Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

Исследование современных литературных славянских языков и проблематика вариантности нормы / L’étude des langues littéraires slaves contemporaines et les problèmes de la variabilité de la norme

Studium problematiky spisovných jazyků se v poslední době intenzívně rozvíjí v mnoha zemích a v jazykovědné slavistice se stále více vyhraňuje v samostatnou oblast lingvistického bádání. Zároveň se tato oblast vnitřně diferencuje a vytvářejí se dílčí okruhy zkoumané problematiky.

Základem je teorie spisovného jazyka, řešení obecných teoretických otázek spojených s vymezením spisovného jazyka, jeho podstaty a rysů jako předmětu zkoumání (je to spojeno i s ujasňováním základních pojmů). Vypracování teorie spisovného jazyka souvisí se vznikem lingvistiky funkční a funkčně strukturální a je jedním ze závažných výtěžků pražské jazykovědné školy.[1] V poslední době jsme spolu se zájmem o tradice pražské školy svědky oživeného ohlasu názorů i prací z této oblasti.[2] V pracích B. Havránka a jeho žáků jsou zastoupeny dílčí okruhy této problematiky; dílčími složkami teorie spisovného jazyka jsou teorie normy a kodifikace, teorie stylové diferenciace spisovného jazyka, teorie jazykové kultury a teorie jazykové výchovy.[3]

[114]V oblasti studia spisovných jazyků slovanských poměrně nejdále pokročilo studium jejich vývoje. Vypracovává se rovněž metodologie tohoto studia,[4] zpracovávají se otázky dílčí, vznikají syntetické práce, charakteristiky vývoje jednotlivých jazyků slovanských i jednotlivých vývojových etap. Tím se zároveň vytvářejí základy pro srovnávací a porovnávací studium spisovných jazyků slovanských.

V poslední době se v jednotlivých zemích soustředěně rozvíjí studium současných spisovných jazyků. Jde přitom jednak o synchronní zkoumání struktury v jednotlivých rovinách jazykové stavby,[5] jednak o studium fungování spisovného jazyka v současné společnosti, zejména z hlediska dynamiky. Studují se nejen jednotlivé změny, např. v slovní zásobě, nýbrž i procesy, které v současných spisovných jazycích probíhají, zjišťují se vývojové tendence, zkoumá se působení činitelů intralingvistických i extralingvistických. Rozvoj lingvistického bádání na tomto úseku je podporován jednak aplikací metod jiných disciplín, zejména matematiky a logiky, jednak vznikem nových disciplín, často pomezního charakteru, zkoumajících komunikativní jazykový proces a jeho společenské podmínky (teorie informace, teorie hromadného sdělování, sociolingvistika, psycholingvistika ap.).

Studium pohybu v současném spisovném jazyce a procesů v něm probíhajících se soustředěně rozvíjí zejména v Sovětském svazu; jsou již zpracovány dílčí problémy týkající se jednotlivých rovin jazykové stavby spisovné ruštiny[6] a připravují se práce další, zaměřené již sociolingvisticky. Souborné charakteristiky současné spisovné češtiny a slovenštiny z hlediska vývojové dynamiky a s důrazem na fungování spisovného jazyka, zpracované Al. Jedličkou a J. Ružičkou, vyjdou v Čs. vlastivědě, sv. [115]Jazyk (1969).[7] Úsilím poznat nové rysy i nové prostředky v současné spisovné polštině je vedena práce připravovaná varšavskými jazykovědci za vedení H. Kurkowské: vychází ze správné teze, že k poznání skutečného stavu současného spisovného jazyka (v konkrétním případě polštiny) zbývá ještě velmi mnoho udělat, snaží se zjistit inovace a hodnotit je nově bez toho, že by k tomuto hodnocení přistupovala s nedůvěrou k současnému spisovnému jazyku, příznačnou pro starší teorii.[8] V krakovském centru se rozvíjí studium syntaxe současné spisovné polštiny a zvláštní zájem se věnuje procesům projevujícím se v publicistickém stylu.[8a] Monografické práce, ať časopisecké nebo knižní, zpracovávající některé aktuální jevy současné spisovné bulharštiny, vycházejí z Ústavu bulharského jazyka za vedení L. Andrejčina.[9] O potřebě prohloubeného studia současného spisovného jazyka srbocharvátského, o odhalení jeho dnešního stavu se živě diskutuje v Jugoslávii. Aspekt jazykově kulturní je silně zastoupen v práci L. Jonka.[10]

Těmito poznámkami, které nechtějí být úplné ani vyčerpávající, ilustrujeme jen fakt, že se studium spisovných jazyků slovanských rozšiřuje o nový aspekt, zatím ovšem v různé míře, různými formami a také ne se zcela jednotným teoretickým východiskem, ale přece s určitými rysy společnými; právě těmto společným rysům by bylo třeba věnovat pozornost a rozšířit i na tuto oblast studia hledisko konfrontační. Jde především o studium současného spisovného jazyka z hlediska fungování ve společnosti, o sledování změn, procesů, které v spisovném jazyce vlivem současných podmínek jazykové komunikace probíhají. Základní je přístup lingvistický, pomocný je aspekt sociologický, resp. sociolingvistický. Rozšíření tohoto studia o aspekt konfrontační umožní prohloubit poznání podmínek, za nichž jednotlivé spisovné jazyky v současné době fungují, odhalením shod a rozdílů mezi nimi; povede ke zjištění, že i při stejných podmínkách mohou být konkrétní projevy pohybu v jazyce rozdílné v závislosti na struktuře jazyka, na jeho vývoji i na zásazích teorie; umožní propracovat a zpřesnit hodnotící kritéria při studiu současné normy ve vztahu k jazykové kultuře ap.[11]

[116]Uplatnění konfrontačního zřetele při studiu současných spisovných jazyků slovanských z uvedených hledisk předpokládá rozvití mezinárodní spolupráce a živou výměnu názorů. Nelze přitom nevidět, že při studiu současných spisovných jazyků a zvláště jejich normy doznívá mnohdy ještě orientace vlastivědná, která izolovala tuto oblast zkoumání a uzavírala ji do tradice národní vědy. Předpokladem pro rozvití konfrontačního studia bude koordinace metodologických východisk spojená s koordinací pojmově terminologické složky. Vlastní konfrontace se bude týkat zjištěných jazykových faktů a jejich interpretace. Bude třeba vypracovat objektivní metodu zkoumání ve shodě s metodologickým pokrokem a promyslit způsoby shromažďování jazykového materiálu i s využitím prostředků moderní techniky. Interpretace se zpřesní zejména konfrontací podmínek, za nichž vývojové procesy v současných jazycích probíhají; půjde o charakter i podmínky současné jazykové komunikace (např. účast a vliv prostředků hromadného šíření informací, rostoucí podíl mluvené formy při hromadném sdělování ap.), o specifickou jazykově společenskou situaci jednotlivých jazyků ve vztahu k historickým podmínkám rozvoje, k jazykově kulturní tradici, k pohybu nositelů vývoje spisovného jazyka (komunikantů) aj.

Takto pojatá konfrontace nemůže zůstat omezena jen na slovanské jazyky, tedy na jazyky geneticky příbuzné. U příbuzných jazyků s podobnými podmínkami společenského fungování spisovného jazyka se ovšem objeví stejné nebo podobné projevy probíhajících procesů v prostředcích jazykové stavby, např. projevy univerbizace (v mluvené formě jazyka) a multiverbizace (např. v publicistickém stylu), vznik, rozšíření a uplatnění nových nevlastních předložek (v odborném a publicistickém stylu), změny pádových vazeb ap., vznik a rozšíření některých syntaktických prostředků, např. osamostatněných větných členů, vsuvek a vsuvkových vět ap., tzv. nepravých vět vztažných jako projevu formální hypotaktizace uvolněné stavby větné ap.[12]

Problém variantnosti normy v spisovných jazycích slovanských[13] je jednou z dílčích otázek obecné povahy, kterou můžeme řešit z naznačených metodologických i pracovních hledisk. Variantnost normy spisovného jazyka není ovšem rys, který by byl vázán jen na jazyk současný. Ale právě při studiu normy současných spisovných jazyků vystupuje výrazně do popředí; je možno ji osvětlit z různých hledisk, především také působením dnešních podmínek fungování spisovného jazyka.

Východiskem svých úvah učiníme koordinační osvětlení základních pojmů a adekvátních termínů, pojmů norma a spisovný jazyk i pojmů varianta, va[117]riantnost. V současné teorii spisovného jazyka naprosto převažuje pojetí normy jako reálně a objektivně existující v jazyce, třebaže se ještě někdy setkáváme i s pojetím normy v starším smyslu, tj. jako souboru pravidel, předpisů různým způsobem stanovených, jimiž se užívání spisovného jazyka řídí, tedy ve významu odpovídajícím našemu termínu kodifikace. Z hlediska tohoto staršího pojímání normy se ovšem jeví problematika variant zcela jinak, než vycházíme-li z pojetí normy, které dále vyložíme a zpřesníme.

Existují rozdíly i v pojetí normy chápané jako objektivně existující v jazyce.[14] Vzhledem k řešené problematice není ovšem naším úkolem tyto rozdíly podrobně rozebírat. Naznačíme však alespoň rámcově některé diferenční znaky, jimiž se toto pojetí normy liší, a to i proto, že se konkrétní zkoumání normy v současných spisovných jazycích slovanských odlišuje právě se zřetelem k těmto znakům. Zásadní shoda je v tom, že se jazyková norma chápe jako střední člen trichotomické řady: systém (struktura) — norma — individuální řeč (text). Toto pojetí je uplatněno a důsledně rozvedeno v práci S. Stepanova (o. c. v pozn. 14); autor se pokouší zařadit jazykové pojmy a jevy systematicky do uvedených tří rovin. Vychází z pojetí Coseriova, jehož se dovolává,[15] konfrontuje je s rozlišením podobných rovin, ne ovšem totožných, u Bühlera a Hjelmsljeva, popř. u Vinokura, ale pražské pojetí nepřipomíná. Stepanovovo obecné vymezení normy („souhrn jazykových zvyklostí a pravidel společenského užívání jazyka ustálených v daném společenství a v určitém období; ve vztahu ke struktuře představuje norma jednu nebo několik realizací struktury přijatých daným společenstvím“) má sice základní znaky společné s pojetím normy vypracovaným B. Havránkem a dále v pražské škole propracovávaným, ale na druhé straně se od něho přece jen liší.[16] Jak ve vymezení B. Havránka, tak v pozdějším L. Doležela se jako vymezující znak normy uvádí její závaznost (ta musí být ovšem viděna z hlediska uživatelů jazyka, nikoli z hlediska kodifikace, jak připomíná B. Havránek v cit. diskusní poznámce). Jádrem a zároveň diferenčním znakem pražského pojetí je ovšem vypracování dvojice pojmů, norma a kodifikace. O normě mluvíme ve vztahu k jazyku vůbec (existuje i norma nářeční, popř. norma běžně mluveného jazyka), o kodifikaci jako protějšku normy (starší teorie kodifikaci neprávem zaměňovala se skutečnou normou) lze mluvit jen ve vztahu ke spisovnému jazyku (nářeční norma se sice popisuje, ale nekodifikuje). Důležitým znakem normy je její vývojová proměnnost, norma je dynamická (i v synchronním průřezu je třeba zjišťovat dynamiku normy), kdežto kodifikace je statická (Al. Jedlička). Rozbor dynamiky normy a statické kodifi[118]kace se řeší vytčením požadavků perspektivní hloubky kodifikace (M. Dokulil).[17]

Rovněž k vymezení spisovného jazyka je třeba obrátit pozornost, dříve než přejdeme k vlastní problematice variant v normě. Spisovným jazykem rozumíme jazyk sloužící v dnešní společnosti především jako prostředek veřejného styku ve formě psané i mluvené, kodifikovaný a na základě kodifikace kultivovaný. Rozdíly a rozpory v pojetí spisovného jazyka se týkají jednak fenoménu samého (zvl. v historickém aspektu),[18] jednak pojmu a termínu spisovný jazyk.

Není sporu o tom, že motivace termínu spisovný jazyk a jeho ekvivalentů ve většině slovanských jazyků (literaturnyj jazyk, język literacki, književni jezik, knižoven ezik) je v rozporu s dnešní podstatou i charakterem fenoménu takto tradičně označovaného; proto lze chápat snahu některých jugoslávských lingvistů nahradit — na podporu nového pojetí a v souladu s termínem anglickým — tradiční termín književni jezik nezavádějícím termínem standardni jezik, který lépe odpovídá dnešnímu pojetí ve shodě s jeho podstatou.[19]

I při dnešní zásadní dohodě o vymezení pojmu norma a spisovný jazyk, na základě dnes převažujících pojetí, setkáváme se v konkrétní lingvistické práci s dalšími detailními problémy. Studium variant je jednou z dílčích složek studia normy spisovného jazyka, jejího zjišťování. Spolu s teoretickým ujasňováním pojetí normy i spisovného jazyka vynořil se i problém pramenů zjišťování normy[20] a s tím souvisící a dnes nově propracovávané otázky metody a techniky tohoto zkoumání. Z pojetí, které se v pražské škole postupně vypracovávalo, vyplývá, že základnu pro zjišťování spisovné normy není možno při daném, širším pojetí spisovného jazyka omezovat ani zužovat. To znamená, že nositeli normy a jejího vývoje jsou aktivní uživatelé spisovného jazyka jako příslušníci daného národního společenství užívající spisovného jazyka ve formě psané i mluvené běžně a uvědoměle, bez zřetele na jejich místní, regionální původ a na jejich sociální zařazení.[21] Úloha a vliv při vytváření normy nejsou ovšem u všech skupin nositelů normy stejné: větší (a při aplikaci hodnotícího kritéria kladný) je vliv vybraných skupin uživatelů spisovného jazyka, jazykově tvůrčích a jazykově vzdělaných, menší (třebaže se může v konkrétním případě někdy i výrazněji uplatnit, při hodnotícím aspektu leckdy pociťovaný jako negativní) vliv nespecifikovaných, hromadných uživatelů (komunikantů). Tato široká základna normy spisovného jazyka bývá v konkrétních zkoumáních, i s rozdíly v jednotlivých jazycích, zužována: pramen spisovné normy se vidí jen v oné užší skupině uživatelů společného jazyka, mluví se o tzv. vybrané praxi;[22] podobné omezení měla v minulosti i teorie tzv. dobrého autora, vypracovaná v české lingvistice V. Ertlem.[23] Toto zúžení je možno pojmout do rámce toho rysu normy, v němž [119]se mluví o společenském přijetí noremních jevů. Jindy se omezuje základna pro zjišťování normy jen na ty uživatele jazyka, kteří jsou příslušníky jazykových oblastí, jejichž oblastní (nářeční) znaky byly historickým východiskem normy spisovného jazyka. Tak tomu bylo v případě dřívějšího chápání české orioepické normy (typický je případ výslovnosti skupiny sh- jako [zh-]), tak je tomu i v dnešním chápání ortoepické normy slovenské, pokud jde o zachování výslovnosti měkkého ľ, popř. v chápání ortoepické normy ruské ap.

Pražská teorie normy rozšířila v souladu s širším pojetím spisovného jazyka prameny pro zjišťování normy hned zpočátku o důležitou oblast, tj. o mluvenou praxi. Zřetel k mluvené spisovné praxi, a to i v stylové oblasti běžně dorozumívací (hovorové), je důležitým přínosem pražské teorie a jeho progresívnost potvrdil i další vývoj jazykové komunikace projevující se vzrůstem mluvených veřejných projevů i rozvojem mluvené publicistiky šířené hromadnými prostředky. Přitom však zůstáváme i dnes spíše jen u vytčení požadavků; hlubší poznání normy opřené o analýzu mluvených spisovných projevů nám stále ještě chybí, ba není propracována ani metodika tohoto zkoumání.

Snahy o objektivní, pokud možno exaktní poznání normy se projevují i propracováváním metod a techniky zkoumání. Nově se uplatňují zejména zkoumání statistická:[24] statisticky shromážděná data, zvl. při studiu variant v normě, nepodávají a ovšem ani nemohou podat sama o sobě objektivní obraz normy. V tom je třeba souhlasit s těmi hlasy, které se stavějí proti pouze kvantitativnímu pojetí normy (srov. už Obecné zásady pro kulturu jazyka, s. 248, v nichž se formulují kritické výhrady k pouze statistickému zjišťování normy; podobné výhrady jsou vyjádřeny i ve sborníku Voprosy kultury reči VII, 19n.). Statistická data podávají svědectví o jistém úzu, nikoli ještě o normě. Bylo by však třeba využívat statistických metod při zkoumání vývojového pohybu v současném spisovném jazyce, založeném na studiu textů (popř. mluvených projevů). Nabízí se k tomu srovnávání dobových průřezů textů, promyslit by však bylo třeba metodiku tohoto zkoumání nikoli jen z hledisek vypracovaných metod statistických, nýbrž i z hlediska lingvistické analýzy a s využitím poznatků sociolingvistických a psycholingvistických. Společenská podmíněnost normy, resp. společenské přijetí noremních prostředků, potvrzující jejich noremnost, se nově ověřuje formou ankety (připomínající sociologická šetření dotazníková).[25] Objektivnost takto získaných dat je ovšem omezena tím, že jazyk je produkt spontánní a že i fungování jazyka probíhá zčásti neuvědoměle, a my při tomto šetření vyžadujeme uvědomění, zkoumáme vlastně jazykové povědomí. Přesnější výsledky, i když jen jako pomocný pramen, by mohlo přinést zkoumání veřejného jazykového mínění,[26] prováděné metodami sociologickými. Jeho cílem by bylo sledování postojů uživatelů jazyka k jazykovým jevům. Více by ovšem přispívalo k pro[120]pracování kodifikace než k vlastnímu poznávání normy, a hlavně by ukazovalo cesty jazykové výchově a kladlo požadavky na ni.

Je třeba ještě dotknout se stručně důležitého pojmu varianta normy. Variantou se v širokém smyslu rozumí každý prostředek, který má stejný význam nebo plní touž funkci jako prostředek jiný. Poněvadž se v jazyce (v jazykové normě) nejčastěji setkáváme s dvojicemi takových prostředků, užívá se v stejném smyslu také termínu dubleta, dubletnost. V stejném významu jako termín varianta se někdy objevuje i termín synonymum (v širokém smyslu);[27] mluví se např. o synonymitě koncovek, např. -u/-e v lok. sg. mask., o synonymních hláskových podobách (polévka/polívka), o synonymních pojmenováních ap. Jindy se dělá mezi variantou a synonymem rozdíl v tom, že se varianty omezují na jevy hláskové, tvarové a slovotvorné ap. Rozdíl je možno vidět i v tom, že u variant jde v podstatě o jevy noremní (srov. tento aspekt v definici Stepanovově); u prostředků synonymních jde o výběr z repertoáru prostředků daného systému (podle toho např. dvojice je vidět Sněžku // je vidět Sněžka má charakter varianty, kdežto výběr z dvojice, resp. trojice prostředků: větný člen / vedlejší věta / polovětná vazba, má charakter synonymních prostředků daného jazyka).

Termínu varianta se užívá i v nadřazeném významu pro označení specifického stavu některých spisovných jazyků, např. srbocharvátského, tj. varianta spisovného jazyka. Pro variantnost normy v našem slova smyslu se pak užívá pro rozlišení termínu dubleta, dubletnost. Mohou tedy uvnitř každé varianty spisovného jazyka existovat jednotlivé dublety.[28]

Vycházíme-li z vyloženého pojetí normy i z obecně dnes přijímaného širokého pojetí spisovného jazyka, pak existence variant v normě, její variantnost je mimo jakoukoli pochybnost, ba považuje se v jistém stupni za imanentní nutnost živé normy.[29] Za podstatný rys normy považuje variantnost — a přijímá ji proto mezi vymezující rysy — Ju. S. Stepanov (o. c. v pozn. 14). Také v ostatních nových sovětských pracích dotýkajících se problematiky normy se s existencí variant uvnitř jedné normy počítá jako s daným faktem.[30] Jako produkt vývoje normy a projev její dynamiky charakterizuje variantnost spisovné normy výstižně K. S. Gorbačevič.[31]

Prvky nově do spisovného jazyka pronikající (inovace) a v něm se uplatňující mají zpravidla charakter variant vedle prvků tradičních. Starší teorie, která zdůrazňovala konzervativismus jazykových prostředků jako podstatný a diferenční znak spisovného jazyka, stavěla se v podstatě odmítavě k variantám ve spisovné normě. Šlo ovšem o přístup ze stanoviska kodifikace a kodifikátorů; to nic neměnilo na faktu, že ve skutečné spisovné normě v daném období varianty existovaly (typickým příkladem toho je existence variant, dubletních podob s variující kvantitou samohlásky ve spisovné češtině v slovech odvozených sufixy -č, -tel, -dlo). Odmítavý postoj k variantám v kodifikaci se projevuje také u většiny praktických uživatelů spisovného [121]jazyka (kodifikace v běžném chápání reprezentuje vlastně normu). V jejich vlastní vyjadřovací praxi, v individuálním úzu, v němž se vlastně norma realizuje, se však s variantami setkáváme.

V existenci variant ve spisovné normě se někdy vidí rozpor s atributy jednotnosti a ustálenosti normy spisovného jazyka. Pokud jde o požadavek ustálenosti normy, je tento rozpor řešen už v Mathesiově pojetí tzv. pružné stability.[32] Fakta známá z vývoje české spisovné normy a kodifikace v novějším období prokazují, že negativní stanovisko k variantám v kodifikaci jako důsledek mechanicky uplatňovaného požadavku ustálenosti normy vede naopak působením takovéto kodifikace k porušení stability normy, k jejímu rozkolísání. Atribut jednotnosti normy je spojován s pojetím spisovného jazyka na rozdíl od oblastně diferencovaného jazyka běžně mluveného. Rozhodující pro tuto jednotnost není ovšem sama existence variant v normě, ale míra variantnosti.

Rys variantnosti spisovné normy (ale nejen spisovné) přijímá dnešní teorie jako podstatný pro pojetí spisovné normy. Zpravidla se ovšem myslí jen na jeden typ variant, a to variant, které jsem nazval variantami historicky, vývojově podmíněnými.[33] Jde o varianty, které jsou výsledkem a projevem vývoje normy. V normě každého spisovného jazyka se nutně musejí uplatňovat některé prvky jako ustupující, zastarávající, jiné jako nově pronikající. V jistém časovém období mají pak takové prvky charakter variant. Při konkrétním zkoumání vzniká otázka, kdy přestávají být ustupující prvky součástí živé současné normy (dynamicky viděné) a kdy se naopak inovace v úzu stávají její součástí (ilustrováno na příkladech ze současné spisovné češtiny: tvary typu zavru, zapru vedle živých tvarů zavřu, zapřu jsou nesporné na samém pomezí dnešní normy; tvary jako nahražen, vyhražen, sporadicky se vyskytující v úzu i spisovném, nestaly se dosud součástí normy a nenabyly tak charakteru spisovných variant).

Předpokladem pro zjištění vývojových variant ve spisovné normě je studium vývojového pohybu v jazyce, vývojových procesů, které v současném jazyce probíhají, vývojových tendencí. Vědecké zkoumání vývojových procesů v současném jazyce se teprve rozvíjí, hledají se pro ně vhodné metody. Nejsou přitom ani zcela ujasněny základní pojmy vývojový proces, vývojová tendence. Zvlášť pojem vývojová tendence v normě je dosud vágní. Chybějí nám hodnotící kritéria pro určení pozitivních, progresívních vývojových tendencí v normě. Často se zaměňují za pouhé zjištění inovací i jen sporadicky se vyskytujících v úzu.

Vedle variant vývojově podmíněných vyskytují se ve spisovné normě varianty oblastně, regionálně podmíněné. Některé z nich se ovšem mohou zahrnout i do variant vývojově podmíněných jako kategorie nadřazené, protože jsou výsledkem nového vývoje; jiné jsou součástí spisovné normy již delší dobu, třebaže jejich charakter jako oblastních variant byl teprve nedávno odhalen (např. ve spisovné češtině varianty hřmět//hřmít, nesl jsi//nesls).[34] Existence variant oblastně podmíněných a jejich šíření souvisí s his[122]torickými podmínkami vývoje spisovných jazyků i s podmínkami jejich současného fungování. Norma spisovných jazyků byla určována znaky výchozího centra spisovného jazyka jako centra kulturního, hospodářského. Při změně centra se zesiluje i jazykový vliv příslušné oblasti a dochází k střetání prvků, které se v normě projevují ve formě variant oblastně podmíněných. Na jejich šíření v současné normě má nesporně vliv i charakter současné komunikace, rostoucí úloha a vliv mluvených projevů, rozšíření aktivních uživatelů spisovného jazyka: tlak tradiční normy uplatňované jako společensky závazné je v některých druzích projevů, zvláště mluvených, slabší (takto se nově uplatňují v současné české spisovné normě varianty východní, moravské, v slovenštině západoslovenské, v slovinské spisovné normě varianty mariborské ap.).

Za zvláštní typ variant bychom mohli považovat varianty, které jsou výsledkem jazykového kontaktu, vznikají působením jazyka na jazyk za určitých společenských podmínek (působení kultur, hromadný styk nositelů dvou norem ap.); mohli bychom je nazvat variantami kontaktovými. Kontaktové varianty nejsou jediným ani hlavním projevem kontaktu jazykového. Naopak z hlediska normy můžeme zjišťovat jistá omezení ve vztahu k variantám. B. Havránek zdůraznil aktivitu přijímajícího jazyka, pokud jde o kontaktové jevy; přijímající jazyk přijímá to, co z hlediska struktury a svých komunikativních podmínek potřebuje.[35] Kontaktové varianty pronikají snadno do úzu, als nestávají se vždy součástí normy. Uplatňují se proto snadněji v útvarech s uvolněnou normou (v některých formách běžně mluveného jazyka, v slangu ap.) anebo tehdy, je-li norma přijímacího jazyka oslabena. Pokud proniknou do normy spisovného jazyka neoslabeného, adaptuje si je jazyk podle svých potřeb a pro své úkoly, takže pak často ztrácejí ze synchronního hlediska vlastní charakter variant. Tak např. v současné spisovné češtině jsou přijímány jednotlivě některé lexikální varianty působením kontaktu se slovenštinou jako prvky rozšiřující synonymiku spisovného lexika (srov. zástava, žatva, výdobytek, namyšlený ap.). Jinak se tento kontakt na straně české, kde má menší intenzitu, projevuje podpůrným vlivem na pronikání variantních vazeb akuzativních (např. užít, dobýt něco aj.), podporou šíření rysů mluvené syntaxe (v obou případech nelze ovšem mluvit o přímém vlivu, protože oba tyto procesy uplatňující se v současné spisovné češtině jsou určovány domácím vývojem za působení podmínek vnitřních i vnějších).

V rámci slovanských jazyků můžeme pozorovat kontaktové varianty motivované vzájemným působením slovanských jazyků nebo působením cizích jazyků (němčiny, italštiny aj.) na slovanské jazyky. Z minulosti můžeme uvést varianty podmíněné kontaktem česko-německým, česko-polským ap.

Podmínky pro vznik kontaktových variant v úzu jsou dnes příznivé v státních útvarech několikajazyčných (srov. kontaktové projevy v spisovné slovenštině a zčásti v češtině, slovinštině a makedonštině, v ukrajinštině a běloruštině). Na šíření těchto variant působí zejména úzus publicistický, zčásti i hovorový a odborný.

Za varianty v normě se někdy považují jen prvky po všech stránkách rovnocenné, lišící se např. jen územ uživatelů rozdílných generací, nikoli však stylovým zabarvením. Ze strany kodifikace, která aktivně ovlivňuje [123]i z hlediska nového pojetí normu, projevuje se k takovýmto prvkům někdy odpor jak z hlediska přijímaného, ale někdy mechanicky uplatňovaného požadavku jednotnosti spisovné normy, tak z hlediska účelnosti, popř. ekonomie vyjadřovacích prostředků. Rovnocenné varianty podle tohoto názoru ničemu v jazyce neslouží, jsou tedy nadbytečné. Z hlediska námi přijímané teorie normy však právě skrze tyto varianty probíhá vývoj normy a mají proto, jakkoli to vypadá zdánlivě paradoxně, funkci podporovat vývoj normy k relativní, pružné ustálenosti.

Častější jsou ovšem případy variant stylově rozlišených. Proces stylové diferenciace probíhá především u variant vývojově podmíněných: prvky vývojově pronikající mají zpočátku zpravidla platnost prostředků hovorových (s tendencí k stylové neutralizaci), prvky ustupující bývají vytlačeny do sféry knižní (srov. varianty infinitivních podob v češtině dělat — dělati, ale nově i říct (hovorové) — říci, kde dělat je stylově neutrální, ale říct ještě ne). U variant oblastně podmíněných zjišťujeme — alespoň v české jazykové situaci — jejich relativní stylovou platnost.[36]

Mluví-li se o variantnosti spisovné normy, myslí se obvykle na varianty v hláskové podobě slov nebo v jejich tvarech. V hláskové podobě slov se často zrcadlí rozdíly dvou norem, spisovné a běžně mluvené, přičemž prostředky shodné s normou běžně mluvenou bývají z hlediska spisovné normy inovacemi, jsou projevem tzv. demokratizace jazyka a v některých případech zcela vytlačily vlastní podoby spisovné na periférii. Variantnost normy v těchto jevech bývá často posuzována z rozporných stanovisk. Nové varianty obvykle porušují tradiční formální podobu spisovné normy a bývají odmítány poukazem na kontinuitu kulturní jazykové tradice. Taková je zčásti situace současné spisovné srbocharvátštiny ve vztahu ke kodifikaci Vukově. V pojetí normy spisovného jazyka, jak jsme ji výše vyložili, se problém ve skutečnosti přesouvá do roviny kodifikace. O existenci variant v normě zpravidla nemůže být při objektivním zkoumání pochyb, ale rozpory vznikají, jde-li o kodifikaci této normy. V pojetí pražské školy rozumí se ovšem kodifikací objektivní zachycení normy; existují-li tedy varianty v normě, neměla by je ani dobrá kodifikace odmítat. Podle našeho pojetí jen takováto kodifikace může podporovat kladný vývoj normy, nestává se jeho brzdou. Jakkoli jsme mohli výše konstatovat poměrnou jednotu v nazírání na normu spisovného jazyka, nelze totéž tvrdit o pojetí kodifikace. Právě v pojetí kodifikace se značně liší jednotlivé lingvistické tradice, resp. jednotliví lingvisté, pokud se těmito otázkami zabývají. Někdy se soudí, že pojetí pražské školy, vypracované v polemice se staršími názory a ověřené praxí, podržuje si svou platnost jen pro jazyky s jistou jazykově společenskou situací, pro jazyky s dlouhou spisovnou tradicí, která chrání před nežádoucími důsledky společenského pohybu v uživatelích spisovného jazyka. Na druhé straně nelze však přehlížet fakt, že i při těchto rozdílech jsou dnešní podmínky fungování spisovného jazyka v mnohém blízké (sociální pohyb uživatelů, hromadná komunikace, soubor podmínek, které podporují utváření jazyka městského typu proti folklórnímu typu dříve vyzvedanému a podporovanému)[37] a ty vyvažují rozdíly v historickém vývoji a podporují stejný přístup ke kodifikaci. Jsme svědky [124]toho, že se v některých spisovných jazycích slovanských podporují ze strany teorie i ve vlastní kodifikační praxi rysy, které jsou zčásti v rozporu s existující normou. Bývá takový postup teoreticky podložen, mívá své společenské motivy (bývá charakterizován jako projev dobové jazykové politiky): někdy vyplývá ze zdůraznění národně reprezentativní funkce spisovného jazyka, jindy z důrazu na jednotnost normy, z obavy před jejím rozkolísáním ap.

Problém variantnosti normy spisovného jazyka je problém dílčí, ale jeho řešení souvisí se základními problémy obecnější povahy. Zkoumání variantnosti normy je součástí širšího výzkumu současného spisovného jazyka. Výzkumy jednotlivých slovanských jazyků z tohoto hlediska se začínají rozvíjet, ale chybí zatím téměř vůbec aspekt konfrontační. Konfrontační přístup umožní odhalit různý charakter normy i rozdíly v rozpětí její variantnosti v jednotlivých spisovných jazycích slovanských. Obecné podmínky podporující variantnost normy jako objektivně existující fakt jsou dnes v slovanských jazycích velmi podobné: je to pohyb v nositelích spisovného jazyka, podíl veřejných mluvených projevů v komunikaci, rozvíjející se stylová specifikace projevů ap. Uplatnění těchto podmínek závisí na historických podmínkách vývoje daného jazyka, na jeho kulturní tradici, na vzdálenosti normy jazyka spisovného a jazyka běžně mluveného, na stylové diferenciaci ap. Konkrétní projevy vývojového pohybu jsou určovány také strukturou daného jazyka a jejími vývojovými proměnami.

 

R É S U M É

Das Studium der slavischen Schriftsprachen der Gegenwart und die Problematik der Varianz in der Norm

Zu den wichtigen Aufgaben der heutigen Linguistik gehört auch das Studium der gegenwärtigen Schriftsprachen, und zwar der Entwicklungsprozesse, die sie durchlaufen, und ihrer Entwicklungstendenzen. Die Entwicklung der Schriftsprachen verläuft unter der Einwirkung von intralinguistischen, sowie auch extralinguistischen Faktoren. Auf Zustand und Charakter der Norm der Schriftsprache haben großen Einfluss der Charakter der heutigen öffentlichen Kommunikation, der erhöhte Anteil der gesprochenen Sprachäußerungen, sowie die Veränderungen im Kreise der Träger der Schriftsprache. Die Erforschung einzelner slavischer Sprachen von diesem Standpunkt beginnt erst sich zu entwickeln, aber bisher fehlt der Konfrontationsaspekt fast ganz.

Bei der Anwendung des Konfrontationsgesichtspunkts wird es jedoch nötig sein, die theoretische Basis zu koordinieren und die Grundbegriffe (Schriftsprache, Norm, Variante u. ä.) zu präzisieren. Weiter wird es nötig sein, die Arbeitsmethoden durchzudenken, besonders bei der Verwendung einiger neuer Methoden (bes. der statistischen) und bei der Aplikation des soziologischen und psycholinguistischen Gesichtspunkts.

Zu den Teilaspekten dieser Problematik gehört auch das Problem der Varianz der Norm der Schriftsprache. Der Konfrontationsgesichtspunkt ermöglicht es, den spezifischen Charakter der Norm und die Unterschiede in der Spannweite ihrer Varianz in einzelnen slavischen Schriftsprachen zu erkennen. Allgemeine Bedingungen, die die Varianz der Norm als eine objektiv existierende Gegebenheit unterstützen, sind heute in den slavischen Schriftsprachen sehr ähnlich. Diese Bedingungen kommen jedoch in einzelnen Sprachen auf verschiedene Weise zur Geltung, je nach den historischen [125]Bedingungen der Entwicklung der betreffenden Sprache, ihrer Kulturtradition, nach der Entfernung der Norm der Schriftsprache von der Umgangssprache, nach der Spannweite der Stildifferenzierung.

Die Entwicklung der Norm der Schriftsprache verläuft durch Varianten. Außer den entwicklungsbedingten Varianten gibt es auch regionale Varianten und die sog. Kontaktvarianten. Man kann von reinen Varianten sprechen, die in jeder Beziehung gleichwertig sind; in der Entwicklung münden sie jedoch oft in einer Bedeutungsspezifikation oder stilistischen Differenzierung.

Die Varianz der Norm ist integrierendes Merkmal jeder Norm. Unterschiede bestehen darin, wie sich die Kodifikation zur Varianz der Norm der Schriftsprache verhält.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 2, s. 113-125

Předchozí rd (= Redakce): Poznámka redakční

Následující František Daneš: Typy tematických posloupností v textu (na materiále českého textu odborného)