Nářeční výpověď

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

Высказывание в диалекте / Une énonciation dialectale

Pro syntaktickou analýzu tradičních teritoriálních dialektů (dále jen dialektů) nesmějí chybět dva předpoklady: jednak by měla dosáhnout jisté teoretické úrovně dialektologie sama, jednak by měli dialektologové najít společný předmět zájmu se syntaktiky. Úspěchy — třebaže zatím pochopitelně počátečního rázu —, jež ve zkoumání syntaxe zaznamenala česká dialektologie (pro stručnost nechávám stranou výsledky dialektologie slovenské), jsou dány především tím, že oba tyto základní předpoklady byly zde splněny. (1) Havránkova komplexní koncepce dialektu z doby po první světové válce našla po desítce let své vyjádření v zevrubném výkladu o českých dialektech v Čs. vlastivědě; Trávníčkovy stati dokazovaly, jak lze dialektologických poznatků využít při historickosrovnávacím studiu jazyka; tvůrčím způsobem přistupují po druhé světové válce k dialektologii A. Kellner, J. Bělič (oba především s široce uplatňovanými zřeteli společenskými), A. Lamprecht a Fr. Kopečný (oba především s moderní orientací fonologickou) a jejich žáci i spolupracovníci; otázky zeměpisné a sociální stratifikace jazyka běžně mluveného byly úspěšně řešeny v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český v Praze (za vedení J. Voráče). (2) Podnětné postuláty k výzkumu nářeční syntaxe přinášel soustavně J. Bauer,[1] z hlediska mluveného jazyka a stylistiky věnovali pozornost stejným problémům zejména K. Hausenblas, M. Grepl a M. Jelínek a někteří syntaktikové rusisté. Soustavněji se od r. 1957 výzkumem nářeční syntaxe obírá brněnské oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV (J. Balhar, V. Michálková, autor tohoto příspěvku a příležitostně i jiní); lze už přistoupit k prvním shrnujícím studiím.

Nemá-li dialekt zůstat prostě jazykem — jako každý jiný systém znaků sloužící k sdělování obsahů vědomí —, musí být charakterizován komplexně: z dvojího hlediska ryze lingvistického — (1) promluvového, (2) strukturního, pořadí je tu dáno pouze aktuálností v dnešním vědeckém kontextu —, dále pak z hlediska (3) historickolingvistického, (4) sociolingvistického a (5) psycholingvistického. Podobně bychom měli přistupovat i k základní jednotce nářečního projevu — výpovědi; zde ovšem přistupuje ještě (6) hledisko [182]gnoseologické, které hledá odpověď na základní otázku, jaký je denotát nářeční výpovědí vyjadřovaný.

Nejprve je třeba říci několik slov o heuristické stránce nářeční výpovědi. Ta je pro analýzu dokladem zachyceným v určitém čase (jako doklad z historickosrovnávací mluvnice — „chronologie“) a prostoru („lokalizace“). Dialektolog ji zachytí při terénním průzkumu v konkrétní podobě, jako získává doklady fonetické, morfologické, lexikální a slovotvorné. Konkrétní výpověď je pro analýzu cennější než stanovení větného modelu formalizační operací, a to nejen pro obecně induktivní charakter dialektologie. Např. větné schéma subjekt — predikát — objekt existuje zajisté v každém českém nářečí (srov. mráz roztrhl silnici), avšak specificky nářeční je jazykový kontext, v němž se vyskytuje (jo, pane drahý, hrozná byla ta zima, hrozná, a ten mráz, víte, no ten mráz nám tu silnici, no do rána puk — pokud ovšem nejde na konci výroku o vyšinutí z vazby, a tedy vyjádření: silnice do rána pukla). Ze srovnání naší „věty-modelu“ s „výpovědí-dokladem“ vyplývá, že se tu shody týkají základních kvalit strukturních, rozdíly pak souvisí se způsobem realizace a s faktory promluvovými a stylistickými, zřetelně se projevujícími především u výpovědi-dokladu. Právě pro svůj kontext působí nářeční výpověď na první pohled jako skutečně zaznamenaná, kdežto její spisovná obdoba má spíše ráz mluvnické příkladové věty (modelu), třebaže se obě výpovědi svou vlastní sdělnou hodnotou neliší. Strukturní shody lze předpokládat u všech útvarů národního jazyka, ba i mezi národními jazyky geneticky nebo typologicky příbuznými. Nicméně jejich přílišné zdůrazňování vede k přehlížení specifičnosti nářeční výpovědi a jeho výsledkem může být zanedbávání syntaktického výzkumu dialektů.[2]

Např. východomoravský nářeční typ silňicu rostrhalo (tedy typ bez agentu) je vázán na určitou sémantiku. Zčásti tomu není jinak ani u dokladů z mluvnic spisovného jazyka, avšak u těch bývá vedle jejich výrazové stránky stejně známá i charakteristika významová; mluvívá se o dějích přírodních, živelních, o vnitřních dějích a o stavech lidského organismu atp. Pro analýzu dokladů nářečních jsou jejich zaznamenání a excerpce v celé šíři, tj. poměrně v úplné sémantické proměnnosti, nezbytné, neboť nejsou známy ani všechny výrazové typy, ani sémantické okruhy, ani míra produktivity výrazového typu.

 

1. Nářeční výpověď z hlediska promluvového (tj. z hlediska promluvového celku)

 

Interpretace výpovědi podle stálých promluvových faktorů je obdobou stylistického rozboru spisovného jazyka. Nářeční výpověď je obvykle mluvená, proto je možno mluvit i v dialektologii o „výpovědi mluvené“. Neexistence výpovědi psané ruší pro nářečí i tak základní stylistický protiklad jako psanost — mluvenost (viz pozn. 6). Mluvená realizace výpovědi vyžaduje málo námahy, a proto svádí k opakování a pleonastickému vyjadřování: tím ovšem svůj původní úsporný ráz opět ztrácí.

Nářeční výpověď je vždy součástí kontextu, ať dialogického nebo monologického. Výpověď dialogická (tj. z dialogu) je součástí situačního, mimojazy[183]kového kontextu, v němž vznikla: oslovuje posluchače, apeluje na něho, provokuje ho k vyjádření stanoviska nebo mu něco sděluje, vybízí ho k jednání nebo zaujetí stanoviska nepřímo. Výpověď monologická (z monologu) je součástí jazykového kontextu a spoluvytváří druhotnou, jazykově kontextovou situaci, o níž se něco sděluje (nejčastěji vypravuje), vedle situace prvotní (základní), za níž vzniká. Potřeba relativní ucelenosti druhotné, jazykově kontextové situace a překlenutí „míst neurčitosti“ postuluje jisté stylizační úsilí, formulační perspektivu a snižuje možnost improvizace.

Vzhledem k stálé potřebě reagovat na vyvíjející se situaci mívá nářeční výpověď uvolněnou organizaci složek a vedle útvarů větných obsahuje též útvary přívětné.[3] Podle situace bývá výpověď postupně „nastavována“ a výsledkem tohoto procesu je lineární sekvence jejích složek.

Přechod ze situace prvotní (základní) k druhotné, jazykově kontextové, děje se jednoduše nebo tzv. uvozovacími prostředky, jindy však prostým vyšinutím z vazby s využitím melodie a dynamiky řeči (typy: a tož on, nepůjdu, vrátím se // a tož on, že nepůjdu, vrátím se // a tož on na to, že nepůjde, vrátí se // a tož on řekl, že nepůjde, vrátí se // a tož on že nepůjde, vrátí se; poslední typ je přes možnost homonymie [že = prý] velmi frekventovaný).

Naopak přechod ze situace druhotné, jazykově kontextové, k prvotní (základní) nebývá zvláštní jazykovou formou vyjadřování. Má většinou ráz apelový (… čert už víc nepřišel. Stačíte to psát? Ale za rok …) nebo emocionální (… několik dětí mu umřelo. Kolik, to už ode mne nežádejte, hlava je stará. Ale ty, co zbyly …).

Se zřením k protikladu intonační ohraničenosti (kadencí a antikadencí) — neohraničenosti[4] vyskytují se výpovědi uzavřené a neuzavřené, tj. nedopovězené, přerušené a nedopovězené, přerušené a dopovězené, nedopovězené a doplněné mimojazykově (gestikulací a mimikou). Uzavřené výpovědi je možno třídit podle větných typů, neuzavřené je lépe popsat, neboť se v nich projevují nezřídka pouze individuální návyky a pak bývá správné zobecnění nesnadné.

Dynamické a intonační možnosti oslabují závažnost pořádku slov jako prostředku aktuálního členění výpovědi; pořádek slov se potom uplatňuje jen při promyšlené výstavbě projevu.[5]

Interpretací výpovědi z hlediska promluvového celku doplníme poznání syntagmaticko-predikační stavby: řešíme případy syntaktické homonymie, někdy objasníme příčinu strukturních vztahů, téměř vždy příčinu frekvence jevu. Vcelku pak charakteristika z tohoto hlediska prozradí obecné rysy nářeční skladby jako skladby mluveného jazyka (ve srovnání s jazykem psaným).

 

[184]2. Nářeční výpověď z hlediska její struktury

 

Nářeční výpovědi, zejména uzavřené (viz výše), lze klasifikovat podle větných typů. Při kvantitativní analýze reprezentativního počtu dokladů bychom mohli dostat spolehlivý objektivní obraz o struktuře nářeční výpovědi. Pro charakteristiku výpovědi z tohoto hlediska však zůstávají stranou výpovědi neuzavřené; nadto ještě neznáme frekvenční poměry u jednotlivých větných typů, ačkoli právě ty jsou pro stanovení rozdílů mezi výpověďmi z různých nářečí a ze spisovného jazyka nejednou příznačné.

Každý dialekt má vlastní syntaktický systém. Pojetí odchylek při známé tuhosti nářeční normy zdá se s pojmem dialektu neslučitelné. Nicméně jistý typ syntaktické struktury může sloužit několika dialektům. Tento samozřejmý vývod má objasnit jen to, že se při syntaktické analýze můžeme setkat u téhož jevu s různými podobami fonetickofonologickými a morfologickými: výpovědní typ je stejný, avšak každá konkrétní výpověď náleží jinému dialektu. Otázky jazykového zeměpisu, pokud jde o syntax, zvláště syntax větnou, ustupují do pozadí. Je tomu tak především proto, že se jednotlivá nářečí neliší mezi sebou tou měrou, jak to známe z fonologie a morfologie: konec konců syntax národního jazyka více možnosti pro diferenciaci ani neposkytuje.

Z hlediska strukturního interpretujeme nářeční výpověď jednak podle syntagmaticko-predikační stavby, jednak podle modality. Interpretací reprezentativního dokladového materiálu přispíváme k postižení specifičnosti nářeční skladby v rámci různých strukturních útvarů národního jazyka.

 

3. Nářeční výpověď z hlediska historickolingvistického

 

Pojmy „větný typ, model“ předpokládají jisté ustálení formy, a jsou tedy výrazem též historického přístupu k jazyku. Větný typ není než výsledek vývoje; nářeční výpověď může být podle jistého typu modelována nebo alespoň v sobě může skrývat předpoklad pro další vývoj v nový typ (zde mám na mysli např. ustálené případy elipsy, vyšinutí z vazby jako ráno se jedlo polévka, popř. ještě v podobě ráno se jedlo hodně, polévka). Proto je možno využívat jí jako dokladu pro skladbu češtiny; tu je cenné to, že se tento typ vyvíjel nebo téměř před očima vyvíjí imanentně, živelně, nikoli podle autoritativních zásahů a racionálních úvah, ani pod vlivem písemnictví.

Při rozboru není snadné rozlišovat v syntaxi dialektu archaismy nebo inovace: ke známé dlouhodobé koexistenci syntaktických typů starších a mladších[6] přistupují ještě jevy, jejichž kořeny je možno hledat v dávné minulosti, avšak stejně tak v přítomnosti, pokud se shodují podmínky a okolnosti (např. nedostatek psané kultury).

Nářeční výpověď je teritoriální modifikací určitého typu jen potud, pokud srovnáváme několik dialektů mezi sebou, vedeme-li syntaktické izoglosy a excerpujeme-li nářeční doklady pro historickosrovnávací skladbu národního jazyka nebo srovnávací skladbu jazyků. V jiném, především strukturním smyslu nemůže být o teritoriální modifikaci (něčeho konkrétního) řeči. Je též zřejmé, že na první pohled stejné syntaktické typy mohou v různých dialektech za[185]ujímat i jiné postavení, a naopak odlišné jevy mohou mít, v různých systémech, stejnou nebo podobnou funkcí.[7] Nelze neuznat pomocnou úlohu syntaxe dialektů pro historickosrovnávací skladbu, je však třeba zároveň vidět i její existenci v strukturní celosti vlastní a ve vnitřních strukturních vztazích s hláskoslovím, tvaroslovím a lexikem konkrétního dialektu.

 

4. Nářeční výpověď z hlediska sociolingvistického

 

Ze sociologického hlediska zajímá dialektologa především přechod větných a syntagmatických typů tradičního dialektu v typy interdialektické a spisovné. S rozvojem především školního vzdělání přestává se užívat těch typů, které jsou i v nářečním povědomí archaické. Na rozdíl od obdobného vývoje v hláskosloví, tvarosloví nebo v slovníku je tento proces v syntaxi bezděčný. Některé syntaktické jevy se před svým zánikem posunují na periférii systémových dorozumívacích prostředků, vyskytují se sporadicky, avšak pro svou nenápadnost dlouho přetrvávají.

Některé spojky a částice odumírají jako lexikální prvky pro své výrazné sepětí s lokálním dialektem, aniž mizí potřeba syntaktických konstrukcí, v nichž se jich užívalo (např. na východní Moravě se jen dosti zřídka vyskytuje odporovací spojka než — téměř zcela zanikla v podobě lež —, ubývá spojky nebo, lebo ve významu ‚neboť‘, na jihu východomoravské oblasti mizí příslovce bar ve funkci spojky přípustkové a na jejich místě se šíří obecné spojky ale, protože, a ve významu přípustkovém atp.). Spojky a částice pak bývají nahrazovány obdobami interdialektickými, nadregionálními. Podobné nahrazování není svou podstatou proces syntaktický, nýbrž lexikální. Spisovné spojky výrazně psaného stylu se v nářečí nevyskytují (kdežto, ačkoli, pro Moravu též poněvadž), ojediněle snad jen jako individuální zvláštnost.

Ke změně syntaktické vazby vedou též změněné poměry společenské, např. s úbytkem starých příslušníků tradičního dialektu ustupuje moravský tzv. plurál úcty (naši dědeček uměli vypravovat); v l-ovém příčestí při vykání v minulém čase opouští se podoba plurálová (byli jste už u nás, pane, dříve?). (Není vyloučeno, že i zde běží o „plurál úcty“, avšak rozsah užívání obou způsobů se nekryje plně.)

Naopak zachovávají se ty syntaktické konstrukce, pro něž mluvčí hledá ve spisovném jazyce ekvivalenty jen obtížně (mezi nimi např. navazovací částice tož, přispívající k plynulosti hovoru; šíří se ostatně v běžně mluveném jazyce i v oblastech, kde byla dříve pociťována za prvek cizí), nebo ty, které existují ve spisovném jazyce v jiném funkčním využití, avšak jejichž nespisovnost nebo specifická nářeční stylistická platnost jsou pro mluvčího málo zřejmé (např. spojka že se objevuje mimo známý typ obsahově příčinného souvětí jako jsem rád, že … i u typu ryze příčinného: nic nedostala, že už bylo zavřené // že už bylo zavřené, nic nedostala). Stav tradiční se v dialektu zachovává, je-li podporován jedním z několika prostředků spisovných (srov. předložku skrz ve významu příčinném); takový prostředek však musí být stylisticky stejnorodý (např. existence spisovného přechodníku nijak nezpomaluje zanikání přechodníkových vazeb na východní a ještě více na střední Moravě).

[186]Nejnovější syntaktický vývoj[8] se v tradičním dialektu neobráží, neboť se dosud výrazně nezměnily vyjadřovací potřeby příslušníků dialektu. U mladších lidí souvisí vyjadřování s rodinnou, školní a obecnou kulturní výchovou a jeho vývoj se tedy děje — ze stanoviska pozorovatele — skoky, i když nikoli skoky vysokými.

 

5. Nářeční výpověď z hlediska psycholingvistického

 

Stěží možno přijmout tradovanou tezi o „primitivnosti“ nářeční skladby, souvisící ostatně se staršími názory o prosté „lidové duši“. Dospělo se k ní a priori, zvenčí, ještě před analýzou nářečních výpovědí. Jisté je především to, že nářeční vyjadřování svým úkolům plně vyhovuje. Mladí příslušníci užívající důsledně dialektu — mimo vyučovací předmět češtinu — nemusí za ostatními spolužáky nijak zaostávat. Nelze ovšem neuznat některé zvláštní kvality nářečního vyjadřování. Uveďme jen ty z nich, které se týkají přímo nářeční výpovědi:

a) Dosti výrazná je tendence ke gnómickému vyjadřování, a tedy sklon ke generalizování. S tím souvisí rozvinutí větných typů s všeobecným činitelem (příklady z východní Moravy): toho neudrží doma; luďí, jag by nabíł; dva dňi sa tam było; vzało sa misa zelňačky; stodołu sa staviło; pravíja tom strniskoví kůň; nemože čłov’ek prasata chovat; sv’ed m’éł ledačeho naskovávaného; tos // to ste choďíł jak po peřine; domácího złoďeja neuhlédáš.

b) Nápadné je tabuové zatajování příčin přírodních jevů a s tím spjaté rozvinutí větných typů s dějem bez agentu (např. z vých. Moravy): prsty mu uřezalo; čuli kroky a fčílka zaklepauo; polámało strom (sníh). Dnešnímu příslušníku dialektu bývá činitel děje zpravidla zřejmý: je třeba odlišovat podmínky vzniku větného typu a jeho další nemotivované přetrvávání.

c) Jazyková reakce na vnější podněty bývá hojně automatizována; srov. pozdravy, např. známé vitaj, lidová rčení a přísloví, např. … naši dědeček — dej jim pánbu lehké odpočinutí — ti uměli …; rozkazový typ zavřeš ty dveře! atp.; v případech jako přišel vodník — kabátek zelený, z šosu mu kapkalo — a ten … je míra skutečné jazykové informace po první pauze velmi nízká.

d) Při nářečních vypravováních projevuje se tendence k dějové dynamičnosti na úkor prvků statických, především přirovnání a metafor; je stylistickým prostředkem přímého směřování k závěru děje. Tzv. lidoví vyprávěči padesátých let dosáhli své někdejší popularity právě proto, že zprvu objevně začali tento rys porušovat, spád vyprávění retardovali a naopak do projevu vkládali prvky „ozdobné“.[9]

e) Příčina a následek bývají neutralizovány chronologickým řazením (je sychravo a už mám rýmu), význam přípustky splývá s obecně pojatým významem odporovacím (prší, a spěcháte // spěcháte, a prší), budoucí děj se spájí s dějem podmínkovým (když zůstanete v posteli, bude zas dobře); způsob a míra se udávají tím, že se vysloví jejich účinek (ten umí vykládat, [187]že vám bude hlava brnět; cesta byla akoráť, co ty saňe tam vlézły — Kašava, okres Gottw.); účel splývá s účinkem (já dibih mohła ďełat venku, co bih mňela hłavu lechkú — Hostětín, okr. Uh. Hradiště); zvláštní druh vedlejších vět se spojkou co nebo jak vyjadřuje příčinu vyplývající z velké míry děje obsaženého ve vedlejší větě (z łavečki třikráť spadł čért, co biła Kača rostancovaná — Křekov, okr. Uh. Hradiště).

Psycholingvistické kvality nářeční syntaxe nejsou ještě dobře známy, neboť nejsou spolehlivě stanoveny principy významové konfrontace typů spisovných a nářečních. W. Havers[10] sice mezi „psychofyzickými podmínkami“ řeči uvádí podmínky dané národní psychou, lidovou logikou, emocionálním myšlením, fantazií, sukcesívním myšlením, egocentrickým způsobem myšlení, asociativním myšlením a „jednotou naivní mluvené řeči“, avšak jeho četné a velmi cenné příklady z různých jazyků jsou nejčastěji toliko deformace, odchylky od běžných typů nebo kreace povýtce individuální; při obecných vývodech pak by měl sám čtenář rozlišovat jevy příznačné pro mluvčí neškolené, prostoduché, nerozvážné, jazykově pasívní, „lidové“ podle starých představ atp., což ovšem jsou atributy vyplývající z velmi rozličných kritérií.

 

6. Nářeční výpověď z hlediska gnoseologického

 

Z obou základních oblastí, jež poznáváme jazykovým vyjadřováním, přináší nářeční výpověď informaci zpravidla o jevech přírodních a společenských. Příležitostné výpovědi o jazyce jako gáz je u nás petrolej (Mysločovice, okr. Gottw.) bývají po lexikální stránce hybridní a aspoň potenciálně se objevuje i míšení systémů fonologických, např. fčíl říkajú soudruh (ú × ou), nebo morfologických (ne g Bojkovicám, staří říkáme g Bojkovicom); jakýkoli laický zájem o dialekt je odvozen ze srovnávání s jinými systémy (spisovným, jiných nářečí).

Na naprostou neobvyklost nářečního dorozumívání „o jazyce“ ukazuje i známá pravda dialektologická, že se totiž informátoři věnují rádi debatě o „starých časech“, avšak pociťují rozpaky, když si uvědomí, že explorátorům běží o „starý jazyk“ („Ale vždyť my tu mluvíme všichni stejně …“ „Postaru u nás nikdo nemluví!“). Gramatická část dotazníku pro Český jazykový atlas — není-li vyplněna excerpcí ze spontánních projevů — vzbuzuje u informátorů buď malý zájem, nebo úsměvný údiv, na rozdíl od části lexikální, při které se kladou otázky na „předměty“. I v anketě Wenkerově, nyní již klasické, reagovali podobně někteří dopisovatelé na věcnou stránku vět doporučených k převodu do nářečí, jak o tom podle sdělení doc. Masaříka svědčí archív marburského institutu „Deutscher Sprachatlas“.

Podobně je zajímavá reakce autorů vyprávění, když se jim přehrává magnetofonový záznam jejich vyprávění. Někteří příslušníci dialektu někdy ani nepochopí, že sami text před chvílí namluvili, a znovu zaujímají stanovisko, pochopitelně převážně dotvrzujícím způsobem, k faktům svého sdělení („Ano, ano, tak to bylo!“). Též u mluvčích z poměrně kulturního prostředí ztrácí se po chvíli zájem o poslech vlastního hlasu a vynořují se starosti, zda měl nebo neměl být prozrazen ten nebo onen fakt.

 

Závěr. Nářeční výpověď je základní jednotkou mluveného projevu (příslušníka tradičního lokálního dialektu). Přináší ústní informaci o jevech [188]přírodních a společenských. Je přísně strukturní, avšak organizací složek nekompaktní. Je zakotvena v kontextu situačním, který na ni stálými faktory promluvovými působí, nebo spoluvytváří kontext jazykový. Její výstavba je převážně lineární. Někdy vyjadřuje ustáleným způsobem automatickou reakci. Typy nářečních vět se ustálily imanentním vývojem. Některé z nich obrážejí vývojově starší způsoby myšlení. Mezivětné významové vztahy mohou být v nářečí jiné než ve spisovném jazyce a bývají mluvnicky vyjadřovány někdy jen potenciálně. Při vývoji lokálního dialektu v interdialekt se větné typy v podstatě zachovávají a nové se neobjevují.

 

R É S U M É

Der Satz im Dialekt

Wenn man unter dem Begriff „traditioneller Territorialdialekt“ nicht ausschließlich die „Sprache“ verstehen soll, muß man den Dialekt als eine wirklich komplexe Kategorie betrachten, die einige Aspekte aufweist: zwei (rein) linguistische (einen strukturellen und einen sprechaktmäßigen) und einen sozio-, historisch- und psycholinguistischen. Das bezieht sich auch auf die Grundeinheit der mundartlichen Äußerung — den Satz.

Diesen Aspekten zufolge ist der Dialektsatz streng strukturell — jedes Satzmodell besitzt eine verbindliche, feste Norm —, doch angesichts der Organisation der Satzteile inkompakt. Er ist ein Bestandteil des Kontextes, der auf ihn durch „ruhende Bedingungen und treibende Kräfte“ (Havers) zurückwirkt. Seine Gestaltung im Verlauf der Sprachäußerung weist einen vorwiegend linearen Charakter auf.

Die Typen des mundartlichen Satzes haben sich durch die immanente Entwicklung fixiert. Einige von ihnen widerspiegeln alte Denkarten, einige drücken automatische Reaktionen in bestimmter konstanter Weise aus. Bei der Entwicklungsgeschichte des Dialekts zum Interdialekt bleiben die Satztypen im wesentlichen erhalten.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 2, s. 181-188

Předchozí Josef Skulina: O „centru“ a „periférii“ v nářeční oblasti moravské (hanácké)

Následující Jana Ondráčková: O některých aspektech výzkumu přízvučnosti