Americká práce o variabilitě a stratifikaci mluvy velkoměsta

Slavomír Utěšený

[Rozhledy]

(pdf)

Американская работа о вариабельности и стратификации языка большого города / Un ouvrage américain sur la variabilité et la stratification du parler de New York

Labovova studie, kterou vydavatelé právem označili jako „mezník na vznikajícím poli sociolingvistiky“,[1] klade si v úvodu (s. VI) za úkol analyzovat jazyková fakta v dané societě jako součást společenského chování, zjistit v kontinuu fonetických variací stylisticky, etnicky, generačně atd. se ovlivňující systémy, určit subjektivní koreláty jazykové variability, vysledovat příčiny vnitřní jazykové diferenciace a postihnout mechanismus jazykových změn; v závěrečné syntéze pak chce podat souhrnný pohled na vývoj hláskového systému newyorské angličtiny za posledních 60 let. Toho všeho je dosaženo systematicky krok za krokem, s maximální úsporností provedení jednotlivých etap výzkumu i jeho zpracování a vyhodnocení. Po důkladných teoretických i praktických přípravách každé etapy a po efektivně provedeném sběru materiálu následuje vždy zevrubná analýza, jejíž výsledky slouží zase jako základna dalšího mnohostranného šetření, až se dochází k závěrečné syntéze. Celý tento postup je pak reprodukován v recenzované práci, která tak může sloužit přímo jako učebnice moderního výzkumu mluveného jazyka, jak po stránce metodické, tak svými teoretickými východisky a pregnantně formulovanými poznatky, dosahu namnoze daleko širšího než jen pro sledovaný výsek jazykové skutečnosti.

[198]Autor spolupracoval za vedení mezitím zesnulého U. Weinreicha i s odborníky v sociologii a fonetice a využil k základní anketě v okruhu Lower East Side[2] sítě i zkušeností širšího sociologického výzkumu, prováděného zde těsně předtím. Práce je tedy zároveň zdařilou ukázkou mezioborové kolektivní součinnosti při velkorysých přípravách stratifikovaného výběrového výzkumu jazykové situace v největším městě světa; výzkum sám zvládl autor s pomocí jediného asistenta v terénu v neuvěřitelně krátké lhůtě dvou let. Není pak divu, že autor klade přesvědčeně důraz na to, že použité techniky výběru, sběru i zpracování materiálu je možno aplikovat na jiná komplexní jazyková společenství, a nezištně k tomuto účelu své „recepty“ zveřejňuje. Proto se také dále soustředíme na shrnující reprodukci autorova pracovního postupu a na jeho hodnocení, kdežto odborná posouzení vlastních výsledků práce ponecháme anglistům.

V I. části knihy 1. kap. o studiu jazyka v sociálním kontextu (3—27) se dovozuje, že sebekomplikovanější jazyková struktura není složitější než sociální struktura, v níž funguje, přičemž společenský tlak působí neustále na vývoj jazykové struktury prostřednictvím mechanismů nápodoby a hyperkorekce. Labov zde zdůrazňuje (nemůžeme ovšem říci, zda právem), že omezení výzkumu na rušný a pestrý Lower East Side problematiku nezjednodušuje, nýbrž přináší naopak možnost přehledně a reliéfně dokládat veškerou variabilitu newyorské angličtiny jako celku. Ten je pojímán jako jazykový útvar jednotného společenství s ustálenou vnitřní diferenciací sociální a stylovou a s relativně stálými kontrasty mezi sociálně a funkčně příznakovými proměnnými.[3] — Po odmítnutí de Saussurových, Bloomfieldových, Tragerových, Blochových a Martinetových omezení, postulujících v různých aspektech „čistě lingvistické“ přístupy, a po přehledu dosavadních nečetných studií jazyka v sociálním kontextu[4] dostáváme se v II. kap. (29—62) k předběžnému pohledu na strukturu newyorské angličtiny. Vedle starší literatury, v níž jen Babbitt na konci minulého století věnoval více pozornosti nižším společenským vrstvám, kdežto jinak důkladná studie Hubbelova nešla později za konstatování enormní variability, poskytl úvodní vhled do současné situace sondační výzkum, snažící se zjistit hlavně celkový rozsah variability náhodně registrovaných projevů. Zjistit vázanost jednotlivých projevů této dost značné kolísavosti na stylové, „třídní“, generační a jiné faktory nelze ovšem na základě intuitivních kvalitativních soudů, nýbrž jen kvantitativním rozborem reprezentativních jazykových vzorků. Z nepřehledného množství variabilních jevů je k tomu třeba vybrat pro intenzívní studium frekventované, nesnadno vědomě potlačitelné, strukturně vzájemně vázané a snadno počitatelné proměnné. V newyorské mluvě jsou to tyto hláskové proměnné: vyslovované postvokalické r, šest stupňů otevřenosti dlouhého eh, oh a tři hodnoty pro znělé a neznělé th (každé z variant je přisouzena řádová číselná hodnota, dosazovaná potom do statistických propočtů).[5] Zvlášť u nově se šířící prestižní normy vyslovovaného r je zřejmá její stylová a sociální podmíněnost; jak však získat spolehlivý materiál pro všechny tyto propočty, uvážíme-li, že každý jazykově zaměřený rozhovor, a tím spíše přímá anketa (linguistic interview)[6] bude tak či onak hodnoty [199]posunovat a běžné projevy (casual speech) se opravdu systematicky pozorovat nedají?

Než se autor pustil do řešení těchto problémů, uspořádal modelový výzkum, který měl jednak testovat hypotézu o r jako sociálním a stylovém diferenciátoru, jednak přinést zkušenosti pro terénní práci v širším měřítku. V III. kap. (63—89) se pak podává přehled originálního výzkumu stratifikace r-ových variant u zaměstnanců tří jednotkových obchodů s různou cenovou a prestižní úrovní. Užití r bylo přitom sledováno hned ve dvou stylech: v normální odpovědi na otázku, kde se prodává obuv (fourth floor!), a v pečlivém zdůraznění, když explorátor předstíral, že první odpovědi nerozuměl. Celá akce získání dat od 264 osob i se zaznamenáním základních nezávisle proměnných (pohlaví, věk, rasa ap.) trvala jen 6¹/₂ hodiny. Výsledné grafy ukazují zřetelně progresívní zastoupení vyslovovaného r podle stoupající prestiže obchodů, resp. zaměstnanců a v odpovědi zdůrazněné. Diagramy rozložení variant podle věku se však ukázaly hádankou, vytvořilo se tu totiž pro každý obchod zcela jiné rozvržení. Nehledě na tento „nezdar“, podal mikrovýzkum skvělý důkaz o nosnosti zvolené metody. — Při přípravě vlastního výzkumu autor dále pečlivě zvážil a v principu zvládl závažný problém izolování různých kontextových stylů obsažených v anketě (kap. IV, 90—135). Dosud se k takové variabilitě jakožto k nadstavbě vlastní jazykové struktury normálně nepřihlíželo, mj. proto, že na to technika analýzy bez kvantitativního zpracování nestačila. Základní styl formálního rozhovoru při anketě je pečlivá řeč (styl B), u jazykové ankety formalizovaná ještě nad obvyklou míru. Formálnější styl představuje čtení (styl C) a izolovaná slova k dotazníku (styl D). Problémem tedy zůstává při anketě jen neformální styl běžných intimních projevů (styl A).[7] I v průběhu ankety nastanou však přece uvolněné situace — před zahájením, při vyrušení jinou osobou, v odbočkách od vlastní linie rozhovoru — a lze je ostatně i vyprovokovat: v našem případě tomu posloužilo zvláštní téma o nebezpečí života (zde ovšem může jít i o jevy vysloveně afektní). Tyto vývody můžeme potvrdit i ze zkušeností s nářečním výzkumem u nás; Labov sem však konečně přiřazuje jako kontext A₄ i styl dětského folklóru, který sem zřejmě nepatří, přestože se v něm vyskytují i obdobné varianty jako v opravdových neformálních kontextech (jde přece o styl vysoce formalizovaný, i když zase podle jiného řádu než styl čtení ap.). Jestliže se výsledné hodnoty pro styl A využitím těchto folklórních textů podstatněji změnily, lze v tom vidět i chybu dost vážnou. — Vedle těchto situačně a obsahově daných neformálních stylových kontextů signalizují styl A i nefonologické fonační vlastnosti projevu (channel cues), jako změna tempa, síly a výšky hlasu, pauzy, smích. Následuje řada bystrých pozorování, jimž dá za pravdu každý zkušený dialektolog, jež však dosud nejsou běžným majetkem lingvistů (postupná familiarizace projevu během ankety, falešné vědomí mluvčích o vlastním úzu, důležitost pokud možno důvěrného ovzduší, závažnost relací mezi styly, nikoli absolutních hodnot proměnných atd.). — Celkový zobecňující postup, uplatňovaný vlastně i při analytické fázi studia, je občas přerušen důkladným pozorováním individuálního případu (v duchu monografického podání sociologických „case study“): tím se zvyšuje názornost výkladu i prohlubuje zájem o ně.

V V. kap. (136—153) se popisují jednotlivé složky pečlivě vypracovaného dotazníku a průběh ankety, nahrávané in continuo na magnetofon. Dotazníkem se získávají data využitelná v dvojím směru: jakožto konkrétní počitatelné varianty v daném kon[200]textovém stylu a jako sám obsah sdělení, na nějž otázka přímo míří. Zajímavě jsou vylíčeny okolnosti výzkumu v nedůvěřivém a méně pohostinném městském prostředí, ale i to, že nakonec si každý rád pohovoří o jazyce.[8] — V VI. kap. (154—204) se rozvádějí okolnosti navázání výzkumu na předchozí akci sociologickou, složení stratifikovaného vzorku a úbytky, způsobené v něm velkou fluktuací ve zvolené čtvrti; dále se zdůvodňuje vyloučení některých skupin z výzkumu a procentuální omezení reprezentace hlavních skupin. I v kuriózním skupinovém „etnickém“ rozvrstvení — domácí, bílí, protestanti, židé (27 %), katolíci (z toho Italové 11 %), černoši — i v sociálně ekonomické klasifikaci se tu přejímají kritéria předchozí akce, někdy se však z teoretických nebo praktických důvodů jisté kategorie znova definují. Ve zkoumaném obvodu žije asi 130 000 lidí, sociologický výzkum tu sledoval asi 1250 domácností; z nich vzal autor do evidence okolo 900 případů a z nich pak stanovil základní vzorek 195 osob. Nakonec se mu podařilo provést úplný výzkum u 122 osob (při výzkumu v rodinách byly získávány paralelní údaje i od dětí) a 33 doplňkových telefonních hovorů. Tento výsledný soubor rozhodně v žádném směru matematicky neodpovídá relacím v základním souboru, některé skupiny jsou tu zastoupeny zcela nedostatečně (je tu i nepoměrně více žen než mužů). Podle autora to však k základnímu účelu — ilustraci struktury stylistické a sociální variace newyorské mluvy — postačí: přinejmenším jsou tu dobře reprezentováni newyorští usedlíci, kteří užívají jazyka jistým markantním způsobem.

V II. části knihy, věnované detailnímu popisu sociální diferenciace na základě kvantitativních indexů jednotlivých variant v různých souborech, stává se někdy i to, že soubor dobře neplní ani úkol ilustrační (zejména proto, že v některé podkategorii je příliš málo mluvčích); v takových případech autor vyvozuje závěry velmi zdrženlivé. V podstatě je tu však v četných tabulkách a grafech vyjádřeno základní rozvržení i relace 5 vybraných proměnlivých znaků uvnitř newyorské společnosti výrazně a pravidelně, takže není důvodu ke skepsi vůči věrohodnosti těchto dat a jejich rozboru, který se rozvíjí stejně důsledně jako příprava popsaná v I. části.

Druhá část knihy je zahájena analýzou sociální diferenciace proměnných v VII. kap. (207—268), která vlastně představuje těžiště knihy. Jsou možné dva přístupy k sociální variaci v jazyku: buď zjišťovat, jak mluví příslušníci určitých skupin, nebo naopak, kdo užívá daných způsobů projevu. První cesta je zřejmě schůdnější. Pracovně se dále vychází z předpokladu, že základní jazykové povědomí a s ním spojené vnitřní normy se vytvářejí v údobí dospívání ve vztahu k nejbližšímu společenskému okolí a tento systém pak tvoří pevný základ intimního stylu A, vystavovaný ovšem různým tlakům (odmyslíme-li migraci, tedy nejvýrazněji během vzdělávání a pak ve vztahu ke skupině, do níž se již dospívající postupně vřazuje). Následující dvojdimenzionální analýza 5 proměnných vzhledem k stylům projevu a k 10 sociálním vrstvám (podle potřeby různě seskupovaným, nejčastěji v dolní, dělnickou, nižší a vyšší střední třídu) vychází z 6 úhrnných diagramů na s. 220: všechny jsou na první pohled přesvědčivě strukturovány, a to tak, že směrem k vyšším třídám a formálnějším stylům narůstají hodnoty proměnných a nejvyšší z nich se tak přibližují k platné prestižní normě. Vedle náhodných odchylek od pravidelné struktury (rozptyl a chyby měření) existují i skutečné (rekurentní) odchylky, které se pravidelně objevují na svém místě ve všech průmětech a přepočtech; jsou významné pro postižení dynamické struktury vztahů — jde zvláště o tzv. hyperkorektní chování nižší střední třídy v řadě prestižních jevů u formálních stylů. U jednotlivých jevů pak může jít o ostrou, vyhraněnou stratifikaci, nebo o pozvolné přecházení variantových průměrů v hodnotovém kontinuu. Tyto věci se ovšem neukazují hned ve východiskových sumárních diagramech, ale postupně při další analýze. Kapitolu uzavírá pracovní hypotéza o sdružování sociální a stylové variace jakožto částí jednoho nadřazeného procesu (overall pattern).

[201]V VIII. kap. (269—317) pokračuje analýza proměnných podle jejich zvláštní jazykové povahy a společenského hodnocení — u r se např. jeví hlavně faktor celkového společenského postavení, u th hlavně vzdělání mluvčích.[9] Větší podíl toho kterého činitele na stratifikaci se projevuje pravidelnějším rozvržením odpovídající křivky. Pro variaci eh, oh jsou sestaveny i grafy vycházející z národní příslušnosti jako nezávisle proměnné — židovští mluvčí mají zřetelně zavřenější hodnoty pro oh, Italové pro eh. (V další systémové analýze se tato okolnost vykládá jako pravděpodobný vliv substrátového mateřského jazyka obou skupin.) Při analýze je tu poprvé užito i distribučního grafu, zachycujícího zvláštním symbolem každou osobu v příslušném hodnotovém poli (názorně se tak ukazuje koncentrace určitých skupin mluvčích kolem určitých hodnot). — Velmi zajímavý přínos představuje IX. kap. (318—378), pojednávající o distribuci proměnných ve zdánlivém čase, totiž o generačním rozvrstvení celého spektra. Jednoduché je to v homogenních společenstvích — tam rozdíly mezi generacemi znamenají přímo jen úsek změny ve faktickém čase; u rozvrstvených společenství však může být variujících jevů využito jako příznakových konstant stylového a sociálního rozpětí. Důmyslně jsou dále teoreticky zkonstruovány modely vývoje kladně a záporně prestižních jevů,[10] jakož i rozdílný vývoj u změn postupujících shora a zdola. Při konkrétní analýze se pak objevuje rychlý nástup vyslovovaného r po 2. světové válce a nápadná shoda dříve nevysvětlitelného vrstvení r ve výsledcích modelového výzkumu v obchodech s generačním grafem vlastního výzkumu (škoda jen, že tu je v jediné ne plně shodné položce graf zidealizován, toho nebylo zapotřebí). Podobně jako ukazují na probíhající změnu hyperkorektní deviace v stylových a stratových diagramech, ukazuje se to výrazně i v diagramech podle věku — naopak v čase nepostupující stylově rozvrstvené hodnoty závěrového th nebo -in < -ing jsou nejlépe usvědčeny právě nevýraznou strukturou věkového diagramu.

V III. části knihy se doplňuje podaný objektivní rozbor subjektivním hodnocením proměnných ze strany zkoumaných osob XI. kap. (405—454) a po hodnocení vlastního projevu se propočítává i index jazykové nejistoty (XII. kap., 455—481). Konečně se tu registrují i explicitní hodnotící postoje vůči newyorské mluvě vůbec (XIII. kap., 482—503). Základ implicitního hodnocení představují 3 testy. První zjišťuje sociální prestiž řeči pěti mluvčích: zde se hodnocení výrazně shodovalo u všech tříd, a potvrdil se tak tedy i smysl celkové diferenciace popsané v II. části. (Tuto konvergenci dat považuje autor za vůbec nejdůležitější kritérium jejich solidnosti.) Neméně významně prohlubuje analýzu následující test sebehodnocení: Propočítané údaje se opírají o 7 slov přečtených explorátorem v různých obměnách — informátor měl přitom udat ty podoby, s nimiž se ztotožňuje, často ovšem jen domněle; vlastně každý obyvatel New Yorku udává při zprávě o svém úzu své normy správnosti. Není to vědomý klam, protože mluvčí opravdu neslyší to, jak skutečně mluví, nýbrž svou představu o tom. Podle autora tu jde o stupeň sluchového nastrojení (audiomonitoring), které se neustále adaptuje k sociálnímu prostředí, ukládajíc se na původní artikulační (motor-controlled) vzorec. Tak se vytváří jednak stylová různotvarost, jednak vývojové posuny v struktuře a plyne z toho i důležitost subjektivní dimenze a zvláště rozdílů mezi intencí a realizací pro šíření jazykových změn. U výslovnosti r tak do[202]chází přímo k obráceným hodnotám mezi udávaným a faktickým stavem, a i když u vyšších tříd mylných hodnocení ubývá, výrazné rozpětí mezi výslovnostním typem, o němž se mluvčí domnívají, že jej realizují, a jejich opravdovou realizací tu přece trvá.[11] I následující test k zjišťování jazykové nejistoty je zcela jednoduchý: pro 18 vzorově kontrastně vyslovených minimálních párů má zkoumaná osoba určit jednak polohu „správnou“, jednak podobu, které užívá. Čím je více neshod mezi oběma, tím větší je stupeň jazykové nejistoty příslušného mluvčího. Jde na rozdíl od latentní nejistoty testu sebehodnocení o otevřenou, přiznanou nejistotu. Silně nadpoloviční jistotu v tomto smyslu má jen třída dělnická a vyšší střední, naproti tomu nejvíce nejistá je silně hyperkorektní nižší střední třída. Tento zjev zřejmě souvisí se sociálními aspiracemi dané třídy, adoptované „vyšší“ normy si její představitelé dosud dostatečně neosvojili. Vychází-li ze všech těchto testů obraz New Yorku jako místa jazykové nepevnosti, není divu, že otevřené postoje Newyorčanů vůči vlastní řeči jsou ještě více záporné. New York tak představuje jeden z mála případů velkých míst s neobyčejně silnou vnitřní negativní prestiží (mezi sousedy je ovšem záporné hodnocení pravidlem). Je to dáno tím, že odjakživa brala newyorská mluva své normy odjinud a vlivem složité vnitřní mobility je nestačila nikdy plně internalizovat a strukturně zakotvit. Test subjektivního hodnocení ukázal, že tu přesto jde o jednotné společenství, s obecně cítěnými, byť různě uplatňovanými hodnotícími normami, rozvrstvenými v jemných nebo ostrých kontrastech jako sám úzus: na věkové ose předčí tyto subjektivně cítěné normy i skutečné rozdíly v generačním rozvrstvení, objevilo se pak i konzervativnější postavení mužů, vyrovnávajících tlak shora protitlakem kulturní tradice a ztotožněním s jistou sociální skupinou ve smyslu tlaku zdola.

V závěrečné XIV. kap. (505—575) je podána na základě předchozích analýz a s přihlédnutím k údajům o starších stadiích jednak syntéza sociální a stylové variace samohláskového systému newyorské angličtiny, jednak jeho hlavní vývojová linie v šesti etapách. Důležitou součástí konstruování těchto struktur třetího až čtvrtého řádu je užití kovariačních tabulek pro souvztažné jevy. Fonemická analýza pro styl A vychází z porovnání realizačních variant, analýza pro styl C a D je prováděna kontrastováním minimálních párů. Vedle základního systému pro intimní řeč, kontinuujícího víceméně „vrozené“ primární vzorce z mládí, uplatňuje se tu kontrastně systém pro explicitní formální styl, jenž se blíží sociálně ukládaným normám. Směr tohoto posunu je jednotný, stupeň dosažení takových ideálních norem různý. Na základě propočítaných posunových veličin je pak konstruován prostorový model newyorského samohláskového systému, jednak pro 4 základní třídy, jednak pro 2 až 3 styly. Vedle tendence k zvýraznění a k zpravidelnění sestav pro potřeby kognitivní komunikace ve formálnějších stylech (v neformálním stylu A se zpravidla rozlišují jen 3 dlouhé fonémy, v stylu B—D 5 fonémů) uplatňuje se tu i vliv expresívních komunikačních funkcí, různý u různých skupin obyvatelstva. — Martinetovo vysvětlení jazykových změn z potřeb vnitřní ekonomie systému však vždy nestačí: v 3. stadiu byl newyorský vokalický systém docela symetrický, a přece tu pokračoval (dokonce ne zcela symetrický) vývoj eh v dalších stadiích. Jistě tu sehrály svou „externí“ úlohu jiné etnické skupiny (židovská, italská); ale i bez jejich substrátového jazyka by mohl pohyb v systému trvat: vždyť i v tak jednoduchém prostředí, jako je ostrovní Martha’s Vineyard, jemuž Labov věnoval svou předchozí studii, pokračuje po generace vývoj určitých jevů na základě identifikace mluvčích s vlastní skupinou v opozici k sousedství atp. — Tímto poukazem na úlohu společenského vrstvení a vzájemných vztahů uvnitř hierarchizovaných celků v procesu konkrétních jazykových změn práce, v tolika ohledech objevná a materiálově i výkladově tak bohatá, prozatím končí. Labov [203]se v ní ukázal mistrem svého oboru a můžeme očekávat, že stejným přínosem bude i řešení dalších úkolů z okruhu „etnografie mluvení“, které si během této studie už zčásti sám narýsoval.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 2, s. 197-203

Předchozí Libuše Kroupová: Ruská práce o přechodu plnovýznamových slov v předložky

Následující Emanuel Michálek: Polský výbor ze starých českých textů