Literárněvědné metody v Bittnerově knize „Deutsche und Tschechen“

Frank Wollman

[Články]

(pdf)

Les méthodes de la science de la littérature dans le livre „Deutsche und Tschechen“ de Bittner

Autor knihy: Deutsche und Tschechen, Zur Geistesgeschichte des böhmischen Raumes (I. Von den Anfängen zur hussitischen Kirchenerneuerung, 1936), K. BITTNER, pracuje už asi desítiletí v oboru slovanských literatur, který je také jeho fakultním oborem. Napsal několik studií, z nichž cennější jsou studie herderovské. Kromě toho v časopise Germanoslavica otiskl r. 1935 stať „Methodologisches zur vergleichenden germanisch-slavischen Literaturwissenschaft.“ Bylo třeba v ní opraviti řadu základních chyb metodologických i literárně historických, a ukázati na to, že se v ní tendenčně uplatňuje dnešní německé „volkstum“[1]; učinil jsem tak ve spise „K methodologii srovnávací slovesnosti slovanské“ (Spisy filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, sv. 43, 1936).

Metodologické chyby, kterých se dopustil Bittner v oné stati, opakují se zčásti v jeho knize Deutsche und Tschechen; budu se proto při krátkém jejich rozboru odvolávat také na svůj spis.

V předmluvě knihy Deutsche und Tschechen stanoví si B. předmět své práce takto: „die deutsch-tschechischen volklichen und geistigen Wechselbeziehungen in ihrem Gesamtablaufe zu durchforschen und darzustellen“ (str. IX). Z toho mu vyrůstá česko-německý problém a jeho změny v průběhu dějin; chápe jej především politicky a ve vztahu k přítomnosti (str. IX); chce odtud totiž vyvodit možnosti dalšího vývoje, neboť „politisches Denken und Planen ist angewandte Geschichte“ — podle Bittnera. Jeho „Geistesgeschichte des böhmischen Raumes“ podle vlastního jeho náznaku chce sloužiti politice; jaké politice, zřejmě nepraví, naznačuje jen „nové cesty“ („neue Wege“) a „vytčené cíle“ („Zielsetzungen“). Je-li cíl nějaké knihy politický, může být přesto ještě cenným příspěvkem k politické historii, šetří-li zásad vědecké kritiky; jiná věc je, nešetří-li jích, zejména zkresluje-li historická fakta, na př. vzhledem k „vytčeným cílům“. Celý začátek úvodu, dobrá jeho třetina (str. VII—VIII), je věnován vylíčení velké vlny německého tažení na východ (die groBe Welle des deutschen Ostlandzuges), výbojné a osidlovací akci německé na t. zv. východě, ve východní Evropě.

Už sama představa evropského východu, jihovýchodu, východní Evropy v tom smyslu, jak to bere B., je politická; je chápána a tvořena se stanoviska německého nebo spíše novoněmeckého. Historicky ji odůvodňoval před třemi lety Bittnerův kolega prof. Pfitzner v Historische Zeitschrift, sv. 150[2]. K tomuto pojetí [202]východní Evropy vztahuje se na př. toto místo u Bittnera: „Das Erstarken der slavischen (und aller osteuropäischen) Völker nach dem Weltkriege und der Aufbau neuer slavischer und auch nichtslavischer Staatengefüge im europäischen Osten….“ atd. (str. VIII). Nově vzniklo Československo a Jugoslavie; jsou tedy tyto státy podle Bittnera ve východní Evropě. To je ovšem východní Evropa podle koncepce Pfitznetovy, totiž za čarou: Kiel, Pasov, Jadran, kde historickým děním je šíření „anticko-západní vysoké kultury“ (antikabendländische Hochkultur) skrze kulturträgry německé. Bidlo už ukázal na bezobsažnost této Pfitznerovy východní Evropy[3]. Toto pojetí odporuje ovšem celému vývoji středomořské kultury a jejímu šíření. Sám B. ještě v stati »Methodologisches« nestál na stanovisku tohoto Pfitznerova politického chápání východní Evropy. Buď v něm měl ještě převahu literární vědec, tak obeznámený se životem a šířením literárních tvarů a struktur, že viděl elementární nemožnost této politické hranice se stanoviska obecně kulturního, anebo dával přednost staré teorii o kulturním rozštěpení jako následku církevního schismatu, teorii, která byla vhod jeho stanovisku odmítajícímu jednotné pojímání kulturně literárního dění u Slovanů[4]. Krátce: v Bittnerově „Methodologisches“ je východní Evropa asi na východ od jihozápad. hranic orthodoxních, ale v poslední knize už náleží do východní Evropy i Československo a Jugoslavie!

S politickým pojetím východní Evropy souvisí také „nové cesty“ a „vytčené cíle“, o kterých B. mluví. Je věcí dalšího rozboru ukázat, jak daleko se B. přidržel zásady, kterou s tak „plným vědomím“ tvrdí, že totiž „všeobecně kulturní a jazykové dění, zčásti také politické, náboženské, sociální a hospodářské vzali jsme za široký základ (als breiter Unterbau) a že na tomto základě teprve chápali jsme duchovní a literární vzájemné vztahy a shrnuli jsme je ve větší celek“ (zu einem größeren Ganzen zusammengeschaut, str. IX). Nenasvědčuje tomu už ani jeho chápání východní Evropy.

Tím méně tomu nasvědčují Bittnerovy názory literárněvědné. Myslí, že „literární vědy jednotlivých národů“ (je zde plurál „die Literaturwissenschaften“!) jsou v přelomu a hledají nové cesty, nové metody k „zdolání nových vytčených cílů“ („zur Bewältigung dieser neuen Zielsetzungen“, str. IX). Na to navazuje tuto myšlenku: „Aus diesem Umbruch der Literaturwissenschaften der einzelnen Völker wird sicherlich auch die vergleichende oder Weltliteraturwisserischaft[5] Gewinn ziehen und sie hat sich ja die neuen Wege und Zielsetzungen der einzelnen volklich umgrenzten Literaturwissenschaften bereits zunutze gemacht“ (str. IX). Především ona koordinace „die vergleichende oder Weltliteraturwissenschaft“! To je chyba, kterou dělal B. už ve své stati „Methodologisches“. Chyba základní.

Ukázal jsem v knize K methodologii, že B. nepochopil a zatemnil metodologický rozdíl mezi »vergleichende Literaturgeschichte« neboli »vergleichende Literaturwissenschaft« v užším smyslu a »Weltliteraturwissenschaft«, rozdíl, který francouzská škola srovnávací propracovala už melodicky (la littérature comparée proti la littérature générale), rozdíl, který také německá věda vypracovávala od Wetze po Stricha[6]. Zde B. chybu opakuje a dokonce myslí, že srovnávací literatura a obecná literatura (světová) už užily „nových cest“ a „vytčených cílů“ jednotlivých národně omezených literárních věd. Tedy: světová literatura má svou metodologii a nemůže v celku nic měnit na ní podle „nových cest“ a „vytčených cílů“ národních literatur. Také komparační věda o světové literatuře na svých metodách pod vlivem lireratur národních nic nezměnila, pokud vím. Vyskytují-li se pokusy o to, jako je ojedinělý případ dnešního německého pojetí srovnávací vědy celé a zvláště světové literatury, je to na škodu vědy o světové literatuře, jak jsem ukázal na př. na samém pojetí „tváře světové literatury“ právě u Bittnera[7]. Něco takového jako „tvář světové literatury“ uvádí také B. [203]ve své synthesi pud názvem »das Schrifttun« (str. 178 n.). Také tento náčrt vývoje světové kultury je vyhrocen „německoromantickou ideou“. Také zde by bylo na místě uvést vážné Troeltschovy námitky proti přeceňování německé romantiky[8]. Průkazné zabočení z kulrurněliterárního hlediska na pole politické je zde zjevné: „Deutsch-romantische Strebungen nach allseitigem Ausbau, nach vollkommener Auswicklung und Entfaltung der eigenen Volklichkeit im allgemein kulturellen wie im politischen Werden sind heute noch nicht abgeschlossen“. Tedy do těchto „nových cest“ a „vytčených cílů“ má být uložen také vývoj staročeské kultury. Názor Bittnerův o uplatnění „nových cest“ a „cílů“ v světové literatuře je dán tím, že pokládá světovou literaturu za organismus, složený z národních literatur[9]. To je mylné základní stanovisko, stanovisko přímo protiliterárněvědné. Jen s tohoto mylného hlediska může se ptát Bittner, zda vstupují slovanské literatury do literatury světové jednotlivě nebo jako celek, ačkoli může být v ní řeč jen o přistupování jednotlivých tvarů a struktur; tím padají ovšem pro světovou slovesnost všecky „nové cesty“ a „cíle“ národních literatur. Mohou se ovšem uplatnit v literatuře srovnané, ve vědě zkoumající zejména binární vztahy, ale pak tyto „nové cesty“ a „cíle“ stávají se spíše samy předmětem zkoumaní než kriterii.

B. si dělá nároky na nové pracovní metody pro srovnávací vylíčení všeobecně kulturních a duchovních událostí na evropském východě; sotva prý lze zde plně použíti třídění a měřítka evropského západu, poněvadž jsou zde dějinné a přítomné danosti zcela jinak vytvořeny než na evropském západě, jak prý „ukázal“ (str. X). Neukázal však nic. Také důvod, že národnosti evropského východu jsou silněji do sebe vklíněny a jsou vzájemně více spleteny atd., neukazuje na nějaké „východní“ metody těchto „východních otázek“, těchto „Ostfragen“, jak to jmenuje B. Mluví-li bezprostředně před tím jako literární vědec, jak mohl dojít na př. z faktu většího množství styčných bodů a společného soužití národů k jakýmsi jiným „východním“ metodám v srovnávací vědě týkající se těchto zjevů? Je zde úsilí vytvořit jakési zvláštní metody ve shodě „s novými cíli a cestami“. Úsilí vědecky ničím neodůvodněné.

Po všem velkém ujišťování o obecně kulturních hlediscích a základech pak zcela překvapí these, že východoevropské politické a kulturní dění má svá měřítka vlastní a že dokonce otázka německo-česká (podle Bittnera otázka východoevropská) „muže být viděna a členěna jen sama ze sebe; je však these ta zcela ve shodě s politickým vyznáním, které předcházelo náznakem a mezi řádky se hlásilo. Ale B. je vyslovuje naplno na konci své „metodické“ předmluvy. Doznává, že chtěl vytvořit jakousi „německo-českou dějinnou filosofii v českém prostoru“; za druhé prý měl úmysl „duchovní a literární dění vyvodit z všeobecně politického, kulturního a hospodářského dění a zase je zpět do něho uložil“ (und in dieses wiederum zurück hineinzubetten, str. XI). Čtenář neví ani z metodické předmluvy ani z práce samé, co bylo prius a co posterius, zda filosofie, politika nebo kulturní a hospodářské dění. Rozhodně však je patrno, že to není práce literárněvědná, a to ani podle záměrů metodických ani podle provedení. Ze vší změti a spleti problémů, které B. spíše zamotal, než urovnal, je patrno jen jedno: úmysl „die möglichen Entwicklungslinien für die Zukunft zu erschließen und darnach die politischen Gegebenheiten und Möglichkeiten abzustecken“ (str. XI). Tedy cíl zřejmě politický.

Po přiznání k politické tendenci, která je určena zřejmě čtenáři německému, následuje zase náplast, určená patrně pro čtenáře českého: zdůrazňuje „bezpodmínečnou [204]věrnost, nepředpojatost a přísnou věcnost pro přítomnost i pro minulost německo-české otázky“. Rozbor ukáže, byly-li vskutku tyto požadavky Bittnerovi „něčím samozřejmým a příkazem bez předpokladů“, „voraussetzungsloses Gebot“, jak praví.

Skutečně bez předpokladů? Vlastní úvod, Einleitung (str. 3—10), je jedinou snůškou předpokladů. „Jedes Volk ist eine durch Bluterbe, physische Umwelt und die geschichtliche Vergangenheit gewordene und durch die Sprache zusammengeschlossene Einheit, eine Einheit, in welcher der Sprache gerade nach dem heutigen Stand der Dinge eine stärker einigende und kulturbildende Kraft zugeschrieben wird, als es bisher der Fall war. Jedes Volk wird durch das Bluterbe und den Boden, dem es entsprossen und auf dem es lebt und wirkt, zu einer naturgegebenen, organischen Einheit und Einmaligkeit zusammengeschlossen und geformt, die sich in ihrer Art und nur in der ihr gemäßen Art aus sich selbst heraus organisch fortentwikkelt.“ Neuvědomuje si Bittner, když to píše (str. 3), že toto biologickomystické chápání národa je pouhým předpokladem? Čeká u svých čtenářů takovou negramotnost vědeckou, že jim chce svou apodiktickou eskamotáží zalepit oči? Propadl nevědeckému myšlení sám nevědomky nebo je vědomým propagátorem rasismu? Nevím, ale konstatuji jen, že požadavku vyšetřovati česko-německou otázku bez předpokladů zpronevěřil se hned z kraje. Dnešním německým pojetím národa dopouští se chyby, která se mu stala osudná už v stati „Methodologisches“; už jsem rozebral důsledky jeho mystického „volkstumu“ pro pojetí literárněvědné.[10] Opakuji, že není dnes ještě vědecké definice národa, tu může podat pouze etnologie nebo sociologie srovnávací; kongres filosofů v Praze r. 1934 to konstatoval jednomyslně až na německé delegáty z Třetí říše, kteří projevovali názory asi tytéž, jaké nyní uvádí Bittner.

Je třeba zdůrazniti především to, že ve svém biologickomystickém pojetí zapomíná Bittner na vůdčí funkci všelidského ducha; zapomíná to uprostřed národa, který sloužil nejvíce tomu duchu až do sebeobětování; zapomíná to při výkladu nejvážnějšího období tohoto národa, kde služba duchovním ideálům projevila se způsobem významným pro celou evropskou kulturu.

Jestliže aspoň dodatečně chce znázornit osovým křížem (Achsenkreuz) poměr vývoje národů a duchových proudů tak, že by svislá osa znamenala vývoj národů a vodorovná osa duchová hnutí (str. 3), náleží do tohoto jeho naivního obrazu místo osového kříže spíše nějaký kříž jiný, jako vůbec toto celé symbolické pavědecké hračkářství se hlásí do propagační dílny. Do propagační kanceláře náleží také celý ten schematický nákres vývoje poměru „germánsko-německého“ a „českého (a slovenského)“ — podle terminologie Bittnerovy — v „sudetském a severním karpatském prostoru“. Složité duchové a národní dění se takovými schematy, i když by vycházela z pečlivého vyšetření faktů, zachytit nedá; taková schemata slouží jen záměrům, předem pojatým. V knize Bittnerově je to prostě ilustrace jeho hlavního předpokladu a politického záměru.

Průkazné je pro Bittnerovo pojetí „bez předpokladů“ hned označení „germanisch-deutsche Entwicklungslinie“, ale proti tomu „tschechische (und slovakische) Entwicklungslinie“. Tedy linie germánsko-německá podle Bittnera je vývojově celek, asi pravděpodobně v duchu Höflerově, který ještě [205]v 70. letech XIX. století ztotožňoval druhdy germánské národy v době stěhování s německým národem.[11] Naproti tomu vývojová linie československá, která je literárně a jazykově nedělitelná až do r. 1848, kam sahá schema Bittnerovo, je zde označena jako „česká (a slovenská)“.

Zasahuje zde rušivě do historické koncepce dnešní německé pojetí národa, promítané anachronisticky také do daleké minulosti. Už v stati „Methodologisches“ prokázal Bittner neschopnost vidět iniciativní a skladební sílu kulturněliterárních tvarů a struktur ze sféry mediterranní kultury pro vytváření evropských národů.[12] Tato základní chabost komparačního pohledu, oslabeného sugescí biologicko-mystického „volkstumu“, musela se projeviti tím zřejměji na konkretním případu styků germánsko-slovanských. Má-li někdo představu, že literatura jest jen „usazenina“ (Niederschlag) duchovního vývoje (Bittner, Methodologisches, Germanoslavica 1935, str. 67), má apriorně křivý pohled nebo přímo brýle mámení nejen při studování expanse mediterranní kultury, nýbrž zvláště při studování kulturního vývoje slovanského, který se namnoze počíná židovskokřesťanskou literaturou s jejími mediterranními, antickými, zejména hellenistickými, průvodními zjevy.

Bittner se tedy nepropracoval k správnému chápání expanse mediterranní kultury u Slovanů. Zůstal na archaistickém stanovisku, předpokládajícím kulturní „schisma“ mezi t. zv. západními a t. zv. východními Slovany. Ukázal jsem nemožnost tohoto stanoviska s hlediska literárněvědného.[13] Mohl bych znova uvádět fakta, kde B. násilně zkresluje historické skutečnosti a uvádí věci elementárně chybné, aby dokázal toto předpokládané schisma mezi slovanským západem a východem[14]. Svou nynější knihu počal, jak jsme již slyšeli, zařaděním svého předmětu do t. zv. východní otázky. Na konci svého „Úvodu“ (str. 10) najednou si na svou thesi o „schismatu“[15] vzpomíná a zdůrazňuje, že „Češi jako všichni západní Slované a také západní Jihoslované“ tkví v západoevropské kultuře (str. 10).

Do takových protimluvů a metodické bezradnosti, která zapomíná již na stránce 10, co řekla v předmluvě, může upadat jen práce, která nemá nepředpojatá kriteria, poctivou vědeckou metodu. Musí se pak vymýšlet termíny obojaké, nejasné, mnohosmyslné, ke kterým náleží na př. Bittnerovo „Überschichtung“. Ukázal jsem už také, že nelze užíti termínu „Überschichtung“ o porobě tatarské, o turecké na Balkáně a zároveň o německé germanisaci Slovanů.[16] Jsou to zjevy po stránce třídní, hospodářské a politické podstatně různé a liší se zejména svým vyzníváním národním. Jaké je národní vyznění německého „Überschichtung“ u polabských a baltských Slovanů, je známo: je to poněmčení, fakt přivtělení krve slovanské ke krvi výbojných Němců; fakt, na kterém se může názorně ukázat, jak jsou chybné dnešní německé (a Bittnerovy) teorie o „Blut und Boden“, neboť tam na severu dnes zpola slovanská krev mluví i smýšlí německy. Jak se chápala německá „Überschichtung“ v době, o které Bittner hlavně jedná, ukazuje autor české Alexandreidy:

[206]že Němci, již sú zde hostie,
chtie doždati, by na mostě
Prazě, jehož Bóh snad nechá,
nebylo viděti Čecha.

Středověký zbožný šlechtic český ze začátku XIV. století, který se tak bystře uměl dívat do současného politického života, má ovšem jako přímý svědek zcela jiný názor na tehdejší výboj Němců v českých zemích než Bittner. Bittner německé „tažení na východ“ spojuje kromě rytířství „s touhou po blízkosti Boha a s touhou po nejvroucnějším spojení s Kristem a P. Marií“, podobně jako je tomu prý v křížových výpravách (Deutsche u. Tschechen, str. 50). Uvádím to jako jeden doklad z prazvláštní idealisace německého „tažení na východ“, kterému ovšem Bittner veskrze dává atribut šíření „německo-křesťanské kultury“. Také toto chápání je anachronistické a vyložíme si je, uvážíme-li, jak nynější etapa „německého tažení“ proti východu dělá se zase pod pláštíkem záchrany civilisace, kultury.

Co je to „deutsch-christliche Kultur“? Pfitznerova „antik-abendländische Hochkultur“ má jakýsi smysl, „deutsch-christliche Kultur“ není hodnotný pojem historický. Proto ovšem se Bittnerovi nehodí nové výsledky posledního bádání o trvání skutečně vysoké kultury církevněslovanské v českých zemích, o velmi pozdním doznívání bílého slova Metodova, o tradicích cyrilometodějských v husitství, o tom všem, co západník Šalda nazval tak pěkně „nostalgií Východu“, nalézaje to nejen v staré, leč i v novější a nejnovější literatuře české. Církevněslovanská kulturní fluktuace mezislovanská se zamlčuje nebo bagatelisuje. Vědomí sounáležitosti slovanské, které je tu uloženo stejně jako v motivaci několika širších státotvorných pokusů slovanským společenstvím etnickým[17] se zanedbává nebo nekriticky odbývá, tak na př. v případě projevu dvorského a diplomatického ovzduší v listáři Jindřicha Isernského (str. 59). Tato prorážející slovanská dominanta ve formaci české národnosti je ovšem něco těžko slučitelného s předem pojatou koncepcí „germánsko-německé“ a „české (a slovenské) vlny“! Proto dochází až k nehoráznostem toho druhu, jako je tvrzení, že v domnělém listu Alexandra Velikého v kronice Hájkově má zdroj slovanský cit společenství a vědomí rozlehlých sídel Slovanů „nicht zuletzt“ (!) (str. 206); tedy především zde má zdroj slovanské vědomí, v té na svou dobu už naivní mystifikaci, která právě sama už vzešla z toho vědomí slovanské sounáležitosti a velké etnické síly. Bittner ovšem zamlčuje a bagatelisuje četné projevy slovanské sounáležitosti a soudržnosti, ačkoli to slovanské vědomí už za Přemyslovců bylo činitelem feudálněpolitickým a od Karla IV. také unionistickým.[18]

Metodická domněnka, že česko-německá otázka může „být viděna a členěna jen sama ze sebe“, má patrně také podíl na jednostranném užití komparačních metod literárněvědných; překvapuje stálé shledávání jen a jen německých předloh pro staročeskou literaturu. Kdyby byl měl Bittner na mysli skutečně jen německou a českou vlnu v sudetském prostoru, mělo by to smysl jen, pokud by se omezil na německou literaturu toho prostoru. Přibral-li však celou německou literaturu, zvolil zorné pole [207]daleko větší, ale pak nesmí zůstati jen při komparaci prvého stupně a musí právě z důvodů správného obecněkulturního pohledu naznačovati tehdejší mezinárodní, alespoň západoevropský pochod látek, ideí, motivů a celých tvarů. Jaký smysl má ukazovat na velký počet německých předloh a nejmenovat vzory francouzské a později italské těchto německých předloh? Je nesprávné vidět sílení německé vlny v sudetském prostoru v přirozeném faktu, že francouzská kultura v 12. a 13. století přichází do Čech přes Německo, jako později italská v XIV. stol., když teritoriálně jsou Čechy od těch zemí odděleny právě Němci a když pohyb kulturní od jihozápadu románského k východu je v těch stoletích historická a obecněkulturní danost. To platí také o reformních myšlenkách a snahách německých mistrů pražské university; nejsou přece nic jiného než prostředníky nových směrů, a jako nejsou předlohy německé jedinými a jsou také internacionální předlohy latinské, tak rovněž ideové vlivy jsou mezinárodní a česká reformace přece vyniká tím, že ihned sahá ke zdrojům západoevropským.

Ani zde se tedy nemohu ubránit závěru, že propagaci němectví pro minulost a také pro přítomnost ve smyslu „nových cest a vytčených cílů“ — právě proti slibům úvodním — byl obětován nestranný komparační pohled.

Tolik jsem chtěl zhruba říci o metodách Bittnerových se stanoviska komparativní literární vědy. Ovšem „Geistesgeschichte“ je nauka, která přesahuje literární vědu a vůbec vědu, blížíc se filosofii: vejde se do ní leccos, s čím věda nemá nic společného. Rozchod metod a závěrů literárněvědných a obecně kulturních s politickými premisami se projeví při podrobném zkoumání ještě zřetelněji.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 4, s. 201-207

Předchozí rd. (= Redakce): Fakta mluví

Následující Roman Jakobson: Usměrněné názory na staročeskou kulturu