K různým formám komunikace mezi lidmi

Jan Průcha

[Kronika]

(pdf)

К разным формам коммуникации между людьми / Sur des différantes formes de la communication entre les hommes

Na studium lidské komunikace soustřeďuje se v posledních letech zájem jak lingvistiky, tak některých jiných věd, např. i psychiatrie. Toto studium je charakterizováno tím, že se jednak vyvíjejí nové, dosud neužívané formy komunikace (např. televize, moderní prostředky reklamy aj.), jednak jsou teprve nyní vědecky objevovány a studovány takové formy komunikace, které se uplatňují v sociální interakci již od počátků vývoje společnosti. Pro lingvistickou teorii vzniká otázka, jaký je vztah jazykové komunikace (tj. dorozumívání pomocí přirozeného verbálního jazyka) k jiným, neverbálním formám komunikace. V této otázce nedospělo se zatím k uspokojivým řešením. Např. Trager[1] rozlišuje v celkovém sdělovacím procesu komunikaci jazykovou, parajazykovou a kinetickou. Buehler a Richmond[2] při analýze interindividuálního komunikačního chování uvádějí tyto čtyři hlavní kategorie: biochemická, motorická, verbální, technologická.

K studiu jazykové komunikace a jiných forem komunikace je nutno přistupovat mezioborově, tj. se zahrnutím různých [220]vztahů a souvislostí nelingvistických. Avšak jak se ukázalo např. na bloomingtonské konferenci[3] v r. 1962, kde konfrontovali své názory na lidskou komunikaci lingvisté s psychology, psychiatry, pedagogy, antropology aj., existují poměrně značné rozdíly v nazírání na komunikační procesy — od chápání úzce lingvistického, kdy se do sdělovacího procesu zahrnuje jen verbální komunikování, až po pojetí široce komplexní počítající sem „patterned communications in all modalities“, včetně přenosu informace biologické, chemické ap. V tomto nejširším pojetí je komunikačním procesem i látkový a energetický metabolismus člověka, přenos tzv. dědičné informace ap.; nejen verbální znaky, ale i tvary, barvy, teplota, zvuky atd. signalizují jistá informační data, jejichž zpracováním v mozku se uskutečňuje lidské poznání.[4]

Je nepochybné, že studium komunikačních procesů tohoto druhu může přispět i k výzkumu jazykové komunikace, a to proto, že přes kvalitativní odlišnost kódů v různých formách komunikace existuje tu i jistý stupeň izomorfismu; podobný význam mají i výsledky studia komunikace u živočichů, jemuž se dnes věnují speciálně někteří lingvisté.[5] Různost nazírání na komunikační procesy působí dosti značnou teoretickou a metodologickou nejednotnost jednotlivých přístupů, avšak na druhé straně se vytváří i jistá sjednocující platforma tím, že výzkum neverbálních forem komunikace se přimyká ke studiu jazykové komunikace jakožto základnímu a nejrozvinutějšímu.[6]

Jedné z méně známých forem lidské komunikace je věnována práce Meerloova Unobtrusive Communication.[7] Meerloo je psychiatr psychoanalytického zaměření a lidská komunikace ho zajímá jako projev chování osobnosti, u normálních jedinců i u psychicky patologických. Psychoanalytické vyšetření lze považovat za svého druhu experiment v komunikaci: psychiatr jako jeden účastník komunikace vytváří nejmenší společenskou skupinu s pacientem jakožto druhým komunikantem. V terapeutickém rozhovoru využívá psychoanalytik různých metod tzv. volné asociace, zavedených Freudem, které jsou jedním z prostředků vytvoření hlubší, „nekonvenční“ komunikace: pacient je vyzván, aby se oprostil ode všech zábran a vyprávěl vše, co je právě v jeho mysli. Terapeutická lekce je, jak říká Meerloo, malou jazykovou laboratoří, v níž může být studována nejen verbální složka komunikace, ale i neverbální složky (např. různé odmlky a přestávky v jazykovém chování vyšetřované osoby jsou pro psychiatra stejně důležitým informačním zdrojem jako vlastní jazykový projev). Meerloo na základě zkušeností nabytých ve své praxi vyvozuje určité teoretické závěry pro studium lidské komunikace; upozorníme na ty, které mají význam pro teorii jazykové komunikace.[8] Meerloo mluví o komunikaci jako o jevu, který má především psychosociální charakter. Prostředky interindividuální komunikace, kterých člověk užívá, jsou velmi rozmanité (verbální jazyk, parajazyk, jazyk mimiky a gest aj.); vlastní komunikace [221]je umožňována spojováním několika typů komunikačních prostředků. Spojováním a integrací těchto prostředků překonává se sémantické ohraničení statických slov. Na základě rozborů psychoanalytických rozhovorů podává Meerloo následující klasifikaci funkcí jazykové komunikace:

1. Funkce sdělovací („the need to express“), tj. potřeba sdělit emoce a nálady; tato funkce má týž biologický podklad jako komunikace u živočichů;

2. funkce vytváření zvuků („the need to make sounds“), tj. onomatopoická funkce, „řeč je hra s ústy“;

3. funkce kontaktní („the need for contact“), řeč slouží k vytváření společenství, k upoutání pozornosti na mluvčího;

4. funkce informační („the need to communicate“), řeč je nositelem sémantické informace;

5. funkce individualizační („the need for individuation“), řeč jako způsob sebeurčení a vědomí existence subjektu, jako prostředek odlišení od jiných jedinců;

6. funkce řídící („the need to control others“), řeč jako prostředek řízení, ovlivňování jiných lidí.

Několik dalších funkcí jazykové komunikace (celkem 13) v Meerloově pojetí se týká komunikace u dětí, u příslušníků primitivních národů nebo u psychicky patologických jedinců.

Komunikace je ovlivňována nejrůznějšími biologickými, psychologickými, sociálními, antropologickými aj. faktory. Některé z nich působí rušivě na komunikaci, proto člověk využívá různých forem komunikace. Je charakteristické, že autor-psychoanalytik věnuje dosti pozornosti výkladům o lidském nedorozumění (podobně jako zastánci tzv. obecné sémantiky Korzybského), v kterém vidí důležitou příčinu individuálních i společenských konfliktů.

Meerloo se soustřeďuje na neverbální složku komunikace — podle jeho přesvědčení je často podvědomá, preverbální komunikace působivější než komunikace vědomá: Jestliže dva lidé spolu hovoří, pak to není jen verbální jazyk, který umožňuje přenos myšlenek a emocí, ale i různé signály, kterých člověk užívá nevědomky (gesta, tóny, zvuky, pohyby, odmlky atd.). Psychiatr věnuje těmto jevům značnou pozornost proto, že jsou např. klíčem k vysvětlení schizofrenie. Schizofrenici mají zvláštní citlivost pro tyto neverbální signály a reagují na ně, zatímco mohou ignorovat běžnou verbální komunikaci. Meerloo nazývá tuto nevědomě užívanou formu sdělování „archaická komunikace“ a definuje ji jako rudimentární zbytek živočišných signálů užívaných původně k varování před nebezpečím ap.

Autor zdůrazňující značnou úlohu neverbální složky komunikace ukazuje, že prvky archaické komunikace (např. reakce na různé rytmické podněty) se nevyskytují pouze v primitivních společnostech, ale přetrvávají i v moderní společnosti a jsou někdy zneužívány v masové politické agitaci (např. působení rytmičnosti skandovaných hesel aj.). Prvky archaické komunikace jsou pozůstatkem biologického kódu, který mají lidé i živočichové a který lze sledovat na chování kojence, ba dokonce i embrya (byla např. prokázána existence jakési komunikace mezi embryem v matčině těle a okolním prostředím; jsou zaznamenány nejen rytmické pohyby embrya v závislosti na matčině biologickém kódu, ale dokonce i reakce na zvukové signály z okolního prostředí).

Meerloova práce je cenná tím, že osvětluje některé nové, dosud neprobádané oblasti sociální interakce a lidské komunikace. Jde o oblasti, které s lingvistickým studiem těsně souvisejí, jsou však (podobně jako parajazykové jevy) dosti opomíjeny lingvisty i psychology. Jistě mnohé pasáže mohou vyvolat diskusi, zejm. na těch místech, kde je autor nejpoplatnější freudovské orientaci (např. zdůrazňování podvědomých forem komunikace a jisté podcenění verbální formy, funkce sexuální motivace v komunikaci aj.). Také esejistická forma výkladu nepřispívá vždy k přesnosti obsahu.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 2, s. 219-221

Předchozí František Kopečný: O slovenském (slovensko-českém) typu cikánštiny

Následující Jan Průcha: Psycholingvistika a naši psychologové