K výstavbě dialogu

Ctirad Bosák, Irena Camutaliová

[Články]

(pdf)

К структуре диалогической речи / Sur la construction du dialogue

0.1. Teorie dialogu je aktuálním úkolem jazykovědy; jeho řešení by mohlo přispět i k přesnějšímu vymezení některých jazykových jednotek, jako věty nebo promluvy.[1]

V tomto článku jsme se pokusili zpřesnit některé pojmy a určit základní nadvětné jednotky dialogu,[2] jakož i vzájemné vztahy mezi těmito jednotkami. Jde nám při tom o systém, nikoli jeho konkrétní realizaci. Proto se o konkrétních podobách jednotek, stejně jako o jazykových prostředcích, jimiž jsou vyjadřovány, zmiňujeme jen náznakově, viz odd. 5.[3]

0.2. Vyjděme z příkladu:

(V místnosti jsou dvě osoby A a B a rozmlouvají o počasí; jako poslední v tomto dosavadním rozhovoru mluví osoba A.)

1 A: Ale v neděli bude asi stejně pršet.

(Poté obě osoby delší dobu čtou a přitom mlčí, pak spolu opět začnou mluvit.)

---

2 A: To je ale pěkná knížka !

3 B: Co to máš?                                                                                        I.

4 A: Ale to je ten Čapek.

———————————————————————————————————————————

5 B: Tak mě už zase bolí ta hlava.                                                               II.

                                 ——————————————————————————————

                a               |         b

6 A: Tak si vem prášek. |  Co to bouchlo?

—————————————

7 B: Já nic neslyšel. Asi pneumatika.

8 A: To ne, to bylo v domě.                                                                      III.

9 B: Třeba se ti to jen zdálo!

[238]10 A: To sotva!

———————————————————————————————————————————

11 B: Tak Petr prý už je zase v Praze.                                                         IV.

(Vstoupí osoba C.)

---

12 C: Jdete už?

13 A: Za chviličku.

14 B: No to ne! Tak asi za hodinu.

(Osoby A, B a C pokračují dále v rozhovoru.)

Máme před sebou příklad jazykového dění, při kterém střídavě a s určitou návazností (viz níže, odd. 2.2) mluví různé osoby, tedy rozhovor, dialog.[4] Tohoto příkladu budeme v celém článku používat pro ilustraci.[5]

0.3. Nadvětné jednotky dialogu mohou být zkoumány ve dvou rovinách: v souvislosti s tím rozlišujeme jednotky obsahové, u nichž se přihlíží k věcnému obsahu sdělení, a neobsahové, jež jsou definovány bez zřetele k věcnému obsahu[6] a patří spíše k technice dorozumívání. Nejdříve pojednáme o jednotkách neobsahových, pak obsahových.

 

1. Jednotky neobsahové

1.1. To, co při dialogu vysloví jeden mluvčí, než je vystřídán mluvčím jiným, nazveme replikou. Replika je tedy ta část dialogu, kterou vysloví najednou, bez přerušení týž (a ne jiný) mluvčí. Lze říci, že replika má jednotu mluvčího a času[7] (obě tyto jednoty musí být vždy přítomny zároveň).[8] Hranice repliky jsou dány vystřídáním mluvčích, tj. narušením obou jednot.

1.2. Vyšší jednotkou téže roviny je skupina replik vyslovených nepřetržitě týmiž (a ne jinými) mluvčími: jde tedy o jednotu času a mluvčích. Takovouto skupinu replik označíme popisným názvem replikový komplex, resp. stručnějším, spíše pracovním termínem „hovor“.[9]

[239]Hranice „hovoru“ jsou tam, kde aspoň jedna z jeho jednot, tj. jednota času nebo jednota mluvčích, je narušena. K novému „hovoru“ tedy dochází, změní-li se počet (sestava) mluvčích (v našem příkladu po repl. 11 — hranice „hovoru“ označeny tučnou čarou) nebo začnou-li tytéž osoby znovu spolu rozmlouvat po určitém přerušení, které nazveme časovým přeryvem (po repl. 1). Stručně řečeno, „hovor“ začíná (a končí) při změně mluvčích nebo při časovém přeryvu.

Délku časového přeryvu lze určit jen relativně. Možno jenom říci, že časový přeryv je takové přerušení, které je delší než pauza. — Otázka hranice dané „změnou mluvčích“ je dosti složitá. Vedle přímých mluvčích se totiž dialogu může zúčastnit ještě posluchač (tj. osoba, která dialogu naslouchá, ale sama nemluví): tedy účastníky dialogu (pojem nadřazený) jsou mluvčí a posluchač (pojmy podřazené). Přítomnost posluchače má vliv na ráz dialogu (mluvčí s posluchačem nutně počítají): proto by bylo možno pokládat okamžik, kdy posluchač uvnitř dialogu začne (nebo přestane) poslouchat, za začátek nového „hovoru“. Pak by tedy platilo, že hranice „hovoru“ jsou dány změnou nikoli jen mluvčích (jak bylo řečeno výše), nýbrž vůbec účastníků. (Tím by se pak řešila i obtížná otázka hranice dané přítomností nebo nepřítomností účastníka, který většinou jen poslouchá, ale sám mluví málo.) — Tyto detailní otázky ponecháváme zatím stranou.

1.3. Replika i „hovor“ jsou definovány bez zřetele k obsahu; jinými slovy, věcný obsah jazykového projevu je u nich irelevantní, do popředí vystupuje jeho technika. V tomto smyslu jsou tedy jednotkami neobsahovými (viz výše, 0.3). Jejich vzájemný poměr je takový, že „hovor“ (vyšší neobsahová jednotka) se skládá z replik (nižších neobsahových jednotek); jde tedy o poměr celku a části.

 

2. Jednotky obsahové

2.1. Při obsahovém přístupu dojdeme k jiným jednotkám. Nižší jednotkou zde není replika, nýbrž promluva; byla-li replika charakterizována jednotou mluvčího a času (viz 1.1), pak pro promluvu je příznačná jednota mluvčího a obsahu.[10]

Jednota obsahu neznamená, že musí jít o jedno téma; avšak mezi tématy, pokud je jich více, musí být nějaká souvislost (viz např. promluvu 7). V tomto smyslu by tedy bylo možno mluvit spíše o obsahové souvislosti (spojitosti) než o jednotě (srov. též níže 2.2).

Obvykle mívá promluva také jednotu času. Ale nemusí ji, zdá se, mít vždy; mluvčí se může někdy vrátit k své dřívější promluvě i po promluvě partnerově (nebo i po celé větší části rozhovoru), navázat na ni, pokračovat v ní, a to bez jakéhokoli navazujícího signálu. Takové pokračování nazýváme obkročným (termínem přejatým z poetiky; v. též dále, odd. 5.1). V případě, že by byla nezávaznost jednoty času v definici promluvy prokázána, dalo by se mluvit přímo i o obkročné promluvě.

Tedy replika a promluva nejsou totožné. O jejich rozdílnosti svědčí — vedle právě zmíněného obkročného pokračování — i existence repliky skládající se ze dvou nebo více promluv:[11] je-li obsah repliky jednotný (souvislý, spojitý), [240]obě jednotky spolu splývají; není-li, pak platí, že v replice je tolik promluv, kolik je v ní samostatných obsahů.[12]

2.2. Obojí uvedená jednota (mluvčího a obsahu) charakterizuje promluvu vzhledem k ostatním jednotkám dialogu. Avšak promluva v dialogu má ještě jeden důležitý rys, který ji charakterizuje jako promluvu právě dialogickou, tj. vzhledem k promluvě nedialogické (monologické). Má totiž vždy schopnost vyvolat u adresáta bezprostřední reakci, tj. takovou jeho promluvu, která na promluvu mluvčího bezprostředně navazuje a dále ji rozvíjí: říkáme, že dialogická promluva obsahuje „stimul“.[13] Mohou nastat dva případy: (1) stimul obsažený v dialogické promluvě se může jazykově (popř. jiným způsobem sdělovacím, např. gestem) realizovat, nebo (2) může zůstat nerealizovaný, potenciální.

Ad 1: Stimul dané promluvy se realizuje tím, že za promluvou (např. za promluvou 2) následuje reakce, tj. konkrétní promluva adresáta (promluva 3).[14]

Ad 2: Stimul se nerealizuje: když adresát na promluvu partnera vůbec nereaguje (např. na promluvu 4 nebo 10) a místo toho přechází na jiné téma (promluvami 5 nebo 11); když mluvčí sám náhle změní téma uvnitř své repliky, tj. začíná novou promluvu (po promluvě 6a začíná promluvu 6b); když žádný z partnerů dále nic neříká — buď proto, že „vyčerpali téma“ (po promluvě 1), nebo proto, že byli přerušeni příchodem další osoby (po promluvě 11), atd.

Realizuje-li se stimul obsažený v promluvě, vzniká dvojice promluv (např. dvojice promluv 2—3, 3—4, 5—6a, 6b—7 atd.); první promluva v dvojici je stimulující, druhá reagující. (Poněkud zjednodušeně říkáme, že následující promluva „je reakcí, reaguje na předcházející promluvu“, kdežto promluva předcházející „je pro následující stimulem“.) Mezi oběma promluvami takové dvojice existuje specifický vztah: vztah stimulu a reakce (dále jen vztah SR), tj. schematicky P₁—P₃ (P = promluva). Obecněji by se dalo mluvit o dialogickém vztahu, populárněji pak prostě o reagování.

Promluv spjatých vztahem SR může za sebou následovat i více než dvě (schematicky P₁ — P₂ — P₃ — … — P_n). Vzniká jakýsi řetěz, na nějž se lze dívat jako na seskupení dvojic vzájemně spojených právě řetězovitě, tj. tak, že dvě sousední dvojice (např. P₁ — P₂ a P₂ — P₃) mají společný jeden člen (P₂). O dvojicích i seskupeních dvojic viz níže, odd. 4.

Skupinu promluv spajtých vztahem SR nazveme promluvovým komplexem.[15] Promluvový komplex je jednotka charakterizovaná nepřetržitostí vztahu SR; její hranice jsou tam, kde vztah SR chybí, tj. před každou promluvou, která [241]není reakcí (a mimoto ovšem též na absolutním konci „hovoru“). V našem příkladě jsou hranice promluvových komplexů označeny čarou, popř. jestliže splývají s hranicemi „hovoru“, čarou tučnou. — Platí praktické pravidlo, že jakmile je hranice promluvy uvnitř repliky, je zároveň i hranicí promluvového komplexu (v našem příkladu je to uvnitř repliky 6).

Podle polohy v rámci promluvového komplexu lze rozlišovat promluvy okrajové (počáteční a koncovou) a středové (vnitřní). Např. v promluvovém komplexu | P₁ — P₂ — P₃ | má středová promluva P₂ k sousedním promluvám vztah SR, tedy vzhledem k následující promluvě P₃ je stimulem, vzhledem k předcházející promluvě P₁ je reakcí. (V tom je právě ona typická řetězovitost, viz výše.) Počáteční promluva P₁ má vztah SR jen k následující promluvě P₂, je pro ni stimulem. Koncová promluva P₃ má vztah SR jen k předcházející promluvě P₂, je na ni reakcí a kromě toho obsahuje i potenciální stimul: P₂ — P₃ → ∅.

Vztah SR je v podstatě obsahový: jednota vztahu SR implikuje jednotu obsahu, či spíše jakousi obsahovou souvislost (návaznost, spojitost, asociativnost), nikoli jednotu tematickou (srov. 2.1). Je-li promluvový komplex charakterizován jednotou vztahu SR (v. výše), znamená to, že je zároveň charakterizován i jednotou obsahu. — Je tedy promluvový komplex jednotkou obsahovou, a to vyšší než promluva. Mezi promluvovým komplexem a promluvou je poměr celku a části.

 

3. Systém základních jednotek dialogu

3.1. Dospěli jsme k čtyřem nadvětným jednotkám dialogu: dvě z nich jsou neobsahové (replika a „hovor“), dvě jsou obsahové (promluva a promluvový komplex).[16] Jejich vzájemný poměr by se dal schematicky vyjádřit takto: 

JEDNOTKY
	neobsahové	obsahové
nižší	REPLIKA	PROMLUVA
v našem příkladu	1, 2 … 6 … 14	1, 2, 3, 4, 5, 6a, 6b, 7, 8 … 14
kritérium	jednota mluvčího a času	jednota mluvčího a obsahu
hranice	vystřídání mluvčích	vystřídání mluvčích nebo změna obsahu uvnitř repliky
vyšší	REPLIKOVÝ KOMPLEX („hovor“)	PROMLUVOVÝ KOMPLEX
v našem příkladu	2—11	I, II, III, IV
kritérium	jednota času a mluvčích	nepřetržitost mezipromluvového vztahu SR
hranice	časový přeryv nebo změna sestavy mluvčích	nepřítomnost vztahu SR

 3.2. Mezi jednotkami dialogu existuje určitý paralelismus, a to jak ve směru vertikálním (mezi nižší a vyšší jednotkou obou rovin), tak i ve směru horizontálním (mezi oběma nižšími a oběma vyššími jednotkami). — Paralelismus ve směru vertikálním spočívá v tom, že mezi vyšší a nižší jednotkou roviny [242]neobsahové (tj. mezi „hovorem“ a replikou), stejně jako mezi vyšší a nižší jednotkou roviny obsahové (promluvovým komplexem a promluvou), je poměr celku a části. Vyšší dialogická jednotka se skládá z nižších jednotek téže roviny („hovor“ se skládá z replik, promluvový komplex z promluv); v mezním případě může pak být i touto nižší jednotkou reprezentována (v našem příkladu je promluvový komplex IV reprezentován jedinou promluvou). — Paralelismus ve směru horizontálním lze vidět v tom, že se stejně jako replika může krýt s promluvou, ale také se dělit na více promluv (viz 2.1), právě tak „hovor“ se může krýt s promluvovým komplexem, ale také se dělit na více promluvových komplexů. Replika — jak již řečeno (pozn. 12) — rozpadá se na tolik promluv, kolik je v ní obsahů; podobně i „hovor“ se dělí na tolik promluvových komplexů, kolik je v něm seskupení promluv s nepřerušeným vztahem SR.

Nutno zdůraznit, že hranice těchto jednotek — kromě repliky — mohou někdy být značně vágní a těžko určitelné (srov. též odd. 5).

 

4. Problematika dialogické dvojice

4.1. V odd. 2.2 jsme mluvili o promluvách spjatých vztahem SR. Dvojici takových promluv nazveme dialogickou dvojicí. Pro určení dialogické dvojice je rozhodující vztah SR, kdežto hranice jsou irelevantní. Časté jsou zřejmě případy, kdy následující promluva (např. promluva 8) reaguje jen na část promluvy předcházející (na druhou část promluvy 7; srov. též 5.1); hranice dialogické dvojice probíhají pak napříč promluvou.

V jednoduchých případech, tj. když se dialogická dvojice skládá z promluv krátkých a jednoduchých, mohou se hranice dialogické dvojice krýt s hranicemi promluv;[17] přitom je lhostejné, zda na těchto hranicích vztah SR je nebo není.

Vztah SR může být jen na jedné z obou hranic dialogické dvojice (např. u dvojic 2—3, 3—4, 6b—7, 9—10, 12—13) nebo na obou hranicích (např. u dvojice 8—9) nebo nemusí být ani na jedné z obou hranic (např. u dvojice 5—6a).

4.12. Seskupení dvou nebo více dialogických dvojic lze nazvat dialogickým řetězcem (srov. též 2.2). Název řetězec zde vystihuje specifickou povahu sepětí spočívající v tom, že sousedící dvojice (P₁ — P₂ a P₂ — P₃) mají vždy jednu promluvu (P₂) společnou (P₁ — P₂ — P₃).

U dialogického řetězce — stejně jako u dialogické dvojice — také ovšem nezáleží na tom, zda je před první a za poslední promluvou vztah SR nebo ne. Dialogický řetězec je kterákoli skupina dialogických dvojic, skládá se však nejméně ze tří promluv spjatých dialogickým vztahem SR; podle počtu promluv pak mluvíme o dialogickém řetězci troj-, čtyř- až n-promluvovém. (V našem příkladu máme v promluvovém komplexu III tyto troj- až pětipromluvové řetězce: 6b—7—8; 6b—7—8—9; 6b—7—8—9—10; 7—8—9; 7—8—9—10; 8—9—10.)

Pojem dialogického řetězce je spíše jen pomocný. Dialogický řetězec je jakousi nadstavbou nad dialogickou dvojicí a lze jej převést na určitý počet dialogických dvojic.

4.2. Dialogická dvojice (resp. dialogický řetězec) patří do roviny obsahové a je do jisté míry paralelní promluvovému komplexu, protože i v promluvovém komplexu je pojítkem mezipromluvový vztah SR. Rozdíl je však v otázce hranic: [243]zatímco u dialogické dvojice jsou hranice irelevantní a vzhledem ke vztahu SR neutrální (viz 4.1), jsou u promluvového komplexu relevantní (jsou dány nepřítomností vztahu SR — viz 2.2).

Dialogická dvojice se v jistém smyslu podobá syntagmatu.[18] Podobně jako syntagma je konkretizací vztahu větného,[19] je dialogická dvojice aplikací, konkretizací vztahu SR.

Je tedy dialogická dvojice jednotkou? Na tuto otázku lze zatím odpovědět jen nepřímo: dialogická dvojice je jednotkou nadvětné stavby dialogu asi ve stejné míře, jako je syntagma jednotkou stavby větné. V každém případě je to pojem velmi důležitý a pracovně užitečný.

K. Horálek pokládá dvojici promluv Co se stalo? Nic za „vyšší jazykovou (systémovou) jednotku“, „jedno ze základních dialogických schémat“ (o. c. v pozn. 1, s. 216); podobné stanovisko zastává i V. Skalička (o. c. v pozn. 2, s. 241—242); také N. Ju. Švedovová a I. P. Svjatogor mluví o dvojicích tohoto typu jako o komunikativních jednotkách dialogu.[20] Protože však autoři vesměs nepřihlížejí k okolí takové dvojice, není jasné, zda mají na mysli opravdu jen dialogickou dvojici jako takovou nebo promluvový komplex anebo dokonce přímo celý „hovor“,[21] s nimiž taková dvojice může splývat (viz 4.1). — Takový nediferencovaný přístup je dán nepropracovaností teorie dialogu. Je pochopitelné, že v počáteční etapě zkoumání upoutává na sebe pozornost právě vázanost promluv. Ta místa dialogu, kde mezi promluvami vztah SR chybí (kde jsou hranice promluvových komplexů), unikají zatím pozornosti.

V případě, že by bylo možno — a nevylučujeme to — uznat dialogickou dvojici za jednu z nadvětných jednotek dialogu, byla by to jednotka podstatně jiné povahy než jednotky ostatní (uvedené výše, viz zvl. s. 241). Jednotky dříve uvedené vznikají jakousi segmentací, členěním dialogu — v jeho lineárnosti — na úseky, daly by se pak tedy nazvat jednotkami segmentálními. Dialogická dvojice, která segmentací nevzniká, by byla jednotkou nesegmentální.

 

5. Některé zvláštnosti a jazykové prostředky dialogických jednotek

5.1. Takto se nám jeví nadvětná stavba dialogu v nejhrubších rysech. Konkrétní podoba jednotek je však nesmírně variabilní a složitá, jak ukazuje několik dále uvedených příkladů:

Již výše (1.2) jsme se zmínili o rozmanitosti u hranic „hovoru“. Uvedli jsme rovněž (v 2.1) obkročné pokračování (tj. navázání mluvčího na svou vlastní dřívější promluvu). Podobně můžeme mluvit i o obkročném reagování. Jde o případ dialogické dvojice, jejímiž členy jsou promluvy vzdálenější, nikoli sousední. Mohlo by se pak vůbec mluvit šíře o obkročné vazbě; pod tento pojem by spadalo jak obkročné po[244]kračování, tak i obkročné reagování. (Obkročná vazba může sahat i přes hranice promluvového komplexu.)

Dosti často se vyskytují dialogické dvojice, v nichž promluva nereaguje na předchozí promluvu v celém jejím rozsahu, nýbrž jen na její část, popř. i jen na jediné slovo. (Např. promluva 8 reaguje jen na druhou část promluvy 7; viz též pozn. 14.) Protichůdný je vlastně případ, kdy se reagující promluva (např. promluva 9 nebo 14) nevztahuje k jedné, nýbrž k několika předcházejícím promluvám. Oba tyto případy jsou často těžko uchopitelné.

Zvláštní — a jistě zajímavá — je otázka promluvy nejazykové, tj. nejazykových prostředků suplujících promluvu, např. mimiky, gestikulace atd.

5.2. Zbývá ještě dotknout se otázky, zda jsou jednotlivé jednotky charakterizovány jazykovými prostředky a jakými:

Hranice repliky jsou dány zcela jednoznačně výměnou mluvčích, s níž souvisí i konkrétní jazykové prostředky signalizující repliku: patří sem např. změna hlasového timbru, tempa řeči, individuální zvláštnosti řeči. Hranice repliky jsou většinou (tj. kromě případů promluvy „obkročné“, viz 2.1) zároveň hranicemi promluvy, a jsou tedy signalizovány též některými prostředky charakterizujícími promluvu.

U promluvy se vyskytují prostředky signalizující polohu promluvy, tj. např. rozdíl mezi promluvou počáteční a vnitřní nebo koncovou (u promluvy počáteční jsou prostředky více explicitní);[22] dále jsou zde signály stimulu (např. otázka) a reakce (elipsa, opakování, různé paralelismy, některé zvláštnosti aktuálního členění).[23] Lze uvažovat i o některých prostředcích zvukových (intonace, větný přízvuk).[24]

Počáteční hranice „hovoru“ může být signalizována pozdravy, zahajovacími výrazy (např. „Tak …“), koncová hranice rovněž pozdravy, ale event. i jinými prostředky.

U promluvového komplexu bývá začátek signalizován oslovením (člověče, Věro ap.), uvozujícími výrazy (Poslyš, Tak jsem slyšel, Tak prý, Tak si představ, Mimochodem, Hele, A), kombinací oslovení a uvozujících prostředků aj. Některé prostředky signalizující okrajové promluvy (v. výše) signalizují zároveň promluvový komplex. Bude zajímavé zjistit, zda je nějaký rozdíl mezi signály charakterizujícími počátek promluvového komplexu na hranicích repliky a uvnitř repliky (viz 2.1).

Bude nutno promýšlet i otázku signalizačních prostředků negativních; např. na začátku promluvového komplexu nejsou přítomny prostředky signalizující reakci, konec promluvového komplexu se vyznačuje menší mírou nebo slabšími prostředky signalizujícími stimul.

Bude zřejmě nutné rozlišovat prostředky signalizující jednotlivé jednotky dialogu (viz výše) a prostředky charakterizující dialog jako takový (např. protiklad já — ty aj.).[25]

Určité jazykové prostředky sloužící k charakteristice nadvětných jednotek dialogu existují, zdá se, jako jevy spíše jen fakultativní, které nemusí být vždy přítomny. (S touto fakultativností patrně souvisí, že některé jednotky jsou někdy prakticky těžko určitelné, viz 3.2). Velký význam má i možnost využít prostředků mimojazykových, které souvisí s jednou ze základních vlastností dialogu vůbec, s jeho situační zakotveností.

 

[245]R É S U M É

К структуре диалогической речи

В статье проводится опыт найти в диалогической речи сверхфразовые единицы и уточнить некоторые понятия.

Анализ проводится в двух планах, в плане техники речевого общения и в плане содержания. В рамках первого плана выделяются реплика (низшая единица) и комплекс реплик как высшая единица; реплика характеризуется единством говорящего и времени, комплекс реплик — единством времени и говорящих (двух и более). Низшей единицей второго плана является высказывание (promluva), характеризуемое единством говорящего и содержания; следовательно, реплика и высказывание не одно и то же; они могут совпадать, но иногда реплика состоит из двух или более высказываний. Несколько высказываний, объединенных специфическим соотношением стимула — реакции образуют единицу высшего порядка, комплекс высказываний.

В том же плане, как единицы высказывание — комплекс высказываний, основанные на сегментации текста (единицы сегментальные) находятся и единицы, основанные лишь на отношении стимула и реакции (единицы несегментальные): диалогическое парное сочетание (сочетание двух высказываний) и диалогическая цепочка (сочетание более чем двух высказываний).

На с. 241 дается наглядная схема основных единиц. Срав. также образец диалога на с. 237—238.

В заключение статьи определяются некоторые языковые средства, характерные для отдельных единиц диалогической речи.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 3, s. 237-245

Předchozí Bedřich Dohnal: České překlady Puškinovy Pohádky o popovi a jeho dělníku Baldovi

Následující Milada Marková: K problematice tzv. polopredikativních konstrukcí