Tradice a novátorství v jazykovědě (Komenský jako filosof jazyka)

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

Традиции и новаторство в языкознании (Коменски — философ языка) / Les traditions et l’esprit novateur en linguistique (Komenský — philosophe de la langue)

Lingvistika bývá často považována za poměrně mladou vědní disciplínu. Bývá tomu tak hlavně tenkrát, když se za hlavní úkol lingvistiky považuje historickosrovnávací studium jazyků. Přesunulo-li se v moderní jazykovědě těžisko zájmu na synchronii, na studium jazyka jako struktury a funkčně determinovaného systému, má to své důsledky i pro pojetí dějin jazykovědy. U historickosrovnávací jazykovědy je možno k vlastním jejím dějinám připojovat jen starší nesystematické pokusy o výklad jazykového příbuzenství (hlavně u jazyků indoevropských a semitských). U jazykovědy, která se soustřeďuje především na strukturní a funkční problematiku, je situace podstatně jiná. Teorie jazyka [23]v tomto smyslu sahá svými počátky až do doby antické. V antice evropské stojí v popředí zájmu především znaková stránka jazyka, otázka mluvnických a sémantických kategorií, dále pak problémy stylistické v širokém slova smyslu. V mluvnické teorii bylo v staré Indii dosaženo takových výsledků, že ještě dnes v nejednom směru mohou platit za „moderní“. Středověké myšlení evropské připojilo k antickému dědictví (pokud vůbec bylo známo) nové složky jen v omezené míře.

Nové období začíná v 17. stol. se zrodem filosofického racionalismu a empirismu. Filosofové i logikové si uvědomují důležitost jazyka a jeho těsné sepětí s myšlením, filosofování o jazyce se začíná konstituovat jako samostatná vědní disciplína. Zároveň se cítí potřeba racionálního přístupu k jazykové praxi všeho druhu. Usiluje se o zvědečtění jazykového vyučování a filosofický racionalismus se stává východiskem při budování mluvnické teorie. Opozice proti školskému formalismu je namířena i proti tradiční mluvnici, kriticky se uvažuje i o jazyce samém.

Filosofickou hloubku dostávají tyto tendence již u Michela de Montaigne (1533 až 1592); z jeho podnětů pak vychází Francis Bacon (1561—1626), jehož teorie „idolů“ může platit za první pokus o odhalení ideologických deformací lidského myšlení. Na vytváření idolů se podle Bacona svým způsobem podílí i jazyk; od Baconovy teorie vede přímá cesta k různým kritikám jazyka (Landau, Mauthner, obecná sémantika atd.). Bacon uvažoval také o možnostech vědeckého pěstování jazyků národních, jež začínaly konkurovat latině. V latině viděl dokonalý nástroj vědy, proto nestála problematika umělého jazyka v popředí jeho zájmu. Latina plnila ještě v 17. stol. úlohu mezinárodního jazyka a o její superioritě ani stoupenci myšlenky umělého jazyka nepochybovali. Naskýtá se tedy otázka, z jakých podnětů tato myšlenka vyrůstá.

U Komenského, v jehož filosofii jazyka zaujímá koncepce umělého jazyka tak důležité místo, rozhodovaly jiné důvody než např. u Descarta. Descartes je magnus parens moderního racionalismu a zabýval se myšlenkou umělého jazyka především z hlediska potřeb přesného myšlení, vyjadřovacím ideálem mu byla matematicko-logická symbolika. Komenský je i ve svých lingvistických úvahách především pedagog a didaktik. Pozdější doba mu dala v mnohém za pravdu, ale spíš v jednotlivostech než v celé koncepci jazyka. Netýká se to jen jazykově pedagogických myšlenek v užším slova smyslu. Komenský opíral svou koncepci umělého jazyka o rozsáhlou lingvistickou empirii a při vší úctě a obdivu ke klasickým jazykům měl smysl i pro hodnoty a přednosti jazyků živých, v hodnocení jazyků s analytickou gramatickou stavbou může např. platit za předchůdce Jespersenova.[1] Pozoruhodné je Komenského hodnocení aglutinačních jazyků (vycházel při tomto hodnocení z turečtiny). Jeho koncepce umělého jazyka je však zároveň zatížena složkami, v nichž se Komenský projevuje jako myslitel typicky barokní, v jehož myšlení si podává ruku rozum s mystikou. Jazykové učebnice Komenského byly ve své době velikým přínosem a dostalo se jim také velkého rozšíření a přiměřeného ocenění, ale v informacích o světě věcí zůstávají příliš poplatné náboženské tradici. Nebylo by nesnadné ukázat, že ani v Komenského lingvistické empirii není (měřeno dobovými podmínkami) dost kritické soustavnosti a že zůstal i v mluvnické teorii jen podnětným improvizátorem. Všechny takové výhrady nemohou však nic změnit na skutečnosti, že Komenský zaujímá významné místo v dějinách světové jazykovědy. [24]Při historickém hodnocení jeho přínosu je třeba rozlišovat mezi tím, co má význam jen dobový, a tím, co se stalo živou a trvalou součástí jazykovědy a filosofie jazyka. Následující poznámky chtějí na několika příkladech ukázat, jak užitečná při této práci může být konfrontace Komenského myšlenek s moderními lingvistickými teoriemi.

Je tu především Komenského důraz na úlohu mateřského jazyka ve výchově a vzdělání člověka. Komenský byl právem přesvědčen o tom, že elementární vzdělání v každém jazyce je nejen možné, ale že je také nutné. Možnost pěstění a zdokonalování přirozených jazyků byla mu přirozenou věcí. Vycházel také z přesvědčení, že není zásadního rozdílu mezi teorií každodenní praxe a teorií vědeckou. V názorech na význam mateřského jazyka navazuje Komenský především na domácí tradici reformační, na školách v Německu byl ve svém pojetí utvrzován.[2] Měřeny ideálním jazykem, o jehož realizaci se sám pokoušel, jevily se mu všechny přirozené jazyky jako útvary nedokonalé (biblickou bájí o zmatení jazyků byl v tomto pojetí utvrzován). Jeho sen o monoglottii je vlastně snem o návratu člověka k prvotní dokonalosti. Komenský miloval svůj rodný jazyk a přispěl v hojné míře k jeho oslavení i jako literát. Ale pěstování rodných jazyků mu nebylo samo o sobě cílem, tím mu bylo vědění a zušlechťování lidstva.

V těchto názorech dává v naší době Komenskému za pravdu spíše jazyková praxe než jazykovědné teorie. A jazykovědná praxe jen ve skrovné míře v zemích, kde složitá jazyková situace nutí k zavádění cizích jazyků nejen do vyšších škol, ale také do státní administrativy. Taková je dnes situace hlavně v některých státech afrických, kde nechybějí ani případy užívání francouzštiny nebo angličtiny v umělecké domácí literatuře. V moderní filosofii jazyka závisí názory o kulturním postavení mateřských jazyků hlavně na tom, jak se chápe vztah mezi jazykem a myšlením. V podstatě tu stojí proti sobě dvě koncepce: řacionalistická, postulující nezávislost myšlení na jazykové různosti, a relativistická, která s jazykovou růzností svazuje různé formy myšlení (chápání skutečnosti). Stoupenci relativistické koncepce vycházejí většinou z Humboldtovy filosofie jazyka. Podobu lingvistické teorie dal tomuto směru Ferdinand de Saussure, který objektivní realitu chápe jako amorfní látku, klerou si každý jazyk formuje a „segmentuje“ po svém.

Podle této teorie, jež našla nejvýznačnějšího reprezentanta v L. Hjelmslevovi, jsou jednotlivé přirozené jazyky rovnocenné nikoli proto, že dovedou vyjádřit (po splnění určitých předpokladů) stejné kulturní obsahy, nýbrž proto, že vůbec chybějí předpoklady pro zjišťování funkční ekvivalence. Jazyková relativita je podmíněna relativitou kulturní (a zároveň ji sama podmiňuje). Hjelmslev nesouhlasí s vývojovou interpretací kulturních rozdílů, odmítá rozlišovat mezi „civilizovanými“ a „primitivními“ kulturami, resp. společnostmi. Tzv. prelogické myšlení nevyskytuje se podle něho jen v primitivních společnostech, není žádnou vzácností ani ve společnostech civilizovaných.[3]

Komenský svým přesvědčením o civilizačních možnostech vědění předjímá osvícenské koncepce pokroku, na něž navazuje i vědecký socialismus. Dějiny dvacátého století odhalují nelítostně utopické složky v moderních teoriích po[25]kroku. Za takových okolností ztrácí na aktuálnosti otázka po míře utopičnosti ve všenápravných koncepcích Komenského.[4] Utopické jsou nepochybně Komenského představy o účinnosti univerzálního umělého jazyka. Potřeba mezinárodního dorozumění je však v dnešním světě daleko větší, než byla v době Komenského, a proto neztratila nic ze své naléhavosti ani otázka, v jaké míře závisí možnosti dorozumění na jazykových předpokladech. Má-li pravdu Humboldt a jeho následovníci, nemohou se lidé o uspořádání světa dohodnout prostě proto, že každý jazyk „vidí“ svět svým způsobem.[5]

Tak daleko Komenský v kritice přirozených jazyků nešel, třebaže o jeho koncepci ideálního jazyka umělého se opírá myšlenka, že z něho může těžit i světová politika; celá budova Komenského všenápravy má lingvistické základy. Jazyk u Komenského však nemá přímo poznávací funkci a správnost toho, co se jazykem vyjadřuje, je ověřitelná (aspoň zčásti) prostředky mimojazykovými. Komenskému je samozřejmou věcí triáda: věc — myšlenka (představa) — slovo, o niž se opírá i většina moderních sémantiků.[6]

V jazykovém dění není však hranice mezi objektivní daností a poznávací aktivitou subjektu zřetelná, přitom je subjekt vlastně jen místem realizace kolektivního vědomí. Kulturní a politická skutečnost je zčásti jazykem přímo konstituována. Docela zvláštní poznávací situace vytváří se tam, kde se jazyk sám stává předmětem teoretického zkoumání. Zde nabývají na důležitosti rozdíly mezi jazykem mateřským a „cizím“, sekundárně osvojeným nebo jazykem pozorovaným jen zvnějška, bez zřetele k významové stránce. Specifickou problematiku mají všechny metajazykové situace přirozených jazyků včetně jazykového vyučování, ať již jde o jazyk rodný (mateřský) nebo cizí.

Studium lingvistického dědictví J. A. Komenského nabylo na aktuálnosti v souvislosti s rostoucím zájmem o lingvistiku a filosofii jazyka 17. stol.[7] Začínají se tu rýsovat nové souvislosti dobové a také možnosti nového hodnocení Komenského přínosu v kulturním vývoji Evropy prostřednictvím filosofie jazyka. Všeobecná rozprava se na tomto myšlení nepodílela, protože z větší části zůstala v rukopise. Její lingvistická část však ve srovnání s pracemi publikovanými ještě za života Komenského nepřináší myšlenky nové a je také zřejmé, že větší kulturní rezonanci měla jeho jazyková didaktika než jeho sny o kulturní revoluci, uskutečňované pomocí ideálního umělého jazyka.

 

R É S U M É

Die Tradition und neue Strömungen in der Sprachwissenschaft (Comenius als Sprachphilosoph)

Das wachsende Interesse für die Sprachphilosophie und ihre Geschichte (besonders im 17. und 18. Jahrhundert) wirkt sich auch in der Comenius-Forschung aus. Das [26]Vergleichen der Ansichten Comenius’ mit der Cartesianischen Sprachtheorie, die den repräsentativen Ausdruck in der Logik und Grammatik des Port Royals fand, führt zum Schluß, daß Comenius auch auf diesem Gebiet vor allem pädagogisch und praktisch eingestellt war und den rationalistisch-logischen Strömungen der Epoche fast keine Aufmerksamkeit widmete.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 1, s. 22-26

Předchozí Jan Patočka: Husserlův pojem názoru a prafenomén jazyka

Následující Jan Kořenský: Příspěvek k problému struktury objektu a struktury popisu v lingvistickém zkoumání