetickým a fonologickým předpokladům, kde jeho úsilí vyúsťuje především ve zdůraznění složitosti hláskoslovného podkladu jednotlivých distinkcí. Ve své vlastní koncepci, která promyšleně a soustavně charakterizuje jednotlivé jevy anglického metra, pracuje s pojmem stopy (i když ho považuje jen za pomocný), snaží se však — vzhledem k měřítkům spojeným s jednoduchostí teorie — vystačit s co nejmenším počtem typů stop a soustřeďuje svou pozornost především na trochej a jamb (což je ovšem zčásti dáno i povahou anglického jazykového materiálu). Rozlišuje transakcentaci (stress-shift) od „přehození“ stopy (reversal, tj. „trochej mezi jamby nebo jamb mezi trocheji“, s. 147), ale neříká jasně, na jakém základě (proč např. Tennysonův jambický verš Much have I seen and known — Cities of men se chápe jako verš s „přehozenou“ předposlední stopou, zatímco v Keatsově verši Who thus were ripe for high contemplating vidí v poslední stopě transakcentaci). Připomeňme, že rozlišení se neopírá o empirická zjištění týkající se způsobu recitace daných veršů, neboť metrické vlastnosti chápe autor jako vlastní verši samému, kdežto způsob recitace vidí v jiné rovině, v rovině „provedení“, kterou v knize nezkoumá. — Dále je v knize zahrnut podrobný metrický rozbor jednoho ze Shakespearových sonetů; závěrem je připojena podnětná, i když ne systematická úvaha o úloze metra v poezii.

Versologii jsou také věnovány stati J. Levého v obou uvedených sbornících; patří k nejvýznamnějším novým pracím v tomto oboru u nás; týkají se především statistického zpracování některých otázek rytmu, rýmu, hláskové struktury verše, strofiky aj. a využívají výsledků ruské formální školy a J. Mukařovského i novějších postupů matematických. V polském sborníku píše J. Woronczak o slabičném verši, který má v polštině často typické trochejské zakončení; to však — jak je tu statisticky doloženo — vyplývá z vlastností polského jazykového materiálu; paroxytoničnost sama tedy necharakterizuje ještě verš jako sylabotónický. L. Pszczołowska rozebírá vztah mezi délkou verše a větnou stavbou u řady polských básníků (s podrobnými kvantitativními údaji o slabičné délce vět, o výskytu větných členů atd. v různě dlouhých verších). A. Kondratov v témž sborníku pojednává o čtyřstopém jambu N. Zabołockeho, využívaje statistického postupu Kolmogorovova. V německém sborníku zkoumá H. Lüdtke metrická schémata se zřetelem k jejich redundanci; K. Knauer probírá hláskovou strukturu Baudelaireova verše.

Vedle konkrétních pozitivních výsledků uvedených statí, věnovaných statistickému zkoumání verše, je třeba si uvědomit i některé sporné problémy. Někdy se tu pracuje s tradičními, nejasně nebo nevhodně vymezenými jednotkami, jejichž klasifikace ne[170]vyhovuje dnešním měřítkům. To ovšem znesnadňuje interpretaci a další plodné využití numerických výsledků. Naproti tomu snaha po explicitním (tedy snadněji kontrolovatelném) vymezení jednotek vede přirozeně k využití prostředků formální logiky, popř. algebraických disciplín, jak jsme o tom mluvili v odst. 1. Klasickým příkladem takového postupu v poetice zůstává dosud jedině studie R. Jakobsona a J. Lotze o veršovém systému mordvinské lidové poezie, o které ve výše uved. stati píše M. R. Mayenowa.

4. Statistickému rozboru literárního stylu je věnováno několik statí ve sb. Mathematik und Dichtung: W. Fucks a J. Lauter rozbírají zejména četnost slov s různými slabičnými délkami v próze umělecké i odborné (hlavně německé, ale i latinské), dále pravděpodobnosti přechodu mezi jednotlivými slovními druhy aj. — Fr. Schmidt zkoumá styl jednotlivých německých spisovatelů z hlediska kvantitativních vztahů mezi větami, slovy a predikacemi s pomocí své do určité míry formalizované „větné analýzy“. — Ontogenetickým vývojem stylu a konfrontací některých měřítek pro hodnocení uměleckého stylu se zabývá H. Fischer. — Ve výše už uvedeném příspěvku Doleželově je shrnuta i jeho koncepce stylistických charakteristik.

Sb. Poetyka i matematyka zahrnuje v druhé části tři články věnované syntaktické a lexikální stránce uměleckých děl. J. Woronczak zde nově propracovává matematický aparát sloužící ke zjištění lexikálního bohatství textu; A. Wierzbicka studuje zakončení vět v polské renesanční próze; A. Bartkowiakowa a B. Gleichgewicht navazují na práce Fucksovy ve výzkumu četností slabičných délek slov.

 

Závěrem lze konstatovat, že recenzované práce ukazují, či spíše potvrzují, že rozvoj nových metod v literární teorii slibuje nové možnosti; zatím však jsme v období obecné formulace nových postupů a prvních sond, které je mají ilustrovat nebo vyzkoušet a které se týkají úseků empiricky velmi rozmanitých. Skutečnou syntézu metodologickou a soustavný průzkum empirický lze očekávat teprve jako výsledek příštího období.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 2, pp. 167-170

Previous Ladislav Nebeský: Analytický směr v algebraické lingvistice

Next Josef Filipec: O Ullmannově pokusu o systém v sémantice