Kategorie jmenného rodu z hlediska morfologické homonymie

Marie Těšitelová

[Články]

(pdf)

Категория рода с точки зрения морфологической омонимии / Catégorie du genre nominal du point de vue de l’homonymie morphologique

Tvary jména a slovesa v češtině i v ostatních slovanských jazycích mohou být homonymní, tj. mohou mít totožné formy s funkčním rozrůzněním při rozdílu v základních morfologických kategoriích, jako jsou pád, číslo a rod u jmen, osoba, číslo a rod u slovesa. Podle speciální povahy těchto kategorií, popř. jejich kombinací vznikají různé typy této homonymie,[1] a to v souvislosti s tím, které protiklady se neutralizují.[2]

Mezi uvedenými kategoriemi jména a slovesa má vzhledem k morfologické homonymii speciální postavení jmenný rod, který se projevuje výrazně u jmen, přestože u jejich jednotlivých druhů rozdílně, jak dále ukážeme, ale též u některých slovesných tvarů. Ponechávám zde stranou obecnou charakteristiku gramatické kategorie jmenného rodu a problematiku jejího vztahu k rodu přirozenému.[3] Zejména vymezení jmenného rodu je složitá otázka, jak z hlediska lingvistického,[4] tak i logického,[5] kterou nelze řešit bez zřetele k homonymii příslušných jmenných tvarů. I když tento aspekt při studiu základních problémů jmenného rodu nebyl pomíjen (srov. o. c. v pozn. 4), byla mu věnována pozornost převážně jen se zaměřením na substantivum, ostatním případům (např. ostatním jménům) jen podle jejich úlohy při vyjadřování vztahu shody. Nelze samozřejmě popírat, že při vymezování jmenného rodu je tento vztah primární, ale pokládám za užitečné sledovat ho důsledně z hlediska morfologické homonymie, a to (1) jména i (2) slovesa.

1. Gramatická kategorie jmenného rodu se při morfologické homonymii jednotlivých druhů jmen uplatňuje nestejnou měrou:

a) U tvarů substantiv nemůže existovat homonymie vzhledem k zá[256]kladní kategorii rodu (pouze vzhledem k pádu a číslu), neboť homonymie vzhledem k rodu je zde již homonymií lexikální, vytváří jinou lexikální jednotku, srov. choť (mask. ‚manžel‘) a choť (fem. ‚manželka‘), mast (fem. ‚přípravek k mazání‘) a mast (mask., slang. ‚stožár, podpůrný sloup u stanu ap.‘) ap. Kategorie rodu se tedy v těchto případech účastní primárně konstituce lexikální jednotky a v ní teprve jako neměnný komponent jejích tvarů.[6]

Rovněž podle postupů vypracovaných k stanovení gramatické kategorie jmenného rodu, opírajících se o vztah shody (srov. např. o. c. v pozn. 4), rozlišují se jako dvě lexikální jednotky případy, kdy k určení jejich jmenného rodu je třeba jiných tvarů slov (zejm. adjektiv), která jsou s nimi kongruentní, resp. na nichž se jmenný rod substantiva formálně projevuje. Srov. ten dobrý choť — ta dobrá choť jako belyj dom — belaja stena (Zaliznjak, o. c., s. 25). Jde tu v podstatě o vydělení kategorie jmenného rodu u substantiv podle znaků syntagmatických a paradigmatických, popř. na průsečíku roviny syntaktické a morfologické.

Připomeňme v této souvislosti naši školskou praxi, která rovněž vede k určování rodu substantiv podle kongruentních spojení, zvl. typu ten sešit, ta kniha, to péro.

U maskulin se ovšem setkáváme s případy morfologické homonymie při rozdílu v životnosti nebo neživotnosti. Kategorie životnosti a neživotnosti, která existuje v slovanských jazycích spolu s kategorií rodu (mužského, ženského a středního), popř. osobnosti/neosobnosti[7] projevuje se vzhledem k homonymním tvarům specifickým způsobem. Např. u substantiv typu činitel máme jednu lexikální jednotku, u níž nacházíme v singuláru např. homonymní tvary v gen. - ak. činitele (jako u maskulin životných) vedle nom. - ak. činitel, tj. homonymních tvarů charakteristických pro maskulina neživotná. Tedy při rozdílu v životnosti máme co činit s dvěma rozdílnými systémy morfologickými (v konkrétním případě tvary podle vz. muž a stroj) a v jejich rámci pak nacházíme běžné typy homonymních tvarů při rozdílu v pádě, popř. i v čísle, např. ak. sg. - nom. pl. - ak. pl. - vok. pl. činitele.

Při důsledném uplatnění hlediska kongruence (viz výše) mohli bychom rozlišovat vzhledem k rozdílům shodných výrazů u homonymních tvarů (např. v gen. sg. - ak. sg. ten dobrý činitel - toho dobrého činitele) dvě lexikální jednotky s dvěma morfologickými systémy. Domnívám se však, že kategorii životnosti/neživotnosti nelze klást na tutéž rovinu jako kategorii rodu (životnost/neživotnost lze rozlišit nejen u rodu mužského, ale i ženského a středního), ale jako její kategoriální specifikaci projevující se formálně. Rozlišenost tvarová na základě životnosti nebo neživotnosti nemusí ještě signalizovat dvě různé lexikální jednotky [srov. např. kohoutek, -a m. zdrob. ke kohout/kohoutek, -u m. (tech.)]. Naopak ovšem ani shoda v kongruenci, ani shoda v morfologickém systému nemusí znamenat jednu lexikální jednotku, např. u slov různého původu, srov. klička, -y, ž. zdrob. ke klika a klička, -y, ž. ‚smyčka, oko‘.

Rozdíl v jmenném rodě signalizuje tedy u substantiv různé lexikální [257]jednotky (lexémy), rozdíl v životnosti (uplatňující se zpravidla jen u maskulin) různé tvaroslovné systémy v rámci jedné lexikální jednotky. Kategorie životnosti se u substantiv projevuje převážně jen jako kategorie povahy gramatické.

b) U adjektivních tvarů má jmenný rod zcela jinou funkci než u substantiv, vyjadřuje se zpravidla ve spojení se substantivy kongruencí a přispívá k identifikaci rodu u substantiv. Uplatňuje se výrazně v jejich tvarovém systému, nikoli však jako složka konstituentní, ale gramatická. Např. u vz. mladý a jarní nacházíme v rámci jedné lexikální jednotky trojí systém tvarů se zřetelem k jejich jmennému rodu, popř. u maskulin při rozdílu v životnosti. To má svůj důsledek i pro homonymii adjektivních tvarů, morfologická homonymie tu nabývá zvláštní povahy.

Např. u vz. mladý nom. sg. — sám o sobě — není sice homonymní v rámci tvarů pro maskulina životná, ale vzhledem k tvarům pro maskulina neživotná, srov. nom. sg. - ak. sg. mladý. Při rozdílu v životnosti, popř. v pádu je homonymních všech 10 tvarů vz. mladý, mladá, mladé, které tvoří morfologický systém pro všechny tři rody. (Pouze tvar mladí není v tvarovém systému tohoto vzoru homonymní.) Naproti tomu v tvarovém systému vz. jarní jsou z tohoto hlediska všechny tvary homonymní, vystačíme pro všechny pády všech tří rodů (v počtu 48) jen se 6 různými tvary.

U homonymních tvarů adjektiv jak vz. mladý, tak i jarní tvoří zvláštní problematiku zejména tvary plurálové. Podle mého názoru musíme tu počítat s celým tvaroslovným systémem děleným podle rodu, tedy např. i v gen. pl. dat. pl. - lok. pl. Srov. např. spojení mladých mužů (gen. pl. mask. životných), mladých stromů (gen. pl. mask. neživotných), mladých žen (gen. pl. feminin), mladých let (gen. pl. neuter). Kategoriální vztah těchto homonymních tvarů představuje shodu v pádě a v čísle, avšak rozdíl v rodě, popř. u maskulin též v životnosti. Je to v podstatě opačný případ, než s jakým se setkáváme u substantiv; je umožněn speciálním charakterem adjektiv z hlediska sémantického a kombinovatelností jeho tvarů s tvary substantiv, popř. zájmen,[8] která zpravidla jednoznačně vyjadřují kategorii jmenného rodu. U adjektiv jde tedy o homonymii vzhledem ke kategorii rodu v rámci několika tvarových systémů jedné lexikální jednotky. Tento typ homonymie nazývám homonymií nevlastní (srov. o. c. v pozn. 1, s. 8). U substantivních tvarů se s ním nesetkáme; ovšem i u tvarů adjektivních se vyskytuje homonymie vzhledem k pádu a k číslu; srov. např. tvary mladý (nom. sg. - ak. sg. mask. neživotných), tvary mladého (gen. sg. - ak. sg. mask. životných) ap., tj. případy tzv. homonymie vlastní (srov. o. c. v pozn. 1, s. 8), která je typická pro substantiva. U adjektivních tvarů se vlastní homonymie projevuje jen ve směru vertikálním, tj. v rámci tvarového systému pro jeden rod.

U tvarů adjektivních se právě vzhledem k jmennému rodu ukazuje potřeba rozlišovat dva typy morfologické homonymie; tato situace svědčí pak o druhotném významu kategorie rodu pro morfologický systém adjektiv a tím lze i vysvětlit relativně velký počet jejich homonymních tvarů.

c) U tvarů zájmen setkáváme se, jak známo, jednak s případy, u nichž se jmenný rod nerozlišuje (např. u osobních zájmen bezrodých), jednak s případy, u nichž je situace analogická jako u adjektiv (srov. např. 3. os. rod. [258]zájmen on, ona, ono, zájmena ukazovacího ten, ta, to, zájmena přivlastňovacího náš, naše ap.).

Nerozlišování jmenného rodu u některých druhů zájmen, resp. jeho arbitrérnost u této slovní kategorie, potvrzuje speciální charakter této kategorie. Při těsném vztahu k třídě sloves, resp. tzv. skupině slovesné[9] vyvolává bezrodost speciální situaci, zejména se zřetelem k homonymii slovesných tvarů, jak ještě ukážeme v následující části tohoto příspěvku. Předběžně však lze konstatovat, že se nejasnost, resp. nedostatek informace o jmenném rodě u slovesných tvarů někdy musí nahradit jinými prostředky, např. opisem pomocí substantiva.

Zájmena, která jmenný rod rozlišují, mají, jak již bylo konstatováno, zpravidla charakter adjektivní a to se projevuje i v jejich systému morfologickém. Setkáme se tu i se shodnými typy homonymních tvarů. Např. u osobních zájmen rodových on, ona, ono lze chápat tvary pro gen. pl. maskulin, feminin a neuter jich (nich) jako homonymní tvary při rozdílu v rodě. Analogickou situaci nacházíme i u uvedených již zájmen ten a náš (srov. o. c. v pozn. 1, zvl. s. 64—75).

2. Homonymie slovesných tvarů vzhledem k jmennému rodu má rozdílnou povahu zejména podle toho, jde-li o tvary jednoduché nebo složené.

U jednoduchých tvarů slovesných má z hlediska homonymie zvláštní dosah fakt, že tu neexistuje formální vyjádření jmenného rodu, jako je tomu u složených tvarů slovesných. Výjimku zde činí pouze 3. os. sg. a pl., kde nejen substantivní, ale i zájmenný podmět má určitý mluvnický rod on, ona, ono; oni, ony, ona. Při tomto spojení rod rozlišujeme: on (ona, ono) dělá atd. V ostatních osobách u tvarů jednoduchých jmenný rod tradičně nerozlišujeme, třebaže nám složené tvary slovesné zřetelně ukazují, že ani tu není mluvnický rod nepřítomen. Projeví se zde, jakmile je sloveso určeno shodným doplňkem (srov. jdu sám, sama, jdeš sám, sama, samo). Tato situace se týká nejen češtiny, ale i ostatních jazyků slovanských, a dále — ovšem v různé míře — například i němčiny a francouzštiny. Souvisí to se speciálním charakterem osobních zájmen (bezrodých) pro 1. a 2. osobu sg. a pl., o níž jsem se zmínila již výše. Naproti tomu označování rodu v 3. os. sg. i pl. souvisí zřejmě s jejich bezpříznakovým charakterem;[10] mluvíme o někom nebo o něčem „neosobně“ a to má své důsledky pro morfologii nejen zájmen, ale i sloves a svůj odraz v problematice jejich homonymních tvarů.

V slovesných složených tvarech jmenných (např. v préteritu) projevuje se jmenný rod v příčestí, srov. dělal jsem, dělala jsem, dělalo jsem (při personifikaci, např. vejce, klubíčko); dělali jsme, dělaly jsme, dělala jsme (při personif. vejce, klubíčka); byl zapsán, byla zapsána, bylo zapsáno (vejce, klubíčko). — Kromě u jmenných složených tvarů slovesných aktivních a pasívních, počítaje v to i infinitiv pasívní, srov. být zapsán, zapsána, zapsáno, rozlišuje se jmenný rod — jak známo — i u přechodníků srov. dělaje, dělajíc, dělajíce.

Formální rozlišování jmenného rodu v jmenných složených tvarech slovesných má [259]v češtině své důsledky i v pravopisu. Doplnění podmětu v podobě zájmen bezrodých v 1. a 2. osobě nemůže dát přirozeně jasné informace o rodu podmětu, a tudíž ani o volbě pravopisně správné koncovky. V těchto případech (zejména ve školské praxi) je třeba informaci zájmena doplnit substantivem, u něhož je rod jasně vyjádřen, srov. kdo pracoval — při podmětu my: my — muži, my — ženy, my — děvčata. Rod podmětu má přirozeně svůj odraz v pravopisu: pracovali (muži), pracovaly (ženy), pracovala, ev. pracovaly (děvčata). Avšak uvedené kritérium není dostačující, neboť slovesný rod, jak ukazuje poslední případ, nemusí jednoznačně odrážet mluvnický rod (doplněného) podmětu, nýbrž také rod přirozený: já (děvče) jsem seděla (a jen zcela papírově nebo žertovně sedělo), my (děvčata) jsme seděly ap.

Příklady však ukázaly, že potřeba rozlišovat jmenný rod, podmíněná u složených tvarů slovesných zřetelem formálním, zvláště pravopisným, může mít z hlediska jednoznačné informace své opodstatnění i u jednoduchých tvarů slovesných. Projevilo se to zejména při studiu homonymie slovesných tvarů; je to ostatně problém, na který narážíme při analýze textu na izolované jednotky a zvláště při analýze automatické, např. u vět typu: Muž dělá pořádek. Žena dělá pořádek. Děvče dělá pořádek. Jde o určení tvaru dělá vzhledem k rodu příslušného podmětu. V préteritu je jmenný rod slovesného tvaru jednoznačně určen: Muž dělal pořádek. Žena dělala pořádek. Děvče dělalo pořádek. Je ovšem třeba mít na paměti, že zde mluvnický rod slovesných tvarů je věcí ryze syntaktickou. Jednoduché tvary slovesné nedovedou rozlišit rod (vlastně ani ve skutečnosti v 3. os. sg.), nejsou schopny proto ani v relaci mluvnického rodu být kongruentní. Vzhledem k tomu však, že jmenné slovesné tvary složené takovou rodovou kongruenci vyjadřují, lze i u jednoduchých tvarů slovesných — podle mého názoru — mluvit o nevyjádření daného rodového protikladu, tj. z jiného aspektu o neutralizaci jmenného rodu.

Vraťme se k otázce, jak určíme ve větách typu Muž dělá pořádek atd. prézentní tvar dělá. Jde o tvar jeden, kdežto v téže situaci u préterita o tři různé tvary?

Z hlediska mého pojetí morfologické homonymie jako jakéhokoli opakování téže formy lze v případě uvedených vět s prézentním tvarem dělá uvažovat o třech homonymních tvarech, které se liší jmenným rodem identifikovatelným jen podle příslušného podmětu. Na pozadí formální rozlišenosti jmenného rodu v jmenně složených tvarech slovesných (obsahujících příčestí) ve všech osobách a kontextové rozlišenosti v 3. os. sg. a pl. prézentu lze v jednoduchých tvarech prézentních předpokládat analogickou rozlišenost vzhledem k jmennému rodu i u ostatních osob, tj. v 1. a 2. os. sg. a pl. Tedy např. i jednoduché tvary slovesné typu dělám, děláš, dělá atd. lze pokládat za homonymní vzhledem k jmennému rodu, jako tzv. homonyma vlastní (srov. o. c. v pozn. 1, s. 8). Možno ovšem namítnout, že pro omezené uplatnění jmenného rodu u jednoduchých tvarů slovesných, speciálně u tvarů prézentních, nemá tato homonymie zvláštního významu, a proto ani nemá smyslu jmenný rod tu předpokládat. Tyto námitky jsou oprávněny jen do jisté míry,[11] a pokud předpokládáme, že např. jazykovou analýzu k nejrozmanitějším účelům provádí jen člověk. Avšak analýza textu, zejména např. automatická, vyžaduje často určit některé kategorie, jejichž nutnost, popř. nevýskyt jsme si dosud neuvě[260]domovali,[12] resp. nepovažovali je za nezbytné. Tak i při studiu morfologické homonymie v kontextu (srov. o. c. v pozn. 1, zvl. s. 9—10) analýza, třebaže nikoli automatická, ukázala potřebu věnovat pozornost výskytu jmenného rodu i u slovesných tvarů prézentních, zejména v případech, kdy bylo třeba stanovit typy morfologické homonymie se zřetelem k výskytu nebo nevýskytu jejich kategorií a kvantitativní charakteristiky jednotlivých typů.

Pokud jde o hodnocení tohoto jevu z hlediska jazykové ekonomie, je nutno přiznat, že nerozlišení jmenného rodu u tvarů prézentních má zejména z hlediska frekvenčního (máme co činit s tvary zpravidla relativně nejvíce frekventovanými) důležitý dosah pro ekonomii jazyka. Kdybychom např. u tvarů prézentních formálně rozlišovali jmenný rod jako u části složených tvarů, potřebovali bychom minimálně 18 tvarů místo dosavadních 6 tvarů. Přitom u rodu mužského ponecháváme stranou ještě zřetel k životnosti, který by znamenal další komplikaci, jak se to projevuje u složených tvarů slovesných, srov. pracovali muži — pracovaly stroje; pracovali jste (muži) — pracovaly jste (stroje) ap.

Konstatovali jsme již, že se u složených tvarů slovesných jmenný rod výrazně projevuje u příčestí (l-ových nebo n-ových a t-ových), tedy v jmenném komponentu (B), chápeme-li složený tvar slovesný typu dělal jsem jako spojení finitního tvaru slovesa být (označíme jej jako komponent A) a příčestí nebo infinitivu (u futura) tzv. slovesa významového (označíme jako komponent B) (srov. o. c. v pozn. 1, zvl. s. 77—79). Komponent B na rozdíl od komponentu A obsahuje jen tvary neurčité, které vyjadřují jmenný rod a číslo, zčásti i čas, srov. např. příčestí l-ová dělal, dělala, dělalo; dělali, dělaly, dělala.

Tvary komponentu A (v 1. a 2. os. sg. a pl.) jsou naopak homonymní vzhledem k rodu (srov. jsem, jsi, jsme, jste), kdežto tvary komponentu B vzhledem k osobě. Oba komponenty se u složených tvarů slovesných doplňují v informaci o kategoriích a zejména o kategorii rodu. Tvary komponentu A — vzhledem k osobě od sebe různé a homonymní při rozdílu v jmenném rodě, doplňují se tvary komponentu B, které jsou mimo jiné nositeli určení rodu. Nacházíme tu analogickou situaci jako při spojování, resp. kategoriální kombinaci substantiv s adjektivy, popř. se zájmeny.

Z uvedeného vztahu složených tvarů slovesných se vymykají tvary pro 3. os. sg. i pl. préterita typu dělal, kde zůstává jen komponent B, tudíž nositel informace o jmenném rodu. Jako tvar 3. os. sg. a pl. jej identifikujeme na pozadí 1. a 2. os., vzhledem k nimž je signalizován právě nevýskytem komponentu A. Spatřuji v tom další potvrzení o zvláštním dosahu jmenného rodu u tvarů slovesných.

Svá pozorování o významu jmenného rodu z hlediska morfologické homonymie můžeme shrnout takto:

Na ohebných druzích slov (s výjimkou číslovek, které většinou nemají svůj speciální morfologický systém) jsme ukázali, že se tu kategorie jmenného rodu projevuje značně odlišně, ačkoli se vyskytuje (s výjimkou části osobních zájmen, popř. i sloves) u všech ohebných druhů slov. Zvlášť vyhraněná je jeho funkce u substantiv; rod, identifikovaný jinými výrazy kongruentními, [261]zvl. adjektivy, je tu konstituující složkou, ale na vytváření homonymních tvarů se přímo nepodílí. Ani u oslabených ohebných slovních druhů se jmenný rod neúčastní vytváření vlastní homonymie (tj. formální totožnosti v rámci jedné lexikální jednotky). Naopak těžiště uplatnění kategorie jmenného rodu je při vytváření tzv. homonymie nevlastní, s níž se setkáváme zejména u adjektiv, zájmen povahy adjektivní a složených slovesných tvarů. Této druhé funkci jmenného rodu — čistě formální, projevující se právě v kongruenci se substantivy, zpravidla nevěnujeme zvláštní pozornost, ačkoli má v morfologickém systému příslušných druhů slov široké uplatnění. Je však třeba vyrovnat se s ní při analýze textu, zvláště automatické, a bylo třeba zabývat se jí i při studiu morfologické homonymie jazyka, která se právě jejím prostřednictvím významně podílí na důležitém faktu, jakým je ekonomie jazyka.

 

R É S U M É

Über die Kategorie des Genus vom Standpunkt der morphologischen Homonymie

Auf Grundlage der flexiblen Wortarten (mit der Ausnahme der Numeralien, die größtenteils kein spezielles morphologisches System bilden) zeigt der Artikel, daß die Kategorie des Genus in der morphologischen Homonymie der einzelnen Wortarten eine ganz unterschiedliche Rolle spielt, obwohl sie in allen betreffenden Wortarten — natürlich in verschiedenem Maße — vorkommt. Eine spezielle Funktion hat das Genus bei den Substantiven und es wird meistens durch die Ausdrücke, die mit dem betreffenden Substantiv in Kongruenz stehen, besonders von den Adjektivformen identifiziert; an der Bildung der homonymischen Substantivformen nimmt das Genus nicht teil. Wenn man die echte und unechte Homonymie unterscheidet (vgl. meine Arbeit über die morphologische Homonymie im Tschechischen, s. Anm. 1), kann man feststellen, daß das Genus aus der Bildung der echten Homonymie, d. h. der formalen Identität der Formen im Rahmen eines Lexems, ausgeschlossen wird. Das Zentrum des Fungierens des Genus liegt im Gegenteil in der unechten Homonymie, d. h. der Identität der Formen innerhalb des Formensystems eines oder mehrerer Wörter, die man besonders bei den Adjektiven, Adjektivalpronomina und bei den zusammengesetzten Verbalformen findet. Diese zweite Funktion des Genus, die ganz formal ist, wurde bisher größtenteils nicht beachtet, obwohl sie im morphologischen System der angeführten Wortformen eine wichtige Rolle spielt. Ein Problem stellt die Identifikation des Genus bei den einfachen Verbalformen vor. Bei der Textanalyse besonders, wenn von Automaten durchgeführt, ist es oft notwendig diese Situation zu berücksichtigen und das Genus auch hier manchmal zu bezeichnen. In der morphologischen Homonymie, die für die Ökonomie der Sprache wichtig ist, spielt also auch das Genus eine spezielle Rolle.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 3, s. 255-261

Předchozí Milada Marková: K problematice tzv. polopredikativních konstrukcí

Následující Emil Skála: Česká nářečí ve Slezsku v marburském jazykovém atlasu