Sociolingvistická studie o jidiš

Olga Müllerová

[Kronika]

(pdf)

Социолингвистическое исследование идиш / Etude psycholinguistique du yiddish

Joshua A. Fishman seznamuje nás ve své publikaci nazvané Yiddisch in America (vyd. Indiana University, Bloomington 1965, 94 s.) s vývojem a dnešním stavem užívání jidiš v USA. Podtitul — sociálně jazykový popis a analýza — sice ve čtenářích vyvolává na první pohled dojem, že se dozvědí něco o sociálních aspektech jazyka v souvislosti s jeho popisem a rozborem, avšak jazykových faktů samých v publikaci mnoho není. V sedmi kapitolách autor charakterizuje celkem tři období existence jidiš (do r. 1861, 1861—1914, od r. 1914 až dodnes — toto časové rozdělení souvisí s příslušnými historickými událostmi). Další dělení, s nímž se v knize setkáváme, je dělení teritoriální; autor se zabývá situací jidiš jednak ve východní Evropě, jednak v Americe. Uvnitř jednotlivých kapitol se pak vyskytuje dělení ještě jedno, podle vztahu k jidiš, jímž se liší kruhy církevní od necírkevních, světských.

V jednotlivých kapitolách je vždy věnována pozornost několika problémům: rozšíření jidiš (rostoucí nebo ubývající počet lidí jím mluvících v závislosti na společenských podmínkách v jednotlivých zemích i v jednotlivých údobích), sociální úlohy jidiš (je nebo není pojítkem společenských skupin apod.), úlohy kulturní (situace v tisku, literatuře, školství, divadle, rozhlase, kulturních organizacích atd.).

Sociální hledisko uplatňuje autor nikoli v souvislosti s konkrétními jazykovými jevy, [103]ale v těch částech, kde popisuje vztah příslušníků židovské národnosti k jidiš jako k jejich původně mateřskému jazyku, jehož denně užívali. Dochází k závěru, že mnohostranné úkoly, které jidiš ještě na začátku tohoto století plnilo jako většina dnešních živých kulturních jazyků (od funkcí běžného styku až po vyjadřování umělecké), během půlstoletí se silně zredukovaly; lidí, kteří by dnes aktivně znali a používali jidiš, je v Americe malý počet. Měnící se postoj k jidiš a postupné klesání počtu jeho uživatelů jsou znázorněny na třech generacích (první je generace emigrantská, druhou tvoří děti těchto emigrantů, třetí je dnešní mladá generace). Dnes aktivně znají a užívají jidiš pouze příslušníci nepočetných ortodoxních ostrůvků jako jeden z prostředků pro odlišení od ostatních amerických občanů, jinak je jidiš zcela omezeno na oblast pasívního užívání (v náboženských obřadech, v nichž ostatně silně převládá hebrejština, v literatuře atd.). I když byl tento jazyk zaveden jako samostatný studijní obor na některých universitách, američtí Židé (zvláště zmíněné třetí generace) už jidiš z větší části neovládají (dokonce i studenti tohoto oboru na universitách hovoří mezi sebou směsí jidiš a angličtiny). Knihy krásné literatury psané v jidiš (nejčastější je poezie) jsou dnes hodnoceny v kontextu celé americké literatury jako přínos k literatuře americké. — Nicméně autor sám přes všechny tyto negativní ukazatele pohlíží na budoucnost jidiš optimisticky.

Metody, jichž se ve výkladu užívá, jsou vcelku tradiční. Jednotlivé kapitoly nacházíme v paralelních dvojicích (situace ve východní Evropě, v Americe) řazených chronologicky za sebou, čímž se celý výklad stává přehledným. Výkladové části jsou doplněny ještě celou řadou statistických údajů, z větší části soustředěných ve 12 statistických tabulkách (např. počet škol s jidiš jako vyučovacím jazykem, věkové rozřadění amerických spisovatelů píšících v jidiš ap.). Číselné údaje v tabulkách názorně ilustrují autorův výklad. (Některé podobné statistické údaje, např. z tisku, rozhlasového vysílání, školství atd., navíc však s možností srovnání s poměry u jiných menšinových skupin v Americe, jsou také uvedeny v rozsáhlé Fishmanově publikaci Language Loyality in the United States, v níž je jidiš zapojeno do početné řady jazyků emigrantů z různých evropských zemí.) Na konci publikace je uvedena rozsáhlá literatura.

Fishmanova kniha není ukázkou nového sociologického pohledu na jazyk, ale je zajímavá pro fakta a informace o početné židovské národnostní menšině v Americe.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 1, s. 102-103

Předchozí Jan Průcha: Psycholingvistický výzkum řeči

Následující Josef Skulina: Jazykověda na lublaňském semináři o slovinské kultuře